marlowe komentáře u knih

O řemeslu spisovatelském se tisíckrát více dozvíte z jiných příruček (namátkou třeba úžasná Kingova kniha "O psaní"), ale tady do hry vstupuje ŽIVEL Lustig – a jen díky NĚMU sahám k nadprůměrnému hodnocení…

4 19.07.2016

Klasická detektivka + dobrodružný příběh z předválečného Československa + podrobný průvodce po hlubinném železnorudném dole. Nevyvážený slepenec nesourodých ingrediencí, který pamětníkům může nostalgicky připomenout "madridské mýdlo", jímž malý Jirka Oliva obdaroval paní učitelku Hajskou…

4 01.05.2016

S přibývajícími díly jako by se někam pomalu začala vytrácet ta počáteční radost z vyprávění…
Nejzábavnější i nadále zůstávají Qwilleranovy rozmluvy s kočkami, jakžtakž se drží nad vodou i charakteristika vzájemných vztahů a vystižení atmosféry, ale zápletka a její následné rozuzlení tentokrát, ke škodě věci, pajdají na obě nohy…

4 09.04.2016

Povinná četba pro každého, kdo by rád psal NEJENOM do šuplíku…

4 20.08.2015

Něco, co by atmosférou mohlo hodně, hodně vzdáleně připomínat druhý díl Škvoreckého "Borůvkovské" série (Konec poručíka Borůvky ) – kdyby ovšem autor dokázal rezignoval na přílišnou prvoplánovost vtipů a obecně se odpoutat od humoru ve stylu "utírat si nos židlí".
Škoda!
Je mi jasné, že se jedná o grotesku – a jak čtu v komentářích, mnozí podobný styl vítají – ale čeho je moc, toho je příliš, a i parodie by měla ctít určité hranice vlastního "parodování" (namátkou třeba "krvavé výslechy v kachlíčkárně" apod.).

Trochu mi vadilo i neustálé opakování leitmotivů (např. všudypřítomná Bohunčina sekaná) – ale daleko víc bych autora vyplísnil za katastrofální nevyváženost obsahové úrovně jednotlivých povídek ; co si budeme namlouvat, poslední dva "megakousky" (Případ zamčeného pokoje a Případ s hazardními hráči – zabírají prakticky třetinu knihy) se prostě nepovedly a pan spisovatel je měl ze sbírky nemilosrdně odstranit, protože byly zjevně napsány pouze proto, "aby toho bylo na celou knížku".

P.S.: Major Vomáčka mi svojí krevní skupinou vzdáleně připomínal legendárního esenbáka z Pelíšků ("Dostali jsme rozkaz zastavit diverzanta, muže s koženou brašnou na zádech.") :-)

4 13.04.2015

No, detektivka to rozhodně není, co si budeme povídat. A i tentokrát, podobně jako např. v autorově povídkové knize "Tři minipřípady Jacka Linného", se pan Lipšanský neubránil určité nevyváženosti: tu příběh překotně pádí vstříc cílové rovince, tu se nekonečně vleče v jalových rozpravách, které na sebe berou funkci zpomalovacích retardérů.
Spíše než devadesátá léta na mě z knihy dýchala doba Stroupežnického Našich furiantů nebo Roku na vsi bratří Mrštíků. Jako by "cesta na Moravu" rovnala se "cestou do předminulého století", do časů gruntů a selské paličatosti.
A ještě něco mně hodně vadilo: přemíra polopatičnosti v předkládání morálních apelů. Protože čeho je moc, toho je příliš.
Je to škoda, protože major Stanislav je postava, se kterou by ŠLO pracovat, jen vybudovat smysluplný příběh s uvěřitelnou zápletkou a motivací (ze kterého nebude tolik čnět umravňující hesla) a při psaní udržet trochu vyrovnanější tempo vyprávění.
20% za ten byť těžko postřehnutelný autorský potenciál – a možná i za schopnost občas sundat nohu z plynu vážnosti a pohlédnout na hrdiny brýlemi nevážného "vylehčení"…

