marlowe komentáře u knih

Škoda, že Nela Rywiková upřednostnila formu před obsahem. Jazyk: 5*, zápletka, příběh, detektivní linka: 2*. Na jedné straně pečlivá práce se stavbou vět a s detailními popisy (formální stránce autorka věnuje velkou pozornost), na straně druhé, bohužel, špatně zvládnutá (až odbytá) výstavba příběhu, kde konečný dojem kazí mnoho nelogičností, nepřehlédnutelných švů a zbytečně rozplizlých (zcela nedůležitých) odboček, které unavují a nebaví. Takže musím zopakovat ten úvodní povzdech: Škoda!

20 30.08.2019

Docela povedená a poměrně i dobře napsaná detektivka!
Přesto jednu hvězdičku ubírám.
Důvody?
Policistka Jack Danielsová je ze stejného vrhu, jako major Oldřiška Milnerová z Deště Sáry Saudkové: sympatické děvče od rány, které nefňuká a rozhodně si od nikoho nenechává okopávat kotníky. Ano, takhle má vypadat kladný hrdina. Přesto si nemohu odpustit výtku: někdy se mi zdálo, že to předváděné "ženské chlapáctví" je až moc chtěné a tu a tam překlopené až někam do sektoru "mírně za hranou".
Co mi ovšem vadilo podstatně více, byl autorův alibistický prvoplánový kupecký kalkul: "když přihodím popis několika nechutností (to přece lidi fascinuje, ne?), prodám o pár tisícovek výtisků více"! Myslím si, že tlačit na pilu lidské záliby ve zvrácenostech pan Konrath vůbec neměl zapotřebí, protože příběh sám o sobě je natolik silný a nosný, že by sklidil uznání i bez zaživa uřezávaných stydkých pysků, stejně jako bez znásilňování ještě živých obětí do prořízlé díry v břiše! (To snad ne, chlape! Co chceš vymyslet příště?)
Takže sorry, Josephe Andrewe – JEN 80%.

25 28.08.2019

Kdybych to měl říci natvrdo: Přečtěte si začátek, následně přeskočte celou první půlku knížky (až do okamžiku, kdy lodě dorazí k Saturnu – o nic rozhodně nepřijdete) – a potom už si to užívejte až do konce.
Je to jako kdyby v derby Sparta – Slávia první poločas na hřišti místo hráčů pobíhal zmatený správce stadionu a narychlo ještě dosekával trávník, umísťoval rohové praporky a dolajnovával čáry. O to víc vás pak bude bavit druhý poločas s opravdovými fotbalisty.
Příběh je daleko více o lidech, než o mimozemšťanech – a třešničkou na dortu je skvělý doslov.
Za tu první (užvaněnou) půlku 2*, za druhou 5*, takže průměr 3,5*, ale protože mě knížka nakonec HODNĚ bavila, zůstanu u vysoce nadprůměrných 80%! A dovolím si knihu i doporučit, protože autoři vnášejí do otřepaného modelu "setkání lidí s mimozemšťany" zcela nové prvky (nebudu prozrazovat).
(Podobnost s Marťanem bych vůbec neřešil, protože tam žádná není.)

32 16.08.2019

Je to stejné jako ve škole: Na nejnadanějšího žáka mívá pan učitel největší nároky. Možná pana Velinského peskuju víc, než ostatní, ale když oni ti premianti (vědomi si svého premiantství) na svoje nadání někdy hřeší až moc…

První polovina knihy je hodně mizerná, autor vaří z vody docela nepokrytě a bez uzardění a někdy to vážně vypadá, že mu vůbec chybí plán, jak vést zápletku dál. Až ve druhé půli, od návštěvy Filmového klubu, se vyprávění najednou docela solidně rozjede, jenže ten konec, ne nepodobný parodii na dobrodružné příběhy, znovu všechno pošle do kytek. Propast mezi ZPŮSOBEM, jakým je příběh vyprávěn (neodolatelný Otův šarm a lehkost jazyka a stylu) a ÚROVNÍ samotného příběhu (tedy tím, O ČEM je vyprávěno) je tady asi největší ze všech osmnácti dílů série, které jsem zatím přečetl.

