marlowe komentáře u knih

Když pohlédnu na tu početnou množinu komentujícího čtenářstva (viz níže), připadám si jako v čekárně endokrinologického oddělení, kam chodívám na pravidelné kontroly se štítnou žlázou: na všech židlích jenom dámy, které si mě, vetřelce, podezřele prohlížejí. Nějaká genderová vyváženost? Ani náhodou! Takže si tu, uprostřed tolika čtenářek, připadám trochu nesvůj.

Ale pojďme k románu (který mi byl, mimochodem, jednou DÁMOU – děkuji, Kap – doporučen).
Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaká pohodovka na způsob Brigitte Jonsenové, ale velice rychle jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil. Protože tohle není žádné kratochvilné čtení, ale nádherný, hluboce lidský příběh bez kapky lepkavého sentimentu, model "pepř a sůl" (neboli smích skrze slzy), a – byť jediný chlap v čekárně – bez mučení přiznávám, že jsem si ho náramně užil. Doporučuji všem, tzn. i té polovině lidstva, s níž se (většinou) na endokrinologii nepotkávám.

P.S.1: Své představivosti zkrátka neporučíte, dělá si, mrška, co chce. Já v ajťákovi Raymondu Gibbonsovi (už je to tak!) při čtení pořád viděl Roye Trennemana (Chris O'Dowd) ze seriálu Ajťáci. :-)

P.S.2: Autorka, kromě příběhu, poskytla v knize i návod, jak naložit s těmi, co nám svými vlezlými telefonními nabídkami ztrpčují život:

Telefon mi doma moc často nevyzvání – když ale začne, pokaždé nadskočím. Většinou volají z banky, jestli mi náhodou někdo nenabízel pojištění schopnosti splácet hypotéku. "Vím, kde bydlíte," zašeptám a hodně, opravdu hodně opatrně zavěsím.

43 24.11.2018

Paní Legátové jsem se celé roky programově vyhýbal a setkání s ní donekonečna oddaloval – nejspíš proto, že jsem se trochu bál té aureoly, která se kolem ní vytvořila. Tak teď jsem to (díky jistému připostrčení) konečně napravil – a bylo to setkání hodně zvláštní. (Ale rozhodně jsem za něj rád!)

I když jsem se poctivě od samého začátku pokoušel text nějak smysluplně pojmout a vstřebat, byl to neustálý boj, v němž se poraženecké okamžiky, kdy jsem chtěl zaklapnout knížku a jít od toho, střídaly s mnohem častějšími momenty, kdy jsem si říkal: "Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…

V příběhu je zmínka o černém vojenském kufru, ve kterém malá Helenka schovává své nejcennější cennosti: "třpytivé oblázky, mušličky, suché žaludy, pitvorné větvičky, barevná pírka, suché listy…" Takhle nějak jsem vnímal text Želar: jako prohrabávání se dětským pokladem, kdy se ruka znovu a znovu noří do té bezedné záplavy drobných a zdánlivě bezcenných věcí… Některé z barevných oblázků se tím přehrabováním zjevují na světle častěji, jiné se jen mihnou, aby vzápětí zapadly…
Paní Legátová klame tělem, když rozvrhla text do osmi povídek; ve skutečnosti se jedná spíše o rozdělení formální, než obsahové, protože pořád je to tatáž hromádka se stejnými větvičkami a kamínky, do které noříte ruku…

Přemýšlím, jestli by kniha byla stravitelnější, kdyby měla tradičnější tvar a byla více učesaná a jestli by určitá "formální" ukázněnost dala lépe vyniknout jednotlivým příběhům – ale na druhu stranu si říkám, že by tím možná byla potlačena ryzí autentičnost vyprávění i jeho palčivost…

Přes všechny výhrady nemohu jinak: 5*.
A Jozova Hanule už zanesena do čtenářského plánu.

