martin č. komentáře u knih

Přečetl jsem Pád Cařihradu znovu (snad po 20ti letech), pod dojmem toho, že aktuálně sbírám byzantské mince a čtu byzantskou historii. Kdysi mě Waltari ovlivnil asi nejvíc ze vše autorů. Jeho křesťanství, neustálé hledání, hluboké filosofické i melancholické úvahy hlavních hrdinů na pozadí převratných historických epoch, které mám i díky němu rád.
Dnes jsem knihu četl mnohem poučeněji, s větším nadhledem, vědomím toho, jak vše dopadne, místy jsem vnímal autorovu jistou patetičnost a i přesto všechno jsem z knihy měl znovu velikou radost. Jsem zpětně velice rád, že to byl právě Waltari, kdo mne před tou jednou až dvěma dekádami tolik oslovoval. Stejné kvality dobré literatury, hlubokých myšlenek i věrných historických reálií jsem nenašel asi u žádného jiného spisovatele.

Hovory k sobě jsem začal číst při návštěvě Carnunta http://martincermak.rajce.idnes.cz/2015_CARNUNTUM/ , kde je císař-filozof psal, pak jsem je na nějaké 2-3 týdny odložil a dočetl je po té, co mi do mé sbírky mincí přistál pěkný denár právě Marca Aurelia.
Mám se starověkými pohanskými filosofiemi trochu problém (podobně jsem to měl u Seneky, a proto raději čtu historiky), protože pro mne je tou pravou bombou Nový zákon, evangelia diktovaná samotným Duchem svatým, Ježíšova nádherná a dokonalá podobenství. Ve srovnání s tím prostě pohanské filosofie diktující obecné dobro bez konkrétnější příkladů pokulhávají.
Nicméně je pravdou, že svým pojetím stoicismu se Markus Aurelius křesťanství do značné míry přiblížil. Nehněvej se na druhé, jednej v souladu s přírodou, konej dobrodiní pro dobrodiní samo a ne pro odměnu, nepodléhej vášním (hněvu, strachu, rozkoši), buď dobrý už dnes ne až zítra, je jedno, jak dlouho žiješ, zlé a špatné jednaní škodí především svému původci, nikoliv tobě – to vše je evangeliím velmi podobné a je bez debaty, že Marcus Aurelius byl velice moudrý muž a úžasný panovník. Jeho Hovory tak patří navždy světovému dědictví a i dnes je cenné, mít je ve své knihovničce.

6 24.09.2015

Tentokrát dám už za pět hvězd. Znovu faktografická smršť, a že se ocitáme v nejzdokumentovanějším období antiky vůbec. Léta 68-58 př.n.l. - to je růst Caesarovy hvězdy, krátká sláva Ciceronova, z mého pohledu trochu ošizené tažení Pompeia proti pirátům a Mithridatovi na úkor Caesarova poměru se Servilií Caepionis, demag Publius Clodius, zásadový Cato a na závěr Caesarův konzulát a vznik triumvirátu Caesar-Pompeius-Crasus .
Docela zajímavé je přečíst si v návaznosti i odpovídající pasáže Salustiova Catilinova spiknití, Ciceronových Listů přátelům či jiné antické prameny, kterých se autorka velmi pevně drží. Klobouk důle.

2 14.09.2015

Platí, co jsem psal o předchozích dílech. Literární kvalitu (takovou, abych si opsal myšlenku, citát, zamyslel se nad odstavcem) tam stále nevidím, faktograficky ale opět brilantní. Třetí díl se pohybuje na ploše celého středomoří v letech 86 - 69 př. n.l.
Na rodíl od literární hodnoty (dle mne) má paní McCullough docela osobitostou interpretaci dějin (nehledě opět na vlatní mapy, kresby atd). Má všechny antické autory nastudované od A-Z (a vlastně je přepisuje jen do naší románové podoby), a snad proto je vidět, jak má všechny ty římské aristokraty ráda (právě ti jsou z 90% známí z pramenů). Hodnotí své Římany jejich očima, stejným pohledem jako Plutarchos, Appiános a další, spíš než očima moderních historiků.
I přes líčení nejkrvavější etapy Sullovy diktatury, která knihu půlí, (pak už se zaměřuje na hvězdu Pompeia Velikého či Caesara), spatřuje např. v Sullovi těžce zkoušeného člověka a snaží se chápat jeho motivy, vyzdvihuje kladné stránky. Nikdo u ní není černobílý. Dost zajímavý pohled má i na Spartakovo povstání (opět římský aristokratický = odlišný od sociálního pojetí 20. století. např. pí Loukotkové). Spartakovu otočku před Alpami jako jediná interpretuje původní snahou Spartaka dojít naproti k Sertoriovi, po jehož smrti to však ztrácí smysl. A tahle interpretace je přitom tak logická! Tleskám za ni.

