marlowe komentáře u knih

Povídková sbírka z pozůstalosti.
„Hořký konec“ s Nerem Wolfem je povídková varianta románu „Hořké pochoutky“ (respektive "Lahůdková vražda") s detektivem Tecumsehem Foxem.
„Nebezpečný úkryt“ je varianta povídky „Nevůle Hattie Annisové“ z knihy „Třikrát vražda“.
40%

3 19.11.2014

Trojka – a asi zatím nejlepší kousek.
Skvělý, skvělý, skvělý příběh, suchý (a osvobozující) humor, hektolitry napětí, úžasná trojka vyšetřovatelů.
Tak pravil nadšený fanoušek Oddělení Q.
100%

17 19.11.2014

Ani nedokážu definovat, CO mi na knize vadilo nejvíc. Jestli ten chladný, nezúčastněný styl vyprávění, nebo příběh, postavený tak nějak "divně" a "nakřivo", anebo ten všudypřítomný, nepříjemný pocit nepohody, který jsem při čtení permanentně zažíval.
Vždycky hodnotím knihy a filmy podle toho, jestli budu ochoten se k nim někdy vrátit.
O Svědkyni ohně mám jasno: Nikdy víc!
I přesto, pseudonyme Keplere, vám píši slušných 60%, protože - přes všechny výtky - váš příběh obsahuje řadu zajímavých prvků a linií.

9 19.11.2014

"Kniha Na kopci získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku 2013".
Nebýt této informace, asi bych byl o poznání shovívavější. Takhle mi nezbývá, než ke knize přistupovat jako k VIP-produkci, tzn. "bez sentimentu".

Nuže tedy prvotní dojem: Námět na kratší povídku uměle roztažený na plochu téměř čtyř set stran, nevýrazní, matní (téměř se mi chce napsat nesympatičtí) hrdinové, nevzbuzující ve čtenáři prakticky žádné emoce, linka příběhu bez jediné vlnky vzrušení, v podstatě asepticky vodorovná, připomínající EKG-graf týden starého nebožtíka.

Nechce se mi věřit, že by vysokoškolsky vzdělaný člověk, jímž autor je, neznal klasické principy výstavby dramatického díla, jak je definovali už staří Řekové (expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa). Ale čím jiným než hrubou neznalostí řemesla můžeme vysvětlit fakt, že expozice zasahuje až někam hluboko do druhé poloviny knihy?
Vždycky dám přednost pomalejšímu příběhu před akčním krvákem, ale nekonečné citace mailů a výpisků z diplomové práce už hraničí s manýrou – jako byste do padesátimetrové ulice před školu nechali nainstalovat padesát retardérů. Tady už končí všechna legrace!
Anebo ti naši amatérští detektivové! Silně pochybuji o tom, že bych disponoval nějak výraznější bystrostí, ale při čtení románu jsem postupně získal značnou dávku sebedůvěry, neboť prakticky všechny "záhady" jsem dokázal dešifrovat o desítky stran dříve, než ti dva Watsonové – a pak už jsem jen trpně čekal, kdy to konečně docvakne i jim.

A ještě k tomu "tempu vyprávění". O mém velkém oblíbenci George Simenonovi také nelze tvrdit, že píše nějaké "akčňáky"; děj v jeho příbězích postupuje pomalu, krček za krůčkem – a přesto se nedokážete od knihy odtrhnout. Jiří Březina si za pojem "neakčnost" dosadil termínem "nekonečná rozvleklost". Dlouhé, dlouhé, dlouhé minuty trávíte četbou vět ve stylu: Vyndal klíče z kapsy, odemkl, zul si boty, pověsil klíče na věšák, zavřel dveře, svlékl se, postavil vodu na kamna, uvařil si čaj, nalil si ho do hrnečku… atd., atd., atd. Neustále se rekapituluje, už stokrát řečené se zopakuje po sto prvé, všechno je těžkopádné, rozvleklé, nezajímavé, neživé… Škoda. Knížka není ani román ani populárně vědecká studie – a ROZHODNĚ to není ani detektivka, ačkoli to nakladatel inzeruje na přebalu.
10% za místy docela slušný jazyk – který nicméně poměrně často sklouzne k toporným konstrukcím školního slohu.

