marlowe komentáře u knih

Je to zajímavé, a pro mne i svým způsobem překvapující, ale geniálně vymyšlená šablona (linie detektivního vyšetřování + linie osobních životů + Ich-formou odvyprávěné vzpomínky na klíčové zážitky z dětství), kterou Peter May zvolil u Skály, mě napodruhé už tak výrazně neoslovila. Prostě nezafungovala. Jako když švadlena použije stejný střih, ale výběrem jiného materiálu už nedosáhne předchozího výsledku.

První díl jsem vnímal jako kompaktní jednolitý příběh, kde do sebe vše zapadlo jako v úspěšně složeném hlavolamu, zatímco u dvojky jsem si tak nějak až příliš (vedle sledování děje) uvědomoval "švy", kterými byly všechny dílky pospojovány – a to je, z pohledu autora, vždycky problematické konstatování.

Ano, Muž z ostrova Lewis je silný příběh plný silných emocí, ale prostě už to z mého pohledu nebylo ono.
(A navíc – pozor SPOILER – musím autorovi vyčíst tu melodramatickou kašírovanost finální "střílecí" scény, v níž "zvítězí dobro" – na moje gusto byla pojata přece jenom moc teatrálně.)

80%

25 08.06.2015

Knížce rozhodně neprospívá zařazování do škatulky "severská detektivka". Podobná klasifikace totiž nebezpečně zavání oním pověstným sčítáním (mícháním) hrušek s jablky. Poslední Laponec je zkrátka napsán podle úplně jiného vzorce než krimi-příběhy většiny ostatních "Seveřanů" – a to mu dodává punc originality.

Je to nesporně zajímavé čtení, plné zajímavých vztahů, příběhů a lidí, odehrávající se na zajímavém (a hodně drsném) kousku planety.

A když si čtenář navíc uvědomí, že je u něho napětí vyvoláváno docela jinými mechanismy, než na jaké je zvyklý u klasických detektivek, musí si chtě nechtě přiznat, že román je opravdu svým způsobem výjimečný.

A ani bych se nepozastavoval nad honosným titulem "Nejlepší francouzská detektivka roku 2013" – moje nepříliš dobrá zkušenost s novodobou francouzskou krimi naopak naznačuje, že se opravdu může jednat o ojedinělý počin "francouzského literárního roku".

Asi bych našel pár věcí, které by šly udělat lépe (např. padouchy vylíčit méně "padouchovitě), ale román mě jako celek zaujal natolik, že jsem se rozhodl hvězdičkami neskrblit.

90%

11 08.06.2015

Asi jsem čekal něco víc...
Nakonec jsem knížku dočetl, ale čím dál tím intenzivněji mně připadala přece jenom trochu ukecaná - byť to tak nejspíš mělo být.
Takže si můžete jít sednout, pánové Amisi a Conqueste, do notýsku si píši: "lepší průměr"...

7 02.06.2015

Tuhle knihu mi kdysi (v roce jejího českého vydání – 1976) doslova VNUTILA prodavačka v knihkupectví. "Berte, dokud máme, jezdí ji k nám kupovat lidi až z Prahy…" Tak jsem se nechal zviklat, koupil – a nelitoval.
A lítost se nedostavila ani teď, po letech, když jsem si román znovu přečetl. Asi by mu člověk mohl vytknout určitý patos a sentiment, ale to zkrátka tak nějak patřilo k době jejího vzniku a tak s čistým svědomím uděluji plný počet bodů.
Vše podstatné o knize napsali moji předřečníci, tak jenom jediná poznámka: kdykoli navštívím zoologickou zahradu, nikdy neopominu vyhledat výběh s vlky, abych zavzpomínal…

15 31.05.2015

A ještě k tomu úplně prvnímu tenaxovu komentáři: tohle je velký paradox, tenaxi, postava Maigreta s Jeanem Gabinem splývá mnohým – a přitom byly natočeny pouze TŘI filmy, v nichž si Gabin Simenonova hrdinu zahrál: Maigret klade past, 1958, Případ komisaře Maigreta, 1959 a Komisař Maigret zuří, 1963. Což svědčí o jediném: Gabin mručivého Julka Maigreta ztvárnil tak neopakovatelným způsobem, že se nám to všem naprosto nesmazatelným způsobem zažralo pod kůži…

6 29.05.2015

Všechno podstatné už pěkně a zcela vyčerpávajícím způsobem napsal honajz (viz níže).