18 13.08.2019

"Kdo komu ukřivdil?" ptá se jeden z policistů v závěru příběhu.
A přesně o tomhle celá kniha je: O vzájemných křivdách. Každý někomu ukřivdil nebo se cítil být ukřivděn, nepřehledný propletenec bolístek, příkoří a ublížení. Jakoby Iva Procházková zabloudila do krajiny detektivek Michaely Klevisové – nípáníčko, nípání. Škoda, první díl byl o poznání lepší. Čistší.

16 03.08.2019

Tuhle antologii bych sám od sebe asi neotevřel, ale nabídl mi ji kamarád a tak jsem si řekl: Proč ne…? A nakonec z toho byla docela zajímavá zkušenost…

Především jsem se utvrdil v přesvědčení, že i sebelépe vymyšlená zápletka – není-li umocněna nějakou NADSTAVBOU (třeba nezaměnitelným stylem vyprávění, zapamatovatelnými postavami, psychologickou věrohodností apod.) – zůstává jen sterilní konstrukcí, šarádou bez života. Proto mě např. neoslovil příběh o detektivu Leonardu da Vincim (Theodore Mathieson), ani o bratru Athelstanovi (Paul Harding) – ty skutečně ničím víc než strohým popisem zápletky nebyly, a nebavil mě ani případ sestry Fidelmy (Peter Tremayne), kde jsem vnímal jen slova a slova, ale pod kůži se mi autor nedostal.
Jako průměrné hodnotím i příběhy ze starého Říma – jenže v tomto případě to je spíš můj osobní problém, než problém autorů – Řím jako takový mě zkrátka nikdy netáhl.
Za vrchol sbírky považuji (jak se dalo čekat) dva autory, Roberta van Gulika s jeho soudcem Ti a pak Elis Petersovou a jejího bratra Cadfaela – to byly velmi povedené kousky.
Sečteno a podtrženo – 60%.

19 27.07.2019

Ano, okaté nedostatky knihy můžeme ospravedlnit dejme tomu začátečnickým hledáním cesty – ale na druhou stranu nesmíme zapomenout, že autorovi bylo v době psaní románu už 37 let a omlouvat tenhle jeho literární nedodělek "začátečnictvím" by mohlo vyznít lehce alibisticky.

Tenhle řiďounký a za vlasy notně přitažený příběh, točící se kolem záškodnické diverzní bandy, je spíchnut opravdu hodně amatérsky. Zapojení "soudruha doktora" Vlčka do pátrání je násilné a nevěrohodné a zápletka se povážlivě viklá na slaměných nohách. A celé to horlivé a prorežimně okaté "soudruhování" („…Musím vlastně ještě všem vysvětlit,“ končil předsedající soudruh, „proč vůbec byl zde přítomný soudruh doktor Vlček… atd.) přesahuje rámec únosnosti. Osobně si myslím, že v roce 1963 už autoři nemuseli na pilu stranické servility tlačit až takovou silou – tuhá padesátá léta byla v té době už přece minulostí. (Možné vysvětlení: Ludvík Souček to v šedesátých letech dotáhl nejenom na Ministerstvo obrany, ale i na stranický Olymp, tedy do samotného ÚV KSČ.)

Nicméně ty tři hvězdičky (s odřenýma ušima) si dovolím nadělit – možná kvůli určitému nostalgickému vztahu k autorovi…

25 23.07.2019

Fatální přešlap, který jsem zatím ještě nerozdýchal.

Klady: Česká autorka! Proto ta jedna hvězdička.
Zápory: Všechno ostatní!