40 31.10.2018

Mám rád knížky, které mají atmosféru – nebo ještě jinak: které kolem sebe vytvářejí něco jako auru, podmanivý pocit čehosi, co si i po letech člověk vybaví, když si na ně vzpomene.
Postřehl jsem tu v komentářích pár povzdechů typu "děj žádný", ale tohle nebyl příběh o DĚJI, nýbrž právě o tom zvláštním neuchopitelném fluidu, o ATMOSFÉŘE. Jako byste ani nečetli knížku, ale dívali se na jeden z těch krásných Vermeerových obrazů…

34 20.10.2018

Při četbě jsem si připadal jako člověk, kterého přátelé pozvou na večeři, ale místo slibovaných tří chodů do něj celý večer cpou polystyrénový chleba a až těsně před koncem návštěvy mu na malém talířku předloží plátek masa, ne větší (a ne chutnější), než bývaly ty skrojky hovězího ve školní jídelně. Nepochutnal jsem si a kamarády mažu ze svého mobilu.

16 16.10.2018

V roce 1960 vydalo nakladatelství Naše vojsko tuto knihu pod názvem "Rozkaz 42". Titul odkazuje na směrnici, přikazující, "aby byl každý partyzán bez milosti na místě zastřelen".
Zajímavý a dobře napsaný příběh o událostech, odehrávajících se bezprostředně po porážce Slovenského národního povstání.

13 01.10.2018

Stejně jako 1amu jsem dal na Tervovo doporučení – a bylo to dobré rozhodnutí. Hodně zvláštní a hodně zajímavá kniha, ta mi asi v hlavě uvízne na hezky dlouho. Zrovna v sobotu jsem byl na houbách, a když jsem narazil na jedno velkokapacitní mraveniště, vykašlal jsem se na hříbky, přičapl na bobek a čučel na ten mravenčí mrakodrap jako malej kluk. A že bylo na co se dívat!
Pár výhrad bych k příběhu sice měl, proto jen 4*, ale když to vezmete z druhé strany, 80% je přece parádní známka, ne?

31 24.09.2018

S Annou Bolavou (Do tmy) zkrátka nelze nesrovnávat – a z toho srovnání, alespoň pro mne, "sběračka bylin" vychází jako nezpochybnitelný vítěz.
Román paní Hanišové působí až příliš vlažně, byť se zabývá daleko fatálnějším traumatem, a o co více je popisnější, o to méně se zadírá pod kůži.
Ale jinak solidní počin…

29 16.09.2018

Ač Michaela Klevisová vypadá velmi sympaticky, její detektivky se mi nelíbí, bohužel. Výtky k jejímu stylu vyprávění už jsem vetkl do komentáře k prvnímu dílu – přesto několik dalších postřehů ještě přihodím.

Ačkoli u knih (včetně detektivek) upřednostňuji pomalejší tempo a zběsilý úprk děje vnímám spíše jako znak povrchnosti, tohle titěrné nípání se v podebraných zadřených třískách je už z mého pohledu přes čáru a nesedí mi. "Rozvleklost" knih paní Klevisové je zkrátka nad mé síly, na tu "detailnost popisu" jsem si prostě nedokázal zvyknout.

Obecně se jedná o takovou tu klasickou "detektivku ze zkumavky", kde každý je podezřelý, každý na někoho něco ví a každý při výpovědích něco zamlčuje, aby to později "pustil" a pomohl tak autorce (a policajtům) posunout děj o krůček dál, všichni trpí nějakými traumaty (dokonce i ta třetiřadá policistka "byla ve škole obětí kruté šikany a jen co nastoupila na gymnázium, starší sestru jí zavraždil pachatel, kterého se nikdy nepodařilo vypátrat") – a to jen proto, aby se jeden každý mohl zařadit mezi podezřelé.

Já tomuhle způsobu vyprávění říkám "styl školního slohu", kdy slova jsou pěkně seřazená, věty navazují jedna na druhou, ale vše je poněkud sterilní a bez života. Zápletky a situace jsou diktovány přáním autorky a nikoli logikou a uvěřitelností, a dialogy často působí neživě a prefabrikovaně:

"Dnes ráno byla nalezena mrtvá. Byla zavražděna."
"Ježišmarja! (…) Co se stalo? Jak zemřela?"
"To vám s ohledem na vyšetřování nemůžu říct."
"A kde se to stalo? (…) Asi v tom penzionu, veďte?"

