Maevie komentáře u knih
Padesát nádherných stránek o odhodlanosti a houževnatosti jednoho jediného člověka, který dokázal svými fyzickými silami změnit mrtvý lán světa opět v živou půdu. Tahle knížka je dvacetiminutová motivační četba o tom, že i opravdu malými krůčky dokážete velké a nádherné věci. Stačí jen věřit ve své úsilí.
Několik dnů jsem si hodnocení této detektivky promýšlela. Čtivý styl, poměrně svižné tempo, krátké kapitoly gradující napětí i motiv vraha byly na čtyři hvězdy. Na druhou stranu tady máme údajně geniální duo detektivů, které přehlíží jasné důkazy a místo toho se věnuje svým osobním bolístkám, až příliš rozvětvené a nabobtnané vedlejší linky, ve kterých se snad ani autor ve finále nevyznal, spoustu zbytečných postav, které se v knize jen tak mihly, a časové nesrovnalosti. Suma sumárum, tři hvězdy této severské krimi musí stačit.
Dmitry Glukhovsky vměstnal celý svět do moskevského metra, kde roli států převzaly stanice. Setkáte se tam s chudými stanicemi, kde obyvatelé živoří, i s těmi, kde se stále snaží udržet lidské hodnoty a vzdělanost, s bezvládím, rasismem, komunismem, fašismem, s vírou v různé bohy i s vírou, že zbraně vše vyřeší. Stejně tak rozmanití jsou obyvatelé metra, kteří tvoří poslední ostrůvek zničené lidské existence.
Jak je Glukhovsky konkrétní ve fungování metra, podobu nestvůr ohrožující tento podzemní život nechává zcela na čtenářích a jejich představivosti. A tato nekonkrétnost společně s mnoha mýty a legendami, které už stačily v metru vzklíčit, dělá z knihy napínavé a potemnělé čtení, které se navíc od klasické postapokalyptické sci-fi postupně posouvá k čím dál tím většímu mystičnu.
První Jakubův cestovní deník popisuje přechod pacifické hřebenovky z mužského pohledu, a tím to nemyslím nijak zle. Jakub má svou cestu podrobně zmapovanou a zdokumentovanou, z každého dne proto dostaneme přesnou informaci, na jakém kilometru se nacházel a s kým se zde potkal. Dostane se nám také konkrétních tipů na vybavení a v některých případech i upřímná recenze. Tyto hodnoty cestopisu ocení všichni, kteří se na PCT plánují vydat, z „pouhého“ čtenářského pohledu se kniha stává postupně monotónní. Bohužel o tom, co se autorovi honilo během treku hlavou a co na cestu přivedlo ostatní hikery, se kterými se potkal, se příliš nedozvíme.
Brutální, nemorální příběh, který vás zároveň znechucuje i nutí číst dál, abyste zjistili, co způsobilo, že tolik postav v příběhu se chová tak podivně a násilnicky. Autor mistrně odkrývá tajemnou a pochmurnou auru kolem postav a postupně odhaluje jedno temné tajemství za druhým. Přesto vás závěrečné rozuzlení, kterému předtím nic nenasvědčuje, dostane do kolen. Vůbec se nedivím, že kritici byli ohledně této knihy plni rozporuplných pocitů a nemohli se rozhodnout, zda je v první řadě dobře napsaná, nebo pouze surová.
Kniha o holocaustu, a přitom plná optimismu a naděje. Eddie Jaku bezpochyby prožil jednu z nejstrašnějších hrůz, které lidé spáchali na jiných lidech. Jeho vyprávění z válečné doby popisuje jednu děsivou a nespravedlivou událost za sebou. Na rozdíl od jiných výpovědích se ale celou knihou vine linka přátelství a drobných činů pomoci, které Eddimu pomáhají nejenom přežít fyzicky, ale především psychicky.
Cenná je také výpověď o době, která následovala bezprostředně po válce a která všem přeživším přichystala další, neméně těžkou zkoušku v podobě střetávání s přetrvávajícími antisemitskými názory, vyrovnání se se ztrátou rodiny a znovunalezení radosti ze života. Eddie Jaku i z této zkoušky vyšel jako psychicky silný muž, který, byť pachatelům nikdy neodpustil, se nenechal sžírat nenávistí a rozhodl se prožít život, jak nejlépe mohl.
