Mánička178 komentáře u knih

Dnes nechal jsem si poprvé číst osud z čar v mé dlani
zítra by bylo pozdě - ráno čtyři koně vraní...
a co je psáno? Dlouhý věk (ach zač mě pánbůh trestá!)
má v srdci, štěstí, bohatství a dlouhá, dlouhá cesta
... zůstávám chladným; usmívám se mlčky, odevzdaně
- to vše lze vyčíst přece z každé vychladlé již dlaně.

Můj první Krchovský...a je to láska :)

1 11.01.2016

Na Harryho Pottera a Pána Prstenů jsem si v počátcích vybrousila škarohlídský názor jako na něco, co žerou všichni jen proto, že to žerou všichni, aniž bych se vlastně skutečně zajímala o to, oč v těchto dílech jde nebo jaká jsou. Když jsem si tedy s brbláním vzala do ruky Kámen mudrců, za chvíli jsem se přistihla, že jsem na straně 150, a ani jsem nemrkla. To samé se mi stalo, pravda, u filmu Společenstvo prstenu.
Proto jsem nechtěla udělat tu samou trapnost s předsudky i u Zaklínače, která je v podstatě první fantasy, kterou jsem přečetla... A musím říct, že mě velmi mile překvapil. Obdivuji fantazii, preciznost, barevnost, originalitu autora... Super!

1 11.01.2016

Když čtu knížku, mám ve zvyku mít po ruce notes, do kterého si zapisuji zajímavé myšlenky, na které v knihách narazím. Po čase si je čtu, přehrabuji se v nich, rozjímám nad nimi a pokouším se je rozvíjet, aplikovat do svého života atd... "Bohužel" z Modlitby argentinských nocí nemám jedinou poznámku, a to proto, že tato kniha je takovými myšlenkami doslova narvaná... Takže se prostě budu vracet k celé knize, která je opravdu úžasná, oslovila mě asi nejvíce z autorových knih...

Díky Orko! Kdybys po večerech nepsal to, co se ti honí myslí, nebyla bych teď tou, kterou jsem...

10 09.01.2016

Pokud jste byli ve vile Tugendhat, pak je pro vás tato kniha příjemný osvěžením, kdy si zpětně vybavíte spoustu detailů jak exteriéru, tak interiéru. Navíc děj do jisté míry kopíruje nejen skutečný osud vily samotné, ale i rodiny Tugendhatových, což se mi také líbí :)
Co mi ovšem přišlo tak nějak ujeté a leckdy až směšné byla frekvence popisů sexuálních styků - řešit to na každé desáté stránce mi přišlo trochu moc (i když na druhou stranu chápu, že sex prodává a většina čtenářské obce tohle prostě chce). A ty lesbické scény - tak to si autor dle mého názoru vyloženě uletěl, pokud si rovnou na něčem nefrčel :D

5 09.01.2016

Marku, díky... Mám pocit, že s tvou pomocí se stále víc přibližuji Kristu...

13.12.2015

Těžko věřit, že to je teprve 60 let, co bylo možné uskutečnit něco takového, co se stalo Janu Bulovi... Je mi opravdu zle ze zla, kterého je člověk schopen se dopustit vůči ostatním lidem... a nechápu, opravdu z hloubi duše nechápu, jak vykonavatelé mohli dále bez výčitek žít... Proč vůbec? Jak něco takového může někomu dělat potěšení?

Obdivuji sílu Ducha Jana Buly - dnešní doba potřebuje lidské vzory jako byl právě on!

