Mahuleno komentáře u knih

Nejen detektivní román, čtenář se dozví řadu zajímavostí o samotném Monetovi, jeho díle. A jak je zřejmé z titulu knihy, především také o sérii obrazů, na kterých jsou hlavním motivem právě lekníny. A těcj je skutečně v Monetově díle mnoho. DĚěj románu je vsazen do prostředí reálného městečka Giverny, kde Monet dlouho žil, tvořil a zemřel. První vražda románu na sebe nenechá dlouho čekat a autor čtenářovo podezření na pachatele přehrává postupně na několik osob, což je samozřejmě u detektivky klasika. Nicméně konečné rozuzlení je velmi překvapivé. Aspoň pro mne bylo - možná, že vnímavější či pozornější , dobře řeknu to na plnou...ústa - chytřejší, čtenář to odhalí dříve. Já jsem autorovi na jeho fintu s výstavbou děje tak zvaně skočil. A přiznávám, že v první chvíli jsem bral závěrečné vyřešení skoro jako podraz. A přemýšlel jsem, jestli jsem někde nepřehlédl nějaký náznak, skrytou nápovědu, zpětně už se mi ale nechtělo po tom pátrat. Přesto všechno se mi román líbil, s klidným svědomím ho mohu doporučit k přečtení. Současně doporučuji číst velmi pozorně!

14 24.11.2017

Konečně jsem se rozhodl, knihu vytáhnout z knihovny, kde už je docela dlouho. A dobře jsem udělal. Samozřejmě to není román a kniha není ani klasickým životopisem. V první části - Věk mladosti - Masaryk vypráví o svém dětství, krátce o klukovských hrách a zábavách. Potom škola - Brno, Vídeň a také Lipsko kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Charlotte Garriguovou (Kapitoly Na školách, O školách, Universitánem...), ale už v této části je mnoho jeho úvah o tehdejším školství, církvi a dalších aspektech života. Samozřejmě už z pohledu dospělého, ale je zřejmé, že Masaryk se ke všemu vyslovuje s hlubokou znalostí problému, s náznakem možného řešení. A toto se projevuje v celé knize, tedy v jeho životě - když cítil a věřil, že má pravdu, dokázal za ní stát neochvějně. Čímž si samozřejmě vytvářel řadu ne právě přátelsky nakloněných odpůrců. To se mnohdy projevilo v hodnocení jeho osobnosti - zvláště v pozdějším historickém pohledu na Masaryka, což zřejmě přetrvává i u některých čtenářů. Sám Masaryk je ovšem schopen sebereflexe: "...je pravda a ochotně to připouštím, že jsem dělal i chyby. Ostatně jsem za ně vždycky dostal co proto."
Život a práce - Masaryk se stává tzv. Privatdozentem na vídeňské univerzitě, ovšem bez platu, živí se, už tenkrát ženatý se dvěma dětmi, kondicemi a suplováním na gymnaziu. Zvažuje odchod do Německa, ale naštěstí dostává nabídku z Prahy, kde se zakládá česká universita. Zajímavé je, že ač zná několik jazyků, přiznává svoje obavy z češtiny.
Masaryk hodně cestoval, za pozornost stojí postřeh po jeho první návštěvě Ruska: "Celkem jsem si odnesl z Ruska totéž, co Havlíček: Lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci."
Po příchodu do Prahy se seznamuje s českým novinářským a politickým prostředím a stává se později poslancem za mladočechy. Čte, píše, přednáší i stávkujícím dělníkům a iniciuje vznik Dělnické akademie. V této době se o něm mluví jako o socialistovi - sám říká: "Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita."
Po vypuknutí války zvyšuje svoji snahu o rozbití Rakouska-Uherska. Ve snaze získat spojence hodně cestuje, často na cizí pasy a inkognito, protože je v hledáčku rakouských a německých špehů. V Americe se připravuje na mírová jednání, zdůrazňuje potřebu držet se slovanskými národy, ale na druhé straně říká - patříme k západní demokracii. Tuto část knihy uzavírá poměrně stručná kapitola Úřad prezidenta, která je spíše opět úvahou, jak by prezidentský úřad měl vypadat a fungovat. Poslední odstavec této kapitoly je trochu dlouhý na citování, ale dal by se tesat zlatým písmem. Snad jenom zkráceně část vyznání: "....stoje u moci, nenacházím u sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím.....nemusel jsem změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku..."
Třetí část knihy - Myšlení a život - už koresponduje s titulem knihy. Čapkovy otázky a Masarykovy většinou obsáhlé odpovědi. Bohužel úvodní kapitola Noetika - teorie poznání a část následující kapitoly Metafyzika je pro laického čtenáře, nepolíbeného filosofickými definicemi a pojmy, velmi problematická. Přiznávám, že pro mne přemírou - ismů byla v podstatě "nečitelná".
V daších kapitolách Náboženství, Křesťanství, Církev a stát, Víra a věda a další jsou tyto filosofické otázky podány způsobem přijatelným a pochopitelným i "řadovému" čtenáři. Masaryk mj zdůrazňuje potřebu vzájemné tolerance ve vztahu vědy a církve. Zvláštní pozornost si podle mne zaslouží závěrečná kapitola třetí části knihy - Politika.
V ní se potvrzuje skutečnost, že řada Masarykových úvah je ze současného pohledu poplatná době a situaci, ale většina z nich má univerzální platnost a jsou i dnes velmi aktuální, možná víc než jindy - Politická teorie a praxe, Dějiny a svět, Dějiny a my, Národ, Láska k národu, Demokracie, to jsou kapitoly, které by měly být povinné pro politiky a u nás předčítat před každou schůzí paramentu :-)
Masaryk byl nepochybně Evropan - viz jeho hodnocení Přemyslovců: "...to byla politika v pravém smyslu evropská ... naše včlenění do širšího celku Evropy, jako naše zajištění na exponované cestě mezi východem a západem..." a "...poutal mě osud malých národů; viděl jsem pro ně jedinou cestu - politickou součinnost a vzájemnost hospodářskou i kulturní."
Závěrečná čtvrtá část knihy Mlčení s T. G. M. se mi velmi líbila a Čapkovi se nepochybně povedla. Je to dobrý epilog a zvýraznění charakteru a osobnosti T. G. Masaryka.
Já osobně jsem byl doslova fascinován šíří "záběru" T. G. M. a jeho vzdělaností. Po přečtení knihy můj pohled na Masaryka dostal nový rozměr.

