marlowe komentáře u knih

Abych si mohl knížku náležitě vychutnat, programově jsem odmítl lákavou nabídku seznámit se s "Marťanem" prostřednictvím Matta Damona, návštěvu kina jsem odložil na neurčito – a pln očekávání se pustil do čtení.
Zpočátku jsem se trochu bál, že budeme donekonečna řešit jen "brambory", ale záhy jsem pochopil, že příběh bude i o něčem jiném. A když do hry vstoupili Pozemšťani, člověk se už nedokázal od knihy odtrhnout.
Čtivé, chytré a nečekaně vtipné.
90%

23 17.12.2015

Vyhodili ho ze školy (a "za trest" ho poslali pracovat do smaltovny), oba rodiče mu zavřeli na deset let do kriminálu – a jemu i rodičům (po odpykání si celého trestu) dovolili až do konce života pouze přežívat, nikoli žít… Může se člověk divit, že zatrpknul, že podléhal depresím a že zanevřel na život? (Např. slovo "smrt" se v knize objevuje 545x!)

Pročítat Zábranovy deníky je činnost pohříchu neveselá (a skličující), ale zároveň i nesmírně poučná a (pro nás starší) i "paměťosvěžující". Časový odstup mnohdy otupuje ostré hrany a zahlazuje valéry a obrázky z minulosti často začnou dostávat nebezpečně růžový odstín. Buďte si jisti, že Jan Zábrana vás svým deníkovým svědectvím velice spolehlivě vrátí do reality a donutí vás tyhle "brýle mámení" rychle zahodit.

Zábranovy zápisky jsou ojedinělým "dokumentem" o obludnosti režimu, o "literární prostituci" (Kainar, Nezval, Skála, Sýs, Florian atd., atd.) a o každodenním boji těch z kasty "nepohodlných" o holé přežití, dokumentem o lidech, kteří se neštítili nejenom popravovat (i ženy) a zavírat na dlouhé roky do kriminálu, ale i všechny své přeživší oponenty (protože všechny pověsit na špagát přece jenom nemohli) úspěšně zatlačit na samý okraj existence.

červenec 1979

"…Setrvávám na místě, dějišti, v čase vraždy. Tam, kde nás masakrovali. Kde L., kterou jsem tak miloval, poslali vytírat podlahy v ostravských kantýnách, kde Pulinku, kterou jsem miloval zjara a v létě 1959, švihal ve věznici v Želiezovcích dozorce prutem přes ústa, kde ji jiný bachař v srpnu 1956 přeříz k večeru po práci na poli…
Setrvávám tam, kde mou matku mlátili při výslechu v roce 1950 přes hlavu mokrým ručníkem a pak ji „za trest“, za to, že nevypovídala tak, jak chtěli, nechali do rána nahou stát v korekci metr krát metr, kde se nedalo ani sednout a kde ze stropu tekla studená voda… Tohle byl živý čas, jediný živě prožitý čas mého života. Ten pozdější už neměl smysl, nemohl nic odčinit…"

(Jan Zábrana: Celý život)

28 06.12.2015

Čekal jsem něco POUZE lehkého a pohodového, nějakého "Jima Qwillerana po francouzsku", zkrátka něco pro "uvolněné nedělní odpoledne s kávičkou a máčenými sušenkami" – a našel jsem nečekaně solidní "detektivku s přesahem" na překvapivě aktuální téma (imigranti).
Pro mě určitě velké překvapení!
A abych nebyl nespravedlivý: Nakonec si do sytosti užijete i té avizované "lehkosti a pohodovosti" – a jako závdavek obdržíte i trochu nefalšované romantiky…

8 06.12.2015

Opět velká spokojenost…
Martin Goffa prostě příběhy vyprávět umí – a většinu svých tuzemských žánrových souputníků převyšuje o několik hlav. Jeho romány jsou uvěřitelné, na nic si nehrají a nesnaží se čtenáře ani prvoplánově pobavit ani za každou cenu šokovat.
Resumé: velmi solidní detektivka!