3 13.12.2015

"Duch Svatý prorůstá jak tráva asfaltem"... Krása, vytesáno do srdce :)

03.12.2015

Zibiho si pamatuju už ze školy, kde vynikal nad všechny svoji prostořekostí, bystrostí a vtipem. Už tehdy mi bylo jasné, že to dotáhne někam daleko a to se taky děje... Tenhle člověk má prostě dar vyhmátnout a lapit ten nejvtipnější zásek, který by jiné ani nenapadl... Chvála ti, Ladislave! :D Člověk se prostě musí nahlas od srdce smát :D

Tahle knížka je jednoduše maximálně vtipná, protknutá sebeironií, milionem zmínek a odkazů na jeho mámu, až se mi zdá jako paní Colombová... Fakt bych tuhle dámu chtěla vidět naživo, protože žádný jiný autor snad svou matkou není tak ovlivněn jako dobrodruh inspirovaný Honzíkovou cestou... :D

Navzdory vtipu, zesměšňování a ironii je však vidět, že je Ladislav člověk hloubavý, nikoli povrchní. Do knihy se mu podařilo nacpat semtam i nějakou hlubší myšlenku, která všímavého čtenáře může sunout dál :) Mně se líbila třeba tahleta:

"Můj kamarád Martin mě naučil jednu nesmírně důležitou věc - dělat si to hezký. Jak na to? Je to prosté. Vytipujete si hezké místo a obklopíte se něčím, co máte rádi - lidmi, hudbou, jídlem, dobrým vínem, krásnou slečnou, příjemnou vůní... čímkoli. Prostě vytvoříte dokonalý moment jako z reklamy na štěstí. A pak se zastavíte, mlčíte a intenzivně vnímáte všechnu tu krásu a radost. Lidé podle mě takové chvíle prostě potřebují a měli by si je sami vytvářet. Postupem času zjistíte, že si podobnou radost můžete udělat každý den."

- Díky za tenhle odstavec, Zibi... Odteď si to dělám hezký každej den a hned je na světě líp! :-*

24 02.12.2015

Po knížce jsem sáhla zejména proto, že se odehrává na Novém Zélandu, a to možná bylo chybou, protože jsem měla asi přehananá očekávání, která se bohužel nenaplnila...
Zajímavý námět, příběh je velmi pečlivě propracovaný (jak je zmíněno v komentářích - také mi připomíná Haileyho :)), ale Sněžný tygr je zřejmě žánr, který mě úplně neoslovil. Ten příběh si prostě přečtete, zpracujete tak, že se ani nemusíte zamýšlet, protože v podstatě není ani nad čím a z mysli zase odpluje, aniž by ve vás něco zanechal... Myšlenku, posun, nápad? Ale takový ten žánr asi je, koneckonců nemyslím, že by taková literatura byla špatná, jen nejsem úplně její skalní fanda :)
Pokud chcete něco nenáročného, pokud chcete vypnout, je to kniha pro vás :)

1 01.12.2015

Naprosto chápu touhu vydat se za hranice představitelného... aby duše nalezla klidu a odpuštění sobě sama... Člověk se dozví spoustu věcí sám o sobě, vydrží to, co si myslí, že by nikdy nevydržel... Tahle forma sebemrskačství má velmi očistné účinky, proto budu vždy jejím zastáncem... Díky, Cheryl Zatoulaná... Zdraví ta, co vlaje ve větru :)

5 07.11.2015

Člověk si dovede velmi těžko představit, jaké to je být skutečně sám ve světě, kdy je stále někdo v blízkém dosahu. Knížka jde na kost, o to poutavější je právě proto, že se jedná o skutečné zážitky. Obdivuji odvahu těchto praotců a objevitelů, s tehdejším vybavením to muselo být extrémně náročné... Buďme vděčni a plni obdivu k těmto průkopníkům, bez nichž by dnešní vědci neměli na čem stavět...
Také se mi moc líbí překlad originálního názvu "Alone" na české "Sám a sám"... tím zdvojením ta samota působí opravdu tak nějak intezivněji... Prostě skutečně sám...

