marlowe komentáře u knih

První Agátina kniha (z roku 1920), první ze série "Hercule Poirot".
K "Zámku Styles" jsem se vrátil po mnoha, mnoha letech – nejspíš proto, že jsem se chtěl podívat na tento vůbec první román Agathy Christie novýma očima – a možná i proto, abych se pokusil přehodnotit svůj celoživotní ambivalentní postoj ke "královně detektivek"…
Exkurz "do minulosti", bohužel, nedopadl pro autorku příliš dobře, neb celkové hodnocení – po zralém uvážení – snižuji z původních čtyř hvězdiček na výsledné tři…
V knize jako v nějaké "učebnici tvůrčího psaní" nacházíme mnoho příkladů zásadních nešvarů, kterými Agatha i v dalších letech zhusta prošpikovávala svá díla: (SPOILERY!) falešný plnovous "ze dvou přaden černé vlny, který zcela jistě na dálku vypadá jako pravý", kostýmní převleky, záměnu ženy za muže, krkolomnou zápletku, sahající daleko za hranici uvěřitelnosti, nedostatečnou prokreslenost postav, které jednají spíš podle přání autorky, než na základě logiky, až příliš "přepálenou" Hastingsovu nedovtipnost – a naopak jen těžko akceptovatelnou Poirotovu jasnozřivost, díky níž náš malý detektiv sype z rukávu jednu "vyšetřovací verzi" za druhou – a tak bychom mohli pokračovat.
Je to škoda, Agatha umí dobře rozehrát příběh – ale potom se (alespoň tak to vidím já) najednou vše zlomí a před očima nám – jako na nějakém druhořadém představení ochotnického spolku – začnou defilovat dvojrozměrné postavy a často zcela zašmodrchaný propletenec vztahů a těžko vstřebatelných souvislostí…

10 22.02.2015

Ne všechno, co se líbí jednomu, musí nadchnout i druhého…
Ač se považuji za milovníka hard-boiled school, Peter Cheyney mně prostě nesedí, přes to halt vlak nejede. Autorovo vidění světa – např. oproti Raymondu Chandlerovi – je až příliš prvoplánové a dvojrozměrné, postavy až příliš ploché a veškerý děj od první do poslední stránky vzniká pouhým vrstvením nových a nových ústních proklamací, které jsou překrývány jejich dalšími a dalšími verzemi, dokud na plotně nevzkypí finální guláš.
A vlastně mi nesedí ani ten neomylný a nepřemožitelný hrdina, kterému je vždycky všechno naprosto jasné a který neváhá dát po hubě každému, kdo se na něj byť jen křivě podívá…

11 16.02.2015

Prostě jsem to věděl dopředu! Že Pratchett nebude mým šálkem kávy. Také proto jsem se celá ta dlouhá léta jeho Zeměploše vyhýbal širokým obloukem…
No, nakonec jsem to risknul, ozkoušel – a první díl s určitým vypětím i dočetl.
Musím se vší vážností (a smeknutým kloboukem) uznat, že autorova imaginace je vskutku bezbřehá! Líbily se mi hlavní postavy, často jsem se i pousmál vtipnosti, s jakou Pretchett popisuje jejich osudy a nezřídka jsem nestačil valit oči nad autorovou nápaditostí, se kterou řešil trampoty těch dvou popletů, nicméně…
…nicméně jsem se zároveň těšil, až doklopýtám k závěrečnému THE END. Přes všechnu barvitost vyprávění a přes všechnu "žertovnost" děje mi to všechno připadalo (teď asi naštvu všechny Pratchettovy fanoušky) takové nějaké zbytečné, jalové, psané jen pro efekt a pro psaní samé – a často jsem se přistihl, že dobu, strávenou čtením, považuji za ztrátu času. Prostě někdo má rád holky…

9 13.02.2015

Sice jako by trochu ubývalo "policejních" scén s Carlem, Asadem a s Rose, ale jako celek opět hodně dobré…

