marlowe komentáře u knih

Tahle Vodsloňovská "On The Road", která by mohla mít podtitul "Jak jsme se brodili závějemi", pro mne byla trochu zklamáním! Věčné putování odněkud někam, sníh všude, kam se podíváš (většinu času i v kanadách), mráz, zalézající do palčáků a ke všemu i realitě vzdálený příběh, řiďounký jako sepraná záclona.
A všechno to, co mě na "finkovkách" baví (humor, socialistické reálie, brilantní dialogy atd.) tentokrát naředěné do homeopatického roztoku – tu a tam molekula a pak už jen destilovaná vata…
Škoda. Nemůže holt být každý den posvícení…

12 04.12.2016

Teď po letech přece jenom intenzivněji vnímám autorovy začátečnické chyby – a s čistým svědomím snižuji své původní hodnocení na 4*.

12 17.09.2016

Zkrátka, člověk NEMŮŽE nesrovnávat… I když se mu stokrát nechce… (Ostatně, autor hozenou rukavici sebral z vlastní vůle – a musel tak s procesem "srovnávání" dopředu počítat.)

Vezmu to tedy velmi stručně: Larsson to není, ale "dost se to Larssonovi podobá".
Stylisticky snad ani nelze románu nic vytknout (ano, ani se tomu nechce věřit, ale autor opravdu UMÍ psát), horší je to s "příběhovou linkou", kterou Lagercrantz nechává kolem "osy x" oscilovat jen velmi váhavě. A tak zatímco v originální trilogii linie příběhu pulzuje jako profil trati horské etapy Tour de France, tady se vše příliš dlouho a okatě připravuje, což vede k tomu, že výsledný efekt mnoha scén často vyšumí do ztracena. A to autorovi "čtyřky" vyčítám ze všeho nejvíc: onu určitou "rozvolněnost" vyprávění bez výrazněji (a nápaditěji) vygradovaných pasáží.

Ale jinak solidní počtení – a (u mě) příjemných 75%!

12 15.10.2015

Moje první setkání s Mankellem…
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na "suchý až toporný" způsob vyprávění, ale nakonec jsem se začetl a výsledným dojmem je "relativní spokojenost"!
Vlastně mi vadila jediná věc a to NADUŽÍVÁNÍ "backgroundů" (Wallanderovy vztahy s otcem, Wallanderovy vztahy s bývalou manželkou atd.), protože podle mne i tady platí, že "méně je někdy více"…
Ale ano, docela solidní detektivka – a bez zábran sáhnu po dalším dílu.

80%.

12 16.05.2015

Když se na impresionistický obraz podíváte příliš zblízka, uvidíte jen změť barevných skvrn.
Stejný pocit jsem měl při četbě knihy: před očima vám defilují kusé útržky dějů, promíchané bez zdánlivého ladu a skladu do víru, rotujícího v čase a prostoru.
Pořád jsem nedokázal polapit podstatu příběhu. Někdy se mi zdálo, že už už cítím pod nohama pevnou zem, ale vzápětí jsem byl zase obklopen mlhou.
A navíc jsem pořád srovnával. První kniha Catherine O’Flynn (Co se ztratilo) byla pro mne naprostým zjevením – a teď jsem byl najednou vtažen do příběhu, který jako bych pozoroval přes zapatlané okno a ještě cizími brýlemi.
Styl i jazyk výborný, ale vlastní story připomínala jen blýskavé střípky.
A pak přišel závěr knihy – a najednou se člověku v hlavě všechno spojilo. Všechno do sebe zapadlo. Jako když od onoho výše zmíněného obrazu poodstoupíte o několik kroků zpět – a najednou TO CELÉ VIDÍTE. Postavy, krajinu, slunce…
Hluboký a nádherný příběh o strachu ze stáří.
90%

12 25.09.2014

Velice solidní detektivka napsaná nádherným jazykem a prošpikovaná úžasnými chandlerovsky šťvnatými dilaogy, které pan Velinský sype z rukávu jako pouťový kouzelník.