Nedokázal jsem skousnout ten předimenzovaný a krkolomný propletenec vztahů (jakoby převzatý z vlajkových lodí komerčních televizí) a vadila mi i totální bezradnost kriminalistů, kteří ani nedokázali rozkrýt rodinné vztahy podezřelých, natož aby smysluplně a efektivně vyšetřovali. A především: Chybí humor, který je, jak víme, solí země!
Naopak kladně hodnotím zajímavý exkurz do otrocké práce scénáristů nekonečných seriálů.

Mám-li to shrnout: Do dalších dílů už nepůjdu.

20 29.08.2018

Bohužel se k všeobecnému potlesku nepřipojím – což rozhodně nemá být z mé strany nějaká póza. Prostě se mi to nelíbilo!
Zvuková podobnost Prévita s prevítem byla lákavým příslibem budoucího, ale nakonec tahle slovní hříčka zůstala osamělým vojákem v poli a jediným plusem románu. Pro mne naprosto nezajímavá a stylisticky silně podprůměrná záležitost bez nosného nápadu, zabydlená vesměs nezapamatovatelnými figurkami a postavená na neobratných a polopaticky vševysvětlujících dialozích, takový čaj z už jednou použitého sáčku bez barvy a chuti, který vlastně ani netoužíte dopít. (A když už si autor od Carla Hiaasena vypůjčil motiv "mečouna coby obranné zbraně", měl od něho okoukat i řemeslo, určitě by to věci prospělo.)

22 24.08.2018

Do Zátiší jsem se nějak nemohl dostat, v průběhu posledních dvou let jsem to dvakrát vzdal – ale ten potenciál jsem v knížce nějak podvědomě cítil a tak jsem to napotřetí dal – a je z toho devadesátiprocentní spokojenost. Pravda, místy to trochu drncalo, ale řada pasáží byla naopak přímo geniálních, takže vlastně veliká spokojenost.
V komentářích se objevuje srovnání s Midsomerem, já vidím určitou příbuznost i se skvělou "kočičí" krimisérií Lilian Jackson Braunové o novináři Qwilleranovi.

30 23.08.2018

Nelíbilo, nedočetl – vzdal jsem to ještě před půlkou. Kap66 to vyjádřila naprosto pregnantně: "Jsem rozmazlená autory, kteří píší logicky a věrohodně".
Víc netřeba dodávat!

19 26.07.2018

(V komentáři se vyskytují spoilery!)
Ačkoli dopadení pachatele patří do kategorie "abrakadabra" (neboli model "zahradník"), jedná se o naprosto skvělý počin, který si ani napříště (bude-li nějaké) nenechám ujít.

Knihu jsem si vzal do lázní – a nemohl jsem mít šťastnější ruku. Příběh, děj, atmosféra, to vše plně souznělo s nehybným lázeňským bezčasím, stačilo jen nechat se unášet dějem…

Snad kromě toho trochu teatrálního závěru (jsem nepřítelem málo uvěřitelných finále, kdy si hrdina dlouho povídá s pachatelem, který v ruce třímá zbraň a přitom objasňuje pohnutky svých mrzkých činů) a kromě někdy až příliš zdůrazňované Sattlerovy čichové geniality, nemá knížka chybu. Posloupnost kroků je logická, příběh zajímavý, postavy věrohodné, vyšetřovatelé sympatičtí.
Kdyby Vilém Křížek ten stále se vracející motiv hrdinova "abnormálně vyvinutého čichu" nepostavil do centra dění, mohla vzniknout, dle mého názoru, čistá pětihvězdičková paráda. Takhle jsme se přece jenom dostali až příliš blízko k málo uvěřitelné literární fikci – ale možná právě TOHLE byl autorův záměr. Nicméně sám za sebe musím půl hvězdičky ubrat.

