Mánička178
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Jistě, holocaust si musíme připomínat, abychom na to zlé nezapomněli, ale přijde mi, že si na tom leckdo v poslední době akorát přihřívá polívčičku a už je toho prostě trochu moc - všichni ti osvětimští tatéři, porodní sestry, zlodějky knih, chlapci v pyžamu a tak dále. Co rok, to nový "bombastický" válečný bestseller, ale nebylo už to zásadní opravdu řečeno? Proto si víc cením asi těch "starých" válečných klasik nebo svědectví skutečných lidí. Deník Anny Frankové, Sophiina volba, Hanin kufřík, Předčítač...
Úmysl asi (doufejme) dobrý, četlo se to náramně (asi až příliš banálně na tíhu tématu), ale mám pocit, že z této knihy si každý bude pamatovat hlavně ten věneček, který si tak nechutně trapně fotilo tolik lidí na instagram :-/ Prostě tím, že mezi lidma začnete používat Masarykův citát, který jste si přečetli na wikipedii, se nestanete státníkem, tak tím, že napíšete knížku z války, se z vás nestává vážený spisovatel kvalitní literatury... Ale tak tvářit se tak asi pořád můžete, no... :D
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Zas a znova opakující se historie, další ze sinusoid vykreslených lidskými dějinami. Už zase se žížalí nahoru, dolů - tehdy... teď... kolikrát ještě.
Reálné základy románu mě donutily přemýšlet nad náplní života lidí, kteří se narodili někdy kolem přelomu století, co by asi řekli na permanentní zvraty v jejich životech, kdyby je bývali mohli předem tušit. Tíha strachu, bídy, utrpení, které museli nést a unést... nestability a permanentní nejistoty. Dnes každý skučí po dvou letech pandemie :D Mám velikou radost, že si tato série dokázala vybojovat přední místo na knižním trhu, a nezapadla někde v mikronákladu. Ani druhý díl mě nezklamal... a Poláky miluju!
Šikmý kostel
Karin Lednická
Miluju příběhy, které jsou založené na skutečných historických událostech, obzvlášť, když se odehrávají na území naší země, i když zrovna v tomto dílu by se o tom dalo polemizovat :D K mým favoritům doteď v tomto směru patřil Jiří Hájíček a Kateřina Tučková, ale Karin Lednická s nimi nyní začla tuto roli sdílet, a mám z toho velikou radost. Také z toho důvodu, že na "bestsellery" si dávám obyčejně skeptický pozor, ale toto mě rozhodně nezklamalo, spíš nadchlo.
Děj se odehrává v mém milovaném Slezsku, točí se kolem fascinující havířiny, líčí životní těžkosti tvrdého kraje. Nechybělo tomu snad opravdu nic, děj má neskutečný spád, spoustu zajímavých postav, svižné dialogy, lásku, nenávist, zrady, bolesti, naděje a skutečné historické momenty.
Trošku mi tento koncept přípomíná románovou ságu Velké století od Jana Guilloua ze Švédska. Také v jeho knihách vystupuje více postav z jedné rodiny, jednotlivé díly vypráví osobní osudy z různých perspektiv, na pozadí historických událostí v běhu jednoho století... Ale zpět k Šikmému kostelu - jednoduše krásný čtenářský zážitek, který vzbuzuje zvídavost - jak to asi bude všecko dál? :)
Malování veršem
Zdeněk Slapnička
Krásné verše, občas překvapující obraty. Škoda, že o autorovi nemůžu dohledat více informací... :)
Do Říma se svatou Anežkou
Stanislav Přibyl
Pěkný, a ač malý, komplexní miniprůvodce, který se věnuje osobě sv. Anežky České, a také procesu jejího svatořečení. Závěr knihy doplňuje též promluva při svatořečení, což považuju za skvělé. Průvodce může dobře posloužit při návštěvě Říma, ale také připomene krásná místa těm, kteří se do Říma vydali již v minulosti. :)
Tichá srdce – kláštery a jejich lidé
Alena Ježková
Tichá srdce, jak příznačný název. Vždyť o životech lidí v klášterech toho ví obyčejný člověk poskrovnu, obzvlášť nevěřící. Žijí tak nějak v ústraní, pokoře a tichu a tam tvoří velké věci, které neplní přední místa veřejného prostoru.
Docela mě proto udivuje a fascinuje, že tuto knihu měla chuť sepsat autorka, která se za věřící nepovažuje. Ale možná právě proto jsem měla po dobu čtení celé knihy vlastně pocit, že mi v ní něco chybí, něco obzvlášť podstatného.