Faulknerova knižní jednohubka připomínající nejvíce Alenku v říši divů se mi zalíbila svým jazykem. Autor dokázal několika málo slovy chytře popsat charaktery postav a naznačit jejich postavení ve společnosti. Tyto nuance sice dokážou zachytit jen dospělí, dětem ale kniha nabídne kouzelný svět a i nějaké to ponaučení.
Názory Ayaan Hirsi Ali na islámskou víru jsou odvážné a reformátorské. Odvážnější, než si je myslet, je ovšem rozhodnutí s nimi veřejně vystoupit a pokoušet se o diskuzi. Snažit se o reformu islámu, který od sedmého století odolává všem změnám a zůstává rigidní, je statečným, ale velmi nebezpečným krokem. Ayaan Hirsi Ali proto patří velké dík, že se tuto zeď snaží alespoň naťuknout.
Kdybych měla Kacířku shrnout jedním slovem, byla by to právě odvaha. Odvaha vystoupit jako bývalá muslimka a zcela otevřeně mluvit o nedostatcích a vadách islámu, ukázat prstem, bez cenzury jmenovat a ohrozit tak svůj život. Autorka se také velmi dobře připravila na budoucí rozporování a všechny informace v knize jsou tak poctivě ozdrojované, její argumenty faktické a věcné.
Obsahem čtyř kratičkých příběhů této knížky je mnohem víc než láska chlapce Jodyho k jeho malému poníku. Ryzáček na velmi malém prostoru popisuje tvrdý život na kalifornském ranči a jen málo slovy vystihuje hned několik charakterů – přísného otce, který má problémy navázat vztah se svým synem, starostlivou a milující matku, čeledína Billyho Bucka, který nechce ztratit chlapcovu důvěru, dědečka uvězněného v minulosti a černošského pomocníka, který se stává ve stáří nepotřebným.
Výchova dítěte s těžkou formou autismu je nepředstavitelná nejenom pro rodiče zdravých dětí ale rovnou pro většinovou společnost. Autismus je tabu, které je nabourané pouze povědomím o jeho lehké formě spojené s neuvěřitelným nadáním. Zvuky probuzení jsou sondou do fungování pětičlenné rodiny, která se snaží normálně žít, byť se vše točí kolem malé nemocné dcery. V knize je zachyceno snad vše, čím musí rodiče dítěte s nálepkou „problémové“ projít – bezmoc, srážky s nevyžádanými radami i odsuzováním, hledání alternativních způsobů léčení i smyslu toho všeho, neuvěřitelné fyzické a psychické vyčerpání, pocity selhání a mnoho dalšího.
Kniha je z mého pohledu nesmírně cenná. Ukazuje reálné problémy rodiny s postiženým dítětem, jmenuje nedostatky, který má český zdravotní a sociální systém v péči o takto nemocné děti, a nebojí se přiznat, jakou daň si náročná péče vybírá u rodičů. Rodičům autistických dětí nepředkládá návod na zázračné uzdravení, naopak jim může pomoci se připravit na realitu a nevyzpytatelnou povahu tohoto onemocnění.
Krásná laskavá pohádka s vánoční atmosférou o síle přátelství a naděje pro menší děti až dospělé. Kouzelný svět ztracených věcí je sice vymyšlený, ale i tak dětem přinese řadu ponaučení. Příběh se navíc skvěle hodí k otevření některých důležitých témat, a nezáleží na tom, zda to bude lekce o tom, jak se chovat ke svým věcem, získání empatie k dětem rozvedených rodičů nebo pochopení zlozvyků.
Wells je mistr vypravěčského umění. Přestože je Válka světů 120 let stará kniha, na její čtenosti se to nepodepsalo. Neumím si představit, jaký poprask musela vzbudit na konci 19. století. Dokonale vykreslené přirozené lidské pocity děsu a zmatku, situace paniky a útěku, kdy jde lidskost a ohleduplnost stranou, i naturalisticky líčené násilí, boj o jídlo a smrt totiž dělá z Války světů naprosto přesvědčivé dílko.
