Malarkey komentáře u knih
Přiznám se, a nebudu zastírat, že jsem se u žádné knihy nenasmál tak, jako u této. Vlastně jsem přemýšlel nad tím, kdy jsem se na posled nad knihou zasmál a nic kloudného jsem nevymyslel. Poslední aristokratka má skvělý námět, psána je výraznou sarkastickou formou, u které je na odstřel úplně každý včetně všech státních institucí. Pan spisovatel je profík, protože má evidentně perfektně nastudovanou českou osobnost a ví, z čeho si nejvíce děláme legraci a co nás v životě nejvíce pálí. To pak vkládá do příběhu s humorem sobě vlastním. Psáno je to pak hodně direktivně a jednoznačně, takže se v určitých chvílích nejde nesmát. Na druhou stranu jsou ale také kapitoly, které úplně legrační nejsou. Navíc starej fotr aristokrat je protivnej jak nudle u nosu, protože mu neustále chybí peníze, ale pak nakupuje nesmysly za desetitisíce. Celkově jsem měl trošku problém s finanční stránkou zámku v Kostce. Někdo by jim měl udělat účetnictví, protože tu rozhazují desetitisíci a ještě jim to přijde málo. Já tenkrát nastupoval na základní školu a byl jsem rád za korunu padesát, abych si koupil mlíčko. Když ale tyto nelogičnosti pominu, tak jsem se pobavil. Na čtyři hvězdičky bohatě a budu se určitě těšit na další díl.
Neuvěřitelně náročné a obsáhlé dílo.
Pokud jste někdy chtěli vědět něco o židovském národě a báli jste se zeptat, tak tady je odpověď na všechno. Autor Leon Uris v tomto díle sesumíroval veškerá úskalí, která židovský národ zažil, aby se dočkal suverénního státu. Nám se jistě vybaví z ještě ne úplně dávné doby holokaust, ale těch bodů je o poznání víc. Osobně jsem kolikrát nestačil ani zírat, co všechno za údaje kniha nabízí, a co všechno si židovský národ prožil. Autor poměrně pracně střídá příběh pár lidí a do nich zasahuje obecným, ale důkladným a přesným vyprávěním o dané době. Respektive o době, která předcházela vzniku státu Izrael.
Za sebe můžu říct, že mě nejvíce zaujalo, jak velký vliv měla československá diplomacie v čele s Janem Masarykem, na vzniku Izraelského státu. Obecně ta diplomatická část knihy je hodně zajímavá a zajímavostí může být třeba i zájem Velké Británie, respektive nezájem, na vzniku Izraele. Pro všechny Čechy, kteří stále žijí Mnichovskou dohodou, hodně zajímavé informace. Také je tu pár momentů, které jsou podle mě z ranku geniálních. Třeba dvou strana, kde autor přesně a stroze vypsal veškeré německé zrůdy druhé světové války, co pracovali na vyhubení jednoho národa. Dvou strana hrůzy a samostatných příběhů, které vhání slizy do očí.
Exodus nicméně nedokáže vyprávět příběhy každého zvlášť, byť by si to jistě zasloužili. On vypráví příběh národa jako takového a to dělá s úctou, respektem a s takovou precizností, že na to nebudete chtít zapomenout.
Překrásné fantasy. Ryzí, upřímné, plné epických postav, námětů a situací, které nutí číst hned od prvních písmenek až do zdárného konce. Hned s první kapitolou, kde autorka krásně popisuje onen smutný svět, mi bylo, jako když jsem poslouchal úvodní video z české hry Original War - okamžitě mě vtáhlo do dění a prakticky mě nepustilo až do samotného konce. Příběh je neskutečně čtivý. Hlavní postava Ilan není černobílá. Má svojí představu o životě a její myšlenky se v průběhu knihy vyvíjejí. Pořád si říkám, že by bylo fajn, kdyby to pochopila a chovala se jinak, ale pak si uvědomím, že to prozření jednou přijít musí a to mě táhne k tomu, abych knihu četl dál. Naslouchač je i díky tomu jedno z nejlepších českých fantasy, co jsem za poslední léta četl. Na další díly se tak moc těším.