4 12.02.2015

Zkusil jsem na doporučení – žel zrna dopadla na neúrodnou půdu.
Nedokázal jsem se začíst, vtipy mi připadaly příliš prvoplánové, děj lehce roztěkaný a ani s hlavním hrdinou jsme si nepadli příliš do noty.
Ne, dvojce už asi šanci na rehabilitaci nedám…
40%

4 19.11.2014

Jestliže se mgeisselreiterovi knížka nedokonavě teprve „rozpadala“, mně se při čtení „rozpadla“ zcela dokonavě a totálně, takže mi z ní zbyl štůsek asi padesáti několikastránkových „časopisů“ – no co, alespoň mi při čtení v posteli nebolely ruce.

Co říci o souboru povídek, které byly napsány v době, kdy auta o výkonu pěti koní jezdila „maximální rychlostí 60 km v hodině“ a ve kterých trochu domýšlivý a trochu popletený „doktůrek“ sype řešení jednotlivých „případů“ jako z rukávu?

Upřímně, zápletky většiny historek mi připadaly příliš vykonstruované, místy až dětinské a často za vlasy přitažené, ale na druhou stranu dlužno přiznat, že z knihy vyzařuje nezaměnitelná atmosféra Francie čtyřicátých let a že v ní člověk narazí i na několik dobře zapamatovatelných postaviček.

Co se stylistiky týče, tady by to vydalo na plný počet hvězdiček, mistr dialogu a literární zkratky se holt nezapře ani na ploše menšího literárního útvaru.

Takže suma sámárum: poctivých 60%!

4 01.09.2014

Qendo (a Janasem), upřímně mě moc netěší, že jsem tu zapůsobil jako někdo, kdo se „rozzlobil a řekl to pěkně od plic“ – ale s tím už nic nenadělám. Stalo se. Také já jsem si z této kauzy odnesl určité ponaučení do života – takže to nakonec vypadá, že všechno zlé opravdu může být i k něčemu dobré… (Protože jestli něco SKUTEČNĚ nesnáším, potom jsou to všechny odrůdy handrkování a hádek.)
Takže bílá vlajka vyvěšena a sekery válečné zakopány hluboko pod drn…

A teď ke Stínům minulosti.
Román už jsem dočetl před několika dny – a až váš včerejší komentář, Qendo, mi nabídl řešení, jak s touto skutečností naložit (neboli: jak vycouvat z patové situace, v jaké jsem se ocitl).
Napsat dobrou knížku se podaří jednomu z miliónu. Ale zkritizovat ji dokáže každý. (Právě v TĚCHTO okamžicích si vždy vzpomenu na ten základní rozpor mezi Šaldou a Havlíčkem Borovským, kdy jeden tvrdí, že kvalitu bot může kritizovat zase jenom švec, zatímco druhý si myslí, že k tomu, jak se v botách chodí, se může vyjádřit i nejposlednější pradlenka…)
Detektivky čtu odnepaměti – a mám-li být upřímný, ty české mi už dlouhou dobu dělají vrásky na čele. Protože si myslím, že právě v tomto žánru máme určitou tradici. A o to víc mě mrzí, že není prakticky nikdo, kdo by na ni dokázal navázat. Což je také jeden z důvodů, proč bývám ve svých komentářích ke knihám českých krimi-autorů někdy možná až moc přísný. Ale tak už to bývá, že nejkritičtější jsme právě k našim nejbližším…
Ale to jsem trochu odbočil…
Nuže tedy – tady je moje závěrečné resumé: Protože už jsem kolem knihy paní Svobodové zkalil příliš mnoho vody a oranisko podupal jako stádo slonů – dovolte mi, prosím, jedno privilegium: knihu NEOHODNOTIT! Ani komentářem, ani hvězdičkami. Děkuji.

