marlowe komentáře u knih

Značné zklamání, čekal jsem mnohem víc – zřejmě pod vlivem převážně obdivných hodnocení. Příběh se mi zdál plochý, málovrstevnatý, tažený v jedné monotónní linii, každá kapitola jako by byla napsána podle stejné matrice. Zkrátka jsme si s autorem nepadli do noty.
Knížku jsem asi po třech čtvrtinách odložil nedočtenou…

8 17.08.2014

Další z nekonečné řady šedivých, nevýrazných, odnikud nikam se potácejících současných českých detektivek.

A pořád to samé, monotónní klapity-klap, jako nikdy nekončící refrén mlýnku na potoce: Matné, zaměnitelné postavy, nepravděpodobný příběh, prkenné dialogy ve stylu "proboha, takhle přece nikdo nemluví", literární styl na úrovni školních slohových prací, vyšetřovací postupy kriminalistů zcela se míjející s realitou, zápletky na hranici (a mnohdy i za hranicí) uvěřitelnosti, akční scény ve stylu socialistických kriminálek, točených "na první dobrou".

Nuže tedy: Jedna hvězdička za relativně věrohodné zobrazení novinářské práce, druhá za to, že celá story, přes veškeré uvedené výhrady, jakžtakž drží alespoň NĚJAKÝ tvar.

10 17.08.2014

Ach jo…
Jakoby většina českých autorů detektivek žvýkala při psaní nějaká psychedelická semínka, která jim zabraňují podívat se na výsledek své práce střízlivýma očima. Jinak si nedovedu vysvětlit tu bídu s nouzí, kterou tuzemští krimi-pisálkové produkují.
A pan Smetana rozhodně není výjimkou. Jen nechápu, jak mohl být autorem „třiceti televizních a rozhlasových her“ (viz životopis), když dialogy v jeho knize kulhají na obě nohy a šustí papírem jak sto let staré noviny. (A to se raději ani nebudu vyjadřovat k zápletce příběhu a k popisu způsobu vedení vyšetřování. Protože bych mohl sklouznout až někam k hovorové mluvě.)
Přesto (byť s určitým sebezapřením) ty dvě hvězdičky knížce dám. Jednak za „nikoli nezajímavý“ pohled do zákulisí amatérských herců – a také za snahu…

5 14.08.2014

Nečekaně milé počtení…
Po prvotních rozpacích (přece jenom je člověk u Simenona zvyklý na něco jiného) jsem stylu vyprávění nakonec podlehl a rtuť hvězdičkoměru dostrkal až na konečné 4*. Ty místy až dětsky naivní zápletky (vyklepávání morseovky podpatkem atd.) výsledný dojem přece jenom trochu degradují (nezapomínejme, že povídky byly psány před rokem 1943!), ale stylistická obratnost (budování vlastních příběhů i stavba dialogů), už jasně signalizují budoucí Simenonovo mistrovství.
A na závěr nostalgické povzdechnutí (spolu s mgeisselreiterem): Jak je možné, že se dodnes nenašel nikdo, kdo by vydal zbývajících devět povídek této sympatické série?

6 14.08.2014

Jussi Adler-Olsen napsal naprosto brilantní detektivku, na které jsem nenašel jediný chlup, kterým bych mohl dokladovat nějaké autorské zaváhání. Čistých 100% a palec nahoru. Tomuhle se říká Detektivka s velkým Dé.
Nádherně vystavěná pyramida příběhu, zbudovaná pěkně poctivě cihličku po cihličce, s decentním citem pro logiku, detail i psychologii, „detektivové“, se kterými by člověk hned zašel na pivko pokecat o věcech pozemských, úsporné dialogy, stylistická čistota. V knížce najdete všechno: lásku i nenávist, akci i detailní popis mravenčí práce policistů, napětí i humor.
Přednedávnem jsem na DK prezentoval výčet prohřešků, které mně vadily na románu „Vraní dívka“. Všechno, co jsem u Erika Axl Sunda postrádal (cit pro vyváženost atd.), jsem ke své radosti v „Ženě v kleci“ našel v míře vrchovaté.
A tak mohu Jussi Adler-Olsena bez uzardění umístit na špici svého soukromého „severského“ krimi-peletonu – hned za bezkonkurenčního Stiega Larssona.
P.S.: Jestli jsou i další díly série stejně dobré, mám se na co těšit!

