marlowe komentáře u knih

První půlka mě HODNĚ bavila, ve druhé už to občas drhlo – a moc se nepovedl ani ten konec. Škoda. Nicméně ty čtyři hvězdičky si pan Mlíkovský zaslouží plným právem: za osobitý a naprosto neotřelý způsob vyprávění – a za postavu velitele SNB Bombery (včetně těch jeho "parádních hlášek"):

"Máte všechno?" zavrčel Bombera na podporučíka. "Píšete, jako když slepice kadí cihly!"

"Takovej parchant?" řval Bombera, "kterýho porodila hrbatá vopice v běhu, mi tu nebude rozvracet morálku!"

13 17.06.2016

Asi takhle: Myslím si, že "dvojka" za prvním dílem lehce pokulhává (na mne tam bylo nějak AŽ MOC těch bojů, šarvátek, stříleček a šermovaček), ale nakonec v hodnocení setrvávám u plného počtu bodů, protože zábavnost a lehkost vyprávění zůstaly – a to je přece to, oč tu běží…

16 15.05.2016

Osobně dávám přednost detektivkám, v nichž empatie a lidský přístup přebíjejí cynismu a "hřmotné chlapáctví" (byť občas prezentované i ženou – v tomto případě Pfeiferovou) a v nichž logické řetězení faktů a mravenčí práce policie vítězí nad hrubou silou a "akcí za každou cenu". Na mě zkrátka příliš mnoho mrtvol, přílišná glorifikace "rychlých řešení" – a příliš málo obyčejné lidskosti.
Druhý díl si pro každý případ odpustím…

9 15.05.2016

Klasická detektivka + dobrodružný příběh z předválečného Československa + podrobný průvodce po hlubinném železnorudném dole. Nevyvážený slepenec nesourodých ingrediencí, který pamětníkům může nostalgicky připomenout "madridské mýdlo", jímž malý Jirka Oliva obdaroval paní učitelku Hajskou…

4 01.05.2016

S přibývajícími díly jako by se někam pomalu začala vytrácet ta počáteční radost z vyprávění…
Nejzábavnější i nadále zůstávají Qwilleranovy rozmluvy s kočkami, jakžtakž se drží nad vodou i charakteristika vzájemných vztahů a vystižení atmosféry, ale zápletka a její následné rozuzlení tentokrát, ke škodě věci, pajdají na obě nohy…

4 09.04.2016

Člověk musí bezpodmínečně přistoupit na pravidla hry, neporovnávat (protože ani není s čím) a jen se s důvěrou nechat vést. A v ten moment TO najednou začne fungovat, desítky a desítky donekonečna se opakujících motivů vám začnou v hlavě vytvářet trojrozměrný obraz onoho groteskního, panoptikálního, Orwellovského světa – a závěrečné finále, podobno poslednímu dílku zasazeného do obřího puzzle, už jenom mistrovsky dovrší a uzavře celé to monumentální (a TAK JINÉ) vyprávění…

(A nádavkem smutek a hořká pachuť z autorovy předmluvy k druhému vydání z roku 1977, kdy se pan Fuks, nejspíš natahován na skřipec tehdejšími normalizačními kulturtrégry, pokouší vysvětlit nám čtenářům, kteří jsme tehdy o jeho vysvětlení vůbec nestáli, že celý ten příběh o Natálii Mooshabrové, napsaný bezprostředně po vpádu vojsk našich "bratrů", vlastně vychází ze socialistického realismu…)

21 08.04.2016

Čtvero drobných poznámek:

Za prvé: Zajímavý námět, zajímavý příběh – a hlavně hodně dobře udělaný konec (což u Kinga není zas až taková samozřejmost).
(Ovšem je-li pravda, že tenhle závěr pomohl autorovi vymyslet jeho syn, potom patří pochvala i Joe Hillovi.)

Za druhé: Znovu tu narážíme na už téměř tradiční Kingův nešvar, objevující se především v jeho novějších románech: na jedné straně přetrvávající schopnost umět nádherně vyprávět – a na straně druhé až příliš mnoho hlušiny, vaty a zbytečných a pro vyprávění zcela nepodstatných odboček. Někomu (že, Alix?:-)) tohle zkrátka nevadí, ale já vždycky upřednostňuji kompaktní tvar před rozvolněným vyprávěním bez pevně daných kontur.