Naprosto uvěřitelná kniha, která ale kvalitou neuvěřitelně přepálila začátek, aby mě ve druhé polovině ždibíček nudila v průběhu nadcházejícího. Autorovi se nicméně nedá upřít neuvěřitelná deprese a smutek, co se čeří snad z každé další napsané věty, která se snaží popsat dystopii, ve které vládnou buď psychopati a nebo trifidi. Nic mezi tím neexistuje. Oceňuji ale skutečnost, jak neuvěřitelně aktuální tento námět je a jak kvalitně a odvážlivě je napsán. A to i přesto, že tento příběh pochází z hlavy člověka žijícího v padesátých letech. Klobouk dolů.
Téma je na kriminálku poměrně brutální, ale to by nebyli Skandinávci, kdyby si nějakou tu knižní kontroverzi nedovolili. Zde rovnou skláním pomyslný klobouček, protože se jedná o debut norského spisovatele a rovnou skvost, který se v rámci současných kriminálek bude vyjímat. Téma je skvělé vč. pointy. Atmosféra správně ponurá, Norsko je z knihy cejtit každým krokem. Líbilo se mi, jak si Mia pije jedno pivo za druhým. Kdyby, chudák holka věděla, že za jejich jedno pivo by u nás v hospodě měla deset čepovaných čepic. To už by tady, s tou oblibou k chlastu, dlouho nebyla. Přitom Mia a Holger je skvělá dvojka. Nesou si nějakou tu minulost, která je zajímavá a skvěle vyšetřování doplňuje. Zde víc, než byste ze začátku tušili. Musím říct, že na druhý díl se vysloveně těším.
To, že Setkání s Rámou předběhlo dobu a bude aktuální asi i za dalších sto let, a nebo do doby, dokud nás nenavštíví nějaká mimozemská civilizace (protože my se těžko k něčemu dopracujeme), je prostě fakt. Je neuvěřitelné, co měl A. C. Clark při psání této knihy v hlavě. Příběhově nebo jakkoliv emotivně je sice neuvěřitelně chladná, ale ten podrobný, silně technický, popis, je naprosto precizní. To jsem zíral s otevřenou pusou. Stránku za stránkou totiž čtete něco, co si nedovedete představit jinak, než ve Vaší mysli. Škoda ale, že postavy jdou trošku stranou. Myšlenka této knihy je holt někde úplně jinde. Zážitek to nicméně je i tak obrovský.
První setkání s Peterem Mayem na mně zanechalo obrovský dojem. Spisovatel příběh zahrnul na ostrov Lewis, který je pro mě obrovská exotika, ale zároveň mě silně přitahuje stejně tak, jako například celá Skandinávie nebo Island. Tudíž v tomto ohledu to s lokací vysloveně vyhrál. A i proto mimochodem čtenář musí počítat s atmosférou, která je hodně chladná až štiplavá. Postava Finna je ale naprosto perfektní a každá další postava, která se v příběhu objeví, má své opodstatnění a smysl, což je vysloveně super. Nejsou to ploché postavy, ale vysloveně lidé z masa a kostí, které mají svoje názory, pocity a emoce. Do toho spisovatel rozložil celý ten příběh na dvě linie – současnost a minulost, kde každá stojí za čtení. Minulost totiž ukáže, život na ostrovech z pohledu dítěte a současnost pro změnu představí aktuální problémy lidí v těchto oblastech. No a do toho celého světa se mimoděk hodí vražda, kterou se hlavní postava rozhodne vyšetřovat. Opravdu perfektní čtení a jsem rád, že mě knihy stále dokáží něčím překvapit a donutí mě se na něco neustále těšit. V tomto případě na další dva díly z celkové trilogie.