11 13.02.2015

Klasický Velinský s excelentními dialogy, Chandlerovsky pronikavou schopností zobrazení okolního světa – a, jak už to u pana V. bývá, i v logičnosti trochu pokulhávajícím příběhem…

14 13.02.2015

Zatímco autor Robert Maurer k vyjádření myšlenky potřeboval 141 stran, psychiatrovi Leo Marvinovi v podání Richarda Dreyfusse na to ve filmu "A co Bob" stačila jediná věta: Malými dětskými krůčky vpřed…
Trochu víc hlušiny – ale na druhé straně i pár dobrých a užitečných rad…

3 13.02.2015

No, detektivka to rozhodně není, co si budeme povídat. A i tentokrát, podobně jako např. v autorově povídkové knize "Tři minipřípady Jacka Linného", se pan Lipšanský neubránil určité nevyváženosti: tu příběh překotně pádí vstříc cílové rovince, tu se nekonečně vleče v jalových rozpravách, které na sebe berou funkci zpomalovacích retardérů.
Spíše než devadesátá léta na mě z knihy dýchala doba Stroupežnického Našich furiantů nebo Roku na vsi bratří Mrštíků. Jako by "cesta na Moravu" rovnala se "cestou do předminulého století", do časů gruntů a selské paličatosti.
A ještě něco mně hodně vadilo: přemíra polopatičnosti v předkládání morálních apelů. Protože čeho je moc, toho je příliš.
Je to škoda, protože major Stanislav je postava, se kterou by ŠLO pracovat, jen vybudovat smysluplný příběh s uvěřitelnou zápletkou a motivací (ze kterého nebude tolik čnět umravňující hesla) a při psaní udržet trochu vyrovnanější tempo vyprávění.
20% za ten byť těžko postřehnutelný autorský potenciál – a možná i za schopnost občas sundat nohu z plynu vážnosti a pohlédnout na hrdiny brýlemi nevážného "vylehčení"…

4 12.02.2015

Základním atributem povídkového triptychu je do očí bijící nevyváženost – a to jak při vzájemném porovnávání jednotlivých povídek, tak z hlediska "struktury mikroklimatu" každé z nich.
Jednoznačně nejlepší je povídka první, která je zároveň nejdelší a nejstarší. Autor evidentně sám sebe nebral při psaní příliš vážně a tahle sympatická skutečnost dodává dílku punc jisté zábavnosti.
Povídka číslo dvě je totální omyl a úlet, autorův dramaturgický autopilot měl včas zakročit a tohle "dílko" okamžitě vyhodit do koše.
"Trojka" už ani zdaleka nedosahuje oné lehkosti, která vyzařovala z první povídky – a navíc z ní příliš čouhá chtěná didaktičnost.
30% za tu zmiňovanou "lehkou zábavnost" ve vstupní novele.

3 12.02.2015

Ano, každý si musí v knize najít to své… Ale ne všechno je pro každého stravitelné…
Například s myšlenkou o nutnosti odpuštění musím stoprocentně souhlasit, na druhé straně na striktní rovnítka mezi jednotlivými nemocemi a jejich mentálními příčinami nahlíží můj vrozený skepticismus poněkud "skepticky"…
Nicméně ano: zajímavé a v mnohém poučné…

9 05.02.2015

Výborně napsaná příručka pro všechny, kterým se zdá, že s časem, svěřeným jim do vínku, hospodaří někdy až příliš lehkovážně a rozmařile.
Velmi poučné, naprosto srozumitelně vysvětlené, přehledné, ukázkově názorné – zkrátka doporučeníhodné!
Teď už jenom maličkost: těch užitečných rad se držet… :-)

6 05.02.2015

Plusy:
Solidní příběh, dobře postavená parta kriminalistů, z větší části uvěřitelné dialogy, zajímavě strukturovaný postup vyšetřování.

