Malenka62 komentáře u knih

Vybroušený styl, žádná stylistická klišé (ne už tak obsahová), svižné, čtivé.
Netypická Mornštajnová, která dokáže nalézt naději i v dobách temna, zde, v místy předvídatelném příběhu, předestřela zničené životy, hnus, depresi a bezvýchodnost, jimiž prvoplánově zacílila na čtenářovo srdce. Pět hvězd tentokrát, bohužel, ne.
(Spoiler: ještěže se aspoň ta Blanička dostala domů)

6 21.04.2023

Čtivé, hartlovské, leč absolutně bez přesahu… Pouhý výčet příhod, které se udály během patnácti let života svobodného otce s šišlavými (dost dlouho) dvojčaty na krku…Hrdinové, kteří čtenáři nijak zvlášť nepřirostou k srdci…
A tak jsem se během čtení několikrát sebe sama ptala, proč vlastně autor věnoval tomuto dost plytkému příběhu tolik stran?

15.12.2021

Počáteční velká skepse, se kterou jsem k dystopickému dílu A.M. přistupovala, byla rychle rozptýlena známým stylem psaní, mírou uvěřitelnosti, strhujícími životními peripetiemi hlavních hrdinů i pocity zmaru, hněvu a lítosti, které se ve mně mísily. Jak málo stačilo, aby se dějinné události neubraly tímto směrem…Dobře, že je kniha napsána. Nám pamětníkům oživila vzpomínky pomalu zanesené prožitky dnešního rychlého konzumního života (kdy začínáme komunistickou zvůli z nostalgie trochu i bagatelizovat) a pro mladé snad může být varovným mementem!
A ano, Mornštajnová mě zase bavila.

11 12.08.2021

!!!Pozor chyba se vloudila- nechci dávat jednu hvězdu jako odpad, naskočilo to samo!!!Dala jsem tři...Tak tedy koment:

Bohužel, Plachetnice nenaplnily moje velké očekávání. Ze všech stran jsem slyšela jen a jen superlativy, až jsem si pak při četbě připadala ve svých dojmech nepatřičně. Hlavní hrdinka mě totiž nebavila, nedokázala jsem si k ní najít cestu, ani mě nijak nezasáhly její milostné peripetie.
Hájíček napsal, dle mého, další obvyklý příběh, přesto si ale zaslouží pochválit za vcelku uvěřitelné vystižení ženského světa:).

5 21.04.2021

Bezesporu jde o lepší čtení, ale břitké, strohé věty, jakkoli ozvláštněné neomšelými metaforami, mi nedovolovaly vnořit se hlouběji do příběhu, forma trochu požírala obsah. Absence psychologie postav a určitá odosobněnost, která byla z knihy cítit, mi zase nedovolovaly ztotožnit se s hlavní hrdinkou, natož s některou z dalších postav, které své emoce, pocity a bolesti řeší buď kontrolou dechu nebo drásáním se do krve. Přesto jsou v knize momenty (a není to jen holocaust), které mě dost zasáhly. Vkrádá se mi na mysl srovnání s Mornštajnové Hanou, kterou jsem kdysi uhranuta četla jedním dechem, a z níž si teď vybavím kromě celkového dojmu kostru příběhu, ale jednotlivosti jsou pozapomenuty. U Zuzany to asi bude naopak...

4 21.04.2021

Možná i díky tomu, že jsem zavilá fanynka Jussiho, nemohu dát knize 5hvězd. I já se totiž musím připojit k mnohým komentářům zde a malinko ji odsoudit za určitou těžkopádnost, roztříštěnost a překombinovanost, která mi, bohužel, nedovolila číst ji na jeden zátah, jak jsem u Olsena zvyklá. I když je tak pro mě nejslabším článkem ze série Q, stále patří mezi výborné krimipříběhy s přesahem.

6 13.03.2020

Kniha, která se fakt nedá přečíst na jeden zátah. Znechuceně jsem ji co pár stran odkládala. Asi jsem nikdy v životě nečetla něco tak odpudivého. Nejkrutější severské krimi je selanka proti chování a jednání všech protagonistů knihy. Brutalita v knize měla na mne ale nakonec opačný účinek. Šokovala, zhnusila, avšak v závěru hlouběji nezasáhla. Koktejl zvrácených epizod sestavený autorem proživším válku s rodiči a posluhovačkou na rodinném statku působí za mě nakonec nevěrohodně, i když, přiznám se, nezapomenutelně.
Nedivím se Polákům, že mají Ptáče na indexu, také bych nestrávila takové vykreslení polské národní povahy - veskrze primitivní a bez špetky lidskosti.
A obdivuji Marhoula, který byl smyšleným putováním hlavního hrdiny natolik zasažen až uchvácen, že léta toužil po natočení filmu. (Možná ale film, z jehož promítání odcházely davy, působil nakonec díky skvělé kameře oproti knize celkem poeticky. Alespoň dle ukázek. Sama, znalá předlohy, jsem zatím totiž neměla chuť na něj zajít.)

Naprosto strhující příběh zapáleného architekta, kterého nebudu jako jiní čtenáři odsuzovat za jeho individualismus, neboť právě ten mě hodně bavil. Přímý, charakterní, nezávislý, neslevující ze svých cílů (přičemž na nikom neparazituje, neponižuje se a nikomu neubližuje),takový je pro mě Howard Roark, jeden z mých nejmilejších kladných literárních hrdinů. Vůbec se ale nedivím, že autorka Randová byla pro svůj filosofický směr objektivismus (zastávající cele individualismus) trnem v oku bolševikům...
Milostný příběh odehrávající se na pozadí pobaví ženy, motiv architektonický výtvarníky a stavaře, síla a moc médií pak zasáhne a roztrpčí všechny...

4 09.03.2020

Bohužel anotace i název mi rovnou napověděly konec,proto jsem jím nebyla zasažena. Předvídatelnost ubrala na zážitku, nad čím jsem se ale opravdu zamýšlela, byla neschopnost (nemožnost) školy pomoci řešit problém v naoko funkční rodině, jakých je i v reálu bezpochyby dost...
Hlavní hrdinka mi přišla na svůj věk zbytečně dětinská, jeden z motivů (spoiler) jako málo rozpracované klišé...
Jojo, výchova dětí není vůbec sranda.

09.03.2020

Čtivé,leč nepřekvapivé!Znalost prostředí autorka solidně zúročila, zdravotníkům bude příběh ještě bližší...

3 09.03.2020