Už vlastní začátek, kdy je mladý kriminalista vyslán inkognito do základní školy vyšetřovat vraždu (coby suplent za zavražděnou učitelku), aby se "infiltroval" do pedagogického sboru, ale místo toho tráví všechen čas učením nezvedené mládeže a věčnými dozory na chodbách a v jídelně, mě měl varovat, ale já bloud četl dál – i přes to, že se na scéně vzápětí objevil další "inkognito-policista", který měl tak trochu hlídat toho prvního… Že nevěříte? Já také nevěřil!
Vyšetřování probíhá prakticky jen formou večerních hovorů v obýváku kamarádky (učitelky), která policistu odhalila hned vteřinu poté, co do školy nastoupil – a podle toho to také vypadá. Napsal jsem si dvě stránky poznámek, co v knize bylo špatně (stylistická bezradnost, slepenec neuvěřitelně NE-uvěřitelných psychologických motivací, změť podivných, nezajímavých postav, posuny ve vyšetřování jen díky totálním náhodám – viz třeba "stříbrný knoflík" – atd.), ale nakonec jsem na nějaký hlubší rozbor rezignoval. Dle mého velmi špatná kniha – howgh!

23 21.07.2019

S Pavlem Kohoutem jsem měl odjakživa problém. Hrála v tom roli nějaká divná chemie či co, prostě (jak už to někdy bývá) jsme si nesedli… Ale Hvězdná hodina vrahů byla paráda! Jak vlastní detektivní příběh, který to s přehledem a o pár koňských délek natírá téměř celé současné české krimi-produkci, tak nesmírně povedená linie historická i psychologická (český – ale i německý – člověk tváří v tvář dějinným zlomům). Doporučuji všem.
A malá poznámečka na okraj: Je zajímavé, že na příjmení "Čech" narážím celý život, ale se jménem "Morava" jsem se setkal poprvé.

31 21.07.2019

Natěšen skvělým seriálem Endeavour, který musí pohladit po duši každého milovníka retro-detektivek, jsem se vrátil po letech k Morseovské sérii Colina Dextera – a vůbec jsem nebyl zklamán. Pár výtek k příběhu bych možná měl, ale všudypřítomný neinvazivní humor, plný jemného sarkasmu a ironie, přebijí všechno kartou nejvyšší (dvojka Morse – Lewis je naprosto neodolatelná!) a tak s plným vědomím zůstávám u pěti hvězdiček!

18 21.07.2019

Nejspíš se jedná o pozoruhodnou knihu, byť její "pozoruhodnost" spíše jaksi implicitně tuším, než abych ji dokázal vnímat svými smysly.
"Gail jde z toho všeho hlava kolem," říká autor na kterémsi místě – a já musím dodat, že MNĚ z toho šla "hlava kolem" prakticky pořád.
Občasné nadšení z četby se pravidelně prolínalo s poměrně častým pocitem neuchopitelnosti, dechberoucí kapitolky se střídaly s pasážemi, kde jsem váhal, jestli jsem opravdu tak natvrdlý, anebo jestli ze mě nedovzdělaného nedouka dělá autor záměrně a s plným vědomím.
Nemyslím si, že bych si knihu někdy v budoucnu přečetl ještě jednou (i když nikdy neříkej nikdy) – nicméně těch pět hvězdiček ji dám, protože… (viz začátek komentáře).

29 05.07.2019

Stephen King kdesi napsal: To, co je za dveřmi nebo co číhá na vrcholu schodiště, nikdy není tak děsivé jako samotné dveře nebo schody.
Ve Zhubni, bohužel, kráčíme po schodech (s lehce zatajeným dechem) jen zhruba první polovinu knihy. Potom najednou stojíme nahoře na podestě, dveře se otevřou a příběh rázem ztrácí své kouzlo. Přestane být zajímavý – a naopak se stane natolik předvídatelným, že velice rychle odhadneme, jak to všechno skončí. Upřímně, celá ta linka Ginelliho je tak nenápaditá, prvoplánová, "nekingovská" a prosta jakékoli invence, že bych nejraději ještě jednu hvězdičku Mistrovi ubral. Ale neuberu, první půlka románu si to nezaslouží!

