marlowe komentáře u knih

Něco, co by atmosférou mohlo hodně, hodně vzdáleně připomínat druhý díl Škvoreckého "Borůvkovské" série (Konec poručíka Borůvky ) – kdyby ovšem autor dokázal rezignoval na přílišnou prvoplánovost vtipů a obecně se odpoutat od humoru ve stylu "utírat si nos židlí".
Škoda!
Je mi jasné, že se jedná o grotesku – a jak čtu v komentářích, mnozí podobný styl vítají – ale čeho je moc, toho je příliš, a i parodie by měla ctít určité hranice vlastního "parodování" (namátkou třeba "krvavé výslechy v kachlíčkárně" apod.).

Trochu mi vadilo i neustálé opakování leitmotivů (např. všudypřítomná Bohunčina sekaná) – ale daleko víc bych autora vyplísnil za katastrofální nevyváženost obsahové úrovně jednotlivých povídek ; co si budeme namlouvat, poslední dva "megakousky" (Případ zamčeného pokoje a Případ s hazardními hráči – zabírají prakticky třetinu knihy) se prostě nepovedly a pan spisovatel je měl ze sbírky nemilosrdně odstranit, protože byly zjevně napsány pouze proto, "aby toho bylo na celou knížku".

P.S.: Major Vomáčka mi svojí krevní skupinou vzdáleně připomínal legendárního esenbáka z Pelíšků ("Dostali jsme rozkaz zastavit diverzanta, muže s koženou brašnou na zádech.") :-)

4 13.04.2015

Tuhle knížku jsem poprvé četl někdy na základce (nezapomínejme, že ji Bradbury napsal už v roce 1950!) – a byla pro mne tehdy naprostým zjevením.
Její současné znovupřečtení pro mě tak znamenalo nostalgický návrat do doby mládí a mých prvních kontaktů se sci-fi literaturou…
A ke svému údivu jsem zjistil, že kouzlo autorova nezaměnitelného vypravěčství ani po tolika letech z jeho povídek, které jsou ve skutečnosti básněmi v próze, nevyprchalo…

Místy trochu zdlouhavým a někdy až nadbytečně "básnickým" způsobem odvyprávěný příběh o "Mordoru v nás", děsivé podobenství o šelmách, které dřímají kdesi v našem podvědomí a které – jsouce probuzeny okolnostmi – se utrhávají ze řetězu, často překvapujíce i nás samé…

Příjemné, milé a nenásilné seznámení se základními pravdami buddhismu…
Osobně vřele doporučuji.

9 05.04.2015

Trochu nesourodý slepenec šesti povídek nestejné kvality…

5 05.04.2015

Knížka je dobře napsaná, děj "odsejpá", dialogy jsou krásně čtivé - ale bohužel Marlowe už není Marlowe! Alespoň tak to cítím já - a tak to nakonec vnímal i sám Chandler:

Tom Hiney: Raymond Chandler - životopis (str. 242 a 243):

…Guinness spisovatele (myšleno Chandlera) přesvědčoval, aby Marlowa oženil, a on ochotně napsal deset stránek nového příběhu, který nazval "Případ z Poodle Springs", v němž detektiv a Linda Loringová prožívají líbánky. Když Chandler jednou vysvětloval Ianu Flamingovi, že musí nechat hrdinu upít se k smrti, protože už nemůže pracovat, domníval se autor Bonda, že sňatek by byl dobrý nápad…
(…)
Nakonec ale Guinnessovi řekl, že to s knihou nevychází. Představa, že by se Marlowe měl oženit, "třeba i s velmi milou a hezkou dívkou, odporuje charakteru postavy. Vidím ho vždycky na pusté ulici, v prázdných pokojích, žasnoucího nad životem, ale nikdy úplně poraženého."
Brzy na to se projektu vzdal.
(Konec citátu)
................

Chandler to pochopil velice rychle - po napsání deseti stránek. A představa ženatého Marlowea se pro něho stala "ideou neslučitelnou se životem"…

Skvěle a fundovaně napsaný životopis, který každého milovníka Chandlera musí nezbytně potěšit.

