marlowe komentáře u knih

Tak tohle byla slabota, ze které se budu dlouho vzpamatovávat! A přitom to mohlo být docela zajímavé čtení o "staré dobré Anglii" a o tom, jak ve druhé polovině devatenáctého století vypadalo britské bankovnictví. Jenže…
…Jenže ono se to panu autorovi všechno nějak vymklo z rukou – a tak příběhová linka, popisující prosperitu i krachy anglických bankovních domů zůstává jediným pozitivem knihy – a všechno ostatní se už pohybuje jenom v "červených číslech":

Tři podle mne nejkřiklavější přešlapy:

1) Červená knihovna par excellence, kde nenápadité soft-erotické pasáže působí spíš útrpně komicky než dráždivě.

2)Totální a u tohoto typu literatury nevídaná "černobílost" postav (jejíž výhodou je, že se při čtení nemusíte trápit se složitým rozkrýváním charakterů): všichni klaďasové jsou příkladně kladní a všichni padouši ďábelsky padoušští.

3) Děj románu autor posouvá kupředu dle stejného, do omrzení se opakujícího vzorce a jednotlivé vrstvy příběhu jsou šity na stále stejném ševcovském kopytě: zloduch vymyslí a naplánuje intriku, která mu pohříchu vždycky do puntíku vyjde (i když autor kvůli napětí pokaždé chvíli předstírá, že by alespoň TENTOKRÁT mohlo dobro zvítězit – jenže ono nezvítězí!), čestný hrdina je sražen na kolena, záporák sčítá vítězné body – a pomalu se chystá k dalšímu vítěznému tažení.

Po Pilířích země, Pádu titánů a nakonec i po trochu slabší Zimě světa velké zklamání.
Milosrdných 30%.

12 06.03.2017

Chudičký, zcela nevěrohodný, téměř na 300 stran roztažený a bídným koncem završený příběh, který by i ve formátu soudničky působil rozvlekle, detektivka, v níž trojnásobnou vraždu vyšetřují dva žvaniví slimejšové (s notným přispěním ještě žvanivějšího autora) stylem: vyslechneme pozůstalé a pak už si o tom budeme až do konce povídat!

Jestliže autor předpokládal, že něco vylepší "novátorským" (?) vypuštěním jmen (postavy se jmenuji "komisař", "inspektor", "ředitel" atd.), mýlil se.

Vrcholem nevěrohodnosti je pak motiv soukromého detektiva, který týdny sleduje podezřelého a kterého si z vlastní kapsy platí sám komisař!!!

Vřele doporučuji každému, kdo miluje nekonečné tlachání o ničem a kdo si libuje v textech, kde musíte udělat mnoho, mnoho, mnoho, mnoho temp v tůňce "falešných slůvek", než dorazíte od jedné dialogové repliky ke druhé… (Kdo nepřeskakuje, není Čech!)

10%

11 13.02.2017

Když shovívavě přivřeme obě oči nad skutečností, že v románech z šedesátých let musel být každý emigrant buď zločincem nebo defraudantem (nebo raději obojím), když akceptujeme realitu doby, v níž v symbióze vedle sebe žili "noví osídlenci" i "narušitelé" a když pomineme některá výrazová klišé, která už dávno zavál čas, zůstane nám v rukou skvělá detektivka, která by mnohým dnešním autorům mohla posloužit jako nedostižný vzor.
90%

9 13.02.2017

Možná byla chyba v mém očekávání: Naladil jsem se na "detektivku", ale dostalo se mi "dobrodružné gangsterky", což rozhodně není žánr, který preferuji.
A nádavkem jedna rada sympatickému autorovi: méně je někdy více (protože kouzlo se skrývá v hutnosti)…