Mínusy:
1) Čeho je moc, toho je příliš. Kniha je neúměrně rozsáhlá a radikální škrty by ji posunuly mnohem blíže stupňům vítězů. Když se rozhodnete složit čtyřicet metráků uhlí hrablem na sníh, jistojistě si strhnete hřbet. A přesně tohle se stalo autorovi.
2) Gigantické špalky nečleněného textu, odrazující už jenom tou svou statickou monolitičností. Mám rád knihy "provzdušněné" dialogy a nedlouhými odstavci, stránky, pokryté ze 100% textem (jako byste papír odshora dolů natřeli barvou) mě už dopředu odrazují.
3) Příliš, příliš mnoho politiky. Ruku na srdce: Myslím, že většině z nás stačí denní příděl politické špíny z novin a televizních zpráv. Ovšem když na mě další vysušené mrtvolky politických kauz začnou padat i z detektivky, u které jsem si chtěl zarelaxovat, považuji to za neférový podraz. Některé politické pasáže působí jako spolehlivé retardéry, ještě navíc osazené trčícími hřeby – mnohdy mě nudily natolik, že jsem se musel uchýlit k podlému přeskakování textu.
4) Příliš mnoho vysvětlování, příliš mnoho podrobných exkursů do minulosti, příliš mnoho nadbytečných informací (a také příliš mnoho Boba Dylana). Jejich nemilosrdné vyškrtnutí by celkovému vyznění příběhu rozhodně více pomohlo, než uškodilo.
5) Některé dialogy (zvláště ty "ze soukromí postav") nezdravě šustily papírem a zaváněly "Mirko-Dušinovskou" didaktičností.
6) Za nejslabší místa považuji scény zobrazující "nepracovní" (nebo chcete-li "volnočasové") aktivity zúčastněných; některé "scénky" až hraničí s naivními historkami z prvorepublikových "Kalendářů paní a dívek českých". A tak musím už poněkolikáté opakovat: jejich vypuštěním by kniha jen a jen získala.

Resumé: Přes všechny zmíněné výtky si myslím, že Modré stíny rozhodně patří k tomu LEPŠÍMU, co za poslední roky z české detektivní školy vzešlo – a s čistým svědomím naděluji 70%. A kdyby se "příště" autor ukáznil a věnoval se více samotnému vyšetřování, než výrobě aseptické vaty "nepracovních" interpersonálních vztahů, věřím, že procenta by – alespoň co se mne týče – určitě ještě nabobtnala.

16 28.01.2015

Kniha, při které se rozhodně moc nenasmějete. Ale Ram Dass o "umění stárnout" vyprávět umí a rozhodně není na škodu si jeho pohled na problematiku, před kterou mnozí strkají hlavu do písku, přečíst.

6 21.01.2015

Pravda, ti "zdánlivě nevysvětlitelní fantómové" mně trochu vadili, stejně jako ten trochu kašírovaný vztah s "princeznou", ale jinak dobré - nádherně vylíčenou atmosférou padesátých let počínaje a výborně vykreslenými postavami a skvěle napsanými dialogy konče.

14 19.01.2015

Zpočátku se mi kniha zdála lepší, než "jednička", ale za půlkou se to najednou zvrtlo, úroveň začala rapidně klesat a ke konci už jsem se modlil, aby to všechno co nejrychleji skončilo.
Tam, kde autoři teprve rozvíjeli děj a budovali pavučinu příběhu, šlo všechno hladce, ale jakmile se rozhodli "začít vytvářet napětí", šlo jejich snažení do kytek. Děj se začal podřizovat touze autorů po "akčnosti", logika se "vymkla z kloubů" a vysublimovala kamsi mimo zobrazovanou realitu a všichni hrdinové se začali chovat tak, jako by ráno spolu s pyžamem strčili pod polštář i svůj vlastní rozum. Škoda.
60%.