Kdybych měl knize přece jenom něco (soukromě) vytknout, budou to dvě věci:

1) Přílišné nadužívání "zpětných skoků v čase" (scéna začíná v bodě B, ale po několika větách či odstavcích se skokem vracíme proti směru času zpět na začátek celé události, do bodu A, odkud už potom příběh pokračuje lineárně směrem k B); podobné "protičasové přískoky" patří k regulérním, mnoha autory běžně užívaným inštrumentům, ale TADY je jich na moje gusto až příliš – a ze zmíněného postupu se s přibývajícími stránkami začíná stávat nepříjemná manýra…

2) Přílišné nadužívání uvozovacích vět – já osobně vždycky dávám přednost "odsejpajícímu", nepřerušovanému dialogu před dialogem, který je prošpikován retardujícími "uvozovacími" komentáři, přilepenými téměř ke každé replice; vyprávění tím ztrácí nejenom tempo, ale i rytmus…

Ale to jsou jen subjektivně vnímané drobnosti – celkové hodnocení: 90%!

25 26.11.2015

Opravdu výborná detektivka (se skvěle rozehranými vztahy), která by si zasloužila plný počet hvězd – nebýt několika škobrtnutí, jdoucích proti logice – a potom toho nešťastného "předimenzovaného" závěru!
Škoda…
Minier zkrátka, ve snaze napsat "co nejmrazivější thriller", dal přednost vnější atraktivnosti před selskou logikou – a scény, při nichž "v žilách tuhne krev" dostaly přednost před méně atraktivní snahou o uvěřitelnost…
80%.

18 26.11.2015

Ano, ta podobnost s Kafkou (ale i třeba s Fuksovými excelentními Myšmi Natálie Mooshabrové) je do očí bijící. Kniha vás uchvátí nostalgickou "timburtonovskou" poetikou (všudypřítomný déšť), iracionální snovostí i kouzlem "lehkého fantastična" (plus vším ostatním, o čem níže píše Thanyss), jenže stejně jako Lagercrantz není Larsson, ani Jedediah Berry není Franz Kafka. Prostě mi tam něco chybělo. Něco, co Kafkovým fantaskním textům vdechuje život – a čeho se mi TADY nedostávalo. Zkrátka jsem v knize postrádal něco, co by v Nekočovném lunaparku dokázalo rozsvítit světla, rozjet pouťové atrakce a spustit orchestrion…

Vlastně si ani nepamatuji, KDY NAPOSLEDY mě knížka po přečtení prvních pěti, šesti stránek TAKHLE OSLNILA (ta úvodní scéna na nádraží je jedním slovem ÚŽASNÁ!!!), ale potom to najednou začne být takové nějaké "stejné" a "bez vývoje" (jak uvádí i joehot) – a počáteční nadšení se vytratí kamsi do ztracena.

Nicméně 80% - za tu "jinakost" a za pokus o vyšlapání nové cestičky…

10 14.11.2015

Ufff!!!
A máme to za sebou…!
Zmožen únavou z četby, spokojím se jen s několika kusými poznámkami:

1) Kryptonomikon = zhruba 330.000 slov…
(Tolik slov, jen tak pro zajímavost, obsahuje přibližně 11 detektivních románů George Simenona dohromady)

2) Kryptonomikon je (jak už tu zmínili jiní) chvílemi HODNĚ dobrý, ale chvílemi i HODNĚ nudný, rozvláčný a užvaněný.

3) Největší předností románu je NÁDHERNÝ JAZYK – tady před autorem musím smeknout! A jestli se k téhle knížce někdy vrátím, tak ne proto, abych si ji znovu přečetl, ale abych si připomenul, jak skvostným jazykem je napsaná.

4) Kryptonomikon mi ze všeho nejvíc připomíná obří 3D puzzle – jimž chybí polovina dílků.
Izolované scény, které na sebe přímo nenavazují a vy si musíte chybějící části prostě "dopředstavit". Jako kdyby někdo z paralelních příběhů (v textu navíc smíchaných dohromady), vytrhal každou lichou stránku…

5) Chcete-li knize PLNĚ porozumět, musíte si ji přečíst nejméně dvakrát (!) po sobě (na což nebudete mít sílu) a navíc musíte nadstandardně ovládat za a) matematiku, za b) historii druhé světové války, za c) problematiku informačních technologií, za d) zeměpis a za e) vojenskou terminologii, musíte rozumět procesu fungování nadnárodních korporací, musíte alespoň něco vědět o kryptografii a kryptoanalýze a v neposlední řadě musíte mít geniální paměť – aby vám pracně pospojované dílky skládačky nakonec dávaly smysl (protože předchozí dílek jste drželi v ruce před čtyřmi sty stránkami – a to už se těžko vybavují jména a souvislosti…).