7 25.12.2016

Tahle Vodsloňovská "On The Road", která by mohla mít podtitul "Jak jsme se brodili závějemi", pro mne byla trochu zklamáním! Věčné putování odněkud někam, sníh všude, kam se podíváš (většinu času i v kanadách), mráz, zalézající do palčáků a ke všemu i realitě vzdálený příběh, řiďounký jako sepraná záclona.
A všechno to, co mě na "finkovkách" baví (humor, socialistické reálie, brilantní dialogy atd.) tentokrát naředěné do homeopatického roztoku – tu a tam molekula a pak už jen destilovaná vata…
Škoda. Nemůže holt být každý den posvícení…

13 04.12.2016

Na tuzemské poměry velice solidní počin, který musí potěšit každého milovníka "domácí" detektivní literatury. Protože co může být příjemnějšího, než zjištění, že se v našem českém rybníčku (co se detektivek týče) začíná konečně něco dít.
Vedle všech těch neslaných-nemastných českých "rádobydetektivek", valících se na nás ze všech stran, se konečně objevil někdo, kdo se může beze studu zařadit do první lajny mezi ty nejlepší.
K dosažení úrovně Kopřivovy Rychlopalby nebo knih Martina Goffy autorovi ještě pár metrů zbývá, nicméně TÍMHLE románem se Vítězslav Jareš jednoznačně probojoval téměř na samou špici tuzemského pelotonu.
Samozřejmě bych pár faldíků na jinak dobře padnoucím sáčku našel (1/ příliš mnoho mrtvých, 2/ možná trochu více "vaty" než je zdrávo, 3/ ztráta tempa kdesi uprostřed knihy, kdy se autor více soustředil na periferní motivy, než na samotné vyšetřování, 4/ závěrečný vševysvětlující "článek", 5/ až zbytečně komplikovaně zašmodrchané klubko vztahů, motivů a kostlivců, vypadnuvších ze skříní – a v neposlední řadě i ono z mého pohledu nešťastné propojení osobního života policistů s právě probíhajícím vyšetřováním – což mi ostatně vadí u KAŽDÉ detektivky!), ale těchto několik málo skvrnek nemůže pokazit velice dobrý výsledný dojem. Takže přes veškeré výhrady plný počet bodů!

18 26.10.2016

Tuhle knížku jsem celé své dětství vídával v naší domácí knihovně – ale nikdy jsem nenašel chuť ji otevřít, byť mi byla rodiči – coby "hodně zajímavá četba" – mnohokrát doporučována.
Inu, pošetilost mládí…
Takže prastarý dluh splácím až nyní.…

První polovina románu nás doslova ohromí svojí orientálně-detailní drobnokresbou, rozumově neuchopitelnou životní filozofií a až zpomalenou popisností a vtáhne nás do jakéhosi historicky těžko zařaditelného bezčasí (ve kterém jen tu a tam jako meteorit ve tmě zazáří výraz z cizího vesmíru – např. "filmový magazín" nebo "letadlo"), kde věci denní potřeby přetrvávají věky a kde kameny před prahem domů jsou dohladka sešlapány nohama předků.
Bohužel (ke škodě věci), začne autorka ve druhé polovině příliš šlapat do pedálů, děj začíná nabírat nepříjemně se zrychlující tempo, místo pomalu uplývajících dní začneme sledovat běh měsíců a roků a z filigránského zprostředkování vjemů se zčistajasna stane prostý "výčet událostí" (někdy až připomínající "Řadu nešťastných příhod" Lemonyho Snicketa).
A navíc do hry vstoupí "bratr André"!
Já vím, o něm a o jeho "poselství" vlastně celá kniha je – nicméně mně VADILA lehce předimenzovaná glorifikace tohoto "velkého kněze", stejně jako ona (dle mého názoru) neústrojná a až příliš okatě zvýrazněná "křesťanská" linka. Kdyby autorka byla Asiatka, přijal bych její vzkaz se souhlasnou samozřejmostí, ale takhle…

Přesto tuto knihu o světě dávno zaniklém, (respektive knihu "o střetu civilizací"), považuji za natolik pozoruhodnou, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení.