2 16.10.2015

:) milované jeskyně... krásné fotky, díky za tuto knížku :)

11.10.2015

Obdivuji lidi, kteří dokážou tyto věci nejen vidět, ale i je pojmenovat... Na to musí být člověk opravdu obdařen darem.
Marek Vácha propojuje pohled na viditelné a hmatatelné s neviditelným, Božím... A světe div se, ono to do sebe zapadá a člověk žasne nad tím, co se kolem něj vlastně děje a co předtím neviděl :)

Marek Vácha otvírá oči... a já doufám, že se mi o něco víc pootevřou u jedné z jeho dalších knih... :)

16.09.2015

Obdivuji schopnost lidí, kteří dokážou tak nepopsatelně krásně, upřímně, otevřeně a srozumitelně mluvit o Božích věcech... Chce se mi říct: Ach!
Jako (horo)lezkyni se mi moc líbí několikeré obrazy, které používá autor z oblasti (horo)lezení... Život a cesta za Bohem je vážně free solo! :)

2 03.09.2015

Moje první knížka od Váchy a jsem velmi velmi nadšená... Těším se na další, které jsou prý více duchovní :)

2 23.08.2015

Horolezecká literární laskomina, ze které bohužel opravdu mrazí... Propracovaná, podrobná a neodfláknutá investigativní práce, která vyústila v kvalitní příspěvek k literatuře faktu... Zároveň je příjemně zpracovaná pro čtenáře, který opravdu cítí bezvýchodné chvíle, které se skutečně odehrály... S touto knihou se přenesete z obýváku až pod sérak na K2 a pocítíte zoufalost situace, i když je to proti realitě hodně hodně slabý odvar...
Když bych měla hodnotit reálnou událost, musím v mnohém souhlasit se sumcickou... Zaslepenost vrcholem, do nebe sahající touha lidských eg "pokořit horu" (nesnáším tohle spojení, které občas "vyblije" kdejaký namistrovaný rádobyhorolezec), amaterismus (nedostatek lan), ignorace (ve dvě se má začít sestupovat, přitom se v šest ještě někdo drápe na vršek) - tyto a mnohé další atributy účastníků expedic mluví za vše... Není se co divit, že jim K2 nakopala prdel.

1 22.08.2015

No, možná jsem příliš krutá ve své kritice, ale knížka mě zklamala... :( Jde z ní velmi cítit, že autor není spisovatel, chybí tomu prostě nějaký šmrnc, další rovina, nějaké to "něco", co vás vtáhne a nepustí... Řeknu rovnou, že jestli tuhle knížku něco prodávalo, tak (spoiler) snad jenom to, že jednomu z účastníků umrzla noha... Smutné :(
Přišlo mi to jako takové suchopárné vyprávění událostí: Přijeli jsme v osm ráno, taxikář se nás snažil oškubat, v hotelu byli švábi, dokoupili jsme zásoby, vyrážíme s dobrou náladou směr jihozápad etc... na některých místech se zrodil pokus o vtip, ale zůstalo bohužel jen u pokusu... Ubíjející je řešení otázky smyslu horolezctví: Proč má každý truhlík, který dvakrát vylezl na nějaký kopec potřebu toto řešit a vyjadřovat se k tomu v knížce?
Navíc ve mě zahnízdil nevraživý pocit vůči autorovi a celé eskvadře z toho důvodu, že je z celé přípravy cítit jakýsi amaterismus... (nevím, jaké předchozí zkušenosti měli účastníci této expedice, ale vsadila bych se, že nijak extra valné)... Jak může někdo lézt na "skorosedmitisícovku" bez maček, jen s nesmeky? Vyrážet na vrchol v osm ráno a jiné perly... Omg... :(