Takže za mne jenom pár slov:
Tahle první "Maigretovka" je zajímavá především tím, jak nádherně ilustruje Simenonovo "hledání cesty". Autor potěžkává zbraně a zkouší průchodnost různých "literárních cestiček" – a to vše jenom proto, aby pochopil, v čem je silný a kde za svými literárními vzory viditelně pokulhává. A myslím, že si velice rychle uvědomil, že jeho největší slabinou je AKCE jako taková – a i proto s akčními scénami v pozdějších románech tak vehementně šetřil, čímž kupodivu (a vlastně paradoxně – zvláště z dnešního hlediska, kdy AKCE je mnohdy alfou omegou většiny kriminálek) dosáhl až na samotný vrchol. Protože Simenona dělá Simenonem právě absence jakýchkoli supermanovsky vyhrocených scén – a mezi světovou "detektivkářskou" elitu ho po právu vynesl nikoli popis stříleček a brutálních vražd, nýbrž jeho schopnost s hodinářskou přesností si pohrát s popisem lidské psychiky, schopnost "oloupávat člověka jako cibuli až na jeho dřeň"( jak jednou sám o sobě napsal).

Jinak příběh tohoto románu je opravdu hodně slabý a vlastně ani nemá cenu ho nějak hodnotit.

Ty dvě hvězdičky dávám právě jen za to nostalgické nahlédnutí do pravěku Simenonových začátků.

9 29.05.2015

Tak tahle detektivka Ake Edwardsona (na rozdíl např. od románu Nebe na zemi) mě naprosto neoslovila: zmatený příběh plný vykonstruovaných vztahů, nepravděpodobných náhod, schválností a uměle vytvářeného napětí, který se – řekl bych – autorovi zcela vymkl z rukou.
Nebavilo mě a dočetl jsem jen silou vůle.

20%.

3 16.05.2015

Moje první setkání s Mankellem…
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na "suchý až toporný" způsob vyprávění, ale nakonec jsem se začetl a výsledným dojmem je "relativní spokojenost"!
Vlastně mi vadila jediná věc a to NADUŽÍVÁNÍ "backgroundů" (Wallanderovy vztahy s otcem, Wallanderovy vztahy s bývalou manželkou atd.), protože podle mne i tady platí, že "méně je někdy více"…
Ale ano, docela solidní detektivka – a bez zábran sáhnu po dalším dílu.

80%.

12 16.05.2015

Udělal jsem si radost a znovu (za posledních 40 let nejméně potřetí, ale spíše to bylo už po čtvrté) si přečetl Noční autobus – pro vlastní potěšení i pro potřebu znovu se utvrdit v názoru, že "romány o zločinu" (celkem je jich rovná desítka) autorské dvojice Sjöwallová-Wahlöö (dnes hodně upozadněné a zatlačené do stínu nezájmu) tvoří i teď, po letech, absolutní špičku severské krimiprodukce.

Noční autobus je v pořadí čtvrtý v "Backovské" řadě – a já osobně ho považuji za nejzdařilejší z celé série. Úsporně odvyprávěná story o vyšetřování hromadné vraždy by mohla v kurzech tvůrčího psaní sloužit jako učebnice pro začínající autory detektivek: Skvěle načrtnutá linka příběhu, dialogy, kde nepřebývá (a ani nechybí) jediná replika, postavy napsané tak živě, že máte chuť natáhnout ruku a chytit je za rukáv…

110%!!!

Jelikož autor sám sebe nebere vůbec vážně (viz jím poskytnuté "autobiografické" rozhovory), nelze brát vážně ani samotný jeho román. Což ale neznamená, že se nemůžeme pokusit o jakés takés hodnocení za použití obecně platných měřítek.

Hustej nářez je ve skutečnosti prachobyčejná počítačová střílečka přepsaná do lineárního příběhu, okořeněná popisy brutálního násilí a zahuštěná nenápaditými (a bez invence napsanými) sexuálními scénami.
Bohužel se celé vyprávění odehrává v jediné tónině a svojí strukturou připomíná monotónní písničku poskládanou ze tří not.

Není to ani sci-fi ani parodie na sci-fi, spíše taková schválnost, pokus "něco za každou cenu napsat" a zároveň ozkoušet, kam ještě je možno zajít a co ještě konzument této literární podmnožiny (literatury podobného ražení) unese.

