marlowe komentáře u knih

Strážci Sovího vrchu mě svojí atmosférou vrhli o šedesát let zpátky – do doby, kdy jsem podobné knížky četl, a vlastně tak trochu i prožíval. Příjemné vyprávění o dětech a pro děti s působivým morálním přesahem. Autor nenásilnou formou předkládá mladým čtenářům pravidla a vzorce chování, která v podání rodičů nebo učitelů můžou znít suše a školometsky, ale takto "cezená" přes dobrodružný příběh zákonitě dopadají na úrodnou půdu. Sympatická knížka, povedené ilustrace.

21 21.05.2019

Tak je to jisté: jsem porouchaný!
Když totiž pročítám obdivné komentáře ke knize a vidím skvostná hodnocení (všichni 5*!) svých přátel, jejichž názorů si upřímně vážím (jsou a budou trvalou inspirací pro moji četbu), musím zákonitě dospět k názoru, že chyba bude ve mně! V mém software. Protože MĚ, přátelé, Štvanec štval! A nedokážu se s tím smířit.
Vlastně jsem nejdřív ani nechtěl nic psát, abych tu nebyl za exota, deroucího se za každou cenu proti proudu, ale nakonec, jak vidíte, jsem to nevydržel…

Pravda je taková, že čím dál častěji teď klopýtám o čtenáři vysoce ceněné kriminálky (thrillery), které ovšem MĚ doslova pijí krev a nutí polykat prášky na tlak. Kellerman, Coben, Weaver, Carter, French, Bolton – proboha, skoro by s nima člověk zastavil řeku – a to nejsou zdaleka všichni!
Pro mě jsou jejich romány zcela zaměnitelné: vytříbený, neosobní jazyk, jemuž nelze nic vytknout (takhle sterilně vás naučí "tvořit" na kurzech psaní), promyšlený příběh o tisíci dílcích, které do sebe následně zapadnou jako kolečka rafičkových hodinek blahé paměti, uhlazený, aseptický styl, který neurazí (ale ani nenadchne), psychologický (většinou rádobyduchaplný) ponor do minulosti postav, dějové zvraty jako na běžícím pásu, příkladně kladní hrdinové a příkladně záporní padouši, kulhající uvěřitelnost, zbytnělá překombinovanost zápletky a konečně pak strhující finále, kdy se autor většinou už definitivně utrhne ze řetězu a zatlouká (z mého pohledu) poslední hřeb do rakve věrohodnosti; až mě kolikrát fackuje hanba: tomuhle snad nemůže uvěřit ani páťák, říkávám si… A především: Všechno je od počátku do konce jaksi jalové, umělé, prefabrikované, zaměnitelné, jakoby opsané od ostatních kolegů přes kopírák…
A nejzákladnější rozlišovací rys zmíněných autorů? Všichni sami sebe berou smrtelně vážně (kam se poděl humor, sarkasmus, vtipné hlášky, neotřelá přirovnání…?) – člověk úplně vidí jejich sošné, zachmuřené obličeje! A to je na tom to nejsmutnější.

Mám-li se vrátit ke Štvanci, věc se má tak (podotýkám: z mého pohledu!), že 1) byste nenašli kladnějšího hrdinu než Audieho (kromě Káji Maříka) – a zápornějšího, než padouchovitého šerifa, že 2) příběh stojí na tolika náhodách a proměnných, že by TAKHLE nedržel pohromadě ani ve vzduchoprázdnu, že 3) ulepeného sentimentu je v knize více, než je zdrávo – a že 4) i TADY to autor natlakovaným závěrem (ratatatata…) definitivně zazdil. Amen!

A poučení? Definitivně s TÍMTO typem "seriózních" (skoro se mi chce říci "módních") detektivek končím!

26 21.05.2019

Největším paradoxem téhle detektivky je, že jejím nejslabším článkem je právě detektivní linka (vlastní vyšetřování působí prkenně, nevěrohodně a jaksi vytrženě z kontextu) – a naopak: nejsilnější v kramflecích je v momentech, kdy autorka nic neřeší a jenom se nechává unášet radostí z vyprávění.

