marlowe komentáře u knih

Skvostná a zábavná oddechovka – možná méně rozverná a méně bizarní než "Hebká kůže", ale přesto skvělá! Hiaasen je pro mne velkým objevem loňského roku a náležitě si ho vychutnávám.
Šváb v jogurtu, vyhazovač nevnímající bolest ani chlad, úchylný kongresman Spojených států, který zprostředkuje v samoobslužné prádelně krádež cupaniny ze spodního prádla půvabné striptérky, záludný provozovatel striptýzového podniku, který úmyslně stahuje termostat v sále na mizerných dvacet stupňů, aby tanečnicím zimou tuhly bradavky, drogově závislý zloděj invalidních vozíků, chovatelka vlků, vstupující ke svým miláčkům s chytačskou ochrannou masku na obličeji… Gejzír nápadů, hlášek a komických figurek (ale i morálních apelů), tohle všechno je Carl Hiaasen.
Těch pět hvězdiček uděluji bez váhání – a s radostí a láskou!
Dycky "Rozdychtěný bobr"!

14 24.02.2019

Vše podstatné napsali trudoš a ostatní, jen bych se opakoval. Přes všechnu tu syrovost (a surovost), o kterou zakopáváte na každém kroku, je to luxusní počteníčko, které si vychutnáte od první do poslední stránky. MacBride zkrátka umí – a všechno mu hraje do karet: Skvěle napsané postavy (Logan McRae není žádný konfekční superhrdina, spíš připomíná rohožku, o kterou si každý, kdo jde kolem, otře boty – a to nemluvím o Steelové a ostatních), výborný příběh, nečernobílost, smysl pro detail, nádherný jazyk, uhrančivý způsob vyprávění – a především HUMOR. Tohle je skvěle namíchaný koktejl, prostě parádička! Jděte do toho!

28 03.02.2019

Nazval bych to "Kingovským syndromem". Protože právě u některých kousků Stephena Kinga je tahle anomálie výrazně patrná. Autoři (ať už King nebo Velinský, ale i mnozí jiní), trpící tímto neduhem, totiž hřeší na svůj dar od boha, jímž je schopnost nádherně vyprávět a spoléhají na to, že když jim psaní jde prakticky samo, bude to stejně jednoduché i s příběhem. Jenže tady často narazí.

Jaroslav Velinský PŘÍBĚH a ZÁPLETKU šestnáctého dílu Finkovské série vysloveně odfláknul. První polovina neskutečná slabota, trpící chorobnou žvanivostí, kde se chuděra Uvěřitelnost stydlivě krčí až úplně vzadu v tmavém v koutě, druhá půlka (poté, co začne skutečné vyšetřování) trochu lepší, ale rozuzlení a závěr už zase bída. Tak si říkám, kam se podělo mé nekritické nadšení z prvních dílů? Je chyba ve mně nebo v autorovi?

Ty tři hvězdičky jenom ze sentimentu.

21 26.01.2019

Díky tomuhle čtvrtému (nejtemnějšímu) dílu jsem bez dlouhých řečí vzal Elenu Ferrante na milost a v hodnocení Neapolské ságy (jako celku) se vrátil k nejvyššímu hodnocení.

Nazval bych to neobvyklým přírodním úkazem, který se vymyká běžným fyzikálním zákonům. Protože před sebou celou dobu vidíme jen hromádku segmentů, které samy o sobě vypadají nevzhledně, šedivě a mnohdy až nepřitažlivě a divně – a přitom celek z nich složený nás najednou ohromí svojí krásou a nevšedností.

Abych to vysvětlil: Máme tu dvě v podstatě nesympatické hrdinky (včetně jejich nesympatických partnerů a příbuzných, nesympatických potomků a nesympatických známých), máme tu minimum dialogů (toho nezbytného koření každého vyprávění), máme tu časté "žvanění o žvanění", nadmíru nepříjemných exkurzů do reality italského politického života, problematický sloh (předlouhá, nepřehledná souvětí), máme tu detailní rozpitvávání mnohdy až chorobných vztahů a jižanské nezvladatelné prchlivosti – ale když dočtete, najednou do sebe zapadne všechno, co do sebe zapadnout mělo a člověk v té chvíli cítí, že přečetl vlastně docela mimořádný příběh. Takže mohu jedině doporučit.