8 25.03.2015

Typická "chandlerovka" s ne zcela domyšleným příběhem, klopýtavě překombinovaným závěrem a (tentokrát) trochu předimenzovaným trojhvězdím ženských hrdinek, ovšem napsaná přenádherným jazykem a odvyprávěná osobitým, nenapodobitelným stylem; třaskavě výbušná směs, obsahující typické rekvizity drsné školy, řádnou dávku romantiky a nezanedbatelnou porci nostalgie, to vše servírované se shakespearovskou noblesou.
Tohle člověk může číst pořád dokola a vůbec mu nevadí, že jehla občas poskočí na škrábancích uvěřitelnosti či logiky…
100%.

Zajímavé a mnohdy i vtipné povídání, ale návod, jak vyzrát na svoje zdravotní problémy, v knize nehledejte (pakliže se nespokojíte obecnými radami typu: nestresujte se, zvolněte, odpočívejte a dejte si do pořádku svoje osobní vztahy).

10 25.03.2015

Jak už jsem napsal v komentáři k Barvě kouzel, Terry Pratchett rozhodně není mým šálkem kávy. Přesto (nejspíš ovlivněn současným vzedmutím vlny mediálního zájmu o jeho osobu – dnes je to osm dní, co autor zemřel – ale i veden snahou "pochopit, co na tomhle chlapíkovi všichni mají") jsem sáhl po jeho další knize.

Příběh o Toničce Bolavé mě oslovil svojí komorností a zpočátku jsem koketoval i s pětihvězdičkovým hodnocením, ale později jsem podlehl témuž "syndromu přesycení", který mne přemohl i u Barvy kouzel: Někde v polovině knihy jsem znovu začal pociťovat únavu z "bezbřehé imaginace" a chuť číst dál se postupně vytrácela. Zkrátka je ve mně něco špatně nastaveno…
Přesto jsem poctivě dočetl – a upřímně řečeno: jsem rád, že jsem to nevzdal!

Po jistém váhání uděluji čtyři hvězdičky, především za nádherný jazyk, za řadu půvabných míst, vyvedených v mollových tóninách (vztah Toničky a její babičky) a vlastně i za docela milý příběh…

6 20.03.2015

Čekal jsem něco více "duchovního" (ve smyslu "více ukazujícího vlastní Cestu"), ale jako exkurz do exotického myšlení japonského samuraje počátku 18. století nakonec velmi zajímavé…

2 15.03.2015

(1. část komentáře)

(V tomto komentáři může vnímavější čtenář objevit náznaky SPOILERŮ…)

NIKDY neposuzuji detektivku podle toho, na kolikáté stránce jsem dokázal určit vraha, neb odjakživa tuhle příčku hodnotového žebříčku považuji za zcela marginání záležitost! Mně je totiž úplně šumafuk, jestli se mi podaří ukázat prstem na padoucha už v polovině knihy nebo jestli to nedokážu vůbec – a jsem hluboce přesvědčen, že PRÁVĚ TENHLE ATRIBUT (schopnost autora ochránit vraha před čtenářovým předčasným odhalením) o kvalitě knihy opravdu nic nevypovídá. Pro mě je daleko podstatnější, jestli autor dokáže zaujmout čtenáře, jestli umí napsat čtivé dialogy – a především: jestli je schopen odvyprávět uvěřitelný a člověčinou prodchnutý příběh. TOHLE jsou moje priority – a v tomto punktu – podle mne – autorka nijak neoslnila…

Klady:

1) Sympatická dvojice ,,vyšetřovatelů´´: Robin je mile snaživá, medvědovitý Cormoran naopak hřmotně chlapácký – a dohromady jim to ohromně pasuje. Za tímto tvrzením si stojím i přes drobnou výhradu vůči dle mne kostrbatému vyobrazení vztahů s jejich ,,životními´´ partnery, které do knihy vnášejí lehký závan odéru Ordinace v Růžové zahradě.

2) Dobré, čtivé, poctivě vystavené dialogy, které právem představují vlajkovou loď knihy.