39 04.06.2014

Takové nijaké čtení, na které člověk za pár dní zapomene. Exkursy do hrdinčina soukromí mě tentokrát iritovaly ještě více než u jiných detektivek, závěrečné shrnutí trochu příliš teatrální, celá zápletka lehce přepatnáctělá a motivace postav na hranici uvěřitelnosti.
Přesto to není napsané úplně špatně, po dlouhém váhání nakonec lepších 50%.

5 04.06.2014

Coby vášnivý detektivkář musím chtě nechtě na svém čele vyrolovat trochu vrásek, chci-li hodnotit „detektivní“ linii příběhu: Způsob vlastního provedení vraždy, který je čtenáři předložen v konečném resumé, bych u klasické detektivky odměnil přece jenom trochu důraznějším štulcem, ale v knize, kde jde o podstatnější záležitosti, než o finální odhalení původce zločinu, nesmíme být až tak úzkostliví.
Takže: výborná sci-fi se zajímavým filozofickým přesahem, v níž to lehce zaskřípe při objasňování podružné detektivní zápletky. Howgh.

8 23.05.2014

Cítím určité zklamání. Jako by mě autor podvedl. Ale chyba je jednoznačně na mé straně - prostě jsem od knížky čekal něco úplně jiného...

8 19.05.2014

Velice zajímavá (a povedená) symbióza dvou žánrů - detektivky a sci-fi.
Knížku by si měli přečíst všichni nespokojení brmlalové, kteří hudrají na kdeco. Čekají-li totiž na naše potomky takové vychytávky, jakou jsou potraviny z kvasinek a společné veřejné koupelny, bude se jim dnešní nedokonalý svět jevit jako nedostižný ráj...

Příliš, příliš rozvleklé, postrádal jsem alespoň nějakou postavu, která by mě zaujala, nebavilo, nedočetl...

Jedním slovem hnus.
Doteď nechápu, jak jsem dokázal přečíst skoro 250 stran (z 328 = ¾ knihy) těhle zvráceností. Nakonec jsem to vzdal. Protože tohle nemám zapotřebí. Číst si o mučení a zneužívání dětí? To půjdu raději umýt nádobí.
Číst Vraní dívku pro mě bylo stejně osvěžující, jako koupel v městské kanalizaci. A klopýtání od kapitoly ke kapitole mi silně připomínalo chůzi po sídlištním chodníku, pokrytém psími výkaly. Totiž ani tam otázka nezní JESTLI do něčeho šlápnete, ale JAK MOC vám páchnoucí výkaly při každém kroku potřísní boty a nohavice.
Hudbu dělá hudbou prosté střídání tónů. Když bude někdo na klavíru monotónně ťukat jen do jedné klávesy, asi jeho produkci za smysluplnou muziku považovat nebudete. Jenže přesně to dělají autoři: Od první stránky třískají na svém pomyslném nástroji do nejspodnějšího céčka a myslí si, že před jejich uměním padneme na zadek.
Všechno (ale ÚPLNĚ VŠECHNO!) je v knize temné a zvrácené, všechny postavy jsou divné a všechny vztahy pokřivené jako v zrcadlech Petřínského bludiště. Žádný úsměv, žádné pohlazení, žádné světlo. Kdyby byl svět opravdu takový, jaký nám předestírá dvojice píšící pod pseudonymem Sund, bylo by jediným východiskem střelit se do hlavy a jít se zahrabat metr pod zem!
Člověka vždycky nejvíce osloví příběhy typu „pepř a sůl“. Také se tomuhle pohledu na svět říká „Smích skrze slzy“. Pakliže se ovšem autor rozhodne popisovat jenom hnus, je mým legitimním právem čtenáře odmítnout jeho kyblík splašků se slovy „Děkuju, nechci“. Copak mám zapotřebí trávit svůj volný čas tím, že si budu číst o tom, jak dospělí (a děti) ubližují dětem, jak dospělí kastrují děti a jak dospělí (a děti) zabíjejí děti?
O čem budeme číst příště? O vydloubávání očí v přímém přenosu? O stahování novorozenců zaživa? Nebo se v knihách dočkáme podrobného popisu vyměšování? Protože je nejspíš v povaze lidské stále víc a více povolovat kohoutky… Člověk má zřejmě zakódovanou potřebu JÍT DÁL, hnát graf pořád strměji vzhůru, doběhnout dřív do cíle, skočit výš přes laťku, vyrobit víc oceli, napsat příběh, který bude popisovat ještě zvrácenější věci, než ten minulý…
Nejdřív jsem uvažoval o jedné hvězdičce z milosti – ale teď si říkám: Proč?
……………….