14 02.04.2017

Skaláci – Jiráskův první historický román, který ve třech částech (Salva guardia, Skaláci a Bouře) vypráví dramaticky o strádání a útlaku poddaných pod vrchností, která si o vlastní vůli upravovala požadavky na robotu, stanovené monarchií. Mezi poddanými se tak šíří zpráva o Zlatém patentu, který vrchnost tají, aby si uchovala svoje privilegia a schyluje se k rebelii….
“Sami si musíme pomoci...“ - odpor Skaláků strhává i ostatní a název třetí knihy je příznačný - Bouře.
Námět celého románu čerpá jednak z vyprávění pamětníků a jednak z historických faktů o selském povstání v roce 1775 ( selské „guberno“ a rychtář Nývlt). Román je postaven na osudu rodiny Skaláků a situován na náchodské panství, které v té době patřilo k velmi významným. Není pochyb o tom, že Jirásek ve svém vyprávění stojí na straně utlačovaných poddaných, ale dokáže i realisticky popisovat průvodní jevy rozpoutané rebelie:
-
Sedláci ničili, kde co napadli...Ze sklepa vynesli víno, vyvalili sud piva, a nyní nastala divoká hostina. Po chodbách při záři loučí a svítilen, v jizbách, všude popíjeli, hulákajíce a zpívajíce.
-
Jirásek, potažmo Skaláci se mi četli poněkud lehčeji než předchozí Kříž u potoka K. Světlé. Přece jenom o něco modernější jazyk i když autory nedělí zase příliš velký časový rozdíl. Možná je to i námětem, Skaláci jsou dramatičtější, řečeno současným jazykem je zde více akčních momentů.
Ale přece jenom to chce zralejšího čtenáře a především dobrovolný výběr knihy.

13 17.04.2021

Na obálce knihy jsem si přečetl pár recenzí, z nichž některé ji přirovnávaly ke knihám Dana Browna. Takže jsem se těšil. Velké očekávání bylo ale vystřídáno rozpaky. První kapitoly jsou vlastně nezbytným úvodním seznamováním s hlavními postavami, ale jejich geografické a i časové skoky, jak je zřejmé z názvů kapitol – Acapulco, Boston, San Antonio, Varšava, Sao Paulo, New York... Florencie kolem roku 1500 mě trochu vadily a připadaly mi až chaotické. Nicméně jsem se s tím do jisté míry smířil, neboť posléze se ukázalo, že taková je celá kniha. Snad to tak děj vyžaduje. Pokud jde o srovnání s Danem Brownem, byl bych trochu opatrnější – jsou zde sice jisté podobnosti ve skladbě románu – hlavní postavy muž a žena, Helen a Patryk, ke kterým později přistupuje policista Millner, velké cestování, napojení na historii (Leonardo da Vinci), kulisy kulturních institucí - pařížský Louvre, museum Prado v Madridu (mimochodem, nevěřil bych, jak snadné je ukrást Monu Lisu či Monu Lisu del Prado…), ale...
A co mi vadilo nejvíc – jakási záhadná postava objevující se všude a ovlivňující události. Jakýsi duch, ale velmi materiální. Její či jeho totožnost zůstává tajemstvím. Tajemno, o kterém se pochvalně zmiňují některé recenze z obalu knihy???
-
„A kdo byl ten muž, co nám dal ve vlaku to číslo?“
„To kdybych věděl!“ povzechl si Millner „...bylo na něm cosi...“
„Děsivého!“ doplnila Helen jeho větu.
A Millner kývl.
-
Nemám prostě rád, když příběh odehrávající se v současnosti má zakomponován jakýsi nadpřirozený prvek, který pomáhá s řešením různých situací. Jakási směs reality a sci-fi. Snad měl autor oprávnění to použít, protože příběh spojuje moderní dobu s dobou Leonarda a jeho Mona Lisa je v podstatě středobodem děje. Lépe řečeno „zlatý řez“, kterého má být obraz geniální ukázkou.
Naopak se mi líbily odkazy na neuroestetiku, zakomponování fenoménu synestézie do děje (Helen) a zmínka o memech, což by čtenáře mělo podnítit k vyhledání bližších informací o těchto termínech. Připouštím, že i v tom je jistá podoba s Danem Brownem, protože (alespoň já jsem tak dělal, což v dnešní době není problém) čtenář vyhledává, nakolik se autor řídil fakty při zahrnutí reálných staveb, událostí atd do děje své knihy.
Samotný leitmotiv příběhu – jak je ovlivňováno vnímání krásy a pokus narušit a zvrátit zaběhlé přístupy v jejím vnímání prostřednictvím viru Mona Lisa, je zajímavou, snad i trochu děsivou myšlenkou. I když, jak sám autor říká v doslovu:
„Dodnes nebylo objasněno, co vlastně krása znamená a jak přesně funguje její vnímání.“
Tak proč ne virus?
Bezprostředně po přečtení jsem, pod vlivem všech uvedených výhrad, hodnotil třemi hvězdičkami. I když „si mě autor usmířil“ svým doslovem :-), chvíli jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami a nakonec to zůstalo podle prvního dojmu.