9 16.01.2015

Na první pohled je vidět, že knihu napsal někdo, pro koho je policejní práce denní rutinou. Tohle je velký klad románu.
Za druhou plusovou položku považuji detailní zobrazení mafiánských praktik vysokých politických činitelů, jejichž slabý odlesk na nás před lety poblikával z novin a z televizních obrazovek, ale o nichž asi nikdo z nás netušil, že mohou být až takhle zrůdné a hrůzné!
Jediným nedostatkem knihy je podle mne určitá zdlouhavost některých pasáží, které jako by se vydělovaly z vlastního románového "těsta" a – neschopny splynout s celkem – existovaly v prostoru jako izolované, samostatné ingredience.
90%.

21 16.01.2015

Otázka první: Jestlipak nakladatelství Moba zaměstnává nějaké redaktory? (Nahlédneme-li do Wikipedie, zjistíme, že odpovědný redaktor v nakladatelství "zodpovídá za jazykovou a obsahovou náplň jednotlivých knih".) Pakliže tedy odpověď na výše položenou otázku zní ANO, potom je něco shnilého ve státě dánském…

Otázka druhá: Četl Juan Zamora někdy nějakou detektivku – potažmo vůbec nějakou knihu? Pakliže ne, měl by si v dohledné době alespoň pár románů přečíst, aby zjistil, jakým způsobem SKUTEČNÍ autoři budují příběh, jak vrství dialogy, aby rozhovory postav působily přirozeně, jakými zákruty vedou linku vyprávění, aby čtenáře uchovávali v permanentní touze číst dál, jak vědomě střídají tempo vyprávění, jak věrně zobrazují reálie, jak popisují postavy a prostředí…
Nahlédnout do kuchyně mistrů oboru stoprocentně pomůže: Buď se člověk něčemu z řemesla přiučí – anebo pochopí, že je načase najít si jiného koníčka.

Otázka třetí: Navštěvoval autor na základní škole hodiny slohu? Nejspíš ne, protože jinak by byl alespoň v náznacích obeznámen s nejzákladnějšími pravidly "tvoření textu". Například by se od paní učitelky určitě dozvěděl, že by neměl v jedné větě opakovat stejná slova (respektive slova se stejným slovním základem), nebo že by neměl vedle sebe klást slova podobně znějící, protože to, milé děti, nepůsobí hezky. ("Třeba by mi nakonec vůbec nic neřekl, což by bylo nakonec asi lepší." --- Začnou zase zasedat. --- Možná, že vlastně nechtěla, nebo se jí moc nechtělo do veřejného vystupování.)
A kdyby se stylistice věnoval i v pozdějších letech, naučil by se například, jakým způsobem se otevírají obrazy, pochopil by, že není na škodu alespoň některé scény vést k určité pointě apod.

Otázka čtvrtá (a poslední): Je v silách lidských (například za pomoci nějaké edukační činnosti?) dodatečně ZÍSKAT chybějící cit pro jazyk – nebo je tato vlastnost již dána geneticky? Pan Zamora cit pro jazyk nemá, o tom se přesvědčíte po přečtení několika stránek knihy. Ale možná určitá naděje existuje. Tenhle chlapík do psaní evidentně chuť má. A když se mu třeba podaří dohnat zameškané… Naděje přece umírá poslední.…

Nicméně román Případ rozhádaných spolužáků je špatný. VELMI špatný. Juan Zamora přistupuje k literatuře stejně, jako múzou nepolíbený člověk, který se rozhodne napsat symfonii. Hudební skladba není soubor náhodně vepsaných not do notové osnovy, stejně jako román není množina náhodně uskupených slov nabušených do počítače. A detektivní román ani zdaleka netvoří jen vražda a přítomnost kriminalistů.

Samostatnou kapitolu tvoří vedení příběhu – respektive popis postupu vyšetřování. Tohle už nemá s literaturou vůbec nic společného. I ten malý klučina z Kästnerova románu Emil a detektivové vedl vyšetřování smysluplněji, než kriminalisté pražské mordparty ze Zamorovy detektivky. Vrcholem kriminalistických metod je tady ukazování fotografie vražedné zbraně každému z podezřelých ("Znáte ten nůž?" "Ten nůž vidím prvně."), veškeré výslechy se točí jen kolem drbů – a ještě jsou napsán tak amatérsky, jako by je do školní písanky s vyplazenou špičkou jazyka klopotně zaznamenal šestiletý capart, který se rozhodl stát se spisovatelem.