Co vadilo?

1) Kdybych měl knihu nějak výstižně zařadit, asi bych ji označil nálepkou EMULZE. Protože příběh, přes všechnu snahu, nedrží pohromadě a je jen seskupením nesourodých látek, které nesplynou, ani když lahvičkou řádně zatřepete.
Máme tu šťavnatý (a zábavný, až groteskní) osobní život hlavní hrdinky, máme tu šedivé, zaměnitelné siluety hrdinčiných kolegů-policistů (jediný, kdo lehce vyčnívá je nosatý Pružina), máme tu zcela realistický, izolovaný příběh pachatele jakoby okopírovaný ze severské krimi atd. – zkrátka každý pes jiná ves.

2) Autorce často spadne noha z plynu a ona se rozpovídá o věcech bezvýznamných, které více ruší, než prospívají – a mnohdy na detektivní motiv rezignuje úplně a nechává se dlouho, dlouho unášet podružným vyprávěním o nepodstatnostech.

3) Až příliš předimenzovaná expresivita hlavní hrdinky – méně bývá někdy více!

4) Motiv pachatele a jeho psychologické pozadí je už natolik omšelý a stokrát načtený, že jsem ani nemohl uvěřit tomu, že jej potkávám v další knize.

Co potěšilo?

1) Už výše zmíněná autorčina radost z vyprávění, která se zákonitě mění v radost ze čtení. Něco podobného člověk nezažívá každý den a za to má u mě Sára Saudková velké plus – a hvězdičku navíc.

2) Major Oldřiška Milnerová neboli potrhlá hlavní hrdinka. Sice někdy přepálená, ale pořád zábavná. Klon buldoka a buldozeru s nepřehlédnutelným slovníkem, který "si pro pochvalu chodí daleko, ale ostrých slov má plné kapsy". Její postava je asi největší devizou knihy.

3) Styl a jazyk!!! Je-li Oldřiška "největší devizou", potom způsob, jakým autorka dovede vyprávět (když chce a nesnaží se být "za Nesbøa), je ještě o coul před rázovitou policajtkou. Šťavnatý slovník, neotřelá přirovnání, gejzír stylistických experimentů.
Tady něco tervovských malých ochutnávek:

Ten je tu furt jak reklama v telce.
………
Měl jsem káru zašvihanou, jako bych projel prdelí.
………
(Hrdinka se probírá lednicí.)
Tak copak tu máme dál? Pomelo jak naběhlý vemeno. To dnes vynecháme. Uherák, možná večer. Dvě čínský polívky, řešení v nouzi, ke které snad nikdy nedojde. Uvadlá mrkev a nafouklej jogurt. Toustový chleby nejasnýho věku. Vídám je tu už druhej měsíc a jsou pořád stejní, pašáci. Lososovej salát, kde forma je jednoznačně nad obsah. Tak tady mě nic hezkýho nečeká… Oldřiška rozmrzele přibouchla dveře ledničky.
………
V telefonu jí blikaly zprávy, naskákalo jich tam jak pih na zrzavém obličeji.
………
„No tak pojď sem, Barone, pojď…“ zavolal a z rohu místnosti k němu přiběhl vrtící se ocas zapíchnutý do veselého drátosrstého jezevčíka.
………
S pochopením odolávala jejich více či méně nemravným návrhům a jejich narážky brala s laskavým nadhledem. Hysterické výprdky à la „Me too“ neměly šanci.

Resumé?
Přes všechny výhrady si další díly, budou-li nějaké, určitě přečtu!