35 25.01.2019

K četbě jsem se nechal vyprovokovat kamarádem, který po zhlédnutí britského seriálu z roku 2016 prohlásil: "Tak jsem si konečně přečetl Tolstého" – a snažil se mi dokázat, že DNESKA už tyhle staré tlusté romány nikdo nečte a každý se že raději podívá na filmovou adaptaci.
Tak jsem si natruc Vojnu a mír přečetl (ve svých šestašedesáti poprvé v životě).
Co k tomu říct?

1) Román se skládá ze 462 tisíc slov, tak počítejte s tím, že než protrhnete cílovou pásku, prošoupete nejedny boty. Je to jako zdolat Ká dvojku: Krásný pocit, že jsme tam vylezli – a ještě krásnější, že už to máme za sebou. (Vítězství to bylo sladké a nekalí ho ani pocit, že jsem občas fixloval a tu a tam – když se vyprávění opravdu HODNĚ rozlévalo do šířky – bral schody po dvou.)

2) Kniha je zdánlivě nesourodou směsicí různých ingrediencí, hlubokou (a skvěle vykreslenou) sondou do života ruské smetánky (zvlášť první čtvrtina románu – pro mě nejčtivější), propletencem vztahů, plejádou portrétů ať už vymyšlených, nebo reálných osob, občas naivních úvah o životě a hned zase zajímavých historických analýz a detailních rozborů jednotlivých bojových operací, rozsáhlých popisů i živých dialogů, mnohdy nepochopitelných myšlenkových pochodů jednajících postav i nečekaně moderních stylistických postupů… Křivka létá nahoru a dolů, chvílemi skvělé, chvílemi zdlouhavé a jindy zas až dětinsky prosté…

3) Tolstoj vydal Vojnu a mír v roce 1869, tzn. 57 let po bitvě u Borodina – a jestli mě něco na knize překvapilo, potom autorova odvaha jít proti proudu (proti "vlasteneckému" pojetí dějin) a nebát se v textu mnohokrát vyplísnit historiky, "válečné zpravodaje" i všechny samozvané vykladače dějepisu za to, jak od samého počátku zkreslovali historická fakta (popis průběhu bojů, dodatečné "dovysvětlování" taktických manévrů atd.), aby ve výsledku Rusové nevypadali před světem jako pitomci, kteří ve střetu s Napoleonem pohnojili všechno, co pohnojit mohli. (Čímž nechci říct, že Tolstoj stranil Napoleonovi – francouzský vojevůdce od něj dostává za uši stejnou měrou, jako Kutuzov a spol. – jen se pokoušel o realistický, falešným patriotizmem nezkreslený pohled na Napoleonův vpád do Ruska a jeho následný potupný úprk zpět.).

4) Vojna a mír je opravdu výjimečná kniha. Nejenom rozsahem, ale i svým přesahem. A tak i přes některé výhrady dávám románu 5* – už pro ten autorův heroický výkon: Jen si zkuste těch 460 tisíc slov nejenom NAPSAT (pěkně rukou, bez použití počítače), ale i VYMYSLET!

27 24.01.2019

Trochu jsem se bál formátu (Miko Syrový a povídky?), ale nakonec to dopadlo dobře. Jak už to u povídkových sbírek bývá, ne všechny kousky byly ideálně propečené a chřupavé, ale jako celek pořád za pět!

23 10.01.2019

Vize budoucnosti, kterou nám Petra Hůlová ve svém románu předkládá, je skutečně temná a neradostná a bez příkras ukazuje, kam nás fanatismus podobných hnutí může zavést. Přesto vlastní zpracování látky zůstalo daleko za možnostmi, které téma nabízelo (a slibovalo).

Nejspíš proto, že pocházím ze "starosvěta" (termín z knihy), vždy dávám přednost příběhu před sebelépe nadefinovaným tezím. A PŘÍBĚH knize pohříchu chybí. Místo něj máme v ruce jen statický, neplastický 2D obrázek, naaranžovaný výjev, strnulou fotografii nepodobnou těm, jaké se zhotovovaly na začátku minulého století. Jakoby autorka jen rozdala karty, ale nezačalo se vůbec hrát. Zajímavý námět tak bez nosného příběhu zůstal jen zplihlým oblekem, neživě visícím v šatníku.

