Majdule komentáře u knih

Na počátku tohoto nádherného příběhu stojí tragédie, za níž cítíme další, smutek, v jehož středu je zlo svévolně zasahující do lidských životů. Ocitáme se v tvrdé době bez naděje, uprostřed přerušených životů. A přeci je tu krása a čte se to lehounce, slova odsýpají jako písek, ale stopu nechávají hlubokou, spíš jako neúprosná voda. Povahy obou vypravěček jsou rozdílné i podobné současně, jejich příběhy se doplňují.
Líbí se mi, jak věcně Mira vypráví svůj příběh, bez patosu, bez ufňukanosti, na kterou by právě ona měla nárok. Soucítím s Hanou a její velkou vnitřní vinou, kterou nic nemůže umenšit, protože se stala hybnou silou jejího života. Vím, že já bych tak daleko nedošla. Jsem ráda, že nám ji Hana odhaluje cudně a v náznacích. Spolu s tou spíš bezděce popsanou malostí okolo nás to bylo stejně skoro moc.
A je mi líto, že o hrdinkách nevím víc. Budu na ně často myslet.

33 18.06.2017

Klub nenapravitelných optimistů je pro mě jednou z těch výjimečných knih, které čtenář potká párkrát za život a v nichž se skloubí s příběhem jeho život, společenské okolnosti i momentální nálada. Ale popořádku. V první řadě je to úchvatný, pestrý, obohacující román plný silných témat, zamyšlení a moudrosti. Zcela přesný je ve zvoleném stylu. V příběhu Michela, vypravěče, až strohý a přitom velmi osobní. Jediná krátká kapitola, která pak stylisticky vybočuje a Michel je v ní mimo děj, je jak prásknutí bičem.
Osobní, ale bez strohosti postřehů hlavního hrdiny, jsou pak příběhy uprchlíků, které Michel poskládal nebo jsou mu vyprávěny. Čtenář je vtahován do nevyhnutelnosti prožitků. Jediné, co nás může mrzet, je, že se všem příběhům nedostalo stejné možnosti vypovídat. A opět účinek kontrastu, když je v závěru jeden příběh vyprávěn bez uvolňujícího vypravěče v ich formě a stává se z něj výkřik.
Silná kniha, u níž jsem se často zastavila a rozhlížela se po řádcích. Tato kniha je přesně tím důvodem, proč každou knihu otevírám s rozechvěním a očekáváním, protože jednou za čas se to prostě stane a já zažiji mimořádnou radost z čtenářství.

30 11.07.2018

Překrásný román, který přináší ojedinělou slast, totiž nutí čtenáře používat mozek a to v míře nebývalé. Což je radost u současné knižní produkce velmi řídká (to si nestěžuji, to pouze konstatuji). Navíc zabaleno v atraktivním obalu historické detektivky, která mnohé pomůže lépe strávit a dá vám i od skutečně těžkých otázek života odpočinout u napínavého děje. Pro mě to byl doslova iniciační román, nejenom proto, že je to skutečně jedna z jeho rovin, kdy je do života uváděn Adson z Melku, ale i proto, že mě otevřel svět sémiotiky, symbolů a jejich významu a souvislostí.
Tenhle příběh má mnoho dalších rovin a mě těší je odkrývat, ale nyní po smrti autora, jsem se chtěla vrátit právě k tomu pro mě základnímu.

Bude těžké napsat svoje hodnocení tak, aby zprostředkovalo moje vjemy, můj zážitek z tohoto příběhu. Vezmu to postupně, jak se měnily moje pocity.
Začátek: je to zvláštní a trochu bolestné. Mám pocit, že Annin život je jako místnost s kukátkem, jímž kouká ven. A proboha, kdo kdy zbohatnul sběrem bylin?
Prostředek: je mi Anny tolik líto a tolik se o ní bojím. Ale té potřebě samoty rozumím. Chápu její opojnost i nebezpečí. Vím, že bych se do ní, za určitých okolností, mohla také potopit. Moje lítost se stupňuje a číst některé pasáže bolí.
Konec: je téměř nesnesitelné číst dál. Nejraději bych Annu pořádně propleskla nebo objala. Bolí každý řádek, až do posledního.
Nádherná kniha s krásným jazykem a popisem krajiny a bylin. Ta Annina posedlost sběrem je vlastně poetická, dokud nedojde na úterní odevzdávání ve sběrně. Pak bodne ten osten skrytý v kráse bylin, ta posedlost, která mění lásku v utrpení. Sledovat, jak se její svět mění vlivem nemoci je matoucí, bolestné, ale současně vlastně fascinující.
Ohromující čtenářský zážitek. I když drásal, vím, že jakmile vyjde volně navazující román Ke dnu, běžím pro něj.