25 21.05.2019

Tohle bylo opravdu zajímavé a hodně výjimečné počteníčko. Čekal jsem obyčejnou detektivku (byť 90tiprocentní hodnocení naznačovalo, že až tak obyčejná asi nebude) – ale dostal jsem mnohem, mnohem víc. Pro mne jednoznačně jedna z nejlepších knih posledních měsíců!
Autorka před námi (v přímém přenosu) vytváří z nenápadných slov a postřehů tak zajímavý a netradičně vystavěný příběh, že chvílemi zůstává rozum stát: děj, plynoucí ospale pomalým tempem (slepé rameno řeky by vedle něho vypadalo jako horská bystřina), story, poslepovaná ze střípků, postavy a jejich soukromé osudy črtané s přehnanou pečlivostí detailistů…
Dvě procenta bych strhl za závěr, který si (s přihlédnutím ke všemu, co předcházelo), zasloužil více razance, ale i tak zůstáváme pořád na krásných 98%!
Doporučuji všem, kteří upřednostňují neuspěchanou drobnokresbu před ztřeštěnou akcí!

21 04.05.2019

Zásady pana Browna na září: Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý.

Před nedávnem se v rozhlase MUDr. Cyril Höschl pozastavoval nad jakousi peticí obyvatel, kteří odmítali žít vedle lidí s handicapem (snad se v jejich čtvrti mělo stavět několik bytů pro takto postižené lidi). Signatáři petice argumentovali tím, že "JE budou potkávat a budou se NA NĚ muset dívat" – a pan doktor protiargumentoval tvrzením, že kontakt s lidmi "nějakým způsobem JINÝMI" přináší člověku daleko více kladů, než záporů.
A přesně o tomhle tahle krásná knížka je. O tom, že soužití s postiženým člověkem (byť třeba ve formě "soused", "kamarád" nebo "spolužák") dokáže člověka udělat lepším.

„V jiné Barrieho knize s titulem Malý bílý ptáček se píše…“ Začal listovat v malé knize ležící na řečnickém pultu, a když konečně našel hledanou stránku, nasadil si zase brýle na čtení. „Měli bychom si vytvořit nové životní krédo… snažit se být vždycky o trochu laskavější, než je třeba.“

19 04.05.2019

Je to jako chyba v matrixu, pořád a pořád o tu černou kočku zakopávám: Čtete dobrou knihu – a pak najednou pic, jako by si autor šlehnul lajnu a v zájmu vnější atraktivity nám zčistajasna předestře akční finále, za které by se nemusela stydět žádná cliftonovka…
A Volker Kutscher v Mokré rybě (z mého pohledu k velké škodě) přesně po tomhle vzorci sáhl.
Nejspíš většině čtenářů podobně velkolepé, nadupané závěry vyhovují, ale já odjakživa upřednostňoval spíše maigretovskou a columbovskou umírněnost, kde váha logických úsudků mnohonásobně převyšuje počet střelných zbraní…

Ale zpět ke Gereonu Rathovi.
Celých 90% (!!!) knihy jsem si čtení naprosto užíval: sevřený příběh (kompaktnější a uvěřitelnější, než seriál), úžasná atmosféra, perfektně sladěné tempo vyprávění – bez uzardění čistých 5*. A pak to najednou přišlo. Jako když vám u starého favoritu praskne lanko u zadní brzdy. Rychlost vyprávění v jakési euforii náhle nastavena na nejvyšší kvalt, na detaily už nezbývá čas, akce stíhá akci, že ani nestačíte obracet stránky (a vlastně ani pořádně nevíte, která bije)… A co je horšího, čtenář, do této chvíle autorův věrný spojenec, je náhle násilně odstaven od informací, jsou mu předkládány jen mlhavé náznaky ("Udělej prostě všechno tak, jak to tu máš napsané…"), Kutcher přestává hrát čistou partii a do rukávu si schovává jedno eso za druhým, jen aby čtenář o věcech příštích věděl co nejméně a byl tak následně vyústěním celého toho závěrečného spektáklu náležitě šokován…

Nicméně, přes všechny výhrady, zůstávám u poctivých čtyř hvězd – a do dalšího dílu rozhodně půjdu.

