marlowe komentáře u knih

Taková pohodová, mírně rozcuchaná, neukázněná a někdy dokonce vtipná populárně naučná knížka o něčem, co nepochopíte, ani kdyby vás tloukli řetězem. Ale přesto vřele doporučuji – a i když nebudete rozumět všemu (a to tedy nebudete!!!), dozvíte se spoustu zajímavých věcí o vesmíru (pakliže ovšem patříte mezi ty, kteří občas kouknou na noční nebe a řeknou si "Jak tohle všechno, kruci, může fungovat…?") Čechům doporučuji číst ve slovenštině (tak, jak jsem to z nutnosti udělal já), protože díky pomalejšímu čtení se budete více soustředit na obsah! :-)

30 04.04.2020

Přečteno znovu po letech – tentokrát už s menším nadšením – přece jenom těch "záchran v poslední vteřině" tam bylo na moje gusto více než zdrávo. Ale jinak solidní…

29 04.04.2020

Pokusím se sem vepsat několik kusých, neučesaných postřehů, které mě napadají po dočtení knihy.
(Pozor SPOILERY!)

Já osobně bych anotaci naformuloval poněkud jinak: Kážete vodu a pijete víno, střílíte po všem, co se hne, zastřelili jste dokonce moje dva psy – tak za to zaplatíte životem!

Přes kosti mrtvých je románem pocházejícím ze stejného vrhu, jako třeba Do tmy Anny Bolavé nebo Jasno lepo podstín zhyna irské autorky Sary Baume. Ve všech těch knihách vyprávějí autorky o lidech na pokraji společnosti (hrdinky/hrdinové jsou složité osobnosti, které okolí nechápe), aby tak, skrze jejich podivínství, lépe dokázaly vykreslit kontrast mezi čistým a pokřiveným.
Tenhle román je především o pokrytectví a o odvaze projevit svůj názor, ale také o přátelství a lidské solidaritě. Je to hluboce lidský příběh, který vás, jste-li naladěni na stejnou frekvenci, prostě dostane – a mne tedy fakt dostal.
Myslím, že se Olze Tokarczuk podařilo skvělým způsobem (kdybych to měl říct hodně složitě) vyjádřit "pnutí mezi pravidly (tradicí, jíž jsme součástí) a svědomím" – nakonec, možná i takhle by mohla znít anotace.
Je to příběh o nezměrné odvaze jít proti proudu za jakoukoli cenu a prosazovat svůj pro většinu společnosti nestravitelný názor i za cenu sebezničení.
Přes kosti mrtvých vypráví prastarý, archetypální příběh o tom, že individuální svědomí je důležitější než autorita.
Ale aby bylo jasno, Jana Duszejko rozhodně není žádná blbka, v mládí projektovala mosty, umí cizí jazyky – ale postupem času se uzavřela do izolovaného světa své individuální vnitřní pravdy, což by nemuselo vést k nutné tragedii, kdyby se vehementně nesnažila o své SUBJEKTIVNÍ pravdě přesvědčit i ostatní.
Je to příběh o ODMÍTNUTÍ žít ve světě, který je nám systémem (naším okolím) vnucen a o neochotě přistoupit (z prosté pohodlnosti, či z nutkání "nedělat problémy") na bezzásadové pokrytectví, příběh o tom, že lidé na jedné straně hlásají víru v kostelích a zbožně naslouchají kázáním o dobru a lásce – a na straně druhé tolerují nelidského zacházení se zvířaty (liščí farma) a nesmyslně zabíjejí.
Kniha je plná provázaných symbolů (ruku v ruce s verši W. Blakea, jehož poezii hrdinka s jedním svým bývalým žákem překládá) a je napsána s neskutečným citem pro jazyk.
Paradoxem je, že hlavní hrdinka hledá pomocí astrologie soulad mezi svým vlastním životem a mezi svými ideály, mezi reálným světem (reálnými lidmi) a mezi všeobecně platnými pravidly (nezabiješ) – a přesto ve jménu vlastní pravdy sama zabíjí.
Co říct na závěr? Kdybych měl nějak definovat POSLÁNÍ knihy (jak to po nás vždycky chtěla paní učitelka), asi bych (možná trochu banálně) napsal, že ten příběh očisťuje a (možná) dělá lidi lepšími.