6) Kryptonomikon bych (na závěr) přirovnal k padesátihodinovému filmu, z jehož sledování vás už dlouho bolí zadek i hřbet a vy stále bojujete s chutí "už se na to vykašlat", vstát a odejít z kina, ale vždycky nakonec zůstanete… Prostě proto že chcete vědět, jak to všechno dopadne… A taky proto, že je to nakonec, přes všechny vaše výhrady, docela zajímavé…

80%

14 05.11.2015

V deníkových záznamech a postřezích ("O projektu – autorský deník"), přilepených k románu coby jakýsi přívažek či bonus, jeden z autorů knihy (J.W. Procházka) hrdě prohlašuje toto: "Je čas, aby česká detektivka trochu prorazila vedle těch severských"! Ano, s tímhle tvrzením nelze než souhlasit – a bylo by opravdu načase předvést světu, že také U NÁS dovedeme napsat dobrou krimi! Bohužel, román Šest nevinných dokazuje, že TOHLE (kolektivní autorský maratón absolvovaný během předem vymezeného časového úseku) je beznadějně slepá pěšinka, neboli že TUDY cesta ke kvalitnějším detektivkám rozhodně nevede!!! (A ani vést nemůže – protože detektivka, postavená na klasickém vzorci "dokazování pomocí závěrečné rekonstrukce", musí být promyšlená do posledního detailu – a nemůže vznikat chaoticky za běhu, kdy ani jeden z členů štafety netuší, kudy vůbec mají závodníci běžet…)

Na celé knize je (bylo) zajímavé pouze to, co běžný čtenář vidět nemůže: totiž proces jejího vzniku, který jsme mohli nonstop po celé čtyři dny díky mikrofonům a on-line kameře sledovat v přímém přenosu. To věčné dohadování a handrkování, jakým směrem vést příběh, zda nebyla chyba pustit mezi podezřelé další (novou) postavu, jestli je lepší "vrstvit" text do větších celků nebo jej, kvůli "odlehčenosti", rozbíjet do "dynamických sekvencí" atd. TOHLE (a nic jiného) je podle mého názoru jediný (prchavý a bohužel čtenáři nesdělitelný) přínos knihy.

Snaha "vyřádit se" v textu, ve vtipných hláškách, v neotřelých přirovnáních a v "třeskutě břitkých dialozích" zcela pohřbila zpočátku možná dobře míněné úsilí o vybudování kvalitního příběhu. Ten se bohužel, postupem času, rozpadl na prach a celý proces zobrazování dušezpytných exkurzů do nitra jednotlivých protagonistů, postup vedení-nevedení policejního vyšetřování i výsledné finále, musí, dle mého názoru, přivodit slzy zklamání i milovníkům béčkové literatury!

Mám-li to nějak shrnout: hodnotit příběh je naprosto zbytečné, protože celé psaní bylo podřízeno jen a pouze honbě za "úderným textem", který sice často (nejvíce asi u pana Svitáka) skutečně úderným je, ale bez možnosti tlumočit smysluplný příběh zůstává pouze nástrojem samoúčelným…
Neuvěřil jsem nepravděpodobné zápletce, ani "šachům" kolem vzniku vysokorozpočtového filmu, neuvěřil jsem těžko stravitelnému předivu vztahů, ani motivu zločinu a neuvěřil jsem ani "způsobu provedení vraždy" ani postavám, které zůstaly papírově neživé a které se od začátku do konce pohybovaly v autorském módu "protože to nedokážu vyjádřit akcí, napíšu, že postava je taková a taková – snad to bude čtenáři stačit".

Jedna hvězdička za ty přínosné metodické rady "jak napsat román" (zvláště ty od pana Procházky), které jsem zachytil v průběhu přímého přenosu a druhá za občas solidní (byť odnikud nikam se motající) text a dialogy (viz např. už zmiňovaný pan Sviták).

