marlowe komentáře u knih
Určitě bych si troufnul vytáhnout i pětihvězdičkovou kartu – nebýt toho zpatlaného závěru, kde opět (na tenhle nešvar narážím v každé druhé knize!!!) zvítězila touha po "bubu-efektu" nad selskou logikou. Proč se autoři tak často snaží poškrábat levé ucho pravou rukou?
Nicméně pochvalu si paní Boltonová zaslouží za to krásné (a nečekané) "japrisotovské" vyústění.
80%
Zajímavý a neotřelý příběh z pro nás téměř exotického prostředí předválečného Maďarska – jenže to zpracování mi přišlo hodně amatérské, nedotažené, polovičaté a bez invence. Nedokázal jsem se do příběhu položit, všechno probíhalo jaksi na povrchu, v informativní rovině – jako bych četl nějaké surové, přípravné poznámky k finálnímu dílu. A jestli mě něco hodně vadilo, bylo to nadužívání místopisných údajů – všechny ty názvy ulic, kterými hrdina prošel a projel, po určité době začaly působit jako manýra.
60%
Já mám Mankelův úsporný styl, který výborně ladí s jeho civilně pojatými detektivkami, hodně rád, ale tentokrát proti němu hrála přesilovku celková "akčnost námětu", která v konečném zúčtování mé hodnocení dost srazila. Protože těch náhod a "zásahů v poslední vteřině" se tam dle mého názoru nacházelo "množství větší než malé". Možná bych byl ještě přísnější, ale na druhou misku vah jsem musel položit "sílu a naléhavost politického námětu" – a ta si tu jednu hvězdičku k dobru určitě zasloužila!
60%
Popis londýnských reálií, včetně historických zajímavostí (např. doktor John Snow a jeho přínos do boje s cholerou) by si zasloužily plný počet hvězd – přesto nakonec volím 80%. Především díky mnohým scénám, psaným jenom na efekt – a také díky celému tomu překombinovanému závěru…
Po celou dobu četby jsem měl velice intenzivní pocit, že ze mne Alexandra s Alexanderem dělají totálního blbce. Jejich metoda budování zápletky mi silně připomíná postupy obchodních řetězců, které také znovu a znovu zkouší, co všechno je zákazník ještě ochoten koupit a následně i pozřít. Pro mne jasný závěr: K vám, pane Keplere, už rozhodně nakupovat nepůjdu…
Zpočátku menší chaos, protože je rozdáno příliš mnoho karet a rozehráno příliš mnoho příběhů (a do toho ještě ty ve vzduchoprázdnu se vznášející a zdánlivě nikam nepatřící flashbacky), ale když se postupem času začnete v postavách orientovat, zamilujete si je (především psa Pilota) a tu jejich káru s nimi dotlačíte do cíle s úsměvem na rtech.
Příjemně uvolněných 80%.
Počáteční spokojenost nakonec vystřídaly pocity spíše smíšené – byť musím přiznat, že na české poměry se zcela určitě jedná o nadprůměrný kousek. Jenže každému se líbí něco jiného – a z mého pohledu to prostě nebylo to pravé ořechové…
Jelikož se kniha nepokrytě (viz přebal) prohlašuje za "detektivku", patří moje největší výtka velmi kostrbaté linii "detektivní": na můj vkus je tam příliš mnoho zbytečně překombinovaných zápletek a příliš mnoho podezřelých – a neuspokojil mě ani závěr s těžko stravitelným vysvětlením vrahovy motivace.
Navíc se mi zdá, že autorka, ve snaze dostrkat postavy do kritického místa X, občas šoupá figurkami po šachovnici až nadmíru násilně – a že jednání hrdinů leckdy nevyplývá z logiky věci.