A ještě jedna vsuvka (napsaná trochu později – už s chladnější hlavou).
SUBJEKTIVNÍ důvody mého odsouzení knihy jsem podrobně načrtl výše. Zbývá uvést alespoň jeden důvod OBJEKTIVNÍ.
Tady je: Autoři zcela rezignovali na VYVÁŽENOST příběhu. Vzali nespočet střípků lidského zla, vysypali je na jednu misku vah – a tím to pro ně skončilo. Spánembohem! Jako kdyby psali investigativní reportáž do Reflexu. Ale zapomněli, že pro umělecké dílo platí přece jenom jiné vesmírné zákony.
Pro příklad sáhnu do televizní tvorby z nedávné doby. Proč se tak výrazným diváckým fenoménem (s plus mínus devadesátiprocentním ratingem) staly např. seriály Dexter či Hra o trůny? Protože jejich autoři naprosto přesně vědí, co to znamená CIT PRO VYVÁŽENOST. I v TĚCHTO příbězích nám autoři ukazují násilí a zlo v krystalické podobě – ale na druhou misku vah nezapomněli položit ty SVĚTLÉ stránky života: touhu po spravedlnosti, lásku, cit – a občas i humor. Bílá vynikne jen na pozadí černé – a naopak. Divák má tak možnost se ztotožnit s kladnými postavami – a dobrat se kýžené katarze. TAKHLE NĚJAK to funguje u příběhů s velkým Pé…
Takže soudruzi z NDR museli někde udělat chybu, když mě donutili znechuceně odložit detektivku po dvou stech přečtených stránkách (aniž jsem na vteřinu zalitoval toho, že se nedozvím, "jak to vlastně dopadlo"). Stokrát nic umořilo osla. Mě umořila přemíra negace, které chyběl protipól…

Nádherným jazykem odvyprávěný příběh, plný vtipu, ironie a sarkasmu, rusko-sovětská duše se vším všudy na stříbrném podnose, mistrně namalovaný předobraz bolševické zářné budoucnosti…
Pánové a dámy, ledy se pohnuly, zasedání pokračuje…

11 24.04.2014

Výborné. Asi ještě lepší, než „jednička“ – i když „trochu jiné“: Ubylo třeskutě vtipných hlášek (škoda), zato přibylo akce (autor zvyšuje grády rychlým střihem) a scén typu „tak teď to bylo o fous“.
Každopádně zajímavý pohled na fenomén zvaný internet.
(A ať mi nikdo neříká, že OD TEĎ nebude při surfování alespoň o milimetr skeptičtější a opatrnější…)

6 22.04.2014

Tak to mám v sobě prostě nastavené: Danny Smiřický (na rozdíl od poručíka Borůvky) mi k srdci nikdy nepřirostl. Vlastně mně byl tenhle kluk odjakživa nesympatický. S tím člověk nic nenadělá. Protivné mi byly slečny, do kterých býval zamilován – a nikdy mi nesedli ani ti jeho muzikanští kamarádi.
A když už jsem u toho, vážné výhrady mám i ke Škvoreckého stylu. Ta odnikud nikam se vlekoucí užvaněnost…
Ale abych nebyl nespravedlivý, knížka má i svá silná místa. Například „akční“ pasáže, v nichž autor popisuje „maloměstský revoluční chaos“…

7 22.04.2014

Qendo (a Janasem), upřímně mě moc netěší, že jsem tu zapůsobil jako někdo, kdo se „rozzlobil a řekl to pěkně od plic“ – ale s tím už nic nenadělám. Stalo se. Také já jsem si z této kauzy odnesl určité ponaučení do života – takže to nakonec vypadá, že všechno zlé opravdu může být i k něčemu dobré… (Protože jestli něco SKUTEČNĚ nesnáším, potom jsou to všechny odrůdy handrkování a hádek.)
Takže bílá vlajka vyvěšena a sekery válečné zakopány hluboko pod drn…