12 01.09.2014

S paní Proškovou mám letitý problém. A to jak s jejími příběhy, tak s její češtinou. „Něco je špatně“, chtělo by se ocitovat klasika…

Co se vlastní knihy týče, úroveň povídek má – podle mne – sestupnou tendenci. Svým způsobem mě zaujala pouze ta první, naopak se závěrečnou povídkou jsem se doslova trápil a dočíst ji jsem dokázal jen s velkým sebezapřením.

Mám-li to říci úplně natvrdo (tímto prohlášením asi doběla rozpálím autorčiny fanoušky): dokud se na scéně neobjeví Horác, člověk ještě dokáže být jakžtakž shovívavý, ale s příchodem autorčiny ústřední figury jde téměř vždycky všechno do kytek: logika vyprávění, úcta k žánru i celková uvěřitelnost – alespoň TAKHLE to cítím já. Prostě jsme si s paní Proškovou nepadli do noty.

A ještě k té nahoře zmíněné sémantické výtce.

Navzdory vygooglovanému (a ze tří zdrojů potvrzenému) ujištění, že Hana Prošková je Češka jako poleno, mívám někdy pocit, že je spíš cizinkou, která k češtině přičichla až někdy ve zralém věku. Prazvláštní užívání slov a slovních spojení, kostrbatost ve slovosledu (někdy se člověk musí vrátit na začátek věty, aby plně pochopil, co chtěla autorka říci), slova umísťovaná do kuriózních kontextů, bizarní nakládání s předložkami, vedoucí ke vzniku krkolomných nečeských vazeb atd.

Jako příklad uvedu devět jazykových podivnůstek, které jsem (jako vzorek) zcela nesystematicky vyzobal na ploše devětadvaceti stránek (str. 308 – 336):

Měla pláč na kraji. ----- Zavolal na ni, rozškrtl novou sirku a snažil se k ní dostat; nebylo to příliš nesnadné… ----- „Stalo se ti to nerado?“ zeptal se Míla. ----- „Zrovna se chystám do koncertu.“ ----- „Bohužel jste si vybral zrovna dobu, kdy mám fofr, ale to nic nedělá.“ ----- Co se týká Horáce, musí se říci, že to s ním bylo značně horší; ano, o Jardovi se nezmýlil, že se to domníval, ale Olina nemusela být vinna… ----- „Bože, Horáci, ty vypadáš.“ Přisedla si k němu. „To je v kraji, to se vybrousí.“ ----- Žaludek měl jak na vodě a nervy se v něm začaly viklat. ----- Jenže Vašátko byl dříč a kromě toho ho pálila chyba, které se dopustil s Mertlem. (Konec příkladů.)

Nechci být hnidopich, ale jazyk by měl být nenápadným prostředníkem mezi čtenářem a příběhem. Jste-li ovšem v průběhu čtení neustále konfrontováni s nedostatečnostmi tohoto prostředníka, je to némlich totéž, jako kdybyste poslouchali muziku z praskajícího gramofonu, na kterém neustále poskakuje jehla (což je sice příměr pro pamětníky, ale lepší mě nenapadá). Potom je snad lepší celý ten krám raději vypnout.