Na první pohled neobvyklé, ale zajímavé, po přečtení nesmírně originální a nápadité. Taranitový triptych je kniha obsahující tři příběhy, nenavazující přímo na sebe, ale točící se kolem člena Aeronautického klubu, kapitána Herberta Smithe-Powella a látky taranitu, která je drahá, jedinečná a místy i poměrně výbušná. Zajímavé ale je, že právě Herbert je ve všech příbězích postavou v podstatě vedlejší a prim hraje někdo úplně jiný. Přiznám se, že na to jsem si musel v rámci knihy chvíli zvykat, ale v celkovém kontextu jsem si všechny hlavní postavy poměrně dost oblíbil. Až tedy na Herberta, který i po přečtení zůstal tak nějak v povzdálí a v podstatě jsem pochopil, že i když je všude, tak o něm to zase tak úplně není. Nápadů tu ale pan Medek měl přehršel. Narážky na století páry jsou skvělé, archaická čeština se čte s neuvěřitelnou radostí a každá z novel je tak čtivá, že, jak píše níže Trudoš, budete mít při čtení chuť zavzpomínat na doby, kdy jste jako dítě četli Verneovky...a bylo Vám tak krásně a dobrodružně, že jste se od nich nedokázali odtrhnout. Každá z novel je totiž variací na něco, co Vám bude hodně blízké, ale pokaždé Vás něčím navíc překvapí. Přesně takový Taranitový triptych je. Originální knihou, jež v sobě skýtá tři příběhy, které dušičce kluka milujícího dobrodružství dají víc, než kdejaký současný šestisetstránkový román. O krásném pevném vázání a neméně nádherných ilustracích ani nemluvě. Straky na vrbě vrcholový nadstandard.
Jakmile jsem dočetl první díl Skála, tak druhý díl s názvem Muž z ostrova Lewis mi už svítil na poličce. Nechal jsem ale ostrovu Lewis chvíli oddech, aby mě pak nemrzelo, že jsem si ty postavy užil tak intenzivně, ale tak krátce. První díl mě totiž uvedl do světa, která je hodně těžký na život, ale zároveň je vysloveně magický, až kouzelný. Spisovatel opět předvádí dvě příběhové linky. Jedna z minulosti, druhá z přítomnosti. V tomto případě se ale opět dozvídám plno nových věcí o lidech, kteří již jsou mými starými známými a tak mám pocit, že jsem si druhý díl užil ještě více. A to i proto, že se jedná o originální námět, který zachází až za hranice ostrova Lewis na ostrov Harris. Opravdu nádherné čtení.
Druhý díl poslední aristokratky na zámku Kostka je ve stejném duchu jako první. Vlastně podezřívám nakladatelství, že autorovi prostě ustřihli spis uprostřed věty a započali s ním druhou knihu, aby se na celém námětu vydělalo daleko více peněz. To, že kniha má něco málo přes sto stran na mě působí jako regulérní past na zákazníka. Na druhou stranu si příběh pozornost stejně zaslouží. Tam, kde končí první díl, druhý začíná a pokračuje v deníkových zápiscích. Kniha je tak opět plná vtipných scének, možná jen s tím rozdílem, že starej fotr aristokrat začíná bejt doslovně lakotnej víc jak strejček Skrblík. Zároveň ale kvůli krátkosti knihy kniha obsahuje menší množství významných událostí ze zámku a podzámčí a tak si pamatuji hlavně cestu na setkání aristokratů v Karlových Varech, která v rámci života na hradě vyčnívá ze všech situací nejvíc. Jak druhá kniha začíná, tak také končí. Utnutá s předpokladem, že třetí díl pojede ve stejném duchu.
Parádní pokračování nádherně rozjetého příběhu Naslouchače. Přesně v tom duchu, v jakém bych si to, jako čtenář, přál.
Opět plné chytlavých rozhovorů Ilan s Kapitánem a jeho pomocníky. Ilan zde postupně rozkrývá historii tohoto post apokalyptického světa budoucnosti. Autorka má neuvěřitelnou představivost, protože nejenom, že vymyslela hodně zajímavý a funkční svět, ještě mu dodala i život jeho historií a opředenými legendami, které se na něj vážou.