8 25.10.2015

Po Kopřivově Rychlopalbě se mi do ruky (byť se zpožděním – je vydaná už v roce 2013) dostala další hodně dobrá česká detektivka – možná se přece jenom začíná blýskat na lepší časy…

Struktura příběhu má trochu jiný "formát", než na jaký jsme zvyklí u klasických detektivek, nicméně tu do sebe všechno zapadá jako kolečka v hodinovém strojku – a i ten netradiční závěr zvládl autor na jedničku.
A co se týče stylistiky, nemám jedinou výhradu!
Řekl bych, že většina tuzemských "detektivkářů" může jen tiše závidět…

22 25.10.2015

Zkrátka, člověk NEMŮŽE nesrovnávat… I když se mu stokrát nechce… (Ostatně, autor hozenou rukavici sebral z vlastní vůle – a musel tak s procesem "srovnávání" dopředu počítat.)

Vezmu to tedy velmi stručně: Larsson to není, ale "dost se to Larssonovi podobá".
Stylisticky snad ani nelze románu nic vytknout (ano, ani se tomu nechce věřit, ale autor opravdu UMÍ psát), horší je to s "příběhovou linkou", kterou Lagercrantz nechává kolem "osy x" oscilovat jen velmi váhavě. A tak zatímco v originální trilogii linie příběhu pulzuje jako profil trati horské etapy Tour de France, tady se vše příliš dlouho a okatě připravuje, což vede k tomu, že výsledný efekt mnoha scén často vyšumí do ztracena. A to autorovi "čtyřky" vyčítám ze všeho nejvíc: onu určitou "rozvolněnost" vyprávění bez výrazněji (a nápaditěji) vygradovaných pasáží.

Ale jinak solidní počtení – a (u mě) příjemných 75%!

12 15.10.2015

Po Zrnku pravdy velké zklamání…
Nudný thriller (oxymóron!!!), který mě v polovině úplně přestal bavit – a který jsem dočetl jen s vypětím všech sil.
Zdlouhavé, místy hodně nezáživné, totálně překombinované a navíc i "překonspirované". A zabydlené postavami, ke kterým jsem si prostě nedokázal utvořit alespoň NĚJAKÝ vztah.
Takže mi (spolu s bosorkou) nezbývá nic jiného, než doufat, že se autor vrátí zpět k detektivkám – tam se totiž po parketu dokáže pohybovat o poznání ladněji…

6 04.10.2015

Typický Viewegh se solidním začátkem a do bezradnosti se rozpadajícím koncem…

Nesympatický příběh o nesympatickém mačistickém egocentrikovi a jeho nesympatické manželce, vyprávěný naprosto nesympatickou ženštinou.

20%

25 29.09.2015

Velice kultivovaně napsaná detektivka, o níž si troufám říci, že jí většina současných českých kriminálních románů (co se jazykové úrovně týče) nesahá ani po kotníky.

Na rozdíl od "Medvídka" a "Tygra" je zde detektivní linka lehce upozaděna, aby o to více vynikly pochmurné kontury tragického roku 1938. O to pochmurnější, že (na rozdíl od hrdinů románu), už VÍME, jakým směrem se kolo dějin rozkutálelo…

Opravdu zajímavý exkurz do nedávné české historie – a současně poutavý, uvěřitelný příběh, zabydlený postavami z masa a kostí, do jehož středu Zdeněk Lahoda umístil inspektora Lásku, "nesupermana" a "muže bez bázně a hany", známého už ze dvou předešlých autorových románů, příběh rozhodně si nehrající na nějakou prvoplánovou akční "bondovku"…

Poctivých 80%.

10 29.09.2015

Napínavé ano, uvěřitelné už méně (mám na mysli celou tu "útěkovou" anabázi)…
A zvláštní, těžkopádný styl, na který jsem si jen těžko zvykal…
Nicméně velká pochvala autorovi za to, že prostřednictvím "dobrodružného" příběhu (který si mnozí přečtou PRÁVĚ pro tuto jeho "dobrodružnost") tak barvitě a věrohodně vylíčil nepředstavitelnou zrůdnost (ne)fungování totalitního státu…

14 07.09.2015

Na rozdíl od Hříbčete to vidím zcela opačně: na začátku jsem si říkal, že paní Fojtová konečně našla způsob, jak se popasovat se žánrem zvaným "detektivka", ale potom se najednou zopakuje ta manýra z druhého dílu, kdy je otevřen, řešen a následně vyřešen "městský" případ (i tentokrát dost krutý a surově provedený) – ale před dovršením poloviny knihy tradá z města na venkov (ovšem co jiného jsem mohl očekávat, když na tomto vzorci je postavena celá série?!) – a najednou je TA TAM policejní práce, která alespoň zpovzdálí mohla připomínat reálné vyšetřování zločinu – a rázem tu máme zase to po sousedsku vedené "šetření", kdy kriminalisté při vínku, pivu či kávě hovoří s podezřelými…
Nicméně, abych byl spravedlivý, oproti předchozím dílům se tu daleko méně jí a pije a o to více vyšetřuje – a za to přihazuji dvě hvězdičky navíc, neb určitý příslib (zvláště v první třetině knihy) jsem v knize zahlédl.