51 04.04.2020

Čteno znovu po mnoha letech – a dojem z knihy stejný jako kdysi: Naprostá lahůdka! Kdybych chtěl být patetický, napíšu: Pozoruhodný román, který překonal svoji dobu.

Nižší čtenářské hodnocení je nejspíše způsobeno faktem, že kniha je vtlačena do regálu "Středoškolská povinná četba" – a podle toho mnohé komentáře vypadají. Malá životní zkušenost + text starý 163 let = třaskavá směs, která mnohdy vybuchne v rukou.

Co se týče stylu, nelze než autora obdivovat, jak dokázal krok za krokem budovat dějovou linku, odkrývat charaktery, vrstvit popisy. Flaubertův text je sledem ryze moderních filmových obrazů – co věta, to záběr: detail, celek, polocelek…

Příběh sám je karnevalem venkovského buranství a neotesanosti, provinčnosti a přízemnosti, ze které až mrazí.
Část čtenářek by Emu nejraději vyfackovala, jak tady čtu, ale mně jí bylo upřímně líto – přes všechny chyby, kterých se dopustila (a za které následně i zaplatila). Nepraktické telátko, žijící v bublině svých snů a obklopené "mužským světem", který rozumí jen filozofii přistřižených křídel. A jestliže se hrdinka v tomto prostředí dusila (a udusila), určitě to nebylo tím, že byla kráva, jak uvádí jedna z hodnotitelek… Takhle jednoduchá a černobílá řešení možná nabízí Ordinace v růžové zahradě, ale určitě ne Flaubert…

V těchto dnech slavíme 200 let od narození B. Němcové. Když jsem četl příběh o Emě Bovaryové, najednou jsem si chtě nechtě uvědomil, kolik styčných bodů sny těchto dvou žen měly – byť jakékoli srovnávání životních postojů Emy a "paní Boženy" je nepatřičné a kulhá na obě nohy.

Rozhodně vřele doporučuji!

51 18.02.2020

Když mi bylo plus mínus dvacet, pětadvacet, přečetl jsem Flauberta komplet celého, včetně jeho korespondence, deníků, cestopisných črt atd. Takže přečíst si Barnesův román-esej pro mě byla vlastně stavovská povinnost. A osvěžující (opětovné) vkročení do téže řeky.
Zážitek to byl nadmíru příjemný – a kromě oživení minulosti se, coby druhotný produkt, okamžitě objevila i intenzivní potřeba (ostatně o ní píše i Acamar) znovu si nějakého Flauberta přečíst. Nejspíš si tedy střihnu klasiku nejklasikovatější: Paní Bovaryovou…

30 13.02.2020

Pravda, nenasmál jsem se tolik, jako při četbě "Jen aby, řekla moje žena", neběhal jsem tak často své manželce předčítat pasáže, o které jsem se chtěl podělit (jako tomu bylo u "Ledaže se spletu") a chyběl tu i ponor do historie dvacátého století, který mě tolik oslovil u "Chceš-li rozesmát pánaboha" – a přesto se mi tahle knížka líbila možná nejvíc z těch doposud přečtených. Pro tu svoji obyčejnou obyčejnost, pro autorovu schopnost zachytit kouzlo každodennosti a taky pro vtíravý pocit, že skorovrstevník pan Třeštík píše vlastně o mně… :-)