13 07.08.2020

(SPOILER) Jsou zde vlastně příběhy dva – ten, který vypráví, Taťána Alexejevna sousedovi Sašovi a druhý příběh Sašův, respektive jeho ženy Světlany. Přesněji jejího neuvěřitelného těhotenství (o jeho realitě v daných letech lze pochybovat) a narození dcery.
Taťána, stará paní s Alzheimerovou chorobou je žena, které se za 2. světové války naskytne šance, pouhým administrativním zásahem zachránit pravděpodobně život svého manžela, Pavkova, sovětského vojáka v zajetí. Současně tím ale zvýší pravděpodobnost trestu pro jiného neznámého vojáka, Pavkina, kterého uvede v seznamu zajatců dvakrát.
Celý zbytek života potom žije jednak s výčitkou ohrožení neznámého člověka a jednak ve strachu, že její čin bude odhalen a potrestán.
Kniha je obžalobou nelítostného stalinského režimu, děsivým svědectvím o režimu, krutě a nemilosrdně trestajícím absurdní, či dokonce fiktivní provinění svých občanů, který na druhé straně projevuje naprostý nezájem například o zlepšení podmínek sovětských válečných zajatců v zajateckých táborech – protože
-
„Jak nám vysvětlili,“ říká Taťána „ statečně bojující sovětský voják nemůže padnout do zajetí. Nu
a pokud se voják přece jen vzdá, mluvíme o něm jako o zbabělci. Sovětský voják se musí bít do poslední kapky krve.“
Taťána Alexejevna pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a tam platila direktiva, podle níž mohly být rodiny vojáků, kteří se vzdali a padli do zajetí, nejen odeslány na patnáct let do lágru, ale i popraveny. Což byl i její případ.

Její muž byl skutečně popraven, ona sama zatčena s koncem války, strávila deset let v lágru. Dceru jí odebrali a ta zemřela hladem v dětském domově.
-
V sedmdesátých letech Taťána našla dětský domov v Kazachstánu, kde byla ve společném hrobě pochována její dcera s dalšími dětmi „nepřátel lidu“. Přes nesouhlas ředitele domova nechala vyrobit a instalovat prostý kříž.
-
Uprostřed pole stál kříž. Prostý, ale hrdý. Jak byl svařený ze dvou starých trubek, vypadal ten kříž jako rudý. Nebyl politý krví, on jí byl prosáklý odspoda, ze země, jejíž byl historií a metaforou, varováním i milníkem.
-
Po smrti Taťány našel Saša Pavkina, který se po osvobození dostal ze zajetí do sovětského filtračního tábora:
“Jak to přijde, že vás pustili z tábora?“
“ To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim to všechno řek, jak to bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a jinejch podobnejch antisovětčících. Tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“
„A kolik dalších lidí mohlo s váma z tábora odejít?“
„To nevím, já teda vodcházel jedinej.“
-
V knize je citována řada textů i ze sovětských archívů, ale především z archívu Mezinárodního červeného kříže s návrhy na výměnu válečných zajatců, repatriaci těžce zraněných a další. Dopisy MČK zůstávaly podle záznamů v drtivé většině bez reakce ze strany sovětů.

13 30.07.2020

Pozor, částečné spoilery!
Policie vedená Redem Garnettem pronásleduje dva uprchlé trestance – Butche a Jerryho. Policista Red je zkušený, ostřílený Texaský jezdec, tak trochu macho. Ke skupině je samotným guvernérem Texasu přidělena mladá kriminoložka Sally Gerberová, vyškolená k praktické aplikaci sofistikovanějších metod při pronásledování uprchlých trestanců. Tím se vymyká ze zaběhlých praktik, kterými se řídí i Red.
-
Red si nasadil hnědý kovbojský klobouk ve správném úhlu a zastrčil si pistoli do západnického kabátu. Když mířil ke dveřím, sledovala ho Sally pohledem. Než tam došel, otočil se a obdařil Sally svým osvědčeným pronikavým pohledem.
„Především, slečno Gerberová...“
„Sally, prosím,“ řekla.
„...především, Sally, nejde o situaci, kdy jen tak někdo uteče z kriminálu. Tohle je honba za zločinci. Nějaké hraní se slovíčky teď vůbec není k ničemu.“
„A co pomůže?“ zeptala se Sally.
„Zatraceně dobrý čich, ostrý pohled a sakra moc kávy.“ A s tím vyšel Red ze dveří.
-
Nicméně se Red a Sally nakonec svým způsobem začnou respektovat. Sally vycítí, že Red je nějakým způsobem na případu osobně zainteresován. Ukáže se, že Red a Butch se už v minulosti setkali a s okolnostmi ji Red po určitém váhání seznámí.
Mezi pronásledovateli je i ostřelovač FBI.
-
Vycítil něčí pohled, otočil se a viděl, že ho Sally pozoruje. Sebejistě se na ni usmál. Sally mezitím došla jeho pochmurná role v tomto honu na člověka. Odvrátila se znechuceně, aby zjistila, co se bude dít. Měl ostrostřelec zájem zachránit dítě, anebo prostě jen někoho zabít? Sally bylo jasné, že rozdíl mezi obojím nebude velký.
-
Butch, už sám, prchá s rukojmím, kterým je malý chlapec Phillip. Mezi mužem a chlapcem se vytváří určitý kamarádský vztah, protože jak vysvětluje Sally „Butsch si pěstuje představy, bere chlapce a jedná s ním tak, jak by si kdysi on sám přál, aby se jednalo s ním.“
Se vzpomínkou na svoje dětství, především otce, a trauma, které si s sebou nese, Butch ztrácí všechny zábrany, vidí-li, že je ubližováno dítěti. A trest z jeho rukou je fatální. Ale právě to přinese zásadní obrat do příběhu a svým způsobem i jeho zakončení.
„Za celý život jsem zabil jenom dva lidi. Jeden udělal něco mé matce a ten druhý tobě“.