P.S.1: A ještě jedna věc mě neskutečně vadila: ostré střihy v okamžiku, kdy se líně plynoucí příběh mohl konečně odpíchnout od země. Vždy, když vyprávění dospělo k nějakému klíčovému bodu, v němž se "zpovídaný" konečně rozhodl promluvit, utřel nás autor konstatováním typu: …a XY mu všechno řekl. Puntík, tečka, finíto. Hrdina se vždy VŠE PODSTATNÉ dozvěděl – zatímco čtenář se mohl jít tak akorát klouzat! A kýžená informace, která mohla celou story přinutit konečně se pořádně nadechnout, byla pak následně čtenáři sdělena jen tak jaksi mimochodem, bez emocí, aby se neřeklo…

P.S.2: (SPOILER!) Za uši by si zasloužil grafik nakladatelství Motto, který prapodstatu onoho "základního tajemství", o kterém celá kniha pojednává a ke kterému se hrdinové tak klopotně propracovávají více než dvěma stovkami stran, prozradí svým "dvojsmyslným" obrázkem na přebalu ještě dříve, než chudák čtenář vůbec knihu otevře.

19 22.10.2014

Tahle story se Rexi Stoutovi nějak vymkla z rukou. Už ten nemastný, neslaný začátek! A tím to nekončí. I následně, častěji ve druhé polovině knihy, občas narazíte na pasáže a celé kapitoly, které jakoby signalizovaly autorovu bezradnost. Jako by Stout váhal, jakým směrem má příběh vést.
Nic moc tu neladí, navíc Wolfe je permanentně protivný a Archie někdy až únavně sarkastický a rádobyvtipný. Podezřelých je tolik, že se sotva vejdou do Wolfova domu a pohříchu je dokáže udržet v paměti jenom čtenář, umějící sčítat s přechodem přes desítku. A když si k tomuto zástupu potencionálních pachatelů připočtete právníky, policisty (včetně policejního ředitele), okresního návladního a agenty FBI, nemůžete se divit, že si v jednu chvíli Archie takto povzdechne: Ještě jsem musel všechno obejít, abych zkontroloval, zda něco nechybí a přesvědčit se, jestli někde pod nábytkem nespí nějací veřejní zaměstnanci.
Byť nerad, nemohu dát víc než 30%.

10 22.10.2014

Těch "tajemných cizinců", "krásných balkánských dívek" a "špionů evropského formátu" je tam na moje gusto trochu příliš, ne zcela sympaticky se mi jeví i ona "Jugoslávská" větev příběhu. Ale vem to čert! Člověk stejně tyhle knihy čte nikoli kvůli třeskuté zápletce, nýbrž pro ten příjemný pocit pobývat v blízkosti těch dvou povedených chasníků – Nera a Archieho.
Solidních 50%.

7 22.10.2014

Tady jsou slova zbytečná. Když někdo umí, tak prostě umí. Vynikající detektivka. Víc netřeba říkat!
90%. (Deset procent dolů za ten příliš akční ,,lovecký´´ závěr.)

19 22.10.2014

Tak tohle už autor trochu přehnal. Výborná jednička, snad ještě lepší dvojka – a s trojkou sešup dolů jako na skluzavce v parku. Spatlanina podobná tomu poslepovanému mýdlu pro paní učitelku Hajskou ze seriálu My všichni školou povinní. Ta knížka by měla mít podtitul "O tom, jak se mi vždycky podařilo uniknout v poslední vteřině". Děj překombinovaný až za hranici únosnosti – strašně rád bych poznal někoho, kdo pochopil, o co v knize šlo. Zaplaťpámbu, že série skončila.
30% za svižný styl – a taky s ohledem na předchozí díly.

6 22.10.2014

Supermanský hrdina, který si ví vždycky rady a každého přepere, stránky napěchované od sklepa po půdu hluchým textem a "provozními řečmi" ("Dáte si kafe?" "Tak jo."), příběh, přitažený za vlasy a vesměs nevýrazné postavy ve formátu 2D. Velké zklamání. Jako by Případ z Poodle Springs napsal někdo docela jiný…
20% s odřenýma ušima.

