marlowe komentáře u knih

Naladit se na společnou notu s Antonínem Jirotkou se mi, bohužel, nezdařilo, v jeho povídkách jsem nenašel nic, co by mě nějak zaujalo – žádnou jiskřičku, která by ve mně zapálila byť sebenepatrnější ohýnek. Všechny povídky se odvíjejí jen v rovině "přímočarého děje" (jak trefně uvádí Iki1) – ovšem, z mého pohledu, bez miligramu "přidané hodnoty"…
Škoda, protože jsem se na setkání s "malou soukromou detektivní agenturou" docela těšil…

8 04.11.2017

To je to známé prokletí vynikajících debutů – neschopnost (ve většině případů) znovu překročit vysoko nastavenou laťku…

Zatímco román "Do tmy" mě uhranul svojí kompaktností a dokonalým sladěním formy a obsahu, v tomto druhém autorčině románu (který navíc volně navazuje na jedničku, takže stačilo "jen pokračovat v načatém") se vše rozpadá a drolí jako týden starý chleba, umělý, iracionální a papírem šustící příběh-nepříběh se "děje" v naprostém bezčasí, bez nějakého pevného ukotvení v místě (močál, masokombinát, z mlhy vystupující izolovaná obydlí atd.), je zaplněn podivnými lidmi, kteří podivně mluví (dialogy jsou, mimochodem, jedním z nejslabších článků knihy!) a neméně podivně i jednají…
Jak je tohle možné? Autor dokáže, že něco umí – a vzápětí svůj úspěch takhle fatálním způsobem zpochybní! Něco se zkrátka pokazilo…

Zatímco při četbě "Tmy" se čtenář STÁVAL nemocnou Annou, spolu s ní vnímal okolní nepřátelský svět, vdechoval vůni bylin a dokonce i trpěl bolestí "děravé ruky", tady si člověk uvědomuje jen tlusté sklo – jako by se postavy (mimochodem ani jedna z nich mi nebyla sympatická) nacházely v nějakém akváriu… A ke všemu ten guláš ve jménech – upřímně, až do konce jsem se nedokázal pořádně zorientovat ve všech těch Miluškách, Aničkách, Gábinách, Miladách, Jiřinách, Pavlínách, Alžbětách atd., atd. – a nemyslím si, že to byla jen MOJE chyba…

Co ve "Tmě" fungovalo, tady působí jako zadřený motor. Důvod? FORMA vyprávění se zkrátka nepotkala s PŘÍBĚHEM – dokonce bych řekl, že se spolu tyhle dvě entity od první stránky přetlačovaly jako dva souhlasné póly magnetů ("básnický" způsob vyprávění versus "novinářský" a "policejní" motiv atd.)…
Škoda a ještě jednou škoda!

27 19.10.2017

Hezká pohádka pro dospělé – a protože v pohádkách je ze zákona povoleno nejenom používání všech odstínů růžové, ale i plakátově zjednodušených zevšeobecnění (dyslektické děti čtoucí Shakespeara, homosexuální pseudokonflikt, motiv imigrantů, bezbřehá tolerance a bez výjimky pozitivní reakce všech Oveho "spoluhráčů" na jeho podivínství atd.), dávám bez uzardění 5*!

39 12.10.2017

Troufám si odhadnout, že u téhle knížky bude komentářů typu "Přečteno jedním dechem" hodně poskrovnu. Jestli vůbec bude nějaký. Protože Sráči "jedním dechem" přečíst nejdou. Jak píše Roubas, čas od času musíte zalistovat zpět, abyste si ujasnili, o kom že je teď zrovna řeč, čas od času musíte úvod kapitolky rozjet ještě jednou ve snaze pochopit, v jaké lokaci se právě nacházíte a čas od času jste docela prostě nuceni zvolnit nebo dokonce zastavit a chvíli vzpomínat, jestli už o téhle postavě byla řeč – a pakliže ano, na jakém místě a v souvislosti s kým a s čím… Autor od vás nekompromisně vyžaduje stoprocentní pozornost, plné nasazení – a neustálou spolupráci. A aby toho nebylo málo, složitou stavbou vět vám – jako by schválně pokládal na cestu retardér za retardérem – znesnadňuje popustit brzdy a nechat se unášet příběhem…
A přesto je to výborná kniha!

Televizní seriál The Wire řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl – a jeho spoluscénárista Richard Price románem Sráči dokázal, že když někdo umí napsat skvělý scénář, je dost pravděpodobné, že bude umět napsat i stejně skvělou knihu.

Ústřední příběh o vině a trestu (motiv Miltona Ramose) má sílu antické tragédie a se stejnou emocionální intenzitou je zpracován i celý košatý motiv "sráčů". A když připočtu skvostné dialogy, vychází mi čistých 100%. Nezbývá než doporučit – ale připravte se, že si ten skvělý zážitek budete muset tvrdě odpracovat!

