Majrek komentáře u knih
Autorovi patří mé velké díky za atmosféru staré Vídně, kterou nám opět velmi autenticky přiblížil. Příběh také zajímavě opepřil cizokrajným kořením z Egypta, čímž možná ještě nabyl na přitažlivosti. To je ovšem jediný důvod, proč hodnotím čtyřmi hvězdami - částečně z nostalgie, částečně kvůli oné nevšední atmosféře. Příběh také vůbec není špatný, ale zdržování dějových zvratů ve stylu Harlekýnek a jiných romancí, opakované vysvětlování pohnutek jednotlivých postav proč dělají co dělají; nelogické a poněkud šroubované jednání Julie (která ženská na světě si kdy stěžovala, že je její chlap parádně oblečený?) i prvky "woke" pakultury mi tedy rozhodně nesedlo, ale zřejmě si je dnešní doba tak trochu žádá... Nu a samotný Hrobník? Ten byl hlavním hrdinům vcelku k užitku, jen trochu nechápu název knihy - neboť ona "dívka" se příběhem jen občas mihne a zápletku ovlivní asi stejnou měrou jako rotační pohyby měsíce....
Už je to otravné dávat publikacím profesora Kulhánka jednu jedničku za druhou a velebit jeho popularizační práci... Když ono to ale jinak nejde! Po přečtení této knížky (dnes již staršího data - v době mého komentáře již autor vyšel s novou publikací pojednávající o gravitaci, kterou jsem si pochopitelně už také pořídil, ale ještě nečetl), která se navrací k poctivé fyzice "každodennosti", mne opanuje opět onen hřejivý pocit, že možná některým jevům v přírodě i v blízkém okolí na chvíli porozumím. Kniha si snadno získá přízeň široké veřejnosti, neboť pojednává o všedních věcem kolem nás, ovšem mnohdy z nevšedního úhlu pohledu, takže (abych to zamotal) se z věcí obyčejných rázem stávají věci obdivuhodné a nevšední... Zkrátka, pokud jste se někdy ve škole báli zeptat na nějakou "samozřejmou" věc, jako například na tvar dešťové kapky a byli učitelem odbyti, že vám na takovou hloupost odpovídat nebude - zde máte velikou šanci, že se odpovědi dočkáte, a to ještě s nějakou zajímavostí navrch... Knížka má jen jeden nedostatek - že je v současnosti vyprodaná...
Velmi příjemná knížka, na jejíž čtení synovi před spaním jsem se vždy těšil i já - plná hravosti, humoru a originality
Pro mne oproti předchozímu dílu poněkud zklamání... Ano, vskutku je to řežba, ve které ovšem převládá řezničina nad nápadem. Pointy jsou poměrně očekávatelné, překvapení stále méně a méně. Zatímco v předchozích dílech se Dendži potýkal s jednotlivými démony s poměrně většími obtížemi, teď je schopen smáznout všechny naráz, takříkajíc po "chucknorrisovsku" a ze seriálu se stává jen vyvražďovačka s několika málo hráči, kteří ještě nepadli...
Správně praštěný úlet netradičním časoprostorovým plavidlem do říše bujných fantazií... Vcelku ideální knížka pro dítě před spaním - pokud ovšem netrpí nočními můrami z časoprostorových paradoxů... :) A skvělé ilustrace hovoří za vše...
Tomie? Jen "tomie"? Proč ne třeba laparotomie, thoraktomie, apendektomie, cholecystektomie...? Protože v Tomii naleznete tak nějak všehochuť všech krvavých operačních výkonů... "Tomé" pochází z řečtiny a znamená "řezat", což je vcelku trefné - nedivil bych se, kdyby se tím autor neinspiroval. Pozoruhodná manga variace na stejné téma - motiv krásné a marnivé ženštiny, která téměř vždy brutálně zahyne, aby se posléze opět obrodila (a nejen v jediném vyhotovení) působí až ostinátně. A přesto každý příběh začíná z jiné perspektivy a nedá se mu upřít originalita. Obdivuji autorovu fantazii - v Japonsku se zřejmě inspiroval skutečnými událostmi - vždyť potkat za denního světla ďábly, démony, sukúby, duchy, neohrožené bojovníky či uhrančivé krásky s barevnými hřívami jistě není nic neobvyklého...
Když jsem naposledy bral do ruky odbornou knihu na téma lidských kostí (mimochodem také výbornou), týkala se kostí živých osob a vyšetření jejich hustoty. Od této obsáhlé publikace jsem očekával všechno možné, jen ne čtivost. A světě div se - i v tomto ohledu jsem byl příjemně překvapen. Dílo se poctivě a systematicky zabývá nejen patologií kostních nálezů v českých a moravských kostnicích a karnerech, jak už z názvu patrno, ale nechybí ani popis některých pohřebních tradic, náboženských svátků, krátké výlety do historie, ba dokonce ani výpovědi lidí, kteří mají k danému místu specifický vztah. Bohatá fotodokumentace je samozřejmostí, stejně jako detailnější pojednání o infekčních nemocech, válečných zraněních či jiných patáliích,které sužovaly naše předky. Nejen lékař může až s morbidním zaujetím zkoumat různé hrbolky, otvory, zdrsnění a anomálie na lebkách a občas i jiných kostech a utěšovat se představou, že možná nežijeme v tak hrozných dobách... Tušíte například co znamená velké písmeno "T" uprostřed čela jednoho z nebožtíků? I na tuto otázku v knize naleznete odpověď.