Za třetí jedna honě kacířská úvaha, za kterou mě nejspíš milovníci literatury o JFK ukamenují: Skoro si myslím, že příběh by dobře (ne-li dokonce LÉPE!) fungoval i BEZ Kennedyho! Prostě proto, že MĚ daleko více dostaly události okolo rodiny Harryho Dunninga a Sadie Dunhillové, než celý ten "Lee Harvey Oswaldovský" motiv. (Ale to berte jen jako můj hodně soukromý názor!)

A za čtvrté: Už se těším na seriál!

31 23.03.2016

Komorní "maigretovka" napsaná možná až příliš úsporným stylem a možná až příliš strohým jazykem, taková jednohubka na odpolední posezení u kafíčka, rubikova kostka o pěti krychličkách, kterou složíte dříve, než dojíte zákusek…

7 12.03.2016

Mám-li být upřímný, jsou mi přece jenom bližší "finkovky", odehrávající se v pražských ulicích (se všemi těmi "soustružnickými" eskapádami a s maminčinými šunkofleky schovanými v troubě), ale tenhle "čundrácký" příběh se panu Velinskému hodně povedl, takže absence "městské aglomerace" nakonec vůbec nevadila.
Výsledný dojem: maximální spokojenost.
A protože "nadmíru spokojená" se musí po tomto dílu cítit i "holka House", uděluji plný počet bodů.

21 12.03.2016

Před čtyřmi dny prolétl kolem Země "nevypočitatelný" asteroid 2013 TX68.
Podobným způsobem mě v mládí bez jediného kontaktu minul i Školák Kája Mařík – nejspíš proto, že se mu v mých čtenářských začátcích postavili do cesty mnohem starší kluci (Verne, May, Troska a další jim podobní), takže na malého rozumbradu z hájovny se nějak nedostalo.
A tak jsem se rozhodl, že na stará kolena doženu zameškanou látku a v tom starosvětském povídání o šestiletém milovníkovi rozpíčků a čikulády si alespoň zalistuji.
Nicméně to opadlo tak, že jsem text přečetl komplet celý, pěkně poctivě od první do poslední stránky – a ještě jsem se při tom královsky pobavil.
Po nedávno dočtených (a úžasných) Klostermannových Vzpomínkách tedy další zajímavý exkurz do života našich předků, autentický vhled do dobového chápání morálky a zajímavé svědectví o neoddělitelnosti tehdejší každodenní existence od "náboženského vnímání světa"…

20 12.03.2016

"Detektivka pro pamětníky" napsaná krásným, téměř básnickým jazykem (jímž se autorka hrdě přihlásila k stylistickému mistrovství svého otce), ovšem předkládající nám "příběh o zločinu", kterému přece jenom chybí jistá dávka potřebné uvěřitelnosti.

Nostalgických 70%.

7 23.02.2016

I "pětce" přiznávám plný počet hvězdiček – byť tentokrát si jednu malou výtku neodpustím. Při čtení jsem si totiž bohužel až příliš často uvědomoval u předešlých dílů sotva postřehnutelný, ale tentokrát už i pouhým okem dobře viditelný "šev" mezi zcela realisticky vykreslenými "vedlejšími" motivy (Marco, Eriksen, Zola atd.) na straně jedné a mezi často až na samu hranici absurdní grotesky vyšponovanou linií "policejního vyšetřování" na straně druhé. Jo, zasmál jsem se nesčíslněkrát všem těm "diskusím o velbloudech" jakož i ostatním trefným hláškám Asada, Mørcka, Rose a ostatních – ale prostě mi tohle věčné vtipkování nějak neladilo se "smrtelně vážným" zbytkem knihy…

16 23.02.2016

Vůbec se to nečte lehce, člověk si musí zvyknout na dlouhé popisy, detailní místopisné i životopisné vsuvky a mnohé vysvětlující odbočky, přece jenom je znát, že Vzpomínky vznikaly už někdy před sto lety – ale jakmile přivyknete způsobu a tempu vyprávění, najednou zjistíte, že TOHLE se naprosto vymyká (téměř) všemu, co jste kdy přečetli. Vlastně je to neskutečně zajímavé knížka… Doba, o které autor píše, vztahy mezi lidmi, styl života, popis mravů a zvyklostí, stravování, oblékání, bydlení nebo třeba popis studia na školách, to všechno vás naprosto uchvátí svou autentičností – a vám nezbude, než mlčky obdivovat upřímnost, opravdovost a v neposlední řadě i neskutečnou pokoru, s níž Karel Klostermann k sepsání svých pamětí přistoupil…

Když si uvědomím, že můj otec už chodil do školy, když Klostermann zemřel, pojednává jeho kniha vzpomínek o době v podstatě nepříliš vzdálené – a přesto mi ten zaniklý svět, o kterém píše, připadal při čtení snad ještě vzdálenější, než nehostinný Mars chudáka trosečníka Marka Watneyho.

