marlowe komentáře u knih

(Možný mini-SPOILER)
Prvních 5% dolů za ono – z hlediska hlavního hrdiny – morálně jen těžko ospravedlnitelné stříhání prstů (přece jenom mám slabost – abych parafrázoval samotného Chandlera – spíše pro marlowovsky čisté a mravně neošumělé a nepošpiněné hrdiny bez bázně a hany, kteří si raději nechají přerazit čelist, než by porušili základní kodex lidské slušnosti) a druhých 5% dolů za ten z mého pohledu až moc nadupaný, mega-super-akční závěr – už jsem to říkal mnohokrát: jsem ze staré školy a u detektivek dávám vždycky přednost Maigretovsko-Vacátkovské umírněnosti před masivním používáním koňských dávek adrenalinu. Co mi nevadí (a dokonce baví) u oddechovek Simmonsovského střihu (Joe Kurtz, Lars, Jack Daniels ap.), to u realistických detektivek (a Kopřivův román se detailním popisem policejní práce k "realistickým" detektivkám nepokrytě hlásí) považuji spíše za prvek rušivý.
Odhlédneme-li ovšem od těchto dvou škrábanců na jinak perfektně vypulírované karosérii, musím konstatovat, že Křížová palba se bez diskuse povedla. Dobře postavený příběh, parádní dialogy, skvěle vypointované kapitoly – rozhodně doporučuji!
90%.

43 22.01.2020

Můj kamarád byl zděšen: „Tys nikdy nečetl Draculu? Tento základní pilíř žánru?“
A tak jsem se do milého pilíře pustil. Abych zaplnil čtenářské mezery – a svému kamarádovi dokázal, že právem patřím mezi vzdělance.

Vezmeme-li v úvahu, že byla kniha napsána ještě v devatenáctém století, není co řešit. Na svou dobu obdivuhodný výkon. Pravda, text je na dnešní poměry už notně zastaralý, ale když přistoupíte na hru a smíříte se s množstvím citově exaltovaných a melodramaticky vyšponovaných scén, určitě si přijdete na své.

43 13.01.2020

Na rozdíl od Gustika5, který knihu hodnotil přede mnou, mě čtení vůbec nebavilo a v příběhu jsem nenašel jediný motiv, který by mě nějak oslovil. Partička nájemných vrahů, jejichž osudy mi byly naprosto lhostejné. Z mého pohledu se mohli povraždit klidně všichni navzájem.
Knihu jsem dostal jako dárek, takže o to smutnější ten příběh je – protože budu muset darujícímu přiznat barvu, že se výběr tentokrát nepovedl…

21 13.01.2020

Dlouho mě to HODNĚ bavilo, protože autor si vyprávění doslova užívá a za brilantní jazykovou stránku si zaslouží čistých 100%, ne-li víc! Jenže s blížícím se koncem se najednou začaly dostavovat známky únavy. Z toho množství slov a z autorova vědomého popření klasické křivky výstavby dramatu, kdy se děj, přes obligátní "krize" a "peripetie" nějakým způsobem vyvíjí a následně vtéká do finálního rozuzlení, případně vrcholí očistnou katarzí. Kniha je totiž psána (aniž bych to myslel jakkoli pejorativně) stylem "nekonečných seriálů" neboli metodou "napíšu klidně dalších 10.000 stránek, jestli chcete" – samotné izolované příběhy, z nichž je kniha složena, určitý vývoj samozřejmě mají, ale jako celek připomíná román ze všeho nejvíce mohutnou, pomalu se valící řeku bez začátku a konce…
Přesto pěkných (a zasloužených) 80%.

26 03.01.2020

„To myslíte vážně?“ zíral na ni Larry vyděšenýma očima.
„Teď už jde jen o to zjistit, co to žere a kde to spí.“

Na mou duši, na psí uši, tohle se vážně povedlo.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si nějaké scifíčko TAKHLE užil a vychutnal!

Larry Zanoff ho zastihl s nohama na stole, zakončenýma teniskami a opatrně uloženýma mezi plechovkou piva a šálkem kávy.
„Máš chvilku?“ zeptal se zbytečně, protože Will vypadal, že má nejen chvilku, ale třeba celý den.