Zápory:

1) ,,Je to tak – tak divadelní,´´ říká jedna z postav románu – a jako by touto sentencí charakterizovala celý ten mnohasetstránkový příběh. Protože ,,divadelní´´ je v knize snad opravdu všechno, motivem zločinu počínaje a ,,pateticky melodramatickým´´ provedením vraždy a všemi těmi Strikem teatrálně narežírovanými dalšími a dalšími setkáváními s podezřelými konče (a to tu nehovořím o onom citově přepjatém ,,zahradním´´ finále s padajícím sněhem a spektakulárním odhalením vraha).
Proč proboha tahle přehnaná ,,divadelnost´´? Už jenom třeba ta kašírovaná umělost ve způsobu provedení vraždy? Jako by se dnešní autoři předháněly, kdo vymyslí obskurnější způsob sprovození ze světa. K čemu? Když mám nosný, veskrze zajímavý příběh, nemusím vycucávat z prstu mord, nad kterým by zalapal po dechu i kdejaký ostřílený zločinec.

2) 480 stran nepřečtete na jedno nadechnutí – a vědět na začátku, že strávím spoustu hodin s partičkou nesympatických, úchylných literátů, asi by mě k četbě nikdo nedonutil.
A tak zatímco Hammett a Cain (slovy Raymonda Chandlera) ,,dokázali vytáhnout vraždu z benátské vázy a hodit ji do postranní uličky´´, paní Rowlingová ji z té zaplivané uličky znovu vrátila do benátské vázy snobského, jako povrch Marsu odtažitého světa, tak na hony vzdáleného běžnému čtenáři. Mám-li být upřímný, pobyt mezi těmihle nesympatickými nadlidmi mě doslova otravoval a mnohokrát jsem měl chuť autorce hodit její tlustou knížku na hlavu.
(pokračování níže)

21 12.03.2015

(2. část komentáře)

3) Rowlingová sama sobě svázala ruce, když se rozhodla na téměř pěti stech stranách popsat, jak soukromý detektiv vyšetřuje vraždu, kterou mu policie v podstatě vyšetřovat ani nedovolí. Co zbude? Jen nekonečné tlachání o ničem – a bezradní Strike a Robin, kteří kolem místa činu obcházejí jako pes kolem řeznického špalku.
Mimochodem nechápu, proč vůbec se Strikem tihle "divní lidé" ztrácí čas – nejspíš proto, aby bylo o čem psát, protože jinak by se román smrskl na stostránkovou novelu. Už vidím, jak tihle zbohatličtí magoři dobrovolně souhlasí s tím, že si půjdou hodinku poklábosit někam do restaurace se soukromým očkem, jehož sociální status leží mimo hranici jejich rozlišitelnosti, nechají tohle "beznoho individuum" přehrabovat se v jejich soukromí, svěřují se mu s privátními bolístkami a mnohdy před ním i dovolí vytrysknout na povrch svým slabostem. Ne, ne, tohle až příliš šustí papírem…
Metoda "vyptávání" možná funguje zpočátku, kdy si soukromý detektiv dělá svoji práci, obchází lidi, motající se kolem knížek a hledá pohřešovaného, ale jakmile dojde k odhalení vraždy a do procesu se zapojí policie, Straikeova role v celém vyšetřování se nebezpečně scvrkne do podoby bezvýznamného statisty a jeho setrvávání v příběhu už udržuje pouze vůle autorky, nikoli vůle logiky. Existuje mnoho literárních soukromých oček, která vyšetřují vraždy souběžně s policií, ale tam jejich aktivity vyplývají z přirozeného chodu věcí – na rozdíl od Hedvábníka, kde veškeré schůzky s "podezřelými" jsou jen z prstu vycucané – prostě proto, že s někým si Cormoran přece MUSÍ povídat, když už je tím hlavním hrdinou…

4) Jestli mě něco hodně štvalo, potom vše, co se týkalo Quineovy zvrácené knihy "Bombyx mori". Pochybuji, že by někdo z nás takovou hovadinu byť jenom otevřel, natož aby ji četl – a tady se těmi pitomostmi všichni smrtelně vážně zaobírají, rozpitvávají skryté významy zakrvácených pytlů, Vykrajovačů, Harpyjí, Epicoen a dalších a dalších úchylných figur.
"Strike si vzpomněl na hnědou lepkavou tekutinu vytékající z Harpyjiných ňader." Co k tomu dodat? Snad jenom tohle: "Hnus, který člověkem otřese, spadne mu čelist a sevřou se mu všechny svěrače," abychom zůstali u autentických slov autorky.