A teď ke Stínům minulosti.
Román už jsem dočetl před několika dny – a až váš včerejší komentář, Qendo, mi nabídl řešení, jak s touto skutečností naložit (neboli: jak vycouvat z patové situace, v jaké jsem se ocitl).
Napsat dobrou knížku se podaří jednomu z miliónu. Ale zkritizovat ji dokáže každý. (Právě v TĚCHTO okamžicích si vždy vzpomenu na ten základní rozpor mezi Šaldou a Havlíčkem Borovským, kdy jeden tvrdí, že kvalitu bot může kritizovat zase jenom švec, zatímco druhý si myslí, že k tomu, jak se v botách chodí, se může vyjádřit i nejposlednější pradlenka…)
Detektivky čtu odnepaměti – a mám-li být upřímný, ty české mi už dlouhou dobu dělají vrásky na čele. Protože si myslím, že právě v tomto žánru máme určitou tradici. A o to víc mě mrzí, že není prakticky nikdo, kdo by na ni dokázal navázat. Což je také jeden z důvodů, proč bývám ve svých komentářích ke knihám českých krimi-autorů někdy možná až moc přísný. Ale tak už to bývá, že nejkritičtější jsme právě k našim nejbližším…
Ale to jsem trochu odbočil…
Nuže tedy – tady je moje závěrečné resumé: Protože už jsem kolem knihy paní Svobodové zkalil příliš mnoho vody a oranisko podupal jako stádo slonů – dovolte mi, prosím, jedno privilegium: knihu NEOHODNOTIT! Ani komentářem, ani hvězdičkami. Děkuji.

Na rozdíl od bezděčného detektiva Oty Finka mi Augustin Veliký k srdci moc nepřirostl. Všichni protagonisté působí jaksi uměle a nevěrohodně - stejně jako celé to jejich kabaretně-amatérské policejní vyšetřování.
Oproti jedničce ubylo groteskních motivů, zato vlastní příběh natolik "zkomplikovatěl", že přestal být (alespoň pro mne) akceptovatelný (motiv mrtvého těla v báni, psychologické motivace aktérů, překotný výskyt osob na místě činu v okamžiku vraždy atd., atd.).
Přesto plánuji přečíst si i zbylé dva díly - třeba už jenom proto, abych zjistil, co těch dlouhých 18 let (dvojka byla napsána v roce 1972, trojka v roce 1990) s našimi hrdiny provedlo.

6 06.04.2014

Na začátek jedna rada: Až něky budete potřebovat zlepšit náladu, prostě otevřete tuhle příjemnou knížku (kdekoli, na jakékoli stránce) a prostě se začtěte. A rázem bude po splínu.
Nejsem žádný vyznavač humoristických románů, za svůj život jsem jich zas tolik nepřečetl, ale jedno už vím jistě: že Aristokratku ve svém pomyslném žebříčku zařadím hodně vysoko, určitě až někam k Saturninovi a panu Kaplanovi.

21 06.04.2014

Knížka se mi do ruky dostala čirou náhodou – přiznávám totiž bez mučení, že z vlastní vůle bych po NĚČEM TAKOVÉM sám nikdy nesáhl! Ale to jsou holt ty předsudky!
Příběh si netroufám hodnotit, je to jedním slovem ujetina (zvláště celý ten nadupaný závěr), ale ujetina KRÁSNĚ, ZÁBAVNĚ A S NADHLEDEM NAPSANÁ!
A co je nejdůležitější: Autor si na nic nehraje! Sedí spokojeně u stolu s vyloženýma kartama a nechává to jenom na vás: Máte-li zájem, berte, nemáte-li, čtěte si po večerech VELKOU (pseudo)literaturu à la „Pravda o případu Harryho Queberta“!
Z textu doslova čiší čirá radost z vyprávění (autor se musel při psaní neskutečně bavit) a o tom, že se jedná o skutečnou stylistickou lahůdku, vás přesvědčuje každá stránka a každý odstavec:
……
„Dávám dohromady tým.“
„Budou tam nějaký lidi, který nesnáším?“
„Který lidi nesnášíš?“
„Všechny.“
„V tom případě jo.“
……
Od člověka, který sedí na záchodový míse s flaškou v ruce, bere člověk kritiku docela těžce.
……
Felix Jonáš si prohlížel byt. Kdyby byl tenhle byt člověk, tak stojí na židli a strká hlavu do smyčky. Co se sakra s Klaudií stalo? Podíval se do příborníku. Láhve s vínem. Podíval se pod dřez. Prázdné láhve od vína. Podíval se do knihovny. Samá romantika. Skličující.
……
Felix přešel k příborníku, na kterém tiše žloutnul lak, otevřel ho a vytáhl láhev. Byla poloprázdná.
„To mám... pro návštěvy,“ řekla Klaudie.
„To je fajn. Já jsem návštěva,“ řekl Felix Jonáš a pořádně se napil.
……
V té chvíli si Felix všiml, že se svalovec vrátil z obhlídky koupelny. Všiml si toho díky tomu, že se mu jeho pěst zabořila do žaludku.
……
Hlídač přemýšlel, jak se mohlo něčemu takovému narodit něco takovéhleho.
……
„Co tu vůbec chtějí? Můžou dovnitř? Nemají povolení? Můžou vejít bez povolení? To přece nemůžou! Nemůžou vejít bez povolení! Musejí mít –“
Branka vrzla a policisté vstoupili dovnitř.
……
„Hele,“ řeklo dítě. „Možná vypadám, jako že je mi šest let, ale není. Je mi už hodně přes šest.“
……