Velmi dobře a věrohodně vykreslený vztah a jeho vývoj, zločince a malého chlapce, a také různé charaktery a přístupy policistů. Stejně tak účelové zainteresování guvernéra před volbami.
Rozhodně mohu doporučit k přečtení. K vidění je i povedené filmové zpracování, kde je příběh zvýrazněn hereckým obsazením. Hlavními postavami, které proti sobě stojí, jsou Clint Eastwood a Kevin Costner.

13 19.06.2020

Využiji pro svůj komentář částečně zkrácený a upravený citát kapitoly PAST z knihy, kterým ovšem nic neprozradím, to by nebylo fair, vždyť je to detektivka. Je to jakási promluva či výzva autora ke čtenáři.
---
Řadu let jsem jsem prosil čtenáře, aby potlačovali sklony k hádání a hráli hru vědecky. Je to těžší, ale nepoměrně zábavnější.
Proč nezačít s problémem vraždy Josepha Kenta Gimballa?
Na tomto místě příběhu máte všechna fakta, potřebná k vypracování úplného a logického řešení zločinu. Vaším úkolem je najít klíčové momenty, uspořádat je v účelném pořadí a vyvodit z nich jediného a jedině možného zločince. Můžete to dokázat; už se to povedlo, jak uvidíte.
---
Když jsem říkal, že tím nic neprozradím, nebyla to tak úplně pravda. Prozradil jsem na sebe, že detektivem bych být nemohl :-). Já jsem tu autorovu výzvu nedokázal naplnit, i když, abych k sobě nebyl tak přísný, jisté podezření jsem měl. Ale bylo to přece jenom spíš trochu z té oblasti hádání, připomínkou jedné indicie spíše z počátku příběhu…
Ale ještě ke knize samotné – po citované kapitole následuje PRAVDA, kde je zločin perfektně objasněn či vysvětlen. Skutečně vše do sebe perfetně zapadá a vede k jedinému řešení, jak autor tvrdí.
Přestupní stanice se dobře čte, přestože je děj dost komplikovaný a řešení je založeno na důsledné dedukci odkrývaných faktů. Nicméně to není nudné a vliv americké „drsné školy“ je u Queena trochu cítit.

13 01.05.2020

Po vodácko-horácké trilogii Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili (a dalších titulech) se opět setkáváme s Kenym, Sumcem, ke kterým se přidávají další svérázné postavy. Tentokrát v cestopisu o cestě Marokem - Bubny Berberů jsou podány s typickým humorem Zdeňka Šmída, někdy snad trochu drsnějším, leč autorem udržovaným v přijatelných mezích. Mne to rozhodně bavilo, kapitoly jsou prokládány fakty o Maroku, podávanými ve stejném duchu, takže kniha se nese ve stejné rovině. Totéž lze říci o vlastním závěru, který je v podstatě geograficko- historicko- sociologickou charakteristikou Maroka a rozhodně nenudí.
Pro mne v každém případě dobré a vtipné čtení se závěrečným doporučením, či snad obecně platným poučením, se kterým lze jenom souhlasit a proto si dovolím citovat:
" Pro koho jsou zvyky Marokánců neúnosné, měl by se tu trápit nenápadně, bez komentářů i bez veškeré mimiky. Vždyť vnutit se na návštěvu a poučovat hostitele, co má dělat a co ne, je to největší hulvátství. Buďme proto tiší v jejich zemi. Nevnucujme jim svou civilizaci. Tak dobrá a hodná následování zas není."