21 04.07.2019

Před třemi lety jsem "áčku" i "béčku" s lehkým skřípěním zubů nadělil ušmudlané tři hvězdy, dal autorce nakládačku a zařekl se, že do dalších dílů už nejdu. Jenže ono se ne nadarmo říká: nikdy neříkej nikdy!
Své dávné předsevzetí jsem zkrátka přehodnotil a "céčko" si střihnul jako takové malé osvěžení do současných veder.
Návod k použití je jasný: položit se do příběhu a nechat se jím unášet, nebrat zápletku a hrdinčino vyšetřování příliš vážně a nevyšilovat z dlouhých popisů – ať už budov, zahrad, interiérů, šatů či hrdinčiných každodenních povozních činností (…vstala jsem, osprchovala se, vyčistila si zuby, oblékla se, uvařila si kávu atd., atd.). Potom si četbu můžete užít – zvláště, když zjistíte, že autorka má smysl pro humor a nestydí se za to.
Tady jeden příklad za všechny:
Po návratu do auta jsem pohledem do zpětného zrcátka zkontrolovala, jestli nemám mezi zuby klíčky vojtěšky, protože nerada při hovoru s lidmi vypadám, jako když jsem se zrovna vrátila z pastvy.
Takže nakonec solidních 80%.

18 27.06.2019

Po dlouhé době jsem si znovu přečetl tohle poetické dětské scifíčko – a kupodivu jsem zjistil, že těch více než 40 let síle příběhu nijak neuškodilo.
Navíc byl Ota Hofman velmistrem zkratky – a já, když můžu, vždycky dám přednost stručnosti a možnosti „kreativně si domyslet“ než dneska tak oblíbenému „žvanivému obžerství“ a „kultu vycpávkové vaty“.
Odysseus a hvězdy je nádherná knížka – víc netřeba dodávat.
Tak teď si ještě (také po letech) znovu pustit film…
A pak si možná zopakovat něco dalšího od pana Hofmana – třeba Králíky ve vysoké trávě (knížku i film)…

20 23.06.2019

Za mne VELKÉ ZKLAMÁNÍ! Nejspíš proto, že mu předcházelo VELKÉ OČEKÁVÁNÍ! Chvílemi nečekaně zajímavé a snad i "hluboké", většinou však nudné, skoro bych řekl bezradné, povrchní, tápající… Vlastně jsem s textem bojoval od samého začátku a ani teď, po dočtení, nevím, co si mám o knize myslet. Svrbění "jak to bude dál" přetrvává, ale chuť do dalšího čtení chybí.

23 21.05.2019

Možná bych za jiných okolností byl za Strýčka Skrblíka a dal i čtyři hvězdičky (pár chloupků jsem v té polévce přece jenom našel), ale protože jsem Krutou hru četl paralelně s Robothamovým Štvancem, který mi trvale zvedal mandle svojí "smrtelnou vážností", neváhám ani vteřinu a Joe Kurtzovi těch poctivých pět hvězd na klopu přilípnu. Protože Dan Simmons (na rozdíl od Robothama) mě přenáramně bavil. Žádné nípání se v zanícených beďarech, nýbrž parádní přímočarý tah na branku bez sebemenší snahy dokazovat sám sobě i ostatním, jak hlubokomyslný jsem autor. Doporučuji – a do dalších dílů jdu určitě!

28 21.05.2019

Strážci Sovího vrchu mě svojí atmosférou vrhli o šedesát let zpátky – do doby, kdy jsem podobné knížky četl, a vlastně tak trochu i prožíval. Příjemné vyprávění o dětech a pro děti s působivým morálním přesahem. Autor nenásilnou formou předkládá mladým čtenářům pravidla a vzorce chování, která v podání rodičů nebo učitelů můžou znít suše a školometsky, ale takto "cezená" přes dobrodružný příběh zákonitě dopadají na úrodnou půdu. Sympatická knížka, povedené ilustrace.