Ke své hanbě přiznávám, že "Co to žere…" byl můj první Heteša – ale jak vidím, rozhodně ne poslední.
Čekal jsem nějaké kulhánkovsko-kotletovské masakroidní krvavé lázeňské wellness, ale dostalo se mi čistokrevné, nefalšované, realistické "vědecké fantastiky" nejvyšší úrovně. Parádní a veskrze logický příběh, uvěřitelné postavy, výborná zápletka s detektivní linkou, akceptovatelná psychologie, neagresivní a po kapkách podávané napětí, všudypřítomný, sarkasmem říznutý humor a to vše opepřené úžasnými dialogy, zabalenými do jiskřivé drsoňovské dikce… Fakt zážitek. (A to jsem se ani nezmínil o umělé inteligenci neboli entitě, zvané Mozek…)

„Miki je android. Má na starosti energoblok, ale v manuálu je napsáno, že má i zásuvný medicínský modul.“
„Tak mu ho hlavně nezapomeňte zasunout.“

Petr Heteša dokázal to, co se povede málokomu: dát románu nejenom neotřelý, výjimečný a lehce zapamatovatelný název (díky němuž jsem po knížce také sáhnul), ale i vymyslet skvělý konec (a když říkám SKVĚLÝ, tak opravdu skvělý je, to mi věřte!!!), originální punktum, za které dávám šestou hvězdu navíc.
Tu sedmou pak uděluji za nostalgický "starý fláky pro noční ptáky", které vás budou provázet po celých 450 stran textu. Protože playlist Larryho Zanoffa je sestavený jen z prověřených pecek – a milovníci sedmdesátek si tuhle muziku můžou připsat jako bonus navíc.

Moira si prohrábla vlasy.
„Tak jo. Z lidské stránky, kdybych byla vaše dcera…“
„Nestrašte mě.“

Poctivých 100%.

37 12.12.2019

Jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem v poslední době četl. Sara Baume se tóninou vyprávění přesně strefila do mého vkusu. Absolutní jednota formy a obsahu. Nádhera!

40 02.12.2019

Že by Daniel Gris za tuhle "říznou krimi z Prahy" obdržel Nobelovku za literaturu určitě nehrozí – a že by porotci Magnesia Litery zazvonili zrovna u Grisů, je také těžko představitelné. Ale v rámci žánru se jedná o poctivé řemeslo s přiznanou barvou, a to se cení.
Žádná vata, žádné barokní ornamenty, žádné přešlapování na místě. Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne. Nekompromisně načrtnutá linka příběhu, nulová předehra, od první minuty se jde rovnou na věc.
Napsat dobrou, svižnou (a zábavnou!) detektivku bez krevních stříkanců na každé druhé stránce, bez rituálních vražd, sladkobolného šťourání v rodinném zázemí hrdinů a bez freudovského přetřásání traumat z dětství, je v dnešní době, která přeje přihlouplým thrillerům na efekt, skoro zázrak.
Ne, že by románu nešlo něco vytknout, váhal jsem mezi 4 a 5, ale za tu odvahu hrát s vyloženými kartami (a také za to, že se jedná o kapříka z našeho českého rybníčku) se přikláním k plnému počtu…

46 17.11.2019

Jednoznačně nepatřím do cílové skupiny.
Žánru fantasy jsem bohužel nikdy na chuť nepřišel (i když jsem se poctivě snažil) – a do kategorie "Pro děti a mládež" už nepatřím půl století. Knížku jsem si chtěl jen tak prolistovat kvůli čerstvé premiéře osmidílného seriálu Jeho temné esence – ale nakonec jsem ji poctivě přečetl celou. Námět nečekaně zajímavý, postavy dobře vymyšlené, lokace neokoukané, možná bych sáhl i po dalším dílu, ale…
Ale! No, prostě mi hodně vadila jistá lajdáckost při vymýšlení zápletek, při řešení krizových situací a při posunování děje. Jako by "mladší čtenáři" nepotřebovali řádné logické zdůvodnění a museli se spokojit jen s druhořadým (a někdy i třetiřadým) vysvětlením.
Jeden příklad za všechny: Potřebujete někoho osvobodit, jenže jsou zamčené dveře… Co s tím? Vymýšlet nějaké logické řešení, nějakou technickou vychytávku? Proč? Od čeho máme institut Deus ex machina? Prostě necháte z nebe spadnout husu – kde se tam na potvoru zrovna v tuhle chvíli vzala, ví bůh – zjevivší se pták mávne křídlem, dveře jsou otevřené, uvěznění můžou uprchnout – a jedeme dál, močálem černým kolem bílých skal…
Hvězdička dolů za tohle pohrdání (byť mladým) čtenářem…
Ale na seriál kouknu určitě! Ten ateisticko-filozofický rozměr příběhu je hodně chytlavý…