26 22.04.2017

Já samozřejmě nepopírám,že hlavní postava románu je nacistická zrůda, ale mě tenhle román zasáhl zejména pro svou morální nejednoznačnost. Pro to, že onen zločinec byl tragickým, pokřiveným způsobem taky obětí a to rozhodně nemyslím jako omluvu. Právě proto, že Merle geniálně předkládá morální dilema obětí a vrahů, je každé slovo tohoto příběhu ostnem, který nás drásá. Podobně na mě zapůsobil i film Pád třetí říše, který ukazoval, že Hitler byl člověk s rysy, které ve vás vyvolají záchvěv lítosti, abyste se vzápětí zhrozili sami nad sebou, co že to vlastně cítíte. Kniha, která vás donutí přemýšlet a cítit a co víc vám knihy mohou dát?

25 01.07.2018

Tak tady jsem byla nadšená. Toulky jsou psané čtivým, lehkým, skoro poetickým jazykem. Obracejí se na čtenáře, který má hlavu. Předkládají, kde není jistota, různé verze a se zdravou skepsí drží čtenáře při zemi, kde by se fantazie ráda rozeběhla.
Velmi oceňuji poznámky ve sloupcích a doprovodných ilustracích, obohacují pohled (pro zajímavost, já vždy přečetla hlavní kapitolu a vracela se k nim zpět). A za mimořádně užitečné považuji nahlédnutí na světové dění, které nám dává potřebný kontext.
Velmi se mi líbily ilustrace, i když bych leckdy kacířsky uvítala barevné fotografie :).
A největší vklad této půvabné a výpravné publikace je, že ve mě vzbudila zájem a podnítila zvědavost. Už mám půjčené Čechy v době knížecí.

25 12.07.2017

Čtivé, idealistické, s natolik pohlcující atmosférou, že vlastně vytvořila kánon Divokého Západu a marného boje Indiánů o svobodu.
Pro mě je zajímavé, že narozdíl od jiných dětských návratů vnímám hrdiny obdobně jako před lety. Vinnetou je pro mě stále ušlechtilý, vážný, mimořádný zjevem i intelektem. Old Shatterhand čestný idealista, silný, schopný a vzdělaný. Sam Hawkins mazaný, vtipný a nešikovný atd. Dnešníma očima snad jen víc vnímám ta mimořádně silná, výhradně mužská přátelství.
Spletitý a napínavý děj, lehký a čtivý jazyk stvořili svět, který je natolik přitažlivý, že čtenáře dodnes realita vlastně nezajímá.

25 28.05.2017

Inspirována 200 letým výročím autorky jsem se vrátila k jedné z největších romancí nejenom své doby. A protože jsem ji četla skutečně již několikrát, rozhodla jsem se tentokrát se na ní podívat jinýma očima. A uvědomila jsem si, že je to především příběh o jinakosti a o tom, jak jí umí svět trestat, jak se jí bojí a proto jí vytlačuje na okraj. Týkalo se Jany a její tety i Heleny v Loowoodu. Postava Heleny Burnsové vůbec vnáší do knihy až spirituální tón a nesouvisí to jen s hlubokou vírou. Helena je v pojetí víry totiž zcela novátorská, moderní i v dnešní době. Podivuhodné a své době zcela se vymykající.
Jana Eyrová je také vpravdě feministická kniha, bez negativních konotací, které to slovo vzbuzuje. Vždyť jak odvážná, rozhodná a samostatná Jana je, jak si uvědomuje svoji cenu, jak si cení důležitosti vzdělání a práce. A kolik silných a nezávislých ženských postav příběh nabízí.
Samozřejmě se nevyhne některým dobovým předsudkům, nejspíš jsou to ty, které si autorka ani neuvědomovala: dítě si musí zasloužit, aby bylo milováno, Francouzi jsou lehkovážní a chlípní, venkovani tupí a nevzdělatelní (byť právě s tímto klišé se autorka "popere").
Ústřední konflikt, tedy to, že Jana s Rochesterem nezůstane, protože je nezrušitelně ženatý, by se v dnešní době mohl zdát překonaný a možná z pohledu dnešní morálky až úsměvný. V čem je tedy je hluboká působivost? Samozřejmě v tom, že tím skutečným tématem nejsou vnější okolnosti, ale vnitřní integrita člověka, jeho osobní morální imperativ.
Z mého pohledu je silnou devizou příběhu také osobnost Jany. Stále obdivuji její sílu, vůli, kázeň, ale i vášeň a odboj. Cením si jí i proto, že je daleka toho lhát, byť jen sama sobě, kolika lidem okolo tato schopnost chybí! Schopnost definovat a poté také sama sebe unést je obdivuhodná. A funguje to nejenom, když jí Rochester vede k hříchu, ale i tehdy, když jí Jan vede ke svatosti.
A po této vskutku hlubokomyslné úvaze je nutné dodat, že nás to baví hlavně proto, že je to excelentní milostný příběh.