Ale neodpustím si ještě dvě poslední výtky: jednak mi trochu vadily melodramaticky pojaté rodinné vztahy, které postupně vycházejí najevo a které připomínají Pytlákovu schovanku ("nevlastní bratr mého otce", "Oksana potom byl přece vaše teta, ne?" atd.) a potom některé "nezvukomalebné" přezdívky (Mokrouš, Máňa atd.), které mi pokaždé při četbě zaskřípaly v hlavě jako škrábanec na vinylové desce.

8 02.09.2015

Dopředu se omlouvám všem, které příběhy o kapitánu Kubovi nějakým způsobem oslovují, ale tohle čtení zkrátka není šálkem mého čaje – a otevřeně říkám, že pod pojmem "detektivka" si představuji něco docela jiného…

První výtka: Proti vínu nic nemám, ale řekl bych, že čeho je moc, toho je příliš. Autorka nejspíš vychází z předpokladu, že ve "vinařské krimi" musí být zmínka o víně na každé stránce – a tak neustále klopýtáme o nějaké to "víno" "vinici", "vinotéku", "vinný sklípek" nebo "vinaře" – a nebo alespoň někde sedíme a to víno statečně popíjíme. Jak říkám, proti gustu žádný dišputát, ale na můj vkus je tam těch "vinařských úliteb" až moc.

(SPOILER) První třetinu knihy se zabýváme-nezabýváme krutě umučeným mužem (respektive víc klábosíme a vedeme "provozní řeči", než vyšetřujeme – KONEC SPOILERU) – a potom je najednou případ vyřešen – a naši hrdinové vyrážejí vstříc vinným sklípkům. Mám-li být upřímný, takhle by EXPOZICE příběhu rozhodně vypadat neměla!

Ve druhé části knihy se dostáváme do ještě klidovějšího módu – a stejně jako tomu bylo v prvním díle, se veškeré vyšetřování smrskne na přátelská posezení kdekoli, kde je něco k snědku nebo k pití (v knize se toho určitě více zkonzumuje, než provede vyšetřovacích úkonů). Ale čtenáři to tak nejspíš chtějí – a tak raději odkládám své kritické pero – ovšem s tím, že ze mne rozhodné NE.

A mám-li být spravedlivý vůči ostatním autorům, kterým jsem také "naložil", potom pouze jedna hvězdička…

9 02.09.2015

Už potřetí jsem se utvrdil v tom, že Piknik u cesty je výtečně napsanou sci-fi, která si jiné než 100%ní hodnocení nezaslouží.
Postavy "z masa a kostí" vyvedené bez špetky patosu a úžasný, syrově realistický příběh, napsaný nádherným jazykem a předkládaný nám v jakýchsi kusých "výřezech" – jako bychom nějaký "obraz" sledovali jen úzkým průzorem bezpečnostních brýlí, bez možnosti spatřit celé "plátno" v jediném záběru… Zkrátka skvělé počtení, více netřeba dodávat…

23 02.09.2015

Přiznám se bez mučení, že Stoutovy detektivky nečtu kvůli zápletkám (ty jsou většinou slabé a tak překombinované, že už se mnohdy ani nesnažím pochopit všechny souvislosti), nýbrž kvůli atmosféře – protože mě pořád ještě baví sledovat to úsměvné hašteření mezi autoritářským Nero Wolfem a jeho lehce přidrzlým asistentem Archie Goodwinem…

Všechny tři případy, obsažené v knize, zcela odpovídají uvedené charakteristice: užijete si povinného přídělu "akademických" zápletek, ale i poutavých intelektuálních soubojů, stejně jako notné dávky zábavného a nikdy nekončícího škorpení těch dvou paličáků…

10 27.08.2015

Začněme tím pozitivním:

1) Velké uznání si autor zaslouží za odvahu pošťourat se v tak choulostivém (a osudovém) tématu, jakým byl poválečný odsun sudetských Němců (a je jen škoda, že právě tohle třaskavé téma je celým tím zpackaným závěrem knihy deklasováno na úroveň prvoplánového, béčkového melodramatu).