31 16.03.2019

Nemyslím si, že je to věkem – já z těhle totálně překombinovaných megašarád, kde UVĚŘITELNOST padá do provazů hned po prvních kapitolách, dostával kopřivku už zamlada, ale tehdy jsme na ně v knihkupectvích naráželi jen výjimečně, zatímco dneska by s nimi člověk řeku zastavil…

Formálně vlastně nejde příběhu nic moc vytknout: hrdina je zodpovědný klaďas, dialogy odsejpají, motivy se prolínají, vyšetřování postupuje krůček za krůčkem (tak jak to má být), křivka napětí vzorně osciluje mezi body "Horká stopa" a "Slepá ulička", kapitolky jsou pokaždé příkladně vypointovány – a aby se story mohla pochlubit i společenským rozměrem, dostane se záhy též na KGB, gulagy a dokonce i na „strašlivé obléhání Leningradu“.… Jako kdyby se autor důsledně držel pokynů z učebnice tvůrčího psaní. Úplně vidím, jak měl Mr. Coben na velké tabuli nad psacím stolem všechna ta jména a události pospojovány barevnými šňůrkami, protože tu všechno souvisí se vším, přesun každé kostičky pohne všemi ostatními, všichni jsou nějak propojeni, v současnosti i minulosti (až mám pocit, že už to ani komplikovaněji udělat nešlo)…

Nuže tedy, k mým výhradám.

Obecně:
Držíme v ruce typickou kriminálku ze zkumavky, která by v provozu nikdy nemohla fungovat, ale takhle, na stole v laboratoři, teoreticky unese všechno.

Postavy:
Mám rád, když se spisovateli podaří nějak mě zaháčkovat k hrdinům svého příběhu – ať už kladným, nebo záporným. Tady jsem, bohužel, necítil vůbec nic – jako bych děj sledoval přes monitor. Vše je řízeno chladným kalkulem, jen aby do sebe kolečka zapadla přesně podle plánu Velkého Konstruktéra. Nikde nic nepřečuhuje, vše zařezává, chladné, odosobněné postavy se pohybují po vyznačených drahách, takže nakonec mně bylo úplně jedno, jak to dopadne, protože styl psaní a jeho emocionální chlad mě doslova vycucly.

Humor:
Ten mi tu zoufale chyběl. Vše je vážné, hlubokomyslné, solidní, uhlazené, jako návštěva u prvotřídního psychoterapeuta, kde za hodnu sezení vysolíte půl měsíčního platu.
Vlastně ano, na několik pokusů o ironický šťouch jsem narazil (kolik jich bylo? tři? čtyři?), ale byly natolik chabé, že je při nejlepší vůli nemohu počítat (Zvedla sendvič. Překvapilo mě, že to vůbec dokázala bez jeřábu.).

Hrdina:
Okresní státní zástupce Paul Copeland je kapitolka sama pro sebe. Řádný, čestný, dobře vychovaný muž, jenž sám sebe považuje za gentlemana („O tom gentleman nikdy nemluví“), po smrti manželky úplně sám vychovává šestiletou dcerku (kdo z nás by tohle dokázal? – údaj, který jistě ovlivní kdejakou čtenářku), občas mu v soudní síni vytrysknou slzy, kvůli pocitu, že „prosazuje spravedlnost“ obětuje i příbuzenské vazby, je společensky korektní (např. v jednom hovoru přiznává, že „svět potřebuje všechny názory, i ty na opačných koncích politického spektra“) – a především je to skutečný profesionál – autor totiž ani náznakem nepřipouští, že by hlavní hrdina mohl být považován za nějaké ořezávátko: „Už jsem viděla spoustu prokurátorů, ale vy jste fakt eso.“ Zkrátka suchar a panák bez života, se kterým jsem se upřímně nudil.