9 18.10.2016

Hledal jsem tip na dárek pro vnuka – a narazil na tuhle pro mne doposud neznámou sérii pana Vondrušky. Tak jsem navštívil okresní knihovnu a – slovy Přemysla Hájka, vechtra v. v. z Cimrmanovské Švestky – vyhledal, nedůvěřivě prolistoval, začetl se, zapůjčil, přečetl.
Je to čtení poučné, zajímavé, vtipné, napínavé a (snad někoho neurazím) i určitě mnohem smysluplnější, než mnohé bláboly, které jsou dnes dětem předkládány.
Takže ano, doporučuji – nejenom jako dárek pro děti, ale i jako příjemné počtení pro nás dříve narozené...

9 28.09.2016

Teď po letech přece jenom intenzivněji vnímám autorovy začátečnické chyby – a s čistým svědomím snižuji své původní hodnocení na 4*.

12 17.09.2016

U Štěpána Kopřivy postupuji (zcela nezáměrně) proti toku času: Nejdřív se mi do ruky dostala jeho loňská novinka, realistická a naprosto skvělá Rychlopalba, po ní "brutálně (a brilantně) poetický" Asfalt – a teď, do třetice všeho dobrého a zlého, neučesané a nechutné Zabíjení – z téhle trojice kousek datem svého vzniku nejstarší a také suverénně nejslabší.

Knížka si rozhodně nějaký hlubší rozbor nezaslouží, tak to vezmu z jedné vody šup na plot: Relativně solidní jazyk (byť ve srovnání s Asfaltem hudlařina), relativně zajímavý námět – a všechno ostatní už potom jen hluboko pod čarou ponoru: příběh postavený na "absenci lidskosti", odosobněný hrdina s vysoce záporným charismatem, záplava postpubertálních nechutností ("holubí nádivka" z nosu, ukousnutého hlavě, která prolétla předním sklem auta).

Ty dvě hvězdičky za "stylistickou nadprůměrnost" a za pár trefných přirovnání (Vzduch byl chladný jako rozvodové řízení s pedofilem. /…/ Pohled, který na mě vrhla, byl schopen vyhladit kompletní králičí populaci Austrálie.).

30%

9 07.09.2016

Ach, bratři moji, hořel jsem nedočkavostí okomentovat tuhle klasiku řádně po týnovsku, ale když jsem zjistil, že už stejný nápad dostali (a zrealizovali) mnozí jiní přede mnou, spokojím se s prostým konstatováním: Pozoruhodná kniha – čistých 100%!
A víc už k tomu netřeba tolknout ani jeden verd!

14 28.08.2016

Najednou (po letech) už jsme si s Josefem Nesvadbou neměli co říci. Z některých povídek čouhá dobová poplatnost, z jiných příliš mnoho hlušiny, teze přebíjejí příběh.
Nebýt nostalgických vzpomínek, počet hvězd bych ještě pokrátil!

6 28.08.2016

Silné téma "zločinu a trestu" a těžkého vyrovnávání se s estébáckými kostlivci, vypadávajícími i dnes z našich skříní, si zasloužilo daleko poctivější zpracování. Tohle byla mizérie!

Důvody nespokojenosti:
 krajně nesympatický hlavní hrdina (jedna z postav jeho všudypřítomnou aroganci hodnotí jako "velkoměstskou povýšenost"),
 neschopnost autora přesvědčit mě – laika – o UVĚŘITELNOSTI té zázračné a dopodrobna rozpitvávané "konstelační terapie",
 naprosto překomplikovaný plán zločinu – a následně i jeho vlastní provedení (takhle složitě realizovanou pomstu snad ani autor nemohl myslet vážně – cesta Dumasova Edmonda Dantèse za odplatou podle toho vypadá jako zkratkovité a ukvapené řešení),
 odbytý a jakoby jen mimoděk prezentovaný postup vyšetřování – vlastně se všechno dozvíme až v závěrečném "Poirotovském session", kde je za přítomnosti nic netušících podezřelých vše teatrálně odhaleno – jako bychom se stavbou příběhu vraceli do dvacátých let minulého století.