Opravdu vřele doporučuji.

16 23.02.2016

Zatímco nezapomenutelná Past na Popelku je čistě "laboratorní" šarádou, připomínající složitou šachovou úlohu (či spíše "literární pokus vyrobit detektivku ze zkumavky"), v Dámě s autem si už autor své brilantní umění vystavět komplikovanou skládačku ozkoušel v "poloprovozu" (abych zůstal u "Páralovské" terminologie z "Mladého muže a bílé velryby") – a svůj román zabydlel postavami "z masa a kostí" (aby posléze svůj experiment s budováním "hlavolamů" dovedl k dokonalosti v majstrštyku Vražedné léto, kde jej demonstroval přímo v prostředí "provozu", tzn. v reálném životě, zasazeném do historických souvislostí…).

Spolu s hlavní hrdinkou dlouho netušíte, "která bije" – ale čím více se klubko nevysvětlitelných záhad zamotává, tím intenzivněji získáváte pocit, že ozubená kolečka příběhu mají nějak až příliš mnoho zoubků na to, aby člověk mohl uvěřit tomu, že do sebe všechny zapadnou tak, jak mají (a jak si autor přeje) – a začnete se strachovat, že po dočtení poslední stránky celý ten strojek prostě přestane fungovat…

O to víc vás překvapí závěrečná "vysvětlující" část – protože (kupodivu!) v okamžiku, kdy se dozvíme, že do "předem naplánovaného" zasáhla "neuvěřitelná náhoda" (týkající se hrdinčina "směru cestování"), začíná najednou vše, co se zprvu zdálo nelogické a přitažené za vlasy, dávat smysl – a člověk tak zčistajasna dospívá k zajímavému poznání, že TĚŽKO PŘEDSTAVITELNÁ NÁHODA může být pro čtenáře stravitelnější, než krkolomný a do posledního puntíku promyšlený a zrealizovaný plán…

Japrisotovo románové trojhvězdí "Popelka-Dáma-Léto" zůstává (podle mne) i teď, po letech, literárním úkazem, na který by se nemělo, pod náporem nových a nových bestsellerů z kategorie "Jen pro silné povahy", zapomínat!

Bez rozmýšlení čistých 100%!

Tak ani nevím, co mi na téhle knížce vadí…
Příběh je dobře a logicky vystavěný, postavy jsou "plastické", nic nelze vytknout ani dialogům, ve kterých se občas zablýskne i hodně nadprůměrná replika, trefná a zábavná jsou také mnohá přirovnání ("…a vnímala jsem jeho pach. Byl cítit jako něco, co přezimovalo v jeskyni.") – a přesto TO (alespoň u mě) nějak nefunguje – a pocit, že "TOMU něco chybí" (něco, co by celou story rozhýbalo) přetrvává…

Mám-li se pokusit o srovnání (a zůstat přitom u kalifornských reálií), tak třeba Ross Macdonald pracuje s naprosto totožným vzorcem výstavby děje (soukromý detektiv putuje ode dveří ke dveřím a vyptává se a vyptává), jenže to, co tak geniálně šlape u Lew Archera, v podání Kinsey Millhoneové nějak přichcípává – jako čtrnáct dní nezalitá begónie.
Možná za to mohou ty dlouhatánské kompaktní špalky textu, plné podrobných popisů hrdinčiných činností (co si děvče oblékne na sebe, co si uvaří k večeři, jak se učeše, jak se osprchuje, jak si zabalí hlavu do ručníku…), možná je na vině autorčina neschopnost víc zaháčkovat čtenáře a víc se mu dostat pod kůži – nevím…
Ale také může být chyba někde ve mně…

Resumé: detektivky Sue Graftonové pro mě asi už navždy zůstanou jen "Dakarem", vedoucím po jihočeských okreskách s trvale omezenou rychlostí – a pravděpodobnost, že bych se někdy pustil do dalších dílů série, se po přečtení dvojky limitně přiblížila nule!

60%

9 19.01.2016

Číst příběhy Oty Finka je jako dívat se na staré černobílé filmy z padesátých, šedesátých let.
Jako vždy nádherné, NÁDHERNÉ dialogy – a tentokrát i velmi dobrý příběh!
A jako bonus poctivá dávka nostalgie…
------------------
Pod čarou malá poznámečka k Wardenovi: mě, člověče, nakonec bavil i ten popis soustružení – nejspíš proto, že pan Velinský píše tak poutavě, zábavně a s tak ironickým nadhledem, že bych si od něho přečetl třeba i telefonní seznam, kdyby nějaký sepsal…

25 14.01.2016

Dominik Dán píše dobré detektivky – a Nehanebné neviniatko dobrou detektivkou rozhodně je.