22.08.2015

Hmmm... jak jsme se shodli s kamarádem: máme pocit, že jsme o něco přišli, že se z toho dalo vytřískat mnohem víc... Miriam jistě měla zajímavý a nabitý život, ale knížka mapuje jen krátký, i když zřejmě intenzivní part strávený v horách Ameriky (nejen USA). Kniha je založena na deníkových zápisech Miriam, nic víc, nic míň. I když je pravda, že je v ní pár myšlenek, které mě zaujaly a utkvěly mi v hlavě (i na papíře :)).
Co mi na Padající hvězdě přišlo vážně moc prima vystihuje poznámka Heleny Lipenské na přebalu knihy: "Příběh odvážné, až 'horami posedlé' dívky, který je okořeněn detaily, jež, troufám si říct, vidí jen ženy."
A to se mi na ní opravdu líbilo - pro mě první knížka o horách a lezení, kterou napsala holka :) Jak hory cítí žena, jak cítí lezení a touhu po svobodě v horách žena, co cítí, co se v ní míchá za emoce, boj s porážkami, bolestí, samotou... I když je ta knížka v určitých ohledech ochuzená, je na ní i nějaká přidaná hodnota, ženský pohled. Je to prostě trochu jiné, než když o zlézání vršků píše chlap :)

Ať vám nikdy nechybí vaše hora... :-)

1 22.08.2015

První díl mě tak obrovsky namotivoval, že jsem ten druhý přečetla za dva dny intenzivního čtení... Stránky jsem doslova hltala a nemohla se jich nabažit. Margaret Mitchellová ze mě svým literárním stylem učinila hotového literárního upíra :D

Ač mi Scarlet byla a je navýsost protivná a řečeno slovy MM "hodna pohrdání", svým způsobem byla v určitém smyslu dokonalou verzí toho, co byla... :) Horká krev, vzpurná, nekonformní, emancipovaná - v tomto mě velmi bavila, v tom ostatním už tolik ne :) A Rhett, to je prostě americký Peyrac (ach :D)...

Jediné co mě mrzí je to, že jsem během čtení začla pátrat po filmu z roku 1939, a jak jsem uviděla filmové představitele těchto dvou postav (i jen z obrázku), už jsem si jména spojovala pouze s nimi a ne s těmi představami, jak jsem měla v hlavě předtím. Neměla jsem to dělat :) Představa mého Rhetta byla na začátku daleko hezčí, než když jsem pak celý druhý díl měla před očima Clarka Gableho a VIvien Leigh :D

Ale kniha dokonalá, bude odteď jednou z mých nejoblíbenějších romancí :) 5*

2 10.06.2015

Hořela jsem nedočkavostí, jaké bude číst tuhle legendu :) A musím říct, že jediné, co mě na tom bylo vysoce protivné byl charakter Scarlet O´Harové :D

Líčení georgijské rudé krajiny plné bavlníkových plantáží, historie starých jižanských rodů, společenského života a setkávání pravých dam a gentlemanů je předloženo tak čtivým, živým a šťavnatým způsobem a ač někdy sáhodlouhé, nikdy nenudilo... Naopak mám pocit, jako bych díky této knize skutečně žila v Georgii 2.poloviny 19. století, tak moc se mi celý příběh vrýval pod kůži, až jsem se málem sama viděla v obrovských šatech a starostmi, které měly tehdejší dámy :D

Do této doby jsem také nevěděla téměř nic o válce Konfederace a Unie, takže i pro dokreslení historie USA byla kniha nadmíru poučná...
Zároveň mě přivedla na myšlenku, že zatím žádná jiná kniha odrážející hrůzy války se mě snad nikdy tak nedotkla jako tato... Obzvlášť pasáž, kdy syn doktora Meadea Darcy píše rodičům dopis, ve kterém prosí tatínka o boty mi přišla nanejvýš zoufalá a jakoby mě opravdu "vcucla", že jsem měla pocit, že stojím na frontě a sama nemám boty, že stojím uprostřed lazaretu a všech umírajícíh a naříkajících a cítím všechny ty pachy, o kterých Scarlet mluví... Po úvaze jsem došla k tomu, že to je zřejmě způsobeno tím, že tu knihu psala žena - nebylo to tak tvrdé a surové, ale tak nějak víc empatické a to asi způsobilo tento "živý" pocit...

Dokonalé!

1 10.06.2015