17 30.12.2018

Dva suverénně nejdůležitější protagonisté románu: 1) Atmosféra a 2) Staré šlechtické sídlo. Všichni ostatní (ti živí) jsou vlastně podružní.
Přestože děj odkapává pomalu, pomaloučku a více spočívá, než se hýbá, kniha vás naprosto pohltí. Dokonce bych řekl, že celý ten závěr, kde se kolo příběhu začíná otáčet přece jenom poněkud rychleji, byl pro mne nejméně zajímavý – plně jsem si vychutnal spíše první tři čtvrtiny knihy, kdy se jen mlčky rozhlížíme, osaháváme očima všechny ty vetché části interiéru, kdy se dotýkáme oloupávajících se tapet, kdy jen vnímáme, pozorujeme a seznamujeme se s každým čtverečním centimetrem starého Hundreds Hall a kdy pouze TUŠÍME, že tu s námi něco je, ale my nedovedeme určit co…
Pro mne mistrovský kousek!

23 26.12.2018

Kouzlo prvního dílu dávno vyprchalo, holčičky vyrostly a zůstal jen nijak zajímavý příběh nesympatických lidí, se kterými byste do koupě dvojdomku určitě nešli.
A poznání, že horkokrevná italská nátura může po určité době lézt řádně na nervy.
Jediné pozitivum: zjištění (respektive připomenutí si), jak výbušná byla politická situace v Itálii sedmdesátých let.
Resumé: lepší průměr – a dosud neukončený boj s chutí hodit flintu do žita a do čtvrtého dílu už nejít!

18 26.12.2018

Asi budu za ignoranta, ale mně to celé přišlo jako VELKÁ HRA NA VELKOU LITERATURU. Hledal jsem, hledal, ale to málo, co jsem v textu během četby posbíral, nestálo za řeč.

Začátek vypadal nadějně – zajímavý svět, zajímavé postavy, říkal jsem si – ale jak šel čas, pozvolna jsem pochopil, že celé to vyprávění je ve skutečnosti jen jedna předimenzovaná, nafouklá bublina – alespoň takhle jsem to vnímal. A závěr příběhu i celkové myšlenkové vyznění knihy mi daly za pravdu.

Nechci tady hned natvrdo prohlašovat, že "král je nahý", ale na druhé straně jsem už dost starý na to, abych musel – kdykoli to vyřkne někdo učený – horlivě přitakávat, že v té skvrně od kečupu skutečně vidím Picassův autoportrét. Osobně to vnímám tak, že jsem se holt zase jednou stal obětí pozlátka marketingu (Nobelova cena, srovnání s Kafkou atd.). Ale 3* knížce nakonec dám – už proto, že na pár zajímavých míst jsem přece jenom narazil, a také proto, že jsem vydržel až do konce…

22 21.12.2018

Vůbec, ale VŮBEC mi to nesedlo, byť jsem se poctivě snažil nalézt v příbězích alespoň zlomek toho, co tam nacházejí ti, kteří knížku chválí. Při čtení jsem zažíval permanentní stav nepohody a přetrvávajícím pocitem byla touha už to mít za sebou – takže lituji, ale více než 2* určitě ne.

18 06.12.2018

Jestli něco nemám rád, je to chůze proti davu. Ale dneska mi paní Rejfová jinou možnost nedala. Bohužel.

Jsem totiž toho názoru, že i humoristický román musí být postavena na dobrém a uvěřitelném příběhu a jedná-li se navíc o detektivku, také na dobré zápletce – Carl Hiaasen, Sophie Hénaff nebo třeba Janet Evanovich (ale i Václav Erben nebo Vítězslav Houška) by mohli vyprávět. Bohužel, v případě románu Komu straší ve věži se obojí, jak kvalita příběhu, tak kvalita zápletky (na stupnici od nuly do sta) nebezpečně blíží mezní nule.

Největší slabinou je zcela nepochybně rovina policejní. Dokonce se mi zdálo, že v pasážích, kde se přímo nevyšetřuje a kde není příběh svázán svěrací kazajkou kriminálního motivu, tedy tam, kde o nic nejde a kde se vedou jen tzv. provozní rozhovory, je autorka trochu uvolněnější, tu a tam se objeví i nečekaně povedený vtípek nebo glosa, ale v okamžiku, kdy se z Josefíny znovu stává konstábl v sukních, vrací se všechno do vyjetých kolejí a i zde – podobně jako v prvním dílu – se veškeré pátrání omezuje prakticky jen na to, že hrdinka někde (za dveřmi bytu, u záchodků v hospodě apod.) vždy náhodně vyslechne rozhovor, kde se jako na potvoru zrovna rozplétá další uzlík případu.