Upřímně jsem se od knihy nemohl odtrhnout. Kapitolu po kapitole jsem si sliboval, že už to je ta poslední, a stejně jsem pokračoval dál. Pravda, že je to už něco přes rok, co jsem četl první díl a tak chvíli trvalo, než jsem se do děje vpravil. Jakmile jsem se ale do něj dostal, musel jsem nad ním přemýšlet až do momentu, co jsem knihu za sebou finálně uzavřel.
Lepší náběh na třetí díl autorka snad nemohla vymyslet. :-)
Jakožto milovníka koček musím konstatovat, že mě dost těší, že za vznik této knihy se přičinil kocour samotného autora. Moc pěkné, řekl bych snad i spíš dobrodružství, než sci-fi nebo fantasy. Začátek působí poněkud vlažně, ale jakmile se příběh rozjede, tak to nemá chybu. Cestování v čase je vděčné téma a zde ho Robert A. Henlein načal takovou zábavně dobrodružnou formou. Jak kdyby Dan Davis byl Marty z Návratu do budoucnosti. Je to prostě takové oddechové dobrodrůžo, střihnuté nějakými technickými vychytávkami a představami autora z padesátých let, kterak bude vypadat svět v roce 2000. Má to švih, nápad, baví to a standardně to podkresluje kvalitu autorových příběhů. Dobrý kousek.
Trošku mi to trvalo déle, než bych čekal, ale nakonec slavím přečteno. Dunu jsem přečíst chtěl, už i vzhledem k tomu, že za chvíli do kin přijde nejočekávanější film letošního roku. Nakonec jsem si ji i docela užil, i když se mi mísila kniha s filmy, které jsem již v minulosti viděl. Frank Herbert je nicméně génius. V době, kdy space opera ještě nebyl úplně utříbený pojem, dokázal vytvořit svět planety, u které si hledal inspiraci u Blízkého Východu, popřípadě beduínů, a spojil ho do uceleného celku tak, že když tuto knihu čtete, tak máte pocit, jak kdyby na Duně několik let prakticky žil. To je také jedna z obrovských předností knihy. Pak je tu také politika. Tak moc, jako když čtete současnou Hru o trůny. Oboje samozřejmě napsané epickou formou (ostatně jako Hra o trůny), takže na cirka 600 stránkách je to hodně o politice, hodně o způsobu života na Duně a relativně málo o dění kolem. Slávu si ale Duna ukrajuje oprávněně. Nevím, nejsem si jist, ale mám pocit, že podobná záležitost do roku 1965 světlo světa ještě nespatřila, že?
Hned z kraje udělal autor z městečka Jericho Falls brutální vidlákov. Je tu spravedlnost, je tu inteligence, ale taky je tu kupa hlupáků a někteří jsou dokonce i postižení. To asi abychom to tady měli hezky pěkně pohromadě. No a kapitolu za kapitolou se tu rodí jedna neuvěřitelná katastrofa, které napomůže náhoda, ale i ona hloupost těch vidláků, které tu spisovatel tak mistrně popisuje. A osobně musím říct, že mě to bavilo. Je to trochu přitažené za vlasy, ale takové situace se holt občas rodí...z náhody. Mělo to švih, mělo to napětí a až do závěrečné stránky jsem netušil jak se tenhle pesimistický náhled do světa Ameriky budoucnosti vyvine. Nakonec musím říct, že mě to opravdu zaujalo. Katastrofický román na svém místě.
Musím se přiznat, že po Temném lesu jsem si potřeboval od hard sci-fi trošku odpočinout. Mnoho myšlenek, mnoho filozofování, mnoho technikálií…pro člověka neznalého chvíli trvá, než to všechno zpracuje a v nějakém smyslu i přijme. Jenže Vzpomínka na Zemi – třetí díl z této čínské trilogie – má všeho jednou tolik. Takže se připravte na to, že tady ta náročnost na čtení nezačíná jen délkou knihy, nýbrž i vším ostatním.