25 07.10.2017

Nejspíš jsem se namlsal Jiřím Hájíčkem a Annou Bolavou – a možná i proto tak nízké hodnocení.
Bohužel se zase vydávám proti proudu (současný stav: 91%), ale prostě nemůžu jinak!
Mám-li to říct hezky česky: Tohle lineárně plynoucí vyprávění napříč desetiletími mě vůbec nezaujalo (byť už se také považuji za pamětníka). Nebylo čeho se chytit, jen monotónně se odvalující záznam dějů, vyprávěných tak nějak bez emocí, protokolárně, útržkovitě a stylem, který mi ze všeho nejvíc připomínal školní sloh. Asi je chyba ve mně, ale já prostě potřebuju mít obsah podpořený silnou formou – a tu jsem v knížce nenašel, vše zůstávalo jen na povrchu, v rovině proklamativního sdělení.

Když baculatý Ital Scotta (neboli Honza Skoták z Hrdlořez) zasadil do důlku v Golemově čele šém, do té doby neživá socha "procitla" a začala žít vlastním životem. Z MÉHO pohledu se autorce nalézt šém nepodařilo – a mrtvá hlína zůstala mrtvou hlínou.

Za mě lehký podprůměr.

23 07.10.2017

Tady jsou jakákoli slova zbytečná – všechno podstatné už napsali ti přede mnou, jenom bych se opakoval...

Krásný příběh o ženě, která "dál než za úterek nekouká", nádherný jazyk a především neskutečný zážitek z četby – byť po dočtení se ještě dlouho nebudete moci zbavit onoho zvláštního "pocitu vdechnutého stébla"…
A také z hlubin podvědomí vytrysklá vzpomínka na dětství, kdy jsme jako děti chodily s maminkou sbírat "léčivé byliny" a potom je sušily na půdě i v bytě – na tu sytou vůni schnoucích rostlin, na prach, vznášející se místností při každém přeložení listů a květů, na plnění papírových sáčků a na netrpělivě očekávané vážení na starých kuchyňských vahách se dvěma kývajícími se zobáčky…

"Je příjemné uvědomovat si své záliby a pak je podporovat," prohlašuje hrdinka románu – a já dodávám: …i kdyby vás to mělo zabít…

Anna Bolavá svým románem hodně nahlas říká: Vidíte? I ti "podivní lidé", kteří žijí všude kolem nás (a na které se mnohdy díváme skrz prsty), mají duši…

50 03.10.2017

Nějak panu Jo pořád nemůžu přijít na chuť. Pokaždé si říkám, že do dalšího dílu už nepůjdu, ale nakonec vždycky zvítězí zvědavost – co kdyby to tentokrát bylo lepší…

Mám rád obyčejné, uvěřitelné detektivky stojící pevně na základech selské logiky – a naopak čím dál tím alergičtější jsem na příběhy postavené na překombinovaných a umělých zápletkách, na krkolomných řešeních a na pseudothrillerových scénách psaných jen a jen pro vnější efekt – a mám takový neblahý pocit, že toho druhého se mi, bohužel, v Nesbøových knihách dostává víc než vrchovatě.
Ale, jak hezky česky tvrdívají alibisti: nikdy neříkej nikdy – možná, časem dám Harrymu ještě jednu šanci…
Za dnešní výkon lehce nadprůměrných 60%.

20 27.09.2017

Oddechovka snad, čtivé možná, ale to je tak všechno!
Kdyby šlo o humoristický román, přivřel bych obě oči, ale pakliže přebal hlásá, že jde o "detektivku", nezbývá nic jiného, než na knížku jako na "detektivku" také pohlížet.

Nejfatálnějšího omylu se autorka, podle mne, dopustila hned v přípravné fázi psaní, když se rozhodla postavit do středu děje jakousi napodobeninu Lisbeth Salanderové, NEKOMUNIKATIVNÍ sociopatku (posílající lidi místo pozdravu "do prdele"), která pátrá na vlastní pěst po vrahovi tím, že KOMUNIKUJE s lidmi. Jako čtenář prostě odmítám přijmout tenhle přerod nepřizpůsobivé asociálky, kolem které její okolí chodí po špičkách, ve zvídavou slečnu Marplovou…

Ale těch věcí, které mi vadily, bylo mnohem víc. Celé to městečko se sklárnou na mě působilo jako papundeklová kulisa postavená ve filmovém ateliéru, nikdo z postav mi vlastně ani nebyl sympatický, a především celé to amatérské "vyšetřování" vyznívalo zcela uměle a nevěrohodně. Copak lidé (a dokonce i policisté a pozůstalí) budou na potkání vykládat nějaké cizí ženské historie svých životů, zvláště poté, co je hned ve dveřích a bez přípravy dotyčná atakuje otázkami typu: "Co jste dělal včera odpoledne?" A ke shovívavosti mě nepřimějí ani jejich pozdější alibistická zvolání: "Sám nevím, proč vám to tady povídám" – nebo v případě policistů: "Nevím, jestli vám to mám říkat!"