A co dodat k oné údajné "podobnosti" se Sherlockem Holmesem? Asi bych to neřešil. Zvláště, když nám autor – motivem darovaných houslí – tuhle udičku s jistou šibalskou škodolibostí nahodil sám…

29 14.07.2018

Klady:
1) autorova detailní znalost prostředí a perfektní obeznámenost s policejní prací (tipuji, že pan Novotný byl příslušníkem VB)
2) schopnost přetavit proces fádního shromažďování důkazů do příběhu, který nakonec "šel číst"
3) v podstatě sympatičtí hrdinové
4) styl vyprávění, který rozhodně neurazí

Zápory:
1) na detektivku přece jenom hodně "nehybné"(děj se z valné části odehrává za psacími stoly policajtů a v rovině výslechů, citací posudků znalců atd.)

Memento:
Jestli si ale z knihy něco odnesu, potom jakési orwellovské déjà vu, znovuuvědomění si dneska už stěží uvěřitelné skutečnosti, že za socíku vás mohli zavřít, až zčernáte třeba i za to, že jste si vyměňovali poštovní známky se zahraničími sběrateli – a nenechali si tuto činnost požehnat od vrchnosti. A soudruzi byli tak důkladní (a mstiví), že na dopadení podobných "padouchů" byli ochotni obětovat všechno.

Citace:
1) V této etapě měla jedna kopie spisu "Případ Kupec" už více než sedm set stran a ještě nebyl všem dnům konec. Nadporučík Polák pracoval téměř dvanáct hodin denně a ti, kteří mu pomáhali, na tom nebyli lépe.
2) … je vinen, že za prvé, jako člen klubu filatelistů nakupoval nadměrné počty známek v sériích téže emise s úmyslem je později vyměňovat či prodávat a nashromáždil tak vlastní filatelistickou potřebou nezdůvodněnou zásobu známek (…) a za druhé proti platným předpisům vyvážel do zahraničí a získával ze zahraničí mimo výměnné středisko poštovní známky (…) tedy za prvé, podnikl jednání pro společnost nebezpečné, kterým si opatřil ve větším rozsahu předměty větší hodnoty v úmyslu se ziskem je prodat nebo směnit (…) a odsuzuje se (…) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců …

Resumé:
Byla to podivná doba…

9 14.07.2018

Jasně, že by se vady na kráse našly: široký záběr, který autorovi neumožnil soustředit se na detail, občasná prvoplánovost děje či vtípků, zkratkovitost, klouzání po povrchu tam, kde by si děj zasloužil hlubší ponor – ale jinak solidně odvedená práce…

14 14.07.2018

Budu ještě o fousek přísnější, než můj předřečník trudoš: Nápad výborný, inspirace Harrisovou Otčinou zřejmá, zpracování chabé! Příběh natahovaný jak tažený štrúdl, linka vyprávění nudně přímá a nenápaditá. Trnitá cesta neodsejpajícím dějem mi místy připomínala plavbu trojským slalomovým kanálem, ovšem proti jeho proudu – byla to fakt dřina! Dám-li románu tři hvězdy, měl by Christopher John Sansom zaplatit rundu (a příště počet popsaných stran dělit dvěma).

15 02.06.2018

Zatímco první část, plná pohanské mystiky (a napsaná krásným jazykem i stylem), vás pohltí svojí uhrančivou magičností, ze druhé části se vyklube ekoteroristický blábol, který jsem dočítal s do krve sedřenýma zádama. A protože konec špatný – všechno špatné, stlačuji aritmetický průměr na konečných 40%.