Humor je veden ve dvou rovinách – v groteskní (někdo upadne, někomu praskne guma u pyžama, na jiného se zvrhne stůl s potravinami) a v jazykové – pohříchu ovšem nikoli na bázi dialogů, ale spíše v rovině uvozovacích vět (sykl, soptil, leknutím nadskočil, protočily se jí panenky apod.)

Způsob uvažování pachatelů, jejich motivace k činům a úroveň konspirace (své současné i minulé zločiny rozebírají vždycky tak, aby je slyšela hlavní hrdinka) sráží celou knihu do literárního přízemí – a to je velká škoda, protože bych byl první, kdo by si přál, aby i u nás už konečně vznikla nějaká příjemná, pohodová, česká, humoristická detektivka.

Dokážu leccos odpustit, skousnul bych dokonce i ty rádobyveselé motivy (padající stojany na noty, projímadlo v chlebíčcích nebo třeba "bluvení jako když bá člověk rýbu"), ale jen tehdy, když by byly (už se opakuji) navěšeny na smysluplném, dobrém příběhu.

24 05.12.2018

Na premianty musí být člověk přísnější, říkávala paní učitelka, a tak Plaváčkovi uděluji pouhé 4* – i proto, že jiné Goffovy romány byly přece jenom o fousek lepší.
Autor tentokrát odstavil Mika na vedlejší kolej, jeho motivu přisoudil roli druhých houslí a někdy se mi dokonce zdálo, že mu popisy Mikova osobního života slouží spíše jako ucpávka či výplň mezi jednotlivými kapitolkami ústředního tématu než jako jeho rovnocenný doplňující protějšek.
Nicméně pořád vysoce nadprůměrné počteníčko!

24 24.11.2018

Je zajímavé, že podobný pocit odstupu či jakéhosi "nekontaktu" jsem zažíval už u Hříchů pátera Knoxe. Jako by hrdinové hráli někde na pódiu a já je pozoroval z hlediště. Rozuměl jsem jejich slovům, vnímal jejich pohyb, ale nějak se mi nedařilo navázat s nimi bližší kontakt…
Ale jinak ano, docela příjemná hra na detektivku, včetně toho netradičního modelu více vypravěčů…

14 24.11.2018

Oproti prvnímu dílu možná méně dějové, ale o to hutnější a mnohem intenzivněji pronikající do labyrintu lidské psychiky. Zvláště první polovina knihy (pobyt na letním bytě) na člověka působí jako detailní rozbor kolektivního sezení u psychoanalytika – v dobrém smyslu, samozřejmě. Jen s jednou věcí se občas hůře popasovávám: s těmi dlouhatánskými, komplikovanými souvětími, ve kterých člověk někdy zabloudí… Ale i přes tu malou výhradu pořád čistých 5*!

21 24.11.2018

Tak tohle byla paráda. Laskavý a sebeironický Šmoldasovský humor na mě působil jako ozdravná lázeňská procedura, kterou jsem si dávkoval po kapkách – každý den pár stráneček, aby se mi ty sladkosti nepřejedly. Kolikrát jenom jsem si při čtení říkal: Tohle je přesně o mně! Vřele doporučuji všem, zvláště pak pánům v mých letech…

Malá (tervovská) ochutnávka:

Vyndal jsem si z ledničky pivo a koukám, na plechovce je napsáno POZOR SOUTĚŽ! Na nic jsem nečekal a pivo do sebe nalil, jak nejrychleji to šlo. Vůbec ale nevím, jak jsem se umístil.

Červené víno prý obsahuje nějaké zdravé látky. Tak piju bílé.

Když mám nějakou zeleninovou přílohu, sním vždycky nejdřív tu zeleninu, abych se na ni nemusel celé jídlo koukat.

Hodinový manžel mi přidělal ledkový reflektor nad vanu, abych si nekazil oči, když v ní čtu. Počkal jsem, až se setmí, vzal noviny a vlezl do vany, abych zkusil, jak je v ní teď vidět. No, a moje žena se zrovna vrátila domů. „Ty se koupeš bez vody a oblečenej?“

22 24.11.2018

Když pohlédnu na tu početnou množinu komentujícího čtenářstva (viz níže), připadám si jako v čekárně endokrinologického oddělení, kam chodívám na pravidelné kontroly se štítnou žlázou: na všech židlích jenom dámy, které si mě, vetřelce, podezřele prohlížejí. Nějaká genderová vyváženost? Ani náhodou! Takže si tu, uprostřed tolika čtenářek, připadám trochu nesvůj.