23 04.11.2016

Existuje málo knih s tak hlubokou lidskostí a takovým přesahem. Příběh o tom, že každý z nás, i ten nejmenší, může změnit běh světa, že pokud jste jediný, kdo může pomoci, pak pomoci musíte, bez ohledu na vlastní strach a pochybnosti, to všechno jde dalece nad rámec běžné fantasy. A vedle toho je to prostě ještě skvělý a poutavý příběh, napínavý a "šťavnatý", který nikdy nenudí. A aby toho nebylo málo, stvořil zde Tolkien zcela svébytný svět včetně dějin, geografie, jazyků .... Geniální dílo! Četla jsem zde i komentáře k filmu, já ho viděla až mnoho let poté, co jsem četla knihy, a beru ho prostě jako hezkou ilustraci. I Jackson stvořil vlastní svět. Myslím, že ten filozofický podtext se v tak barvitém příběhu ani na plátně vystihnout nedá, vždycky jej zastíní pestrost kulis a filmových efektů. Takže si ho přesně tak užívám.

23 09.07.2011

Něžný a křehký příběh o nevinnosti a vině. Slepá dívka Marie-Laure jako symbol nevinnosti, chytrá, statečná a odvážná. Sirotek Werner jako symbol viny, kterou nelze šmahem odsoudit. Kdo by tak výjimečnému a talentovanému chlapci vyčítal, že se chce uplatnit, že chce uspět a přeci právě tady se začne příběh viny, při prvním odvrácení očí.
Zbývá smutek nad válkou zmařenými životy.
Velmi mě zaujal i příběh Jutty, jsou lidé, kteří mají vnitřní morální kompas, který jim sice ztěžuje život, ale umožňuje jim hledět zpříma. A Jutta k nim patřila.
Co se mi naopak zdálo nadbytečné, byla linka s diamantem, myslím, že bez ní by to fungovalo stejně dobře. Trochu zbytečná manýra pro zatraktivnění.
A ještě k jednomu zamyšlení mě Světla přivedla. K tomu , proč vlastně jednotlivé knihy vznikají, co mají přinést. A přes moje nesporné okouzlení mám pocit, že to je hlavně úhledný příběh o silném tématu bez hlubších ambicí. Což na druhou stranu nemusí vadit, ba právě naopak.
85 %

22 02.04.2017

Vrátila jsem se k Harrymu po pár letech a první díl pro mě neztratil nic ze svého okouzlujícího tempa. Harryho probuzení do světa čarodějů a čarodějek má magnetickou přitažlivost a je skutečně osvěžující, v podstatě nemá žádné hluché místo. Příběh se zatím nezaměřuje na hluboké prokreslení postav, spíš nám nabízí exkurzi do nového a pestrého světa. Ostatně hrdinové, jak víme, budou růst a s nimi i jejich osudy a charaktery. Mimořádné potěšení!

21 25.05.2012

Tak mám pocit, že přesně na téhle knize je vidět, jak je hodnocení knih subjektivní (a je to dobře :-)). Babička je samozřejmě klasika v tom nejlepším slova smyslu, krásný jazyk, silné postavy, poutavé příběhy. Ale chápu, že generace odkojená Šifrou mistra Leonarda (taky jí miluji) se tady asi nechytí. Škoda, někdy i nenápadný půvab a životní moudrost mohou do našeho života přinést novou kvalitu.