Jde totiž především o knihu naučnou a - bez urážky - pouze popisnou: o vybraných řádech se dozvíte mnoho - především o historii daného řádu, o místech, kde řád působil či působí, kdo je vytvořil, nechybí krásné fotografie těchto míst, ale ani některých zástupců těchto řádů, kteří připojují i svůj vlastní kratší příspěvek, který se z velké části týká životní cesty, často především působení za minulého režimu.
Toto vše považuju za chvályhodné, ale upřímně, zdá se mi, že to podstatné autorce uniklo a jen klouzala po povrchu - knížka je prostě o historii, místech, ale o tom, proč lidé v klášterech žijí, co je motivuje, co prožívají, proč to dělají, co dělají, tedy o tom, co vlastně klášter skutečně je, co je jeho podstatou, proč existuje, na to se naráží jen v osobních svědectvích, která mají opravdu velmi velmi kratičkou formu.
Autorka jednoduše vše viditelné krásně popsala a sepsala, ale o seznámení čtenářů s duchovní stránkou řádů, tedy s tím hlavní gró, bohužel v podstatě nezavadila. Proto mi tato kniha přijde bohužel příliš plytká, s nevyužitým potenciálem. Ale respektuju, že může oslovit určitou skupinu lidí, asi jako když jde někdo do kostela, protože se mu líbí architektura... Podstata posvátnosti a "atmosféry" ovšem leží někde jinde, ne ve viditelných věcech.
Opráski sčeskí historje 4
Jaz
Miluju :D
Nekorektní, ostré, občas za hranou, ale nejvíc se mi líbí Jazova inteligence a
skvělé znalosti, které stojí za tou prvotní rádoby "debilitou" :D Občas jsem byla nucena něco dohledat, aby mi došel vtip obrázku, takže se mi rozšířily i historické obzory... Třeba takový Jaromír, fakt chudák... Skvělý :)
Věčná Ambra
Kathleen Winsor
Musím říct, že historické romány nepředstavují můj úplně nejoblíbenější žánr, ale vzít jej jednou za čas do ruky není zcela od věci. Právě tento stál v rodinné knihovničce a svojí tloušťkou mě lákal docela dlouho, ale až výzva a téma zakázané knihy mě přinutilo jej skutečně přečíst :D
Přesně jako někteří uživatelé přede mnou jsem při čtení nabývala dojmu, že společnost čpěla zkažeností zřejmě opravdu vždy, ta u dvora obzvlášť. Hlavní postava rovněž svým chováním nevzbuzovala téměř žádné sympatie, ale přes to všecko musím říct, že mě román upoutal - oslovil mě spád, vývoj, jazyk, dialogy. Jednoduše skvěle napsané a skvěle přeložené :)
Mlýn
Michal Vaněček
Mlýn jsem půjčila svojí babičce, která miluje literaturu odehrávající se na venkově, než jsem vrátila, ze zvědavosti jsem sáhla po knize též. Přečetla jsem si pár komentářů a asi se budu bohužel opakovat.
Silné téma, silnější o to, že je příběh inspirován skutečnými osudy bratrů, které upřímně opravdu obdivuju a těší mě, že jsem se o jejich trpělivosti a síle mohla dozvědět.
Co se zde však má hodnotit nejsou životní osudy a charaktery reálných lidí, ale knižní zpracování, a to mi bohužel přišlo takové "ucajdané" - jak kdyby příběh neměl nějaký vrchol, zvrat, všecko tak nějak prostě vyšumělo do prázdna...
Od pana Vaněčka jsem nikdy nic nečetla, ale lze poznat, že nejde o zběhlého romanopisce, ačkoli se "pyšní" již několika desítkami vydaných knih. Každopádně autorova osobnost opravdu člověka zaujme: člen komory daňových poradců, ředitel a spolumajitel IT firmy, lektor, účetní... ehm.. trochu povytahuju obočí... Nevím, ale přijde mi, že kdyby tohle napsal "normální" no name člověk z davu a poslal do nakladatelství, tak by mu to prostě absolutně nevydali... To, že asi máte jako spolumajitel IT firmy peníze a milujete psaní knížek, to z vás spisovatele nedělá, i když těch knih vydáte třeba šedesát. V dnešní době vydává knihy kdejaká ubohá celebrita, tak aspoň budiž k dobru panu Vaněčkovi, že chtěl lidi seznámit s jedním zajímavým místem a osudem silných lidí, kteří se nenechali zlomit ani s rudou hvězdou za zadkem.