Když jsem u prvního dílu série četl jedno z hodnocení, které dílo označovalo jako "Rodokaps", vnitřně jsem s tím nesouhlasil. U druhého dílu už by tento "odsudek" byl více na místě - kniha je stále zajímavá, daleko více "akční" a lépe šitá na míru modernímu konzumentovi, takže se to v ní hemží různými nezáviděníhodnými způsoby smrti a věrně a detailně (až hypernaturalisticky) je nám popisována zkaženost té doby. Takže zatímco na jedné stránce stříká krev s výkaly a tělesné útroby se derou na povrch, na stránce druhé se intrikuje a smilní ve všech možných podobách. Doba byla nepochybně tvrdší než dnes, možná i zvrácenější, ale např. mýtus o Tiberových praktikách na Capri přeci jen nestojí na tak pevných základech a i na jiných místech knihy se zdá, že autorova fantazie se poněkud utrhla ze řetězu. Nicméně pořád jde o velmi čtivý román, který dá člověku zapomenout na bídu všedních dnů...
Plně se ztotožňuji s předchozím hodnocením... Vůbec to nemá příběh, je to v podstatě slátanina různých momentálních asociací - jako když si prohlížíte desetivteřinová videa na Tiktoku... Dávám milosrdnější hodnocení jen kvůli kresbám, které nejsou odfláknuté, a také kvůli skutečnosti, že synovi se to "trochu líbilo"... :)
Pravda, pořád se to dobře čte a úchylů rozhodně neubývá - tentokrát se jich na Dendžiho a jeho tým vrhla pěkná řádka - ale příběhu to zase tak moc nepřidává na síle...
Desetidenní esence barev, vůní, chutí a panoramat zajímavé a hornaté země ve střední Asii, zachycené na fotografiích skupiny nadšenců. Imprese a emoce obrázků v knize převažují nad obsahovou stránkou - textů je vcelku poskrovnu - zážitky jsou urovnané do formy deníkových zápisů. Pokud se - stejně jako já - chystáte Kyrgyzstán navštívit a třeba si kvůli tomu pořídit digitální zrcadlovku, jedná se o chutný předkrm. I když vás možná neopojí tolik, jako místní koňak...
Četl jsem společně se synem ke čtenářskému deníku. Vznikla tak zajímavá situace - tvořili jsme deník na podkladě zápisu nalezeného deníku, který zase vycházel ze starých zápisků... Taková informační "matrjoška".. Ale kniha je velmi zdařilá, nejen bohatými ilustracemi, ale i zajímavými popisy exotických zvířat a různých dobrodružných a nebezpečných situací při cestě za poznáním v divoké Amazonii. Ačkoli je zjevně jakousi mystifikací, zanechává v nás příjemnou esenci poznání i touhu vydat se do neznámých končin..
Kniha o tom, kterak se páchá dobro a rozsévá spravedlnost všemi možnými prostředky pro blaho vyššího principu následného obohacení...
Kniha neobyčejně potřebná právě proto, aby vyvážila jednostranně orientované názory a vybídla lidi ke kritickému myšlení. Nic nezatajuje, uvádí čtenáře do souvislostí a tvoří tak potřebnou protiváhu mainstreamovým informacím a klišé, které tak často slýcháme z veřejnoprávních médií. Některé zprávy naopak neslyšíme vůbec, protože je "správně vedení" redaktoři raději zamlčí. Vadily mi snad jen ostinátní připomínky typu "tento čin byl nezákonný..", opakující se v několika odstavcích téže kapitoly - nebylo nutné to zdůrazňovat, protože fakta vyplynula z logiky textu. Ale to jsou jen nepodstatné detaily. Knihu rozhodně doporučuji!
Bylo to dobré čtení, až na pár detailů. Za mne hodnocení mezi čtyřmi a pěti hvězdami, protože kvalita románu sice nedosahuje hvězdných výšin, ale kniha je velmi čtivá a autor na jejím konci jasně odděluje skutečnost od fikce. Ono napsat kvalitní historický román zase není tak jednoduchou záležitostí... K laciné až brakové literatuře bych román rozhodně nepřirovnával, existují mnohem horší.