21 24.06.2011

Tak to mě rozsekalo. Četla jsem tuto knihu s poměrně dobrými informacemi o otázce divokého odsunu, ale nic mě nemohlo připravit na ty emoce.
U Žítkovských bohyň jsem autorce vyčítala malou hloubku, díky níž jsem se nedokázala bezvýhradně ponořit. Ve Vyhnání jí za to děkuji, neunesla bych ani písmenko navíc, než kolik bylo řečeno. A díky šíři vyprávění jsem nakonec mohla získat i nepatrný nadhled a snad i smíření.
Zaujalo mě, jak autorka vystavěla odstup mezi příběhem Gerty a Barbory. To, že Barbořiny části jsou jako jediné vyprávěny v ich formě, ještě více zdůrazňuje, jak úspěšná Gerta byla ve snaze odstřihnout svou dceru od své zátěže minulosti, jakou tíži musela nést sama. To nevyhnutelné neporozumění bylo dojímavé a velmi smutné.
Jak ráda bych se dozvěděla třeba konec příběhu Ully, nebo podrobnosti ze života Teresy, jenže co naplat, nedozvěděla se to ani Gerta, tak jaké právo na to máme my, pozorovatelé.
Gertu budu mít v hlavě ještě dlouho. A děkuji za to.

19 11.03.2017

Tenhle příběh ve mě zanechal hluboký dojem. Už jeho úvod ve mě vzbudil zvědavost, která se, jakmile se příběh ponořil do minulosti, proměnila ve fascinaci. Zpočátku má autorka trošku neujasněný styl, třeba útržky, které sice byly zajímavé, čtivé a k věci, ale přesto odtažité, ale později se vytříbí v sevřený, úderný a hutný proud, který příběhu ani čtenáři neumožňuje ukročit stranou. Neznám příběh, kde tak obrovskou roli hraje proč. A přestože kniha je vlastně nádechem, který to proč oddaluje, má toto rozkročení pro sžití s postavami, pro ochotu nejen vyslechnout, ale i pochopit motivy zásadní význam. Nesmírně zajímavé a pro čtenáře i bolestné jsou i sondy do hlubin mysli slušných, poctivých lidí vystavených extrému, schopných překvapit sebe i jiné. Autorka nám jasně ukazuje, že slušný život a respekt vůči společenským pravidlům nemá nic společného s vnitřní integritou. A to je lekce, kterou bychom měli v závětří našich pohodlných životů brát vážně.
Velmi oceňuji nepředvídatelnost s jakou autorka příběh vedla a kterou mě nejenom vyváděla z míry, ale nutila přehodnocovat svoje postoje k ději i postavám. A osobně, nikoliv literárně (!) jí vyčítám ta proč, která zůstala nezodpovězená.
Mám ráda české autory a rodinné historie a Jakubu Katalpu jsem si zařadila k talentům, které se vyplatí sledovat.

19 07.05.2016

Soumrak dne je křehký příběh plynoucí s pomalostí letního večera. Je o osamění, které si člověk dobrovolně zvolí ve strachu před životem a šancích promarněných tak dokonale, že jste ani nezaznamenali, že byli šancemi. Je o poníženosti (a někdy i ponížení) zaměňovaném s loajalitou, na níž falešně postavíte vědomí svojí důležitosti. Je to příběh o důstojnosti, jejíž podstata hlavnímu hrdinovi téměř tragicky uniká.

19 12.07.2011

Zapomeňme na severské autory a jejich nutkání předávat světu poselství o reálném zlu (mimochodem, na jednu takovou se právě chystám :)), otevřete knihu, která je realitě vzdálená stejně jako detektivky Agathy Christie (pozor, tím v žádném případě neříkám, že je jim Mráz nějak podobný), a vychutnejme si démonické, neodůvodněné a literární zlo, z něhož jde mráz po zádech. Pro mě skutečně strhující. Autor nás vede cestou náznaků, vzbuzuje strach, nabízí řešení, aby je vzápětí popřel. Děj je komplikovaný, ale konzistentní. Nic není navíc a skoro nic nechybí. Umí překvapit a obratně se čtenářem manipuluje. Silnou stránkou příběhu je atmosféra Pyrenejí v zimě, Wargnierův ústav je natolik děsivý, že je čtenář rád, že ho ve skutečnosti nemůže navštívit.
Dalším plusem jsou postavy, načrtnuté velmi plasticky. Martin Servaz je samozřejmě úchvatný, ale nějakým způsobem se vymykají vlastně všechny postavy. Všechny by se za určitých okolností mohly vymknout a pustit do sebe zlo. Nikdo není jednoznačně interpretovatelný. Výjimečný thriller, který mi přinesl potěšení o to větší, oč je vzdálen realitě s jejím zlem a průměrností.