2) Oproti hodně slabému románu Na kopci se Promlčení přece jenom posunulo do vyššího levelu a kniha (až na ten nepovedený závěr) už směřuje odněkud někam a má – právě na rozdíl od prvního románu – už i určitý smysluplný TVAR.

Negativa:

1) V jednom rozhovoru (ke kterému jsem se dostal až PO přečtení románu) se autor bezelstně přiznává k tomu, že v průběhu psaní, když se nacházel někde v polovině knihy, prostě přehodil výhybku a "změnil postavu vraha", neboli "pachatelem udělal někoho jiného, než původně zamýšlel". A mě najednou zpětně docvaklo, že možná právě TOHLE je ten klíčový moment, který zapříčinil, že jsem se (v okamžiku, kdy je v knize "padouch" odhalen) cítil tak nějak oklamán a podveden, jinými slovy: TAKOVÉHLE řešení případu jsem se v té chvíli zdráhal akceptovat. Prostě proto, že vyznívalo moc násilně, šablonovitě a NE-uvěřitelně – a až příliš se chtělo přiblížit k už vyčpělému modelu "vrahem je zahradník" (neboli ta nejméně pravděpodobná figura).

2) Někdy se mi zdá, že autoři, kteří si nejsou dost jisti "silou vlastního příběhu", se na sebe snaží strhnout pozornost nikoli "vylepšením zápletky", ale použitím rozličných stylistických kotrmelců – a v případě Jiřího Březiny se tak stalo měněním způsobu vyprávění.
Osobně nemám nic proti střídání Ich-formy a Er-formy, ale zrovna v případě Promlčení mně tahle manýra hodně vadila – a to ze tří důvodů:

a) posluchač z pasáží psaných Er-formou mi téměř splýval s vypravěčem z Ich-formy (věk, zaměstnání atd.)

b) úseky, odvyprávěné Ich-formou, jsou napsané natolik "knižně, sterilně a literárně korektně", že v žádném případě nelze ani předstírat, že se jedná o přímý záznam vyprávění jednoho z hrdinů (prostě proto, že TAKHLE by to nikdy nikdo nevyprávěl), z čehož plyne, že použití Ich-formy se z tohoto úhlu pohledu jeví jako nadbytečné a zcela bezúčelně tak rozbíjející příběh na neústrojné střípky – podle mne by Er-forma těmhle pasážím slušela daleko více.

c) Korunu celému tomuhle přepínání mezi Ich- a Er- dává závěrečná "zpověď", kde dochází ke zcela nesmyslné paradoxní anomálii, v níž jedna z klíčových postav pomocí jakési "Ich-formy na druhou" (to je taková Ich-forma v Ich-formě) vypráví našemu hrdinovi, co jí kdysi (opět v první osobě) vyprávěl kosi jiný – a to už i na mě bylo silný kafe.

3) Jako flek od hořčice na ženichově kravatě hyzdí celou knihu patetická pasáž o poválečných zvěrstvech v pohraniční vísce. Škoda, zrovna tenhle silný finální motiv si zasloužil zodpovědné a uvážlivé zpracování. Takhle zůstává po přečtení na jazyku hořká pachuť – neboť, bohužel, konec špatný, všechno špatné…
Nebýt toho nedomyšleného, uspěchaného a odbytého závěru (autor v onom výše zmíněném rozhovoru přiznává, že knihu – byv tlačen nakladatelstvím – dopisoval v časovém presu) mohlo se jednat o docela zajímavý literární počin...
Takhle jen 50% - a ještě s odřenýma ušima.

20 23.08.2015

"Dvojka" je přece jenom asi nejslabším kouskem celé trilogie – proto ta jedna hvězdička dolů. Myslím, že se tady autorům trochu chvěla ruka při propojování příběhu s historií a že někdy ty švy působí až moc násilně; jinými slovy: že historické pozadí místy přestává být jen pouhou kulisou (a příliš okatě se dere do popředí), čímž tu a tam rušivě překrývá vlastní příběh.
Nicméně trvám na závěrečném celkovém hodnocení z dílu předešlého: skvělé počtení, ke kterému se může člověk kdykoli vracet…

15 20.08.2015