Dialogy:
Napsal jsem, že dialogy odsejpají, ale jsou to promluvy pohříchu „literární“ (já jim říkám dialogy a la Herry Quebert) a opět jakoby opsané z příručky „Jak se stát spisovatelem snadno a rychle“.
„Všechny jsem zklamal.“
„Ne, nikoho jsi nezklamal.“
Nebo:
„Možná už jsme ale docela blízko.“
„Anebo jsme možná na míle daleko.“
Nebo:
„Co děláš?“
„Co asi tak myslíš, že dělám?“

Coben filozof:
Při četbě často narážíte na životní moudra (Nikdy spolu o té noci nemluvili. Ani jednou. Ale měli.) jakož i na četné nesmrtelné pravdy („Život je krutý, vyšetřovatelko Museová“), ale všechno je až příliš klišoidní, aby tomu člověk uvěřil. Zaujala mě i zoufalá snaha o nečernobílost (respektive o jakési vylepšení obrazu záporáků), ale i ta často vyznívá až nechtěně komicky – viz např. hovor bývalých členů KGB:
„Lidé se nás báli. Třásli se, když jsme šli kolem.“
„A to bylo snad dobře, Alexeji?“
(Srovnej s Járou Cimrmanem: "Není to málo, Antone Pavloviči?")

Suma sumárum:
Autor v jedné chvíli ústy svého hrdiny říká: „Napadlo mě pár odpovědí, ale ze všech čouhalo nějaké klišé.“ Na mě, bohužel, podobná klišé vykukovala jako bubáci z každé stránky románu.
Takže za mě Coben už nikdy víc!

28 03.03.2019

Stejně skvělé, jako "Jen aby, řekla moje žena". I tentokrát jsem se královsky bavil (a i tentokrát běhal za svojí manželkou a neustále jí předčítal vybrané pasáže).
Jako bych četl sám o sobě.
A že autor přihodil více statusů k zamyšlení (Holan atd.), bylo jen ku prospěchu věci.
Jestliže moje předřečnice uzavřela svůj komentář zvoláním "Krása!", já ji trumfnu podobně obdivným "Paráda!"

20 24.02.2019

Skvostná a zábavná oddechovka – možná méně rozverná a méně bizarní než "Hebká kůže", ale přesto skvělá! Hiaasen je pro mne velkým objevem loňského roku a náležitě si ho vychutnávám.
Šváb v jogurtu, vyhazovač nevnímající bolest ani chlad, úchylný kongresman Spojených států, který zprostředkuje v samoobslužné prádelně krádež cupaniny ze spodního prádla půvabné striptérky, záludný provozovatel striptýzového podniku, který úmyslně stahuje termostat v sále na mizerných dvacet stupňů, aby tanečnicím zimou tuhly bradavky, drogově závislý zloděj invalidních vozíků, chovatelka vlků, vstupující ke svým miláčkům s chytačskou ochrannou masku na obličeji… Gejzír nápadů, hlášek a komických figurek (ale i morálních apelů), tohle všechno je Carl Hiaasen.
Těch pět hvězdiček uděluji bez váhání – a s radostí a láskou!
Dycky "Rozdychtěný bobr"!

14 24.02.2019

Vše podstatné napsali trudoš a ostatní, jen bych se opakoval. Přes všechnu tu syrovost (a surovost), o kterou zakopáváte na každém kroku, je to luxusní počteníčko, které si vychutnáte od první do poslední stránky. MacBride zkrátka umí – a všechno mu hraje do karet: Skvěle napsané postavy (Logan McRae není žádný konfekční superhrdina, spíš připomíná rohožku, o kterou si každý, kdo jde kolem, otře boty – a to nemluvím o Steelové a ostatních), výborný příběh, nečernobílost, smysl pro detail, nádherný jazyk, uhrančivý způsob vyprávění – a především HUMOR. Tohle je skvěle namíchaný koktejl, prostě parádička! Jděte do toho!

28 03.02.2019

Nazval bych to "Kingovským syndromem". Protože právě u některých kousků Stephena Kinga je tahle anomálie výrazně patrná. Autoři (ať už King nebo Velinský, ale i mnozí jiní), trpící tímto neduhem, totiž hřeší na svůj dar od boha, jímž je schopnost nádherně vyprávět a spoléhají na to, že když jim psaní jde prakticky samo, bude to stejně jednoduché i s příběhem. Jenže tady často narazí.