23 13.02.2020

(Možné SPOILERY!)
Parádní, dějem nadupaná knížka, kterou si vychutnají nejenom příslušníci cílové skupiny školáků, ale určitě i mnozí z těch, kteří mají povinnou školní docházku dávno za sebou.
Autorovi se daří výborně zachytit noirovou atmosféru mysteriózní pražské čtvrti, umí navodit napětí a s uznáním musím prohlásit, že mu výborně šlapou i dětské dialogy, což bývá u tohoto typu literatury spíše výjimkou, než pravidlem.
Pravda, těch "záchran na poslední chvíli" je tam možná víc, než odpovídá dobrému vkusu, ale to už bychom byli příliš velcí šťourové.
Také mě trochu zaskočil ten neúprosný souboj na život a na smrt mezi dětmi a dospělými (a že na padlé bojovníky skutečně dojde!), v literatuře pro mládež bych čekal spíše vylehčenou soft-polohu předpubertálních dobrodružství, než takovouhle radikální nesmiřitelnost ze strany padouchů-dospěláků – protože nebýt jednoho z oněch "zásahů vteřinu před dvanáctou", mohly jsme mít na konci knížky i dětské mrtvolky – a to už by přes čáru určitě bylo.
A vlastně ještě jednu výtku bych měl – už ji zmínil na jiném místě Joges: i mně vadila ta celková "vyprázdněnost" dané lokace, ta absence ostatních civilistů…
Přesto dávám plný počet – knížka si to zaslouží.

41 05.02.2020

Jestli je každý "román pro ženy" takhle vtipný a stylisticky povedený, asi přesedlám. :-)

Prvních 400 stran knihy je dokonalých, k nim nemám jedinou výtku. Autorka od první kapitoly milimetr po milimetru poodhaluje roušky z tváří svých hrdinů, zavrtává se hlouběji a hlouběji pod povrch a činí tak s nadhledem, který neskutečně baví.

George Simenon o svém způsobu psaní říkával, že jeho snahou je "oloupávat člověka jako cibuli" – a přesně tohle Moriarty provádí: odstraňuje jednu slupku za druhou, dokud se neproloupe na samotnou člověčí dřeň. Škoda, že v okamžiku, kdy v Sedmilhářkách dojde na lámání chleba, a my konečně dospějeme k neuralgickému bodu, ke kterému od počátku vše směřuje, zapomene najednou autorka na svoji schopnost posouvat děj pomocí neuspěchané psychologické drobnokresby a posledních 40 stran v podstatě jen stručně odvypráví, jako by ji psaní najednou přestalo bavit a ona už neměla trpělivost věnovat se detailům – což je také důvod pro odebrání jedné poloviny hvězdičky. Přesto spokojenost – a doporučuji (i mužům).

P.S.: Zakončení televizního seriálu mi přišlo zajímavější…

37 04.02.2020

(Možný mini-SPOILER)
Prvních 5% dolů za ono – z hlediska hlavního hrdiny – morálně jen těžko ospravedlnitelné stříhání prstů (přece jenom mám slabost – abych parafrázoval samotného Chandlera – spíše pro marlowovsky čisté a mravně neošumělé a nepošpiněné hrdiny bez bázně a hany, kteří si raději nechají přerazit čelist, než by porušili základní kodex lidské slušnosti) a druhých 5% dolů za ten z mého pohledu až moc nadupaný, mega-super-akční závěr – už jsem to říkal mnohokrát: jsem ze staré školy a u detektivek dávám vždycky přednost Maigretovsko-Vacátkovské umírněnosti před masivním používáním koňských dávek adrenalinu. Co mi nevadí (a dokonce baví) u oddechovek Simmonsovského střihu (Joe Kurtz, Lars, Jack Daniels ap.), to u realistických detektivek (a Kopřivův román se detailním popisem policejní práce k "realistickým" detektivkám nepokrytě hlásí) považuji spíše za prvek rušivý.
Odhlédneme-li ovšem od těchto dvou škrábanců na jinak perfektně vypulírované karosérii, musím konstatovat, že Křížová palba se bez diskuse povedla. Dobře postavený příběh, parádní dialogy, skvěle vypointované kapitoly – rozhodně doporučuji!
90%.