Možná jsou proklaté, pro většinu nepoučených čtenářů nepochopitelné, možná až zákeřné... Všechny ty skoky a "nelogické" chování částic v kvantovém světě, nad nimiž už zpočátku kroutil hlavou samotný Einstein. Zůstává nad nimi rozum stát, protože se chovají natolik odlišně - jsou částicí i vlnou zároveň, vyskytují se současně na dvou místech a tolik se urážejí, když je chceme zblízka zkoumat... Kolik odborných článků a publikací bylo o jejich překvapivých vlastnostech již publikováno... A přesto, nebo možná právě proto, nás elementární částice stále nepřestávají fascinovat. V našich krajích se najde jen málo povolaných odborníků, kteří tomu veškerému hemžení v mikro- i makrosvětě dokonale porozumí a zároveň jsou ještě schopni s humorem vysvětlovat ostatním nechápavcům (nebo zpola chápajícím), jak to v tom roztodivném světě fyziky vlastně chodí. Četl jsem několik knih o kvantové fyzice a na zanedbatelnou dobu jí i možná trochu porozuměl. Ještě jsem však nenarazil na tak originální a srozumitelný výklad, jaký nám předkládá pan profesor. Fascinovala mne už jeho přednáška o kvantových jevech ve vesmíru, takže když mi na dalším odborném sdělení bylo řečeno, že brzy vyjde tato knížka, její pořízení bylo jasnou volbou. Všem zájemcům o fyziku (i těm pomaleji chápajícím - jako jsem koneckonců i já) vřele doporučuji! Stejně jako si nakonec každá elementární částice najde s určitou pravděpodobností svou polohu na stínítku, tak i vaše mysl se informacím díky skvělému vypravování nakonec otevře... A pak vás například neudiví, že "duální" bylo v jistém smyslu i narození Isaaca Newtona... :)
Málo známý příběh z jižní Afriky, v němž hrají hlavní roli theodolit a matematické výpočty. Není to ovšem kniha určená výhradně geodetům, na své si přijdou i zoosadisté (loví a konzumuje se tu porůznu snad jakákoli zvířena - tu výbušnými střelami, tu sekerou) a taxonomové (kterým zřejmě vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když autor hrabáče kapského označuje za mravencojeda). Ano, zkušení čtenáři mohou namítnout, že existují i lepší Vernova díla a mají jistě pravdu. Já byl ale spokojený - Verne je skvělým vypravěčem a dokáže vás v mžiku přenést na druhý konec světa. Děj zpočátku pluje poněkud líně, jako
loďka na Nilu, ale ke konci knihy se přece dočkáme jisté gradace a překvapení - i když možná v naší mysli nezaburácí tolik, jako Viktoriiny vodopády na řece Zambezi...
Erotické dílko plné odhalených těl, krásných ženských křivek i naturalisticky zpracovaných mužských aktů, s celým věrtelem násilí. Smilní se zde o stošest snad s každou myslitelnou postavou, hřeší se na každé stránce a autor jednu nadsázku šroubuje na druhou - přebíjí je jako karty ve hře a příběh pak působí, jakoby jej převyprávěl Baron Prášil. Nejvíce ze všech je znásilněna historická věrnost, což mi tak trochu vadí - zejména poté, co jsem jedním dechem přečetl vynikajícího Caravaggia (Milo Manara), který byl nejen co do věrohodnosti mnohem vyváženější. Nechci však jen kritizovat - kreslíř podal skvělý výkon a spisovatelova fantazie je téměř neomezená.
Nu, uvařil jsem kávu a přečetl si jedním dechem šestý díl, na který jsem čekal dva měsíce. "Bum bum bum! " "Prásk Prásk Prásk!" Samá akce, svůdné ženské torzo v mnoha pozicích a...nepřekvapivý závěr. Měl jsem dočteno a káva mi ještě ani nevychladla - asi podobně jako japonskému scénáristovi, když dotvořil tento díl... Škoda, mohlo tam být více příběhu a méně akce.
Nápadité pohádky z pekelného prostředí, ve kterých většinu problémů vyřeší lidský důvtip a slivovice (alias "nektar"). Autor tu dobře pracuje s jednotlivými postavami, ale bohužel často opakuje a vysvětluje to, co už bylo řečeno a děj se tak poněkud táhne (alespoň v prvním a jednoznačně nejdelším příběhu, nazvaném "Tadeáš") a stává se nepřehledným. Ještě závažnější chybou je však neprovedení jakékoli korektury, takže jsou v textu nepřehlédnutelné chyby (opakování stejných slov ve větě, dokonce i vyjádření, která nedávají smysl).
Je to škoda, protože náboj a zajímavé zápletky knize nechybí...
Je pravdou, že začátek knihy byl pro mne nezvykle tuhým soustem - ne a ne se začíst - sotva člověk vybředl z jedného košatého souvětí, už jej dusily přívlastky z vět následujících. Nevím, zda to bylo překladem, či originálem, ale sloh na mne působil poněkud kostrbatě. Stálo však za to vytrvat a nevzdávat se - odměnou byl promyšlený příběh, který - ač notoricky známý - měl přesto čím překvapit. Z "bonusových" povídek mne více oslovila ta s názvem "Lupič mrtvol", protože se nesla ve více morbidním a epickém duchu, než "Markheim". Z té by měl zase díky jejímu filozofickému náboji jistě radost Dostojevskij...