13 12.07.2019

Ta kniha je prostě skvělá, úžasná i když její závěr nevyznívá zrovna optimisticky a čtenář by po jejím přečtení nemusel mít klidné spaní.
Autor vykládá vývoj lidstva a jeho zásadní etapy v nečekaných a překvapivých souvislostech. Překvapivých říkám proto, že jsem tak o nich nikdy nepřemýšlel a přitom mi přijdou velmi logické a v celém příběhu lidstva vlastně nevyhnutelné. Tímto přiznáním nejsem vůbec „traumatizován“ , asi není mnoho lidí, kteří by to neřekli stejně. Mimo jiné to ani není možné bez bez rozsáhlého studia pramenů (seznam použité literatury zabírá několika stran) a mimořádné schopnosti uvést „jednotlivosti“ do souvislostí a populárním způsobem rozvinout jejich průběh, nevyhnutelnost a dopady.
Při čtení jsem velmi často měl pocit, že některé pasáže musím ve svém komentáři posléze citovat...nelze, byl by tak obsáhlý, že by to nemělo smysl. Raději doporučím tuto knihu k přečtení. Rozhodně stojí to zato.
Nicméně můj komentář nebude stručný a neodolám, abych některé pasáže necitoval. Ale stejně se hodně krotím :-).
Kniha v žádném případě není suchým výkladem historie lidstva. Je to něco jako věčná otázka „Kdo jsme, odkud jdeme a kam“. Ne že by na to Harari dával vyčerpávající a jednoznačnou odpověď, takovou ambici snad ani nemá. Spíše naopak, nastoluje další otázky, dílčí, někdy docela znepokojivé. Zvláště v části IV. Vědecká revoluce, kdy se zamýšlí nad stavem současné společnosti z hlediska jejích znalostí, schopností, vývoje techniky a s tím vzniklých především etických problémů kolem jejich využívání.

Některé autorovy poznámky na koncích subkapitol vyvolávají docela tísnivé pocity -

"Zásadní a opravdu přelomový okamžik posledních pěti set let nastal v 5:29:45 ráno 16. července 1945, když američtí vědci odpálili první atomovou bombu v Alamogordu v Novém Mexiku. V tom okamžiku lidstvo získalo schopnost chod dějin nejen měnit, ale i zcela ukončit."
V kapitole Pax atomica čtenáře Harari trochu uklidňuje nepravděpodobností skutečně velké války, aby vzápětí na konci kapitoly, věrný svému stylu, napsal –" ...žijeme na prahu pekla i ráje a nervózně přešlapujeme u brány jednoho a předsálí druhého. Historie ještě nerozhodla, kde skončíme, a řada nečekaných náhod nás může vést tím i oním směrem."

Značná část je věnována filosofickým úvahám o spokojenosti a štěstí člověka -

"Pokud jde o štěstí, žádný výzkum zatím nepřišel s jednoznačnou definicí štěstí a není jasné, jak by se něco takového vůbec dalo objektivně určit.
Biologové jsou přesvědčení, že náš duševní a emocionální svět je řízen mechanismy, které jsou výsledkem milionů let evoluce. Podobně jako ostatní duševní stavy, ani subjektivní pocit pohody není určen jen vnějšími parametry – platem, společenskými vztahy nebo politickými právy. Je to výsledek složité souhry nervů, neuronů a synapsí a různých biochemických látek, jako jsou serotonin, dopamin a oxytocin...Dějiny štěstí jsou ovšem mnohem složitější, než si biologové myslí… "
Zde autor uvádí příklady, co a pro koho v různých dobách představovalo smysl života a poukazuje na značné rozdíly a vyslovuje závěr:

"Štěstí možná tkví ve sladění osobních představ o smyslu života s převládajícími představami společnosti. Je-li můj osobní příběh ve shodě s příběhy lidí kolem mne, snadno sám sebe přesvědčím, že můj život má smysl, a mohu v takovém přesvědčení najít štěstí.
To je ale poměrně deprimující závěr. Závisí štěstí opravdu na sebeklamu?"

V souvislosti s vývojem lékařské vědy autor mj píše – "Co když se medicína pustí do vylepšování lidí? Budou na to mít nárok všichni, nebo vznikne elita supermanů?
Poprvé v dějinách si svět zakládá na uznání zásadní rovnosti všech lidí, ale zároveň stojí na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. Tradiční vyšší společenská třída tvrdila, že je chytřejší, silnější a nadřazená spodině. Většinou si to ovšem nalhávala. Nové možnosti lékařské vědy by vlastně sebeklam vyšší třídy mohly odstranit. nadřazenost by se mohla stát realitou."

Kapitola Bionický život je o možnostech náhrad končetin tzv bionickými, ovládanými pouhou myšlenkou, ale i sluchu a zraku pomocí technických implantátů. Ale je také úvahou o důsledcích možnosti vytvoření tzv kyborgů. Kapitola Jiný život se zabývá informacemi a úvahami o genetickém programování.
A dost děsivé představy nastoluje závěrečná kapitola Frankensteinovo proroctví:
"Frankensteinský mýtus konfrontuje člověka s faktem, že jeho poslední hodina se blíží. Pokud nenastane nukleární nebo ekologická katastrofa, technologický vývoj již brzy nahradí Homo sapiens nějakou novou bytostí, která bude nejen jinak vypadat, ale i jinak přemýšlet a cítit."

Doslov – Zvíře, které se stalo bohem
"Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo sapiens je takové bezvýznamné zvířátko, které si v koutě Afriky hledělo svého. Během následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Dnes stojí na prahu možnosti stát se bohem a možná získá nejen věčné mládí, ale i božskou schopnost tvořit a ničit.
Lidská vláda na Zemi bohužel zatím vytvořila jen pramálo věcí, na které bychom mohli být pyšní.
…
Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží a spokojeni nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory a přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"

I přes ten znepokojivý doslov, trvám na tom, že kniha rozhodně stojí za přečtení. Doporučuji - pět set stran zajímavého a v podstatě napínavého čtení. Za mne šest hvězdiček!