Jaroslav Velinský PŘÍBĚH a ZÁPLETKU šestnáctého dílu Finkovské série vysloveně odfláknul. První polovina neskutečná slabota, trpící chorobnou žvanivostí, kde se chuděra Uvěřitelnost stydlivě krčí až úplně vzadu v tmavém v koutě, druhá půlka (poté, co začne skutečné vyšetřování) trochu lepší, ale rozuzlení a závěr už zase bída. Tak si říkám, kam se podělo mé nekritické nadšení z prvních dílů? Je chyba ve mně nebo v autorovi?

Ty tři hvězdičky jenom ze sentimentu.

21 26.01.2019

Díky tomuhle čtvrtému (nejtemnějšímu) dílu jsem bez dlouhých řečí vzal Elenu Ferrante na milost a v hodnocení Neapolské ságy (jako celku) se vrátil k nejvyššímu hodnocení.

Nazval bych to neobvyklým přírodním úkazem, který se vymyká běžným fyzikálním zákonům. Protože před sebou celou dobu vidíme jen hromádku segmentů, které samy o sobě vypadají nevzhledně, šedivě a mnohdy až nepřitažlivě a divně – a přitom celek z nich složený nás najednou ohromí svojí krásou a nevšedností.

Abych to vysvětlil: Máme tu dvě v podstatě nesympatické hrdinky (včetně jejich nesympatických partnerů a příbuzných, nesympatických potomků a nesympatických známých), máme tu minimum dialogů (toho nezbytného koření každého vyprávění), máme tu časté "žvanění o žvanění", nadmíru nepříjemných exkurzů do reality italského politického života, problematický sloh (předlouhá, nepřehledná souvětí), máme tu detailní rozpitvávání mnohdy až chorobných vztahů a jižanské nezvladatelné prchlivosti – ale když dočtete, najednou do sebe zapadne všechno, co do sebe zapadnout mělo a člověk v té chvíli cítí, že přečetl vlastně docela mimořádný příběh. Takže mohu jedině doporučit.

35 25.01.2019

K četbě jsem se nechal vyprovokovat kamarádem, který po zhlédnutí britského seriálu z roku 2016 prohlásil: "Tak jsem si konečně přečetl Tolstého" – a snažil se mi dokázat, že DNESKA už tyhle staré tlusté romány nikdo nečte a každý se že raději podívá na filmovou adaptaci.
Tak jsem si natruc Vojnu a mír přečetl (ve svých šestašedesáti poprvé v životě).
Co k tomu říct?

1) Román se skládá ze 462 tisíc slov, tak počítejte s tím, že než protrhnete cílovou pásku, prošoupete nejedny boty. Je to jako zdolat Ká dvojku: Krásný pocit, že jsme tam vylezli – a ještě krásnější, že už to máme za sebou. (Vítězství to bylo sladké a nekalí ho ani pocit, že jsem občas fixloval a tu a tam – když se vyprávění opravdu HODNĚ rozlévalo do šířky – bral schody po dvou.)

2) Kniha je zdánlivě nesourodou směsicí různých ingrediencí, hlubokou (a skvěle vykreslenou) sondou do života ruské smetánky (zvlášť první čtvrtina románu – pro mě nejčtivější), propletencem vztahů, plejádou portrétů ať už vymyšlených, nebo reálných osob, občas naivních úvah o životě a hned zase zajímavých historických analýz a detailních rozborů jednotlivých bojových operací, rozsáhlých popisů i živých dialogů, mnohdy nepochopitelných myšlenkových pochodů jednajících postav i nečekaně moderních stylistických postupů… Křivka létá nahoru a dolů, chvílemi skvělé, chvílemi zdlouhavé a jindy zas až dětinsky prosté…