Na autorčině prvotině je bohužel hodně znát, že ji začala psát v tak mladém věku. Oproti dvěma následujícím sériím také nejvíce pasuje do kategorie young adult. Více než fantasknímu světu a jeho problémům se autorka věnuje teenagerskému mileneckému trojúhelníku a všemi možnými vztahy okolo. Samotné klání a záhadné vraždění tak bohužel probíhá jakoby mimochodem v pozadí a větší pozornost se jim věnuje jen několikrát.
Většinou upřednostňuji knižní předlohu před filmovým nebo seriálovým provedením, ale u Virgin River je to naopak. Ve srovnání s propracovanými charaktery, rozmanitými osudy a několika zápletkami v seriálu je kniha chudou příbuznou. Zatímco seriál se pohybuje na pomezí drama/romantický, předloha je čistá romanťárna s čistě černobílými postavami.
I já se nechala chytit do pasti romantiky od Julie Caplin. A závěr? Harlequinka v moderním obalu nabízí přesně, co inzeruje – čtivou romantiku na ukrácení dlouhých zimních večerů. Jako velký plus hodnotím i normální, nijak přestřelené charaktery postav a krásně vykreslené prostředí.
Huxleyův Konec civilizace tvoří s Orwellowým románem 1984 a se Zamjatinovým My kultovní trojici antiutopických děl. Všechny tři jsou kritikou společnosti, vztyčeným prstem nad lidstvem, které může dopadnout velmi obdobně, pokud si nedá pozor. Konec civilizace a 1984 jsou v tomto ohledu nejvíce zneklidňující, některé skutečnosti popsané v románech, totiž pro naši společnost už platí. V Huxleyho příběhu si lidé zvolili za nejdůležitější pohodlí a štěstí pro všechny. Zaplatili za to pravdou, krásou, vědou a individualitou.
Prvních dvě stě stran knížky je až zbytečně napěchovaných faktickými informacemi, čtenář se tak k ústřední zápletce doslova prokousává. Děj nabírá obrátky a detektivní šmrnc až potom, co se potkává Bryce s Athalarem a dostávají za úkol vyšetřit podivné vraždy. Následující události a závěrečné rozuzlení odpovídá stylu Sarah J. Mass – neuvěřitelné a neodhadnutelné.
Nebýt zdlouhavé a nezáživné první části je kniha velmi čtivá, až návyková. SJM opět nabízí neobvyklý svět nadpřirozených bytostí, které tentokrát zasadila do moderního, našemu velmi podobného, světa.
Moničina kniha je napůl cestopis, napůl osobní zpověď, jak se z rozmazlené holky stala dospělá a samostatná žena, která se velmi rychle a příjemně čte. Oceňuji její upřímnost, co se týče zdravotních a psychických potíží, i vlastní sebereflexi, ke které během cesty došla. Jen málo lidí dokáže takto otevřeně přiznat, že udělali chybu a za svojí situaci si mohou sami, a pak to ještě knižně vydat.
Carter opět jede ve svém zavedeném systému: brutální vražda – vyšetřování – brutální vražda – vyšetřování – brutální vražda – rozuzlení. S tímto zavedeným pořádkem nic neudělá geniální mysl ani mnohaleté zkušenosti u policie jeho detektiva. Holt je vidět, že nejenom vrazi, ale i spisovatelé mohou mít svůj modus operandi.
Oproti dvěma předešlým dílům se mi tento námětem líbil o chlup více a byla jsem připravená i odpustit super krátké kapitoly končící na „Ježišmárja“ a „To snad ne“ a tentokrát udělit čtyři hvězdičky. Pak ale přišel závěr a bezradné kroucení hlavou nad finálovým střetnutím s vrahem. U mě tedy Carter opět odchází se třemi hvězdami.
Nevím, jestli je to tím, že dělat si srandu z vlastní země je prostě naší doménou, ale Prázdniny v Česku jsou zatím Ziburovou nejlepší knihou. Najdete v ní nejenom fůru vtípků, nad kterými se ze srdce zasmějete, ale také spoustu zajímavých historických faktů a tipů na zajímavá místa prakticky za humny. A kdyby to šlo, patřila by jí další hvězda za zpracování a nádherné ilustrace, kterými tentokrát studio Tomski&Polanski nešetřilo.