Přesto si neodpustím pár přátelských žďulců – prostě proto, že k vysněnému ideálu a k naprosté dokonalosti se vždycky pár krůčků nedostává – a k možnosti udělení kýžených sta procent i tady brání několik (subjektivně vnímaných) faldíků a mastných flíčků na jinak bezvadně padnoucím saku.

Co mi tedy vadilo?

1) Místy zbytečná rozvleklost. (Nerad se opakuji, ale musím znovu konstatovat: méně je někdy více!)

2) Na moje gusto až příliš bodrosti a "bujaré chlapáckosti" při vzájemné komunikaci mezi členy "vraždárov". Věřím, že PŘESNĚ TAKHLE policajti z mordparty v reálném životě opravdu šprýmují a natahují se, ale něco jiného je "životní realita" a něco jiného "literární zpracování této reality". Na mě tam zkrátka toho věčného vtipkování je už "priveľa".

3) Popravdě: Hodně mi vadily ty občas se vyskytující nadmíru dlouhé monology a spontánní promluvy vyslýchaných (Růžičkova zpověď a další), které by se spíš vyjímaly v divadle jednoho herce než v akční detektivce. Jejich rozfázování do přirozených "policejních dialogů" (otázka-odpověď-otázka-odpověď) by knize jedině prospělo.

4) A obecně: U Dánových románů mi trochu nesedí příkladné (a bohužel někdy až protivné) "slušňáctví" hlavního hrdiny, který – na rozdíl od svých kolegů – ani neodhodí vajgla na dlažbu vestibulu – a po vzoru řádných občanů jej vynese před barák. "Klaďas" a "následováníhodný profesionál" Krauz u mě ztrácí body právě tím, čím je měl podle autorových představ získávat: "Kája-Maříkovským" premiantstvím a absencí obyčejných člověčích chyb a selhání.

Přesto však (protože plusy mnohonásobně převyšují mínusy) mi tento výčet drobných vad nemůže zabránit v udělení vysoce nadprůměrného ohodnocení: 80%!

15 03.01.2016

Takový detektivní příběh ze zkumavky a výživná lahůdka pro milovníky šarád.
(Možná by knize slušel podtitul ,,Bílý na tahu dá šestým tahem mat´´…)

Četl znovu po letech – a opět se královsky bavil… (…byť i tentokrát vícekrát listoval zpět k už přečteným stránkám – a závěr přečetl raději hned několikrát, aby se ujistil…)

100%

21 27.12.2015

Příběh o odkrývání nánosů temné minulosti, ukázka platnosti "Zákona o přenositelnosti zla" a názorná demonstrace přísloví "jak se do lesa volá…"

Tři ryze subjektivní výtky (vedoucí následně k jedné odebrané hvězdě):
1) na mne až zbytečně moc exkurzů do "rodinných zázemí" policistů,
2) přílišné nadužívání stylistických ozdůbek a efektů (např. promluvy mrtvého),
3) trochu toporný a značně neefektivní způsob vedení vyšetřování (což kladu za vinu autorovi, nikoli jeho policejním hrdinům).

Nicméně jinak velmi solidní počin – určitě zkusím i další díl.

80%.

13 27.12.2015

Martin Goffa opět nezklamal – a opět nám předvedl názornou ukázku "poctivého řemesla"!
Jsem mu z hloubi duše vděčný, že odolal pokušení, zůstal nohama na zemi a nepokusil se napsat "akční vypalovačku", k níž námět přímo vybízel. Za což autorovi patří "pochvala před nastoupenou jednotkou"…

Uvěřitelnost, sympatický hrdina a stylistická čistota – to jsou základní atributy románu! A také ona už zmíněná skutečnost, že neprahne (jako mnohé jiné detektivní příběhy) po vnějškové atraktivitě.

Goffa se vykašlal na zaběhnuté šablony (počáteční nález těla – klopotné vyšetřování plné falešných stop – závěrečné doznání skutečného pachatele) a napsal příběh po svém, neotřele – a originálně!

A celá ta tečka za příběhem (s onou "bardějovskou" hláškou) je skutečnou třešničkou na dortu – a jen mě utvrzuje v pětihvězdičkovém hodnocení.

100%

22 27.12.2015