Možná bych dal i dvě hvězdičky – za onu relativní "čtivost" – ale za ten melodramatický, zcela neuvěřitelný, deklamační závěr se sklářskou pecí a několikastránkovým "dialogem s vrahem" musím jít na 20%, abych byl spravedlivý vůči ostatním autorům.

9 23.09.2017

Po právě přečtené trojici skvělých románu Deona Meyera další zajímavý exkurz do života v JAR – ale to je také jediné pozitivum, za které uděluji ty dvě hvězdy. Protože jako detektivka je to bída s nouzí! Školácky slohově lineární vyprávění s množstvím náhod, schválností, nelogických kroků, trestuhodných opomenutí a s doslovným "zásahem v poslední vteřině", napsané tak, jako by autor spěchal na vlak a už už chtěl mít celé to povídání, připomínající spíše rozsáhlou synopsi, než plnohodnotný román, co nejdříve z krku. Přičemž zmatený Wallander, vedoucí vyšetřování hůře než prvňák policejní akademie, je tam jaksi navíc, aby se neřeklo, když už je ta série o něm… Vůbec mě to nebavilo!

11 22.09.2017

Tak takhle skvělou detektivku už jsem nečetl hodně dlouho!
Nemá cenu vyjmenovávat klady, protože tam je dokonalé všechno. Autoři dnes tak módních "umělých detektivek", ve kterých abys logiku hledal s lucernou, by měli k panu Meyerovi na pár lekcí tvůrčího psaní přilézt po kolenou…
Dal-li jsem prvnímu dílu 100%, musím jít s dvojkou nejméně na sto desítku!

20 17.09.2017

Tak k téhle přesně padesát let staré jednohubce mě postrčil můj kamarád, se kterým se shodneme na máločem. Sci-fi ani detektivky neuznává, ale šedesátá léta má zmáknutá. Tak mu musím poděkovat, protože knížka byla fakt dobrá! Trochu mi připomněla "Baladu z černýho asfaltu" (Kutík) a vzdáleně i příběhy s Otou Finkem…
Doporučuji – kvůli atmosféře (kterou dovede do knížky vpravit málokdo) i kvůli nádhernému pohrávání si s jazykem a "dobovým hláškám":
Nenechal jezeďáky ani votočit sečku a už navazoval družbu.
„Pomáhej pánbu, jezedéros…!"
Nostalgických 100%!

9 07.09.2017

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude TAKHLE dobré – mám totiž apriori nedůvěru ke knihám, oceněným literárními cenami. I proto jsem k románu přistupoval s váhavou obezřetností – ale stačilo přečíst pár stránek a hned bylo jasné, že si s autorem budeme rozumět. Tempo se někomu může zdát pomalé – ale přesně TOHLE mně vyhovovalo. Jako by člověk sledoval černobílý film z šedesátých let…
Silný příběh o relativitě pohledu na minulost, o zlu a pomstě, o vině a odpuštění. Silný – a krásně napsaný…

24 03.09.2017

Honajz mi ušetřil práci – podepisuju se pod každé slovo jeho komentáře.

8 27.08.2017

Nejspíš za to může "zákon série", že jsem poslední dobou zakopával jen o samé realitě vzdálené krimi-mizérie (Minier, Kepler, Bolton atd. – omlouvám se všem jejich fanouškům). Až díky Deonu Meyerovi se mi podařilo tenhle začarovaný kruh konečně prolomit – zaplaťpámbu!
Silný trojpříběh, skvělá detektivka! Všechno do sebe nádherně zapadá, žádná řešení vycucaná z prstu po páté dvoudecce. Doporučuji všem – a jdu na druhý díl!

27 24.08.2017

Nejspíš to bude věkem!
Možná kdybych si Nezbytné věci přečetl v mládí, našel bych v nich pozitiv o něco více…
O tom, že King psát umí, diskutovat netřeba, ale prodírat se šesti sty čtyřiceti stranami jen proto, abych se seznámil s tisíci a jednou podobou zla, nenávisti a šílenství (v kontrastu s jedinou chudičkou jiskérkou dobra!), to už dneska považuji za ztrátu času.