12 29.08.2014

Tušíte, jak vypadá recept na bestseller á la Pavel Frýbort?
Tady je.
Vezměte pořádnej hrnec (Frýbortův román má více než 144.000 slov!), naplňte ho až po okraj mračnem silně zdevalvovaných výrazů a nekonečně únavným žvaněním o ničem (protože v knize se žvaní pořád a pořád, při mučení, před sexem, při sexu, po sexu, jedním slovem FURT), potom to zahustěte příběhem od začátku do konce vycucaným z prstu, přihoďte pořádnou hrst nesympatických hrdinů (s jediným z těch lidí bych nechtěl cestovat ani tramvají, natož abych s někým z nich zašel na pivko!), okořeňte to izraelskou mafií, několika Rusy, Arabáčem, párečkem buzerantů a houfem proradných Cikánů, dodejte kufřík s pěti milióny babek, celou hromadu funkčních bouchaček, fabriku na lidský orgány, něco špičatých nástrojů, které by se dobře vrážely pod nehty, nezapomeňte na několikera pouta a na pár metrů prádelní šňůry, protože každou chvíli bude třeba někoho svázat, a to všechno okořeňte notnou dávkou sprosťáren, sexu a pornografie. A na závěr do toho „kočičkovsko-pejskovského“ dortu nezapomeňte vrazit ještě pár stříkanců mozkové hmoty, efektně umístěných na zeď útulného obýváku a navrch plnou ošatku „zkurvenejch policajtů“, aby to mělo ty správný grády.
Zdá-li se vám, že vyjmenované ingredience silně připomínají nejprofláklejší arzenál novodobé brakové literatury (nebo lépe: literatury, která si chce hrát na novodobou drsnou školu), nemýlíte se. Protože PŘESNĚ TOHLE ve Frýbortově románu najdete.

Mám drsnou školu rád, např. Chandler je mým oblíbencem číslo jedna, ale nejspíš i v literatuře platí: „Když dva dělají totéž, není to totéž…“

(Omlouvám se Frýbortovým fanouškům, ale „jemněji“ jsem tenhle komentář napsat nedokázal…)

12 07.04.2013

Postřeh první: SLOVA. Je jich zbytečně moc! Skoro bych řekl AŽ PŘÍLIŠ. Protože i u románů platí, že méně je někdy více. Krátce řečeno: tahle knížka je příliš ukecaná – a když se člověk u detektivky nudí, musí být někde něco špatně. Kdyby autorka vyhodila polovinu hlušiny, mohli bychom i jednu hvězdičku přihodit.
Zcela „za čáru“ se Reichs dostala pasáží o krevních stříkancích (zjevně opsanou z učebnice kriminologie), kterou dokázala roztáhnout na několik nekonečně nudných stránek. (Což takhle, Kathy, kdyby sis nechala poradit od Jeffa Lindsaye, který o „krevních stříkancích“ píše tisíckrát poutavěji?)

Postřeh druhý: PŘÍBĚH. Na rozdíl od dvou předchozích dílů (Přijdu tě zabít a Mrtvá světice) se nám tu příběh od samého začátku drobí pod rukama jako týden starý chleba. Žalostná hromádka dílků puzzle, které do sebe zapadají velice vágně a téměř bez logiky. Jako by bezradná autorka nevěděla, kterým směrem se vydat. Celá story je nejsilnější v pasážích, kde sleduje posun vyšetřování, ale místo, aby se autorka snažila tenhle plamínek rozfoukávat, přihodí v nejméně vhodné chvíli další hrst písku v podobě popisu hrdinčina soukromí – a už nám to zase mezi kolečkama pěkně skřípe. A „odvyprávěný“ (a odbytý) závěr včetně přestřelky na hřbitově se prostě vůbec nepovedl.

Postřeh třetí: POSTAVY. Jestli mi něco na knihách Kathy Reichs HODNĚ vadí, potom jsou to rodinní příslušníci, neúnavně vtahovaní autorkou do každého příběhu. A vždy podle stejného vzorce: návštěva příbuzného, vzájemné porozumění, měnící se v neporozumění, komunikační bariéra, jako by spolu mluvili dva hluchoněmí, vtažení příbuzného do příslušné kauzy, několik dramatických, dech beroucích zvratů – a následná katarze, objetí a vzájemné odpuštění si. Tak BEZ TOHO bych se, milá Kathy, klidně obešel!

Postřeh čtvrtý: ALE ČÍST SE TO DÁ! A možná si někdy střihnu i další díl…

12 19.02.2013

Poněkud zvláštní kniha - ve skutečnosti se jedná o dva detektivní romány ("Mamlasové" a "Mizerové"). Četl jsem ji v roce jejího prvního českého vydání (1982 - napsána byla v roce 1977) - a popravdě ve mně zanechala "nesmazatelnou stopu" - abych to vyjádřil trochu básnicky. Ne, že by byla natolik dobrá, ale právě proto, že je ZVLÁŠTNÍ. Čtivý jazyk, ztřeštěný děj, v pravém slova smyslu GROTESKA. Ne, nebylo to špatné, možná jsem v hodnocení mohl jednu hvězdičku i přihodit...