Autor si může dělat ze čtenářů šoufky, zcela legitimně může v poskytovaných fiktivních rozhovorech tahat ctěné publikum za fusekli, ale když jednou napíše něco, co vydává za román, musí počítat s tím, že jeho "produkt" bude jako "román" také posuzován, respektive, že ho budou číst nejenom skalní fanoušci žánru , ale i "normální čtenáři", kteří ho budou hodnotit běžným metrem…

Už přečtení prvních stránek ve mně evokovalo zcela realistickou představu: rybník před výlovem se zvednutými stavidly a s čepem, kterým se valí všechno to nahromaděné bahno, špína a žabincový hnus.
Člověk se při četbě nemá čeho chytit, křivka celé story zůstávala v lineární rovině – na jedné jediné frekvenci – a co je nejdůležitější, knize chybí jednotící příběhová linka, která by celé vyprávění svazovala do smysluplného celku. Jinými slovy, děj románu na nás od první do poslední stránky stříká jako voda z trávníkového zavlažovače, stejně chaoticky, stejně odosobněně, stejně únavně a monotónně…

V některém komentáři (viz níže) se objevil názor, že "Nářez" napsal Jiří Kulhánek (pod pseudonymem "František Kotleta"), ale já tuto úvahu považuji za zcela scestnou. Protože existuje JEDINÁ podobnost s Kulhánkem, a to, že oba autoři s velkou chutí píší o zvrhlostech. Ale tam všechna podobnost končí – a všechna ostatní srovnání pajdají na obě nohy, protože Kulhánek alespoň umí (jak už jsem podotkl v komentáři k jeho Nočnímu klubu), postavit výborný příběh, sakra dobře rozumí termínu "střídání rytmu vyprávění", umí pracovat s detailem i celkem, umí vygradovat děj i dialogy, v pravý čas dokáže sáhnout po humorné vsuvce, ovládá filmový střih atd., atd., atd.… – z kterýchžto dovedností Kotleta nezvládá ani jedinou. Takže úsměvnou teorii o možném "Kulhánkově pseudonymu" můžeme směle vyškrtnout ze seznamu konspirací.

20% za snahu.

24 16.05.2015

Tenhle typ literatury rozhodně nevyhledávám, ale na fenomén jménem "Jiří Kulhánek" jsem za poslední roky narazil už tolikrát, že jsem se rozhodl – z docela obyčejné touhy po "rozšíření obzorů" – konečně si od tohoto všemi opěvovaného autora něco přečíst.

A výsledný dojem: Obrovské překvapení!

Pravda, čekal jsem magořinu (a také jsem jí v poctivé dávce obdržel), ale že to bude TAKHLE ZÁBAVNÉ, to jsem rozhodně nepředpokládal. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem někdy narazil na knihu psanou s takovým nasazením a s takovou "chutí vyprávět".
Kulhánek umí postavit výborný příběh, sakra dobře rozumí termínu "střídání rytmu vyprávění", umí pracovat s detailem i celkem, umí vygradovat děj i dialogy, v pravý čas dokáže sáhnout po humorné vsuvce, ovládá filmový střih atd., atd., atd.…

Takže kdybych to měl nějak shrnout: braková story na úrovni béčkových filmů, ovšem podaná tak úžasně šťavnatým jazykem a s takovým smyslem pro humor, že člověk chtě nechtě zcela dobrovolně přistoupí na autorovu "hru" a nechá se vtáhnout do příběhu. A protože jsem se při čtení od samého začátku královsky bavil a vždy oddaloval okamžik, kdy do knihy vložím záložku a "půjdu do Hajan", uděluji bez uzardění (sám sebou překvapen a zaskočen) plný počet bodů. (A rozhodně si přečtu nejenom "dvojku", ale i něco dalšího…)

31 16.05.2015

Zajímavá, místy možná lehce rozvleklá, ale na druhé straně hodně aktuální kniha – myslím, že si na ni všichni, kdo ji četli, v následujících letech při poslechu zpráv ze světa mnohokrát vzpomenou…
Román je – podle mne – nejsilnější v komorních, respektive v nejméně nápadných úsecích, naopak za jeho největší slabinu považuji většinu "superakčních" pasáží (útěk z loděnice, celá ta stěží uvěřitelná scéna v Aréně smrti apod.), kde se děj nebezpečně přibližuje úrovni scén z béčkových filmů – jako by se autor rozhodl provést úlitbu čtenářům, prahnoucím po akci za každou cenu…
Takže jedna hvězdička dolů právě za tuhle až trochu úsměvnou (nepravděpodobnou, nevěrohodnou, nadsazenou) hrdinovu neprůstřelnost ve zmíněných scénách.
Jinak ale vřele doporučuji.

24 27.04.2015

Tak tenhle Hammettův román mě nijak neoslnil. Děj se sune kupředu jen díky nekonečným slovním proklamacím, policejní vyšetřování spočívá ve věčném čekání, kdo s jakými novými informacemi zase přijde, hrdinové neustále někam chodí a v dlouhých dialozích "odvolávají, co v předešlém rozhovoru odvolali" – a aby člověk pochopil, co se vůbec stalo, musí přetrpět dlouhatánský závěrečný výklad.
50% s odřenýma ušima.