5 22.10.2014

Když se na impresionistický obraz podíváte příliš zblízka, uvidíte jen změť barevných skvrn.
Stejný pocit jsem měl při četbě knihy: před očima vám defilují kusé útržky dějů, promíchané bez zdánlivého ladu a skladu do víru, rotujícího v čase a prostoru.
Pořád jsem nedokázal polapit podstatu příběhu. Někdy se mi zdálo, že už už cítím pod nohama pevnou zem, ale vzápětí jsem byl zase obklopen mlhou.
A navíc jsem pořád srovnával. První kniha Catherine O’Flynn (Co se ztratilo) byla pro mne naprostým zjevením – a teď jsem byl najednou vtažen do příběhu, který jako bych pozoroval přes zapatlané okno a ještě cizími brýlemi.
Styl i jazyk výborný, ale vlastní story připomínala jen blýskavé střípky.
A pak přišel závěr knihy – a najednou se člověku v hlavě všechno spojilo. Všechno do sebe zapadlo. Jako když od onoho výše zmíněného obrazu poodstoupíte o několik kroků zpět – a najednou TO CELÉ VIDÍTE. Postavy, krajinu, slunce…
Hluboký a nádherný příběh o strachu ze stáří.
90%

12 25.09.2014

Detektivka typu "Povídejte, vzpomínejte, vyprávějte – a hlavně mi řekněte to, co jste neřekli policii; a já vám toho vraha najdu".
Příliš mnoho slov, příliš spletité interpersonální propletence, příliš komplikovaná stavba větných souvětí. A nádavkem to překombinované, NE-uvěřitelné a realisticky uvažujícím čtenářem těžko akceptovatelné provedení vlastního zločinu!
Nicméně pro člověka jako já, který nedokázal přečíst ani jediný díl Pottera, docela milé překvapení!
A navíc sympatický hlavní hrdina.
Solidních 60%.

15 25.09.2014

Třaskavé téma BIGOTNÍ KATOLICTVÍ VERSUS ANTISEMITISMUS, prezentované čtenáři v kulisách současného Polska a zasazené do rámu skvěle napsané a výborně strukturované detektivky. Dávám plný počet hvězd – a to i přes určité výhrady.
Co mi vadilo?
Místy lehce odtažitý styl vyprávění, hlavní hrdina, se kterým bych si po prázdninách už asi do jedné lavice nesedl – a pak ten za vlasy přitažený a "až příliš vkonstruovaný" motiv "nepravého" pachatele v samotném závěru knihy.
Ale jinak opravdu dobré!
Navíc si autor (sám Polák) zaslouží ohromné uznání za to, že TAKTO závažné a pro Poláky velmi nelichotivé téma vůbec otevřel a jal se jej vskutku statečně rozpitvávat…
90%

12 25.09.2014

V pořadí 6. díl ze série "Ota Fink & Discret" doplácí na autorovo podle mne nešťastné rozhodnutí vycházet při psaní ze tří základních požadavků na stavbu klasického dramatu, a to z jednoty místa, děje a času. U povídky dejme tomu, u novely možná – ale u románu? Jaroslav Velinský si touto volbou trochu dupl na nohu.

Tradičně výborné dialogy ani svěží styl vyprávění prostě NEDOKÁŽOU zaplnit prázdná místa v řídké tkanině nijak oslnivého a navíc nepříliš věrohodného příběhu.

A aby toho nebylo málo, tentokrát celé story chybí i výraznější atmosféra, vyšetřování dvojnásobné vraždy se potýká s uvěřitelností a zahalena do mlžného závoje nezřetelnosti zůstává i většina postav. Dokonce i "vedlejší figura číslo jedna", vypravěčova parťačka Lucka, postrádá to NĚCO, co by její "profesní" vztah se stárnoucím majitelem detektivní agentury alespoň trochu ozvláštnilo (jak tomu bylo např. v Bestii z Tamberku a jinde).

U mne zatím nejslabší "Discretovka" – 55%.

10 02.09.2014

Velice solidní detektivka napsaná nádherným jazykem a prošpikovaná úžasnými chandlerovsky šťvnatými dilaogy, které pan Velinský sype z rukávu jako pouťový kouzelník.