A ještě jeden ryze subjektivní dojem: mám pocit, že paní Klevisová nechává jen málo prostoru na "kreativní vnímání textu", jinými slovy: že až přespříliš úzkostlivě vede čtenáře za ručičku, když podrobně rozebírá každičkou situaci, když objasňuje každé hnutí postavy, když z každého "záběru" vytváří detailní drobnokresbu, a když sebenepatrnější událost prozkoumává pod zvětšovacím sklem a doslova rozebírá na atomy – což může být zajímavé v dušezpytných psychologických románech, ale detektivce, dle mého názoru, tenhle postup spíše škodí, než pomáhá…
Po vcelku příjemné a pohodové hříčce "Kdo má pod čepicí", která měla čtenáře naladit na první díl zamýšlené série o "slečně Marplové z českého maloměsta", přichází veliké zklamání. Bezprostřední hravost "book-traileru" se kamsi vytratila a v ruce nám zbyly jen sebrané spisy provozních řečí a zbytečných scén (jako by autorka byla nakladatelstvím nucena splnit penzum počtu stránek), vyprávějící silně naředěný příběh, ve kterém sice hrdinka občas někam spadne (na kolena, do vany, do jámy), ale kde veškerý děj posunuje kupředu náš starý známý "Bůh na mašině", převlečený nejčastěji za "náhodně vyslechnuté rozhovory". (Ono přirovnání hlavní hrdinky ke slečně Marplové je ve skutečnosti možno vnímat i jako urážku detektivních schopností staré dámy s pletacími jehlicemi, protože hrdinka "Jámy" vlastně ani nevyšetřuje a veškerou práci za ni i za policisty odvádí jen a jen náhoda.)
Tu jednu hvězdu dávám za ten (bohužel nevyužitý) potenciál, který se (přes všechny mé výtky) v postavě Josefíny Divíškové skrývá…
"Mao Ce-tung dobře rozuměl nehezkým lidským pudům jako je závist a zášť a věděl, jak je zmobilizovat, aby dosáhl svých cílů. Vládl tak, že lidi donutil, aby jeden druhého nenáviděli…
Tím, že v lidech probudil a živil to nejhorší, co v nich bylo, vytvořil morální poušť.
Zanechal po sobě národ lidí, kteří se proměnili ve zvířata…"
"Jestli je tohle ráj, jak potom vypadá peklo?"
Klasický Dán – skvělé dialogy, plnokrevné figury, výborně postavený příběh. Možná kdyby Dominik trochu ubral na žvanivosti, ale to je jen malé smítko na klopě, které výsledný dojem rozhodně nekazí!
Sice nebudu IN, ale holt asi nepatřím do té správné cílové supiny. Prostě se mi to nelíbilo. Tečka.
Chtěl jsem své veskrze negativní dojmy z četby více rozebrat, ale proč – Vesmich (viz níže) to za mne napsala naprosto výstižně, líp bych to nesvedl! Ani já do "trojky" už nepůjdu…
P.S.: To, že hromy a blesky byly hlavní audiovizuální pomůckou autorů mystických příběhů devatenáctého století (Edgar Allan Poe atd.) chápu, ti pánové byli zakladatelé žánru a hledali metody, jak lidem "zježit vlasy v zátylku", ale že se k téhle berličce uchýlí i novodobý autor, to už trochu zavání podceňováním nás čtenářů…
Spíše taková miniaturní návnada, která má čtenáře nalákat na první díl předpokládané série o paní učitelce a "soukromé detektivce" Josefíně Divíškové.
Bylo to mile nepodbízivé, místy i vtipné a po jazykové stránce dokonce lehce nadprůměrné. A protože mi byla sympatická i hlavní hrdinka, pravděpodobně po tom prvním dílu opravdu sáhnu – člověk tu a tam POTŘEBUJE zarelaxovat…
Bohužel to chtělo více si pohrát s dialogy (aby se vymanily z občasné topornosti) a především lépe a uvěřitelněji postavit zápletku i závěrečné rozuzlení (to se fakt nepovedlo).
Až cudně komorní příběh nejenom o krutosti systému, který si vytkl za cíl vybudovat ráj na zemi, ale i o pokřivenosti myšlení lidí, kteří tento systém budovali, aby jím pak sami byli semleti.
"Raději se desetkrát se stanou mýlit, než mít jednou pravdu proti straně" – k tomu už netřeba víc dodávat!
Nakonec to nebylo zas tak úplně špatné… Jen s tou nadbytečnou slovní vatou kdyby autorka trochu šetřila… Je to hodně užvaněné a někdy až k nevydržení zdlouhavé, jako kdyby nakladatel platil podle počtu slov…
Vlastní děj, ze kterého by šikovný autor spíchnul i obyčejnou povídku, je ve skutečnosti docela chudičký: SPOILER – Strike obdrží uříznutou nohu, logickou úvahou vytipuje tři možné "odesilatele" – a pak se až do konce pětisetstránkové knihy pomocí vyptávání a nezáživného sledováním pokouší jednoho z podezřelých týpků usvědčit – KONEC SPOILERU. Víc toho tam, bohužel, není (pomineme-li nekončící Robinin seriál "Vezmu si Matthewa nebo nevezmu?").