Příběh je jedním dechem neuvěřitelný. Autor má neskutečnou představivost. Nemá vůbec smysl začít polemizovat nad tím, kde už jeho představivost přešla meze fantasknosti, do absurdity. Tady to je prostě jeden velkej úlet. Nadhazuje neuvěřitelné teorie, přidává do toho kopu technikálií, vědecké poznatky a především čtivost. Bez ní by to v této sérii nešlo, ale s ní se i tato kniha může směle považovat za jednu z nejlepších v žánru. Ne-li úplně nejlepší.
Osobně se musím přiznat, že tady to na mě bylo už trošku moc. Občas jsem se v těch teoriích prostě už ztrácel. Je to námětem neuvěřitelně komplexní. Přesahuje to časový rámec, který si nedovedeme ani představit. Buď Vás kniha neustále udivuje, nebo desítky stránek v neuvěření přetáčíte stránky a zjišťujete, že vůbec nerozumíte, o čem tu je řeč. Tak jako tak, v obou ohledech je to fascinující.
Není náhoda, když se Vám i po druhé u stejné autorky stane, že Vám kniha úplně nesedne. Přitom námětem opět tnula do živého.
Kniha je takovou variací na odpuštění, uzavření stigmat mezi Čechy a Němci tím, že poměrně obšírně vypráví příběh jedné z postav – Gerty Schnirch, která na konci druhé světové války, coby napůl Němka zažila odsun a veškeré ty úzkosti a nepříjemnosti s tím spojené.
Vyprávění je to mnohdy hodně syrové, ale možná i právě proto dost zajímavé. Osobně jsem měl ale právě s tím vyprávěním problém. Ne pro jeho syrovost, jako spíš nepřehlednost. Autorka přeskakuje z jednoho tématu na druhé. Jak kdyby kapitoly psala nezávisle na sobě a pak je nějak pospojovávala, aby dávaly alespoň jakousi logiku. Jako samostatné příspěvky působí hodně zajímavé, ale jako román neuvěřitelně nekompaktně. Během čtení jsem vlastně netušil, kdy a kde se daný problém odehrává, protože se tu nejenom přeskakuje, ale často se i v textu stejné situace opakují. Nebýt jednotlivých částí, které časově rozmezují život Gerty, byl bych úplně ztracen. Nicméně nepřehlednost jsem vnímal asi jako největší kámen úrazu a mrzí mě, že tomu v celkovém kontextu dávám tři hvězdy. V knize jsou momenty, které jsou neuvěřitelně silné.
Celkově vzato se totiž jedná o neskutečně zásadní téma na české poměry. Zásadní v tom ohledu, že zodpovídá otázky o tehdejší době. Je vidět, že paní Tučková si s knihou musela dát neskutečně práce a to, že ten pochod sama absolvovala je na celkové práci asi to nejmenší, byť psychicky pořád asi nejnáročnější. Jen bych tu úplně nemluvil o čistokrevném románu, byť dialogy na knize ze spisovatelského hlediska byly asi nejzajímavější. Těch tam ale pořád bylo výrazně méně než popisu doby.
U pokračování oblíbené série Naslouchač jsem nepředpokládal, že šlápnu vedle. Nasterea začala přesně tam, kde jsem chtěl, aby druhý díl neskončil. Tudíž byla otázka času, než se do knihy pustím. No a jelikož Nasterea v té době již existovala, moc jsem neváhal a po pár měsících se do ní s chutí pustil.
No a co Vám budu povídat. Čtení je to opět úchvatné. Děj se vyvíjí, svět se čtenářovi dál otvírá (i když pravda, spíše se do sebe zavírá) a Ilan opět skrývá řadu tajemství napříč všemi kolem sebe, že čtenář má prostě nutkavý pocit číst dál a dál, dokud knihu obratem nepřečte. To prostě nejde jinak.
Na rozdíl od předchozích dílů jsem ale ubral jednu hvězdičku z hodnocení. Dlouho jsem nad tím zamýšlel a i když je po technické stránce vše stejné, měl jsem trošku problém s tím, jak se děj odvíjí. Místy mi sklářský svět přišel lehce složitý, komplikovaný. Čím víc o něm čtu, tím víc se v něm ztrácím. Potřeboval bych nějakou mapu a popis všech postav, abych se v tom zorientoval a nemusel nad tím neustále přemýšlet. K tomu některé postavy tu jsou úplně navíc, na rozdíl od předchozích dílů. Třeba Kapitán, který se do sebe v této knize tak strašně uzavře a přitom v předchozích dílech s ním Ilan měla nejzajímavější diskuze.