19 22.08.2017

Po – z mého pohledu – naprostém fiasku Volavky, tentokrát výrazné zlepšení; dokonce to dlouho (HODNĚ dlouho!) vypadalo na čistých pět hvězd. Barneyho linie byla skvostná (scény s ním mi hodně připomínaly pasáže z Kingových "klučičích" příběhů), dobře se vyvíjela i linka vyšetřování (až na ty trapné "interpersonální" vztahy Joesbury – Flintová – Tullochová; mimochodem, nekonečné "oťukávání" Marka s Lacey mi trochu připomíná jinou stále nekončící love story Robin a Cormorana Strika). Ale nakonec se Sharon Boltonové překročit svůj vlastní stín nezdařilo a znovu vše zazdila tím "rádobynapínavým" závěrem; autorka si zkrátka s blížícím se koncem neodpustila znovu natahat do příběhu horu veteše klamných motivů a falešných náznaků a na místo vymýšlení něčeho nového a kreativního se uchýlila ke stejnému klišé, jako v předchozích dvou dílech: Nač zvát na pomoc kolegy-policisty, do toho sklepa prostě vlezu sama, ať si čtenář přijde na své – bu-bu-bu.

Já těmhle příběhům říkám "detektivky ze zkumavky": V laboratorních podmínkách vzniklé vyprávěnky zcela odtržené od skutečného života, příčící se logice a na hony vzdálené realitě. Jasně, že tady mluvíme o zábavné literatuře, ale já potřebuju, aby i zábava měla hlavu a patu a abych si mohl po dočtení s čistým svědomím říci: Ano, takhle se to MOHLO stát...

Lidovci před časem razili heslo "Třikrát a dost!" V případě paní Boltonové (po přečtení tří dílů její série) na jejich radu stoprocentně dám!

15 04.08.2017

Úžasné počtení, které jsem si vychutnával po kapkách – každý den deset, patnáct stránek k poobědovému kafíčku…

Číst tenhle Fuksův román bylo jako procházet se Svatovítským chrámem a jeho interiéry si centimetr po centimetru prohlížet zvětšovacím sklem. Nádherná (skoro se mi chce napsat "nevídaná") práce s opakujícími se motivy, s jazykem, s detailní drobnokresbou, s filigránskými popisy interiérů, oblečení, jídel… A znovu fascinace tématem pohřbů – a také zrcadly, jimiž byl Fuks celoživotně obklopen i ve svém panoptikálním bytě.

A potom POSTAVY! Jako byste si prohlíželi dobové fotografie a znovu a znovu se k nim v průběhu dní vraceli: kavárník pan Musil se svými dvěma malými, ustrašenými pomocníky, hajný Kneffl, komorník Uhrmacher, kočí Pummel – a samozřejmě "věčně vyděšená, pištící a půvabně bláznivá" komorná Justina, která do příběhu vnášela nečekané prvky humoru…

100% a jedno navíc!

Za příběh, vývoj vztahů, motivaci a za "celkový postup Otova vyšetřování": 2– , za způsob vyprávění: 1. Suma sumáru: lepší dvojka!

15 04.08.2017

Nejspíš to tak bude: Už jsem Temperance Brennanovou asi přesycen. Najednou se mi zdá, že je to pořád stejné, smrtelně vážné (rozuměj: bez odlehčujícího humoru), občas zdlouhavé, občas melodramatické, někdy dokonce lehce patetické… A že knize chybí to NĚCO NAVÍC, ten ŠÉM, který (často marně) hledám v každé knize a který – pakliže jej najdu – dokáže příběhu vdechnout život.
Slabých 60%!

9 23.07.2017

Zatímco první díl (Už mě vidíš?) Sharon Boltonová jakžtakž zvládla, tady se doslova utrhla ze řetězu. Už si ani nepamatuju, kdy jsem během četby jedné knihy použil tolik nebublikovatelných slov, jako tentokrát. Nezvládla-li autorka v prvním dílu závěr, tady, dle mého skrovného úsudku, nezvládla celou knihu. Kdybych měl chuť a čas, dokázal bych tu vyjmenovat stovku scén, kdy stačilo, v zájmu logiky, přejít vždy z bodu A do bodu B – a mohl vzniknout zajímavý příběh. Jenže paní spisovatelka, tlačená nejspíš "přáním masového publika", nechala, kdykoli se to nabízelo, cestovat své hrdiny raději oklikou přes body X, Y a Z, jen aby nakrmila falešného bůžka efektu, akčnosti a prvoplánového rádobynapětí.
Ne, za mě rozhodné NE! A těch 20% jen proto, že v textu přece jenom určitý potenciál kdesi z temného dna prosvítá…
Já vím, že tímhle svým názorem jdu trochu proti proudu, ale já prostě nedokážu strávit příběhy, kde se hrdinka neustále posunuje po hracím plánu dle pravidla "raději tam půjdu sama a nikomu o tom neřeknu – jen aby to bylo napínavější". A neobměkčí mě ani její následné povzdechnutí (cituji): "Nejradši bych si nafackovala. Jak jsem mohla být tak pitomá a nechat se takhle chytit do pasti?"

13 19.07.2017