Maevie komentáře u knih
Další skvělá Kulhánkovina, kde najdete absurdní děj a hodně černého humoru a krve. Už dlouho přemýšlím, jestli mám raději Vyhlídku na věčnost nebo Noční klub, a stále se nemohu rozhodnout. Ono taky vybírejte mezi takovými šílenostmi Co ovšem mohu potvrdit je, že Vyhlídka je opět jízda, kde děj neustále fičí a z postav padá jedna hláška za druhou. O absurdní zápletce se ani zmiňovat nebudu, to žádného fanouška už překvapit ani nemůže :)
Dvojka Nočního klubu neztratila nic z praštěnosti a uhozenosti prvního dílu. Kulhánek opět prýští humorem a tlačí své postavy do uhozených situací. Nedokážu si vybavit jediné ploché místo v ději nebo část, kde bych se nudila. Noční klub, jednička i dvojka, je prostě kombo, které můžete buď milovat nebo nenávidět.
Skoro dva roky jsem čekala, než se mi papírový výtisk Nočního klubu z knihovny dostane do rukou. Byť držet skutečnou knihu, než koukat do displeje má u mě pořád větší oblibu, čekat na tuhle knížku se určitě nevyplatilo. Měla jsem si ji totiž přečíst co nejdřív! Velmi brzy jsem pochopila, proč je Noční klub ikonickou knihou české brakové fantasy. Noční klub je nehorázně vtipná blbina, ze které mám pocit, že si Kulhánek její psaní užíval. České reálie, humor, naprosto absurdní dějové zvraty – to je vše, co mě nesmírně bavilo a donutí mě přečíst si druhý díl téhle šílenosti.
Po slabém prvním díle jsem na doporučení sáhla po Sněhulákovi. Motiv se sněhulákem vysloužil knížce o jednu hvězdičku víc než jedničce, ale jinak nevidím žádné velké kvality. Postava Harryho Holea je mi popravdě řečeno nepříjemná a styl vyprávění pokulhává za jinými známými autory severské krimi.
Sérii Joa Nesboho jsem dlouho odkládala a popravdě nevím, jestli ji někdy dočtu. První díl byl pro mne víc mučením než příjemným čtenářským zážitkem. Počínaje postavou Harryho Holea a jeho problémy s alkoholem, slabými místy v příběhu až po popisné části Austrálie.
Dlouho očekávaná nová knížka od Niny Špitálníkové z prostředí KLDR. Příběhy ze Severní Koreje jsou lákavé díky své tajuplnosti a neznámosti, na osud hrdinky jsem se tak nesmírně těšila. Čekala jsem poodkrytí tajemství, které život Severokorejců obestírá, a jakési nahlédnutí do jejich hlav, přečtení jejich myšlenek. Všechno tohle jsem dostala, a ještě něco navíc. Špitálníková podle mě moc dobře popsala, jak je režim vrytý všem Severokorejcům pod kůži a jak těžké je nahlédnout nad něj a pochopit.
Příběhy od Shari Lapeny mi přijdou jak přes kopírák. Někdo cizí v domě je navíc šíleně nudná a táhnoucí se kopie s předvídatelným dějem i závěrem.
Nejnovější Keplerovka opět nezklamala. V této sérii mám jen samé 4- nebo 5hvězdičkové knížky, takže jsem novou knihu otevírala s nervozitou, zda autoři už neztrácejí dech. Naštěstí se nic takového nepotvrdilo a Pavouk je další excelentní severskou krimi s několika brutálními popisy vražd. Do příštího dílu jen jedno velké přání, aby autoři „objevili“ nového pachatele.
Young Adult série od Sarah J. Mass mají své kouzlo. Dobře se čtou, mají svižný děj a zvrat na každé čtvrté stránce. Pokud jich ale přečtete dost, už vlastně víte, jak budou probíhat ty ostatní. Sarah J. Mass má své šablony a do nich bohužel napasuje všechny postavy. Jakmile je prokouknete, vidíte v příběhu hodně dopředu. Na druhou stranu, nedá se říct, že by vám autorka nedokázala vyrazit dech naprostou absurditou. Půlnoční město je plné absurdit hned od prvního dílu, ale nyní se z něj stává naprostý příběhový propletenec. Doufejme, že se do něj autorka nezamotá až příliš. Vytknout musím časté, zbytečně vulgární a laciné erotické scény a neuvěřitelné množství překlepů, ze kterých musí mít vydavatel osypky ještě teď.
Děsivý příběh ženy, které se podařilo vymanit ze sekty a utéct i se všemi svými dětmi. Autorka popisuje celý svůj životní příběh, od poměrně šťastného dětství, po nepříjemné prozření až po náročné manželské soužití. Velkou část knihy zabírají pletichy mezi manželkami, popis manipulace a násilí, které musí zažívat. Samotným útěkem navíc příběh nekončí, autorka si svobodu musí vybojovat i právně a ukázat dětem, že vnější svět není nebezpečný.
Skvělá knížka od českého autora, která překvapuje nízkým hodnocením na Databázi knih. Fosilie je druh knížky, která mi na českém trhu dlouho chyběla – zaměřená na aktuální téma a poskytující několik názorových pohledů. Nutno říci, že mi je třicet let a dokázala jsem se částečně vcítit do všech tří generací. Jak autora chválím za mezigenerační názorový střet, nad závěrem můžu jen povzdechnout. Škoda takového ukončení!