12 02.02.2013

Pár věcí mě zaujalo, několik autorových poznámek mě i přimělo vzít do ruky pero a poznamenat si do svého plánu četby něco titulů, ke kterým bych se chtěl jednou znovu vrátit (Flaubertova Citová výchova apod.), anebo se s nimi teprve seznámit, ale na druhou stranu mě mnoho věcí nezaujalo vůbec.
Ve skutečnosti jsem byl často až fascinován, jak mudrlantsky a zasvěceně (záměrně se vyhýbám slovu „snobsky“) lze diskutovat o „zákolníčku kola vozu, který převážel Havlíčka Borovského do Brixenu“. Nejspíš proto, že milovník příběhů Marlowe není žádným akademikem a baví ho spíš si o Karkulce a vlkovi číst než špekulovat, jestli ve čtvrté větě druhého odstavce lze sloveso „vycházel“ považovat spíše za durativní, anebo za iterativní.
Ale pozor, nekritizuju, každý se může po libosti nípat v čemkoli ho napadne. Když ho to baví – a když to baví čtenáře…
Nicméně z mého subjektivního pohledu mi procházka Ecovými literárními lesy přinesla jen malou mističku sladkých malin, zato plný košíček žoužele nejedlé…

11 12.09.2024

Názor čtenáře, který by musel omládnout o padesát let, aby odpovídal věku "cílové skupiny": Začátek výborný, až do tří čtvrtin hodně dobré, závěr předimenzovaný a zbytečně akční.
50%.

11 26.11.2017

Po právě přečtené trojici skvělých románu Deona Meyera další zajímavý exkurz do života v JAR – ale to je také jediné pozitivum, za které uděluji ty dvě hvězdy. Protože jako detektivka je to bída s nouzí! Školácky slohově lineární vyprávění s množstvím náhod, schválností, nelogických kroků, trestuhodných opomenutí a s doslovným "zásahem v poslední vteřině", napsané tak, jako by autor spěchal na vlak a už už chtěl mít celé to povídání, připomínající spíše rozsáhlou synopsi, než plnohodnotný román, co nejdříve z krku. Přičemž zmatený Wallander, vedoucí vyšetřování hůře než prvňák policejní akademie, je tam jaksi navíc, aby se neřeklo, když už je ta série o něm… Vůbec mě to nebavilo!

11 22.09.2017

Zajímavý a neotřelý příběh z pro nás téměř exotického prostředí předválečného Maďarska – jenže to zpracování mi přišlo hodně amatérské, nedotažené, polovičaté a bez invence. Nedokázal jsem se do příběhu položit, všechno probíhalo jaksi na povrchu, v informativní rovině – jako bych četl nějaké surové, přípravné poznámky k finálnímu dílu. A jestli mě něco hodně vadilo, bylo to nadužívání místopisných údajů – všechny ty názvy ulic, kterými hrdina prošel a projel, po určité době začaly působit jako manýra.
60%

11 19.07.2017

Nostalgické zavzpomínání na dobu, kdy jsem knihu četl poprvé…

11 19.04.2017

První polovina knihy naprosto skvělá (s výjimkou těch několika zbytečně brutálních scén), vážně jsem si to užíval a na tom začátku si mnohokrát řekl, že po dlouhé době držím v ruce typický "pětihvězdičkový" kousek, čistých 100%. Ale potom začne autor pomaloučku upřednostňovat touhu po bulvární prvoplánové akčnosti před selskou logikou – a rázem máte po radosti.
A co ten uměle natahovaný a zcela nelogický konec à la béčkový nízkorozpočtový horor ve stylu "když tě někdo honí, utíkej do kotelny nebo raději někam nahoru, odkud už fakt není úniku"? Nepožil Neil Cross před psaním závěrečných kapitol něco závadného? Škoda a stokrát škoda. Proč musí u těhle "moderních" detektivek vždycky zvítězit snaha po co nejmrazivější (rádoby)hrůzyplnosti před logikou a obyčejnou holmesovskou dedukcí? A před uvěřitelností? Je to jako mor – a dělají to mnozí: Minier, Nesbø a další a další. Být co nejvíc akční a především šokovat – ať to stojí, co to stojí!
60%