Čímž se dostáváme k poslední Achillově patě – k dialogům. Ty jsou – snad mi pan autor odpustí – výrazem šokujícího neumětelství, ryzího zoufalství a čirého amatérismu. Popravdě, čtivější promluvy by vymyslel i delfín. Jako by spolu hovořili dřevění paňácové obdaření mozkem z robotického vysavače nižší generace. Převést tyhle rozhovory postav na plátno, vznikla by komedie desetiletí. Protože, proboha, pane Zamoro, TAKHLE PŘECE NIKDO NEMLUVÍ!!!

Co tedy potencionálního čtenáře čeká? V první fázi neskutečně nudná a jakékoliinvenceprostá expozice (první pětina knihy), v níž se "seznámíme" se všemi protagonisty, následuje smích vzbuzující vyšetřování (na kterém se proti všem obecným zvyklostem ruku v ruce se členy mordparty podílí i jeden "nepolicista") a vše vrcholí logice se příčícím závěrem.
Sečteno a podtrženo: Zamorův detektivní román je aseptickou parodií na detektivku – a výstavním štítem neutěšené bídy české krimi-produkce.

Na závěr názorná ukázka textu (podobné bonbónky potkáte prakticky na každé stránce) – pro ty, kteří ne až tak úplně pochopili, co znamená výraz "cit pro jazyk":

Vešel z chaty na nedávno opravený chodník. Ušel jen pár kroků a už byl u druhé chatky. Stál před ní mercedes, takže věděl, že někdo bude vevnitř k nalezení. Jen jestli budou mít droždí. To je přece věc, která není na chatě jen tak k mání. Zazvonil. No opravdu, droždí, sakra, co jí to jenom napadlo říkat mi, ať jdu vyptat droždí? Na co by jim bylo droždí? uvažoval důchodce.
Dveře se otevřely. Pan Bořek viděl do chaty. V posteli ležela přikrytá slečna, určitě na sobě nic neměla. Zdeněk Jakubec měl oblečené jen trenýrky. „Co potřebujete, pane Bořeku?“ zeptal se. „Droždí. Nemáte droždí?“ „Ne, promiňte,“ už už aby zavřel dveře. „Na shledanou,“ zavřel je. Důchodce se tedy rozhodl, že přece jenom skočí do obchůdku pro droždí. Ale pořád tomu nemohl přijít na kloub. Proč ho manželka posílala pro droždí? Počkat, počkat!

A jako přídavek jedna opravdu psychologicky uvěřitelná promluva matky k synovi:
"Lepší, když tě zavřou za krádež, než aby ses v noci někde opíjel." :-)

(Upozornění: Některé informace v komentáři mohou nést znaky SPOIERU!)

Mnoho povyku pro nic (jak by řekl klasik) aneb Dlouhé povídání o tom, kterak naši hrdinové mysleli, že uloví medvěda – a nakonec postřelili jen vypelichanou veverku.

Pozitiva:
1) V ději se tentokrát (zaplaťpámbu) neobjevují hrdinčini rodinní příslušníci.
2) Téma "Je možné, že Kristus přežil ukřižování, byl ženatý a měl děti?" je lechtivé a určitě má značný marketingový potenciál.