18 29.01.2018

Tento příběh mě okouzlil. Rodinná sága mapující osudy tří silných (byť u poslední z nich spíše nevědomky) žen je také fascinujícím výletem do historie. Přináší otázku viny, kterou nelze vykoupit, přesto s ní musíte žít. Je o pravdě a její roli v životě.
Hodně jsem přemýšlela o názvu a tom, jak se mi zdá tentokrát důležitý a výstižný. Vykládám si ho jako paralelu se životem, který je také slepou mapou a my se jen snažíme odhadovat pevná místa, jasné obrysy a učinit správná rozhodnutí.
Osudy krásné a odhodlané Anny, neústupné, přímočaré a chladné Alžběty i životem vláčené Anežky nám předkládají tři výrazné prototypy žen i způsobů, jak uchopit život. Nezdolnost, která v nich všech byla, vzbuzuje sympatie, nejvíc snad u Anežky, která ve svých očích prohrává srovnání s babičkou a matkou a přes to stále jde dál, krok za krokem, rozhodnutí za rozhodnutím, tragédii za tragédií.
Slepá mapa vzbuzuje empatii, porozumění, umožňuje vhled a to je deviza, kterou zas tak často nenajdete.

18 16.04.2017

Stoletý stařík mě i přes nedůvěru k humoristickým románům skutečně pobavil, a to v obou částech. Současná, bláznivá skoro gangsterka o staříkovi, kterému se ani ve 100 letech vlastně nechtělo umřít, i téměř špionážní retrospektiva o tom, co jej v životě potkalo, jsou plné úmyslných paradoxů, šťastných (i když záleží dost na úhlu pohledu) náhod i dialogů, které sice nejsou jiskřivé, ale mají stejný účinek. Tenhle příběh je jako příliš rychle vypitá sklenka sektu, nebo jako pivo srkané brčkem. Stoupá do hlavy a nutí vás smát. Není sice příliš sofistikovaný, ale pozor, v žádném případě není primitivní nebo snad hloupý. Všechno sedí, všechno zapadá.
A samotný Alanův život je tak neuvěřitelný, že autora podezírám ze záznamu skutečných událostí.
Nezbytné reminiscence na Forrest Gumpa jsou na místě v určité odtažitosti hrdiny od života, ale Alan zdaleka není tak čistým a nevinným. Zato je hrdinou nad jiné vtipným a osvěžujícím. Bavil mě každý řádek.

18 13.04.2017

Opětovně jsem přečetla závěrečný díl Pána prstenů. A dovolím si nehodnotit celek, protože co dodat než další a další superlativy. Zaměřím se na detaily, které mě při tomto čtení napadaly. Tak třeba je neuvěřitelné, že mě tento příběh znovu a znovu dojímá. Vím, co bude následovat, někdy slovo za slovem, a přesto mě u některých štípou slzy. Taky jsem si znovu a znovu opakovala, jak byl Tolkien geniální při gradování děje. Po řadě skvělých happy endů (které má čtenář za odměnu) přichází Frodova neschopnost užívat si své vítězství, odchod elfů i důsledky Arweniny volby. A přesně to dodává příběhu věrohodnost, sílu, hloubku i moudrost. Neznám lepší sérii než je Pán prstenů a velkolepější vyvrcholení než nabízí Návrat krále.

18 03.09.2014

Po letech jsem se vrátila ke své milované knize Cirkus Humberto. A byl to krásný, silný návrat. Hodnotit tuto knihu je skutečně nelehký úkol. Má smysl konstatovat, že ta část, kde sledujeme dětství Vaška Karase, Vašku, je nejdojímavější a má i půvab roztomilosti, aniž by byla dětinská nebo kýčovitá? Zdá se být klišé, když napíšu, že je to hluboce lidský příběh? Vypadá hloupě, když konstatuji, že je to příběh o síle povinnosti, o lásce k práci a kumštu? A přeci Cirkus Humberto naplňuje všechny tyto znaky a ještě mnohem víc. Nabízí totiž také velmi čtivý a dobře postavený děj, prokreslené charaktery a geniální črty vedeljších postav a dějů. Číst Cirkus Humberto je všech směrech radost.

17 20.09.2012