26 14.11.2019

Někdy jsou slova zbytečná...
Čistých 5*!

19 06.11.2019

Vstoupit dnes – v době, která přeje krvavým, překombinovaným thrillerům – na literární kolbiště s humoristickou (a navíc původní ČESKOU!) detektivkou, to si zasluhuje medaili za statečnost. Protože za tímhle literárním útvarem šel bych světa kraj – a asi bych nebyl sám.

Pan Dolnopolský (…) byl zřejmě poněkud roztěkaný, neboť pokud by se opravdu plně soustředil na problematiku přepočtu poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí věc dosti nepatřičná.
Lakovaný dámský střevíc.
(…) Na Soví ulici se tak málem srazil se strážníkem.
Tento bodrý muž jménem Johan Müller se zprvu zdráhal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevyžaduje policejní pozornost. Teprve když ho pan Dolnopolský několikráte ujistil, že v botě, a to říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.

Ivo Hudeček zahájil hru s ideálními kartami v ruce: na jedničku zvládnutá expozice, čtenářsky vděčná doba R-U mocnářství, sympatický hlavní hrdina, příjemně starosvětský literární styl…
(Kdo by si nevzpomněl na výbornou sérii o Eliáši Sattlerovi Viléma Křížka?)
Jenže tady výčet pozitiv končí – a všechno ostatní už je jen předzvěstí neblahých konců.

První novelka ještě jakžtakž drží pohromadě, byť jí připravuje o body naprosto nepovedený závěr, kde místo očekávané gradace přichází jen jakési autorské shrnutí ("jak to vlastně všechno bylo"), jakoby autor už co nejrychleji chtěl napsat slovo KONEC…

A druhá, rozsáhlejší novela, se nepovedla vůbec. Tady nedrží pohromadě skoro nic. Zápletky obou zprvu paralelních příběhů kulhají na obě nohy, jeden nepravděpodobný motiv střídá druhý, vše je jaksi rozlité do šířky, pár stránek před koncem se dokonce zjevují nové a nové postavy, z hlavního hrdiny i jeho pomocníka už jsou jen stíny, zacházející na úbytě – ne, tohle se fakt nepovedlo!
Trestuhodně promarněná příležitost.

24 04.11.2019

Tak napodruhé se to povedlo!
Zatímco první díl mě vytočil příliš akčním, nevěrohodným závěrem, v Tichém zabijákovi autor dokázal svou touhu po atraktivitě za každou cenu udržet na uzdě – a vyplatilo se. Za mne pochvala a body navíc. Realistický, veskrze uvěřitelný příběh, atraktivní prostředí německých filmových ateliérů třicátých let, do detailů promyšlená detektivka. Jako celek vysoce nadprůměrný počin.
Románu bych vyčetl jedinou věc: hlavní hrdina Gereon Rath mě někdy docela obyčejně lidsky štval. Svojí občasnou arogancí, nabubřelostí, pozdními příchody (nikdy nikam nepřijde včas!), neschopností empatie nebo třeba tím svým neprofesionálním tajnůstkářstvím. Ale to je zanedbatelná drobnost – abych jenom nechválil…

33 03.11.2019

Dobojováno!
Stokrát nic umořilo osla.
Mě umořil ten obludný proud valícího se textu – jako když se protrhne přehrada.
Myslím si, že tímto románem vytvořila paní Galbraith-Rowlingová (v rámci detektivní literatury) nový světový rekord v počtu zbytečných slov na jeden tiskový arch.
Kdybyste tohohle literárního vorvaně zbavili přebytečného slovního tuku, zjistíte, že na poměrně nevelké kostřičce příběhu zase tolik masa nezůstalo. Průměrná detektivní šaráda s uměle naroubovanými a realitě vzdálenými zápletkami, trocha manželského škorpení a stále nezodpovězená otázka, když už si konečně tihle dva Šerlokové padnou do náruče.
Čtyřikrát jsem s Robin a Cormoranem vstoupil do téže řeky – popáté už se asi zlákat nenechám.