Takže abych to shrnul: Nehorázná ptákovina, ale skvostně napsaná!!! To teda smekám! Takhle si umět hrát s jazykem, to se v dnešní době hned tak nevidí…!

17 01.04.2014

Určitě slabší, než jednička. Těžiště knihy – zvláště v první polovině – se nenápadně posunulo směrem od silného dominantního příběhu až někam k občas trochu uspávacím hodinám vlastivědy. A tak se z původně působivé akční story (Zahrada strachu) stává jakási popisná přehlídka druhů a čeledí žouželí říše (máme tu čest seznámit se postupně s lumkem, stírkem knižním, roupcem, červotočem umrlčím, atd., atd., atd.), krůček po krůčku jsme zatahováni do „nenásilného přírodozpytu“ o kmeni členovců a místo, abychom se zatajeným dechem sledovali příhody našeho šestinohého soukromého očka, si musíme vyslechnout mnoho naučných přednášek typu „samička lumka klade vajíčka tak a tak a vylíhlé larvy se živí tak a tak“. Poučné? Možná. Ale styl „hard-boiled school“ použitý v úvodním dílu, s tímto pojetím příliš neladí.
Ve druhé polovině knihy už akčnosti přibývá, ale pošramocený první dojem se koriguje obtížně.

5 01.04.2014

Několik důvodů, proč se mi knížka nelíbila:

1) Myslím si, že i detektivka typu „groteska“ musí vycházet z reálných kulis. Motiv, kdy geniální soukromé očko pomáhá totálně neschopné policii, bych nakonec asi skousnul (vzhledem k proklamovanému žánru „humoresky“), ale že vyšetřování vražd probíhá stylem „olympijského klání“, kdy mezi sebou soutěží dva týmy vyšetřovatelů a vítěze pak čeká povýšení, to už je i na „crazy-příběh“ (a potažmo i na mne) trochu silný kafe.

2) Paní Černucká přichází s novým typem dialogu. Často rezignuje na Cimrmanovský model „On něco řekne – já něco řeknu – on něco řekne“ (používaný v běžném životě i v literatuře), a přichází s inovovaným prototypem na bázi vzorce „Já položím jednoduchou otázku – on mi na ni odpoví čtvrthodinovou přednáškou“ (nepřeháním, narazil jsem i na téměř ŠESTISTRÁNKOVOU repliku – viz str. 103 až 108). A to je něco, co jako čtenář nedokážu akceptovat. (Jen si takovouhle scénu představte. V reálu nebo na televizní obrazovce…)

3) Další nešvar (o kterém se už zmiňuje Daisy2Little): mnohé reakce protagonistů na vnější podněty jsou v knize zcela nepřesvědčivé, přepálené, nepochopitelné, NE-uvěřitelné! TAKHLE by přece nikdo v konkrétních situacích nejednal…! Můžeme si vytvořit svůj vlastní (groteskní) svět – ale lidé v něm musí jednat věrohodně, lidsky přesvědčivě a uvěřitelně – což o počínání aktérů příběhu rozhodně říci nelze.

4) S hlavní hrdinkou jsem se nedokázal ztotožnit a její vidění světa mi bylo absolutně cizí.

5) A poslední věc, která mně na knize vadila: Odtrženost od reality. Celý ten mikrosvět vily U sedmi ještěrek jako by do románu prosákl z příběhů E. A. Poea nebo z filmů Tima Burtona. Všechno – dům i jeho obyvatelé – existují tak nějak MIMO reálný svět: Rozlehlé stavení, vstupní brána, cesta – a potom už jenom mlha všude kolem…

Rád čtu recenze paní Černucké na Centru detektivky – ale tahle knížka se jí nepovedla.

16 31.03.2014