43 22.01.2020

Můj kamarád byl zděšen: „Tys nikdy nečetl Draculu? Tento základní pilíř žánru?“
A tak jsem se do milého pilíře pustil. Abych zaplnil čtenářské mezery – a svému kamarádovi dokázal, že právem patřím mezi vzdělance.

Vezmeme-li v úvahu, že byla kniha napsána ještě v devatenáctém století, není co řešit. Na svou dobu obdivuhodný výkon. Pravda, text je na dnešní poměry už notně zastaralý, ale když přistoupíte na hru a smíříte se s množstvím citově exaltovaných a melodramaticky vyšponovaných scén, určitě si přijdete na své.

43 13.01.2020

Na rozdíl od Gustika5, který knihu hodnotil přede mnou, mě čtení vůbec nebavilo a v příběhu jsem nenašel jediný motiv, který by mě nějak oslovil. Partička nájemných vrahů, jejichž osudy mi byly naprosto lhostejné. Z mého pohledu se mohli povraždit klidně všichni navzájem.
Knihu jsem dostal jako dárek, takže o to smutnější ten příběh je – protože budu muset darujícímu přiznat barvu, že se výběr tentokrát nepovedl…

21 13.01.2020

Dlouho mě to HODNĚ bavilo, protože autor si vyprávění doslova užívá a za brilantní jazykovou stránku si zaslouží čistých 100%, ne-li víc! Jenže s blížícím se koncem se najednou začaly dostavovat známky únavy. Z toho množství slov a z autorova vědomého popření klasické křivky výstavby dramatu, kdy se děj, přes obligátní "krize" a "peripetie" nějakým způsobem vyvíjí a následně vtéká do finálního rozuzlení, případně vrcholí očistnou katarzí. Kniha je totiž psána (aniž bych to myslel jakkoli pejorativně) stylem "nekonečných seriálů" neboli metodou "napíšu klidně dalších 10.000 stránek, jestli chcete" – samotné izolované příběhy, z nichž je kniha složena, určitý vývoj samozřejmě mají, ale jako celek připomíná román ze všeho nejvíce mohutnou, pomalu se valící řeku bez začátku a konce…
Přesto pěkných (a zasloužených) 80%.

26 03.01.2020

„To myslíte vážně?“ zíral na ni Larry vyděšenýma očima.
„Teď už jde jen o to zjistit, co to žere a kde to spí.“

Na mou duši, na psí uši, tohle se vážně povedlo.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si nějaké scifíčko TAKHLE užil a vychutnal!

Larry Zanoff ho zastihl s nohama na stole, zakončenýma teniskami a opatrně uloženýma mezi plechovkou piva a šálkem kávy.
„Máš chvilku?“ zeptal se zbytečně, protože Will vypadal, že má nejen chvilku, ale třeba celý den.

Ke své hanbě přiznávám, že "Co to žere…" byl můj první Heteša – ale jak vidím, rozhodně ne poslední.
Čekal jsem nějaké kulhánkovsko-kotletovské masakroidní krvavé lázeňské wellness, ale dostalo se mi čistokrevné, nefalšované, realistické "vědecké fantastiky" nejvyšší úrovně. Parádní a veskrze logický příběh, uvěřitelné postavy, výborná zápletka s detektivní linkou, akceptovatelná psychologie, neagresivní a po kapkách podávané napětí, všudypřítomný, sarkasmem říznutý humor a to vše opepřené úžasnými dialogy, zabalenými do jiskřivé drsoňovské dikce… Fakt zážitek. (A to jsem se ani nezmínil o umělé inteligenci neboli entitě, zvané Mozek…)

„Miki je android. Má na starosti energoblok, ale v manuálu je napsáno, že má i zásuvný medicínský modul.“
„Tak mu ho hlavně nezapomeňte zasunout.“