3 14.09.2015

"Při hodnocení stavebního díla se posuzují tři aspekty, a to řemeslná důkladnost , velkolepost vybavení a rozvržení. Shledá-li se, že dílo je velkolepě vybaveno, bude se chválit stavebník nešetřící stavebním nákladem. Při důkladném provedení dojde uznání přesnost stavbyvedoucího. Bude-li však stavební dílo vykazovat ladně proparcovanými proporčními poměry a souladností poměrových vztahů, bude to slávou architektovou." (VI.kniha/VIII.)

V monoha ohledech geniální a nadčasová kniha, nejvíc mě dostala asi kniha o vodních vedeních. Popisy o materiálech, přokonávání překážek, spádech a dimenzích potrubí, odvětrání, tvarovkách....dnes se tomu říká technická norma.

1 14.08.2015

Tenká knížečka ale cenná, byť ji možná nenapsal sám Aristoteles. V překladu Pavla Olivy se čte poněkud obtížněji (důkladné poznámky zabírají dvojnásobek vlastního textu) ale dá se to. První delší část popisuje politický vývoj Athén cca od 8. stol. př.n., druhá kratší část se věnuje ústavě aktuální v době, kdy byla knížka napsána (druhá polovina 4. stol. př.n.l.).

Dovolil jsem si opsat pár zajímavých ukázek ze druhé části:

50....(úředníci astynomové)...Pečují také o to, aby žádný z metařů neskládal nečistotu v okruhu deseti stádií od hradeb. Dále zabraňují tomu, aby stavby domů zasahovaly do ulic, aby nad ulicemi vyčnívaly balkony, aby žlaby nahoře měly výpusť do ulice a aby se do ulice otvíraly okenice. Osoby, které skonaly na ulici, dávají pohřbívat a mají k tomu na pomoc státní otroky.

51. Losem se určuje také deset agoranomů, pět pro přístav a pět pro město. Zákony jim ukládají pečovat o to, aby veškeré prodávané zboží bylo čisté a neporušené. Losem se určuje také deset metronomů (5+5) a. Ti pečují o to, aby míry a váhy, jichž prodavači používají, byly spravedlivé.
...(sitofylakové)... pečují o to, aby nesemleté obilí bylo možno na trhu koupit za spravedlivé ceny, dále o to, aby mlynáři prodávali mouku podle ceny ječmene, aby pekaři prodávali chleby podle ceny pšenice a dodržovali váhu, kterou tito úředníci stanoví. Zákon jim totiž ukládá, aby ji stanovili.

54....(Athéňané) Losem určují i tyto úředníky: Pět stavitelů cest, jejichž úkolem pomocí státní úředníků opravovat cesty. Dále deset logistů a s nimi deset synégorů. Těm musí všichni úředníci po skončení své činnosti složit účty. Oni jediní totiž zkoumají hospodaření úředníků a správu o tom předkládají soudu. jestliže někoho usvědčí ze zpronevěry, soudci ho pro zpronevěru odsoudí a částka se splácí desateronásobně. Jestliže někomu dokáží přijímání úplatků, soudci ho odsoudí, zjistí výši úplatku a i tato částka se splácí desateronásobně. Jestliže někoho odsoudí pro nezákonné obohacování, stanoví škod, která se splácí jednoduše, pokud se splatí před devátou prytanií roku, pokud ne, splácí se dvojnásobně...

55....Tam také skládají přísahu diatéivé před vydáním svých rozhodnutí a svědci vyvracejí pod přísahou domnělá svědectví. Pak uchazeči vystoupí na kámen a přísahají, že budou úřadovat spravedlivě a podle zákonů, že nebudou přijímat na základě svého úřadu úplatky, a jestliže něco přijmou, že dají postavit sochu ze zlata...

23.06.2015

Evagriovy církevní dějiny jsou pro všechny zájemce dostupné zde: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm
Pro čtenáře nestudující teologii to není snadné dílo a pro nezasažené křesťanstvím, neznající podstatu vyznání víry doslova složité. Hlavně pasáže popisující životy mnichů a věroučné spory o počet Kristových podstat. Tedy věci, které se S doznívající antikou a počínajícím středověkem na církevních koncilech velmi řešily a byly příčinou vzniku mnoha heretických směrů i vzájemných exkomunikací církevních autorit.