Pořád se ale jedná o nadprůměrné dílo a povím Vám, že konec tu opět skončil tak, že už teď sním o dni, kdy autorce nakladatelství Host vydá již čtvrtý díl. Myslím si, že když už nic jiného, tak právě toto je důkaz toho, že tato série jednou u mě v srdci zůstane zakořeněná hodně hluboko a hodně v úctě.
Mé první setkání s Arthurem C. Clarkem a musím se přiznat, že jsem si nemohl přát lepší seznámení než s knihou Měsíční prach.
Jedná se totiž o úžasné výpravné sci-fi, které ač vládne technickými vychytávkami, pořád je ve své podstatě jednoduše vyprávěn, čímž odkazuje na autorův dar vesmírné složitosti čtenářovi předat nenucenou a naprosto přirozenou formou. A to se navíc bavíme o příběhu, který ve své době předběhl dobu.
Jádrem příběhu je totiž cestování na Měsíc, a to prosím v době, kdy se o výpravě na Měsíc stále zatím ještě mluvilo. K tomu zde autor přidal problém, který, ač teoreticky, popsal vysloveně bravurně.
No a aby toho nebylo málo, těžce tu hledáte momenty, které by Vás utvrdily v tom, že kniha je z roku 1961. Je zvláštní, že i po šedesáti letech působí pořád tak aktuálně.
Pro plný počet hvězd bych pak potřeboval důslednější vztah s postavami, které se v knize objeví. Těch navíc není úplně málo a tak jsou tu emoce vykresleny spíše povrchně.
Nicméně, co naplat, pořád se jedná o jeden z nejprodávanějších autorových románů a já teď již po přečtení vím proč.
Na to, jak dobře se tato trilogie rozjela, se posledním dílem poměrně jednoznačně utnula. Mia a Holger Munch se vyvíjí, což je určitě dobře. Jenže zatímco Munch je pořád víceméně stejnej Munch, tak Mia bez chlastu už prostě není Mia. Tím ji ale nechci křivdit. Je fajn, že jí autor dal šanci žít, a ne přežívat. V rámci samotného příběhu této knihy mám ale poprvé i problém se samotným autorem. Nechci spoilerovat, a tak jen dodám, že vyřešení případu v posledních pár stránkách knížky popírá celou knihu a trošku mě to naštvalo. U detektivky mě to až nezvykle naštvalo. Zároveň jsem měl pocit, že autor se touto knihou šetří a svojí čtivě psanou formu přetáhl až moc do absurdna. Jak kdyby si chtěl šetřit barvu v psacím stroji a tak šetří větami a atmosféru navádí tím, že ji popisuje slovy. Na čtenáři je pak třeba, aby si vše domyslel. Reálně tento díl cítím jako nejslabší díl z celé série, pocitově je to na 3,5 hvězdy, ale jelikož je to obecně vzato stále solidně ponurá Skandinávie, která se pořád vyjímá od jiných detektivek, skončil jsem nakonec u lepší varianty čtyř hvězd.
Další z legendárních sci-fi, které jsem měl v merku už hodně dlouhou dobu. Dříve než jsem četl tuto knihu, jsem viděl dva filmy a u každého jsem byl vždy spokojený. Knížka tedy samotným námětem nemohla zklamat. K páté hvězdičce mě ale vadil až moc odborný a technický popis. Ten mi sice ve sci-fi tolik nevadí, ale zde technický popis situace, prostředí nebo laboratoře přehlušil samotný příběh. A to je vidět v samotném závěru. V momentě, kdy má dojít k vyvrcholení příběhu se autor zaměří spíše na to, jak funguje nějaký stroj. Celkově vzato ale hodně zajímavé čtení. Kmen Andromeda má zaručeně svoje místo v žánru sci-fi.