11 07.04.2017

Chudičký, zcela nevěrohodný, téměř na 300 stran roztažený a bídným koncem završený příběh, který by i ve formátu soudničky působil rozvlekle, detektivka, v níž trojnásobnou vraždu vyšetřují dva žvaniví slimejšové (s notným přispěním ještě žvanivějšího autora) stylem: vyslechneme pozůstalé a pak už si o tom budeme až do konce povídat!

Jestliže autor předpokládal, že něco vylepší "novátorským" (?) vypuštěním jmen (postavy se jmenuji "komisař", "inspektor", "ředitel" atd.), mýlil se.

Vrcholem nevěrohodnosti je pak motiv soukromého detektiva, který týdny sleduje podezřelého a kterého si z vlastní kapsy platí sám komisař!!!

Vřele doporučuji každému, kdo miluje nekonečné tlachání o ničem a kdo si libuje v textech, kde musíte udělat mnoho, mnoho, mnoho, mnoho temp v tůňce "falešných slůvek", než dorazíte od jedné dialogové repliky ke druhé… (Kdo nepřeskakuje, není Čech!)

10%

11 13.02.2017

V pořadí šestý (předposlední) autorův román.
Po jazykové a stylistické stránce je to pořád "náš starý dobrý (a vynikající) Chandler", ale jinak – nemohu si pomoci – jsem na téhle knize vždycky nacházel přece jenom trochu více pih na kráse než na ostatních Chandlerových románech. Marlowe se mi někdy zdá "cynický až přes míru", příběh se příliš rozlil do šířky, což způsobilo, že ztratil konzistentní tvar a navíc jsem v průběhu četby marně hledal i nějaký vřelejší vztah k Marlowovým protihráčům.
Nicméně zůstávám u čtyř hvězdiček – prostě proto, že si ke knize i přes její drobné nedostatky uchovávám nostalgický vztah.

Po dlouhém, dlouhém přešlapování (neboť historické detektivky nejsou zrovna mým šálkem čaje) moje první setkání se soudcem Ti – a resumé?: Naprostá spokojenost! A předsevzetí někdy v budoucnu se ke staré Číně znovu vrátit…

80%

11 16.07.2015

Knížce rozhodně neprospívá zařazování do škatulky "severská detektivka". Podobná klasifikace totiž nebezpečně zavání oním pověstným sčítáním (mícháním) hrušek s jablky. Poslední Laponec je zkrátka napsán podle úplně jiného vzorce než krimi-příběhy většiny ostatních "Seveřanů" – a to mu dodává punc originality.

Je to nesporně zajímavé čtení, plné zajímavých vztahů, příběhů a lidí, odehrávající se na zajímavém (a hodně drsném) kousku planety.

A když si čtenář navíc uvědomí, že je u něho napětí vyvoláváno docela jinými mechanismy, než na jaké je zvyklý u klasických detektivek, musí si chtě nechtě přiznat, že román je opravdu svým způsobem výjimečný.

A ani bych se nepozastavoval nad honosným titulem "Nejlepší francouzská detektivka roku 2013" – moje nepříliš dobrá zkušenost s novodobou francouzskou krimi naopak naznačuje, že se opravdu může jednat o ojedinělý počin "francouzského literárního roku".

Asi bych našel pár věcí, které by šly udělat lépe (např. padouchy vylíčit méně "padouchovitě), ale román mě jako celek zaujal natolik, že jsem se rozhodl hvězdičkami neskrblit.

90%

11 08.06.2015