Dvě hvězdičky za ten estébácký motiv.
P.S.: "Dvojka" (Zrnko pravdy) je nesrovnatelně lepší!

9 27.08.2016

Tak, vážení, tohle tedy bylo NĚCO!!!

Megaujetina par excellence, monumentální pulpový opus napsaný neskutečně nádherným shakespearovským jazykem a okořeněný neustávajícím proudem hlášek a chandlerovských metafor (…klesá pomalu – jako vločka v těžítku se zasněženou Moskvou), které vás ohromí svou originalitou a které – podobny hektické a nikdy nekončící dávce ze samopalu Heckler & Koch MP5 – rozervou na kusy vaše předsudky (a představy) o "podřadné brakové literatuře".

Ano, Kopřivův román rozhodně nepatří mezi VELKOU literaturu – ale přesně o tohle autorovi šlo. Na nic si nehrát – a potěšit. Milovníky TOHOTO TYPU příběhů – i milovníky jazyka!

Ještě před několika lety bych se asi podobné knihy nedotkl ani klacíkem.
Zato teď jsem si to užil!

Štěpán Kopřiva mě překvapil (i šokoval) mnohým.
Dva příklady za všechny:

1) Autorovi se podařil husarský kousek, když inovoval odvěký vzorec o "záchraně, přicházející v poslední vteřině".
V Asfaltu se totiž PO UPLYNUTÍ poslední vteřiny VŽDYCKY ocitnete v ještě větším marastu:

V Lukasových očích je to nejnádhernější vrtulník na světě.
(...)
"Tady!" vykřikne Lukas a zamává. "Tady jsme!"
Nejkrásnější vrtulník na světě po nich začne střílet.

2) A také mě hodně zaujalo masivní používání "zpomalených záběrů":

Vorošilovova kulka prorazí kokpit nad otáčkoměrem. Vyrobí v něm kráter s hvězdicovými prasklinami. A pokračuje kabinou.
V letu se otáčí.
Proletí nad zamaštěnou rukojetí kolektivu.
O osmnáct centimetrů mine ve vzduchu zatuhnutého Ostranského.
Zašustí o blond strniště na pilotově bradě.
Vnoří se do krku centimetr a půl nad ohryzkem.
Roztrhne infrahyoidní svaly, zdemoluje venu jugularis externu a zaboří se do páteře.
Krátce řečeno Vorošilovova kulka ten krk roztrhne jak hada.
Pilotovi upadne hlava.

100% nikoli za hektolitry krve, ale za tu nádhernou filigránskou práci s jazykem!

P.S.1: Zážitek z četby umocní audioverze v podání Ludvíka Krále!
P.S.2: Nedoporučuji pouze těm, kterým výraz "vyčvachtnout" (a slova jemu příbuzná) mohou způsobovat žaludeční potíže!

26 18.08.2016

Po skvělé "Roseanně" jakoby autorům při psaní druhého dílu Beckovské série došel dech. První polovina více než detektivku připomíná Tištěný průvodce Čedoku – a ani druhá část (byť už výrazně čtivější) nijak neoslní: ostřílení drogoví dealeři se po dopadení chovají jako při opisování přistižení třeťáci, kteří jsou paní učitelkou dostrkáni do ředitelny – a hodně nepovedené je i celé vyústění příběhu (včetně celé té zápletky s pasem, plnovousem atd.)
Román jsem poprvé četl v osmdesátých letech – a nevzpomínám si, že bych na něm tehdy viděl tolik nedostatků. Teď, bohužel, musím původní hodnocení snížit na tři hvězdičky.

Autorovi se, podle mého názoru, podařil husarský kousek: pomocí "pokleslého žánru" (abych použiji terminologii literárních snobů) napsat strhující román, který nečekaně otevřeným způsobem ukazuje zrod a poté i německy precizní provedení "Konečného řešení židovské otázky" – za což si Mr. Harris zaslouží můj obrovský respekt.
100% bez velkého rozmýšlení.
P.S.: Filmovému zpracování (USA, 1994) se vyhněte velkým obloukem!!!