48 21.10.2019

Kingův Mercedes nás šokuje nevídaným startem (z 0 na 100 za 2 sekundy) a následnou bravurní, bezchybnou jízdou – ještě hodnou chvíli po polovině závodu nechává autor své soupeře daleko za obzorem. (Těch prvních šedesát procent knížky je krystalicky čistá detektivka – a paráda přenáramná: 110%!) Jenže potom (jak bývá u Mistra bohužel zvykem) Kingovy nohy na pedálech ztěžknout (např. vstup bláznivé Holly mezi hlavní protagonisty – její postavě jsem nevěřil ani "dobrýtro"), motor se začne zadírat, objevují se první řidičské kiksy (třeba ta zcela neprofesionální berlička se "záměnou klobouku") – no a cílová rovinka už je definitivním fiaskem ("Sice riskujeme životy stovek dětí, ale policii raději nic říkat nebudeme!!!"). Šachovnicový praporek se zvedá a náš otřískaný meďour dojíždí někde vprostřed závodního pole, navíc s proraženou pneumatickou a urvaným nárazníkem.
Suma sumárum: Další promarněná příležitost.

Kolikrát jsem tohle už s Kingem zažil? Brilantní expozice, skvělé rozehrání příběhu – a následně nepovedená, logice se vzpírající koncovka.
Měl jsem chuť vytáhnout z mošničky jen 3 hvězdy, protože by si je Stephen za to závěrečné šlendriánství zasloužil, ale vzhledem k tomu, že – navzdory výhradám – zůstává pořád skvělým vypravěčem (a přes to nejde vlak), posouvám hodnotící rafičku na 70%.

39 09.10.2019

Pár poznámek, které mně při čtení naskočily v hlavě – a které jsem si průběžně naškrábl na papír:

1) Příliš, příliš, PŘÍLIŠ mnoho slov!!!
2) Cílem by nemělo být „rozlití do šířky“, nýbrž „ponoření do hloubky“!
3) Neschopnost oddělit zrno od plev.
4) Ulpívání na nepodstatnostech, což vede k zahlušení podstatného.
5) Neschopnost převést otisk všední reality (provozní řeči, vysvětlující pasáže, historické pozadí postav apod.) do hutné, umělecké zkratky.

Na jednom místě románu autor popisuje unavující, nekonečný výslech zadrženého – a píše: „Z lepkavých pout monotónního monologu bez interpunkce se nadporučík Štrégl vymanil až po dalších dvaceti minutách.“
A podobně, jako chudák nadporučík, jsem se při čtení knihy cítil i já.

26 25.09.2019

Nakonec se z toho vyklubala docela solidní partie.
Zatímco zahájení bylo naprosto excelentní a hodné obdivu, ustrnula střední hra v problematické statičnosti, kdy se figurky po šachovnici pohybovaly jen malátně a občas jakoby uprostřed pohybu dokonce usínaly (proto ta jedna hvězdička dolů), ale koncovka už zase brilantní, s nečekanými výměnami figur a překvapivým matem.
Fred Vargas dokáže být hodně jiná – a to jí sluší!

25 24.09.2019

Hodně zajímavá detektivka, která (souhlasím s Kap66) byla příjemným osvěžením v té záplavě současných "pořád stejných" krimi-thrillerů, které už mi nějak začínají lízt krkem. Dobrý příběh, logické vyústění, vlídný humor, zajímavé postavy, francouzský venkov – a mírně upozaděný Adamsberg jako třešnička na dortu. Spokojenost. Okamžitě se pouštím do dalšího dílu.