21 09.05.2018

Zatímco prvnímu dílu se toho zas až tolik vytknout nedalo, dvojka je vážně mizérie.
Ale vezměme to popořádku:

a) Stále nechápu, proč autorka do "týmu lúzrů" nanominovala takové množství policistů (teď dokonce přibyli další dva!!!) , když jí dělá viditelné problémy tohle nesourodé stádečko nýmandů vůbec ukočírovat a alespoň náznakově udržet v jakés takés formaci. (A to nemluvím o chudáku čtenáři, který se v těch figurkách má vyznat.) Zvláště když (na rozdíl od jedničky) se tentokrát zabýváme PŘEDEVŠÍM šéfkou oddělení Capestanovou. Na její podřízené tak zbylo jen pár usmolených drobečků a občasných štěků, což právo na existenci celého toho početného a silně upozaděného ansámblu podivínů značně problematizuje.

b) Nenápaditý příběh, nulová snaha o nějakou logickou návaznost dějů, prakticky nijaké vyšetřování. Těmto antidevizám by se měl autor detektivek vyhnout obloukem.

c) Sókratés ve svém podobenství o jeskyni připodobňuje naše vnímání života k pozorování stínů, vržených na zeď. A přesně takhle jsem vnímal děj knihy. Jako shluk nejasných obrazů, nejednoznačných stínů jednajících postav, ke kterým člověk nezískal žádný vztah a u kterých mohl pozorovat jen dvojrozměrné obrysy bez barev a výrazů.

d) Proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě? Proč psát srozumitelně, když to jde i jinak: klopotně, v náznacích, pomocí nevyřčených zámlk či jakýchsi "zpožděných vysvětlení"? Na mnoha místech totiž narazíte na pasáže, které pochopíte až o dvě stránky později – jako by si autorka libovala v tom, že vás nechá tápat. Kdyby se jednalo o nějakou "těžkou" literaturu, neřeknu ani popel, ale u "humoristické detektivky" bych takové schválnosti rád oželel.

e) Nevím, nese-li větší díl viny autorka nebo překladatelka (nebo moje natvrdlost), ale pohodovému čtení rozhodně neprospěly věty, které jste museli číst vícekrát, abyste vůbec pochopili (v tom lepším případě), co je vám sdělováno.
Jeden příklad za všechny:
Díky vzezření vyvolence davů spolu s vystupováním dandyho do tohoto prostředí přesně pro něj dokonale zapadal.
A o tohle jste zakopávali pořád.

Takže resumé: 30% za pár vtipných scén (příhoda s osly, mistrovství v žehlení košil atd.) a pevné rozhodnutí, že do trojky už nejdu!

14 26.04.2018

S Václavem Erbenem (a potažmo i s kapitánem Exnerem) jsem se seznámil v páté třídě, když paní učitelka zabavila román Poklad byzantského kupce mému spolužákovi Emilovi H., který ho tajně louskal pod lavicí. A protože u nás tahle osvícená žena zrovna suplovala, sedla si za katedru a začala nám z něho číst nahlas. Pěkně od začátku, abychom o nic nepřišli. Příběh mě zaujal natolik, že jsem si knihu (poté, co si ji nejprve přečetla kantorka) od milého spolužáka okamžitě vypůjčil. Od té doby jsem přečetl VŠECHNY exnerovky. Každou minimálně dvakrát, mnohé i vícekrát.

Ale kolem Rytíře Bartoloměje jsem chodil obezřetně a po špičkách. Jednak jsem nikdy moc historické romány nečetl a druhak mě silně odrazoval přívlastek "trapný" v názvu knihy. Připadal mi tak nějak nemístný, podezřelý, jako by dopředu avizoval výsledný dojem.

No, teď, na stará kolena, jsem konečně tenhle předsudek prolomil a ten nádherný příběh o rytíři Bartoloměji Křenském z Loučky (a o pošetilosti stáří obecně) si přečetl. A stálo to za to!

Vyprávění nikam nespěchá, odvaluje se pomalu, pomaloučku, dokonce více odpočívá a spočívá, než kráčí kupředu. Ale o to právě jde: O ten zážitek z jazyka, ze slov, z obrazů…

Vlastně mám jedinou výtku: někdy autor trochu více zatlačil na pilu a v touze po "básnivosti" až příliš popustil uzdu "vančurovské inspirace", takže jsem se občas musel zastavovat a vracet se proti proudu slov, abych v někdy až příliš složitých souvětích nezabloudil. Ale tohle je jen malá vada na kráse, která rozhodně výsledný pětihvězdičkový dojem nemůže pokazit.