Když detektivka pojednává o práci policie, má autor k dispozici všechno: aparát kriminalistů, záznamy z kamerových systémů, laboratoře, odborníky na sestavování profilů, databáze hříšníků, možnost odposlechů atd., atd. Když ale chcete psát o práci soukromého detektiva, váš arzenál se smrskne na jedinou položku: vlastně můžete svého hrdinu jen posílat od dveří ke dveřím a nechat ho vyptávat se. Proto ti, kdo s příběhy soukromých oček dokázali prorazit (Chandler, Velinský, Stout a další), museli textu dát nějakou nadstavbu, prostě něco navíc. A podle mého detektivkám paní Rowlingové TOHLE NĚCO NAVÍC chybí. Je to jen plynoucí text, záznamy hovorů, popisy akcí, popisy vzpomínek, popisy přechodů z obrazu do obrazu… A navíc ta občas skřípající a pokulhávající logika v jednání protagonistů…
60% jako u všech předchozích dílů.
Nostalgické zavzpomínání na dobu, kdy jsem knihu četl poprvé…
První polovina knihy naprosto skvělá (s výjimkou těch několika zbytečně brutálních scén), vážně jsem si to užíval a na tom začátku si mnohokrát řekl, že po dlouhé době držím v ruce typický "pětihvězdičkový" kousek, čistých 100%. Ale potom začne autor pomaloučku upřednostňovat touhu po bulvární prvoplánové akčnosti před selskou logikou – a rázem máte po radosti.
A co ten uměle natahovaný a zcela nelogický konec à la béčkový nízkorozpočtový horor ve stylu "když tě někdo honí, utíkej do kotelny nebo raději někam nahoru, odkud už fakt není úniku"? Nepožil Neil Cross před psaním závěrečných kapitol něco závadného? Škoda a stokrát škoda. Proč musí u těhle "moderních" detektivek vždycky zvítězit snaha po co nejmrazivější (rádoby)hrůzyplnosti před logikou a obyčejnou holmesovskou dedukcí? A před uvěřitelností? Je to jako mor – a dělají to mnozí: Minier, Nesbø a další a další. Být co nejvíc akční a především šokovat – ať to stojí, co to stojí!
60%
Skvělá detektivka z exotického prostředí Jihoafrické republiky. Jen škoda, že jsem začal "trojkou", protože řada "vztahových vzorců" hlavního hrdiny byla už rozehrána v předchozích dílech a tak jsem občas trochu tápal… Inu, nezbude nic jiného, než podniknout cestu časem zpět k dílu prvnímu…
A pro zajímavost jedna "česká stopa" v románu:
"Máš tentokrát správnou adresu, brácho?" zeptal se Kosťák Boshigo. Před necelým rokem si Jestříbi z Gautengu spletli adresu, když chtěli zatknout prchajícího Radovana Krejčíře za podvod. Od té doby čelili pořádnému posměchu kolegů.
"A tak jsem rukopis četl jako lidský dokument, který překvapivě mnoho – aniž to autorka možná zamýšlela – vypovídá nejen o ní, ale i o době, o hereckém prostředí, o povaze národa, o tomto divném století, v němž nám bylo souzeno žít."
(Z ediční poznámky Josefa Škvoreckého)
Konzistence stejná jako u "dvojky": vývar! Škoda, že autor k obehraným motivům, které tak bavily v jedničce (a které v následujících dílech už zákonitě "ztratily chuť") nepřidal nové dějové linky, nové postavy, nová témata…
Název knihy naprosto přesně vystihuje výsledný dojem z četby: jedná se skutečně už jenom o VÝVAR dílu prvního. Příjemné, milé – ale každá kuchařka přece ví, že i sebechutnější ingredience (Helenka Vondráčková, kníže Schwarzenberg, ořechovka, Olin a Laďa, otcova lakota atd., atd.) neustálým převařováním postupně ztrácejí na chuti…