Kdykoli jsem za posledních 40 let někde něco četl o vlcích, vždycky jsem si vzpomněl na výjimečný Batailleův román Vánoční stromek. Odteď se mi nejspíš vybaví i vlci z Mercantouru…

29 14.09.2019

Škoda, že Nela Rywiková upřednostnila formu před obsahem. Jazyk: 5*, zápletka, příběh, detektivní linka: 2*. Na jedné straně pečlivá práce se stavbou vět a s detailními popisy (formální stránce autorka věnuje velkou pozornost), na straně druhé, bohužel, špatně zvládnutá (až odbytá) výstavba příběhu, kde konečný dojem kazí mnoho nelogičností, nepřehlédnutelných švů a zbytečně rozplizlých (zcela nedůležitých) odboček, které unavují a nebaví. Takže musím zopakovat ten úvodní povzdech: Škoda!

20 30.08.2019

Docela povedená a poměrně i dobře napsaná detektivka!
Přesto jednu hvězdičku ubírám.
Důvody?
Policistka Jack Danielsová je ze stejného vrhu, jako major Oldřiška Milnerová z Deště Sáry Saudkové: sympatické děvče od rány, které nefňuká a rozhodně si od nikoho nenechává okopávat kotníky. Ano, takhle má vypadat kladný hrdina. Přesto si nemohu odpustit výtku: někdy se mi zdálo, že to předváděné "ženské chlapáctví" je až moc chtěné a tu a tam překlopené až někam do sektoru "mírně za hranou".
Co mi ovšem vadilo podstatně více, byl autorův alibistický prvoplánový kupecký kalkul: "když přihodím popis několika nechutností (to přece lidi fascinuje, ne?), prodám o pár tisícovek výtisků více"! Myslím si, že tlačit na pilu lidské záliby ve zvrácenostech pan Konrath vůbec neměl zapotřebí, protože příběh sám o sobě je natolik silný a nosný, že by sklidil uznání i bez zaživa uřezávaných stydkých pysků, stejně jako bez znásilňování ještě živých obětí do prořízlé díry v břiše! (To snad ne, chlape! Co chceš vymyslet příště?)
Takže sorry, Josephe Andrewe – JEN 80%.

25 28.08.2019

Kdybych to měl říci natvrdo: Přečtěte si začátek, následně přeskočte celou první půlku knížky (až do okamžiku, kdy lodě dorazí k Saturnu – o nic rozhodně nepřijdete) – a potom už si to užívejte až do konce.
Je to jako kdyby v derby Sparta – Slávia první poločas na hřišti místo hráčů pobíhal zmatený správce stadionu a narychlo ještě dosekával trávník, umísťoval rohové praporky a dolajnovával čáry. O to víc vás pak bude bavit druhý poločas s opravdovými fotbalisty.
Příběh je daleko více o lidech, než o mimozemšťanech – a třešničkou na dortu je skvělý doslov.
Za tu první (užvaněnou) půlku 2*, za druhou 5*, takže průměr 3,5*, ale protože mě knížka nakonec HODNĚ bavila, zůstanu u vysoce nadprůměrných 80%! A dovolím si knihu i doporučit, protože autoři vnášejí do otřepaného modelu "setkání lidí s mimozemšťany" zcela nové prvky (nebudu prozrazovat).
(Podobnost s Marťanem bych vůbec neřešil, protože tam žádná není.)

32 16.08.2019

Je to stejné jako ve škole: Na nejnadanějšího žáka mívá pan učitel největší nároky. Možná pana Velinského peskuju víc, než ostatní, ale když oni ti premianti (vědomi si svého premiantství) na svoje nadání někdy hřeší až moc…

První polovina knihy je hodně mizerná, autor vaří z vody docela nepokrytě a bez uzardění a někdy to vážně vypadá, že mu vůbec chybí plán, jak vést zápletku dál. Až ve druhé půli, od návštěvy Filmového klubu, se vyprávění najednou docela solidně rozjede, jenže ten konec, ne nepodobný parodii na dobrodružné příběhy, znovu všechno pošle do kytek. Propast mezi ZPŮSOBEM, jakým je příběh vyprávěn (neodolatelný Otův šarm a lehkost jazyka a stylu) a ÚROVNÍ samotného příběhu (tedy tím, O ČEM je vyprávěno) je tady asi největší ze všech osmnácti dílů série, které jsem zatím přečetl.

18 13.08.2019