Závěr:

1) Jediné, co se mi po čase z knihy vybaví, bude vzpomínka na poměrně sugestivně vylíčené Strikeovy problémy s bolavým pahýlem, to jeho věčné kuhání, ať už o berlích nebo o holi (popř. zavěšen do Robin). To byly opravdu dobře napsané scény…

2) Kní ve svém komentáři zmiňuje onu "čtyřkovou zajímavost" (44. kapitola začíná na str. 444!) – mě naopak zaujalo něco docela jiného: všimli jste si, kolikrát se za těch 480 stránek naši hrdinové dojdou "vyčurat" (respektive si "odskočí na záchod")? :-)

Přes všechny výhrady (protože na mistry musí být přísnější metr) solidních 60%.

19 12.03.2015

"Dvojka" se mi zdá slabší, než "Winifreda", autorka příliš spoléhala na náhodná odhalení a postupy "vyšetřovatelů" působily často nahodile a nepromyšleně, místy i nelogicky. A jakoby celému příběhu chyběla ta noblesní lehkost prvního dílu.
Přesto sympatické…

6 12.03.2015

Stephen King disponuje záviděníhodným darem, získaným od boha: Klade na papír (do počítače) příběhy se stejnou lehkostí, jako my ostatní smrtelníci dýcháme, jíme nebo večer co večer uléháme do postele. Jenže tenhle dar je současně i Kingovým prokletím (protože když někde něco přebývá, musí jinde něco chybět) – a King (občas) nedokáže valící se proud slov ukočírovat.

"Kupoli" jsem si chtěl přečíst prostě proto, abych knihu porovnal s hodně špatným televizním seriálem (zvláště druhá řada je až k neuvěření pitomá).
Prvních dvě stě stran jsem absolvoval tak jak se to má, pěkně slovo po slově, potom už jsem začal přeskakovat, nejprve nenápadně, za pár desítek minut už docela okatě – a nakonec jsem se po stránkách pohyboval doslova "mílovými kroky". Jenže to jsem pořád ještě nebyl ani v půlce knihy. A tak jsem to vzdal. Prostě mě unavily ty desítky tisíc slov – a já si začal připadat jako Jiřina Švorcová v Králi Šumavy, když se propadala do močálu na šumavských slatích.
Opravdu mě to nebavilo. Takže nedočetl.

Od Kinga jsem už pár věcí zhltnul – a některé byly HODNĚ DOBRÉ. K těm ovšem "Kupoli" zařadit nemohu.

40% (protože i v té záplavě plevelu jsem narazil na pár velice dobře napsaných scén…).

14 02.03.2015

Vůbec ne povedená, nijak originální, značně užvaněná a zároveň nudně neosobitá napodobenina románů Arthura Conana Doylea, mechanicky vycházející (a čerpající) z primárního vzorce "jak prosté, milý Watsone"…
Nebavilo, nedočetl, neohodnotil…

Detektivní story trochu násilně vpletená do osnovy historických událostí kolem svárovské stávky (1870). Není to špatně napsané (nutno vzít na zřetel i rok vzniku románu: 1960), ale pokulhávání logiky při vedení postav a budování příběhu je někdy až příliš do očí bijící…

5 28.02.2015

Oba romány mně přišly hodně slaboučké (Černé orchideje dokonce ještě o třídu slabší, než Schůzka se smrtí), celé se to nějak nepovedlo, postavy působily jako dřevěné marionety s napevno přidělanými údy – a o uvěřitelnosti zápletek se už vůbec odmítám šířit…
A navíc ten překladatelský lapsus, zapříčiněný v roce 1972 nejspíš ještě ne zcela zakotveným úzusem vztahových vzorců, týkajících s hlavních postav – mluvím tady o tom nestravitelném TYKÁNÍ mezi Wolfem a Goodwinem…

5 28.02.2015

Velice příjemné počteníčko – a jak nevyhledávám historické romány, do dalších dílů Cadfaela se pustím s ohromnou chutí…

16 28.02.2015

Ke knize jsem se vrátil po dlouhých čtyřiceti letech – a ani tentokrát nemohu hodnotit jinak než 5*. Brilantně napsané…

15 28.02.2015