3) Tolstoj vydal Vojnu a mír v roce 1869, tzn. 57 let po bitvě u Borodina – a jestli mě něco na knize překvapilo, potom autorova odvaha jít proti proudu (proti "vlasteneckému" pojetí dějin) a nebát se v textu mnohokrát vyplísnit historiky, "válečné zpravodaje" i všechny samozvané vykladače dějepisu za to, jak od samého počátku zkreslovali historická fakta (popis průběhu bojů, dodatečné "dovysvětlování" taktických manévrů atd.), aby ve výsledku Rusové nevypadali před světem jako pitomci, kteří ve střetu s Napoleonem pohnojili všechno, co pohnojit mohli. (Čímž nechci říct, že Tolstoj stranil Napoleonovi – francouzský vojevůdce od něj dostává za uši stejnou měrou, jako Kutuzov a spol. – jen se pokoušel o realistický, falešným patriotizmem nezkreslený pohled na Napoleonův vpád do Ruska a jeho následný potupný úprk zpět.).

4) Vojna a mír je opravdu výjimečná kniha. Nejenom rozsahem, ale i svým přesahem. A tak i přes některé výhrady dávám románu 5* – už pro ten autorův heroický výkon: Jen si zkuste těch 460 tisíc slov nejenom NAPSAT (pěkně rukou, bez použití počítače), ale i VYMYSLET!

27 24.01.2019

Trochu jsem se bál formátu (Miko Syrový a povídky?), ale nakonec to dopadlo dobře. Jak už to u povídkových sbírek bývá, ne všechny kousky byly ideálně propečené a chřupavé, ale jako celek pořád za pět!

23 10.01.2019

Vize budoucnosti, kterou nám Petra Hůlová ve svém románu předkládá, je skutečně temná a neradostná a bez příkras ukazuje, kam nás fanatismus podobných hnutí může zavést. Přesto vlastní zpracování látky zůstalo daleko za možnostmi, které téma nabízelo (a slibovalo).

Nejspíš proto, že pocházím ze "starosvěta" (termín z knihy), vždy dávám přednost příběhu před sebelépe nadefinovaným tezím. A PŘÍBĚH knize pohříchu chybí. Místo něj máme v ruce jen statický, neplastický 2D obrázek, naaranžovaný výjev, strnulou fotografii nepodobnou těm, jaké se zhotovovaly na začátku minulého století. Jakoby autorka jen rozdala karty, ale nezačalo se vůbec hrát. Zajímavý námět tak bez nosného příběhu zůstal jen zplihlým oblekem, neživě visícím v šatníku.

17 30.12.2018

Dva suverénně nejdůležitější protagonisté románu: 1) Atmosféra a 2) Staré šlechtické sídlo. Všichni ostatní (ti živí) jsou vlastně podružní.
Přestože děj odkapává pomalu, pomaloučku a více spočívá, než se hýbá, kniha vás naprosto pohltí. Dokonce bych řekl, že celý ten závěr, kde se kolo příběhu začíná otáčet přece jenom poněkud rychleji, byl pro mne nejméně zajímavý – plně jsem si vychutnal spíše první tři čtvrtiny knihy, kdy se jen mlčky rozhlížíme, osaháváme očima všechny ty vetché části interiéru, kdy se dotýkáme oloupávajících se tapet, kdy jen vnímáme, pozorujeme a seznamujeme se s každým čtverečním centimetrem starého Hundreds Hall a kdy pouze TUŠÍME, že tu s námi něco je, ale my nedovedeme určit co…
Pro mne mistrovský kousek!

23 26.12.2018

Kouzlo prvního dílu dávno vyprchalo, holčičky vyrostly a zůstal jen nijak zajímavý příběh nesympatických lidí, se kterými byste do koupě dvojdomku určitě nešli.
A poznání, že horkokrevná italská nátura může po určité době lézt řádně na nervy.
Jediné pozitivum: zjištění (respektive připomenutí si), jak výbušná byla politická situace v Itálii sedmdesátých let.
Resumé: lepší průměr – a dosud neukončený boj s chutí hodit flintu do žita a do čtvrtého dílu už nejít!

18 26.12.2018

Asi budu za ignoranta, ale mně to celé přišlo jako VELKÁ HRA NA VELKOU LITERATURU. Hledal jsem, hledal, ale to málo, co jsem v textu během četby posbíral, nestálo za řeč.