12 01.09.2014

Jestliže se mgeisselreiterovi knížka nedokonavě teprve „rozpadala“, mně se při čtení „rozpadla“ zcela dokonavě a totálně, takže mi z ní zbyl štůsek asi padesáti několikastránkových „časopisů“ – no co, alespoň mi při čtení v posteli nebolely ruce.

Co říci o souboru povídek, které byly napsány v době, kdy auta o výkonu pěti koní jezdila „maximální rychlostí 60 km v hodině“ a ve kterých trochu domýšlivý a trochu popletený „doktůrek“ sype řešení jednotlivých „případů“ jako z rukávu?

Upřímně, zápletky většiny historek mi připadaly příliš vykonstruované, místy až dětinské a často za vlasy přitažené, ale na druhou stranu dlužno přiznat, že z knihy vyzařuje nezaměnitelná atmosféra Francie čtyřicátých let a že v ní člověk narazí i na několik dobře zapamatovatelných postaviček.

Co se stylistiky týče, tady by to vydalo na plný počet hvězdiček, mistr dialogu a literární zkratky se holt nezapře ani na ploše menšího literárního útvaru.

Takže suma sámárum: poctivých 60%!

5 01.09.2014

Ne, vůbec to není špatná kniha, vlastní příběh i samotné vyšetřování má hlavu a patu, v dialozích to semo tamo zajiskří, dokonce se vyskytne i několik solidně načrtnutých postav.
Přesto musím zůstat u rozpačitých 50ti procent.

Důvody:

1) Žánrová neukotvenost: Autor se nedokázal rozhodnout, jestli chce psát detektivku nebo profesní román z novinářského prostředí. Výsledný tvar má tak podobu jakéhosi „kočkopsa“.
2) Mám-li být upřímný, hlavní hrdina mi VŮBEC NESEDL! Prostě mi nebyl sympatický. A stejně tak i většina ostatních figur. A to je, myslím, trochu problém!
3) Všeho moc škodí. A v románu je opravdu VŠEHO MOC! Moc vražd, moc nakousnutých problémů – a mám-li to říci obecně: vůbec MOC SLOV. Dlouhé, dlouhatánské dialogy (= tlusté špalky textu), předlouhé rozpitvávání už rozpitvaného, zcela předimenzované citace novinových zpráv (autor je zjevně novinář) atd.
4) Odrazující všudypřítomnost jakési obecné angažovanosti. (Tohle mně v knize vadilo hodně!)

Škoda. Skoro to (zpočátku) vypadalo, že se v české krimi blýská na lepší časy.
Tak snad někdy jindy…

6 29.08.2014

Je mi naprosto jasné, k čemu autor směřuje. A také jsem se poctivě snažil jím vytčenou cestu sledovat. Pravdou ovšem je, že se mi to ne vždy dařilo – a tak některé komnaty jím načrtnutého duchovního domu pro mě zůstaly uzamčeny. K mé škodě.
Na vině je zřejmě můj pragmatismus a léty zbytnělý skepticismus.

7 29.08.2014

Seznámení s autorem jsem dlouho, dlouho odkládal. Vesměs HODNĚ vychvalovaného Seveřana jsem si nechtěl pustit k tělu z prostého strachu, že NEBUDE tak dobrý, jak většina ostatních říká. Leč obava byla zbytečná (a to jsem začal tou nejhůře hodnocenou knihou). Už jsem přečetl hodně detektivek, abych mohl s klidným svědomým říci, že Netopýr je silně nadprůměrná detektivka s úžasnou atmosférou, skvělými dialogy a kompaktním, jakoby ze žuly vytesaným příběhem.
Jasně, jsou tam pasáže, ve kterých to trošku zaskřípe, ale jinak „u mě dobrý“, čímž mám na mysli solidních 80-90%.

18 29.08.2014

S paní Proškovou mám letitý problém. A to jak s jejími příběhy, tak s její češtinou. „Něco je špatně“, chtělo by se ocitovat klasika…

Co se vlastní knihy týče, úroveň povídek má – podle mne – sestupnou tendenci. Svým způsobem mě zaujala pouze ta první, naopak se závěrečnou povídkou jsem se doslova trápil a dočíst ji jsem dokázal jen s velkým sebezapřením.