13 13.12.2018

V tomto případě jsem Elsbergem trochu zklamán. I když zklamán je možná silné slovo, ale podle mne Blackout a Zero jsou čtenářsky silnější, a to proto, že každý si umí představit, co by znamenal v podstatě celosvětový výpadek či kolaps elektrické sítě, stále hodně i když podstatně méně lidí si umí představit masakr v počítačové, internetové síti. Ale, myslím, že velmi málo lidí (aniž bych někoho chtěl podceňovat či se dotknout) vůbec kdy slyšelo o pojmech teorie her, princip subsidiarity, komparativní výhoda, ekvilibrium atd. Natož si představit jejich společensko-politické a ekonomické dopady a vlivy.
Takže komentáře jako např.:
- “ ...na základě rozhodovacích modelů si všichni, ať už vědomě, či nevědomě, vytváříme strategie pro všechny oblasti našeho života: partnerské vztahy, uplatnění ve společnosti, rozšiřování majetku, ekonomické koncepty, strategie eskalace a eliminace společenských nepokojů...“
-
mohou čtenáře nabádat k přeskoku těchto odstavců, někdy i stránek. A mohou souhlasně přitakávat s Janem:
„To je všechno? Kvůli tomuhle jsme se málem nechali zmlátit na kaši? Utíkali před policií? Kvůli posraný historce o sedlácích? Do haj...Do pr…. Všechno k ničemu!“

Naopak jiný čtenář mlaskne „...to jsem si pošmákl...“

- Nová ekonomická krize ohrožuje i celé státy...ze situace těží jen hrstka těch nejbohatších...

Nositel Nobelovy ceny Herbert Thompson údajně objevil vzorec, který zaručí blahobyt pro všechny a hodlá se o něj podělit na summitu v Berlíně, což se mu stane osudným.
Pohádka o farmářích, jak autor uvádí, se opírá o poznatky pracovníků institutu London Mathematical Laboratory a má tedy vědecký základ. Je také v podstatě použita jako centrální motiv knihy, kolem kterého se vše odvíjí a takto ji komentuje jedna z hlavních postav:
- „Příběh o farmářích ukazuje, že právě chamtivost přiměla lidi dávat své statky dohromady a zase je rozdělovat. Chamtivost je dobrá! Kdo chce dlouhodobě získat víc, nesmí ostatní dlouhodobě balamutit ani jim toho co nejvíc brát. Kdo je opravdu chamtivý, musí ostatním něco dávat.“
-
Povzdechnutí na závěr: škoda, že Herbert Thompson nestačil ten zázračný vzorec sdělit světu. Takto, bohužel, zůstáváme u zmíněné pohádky a čtyřsetstránkové dramatické honičky za svědky Thompsonovy vraždy.
Omlouvám se těm, co si pošmákli ...

12 20.02.2021

Trochu rozpačitý dojem. Genetická manipulace, začínající u rostlin, postupující u zvířat a vrcholící u lidí je jistě mimořádně závažné téma, a to pro život, nejen pro knihu. A nepochybně, jak je i popsáno v knize, by se by této "příležitosti" chytily komerční firmy. Román o závažném tématu, postavený na pozadí souvisejících dramatických událostí, je docela čtivý, mě jenom vadila druhá polovina knihy, kdy jsem se nějak vnitřně bránil přijetí souvislostí (nechci konkretizovat, částečně bych prozrazoval děj). Trocha nadsazení některých věcí, patří ke sci-fi. Zatím to sci-fi je, ale bez silné etické regulace k tomu věda v budoucnosti zřejmě může dospět.

12 18.02.2021

Staří lidé jsou jako děti, vzpurní a zlí – motto první povídky. Nešťastná volba vydavatele, nešťastné vyjádření autorky, Petry Soukupové. Hluboce s tím nesouhlasím. Dovolím si malé odbočení - shodou okolností jsem právě viděl film Na střeše, v prvních chvílích se zdálo, že toto motto může být pravdivé. Ale stejně, jako ve filmu, tak i v povídce se ukazuje, že pokud tomu tak je, mají k tomu tito staří lidé důvod. A bohužel důvod přichází většinou od těch mladších, kteří vzpurní a zlí nejsou. Omlouvám se , tento komentář nemá být filosofováním nad tímto vyjádřením. Má být o této knížce povídek českých autorů, respektive autorek a jednoho autora. Takže stručně – výběr mě nijak neoslnil a je docela možné, že jsem byl při čtení ovlivněn právě tou první. Na pomyslnou „bednu" bych nechal vystoupit poslední dvě – Ireny Hejdové a Markéty Hejkalové. Čekal jsem víc.

12 01.01.2021

Bart Templeton, příslušník australské okupační armády po válce nasazené v Japonsku, se při návratu domů setkává se svou někdejší láskou.
Bart, který se zpočátku jeví jako trochu lehkomyslný a cynický, se zásadně mění při zjištění, že jeho dívka Jana je velmi vážně nemocná. Stává se z něj zodpovědný muž, který obětuje vše pro uzdravení Jany. Autorka ukazuje, jak se vztah Barta a Jany upevňuje a prohlubuje právě společným zápasem o Janino uzdravení. Příběh částečně připomíná Remarqueovy Tři kamarády.
Kniha Dymphny Cusackové může být chápána jako kritika současného společenského systému, ve kterém se poskytování zdravotní péče odvíjí od movitosti pacienta.