Výtky:
1) Kniha má pouze dvě základní úrovně vyprávění: scény s uměle vytvářeným napětím (třeba ta se šakalem a mnohé další), které vyvolávají spíš usměv, než touhu zalézt pod peřinu, a do dlouhatánských dialogů rozprostřená "vědecká pojednání na různá témata" (přičemž tyto odborné přednášky mohou v románu existovat jen proto, že vždy jeden z účastníků hovoru je v daném oboru úplný pařez, naprosto se "nechytá" a tak musí svůj vzdělanější protějšek neustále povzbuzovat větami typu "Ztrácím se, zlato", čímž dosáhne toho, že následuje obsáhlý referát ve stylu "Miláčku, klidně mi teď můžeš danou problematiku objasnit, tak prosím povídej – a nemusíš spěchat, máme na to tři sta stránek!").
2) Stanu-li se majitelem (byť dočasným) archeologického nálezu, který může od základu změnit pohled na minulost, jakož i dramaticky zasáhnout do fungování současného světa, není příliš pravděpodobné, že tento objev s sebou tahám po výletech a nechávám povalovat v obyčejné sportovní tašce, jako by to byl chleba s máslem nebo použitý kapesník.
3) Kathy Reichs jako by se bála, že nesplní povinné penzum řádek, který ji uložil nakladatel – a tak statečně vytváří dlouhé sloupce tvořené jednovětými (ale mnohdy i jednoslovnými) odstavci – nějak takhle:

Tlumený hlas.
Další.
Křik.
Jakeův hlas. Slova, která jsem nedovedla rozeznat. Hebrještina?
Další slova, která jsem nedovedla rozeznat. Rozzlobená slova.
Žuchnutí. Další.
Dusot něčích nohou.
Černota ještě více zčernala. Stočila jsem oči ke vchodu.
Malému obdélníku slunečního svitu stáy v cestě něčí nohy.

Možná milé Katky křivdím, možná chtěla vytvořit zdání stupňujícího se napětí, ale na mě tahle hojně používaná inovace jejího stylu působila jako čirá manýra.

5 27.12.2014

Konečně, po letech, jedna velmi, velmi dobrá česká detektivka!!!
V té záplavě hluboce podprůměrných tuzemských krimi-příběhů se nám tu najednou vyloupla vlaštovka, která si rozhodně zaslouží naši pozornost.
Unikátní kousek, kde stylistika i příběh souzní v naprosté harmonii…
Sympatický detektiv, zcela uvěřitelné zobrazení průběhu vyšetřování, nakonec jsem si zvyknul i na tu "astrologickou" linku, na níž si stěžoval recenzent-předchůdce…
Je to radost číst domácí detektivku a nervat si vlasy zoufalstvím z jazykového neumětelství a z kompozice, jejíž konstrukce ve vás vyvolává pocity, které člověk zažívá po konzumaci nafouklé konzervy.
Zcela zasloužených 90%.
(Těch 10 procentních bodů strhávám za trochu kontraproduktivní zacházení s pasážemi, které (paralelně s výbornou a bezpřipomínkovou "policejní" linkou, v níž sledujeme postup vyšetřování) zobrazují činnost podezřelých. Tyto scény místy neúměrně zpomalují děj, a zároveň mnohdy až příliš polopaticky čtenáři prozrazují nástin řešení, které já osobně bych raději poznal díky "mravenčí práci" vyšetřovatelů…
A potom ještě (SPOILER) ten "Orint-expresovský" motiv vícera pachatelů – to už je HODNĚ přes čáru: tři pokusy o vraždu prakticky v jediném okamžiku…)

Každopádně jsem HODNĚ natěšený na chystaný televizní seriál (Ivan Trojan coby vrchní komisař Holina), jehož ději tento román předchází…

8 21.12.2014

Poměrně solidně napsaná detektivka.
V udělení plného počtu hvězd mi zabránily následující výhrady: Příliš mnoho náhod a těžko uvěřitelných konstrukcí, občas příliš složitě konstruovaná souvětí (ale to může být vina překladatele) a za třetí: manýra v podobě "ostrým střihem" (přesněji "tečkou a odstavcem") oddělovaných uvozovacích vět.

"Nejspíš ano."
Řekla Olivia.

Tak tohle mě štvalo docela dost.
Jinak zajímavý pohled do zákulisí "bezdomovectví"…

11 19.12.2014

Simenon dokáže svým úsporným stylem i na omezené ploše povídky rozehrát velké a hluboce lidské příběhy…

5 09.12.2014