Mám-li to říci úplně natvrdo (tímto prohlášením asi doběla rozpálím autorčiny fanoušky): dokud se na scéně neobjeví Horác, člověk ještě dokáže být jakžtakž shovívavý, ale s příchodem autorčiny ústřední figury jde téměř vždycky všechno do kytek: logika vyprávění, úcta k žánru i celková uvěřitelnost – alespoň TAKHLE to cítím já. Prostě jsme si s paní Proškovou nepadli do noty.

A ještě k té nahoře zmíněné sémantické výtce.

Navzdory vygooglovanému (a ze tří zdrojů potvrzenému) ujištění, že Hana Prošková je Češka jako poleno, mívám někdy pocit, že je spíš cizinkou, která k češtině přičichla až někdy ve zralém věku. Prazvláštní užívání slov a slovních spojení, kostrbatost ve slovosledu (někdy se člověk musí vrátit na začátek věty, aby plně pochopil, co chtěla autorka říci), slova umísťovaná do kuriózních kontextů, bizarní nakládání s předložkami, vedoucí ke vzniku krkolomných nečeských vazeb atd.

Jako příklad uvedu devět jazykových podivnůstek, které jsem (jako vzorek) zcela nesystematicky vyzobal na ploše devětadvaceti stránek (str. 308 – 336):

Měla pláč na kraji. ----- Zavolal na ni, rozškrtl novou sirku a snažil se k ní dostat; nebylo to příliš nesnadné… ----- „Stalo se ti to nerado?“ zeptal se Míla. ----- „Zrovna se chystám do koncertu.“ ----- „Bohužel jste si vybral zrovna dobu, kdy mám fofr, ale to nic nedělá.“ ----- Co se týká Horáce, musí se říci, že to s ním bylo značně horší; ano, o Jardovi se nezmýlil, že se to domníval, ale Olina nemusela být vinna… ----- „Bože, Horáci, ty vypadáš.“ Přisedla si k němu. „To je v kraji, to se vybrousí.“ ----- Žaludek měl jak na vodě a nervy se v něm začaly viklat. ----- Jenže Vašátko byl dříč a kromě toho ho pálila chyba, které se dopustil s Mertlem. (Konec příkladů.)

Nechci být hnidopich, ale jazyk by měl být nenápadným prostředníkem mezi čtenářem a příběhem. Jste-li ovšem v průběhu čtení neustále konfrontováni s nedostatečnostmi tohoto prostředníka, je to némlich totéž, jako kdybyste poslouchali muziku z praskajícího gramofonu, na kterém neustále poskakuje jehla (což je sice příměr pro pamětníky, ale lepší mě nenapadá). Potom je snad lepší celý ten krám raději vypnout.

12 29.08.2014

Knize by rozhodně slušelo spíše označení "psychologický román" než to trochu nešťastné ocejchování zobecňující nálepkou "temný thriller".

V příkrém rozporu se současným "klipovým" pojetím moderní detektivky (plné ostrých střihů a nečekaných zvratů) tady nacházíme pozvolna plynoucí děj, ukázkově rozvržené charaktery (načrtnuté jednoduchou, čistou linkou, připomínající japonské kresby tuší) a v neposlední řadě i nádherný, kultivovaný jazyk velkých vypravěčů, na který člověk v tomto typu literatury narazí zřídkakdy.

Výborná je linie vyšetřování vraždy (odvyprávěná v er-formě), ale snad ještě lepší je série dlouhých a záměrně neuspořádaných flashbacků, pozvolna a nenásilně odhalujících Finovu minulost; s každým novým obrazem před námi jako z mlhy vyvstávají nové detaily života hlavního hrdiny – a vy při četbě prožíváte stejně fascinující pocity, jako když v temné komoře položíte fotografický papír do vývojky a před vámi se na bílé ploše lesklého kartonu začnou objevovat první nejasné skvrny, které se následně promění ve výsledný obraz.

Opravdu výborná kniha!

Takže: spokojenost veliká, celkové hodnocení 95%. (Těch 5% strhávám za trochu předimenzovaný závěr – tady autor, podle mne, na pilu přitlačil až příliš.)

30 19.08.2014