12 14.02.2020

Útlá knížečka o jeho životě a díle. Naštěstí víc jak polovina je věnována reprodukcím Alšových kreseb a obrazů, včetně cyklu Vlast jehož čtrnáct lunet zdobí foyer Národního divadla v Praze.
Naštěstí proto, že textová část je silně poplatná době vydání knihy (1952):
„Jeho umění vychovávalo lid, jeho obrázky pomáhaly lidu bojovat, stále po všechny dny až do vítězného konce, a pomáhají nám pracovat a bojovat i dnes.“
Něco málo se čtenář dozví o Alšově nelehkém dětství, o studiu na Akademii a potížích, když se jeho svérázné umění zřejmě vymykalo akademickým představám některých tamních profesorů.
Aleš byl nepochybně malířem „lidovým“, čerpal náměty z prostého života a historie českého národa. Nicméně knížka o jeho díle je příliš zanesena balastem tehdejší ideologie. Každou kresbu je třeba správně vysvětlit – např kresba Za chlebem (pro představu neznalým - na obrázku jde otec s rancem, matka s nůší a dvě malé děti): “Na kresbě je možno dobře poznat, že v ní Aleš odsuzuje tehdejší společenský řád, který nechal trpět dospělé i děti hladem, je na ní vidět, že měl zlost na pány...“
Nepochybně knížka ani nemá ambice být odborným pojednáním o malířově díle, to udělali jiní autoři a tam, kde o kresbách a obrazech mluví, zůstává na úrovni čítanek, které Aleš ilustroval. Ale vzhledem k tomu, že byla určena zřejmě mladším čtenářům, je tento styl do jisté míry akceptovatelný. Třetí hvězdička za reproduce kreseb a obrazů.

12 30.01.2020

Advokát Mason mě baví. Perry jako vždy neomylně vytuší, kdo skutečně jeho pomoc potřebuje a potom je ochoten nejen upravit svoje palmáre, ale i opatřit důkazy. Důkazy v klientův prospěch, někdy trochu krkolomně, ale při balancování na hraně zákona přitom zůstává vždy na správné straně.

12 16.12.2019

Kniha byla určena mému vnukovi, začal jsem ji číst, na chvíli odložil, abych se k ní vrátil a přečetl ji celou. I když nepochybně cílovou skupinou jsou mladší čtenáři, neměl jsem problém knihu přečíst.
Dobrodružný příběh jedenáctiletého Jendy Vosiky prožívaný v prvních letech naší republiky. Vyprávěný právě tímto klukem, kterého vznik Československé republiky, respektive události s tím spojené, naplno zasáhne v jeho klukovských snech a přenese přes celou republiku.
Šikovná kompozice, seznámit čtenáře s dobou, historickými událostmi, v rámci poměrně krátkého úseku života malého kluka, kterého víc než všechno ostatní zajímá kopaná. A všechno, co ho od ní vzdaluje, vnímá jako újmu či křivdu. Ať už je to způsobeno zásahem, či rozhodnutím rodičů, nebo nastalou situací, kterou ani oni nemohou ovlivnit. A jejichž konání je právě danou situací vynuceno.
Autorka nechává některé časové okamžiky příběhu vyprávět opakovaně jejich aktéry, čímž poskytuje čtenáři pohled na stejnou událost jinýma očima.

Vysvětlující poznámky na okraji stránek jsou asi dobré, čtenář se hned dozví historická fakta k tomu, co je zakomponováno do příběhu. Mne ale při čtení spíše rozptylovaly, nicméně pro neznalého čtenáře jsou asi dobrou pomůckou. A jak jsem napsal, kniha je podle mne určena právě čtenáři neznalému, tedy mladšímu, budou mu tedy nejspíš dobrou pomůckou k částečnému pochopení souvislostí.
Myslím, že kniha se autorce Vendule Borůvkové povedla a mohu ji doporučit. Ilustrace Vojtěcha Šedy toto vydání dobře doplňují.

12 20.03.2019

Nemám příliš rád tuto divadelní formu - vadí mi odkazy na osoby a nepřítomnost klasického popisu děje. Ale rychle jsem si zvykl, Čapek je skvělý a umí.
R.U.R., Bílá nemoc a Matka - tři Čapkova dramata - první s vidinou nástrah, které může přinášet nekontrolovaný či nekontrolovatelný technický pokrok, bez důrazu na jeho sociální a sociologické aspekty. Technika přerůstá člověku přes hlavu a nakonec ho zničí. To není protest proti technickému pokroku, jenom zdůraznění nutnosti udržet proporce a zodpovědnost. Čapkův výhled do budoucnosti je jasnozřivý - vývoj umělé inteligence není v žádném případě jenom otázka technická.

Bílá nemoc - silně protiválečné drama - ani nebezpečí smrtelné nákazy a výhled na vítězství nad touto nakažlivou nemocí podmíněné ukončením všech válečných konfliktů a uzavřením světového míru, nezastaví válečnou náladu a přípravy na válku. Snaha dr. Galéna donutit lidstvo k míru vyznívá v kontextu válečné hysterie téměř naivně. Tragický závěr je apelem na uskutečnění této jeho ideje.
Matka - podle mne nejsilnější z těchto tří dramat, právě díky akcentaci bolesti matky, která za různých okolností ztratí manžela a syny. Vší silou se snaží za občanské války uchránit od stejného osudu svého posledního, nejmladšího syna ("...připadám si jako vlčice! Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství...")