Petr Heteša dokázal to, co se povede málokomu: dát románu nejenom neotřelý, výjimečný a lehce zapamatovatelný název (díky němuž jsem po knížce také sáhnul), ale i vymyslet skvělý konec (a když říkám SKVĚLÝ, tak opravdu skvělý je, to mi věřte!!!), originální punktum, za které dávám šestou hvězdu navíc.
Tu sedmou pak uděluji za nostalgický "starý fláky pro noční ptáky", které vás budou provázet po celých 450 stran textu. Protože playlist Larryho Zanoffa je sestavený jen z prověřených pecek – a milovníci sedmdesátek si tuhle muziku můžou připsat jako bonus navíc.

Moira si prohrábla vlasy.
„Tak jo. Z lidské stránky, kdybych byla vaše dcera…“
„Nestrašte mě.“

Poctivých 100%.

36 12.12.2019

Jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem v poslední době četl. Sara Baume se tóninou vyprávění přesně strefila do mého vkusu. Absolutní jednota formy a obsahu. Nádhera!

40 02.12.2019

Že by Daniel Gris za tuhle "říznou krimi z Prahy" obdržel Nobelovku za literaturu určitě nehrozí – a že by porotci Magnesia Litery zazvonili zrovna u Grisů, je také těžko představitelné. Ale v rámci žánru se jedná o poctivé řemeslo s přiznanou barvou, a to se cení.
Žádná vata, žádné barokní ornamenty, žádné přešlapování na místě. Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne. Nekompromisně načrtnutá linka příběhu, nulová předehra, od první minuty se jde rovnou na věc.
Napsat dobrou, svižnou (a zábavnou!) detektivku bez krevních stříkanců na každé druhé stránce, bez rituálních vražd, sladkobolného šťourání v rodinném zázemí hrdinů a bez freudovského přetřásání traumat z dětství, je v dnešní době, která přeje přihlouplým thrillerům na efekt, skoro zázrak.
Ne, že by románu nešlo něco vytknout, váhal jsem mezi 4 a 5, ale za tu odvahu hrát s vyloženými kartami (a také za to, že se jedná o kapříka z našeho českého rybníčku) se přikláním k plnému počtu…

45 17.11.2019

Jednoznačně nepatřím do cílové skupiny.
Žánru fantasy jsem bohužel nikdy na chuť nepřišel (i když jsem se poctivě snažil) – a do kategorie "Pro děti a mládež" už nepatřím půl století. Knížku jsem si chtěl jen tak prolistovat kvůli čerstvé premiéře osmidílného seriálu Jeho temné esence – ale nakonec jsem ji poctivě přečetl celou. Námět nečekaně zajímavý, postavy dobře vymyšlené, lokace neokoukané, možná bych sáhl i po dalším dílu, ale…
Ale! No, prostě mi hodně vadila jistá lajdáckost při vymýšlení zápletek, při řešení krizových situací a při posunování děje. Jako by "mladší čtenáři" nepotřebovali řádné logické zdůvodnění a museli se spokojit jen s druhořadým (a někdy i třetiřadým) vysvětlením.
Jeden příklad za všechny: Potřebujete někoho osvobodit, jenže jsou zamčené dveře… Co s tím? Vymýšlet nějaké logické řešení, nějakou technickou vychytávku? Proč? Od čeho máme institut Deus ex machina? Prostě necháte z nebe spadnout husu – kde se tam na potvoru zrovna v tuhle chvíli vzala, ví bůh – zjevivší se pták mávne křídlem, dveře jsou otevřené, uvěznění můžou uprchnout – a jedeme dál, močálem černým kolem bílých skal…
Hvězdička dolů za tohle pohrdání (byť mladým) čtenářem…
Ale na seriál kouknu určitě! Ten ateisticko-filozofický rozměr příběhu je hodně chytlavý…

26 14.11.2019

Někdy jsou slova zbytečná...
Čistých 5*!