5 25.04.2015

Dvě celkem solidní a dvě slabší povídky – a část nedokončeného románu Tulipán, který mě naprosto nezaujal…
Zajímavé, jak Hammett dokáže mnohé pasáže pojmout v nádherné, řekl bych až mistrovské zkratce, – a jinde se neubrání zoufalému, bezbřehému žvanění…

7 25.04.2015

Zajímavý a kultivovaně odvyprávěný dvojpříběh; jen škoda, že si druhá polovina románu neudržela vysoko nastavenou laťku "prvního poločasu" a trochu sklouzla až kamsi k melodramatu…

5 25.04.2015

Tuhle nedlouhou novelku (nebo spíše nabobtnalejší povídku) jsem skousnul při odpoledním kafíčku – a vlastně ani nevím, co si o ní mám myslet – respektive CO autor jejím napsáním sledoval (kromě zjevné snahy "něco napsat").

Je to taková prvoplánová hříčka, ve které oceňuji určité "napojení" na známý Kingův román, ale to je tak asi všechno. Možná by pomohlo zásadní přepracování, provedené pod přísným redaktorsko-dramaturgickým dohledem, ale na to už je asi pozdě.

Vlastní příběh od samého počátku zápasí s dějovou plošností a samotný text pozůstává jen z nepřesvědčivých popisů a pohříchu prkenných, papírem šustících dialogů.

Autor si může – pro mě za mě – vymyslet sebenepravděpodobnější story (vůbec nic nemám např. proti mluvícímu plyšovému praseti nebo proti Josefově "mimosmyslovému vnímání", pakliže to vše je součástí příběhu), ale reakce postav na běžné podněty musí zůstat uvěřitelné a musí vycházet z reálného života a obecných zvyklostí – a v tomhle punktu Hřbitov prasátek kulhá na obě nohy – jinými slovy: postavy mnohdy jednají (a mluví) tak, jak si přeje autor, a nikoli tak, jak velí logika věci.

Ty dvě hvězdičky dávám jednak za snahu (sám moc dobře vím, jak těžké je dovléci příběh do zdárného konce), jednak za povedený "prasečí" motiv, který se jako červená nit vine celou novelou – a taktéž za ten příjemně napsaný doslov…

6 17.04.2015

Něco, co by atmosférou mohlo hodně, hodně vzdáleně připomínat druhý díl Škvoreckého "Borůvkovské" série (Konec poručíka Borůvky ) – kdyby ovšem autor dokázal rezignoval na přílišnou prvoplánovost vtipů a obecně se odpoutat od humoru ve stylu "utírat si nos židlí".
Škoda!
Je mi jasné, že se jedná o grotesku – a jak čtu v komentářích, mnozí podobný styl vítají – ale čeho je moc, toho je příliš, a i parodie by měla ctít určité hranice vlastního "parodování" (namátkou třeba "krvavé výslechy v kachlíčkárně" apod.).

Trochu mi vadilo i neustálé opakování leitmotivů (např. všudypřítomná Bohunčina sekaná) – ale daleko víc bych autora vyplísnil za katastrofální nevyváženost obsahové úrovně jednotlivých povídek ; co si budeme namlouvat, poslední dva "megakousky" (Případ zamčeného pokoje a Případ s hazardními hráči – zabírají prakticky třetinu knihy) se prostě nepovedly a pan spisovatel je měl ze sbírky nemilosrdně odstranit, protože byly zjevně napsány pouze proto, "aby toho bylo na celou knížku".

P.S.: Major Vomáčka mi svojí krevní skupinou vzdáleně připomínal legendárního esenbáka z Pelíšků ("Dostali jsme rozkaz zastavit diverzanta, muže s koženou brašnou na zádech.") :-)

4 13.04.2015

Tuhle knížku jsem poprvé četl někdy na základce (nezapomínejme, že ji Bradbury napsal už v roce 1950!) – a byla pro mne tehdy naprostým zjevením.
Její současné znovupřečtení pro mě tak znamenalo nostalgický návrat do doby mládí a mých prvních kontaktů se sci-fi literaturou…
A ke svému údivu jsem zjistil, že kouzlo autorova nezaměnitelného vypravěčství ani po tolika letech z jeho povídek, které jsou ve skutečnosti básněmi v próze, nevyprchalo…

Místy trochu zdlouhavým a někdy až nadbytečně "básnickým" způsobem odvyprávěný příběh o "Mordoru v nás", děsivé podobenství o šelmách, které dřímají kdesi v našem podvědomí a které – jsouce probuzeny okolnostmi – se utrhávají ze řetězu, často překvapujíce i nás samé…

Příjemné, milé a nenásilné seznámení se základními pravdami buddhismu…
Osobně vřele doporučuji.

9 05.04.2015