Ale pojďme k románu (který mi byl, mimochodem, jednou DÁMOU – děkuji, Kap – doporučen).
Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaká pohodovka na způsob Brigitte Jonsenové, ale velice rychle jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil. Protože tohle není žádné kratochvilné čtení, ale nádherný, hluboce lidský příběh bez kapky lepkavého sentimentu, model "pepř a sůl" (neboli smích skrze slzy), a – byť jediný chlap v čekárně – bez mučení přiznávám, že jsem si ho náramně užil. Doporučuji všem, tzn. i té polovině lidstva, s níž se (většinou) na endokrinologii nepotkávám.

P.S.1: Své představivosti zkrátka neporučíte, dělá si, mrška, co chce. Já v ajťákovi Raymondu Gibbonsovi (už je to tak!) při čtení pořád viděl Roye Trennemana (Chris O'Dowd) ze seriálu Ajťáci. :-)

P.S.2: Autorka, kromě příběhu, poskytla v knize i návod, jak naložit s těmi, co nám svými vlezlými telefonními nabídkami ztrpčují život:

Telefon mi doma moc často nevyzvání – když ale začne, pokaždé nadskočím. Většinou volají z banky, jestli mi náhodou někdo nenabízel pojištění schopnosti splácet hypotéku. "Vím, kde bydlíte," zašeptám a hodně, opravdu hodně opatrně zavěsím.

42 24.11.2018

Paní Legátové jsem se celé roky programově vyhýbal a setkání s ní donekonečna oddaloval – nejspíš proto, že jsem se trochu bál té aureoly, která se kolem ní vytvořila. Tak teď jsem to (díky jistému připostrčení) konečně napravil – a bylo to setkání hodně zvláštní. (Ale rozhodně jsem za něj rád!)

I když jsem se poctivě od samého začátku pokoušel text nějak smysluplně pojmout a vstřebat, byl to neustálý boj, v němž se poraženecké okamžiky, kdy jsem chtěl zaklapnout knížku a jít od toho, střídaly s mnohem častějšími momenty, kdy jsem si říkal: "Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…

V příběhu je zmínka o černém vojenském kufru, ve kterém malá Helenka schovává své nejcennější cennosti: "třpytivé oblázky, mušličky, suché žaludy, pitvorné větvičky, barevná pírka, suché listy…" Takhle nějak jsem vnímal text Želar: jako prohrabávání se dětským pokladem, kdy se ruka znovu a znovu noří do té bezedné záplavy drobných a zdánlivě bezcenných věcí… Některé z barevných oblázků se tím přehrabováním zjevují na světle častěji, jiné se jen mihnou, aby vzápětí zapadly…
Paní Legátová klame tělem, když rozvrhla text do osmi povídek; ve skutečnosti se jedná spíše o rozdělení formální, než obsahové, protože pořád je to tatáž hromádka se stejnými větvičkami a kamínky, do které noříte ruku…

Přemýšlím, jestli by kniha byla stravitelnější, kdyby měla tradičnější tvar a byla více učesaná a jestli by určitá "formální" ukázněnost dala lépe vyniknout jednotlivým příběhům – ale na druhu stranu si říkám, že by tím možná byla potlačena ryzí autentičnost vyprávění i jeho palčivost…

Přes všechny výhrady nemohu jinak: 5*.
A Jozova Hanule už zanesena do čtenářského plánu.

39 31.10.2018

Mám rád knížky, které mají atmosféru – nebo ještě jinak: které kolem sebe vytvářejí něco jako auru, podmanivý pocit čehosi, co si i po letech člověk vybaví, když si na ně vzpomene.
Postřehl jsem tu v komentářích pár povzdechů typu "děj žádný", ale tohle nebyl příběh o DĚJI, nýbrž právě o tom zvláštním neuchopitelném fluidu, o ATMOSFÉŘE. Jako byste ani nečetli knížku, ale dívali se na jeden z těch krásných Vermeerových obrazů…

33 20.10.2018

Při četbě jsem si připadal jako člověk, kterého přátelé pozvou na večeři, ale místo slibovaných tří chodů do něj celý večer cpou polystyrénový chleba a až těsně před koncem návštěvy mu na malém talířku předloží plátek masa, ne větší (a ne chutnější), než bývaly ty skrojky hovězího ve školní jídelně. Nepochutnal jsem si a kamarády mažu ze svého mobilu.

16 16.10.2018