21 21.05.2019

Tak je to jisté: jsem porouchaný!
Když totiž pročítám obdivné komentáře ke knize a vidím skvostná hodnocení (všichni 5*!) svých přátel, jejichž názorů si upřímně vážím (jsou a budou trvalou inspirací pro moji četbu), musím zákonitě dospět k názoru, že chyba bude ve mně! V mém software. Protože MĚ, přátelé, Štvanec štval! A nedokážu se s tím smířit.
Vlastně jsem nejdřív ani nechtěl nic psát, abych tu nebyl za exota, deroucího se za každou cenu proti proudu, ale nakonec, jak vidíte, jsem to nevydržel…

Pravda je taková, že čím dál častěji teď klopýtám o čtenáři vysoce ceněné kriminálky (thrillery), které ovšem MĚ doslova pijí krev a nutí polykat prášky na tlak. Kellerman, Coben, Weaver, Carter, French, Bolton – proboha, skoro by s nima člověk zastavil řeku – a to nejsou zdaleka všichni!
Pro mě jsou jejich romány zcela zaměnitelné: vytříbený, neosobní jazyk, jemuž nelze nic vytknout (takhle sterilně vás naučí "tvořit" na kurzech psaní), promyšlený příběh o tisíci dílcích, které do sebe následně zapadnou jako kolečka rafičkových hodinek blahé paměti, uhlazený, aseptický styl, který neurazí (ale ani nenadchne), psychologický (většinou rádobyduchaplný) ponor do minulosti postav, dějové zvraty jako na běžícím pásu, příkladně kladní hrdinové a příkladně záporní padouši, kulhající uvěřitelnost, zbytnělá překombinovanost zápletky a konečně pak strhující finále, kdy se autor většinou už definitivně utrhne ze řetězu a zatlouká (z mého pohledu) poslední hřeb do rakve věrohodnosti; až mě kolikrát fackuje hanba: tomuhle snad nemůže uvěřit ani páťák, říkávám si… A především: Všechno je od počátku do konce jaksi jalové, umělé, prefabrikované, zaměnitelné, jakoby opsané od ostatních kolegů přes kopírák…
A nejzákladnější rozlišovací rys zmíněných autorů? Všichni sami sebe berou smrtelně vážně (kam se poděl humor, sarkasmus, vtipné hlášky, neotřelá přirovnání…?) – člověk úplně vidí jejich sošné, zachmuřené obličeje! A to je na tom to nejsmutnější.

Mám-li se vrátit ke Štvanci, věc se má tak (podotýkám: z mého pohledu!), že 1) byste nenašli kladnějšího hrdinu než Audieho (kromě Káji Maříka) – a zápornějšího, než padouchovitého šerifa, že 2) příběh stojí na tolika náhodách a proměnných, že by TAKHLE nedržel pohromadě ani ve vzduchoprázdnu, že 3) ulepeného sentimentu je v knize více, než je zdrávo – a že 4) i TADY to autor natlakovaným závěrem (ratatatata…) definitivně zazdil. Amen!

A poučení? Definitivně s TÍMTO typem "seriózních" (skoro se mi chce říci "módních") detektivek končím!

26 21.05.2019

Největším paradoxem téhle detektivky je, že jejím nejslabším článkem je právě detektivní linka (vlastní vyšetřování působí prkenně, nevěrohodně a jaksi vytrženě z kontextu) – a naopak: nejsilnější v kramflecích je v momentech, kdy autorka nic neřeší a jenom se nechává unášet radostí z vyprávění.

Co vadilo?

1) Kdybych měl knihu nějak výstižně zařadit, asi bych ji označil nálepkou EMULZE. Protože příběh, přes všechnu snahu, nedrží pohromadě a je jen seskupením nesourodých látek, které nesplynou, ani když lahvičkou řádně zatřepete.
Máme tu šťavnatý (a zábavný, až groteskní) osobní život hlavní hrdinky, máme tu šedivé, zaměnitelné siluety hrdinčiných kolegů-policistů (jediný, kdo lehce vyčnívá je nosatý Pružina), máme tu zcela realistický, izolovaný příběh pachatele jakoby okopírovaný ze severské krimi atd. – zkrátka každý pes jiná ves.