19 06.11.2019

Vstoupit dnes – v době, která přeje krvavým, překombinovaným thrillerům – na literární kolbiště s humoristickou (a navíc původní ČESKOU!) detektivkou, to si zasluhuje medaili za statečnost. Protože za tímhle literárním útvarem šel bych světa kraj – a asi bych nebyl sám.

Pan Dolnopolský (…) byl zřejmě poněkud roztěkaný, neboť pokud by se opravdu plně soustředil na problematiku přepočtu poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí věc dosti nepatřičná.
Lakovaný dámský střevíc.
(…) Na Soví ulici se tak málem srazil se strážníkem.
Tento bodrý muž jménem Johan Müller se zprvu zdráhal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevyžaduje policejní pozornost. Teprve když ho pan Dolnopolský několikráte ujistil, že v botě, a to říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.

Ivo Hudeček zahájil hru s ideálními kartami v ruce: na jedničku zvládnutá expozice, čtenářsky vděčná doba R-U mocnářství, sympatický hlavní hrdina, příjemně starosvětský literární styl…
(Kdo by si nevzpomněl na výbornou sérii o Eliáši Sattlerovi Viléma Křížka?)
Jenže tady výčet pozitiv končí – a všechno ostatní už je jen předzvěstí neblahých konců.

První novelka ještě jakžtakž drží pohromadě, byť jí připravuje o body naprosto nepovedený závěr, kde místo očekávané gradace přichází jen jakési autorské shrnutí ("jak to vlastně všechno bylo"), jakoby autor už co nejrychleji chtěl napsat slovo KONEC…

A druhá, rozsáhlejší novela, se nepovedla vůbec. Tady nedrží pohromadě skoro nic. Zápletky obou zprvu paralelních příběhů kulhají na obě nohy, jeden nepravděpodobný motiv střídá druhý, vše je jaksi rozlité do šířky, pár stránek před koncem se dokonce zjevují nové a nové postavy, z hlavního hrdiny i jeho pomocníka už jsou jen stíny, zacházející na úbytě – ne, tohle se fakt nepovedlo!
Trestuhodně promarněná příležitost.

24 04.11.2019

Tak napodruhé se to povedlo!
Zatímco první díl mě vytočil příliš akčním, nevěrohodným závěrem, v Tichém zabijákovi autor dokázal svou touhu po atraktivitě za každou cenu udržet na uzdě – a vyplatilo se. Za mne pochvala a body navíc. Realistický, veskrze uvěřitelný příběh, atraktivní prostředí německých filmových ateliérů třicátých let, do detailů promyšlená detektivka. Jako celek vysoce nadprůměrný počin.
Románu bych vyčetl jedinou věc: hlavní hrdina Gereon Rath mě někdy docela obyčejně lidsky štval. Svojí občasnou arogancí, nabubřelostí, pozdními příchody (nikdy nikam nepřijde včas!), neschopností empatie nebo třeba tím svým neprofesionálním tajnůstkářstvím. Ale to je zanedbatelná drobnost – abych jenom nechválil…

32 03.11.2019

Dobojováno!
Stokrát nic umořilo osla.
Mě umořil ten obludný proud valícího se textu – jako když se protrhne přehrada.
Myslím si, že tímto románem vytvořila paní Galbraith-Rowlingová (v rámci detektivní literatury) nový světový rekord v počtu zbytečných slov na jeden tiskový arch.
Kdybyste tohohle literárního vorvaně zbavili přebytečného slovního tuku, zjistíte, že na poměrně nevelké kostřičce příběhu zase tolik masa nezůstalo. Průměrná detektivní šaráda s uměle naroubovanými a realitě vzdálenými zápletkami, trocha manželského škorpení a stále nezodpovězená otázka, když už si konečně tihle dva Šerlokové padnou do náruče.
Čtyřikrát jsem s Robin a Cormoranem vstoupil do téže řeky – popáté už se asi zlákat nenechám.

48 21.10.2019