Fimfárum
Jan Werich
Nevím, jak k tomu mohlo dojít, ale Fimfárum jsem poznala až v dospělosti, přičemž jsem se s ním prvně setkala ve formě animovaného filmu, ze kterého si pamatuji několik legendárních scén či písníček, proto jsem se na čtení moc těšila. Až u knížky mě překvapilo, že mj. Tři veteráni i Koloběžka první pochází z dílny Jana Wericha, ale když se zamyslím nad vtipem obou pohádek, vlastně mě to na pana Wericha dost sedí :) Musím říct, že psaná forma mě vůbec nezklamala, naopak vyvolala nadšení - díky košatému jazyku vyprávění, díky vsuvkám z moderního světa, díky humoru. Krásné pohádky, které bezpochyby budu číst svým dětem :)
Dědina
Petra Dvořáková
Už před delší dobou mě zaujala anotace knihy, a když jsem ji teď otevřela a přečetla si slovníček v úvodu, kterému jsem s velkým překvapením rozuměla z 99,9%, bylo mi jasné, že tohle bude "velký dobrý". Neměla jsem předem ani tušení, že Petra Dvořáková má kořeny na Vysočině, ale po pročtení hesel slovníčku mi cosi říkalo, že bude pocházet někde z blízkosti mé rodné hroudy, kde jinde by měli tak podobné nářečí, které znám především díky svojí babičce :D A nemýlila jsem se... Knížku jsem dala za jeden den, ale chápu, že ne každý zvládne se tím prokousávat tak rychle :D
Cítím opravdu velké nadšení, protože nejen řeč, ale i charaktery lidí a zejména myšlenkové pochody některých postav, na mě působily tak věrně a nevylhaně, až jsem se chvílemi děsila, že jsem se se spoustu situací setkala i v reálném životě. Prostě žádná přehnaná klišé o vesnickém životě, ale skutečnost... Někdy až mrazivě surová, ale taková vesnice prostě je, byla... (bude?). Petra Dvořáková má vesnici prostě zažitou a prožitou, proto o ní mohla napsat tak skvělou a věrohodnou knížku :) Úžasný!
Léto s kovbojem
Jaromíra Kolárová
Jak já se těším na léto a na slunko! Až tak opravdově ty řádky na člověka působí, vyprovokují ke snění a těšení, a když se něco takového povede, pak považuju knížku za zdařilou :) Milé, laskavé, vtipné, legendární! :)
Černý rytíř
Curzia Ferrari
Na tento životopisný román o mém oblíbeném světci jsem se moc těšila, ovšem nějak jsem se nemohla pořádně začíst. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak asi proto, že na knize jde velmi vidět, že vychází z korespondence. Proto se zde objevuje mnoho jmen, politické kontexty... člověk se v tom snadno ztratí. Dialog aby člověk pohledal, celkově je styl až příliš vypravěčský a čtenáře dost uspává. V důsledku spíš zklamání z knihy...
1968
Jan Guillou
Hned zkraje napíšu, že mě jímá opravdová zvědavost nad tím, jestli Host nechá přeložit i zbývající díly série, která je ve Švédsku vydaná již kompletně. Vzhledem k tomu, že tento díl vyšel česky v roce 2019, obávám se, aby to nakladatelství nestoplo, což by mě mrzelo, i když tedy s posledními díly vnímám jakousi „dohasínající“ tendenci.
Čtenáři, jednoduše se smiřte s tím, že vypravěčská linka o osudech rodiny Lauritzenových postupně bledne a do popředí románů se dostává zejména ilustrace dějinných událostí a společensko-politických nálad. Hlavním hrdinou zůstává vnuk první románové generace Lauritzenů, Eric, tohoto románového času „bohužel“ právník a poměrně zapálený přívrženec politické levice. V překladu to znamená, že pro mnoho čtenářů milujících historické rodinné ságy, obzvlášť těch vyrostlých v československých poměrech svázaných komunistickou nadvládou, bude četba tohoto dílu čiré utrpení. Politika, právo, komunisti, trockisti, marxisti-leninisti, Vietnam, socialisti – na takový guláš se připravte.
1968 představoval příslib poměrně velký. Neměla scházet ani prezentace pražských srpnových událostí, což tuzemského čtenáře přirozeně láká a snad by tu hutnou politickou míchanici výše tato událost i trochu zatraktivnila, ovšem ruku na srdce – neslibujte si od toho mnoho, řekněme možná takových deset stran? Opravdu maličko...
Já jsem tedy chvílemi rovněž trpěla a do čtení se už v některých pasážích musela vyloženě nutit, ale řekla jsem si, že kousnu do dřeva a dám to – jednak je tam těch politických úvah opravdu hodně, za další mě unavovalo, jak se na každé třetí straně řešilo, co si kdo obleče a proč.
Každopádně musím konstatovat, že posledních patnáct stran způsobilo docela zásadní zvrat mých pocitů z celé knihy, jako kdybych autora pokropili vodou. Poslední ze jmen románu by člověk mohl jen tak přejít... ovšem pořád mi šrotovalo, co mi to jen říká: Ulrike, Ulrike – schválně nepíšu příjmení... nakonec pomohla encyklopedie a v tu chvíli mi to secvaklo, čímž i těch patnáct posledních stran získalo úplně nový náboj a nemůžu se dočkat následujícího dílu o 70. letech!