Začátek vypadal nadějně – zajímavý svět, zajímavé postavy, říkal jsem si – ale jak šel čas, pozvolna jsem pochopil, že celé to vyprávění je ve skutečnosti jen jedna předimenzovaná, nafouklá bublina – alespoň takhle jsem to vnímal. A závěr příběhu i celkové myšlenkové vyznění knihy mi daly za pravdu.

Nechci tady hned natvrdo prohlašovat, že "král je nahý", ale na druhé straně jsem už dost starý na to, abych musel – kdykoli to vyřkne někdo učený – horlivě přitakávat, že v té skvrně od kečupu skutečně vidím Picassův autoportrét. Osobně to vnímám tak, že jsem se holt zase jednou stal obětí pozlátka marketingu (Nobelova cena, srovnání s Kafkou atd.). Ale 3* knížce nakonec dám – už proto, že na pár zajímavých míst jsem přece jenom narazil, a také proto, že jsem vydržel až do konce…

22 21.12.2018

Vůbec, ale VŮBEC mi to nesedlo, byť jsem se poctivě snažil nalézt v příbězích alespoň zlomek toho, co tam nacházejí ti, kteří knížku chválí. Při čtení jsem zažíval permanentní stav nepohody a přetrvávajícím pocitem byla touha už to mít za sebou – takže lituji, ale více než 2* určitě ne.

18 06.12.2018

Jestli něco nemám rád, je to chůze proti davu. Ale dneska mi paní Rejfová jinou možnost nedala. Bohužel.

Jsem totiž toho názoru, že i humoristický román musí být postavena na dobrém a uvěřitelném příběhu a jedná-li se navíc o detektivku, také na dobré zápletce – Carl Hiaasen, Sophie Hénaff nebo třeba Janet Evanovich (ale i Václav Erben nebo Vítězslav Houška) by mohli vyprávět. Bohužel, v případě románu Komu straší ve věži se obojí, jak kvalita příběhu, tak kvalita zápletky (na stupnici od nuly do sta) nebezpečně blíží mezní nule.

Největší slabinou je zcela nepochybně rovina policejní. Dokonce se mi zdálo, že v pasážích, kde se přímo nevyšetřuje a kde není příběh svázán svěrací kazajkou kriminálního motivu, tedy tam, kde o nic nejde a kde se vedou jen tzv. provozní rozhovory, je autorka trochu uvolněnější, tu a tam se objeví i nečekaně povedený vtípek nebo glosa, ale v okamžiku, kdy se z Josefíny znovu stává konstábl v sukních, vrací se všechno do vyjetých kolejí a i zde – podobně jako v prvním dílu – se veškeré pátrání omezuje prakticky jen na to, že hrdinka někde (za dveřmi bytu, u záchodků v hospodě apod.) vždy náhodně vyslechne rozhovor, kde se jako na potvoru zrovna rozplétá další uzlík případu.

Humor je veden ve dvou rovinách – v groteskní (někdo upadne, někomu praskne guma u pyžama, na jiného se zvrhne stůl s potravinami) a v jazykové – pohříchu ovšem nikoli na bázi dialogů, ale spíše v rovině uvozovacích vět (sykl, soptil, leknutím nadskočil, protočily se jí panenky apod.)

Způsob uvažování pachatelů, jejich motivace k činům a úroveň konspirace (své současné i minulé zločiny rozebírají vždycky tak, aby je slyšela hlavní hrdinka) sráží celou knihu do literárního přízemí – a to je velká škoda, protože bych byl první, kdo by si přál, aby i u nás už konečně vznikla nějaká příjemná, pohodová, česká, humoristická detektivka.

Dokážu leccos odpustit, skousnul bych dokonce i ty rádobyveselé motivy (padající stojany na noty, projímadlo v chlebíčcích nebo třeba "bluvení jako když bá člověk rýbu"), ale jen tehdy, když by byly (už se opakuji) navěšeny na smysluplném, dobrém příběhu.

24 05.12.2018