Z knihy:
Matka rozmlouvá se svým mrtvým mužem a na jeho argument o čestné smrti říká:
"Čestnou, já vím! Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale, že zemřete někomu, na to už nemyslíte!"

Hlas z amplionu: "Slyšte, slyšte, slyšte: bez odpovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. voláme celý svět: slyšte stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!"

Viděl Čapek do budoucnosti, nebo "jenom" viděl do politiky a znal cesty lidského myšlení a uvažování?
Každopádně jeho myšlenky předložené v těchto dramatech neztrácejí ani
v současnosti nic na své naléhavosti. Spíše naopak!

12 30.04.2018

Kdo se chystá román teprve číst, ať si nechá můj komentář na později. A já jsem, možná, měl číst předchozí díly s Parkerem (jak píše LucillaPeters), protože jeho postava a především Luis a Angel jsou pro mne poněkud tajemní. Stejně tak další postavy a řekněme organizace - Souvěrci, Sběratel... To ale nic nemění na tom, že se mi kniha líbila, což je zřejmé z hodnocení. Autor pomalu dávkuje tajemno o Prosperous, zpočátku jsem čekal nějakou morbidní záležitost, uhnulo to ale jiným směrem, který jsem si možná trochu nechtěl připustit. Protože, přiznávám, horrorové prvky v krimi moc nemusím, ale Connolly se s tím vypořádal celkem elegantně, bez nějakých větších efektů, takže jsem mu to prominul :-). Líbilo se mi střídání ich- a er-formy, dobře vystavěná, napínavá zápletka.
Možná ještě nějakého Connollyho zkusím, i když ...

12 17.05.2017

Na knihu jsem se těšil, ale byl jsem poněkud zklamaný. Zklamaný v tom smyslu, že mi chvílemi hlavní (kladní) hrdinové připadali jako nesmrtelný Kostěj. Ale to tak často v thrillerech bývá, u Browna jsem to ovšem moc nečekal. Jak se Tolland, Rachel a Corky dostávají z kritických situací a nakonec udolají i partu cvičených zabijáků ze speciálních jednotek...Často jsem se také přistihl, že přemýšlím o tom, kde autor vzal informace o používaných zbraních a zbraňových systémech??? Do jaké míry je to tzv básnická licence? Abych ale autorovi nekřivdil, některé jsou i pro mne snadno dohledatelné - např střela Hellfire evidentně existuje - je to americká protitanková řízená střela naváděná laserovým paprskem nebo prostřednictvím radiolokátoru, nosičem jsou téměř výhradně vrtulníky, v knize např Kiowa Warrior. Stejně tak ponorka Charlotte, jednotkou Delta používaný letoun Aurora a další... Leccos si musel autor také nastudovat o meteoritech, ale to se u Browna předpokládá, asi by nestačilo nahlédnutí do české wikipedie na informace o chondrulách a zastoupení niklu a železa v meteoritech. Autorova příprava na román byla nepochybně důkladná. Kniha se samozřejmě dobře čte, jako ostatně další Brownovy knihy, celá zápletka, až na moje zmiňované výhrady, je logicky vystavěná, s celkem překvapivým závěrem a rozuzlením. Konec je jako v každé bondovce - Tolland a Rachel v Lincolnově ložnici v Bílém domě :-).
Já bych ale dal přednost jeho mysteriózním románům. V hodnocení váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.

12 07.05.2017

Zvony Nagasaki
Deník oběti atomové bomby v Nagasaki.

Autor popisuje den po dni hrůzy života po svržení bomby i z pohledu lékaře. Sám těžce ozářen a v podstatě umírající, stále pomáhá raněným. Píše nejen o nejen zničeném městě, ale o utrpení umírajících. Chvílemi ovšem i v jeho úvahách, probleskuje myšlenka, že největší tragédií je, že Japonsko válku prohrálo.

"...Přišel k nám muž, abychom se šli podívat na jeho nemocného.! Poslali jsme ho pryč; copak znamená jeden nemocný, když sto milionů lidí právě pláče.
Naše vnitřní utrpení bylo hluboké a těžké. Naše Japonsko zahynulo. Náš národ byl na dně propasti rozdrcen; zbývá mu již jen žít v hanbě!"

Nicméně deník je ukončen naléhavou humánní výzvou a prosbou: Zvony zvoní. Zrodil se nový den...V ranním vzduchu se ozývají jasné tóny, vysílající své mírové poselství...až na konec světa.
Nebe zakazuje myslet na novou válku: s atomovou bombou by to znamenalo zničení lidstva. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami ve městě Nagasaki ke všem národům světa: Vzdejte se války! Klečíce v popelu atomové pouště prosíme vás, aby Urakami bylo poslední obětí bomby."


Možná to do hodnocení knihy nepatří, ale jen krátce k otázce, která padla v komentářích:“...Kdo je vinen? Bylo to nutné?“ Na první část je, podle mne, odpověď zcela jasná - vinen je vždy ten, kdo válku rozpoutá – útočnou, pod jakoukoliv záminkou. Na druhou část je odpověď těžší: ...“Ano“ se může zdát surově pragmatické, až cynické. „Ne“ vyvolá další otázky – nezpůsobilo by další pokračování války konvenčními zbraněmi ještě víc utrpení, ztrát na životech i materiálních? Japonsko se nehodlalo vzdát, připravovalo se na tvrdou obranu. Rozkaz ke kapitulaci vydal japonský císař právě až po svržení druhé atomové bomby, bomby na Nagasaki!

11 23.01.2024