EDIT: Dle nakladatelství Host další pokračování série nevyjde - důvodem je klesající zájem o další díly.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
To byla zase nálož :D Na knihách Petry Soukupové mám nejradši styl psaní. Děj, myšlenky, dialogy jedou v takovém pravidelném rychlejším rytmu - cak/CAK/cak/CAK/cak/CAK... V člověku to udržuje nějakou správnou vlnu napětí, která mu nedovolí knihu odložit na příliš dlouhou dobu, takže se do toho pak člověk hezky ponoří a položí. Žádná velká omáčka okolo. Po několika kapitolách jsem si s hrůzou nebo možná spíš s překvapením uvědomila, že při běžných činnostech doma začínám být "nakažená" příběhem a začínám být podobně jako Alice protivná na svého muže :D ("Zajímá ho jen to posraný kolo.") To mě pobavilo... takže zase zpátky na zem a pěkně pečovat o vztahy, zajímat se jeden o druhého, nezapomínat na to a učit to své děti :) Jak "jednoduché", že? :D
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Aleš Palán vybral šest žen, přičemž každá stojí na úplně jiném konci společnosti - ať už věkově nebo sociálně, náhledem na svět, žen, které se pravděpodobně nikdy nemohly potkat a asi nepotkají, protože nemají společné velmi málo. Přesto spletl jejich příběhy do pavučiny, v jejímž středu leží tato kniha. Čtenář asi nebude sympatizovat se všemi, leckterá se člověku bude zdát vzdálená, nepochopitelná, absurdní... možná všední, možná některou může člověk opovrhovat. Ale svým způsobem na mě působí všechny úžasně - nevzdávají se. Prostě další potvrzení toho, co říká moje babička: Ženská se vykřeše ze všeho :D
Pravé americké džíny
Jan Guillou
Po dvou letech jsem se konečně dostala k dalšímu dílu série... Opět trochu jiný typ vypravěče, tentokrát příběh podaný dospívajícím vnukem Oscara Lauritzena, Ericem. Bohužel na mě nepůsobil příběh moc uvěřitelně, jak kdyby autorovi docházel trochu "drajv".
Nevím, zda to způsobil překlad či originál, ale občas se objevovaly stylistické skoky, které vyloženě bily do očí a působily rušivě. Nechtěla bych se přímo babrat v detailech, ovšem povytáhlé obočí zapříčinilo i pár zvláštností typu: čerstvě náctiletý hoch do hloubky rozebírá a uvažuje nad rozdělením politického spektra 50. let a zároveň s děvčaty "hraje na babu", současně ovšem neví, kdo je válečný korespondent či Žid, naprosto mu uniká, o co šlo ve válce. Jednoduše... málo důvěryhodné a v důsledku rušivé, leckdy až moc šroubované.
Celkově působil celý tento příběh spíše nějak rozplizle - došlo k pár zvratům, ovšem některé se přešly velmi zběžně, další doslova zůstaly zastřené tajemstvím... Budu tiše doufat, že v dalším díle se dozvíme... V důsledku mám ale pocit, že se toho "zas tak moc nestalo" :D
Musíme všichni někam na poušť: Příběh přátelství a vzájemná korespondence
Bohuslav Reynek
Blízký vhled do vzájemné dopisové konverzace mezi dvěma rodáky z Vysočiny, obrazová dokumentace a doslov, který dotváří celkové souvislosti. Čtenář se dozví mnoho zejména o Janu Franzovi, který pro mě doposud představoval ne zcela známou postavu. Pěkný počin k výročí úmrtí Bohuslava Reynka :)
Aleje – Krása ohroženého světa
Václav Větvička
Děkuji za tuto knihu, která mě seznámila s novými místy (nejen) milované Vysočiny, a která snad někdy budu moci navštívit a prožít si ty chvíle pod korunami stromů, uchovat si je v sobě a nezapomenout na ně. Obrazy nepojmou jejich monumentálnost, ani jejich celistvý dojem a kouzlo, které se nedají zprostředkovat ani papírem, ani obrazem, ani videem, ale díky Bohu za to, že vůbec komu stálo za to o alejích vůbec psát a snažit se mluvit o jejich krásách, hodnotě, lákat k prožitku zažít bytí v jejich blízkosti. Jen si sama sobě kladu otázku, co se podělo s dušemi a citlivostí lidí, s respektem k různorodosti krajiny a narůstající touze drancovat. Kéž přeroste tento arogantní a chladný pragmatismus křik těch, kteří ví, že ve starobylých alejích dřímá hodnota.