2) Autorce často spadne noha z plynu a ona se rozpovídá o věcech bezvýznamných, které více ruší, než prospívají – a mnohdy na detektivní motiv rezignuje úplně a nechává se dlouho, dlouho unášet podružným vyprávěním o nepodstatnostech.

3) Až příliš předimenzovaná expresivita hlavní hrdinky – méně bývá někdy více!

4) Motiv pachatele a jeho psychologické pozadí je už natolik omšelý a stokrát načtený, že jsem ani nemohl uvěřit tomu, že jej potkávám v další knize.

Co potěšilo?

1) Už výše zmíněná autorčina radost z vyprávění, která se zákonitě mění v radost ze čtení. Něco podobného člověk nezažívá každý den a za to má u mě Sára Saudková velké plus – a hvězdičku navíc.

2) Major Oldřiška Milnerová neboli potrhlá hlavní hrdinka. Sice někdy přepálená, ale pořád zábavná. Klon buldoka a buldozeru s nepřehlédnutelným slovníkem, který "si pro pochvalu chodí daleko, ale ostrých slov má plné kapsy". Její postava je asi největší devizou knihy.

3) Styl a jazyk!!! Je-li Oldřiška "největší devizou", potom způsob, jakým autorka dovede vyprávět (když chce a nesnaží se být "za Nesbøa), je ještě o coul před rázovitou policajtkou. Šťavnatý slovník, neotřelá přirovnání, gejzír stylistických experimentů.
Tady něco tervovských malých ochutnávek:

Ten je tu furt jak reklama v telce.
………
Měl jsem káru zašvihanou, jako bych projel prdelí.
………
(Hrdinka se probírá lednicí.)
Tak copak tu máme dál? Pomelo jak naběhlý vemeno. To dnes vynecháme. Uherák, možná večer. Dvě čínský polívky, řešení v nouzi, ke které snad nikdy nedojde. Uvadlá mrkev a nafouklej jogurt. Toustový chleby nejasnýho věku. Vídám je tu už druhej měsíc a jsou pořád stejní, pašáci. Lososovej salát, kde forma je jednoznačně nad obsah. Tak tady mě nic hezkýho nečeká… Oldřiška rozmrzele přibouchla dveře ledničky.
………
V telefonu jí blikaly zprávy, naskákalo jich tam jak pih na zrzavém obličeji.
………
„No tak pojď sem, Barone, pojď…“ zavolal a z rohu místnosti k němu přiběhl vrtící se ocas zapíchnutý do veselého drátosrstého jezevčíka.
………
S pochopením odolávala jejich více či méně nemravným návrhům a jejich narážky brala s laskavým nadhledem. Hysterické výprdky à la „Me too“ neměly šanci.

Resumé?
Přes všechny výhrady si další díly, budou-li nějaké, určitě přečtu!

25 21.05.2019

Tohle bylo opravdu zajímavé a hodně výjimečné počteníčko. Čekal jsem obyčejnou detektivku (byť 90tiprocentní hodnocení naznačovalo, že až tak obyčejná asi nebude) – ale dostal jsem mnohem, mnohem víc. Pro mne jednoznačně jedna z nejlepších knih posledních měsíců!
Autorka před námi (v přímém přenosu) vytváří z nenápadných slov a postřehů tak zajímavý a netradičně vystavěný příběh, že chvílemi zůstává rozum stát: děj, plynoucí ospale pomalým tempem (slepé rameno řeky by vedle něho vypadalo jako horská bystřina), story, poslepovaná ze střípků, postavy a jejich soukromé osudy črtané s přehnanou pečlivostí detailistů…
Dvě procenta bych strhl za závěr, který si (s přihlédnutím ke všemu, co předcházelo), zasloužil více razance, ale i tak zůstáváme pořád na krásných 98%!
Doporučuji všem, kteří upřednostňují neuspěchanou drobnokresbu před ztřeštěnou akcí!

23 04.05.2019