Okřídlená zbraň (The Gun with Wings) – 1949
Poslední projížďka (Bullet for One) – 1948
Vražedná žárlivost (Disguise for Murder) – 1950

Hořký konec (Bitter End) – 1940
Vražda s intrikami (Frame-Up for Murder) – 1958
Nebezpečný úkryt (Assault on a Brownstone) – 1985 (1959, posmrtně),

4 13.01.2014

Podle mne (maje na paměti obecně platné české přísloví o holkách a vdolkách) velice mizerně napsaná detektivka. Za vlasy přitažené motivy „zlých činů“, policejní vyšetřování probíhající jen na bázi „sbírání drbů“ (nalezený vlas je světlou výjimkou), neústrojně působící včlenění skutečných (byť pseudonymy maskovaných) postav z vod českého kulturního rybníčku. Rozvleklé, ukecané.
P.S.: Petronelo, lady Ulmannovou se mi také rozklíčovat nepodařilo, redaktor Viktor Mlejnek nejspíš bude – podle mne – český hudební a filmový kritik a novinář Jan Rejžek.

4 03.11.2013

Taková milá a stručná příručka pro všechny, které trápí neschopnost nějak smysluplně se popasovat s problémem, zvaným HOSPODAŘENÍ S ČASEM.

3 20.08.2015

Tak tahle detektivka Ake Edwardsona (na rozdíl např. od románu Nebe na zemi) mě naprosto neoslovila: zmatený příběh plný vykonstruovaných vztahů, nepravděpodobných náhod, schválností a uměle vytvářeného napětí, který se – řekl bych – autorovi zcela vymkl z rukou.
Nebavilo mě a dočetl jsem jen silou vůle.

20%.

3 16.05.2015

Vůbec ne povedená, nijak originální, značně užvaněná a zároveň nudně neosobitá napodobenina románů Arthura Conana Doylea, mechanicky vycházející (a čerpající) z primárního vzorce "jak prosté, milý Watsone"…
Nebavilo, nedočetl, neohodnotil…

Zatímco autor Robert Maurer k vyjádření myšlenky potřeboval 141 stran, psychiatrovi Leo Marvinovi v podání Richarda Dreyfusse na to ve filmu "A co Bob" stačila jediná věta: Malými dětskými krůčky vpřed…
Trochu víc hlušiny – ale na druhé straně i pár dobrých a užitečných rad…

3 13.02.2015

Základním atributem povídkového triptychu je do očí bijící nevyváženost – a to jak při vzájemném porovnávání jednotlivých povídek, tak z hlediska "struktury mikroklimatu" každé z nich.
Jednoznačně nejlepší je povídka první, která je zároveň nejdelší a nejstarší. Autor evidentně sám sebe nebral při psaní příliš vážně a tahle sympatická skutečnost dodává dílku punc jisté zábavnosti.
Povídka číslo dvě je totální omyl a úlet, autorův dramaturgický autopilot měl včas zakročit a tohle "dílko" okamžitě vyhodit do koše.
"Trojka" už ani zdaleka nedosahuje oné lehkosti, která vyzařovala z první povídky – a navíc z ní příliš čouhá chtěná didaktičnost.
30% za tu zmiňovanou "lehkou zábavnost" ve vstupní novele.

3 12.02.2015

Povídková sbírka z pozůstalosti.
„Hořký konec“ s Nerem Wolfem je povídková varianta románu „Hořké pochoutky“ (respektive "Lahůdková vražda") s detektivem Tecumsehem Foxem.
„Nebezpečný úkryt“ je varianta povídky „Nevůle Hattie Annisové“ z knihy „Třikrát vražda“.
40%

3 19.11.2014

Kdyby smrt někdy spala (If Death Ever Slept) – 1957
Dvě přiznání (The Second Confession) – 1949

Čekal jsem něco více "duchovního" (ve smyslu "více ukazujícího vlastní Cestu"), ale jako exkurz do exotického myšlení japonského samuraje počátku 18. století nakonec velmi zajímavé…

2 15.03.2015