Po knížce bych doporučila sáhnout až po přečtení Svědectví o životě v KLDR. Zatímco v pořadí druhá vydaná kniha vás navnadí příběhy ze Severní Koreje, Mezi dvěma Kimy vám poskytne vhled do korejských reálií a příležitost seznámit se s autorkou a její neobvyklou zkušeností.
(SPOILER) Neveselá kniha, která ve vás zanechá nepříjemnou pachuť. V rodině malé holčičky je toho tolik „divného“, že čtenáři unikne to podstatné, ta skutečná a nejhorší příčina všeho. A jakého tématu – dětského zneužívání – se knížka dotýká není nikde uvedené. „Zakamuflování“ skutečného viníka je opravdu mistrné, černým puntíkem pro knížku je tak jen podezření z plagiátorství.
Vzdělání rozšiřuje obzory a otevírá cestu k lepší budoucnosti. My si cenu vzdělání příliš neuvědomuje, o to víc uvědomující je číst si knížku jako je tato. Autorka projevila obrovské odhodlání a sílu, když se dokázala vzbouřit nevyhovujícím domácím podmínkám a násilí a sama se vymanila ze sekty náboženských fanatiků. Jak to v sektě funguje, si každý dokážeme jakžtakž představit, Tara Westover ale ukázala i jak je těžké se zbavit své vnitřní „klece“ a říct si o pomoc.
Vnitřní fungování sekt mě vždy dostane do kolen. Jedna věc se ale vždy opakuje – omezený přehled o světě, který funguje jako nástroj k ovládání členů. Unorthodox není výjimkou, přesto mě ale zarazilo, v jaké míře byla neznalost v oblasti ženské anatomie a sexu. A kniha mi potvrdila i druhý názor – dlouhodobě jsou tyto komunity (díkybohu) neudržitelné.
Zatím všechny knihy, které jsem od Mornštajnové četla, oplývaly tísnivou atmosférou a Listopád není výjimkou. Příběh jako takový je zajímavý a vůbec nevadí, že je smyšlený. Naopak, kvůli označení alternativní minulosti jsem očekávala trochu více spojení s českými reáliemi. V Listopádu jsem ale našla „jen“ dystopický příběh, který mohl být inspirován i jinými knihami nebo státy. Zklamáním pro mě byl „klišoidní“ závěr, očekávala jsem, že autorka příběh ukončí přesně opačným způsobem.
Malálin příběh patří k dalším biografiím, které se kvůli popisovaným hrůzám, těžce čtou. U této knihy je to umocněno ještě tím, že Malála je jenom dítě. Velmi uvědomělé, odvážné a vzdělané dítě, ale přesto malá holka, která potřebuje zázemí a rodinu. Těžce se mi tak četla část, kdy se Malála ocitá v neznámém prostředí, neschopná komunikovat a bez rodiny a tíha skutečnosti na ni plně doléhá. Přestože je Malálin příběh vyprávěn z dětské perspektivy, obsahuje řadu informací, díky kterým se čtenář dokáže orientovat v reáliích i událostech.
Kvůli antibiotikům jsem se dostala do podobné situace jako sama autorka. A taktéž jsem stejně jako ona zjistila důležitost střevního mikrobiomu až potom, co přestal plnit svou funkci. Knížku bych popsala jako velké pátrání po příčinách nemocích 21. století, kde má autorka a la detektiv v hledáčku chudnoucí mikrobiom v našich střevech. Jako stoprocentního viníka ho samozřejmě označit nemůžeme, ale autorka nám prostřednictvím mnoha starších i nejnovějších výzkumů poskytuje data a poznatky, nad kterými bychom se měli pozastavit. Výskyt autoimunitních onemocnění, autismu, obezity a dalších chorob je enormní, a pokud se jim můžeme vyhnout opečováváním svých mikrobů, neměli bychom váhat. Autorka navíc nevybízí k žádným extrémním řešením, jen nabízí informace podložená data. A mnohdy se jedná jen o maličkosti, kterými můžeme zlepšit život svých mikrobů.
Jediná nevýhoda této knihy je, že si ji nepřečtou ti, co by potřebovali nejvíce otevřít oči. O tom, že být dívkou/ženou v naší společnosti je náročnější než být chlapcem/mužem, nemůže být pochyb. Většinou se ale mluví jen o několika málo tématech. Silvie Lauder vzala téma zeširoka a dotkla se snad všech životních témat, podívala se do historie, hledala souvislosti a původ dnešních problémů. Všechna témata jsem přelouskala jedním dechem a musím smeknout nad tím, jak čtivě je kniha napsaná, přestože je podepřena mnoha zdroji a odkazy na výzkumy i odbornou literaturu.
V pasti doporučuji všemi deseti, a to přesto, že mě knížka popisovanými skutečnostmi několikrát pěkně namíchla.
Čekala jsem od knížky řadu zajímavých tipů na evropské treky, a v tom jsem se bohužel zklamala. Kniha je spíše deníkem než cestopisem, zatímco konkrétních informací o stezkách obsahuje jen pomálu, důvěrných informací a osobních pocitů je v ní přehršel. Nic proti tomu, autorka má právo psát o svém intimním životě, jak uzná za vhodné, ale uvítala bych, kdyby taková kniha nebyla označována za cestopis.