22 07.08.2016

O řemeslu spisovatelském se tisíckrát více dozvíte z jiných příruček (namátkou třeba úžasná Kingova kniha "O psaní"), ale tady do hry vstupuje ŽIVEL Lustig – a jen díky NĚMU sahám k nadprůměrnému hodnocení…

4 19.07.2016

Pořád stejný problém s tímhle sympatickým Terrym: Chvílemi nekriticky nadšen (jazykem, stylem, vrstvením příběhu) – a chvílemi naopak zmítán pochybnostmi, jestli přece jenom knihu vprostřed čtení nezaklapnout a nepustit se do něčeho smysluplnějšího…

20 19.07.2016

Občas se to stane, že člověk šlápne vedle…
Dostal jsem chuť na pohodovou detektivku – a začátek knihy pohodu opravdu sliboval (sympatický policajt, příjemně neuspěchané tempo vyprávění, dobře postavené dialogy, zajímavě se rozbíhající linie vyšetřování – tedy přesně to, na co jsem se těšil). Jenže pak, někde ve třetině knihy, se všechno najednou zvrtlo. Místo, abychom dál krok za krokem sledovali postup pátrání, se zčistajasna vracíme v čase a ocitáme se uprostřed vyprávění typu "Kterak se chudé děvče v honbě za penězi do vážných problémů dostane". Komisař Sejer na dlouhé, dlouhé desítky stránek zmizí z povrchu zemského – a když se konečně znovu objeví, je mu autorkou přisouzena už jen nedůstojná roli statisty z kategorie "Paní, nesu vám psaní".
Celý román se nám tak rozpadá na dvě totálně nesourodé poloviny, kdy každá je uplácána z úplně jiného těsta – a to, coby čtenář (a obdivovatel čistoty stylu), dokážu rozdýchat jen těžko. Je to stejně demoralizující, jako když si koupíte koblihu, vychutnáte si dvě počáteční sousta plná šťavnaté marmelády – a pak už vám v ruce zůstane jen suchý zbytek buchty, který musíte hojně zapíjet, abyste ho vůbec dokázali pozřít.
A navíc ty obludně dlouhé, monolitické špalky textů, které se najednou začnou objevovat ve druhé části – a také pochybnosti o MOTIVECH obou vražd a o UVĚŘITELNOSTI celé té zápletky kolem nich…

6 06.07.2016

Kdybych měl použít forest-gumpovské terminologie, "úplně nejvíc nejradši" mám detektivky postavené na psychologicky akceptovatelných motivech, posouvající se po příběhové lince prosté krkolomných zvratů a logických retardérů a disponující zápletkou, která mi umožní po dočtení knihy s čistým svědomím prohlásit: Ano, takhle se to MOHLO stát…
Nemesis, k velké škodě, nesplňuje žádný z výše uvedených atributů.

Ne, vůbec to není špatný příběh, vlastně jsem jej přečetl docela se zájmem, ale prostě si NEODPUSTÍM tu jednu hvězdičku odpárat – za onu nesmírnou komplikovanost, která mě ke konci už začínala unavovat. A hlavně za to, že jsem příběhu (detailní plánování vražd dvacet tahů dopředu – a Harryho geniální odhalení pachatelů) prostě NEUVĚŘIL.

Odkojen mistrovskými detektivkami Simenona, Sjöwallové-Wahlööho, McBaina a dalších, mi – ve srovnání s jejich knihami – připadá Nemesis jako obrovský dům ve stylu podnikatelského baroka, přezdobený stovkami věžiček, falešných balustrád, korintských sloupů a pseudozenových zahrad, plných falešných jezírek, můstků a imitací bonsají.
Říká se, že v jednoduchosti je krása. Jo Nesbø se tímhle rčením zjevně neřídil…

15 06.07.2016