22 13.04.2018

Sapristi, tohle byla jízda! Jako když vás posadí na koně bez sedla a ještě ho plácnou lopatou přes zadek. Držíte tu kobylku křečovitě kolem krku a necháte ji běžet, kam sama uzná za vhodné, protože jste rádi, že se v tom kalupu udržíte na jejím hřbetě a nebuchnete sebou o zem.

Je to zábavné, je to vzrušující a nemůžete se toho nabažit (pakliže máte rádi TENTO typ humoru) – zkrátka si připadáte jako dítě na pouťové horské dráze, které chce jet ještě jednou a ještě jednou…

Stokrát se vám v průběhu čtení zdá, že TOHLE už přece musí být konec (i když jste pořád ještě někde uprostřed knihy) a tak si říkáte "jak to asi chce, probůh, autor hrát dál," jenže ta zdivočelá klisnička pádí ozlomkrk dál a vy to prostě přestanete řešit a čtete a čtete.

Vtipné, nápadité, občas šokující, v každém detailu logické.
Takže moje doporučení zní: Vzhůru na koně!

25 06.04.2018

Tahle historická detektivka se mi do rukou dostala náhodou. Vlastně jsem ji ani nechtěl číst, jen si ji tak pro zajímavost prolistovat a podívat se, jak píše chlapík, kterého jsem do té doby neznal a který, jak jsem se dozvěděl, svým prvním románem debutoval v 70ti letech.
Prostě čirá zvědavost.
Jenže autorův způsob vyprávění mě natolik zaujal, že na "zběžné prolistování" jsem rychle zapomněl a vzal to pěkně z gruntu, od první do poslední stránky.
O co větší byla má počáteční skepse, o to větší a příjemnější bylo následné překvapení. Žebrákova pomsta je krásně pohodová kniha, která si na nic nehraje a do vašeho osobního prostoru vstoupí jako zábavný parťák, se kterým je radost si popovídat (a kterého při nejbližší příležitosti určitě pozvete na další návštěvu).

Autor jde zcela programově proti proudu současné světové vlny masakroidních detektivek, ze kterých na vás z každé stránky stříká tolik nechutností, že byste s nimi řeku zastavili, kde se ztrácíte v propletenci zcela nevěrohodných zápletek a kde jsou zabijáci tak šikovní, že nejenom, že vraždí na potkání, nejlépe v sériích, ale že své oběti povětšinou ještě důmyslně zohavují, opatřují symboly a nápisy a často je i kamsi vytahují a zavěšují (popřípadě spouštějí), přibíjejí, rozkrajují anebo zbavují částí orgánů, jen aby to bylo co nejméně pravděpodobné a čtenář si mohl říci: Kruci, tak tohle tu ještě nebylo…!

Pavel Hrdlička si zvolil cestu zcela opačnou: Na pozadí historických událostí vypráví obyčejné příběhy obyčejných lidí, kde se vše odvíjí na základě logiky (po "A" vždycky následuje "B") – a vypráví je s nadhledem, humorem a láskou.

Těch pár dní, které strávíte s podrychtářem Václavem od Černého koně za hradbami obležené Prahy, si člověk opravdu užije – a to nemluvím o tom, že si bezbolestně doplníte mezery ve znalostech dějepisu. Mohu jen doporučit.

A abych nezapomněl: Pavel Hrdlička svoji knihu doprovodil vlastními krásnými ilustracemi, které zcela souzní s celkovou atmosférou vyprávění.

Jediné, co bych autorovi vytknul, je ne úplně zdařilý závěr, který, místo aby vygradoval a završil celou tu povedenou stavbu, ztratí najednou tempo a rozlije se jaksi do ztracena. Ale to je jen malá piha na kráse.
4,5*.

38 01.04.2018