Koho ale zajímá historie této doby a případně přečetl byzantské dějiny válek od Prokopia z Kaisareie, nebo dějiny Theofylakta Simkokata či jiné dějiny 5-7. století, toho mohou minimálně zaujmou popisované události politické i válečné. Evagrius rovněž reaguje na dílo pohana Zosima http://www.databazeknih.cz/knihy/stesky-posledniho-rimana-144413 (stejně jako předchozí autoři vyšlo v Odeonu) Pro srovnání s těmito uvedenými prameny stojí za to Evagriovo dílo (či aspoň některé jeho kapitoly přečíst).

Do Evagriových citátů jsem pro zajímavost zkopíroval pohnuté líčení pandemie moru, (kterou vylíčil i Prokopios), Evagria se však tragicky dle jeho popisu dotkla i v osobní rovině.

1 17.06.2015

Velmi slušné byzantské resp. světové dějiny posledního dvacetiletí 6. století, přesněji popis vlády východořímského=byzantského císaře Maurikia Tiberia (582-602), byť místy popisují i starší a pozdější události. (autor své dílo tvořil mezi r. 628-638). Theofylaktos nesepsal tak informačně hutné dějiny jako o půl století před ním Prokopios z Kaisareie, ale pořád je to dosti podrobné (a dle moderních historiků) i objektivní dílo. Kromě vnitropolitické situace Byzance jsou líčeny hlavně vztahy a boje s Avary Balkáně a rovněž boje na východě s Peršany. Ty jsou spolu s popisem převratů na perském trůně asi nejzajímavější z celé knížky.
Jako ve všech podobných knihách je tu i výborný poznámkový aparát a vysvětlující doslov.
Kdo přečte zmíněného Prokopia či právě Theofylakta, mohlo by ho zajímat i dílo Církevních dějin jejich současníka Evagria (536-594). Resp. minimálně kapitoly popisující shodné politické události jako právě Prokopios a Theofylaktos. Překlad je volně dostupný zde: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm

1 15.06.2015

Válka s Góty (kterou Odeon vydal ve druhé knize) se mi líbila snad ještě víc než předcházající války s Peršany a Vandaly. Ale možná to je jen tím, že prostředí (dobývané) Itálie znám lépe, vím, kde které město leží a lépe jsem se tak orientoval v opravdu podrobném textu. V tomto směru byl Prokopis vážně pan historik. Vždyť celé jeho Války mají asi 800 stran hutného textu (a k tomu sepsal ještě dílo o Justiniánových stavbách a tajnou historii). Právem je tak hodnocen jako největší řecky píšící historik od dob Polybia. Díky němu a jemu podobným (Thukydides, Polybios, Ammianus Marcelinus,...) jsou nám dnes určité dávné epochy známé do velikých podrobností.
Justiniánova doba musela být velmi pohnutá a rozšíření říše o původní západní území vydobyté krví a obrovským vylidněním Itálie i Afriky. Jenom samotný Řím byl mezi lety 536-552 obléhán a dobyt střídavě byzantskými a gótskými vojsky pětkrát a počet jeho obyvatel se snížil z kdysi půlmiliónu na pouhých pár tisíc!
Kdybychom takhle znali např. historii u nás ve školách probírané Sámovy říše, o níž ve skutečnosti víme jen pár vět z jediné franské kroniky, to by bylo něco.
Některé zajímavé pasáže z Prokopiových válek jsem si neodpustil opsat do citátů.

08.06.2015

Předpokládám, že většina čtenářů, kteří vezmou dílo raně byzantského historika do rukou, budou tak trochu vědět, co je čeká. Že půjde o popis válek východořímského císaře Justiniána Velikého (527-565), (stavitele istanbulského Chrámu Boží moudrosti), který se po téměř stu letech od pozvolného rozpadu západořímské říše pokusil obnovit její hranice v původním rozsahu a částečně se mu to i povedlo (Za své vlády znovu dobyl díky vojevůdci Belisariovi na Vandalech Afriku a všechny ostrovy středomoří a na Ostrogótech Itálii).
O to více v Prokopiově textu překvapí, že na východní hranici (Válkou s Peršany dílo začíná, pak teprve následuje popis válek na západě) tahal „Veliký“ císař v bojích s novoperskou říší většinu času za kratší konec. Od Prokopia se dočítáme o častých vpádech perského krále Chosroa I. na římské území, o nechuti Římanů stavět se na odpor a neustálém placení výkupného perskému králi. Inu doba byla opravdu jinde a východní Řím už neměl své legie jako před několika stoletími.
Mimoto je tu líčeno i velké povstání Niká a velmi sugestivně je popsána i morová rána, která ve 40tých letech zasáhla celý východní svět a východořímskou říši připravila odhadem o celou třetinu obyvatel.
Válka s Vandaly v Africe (roku 534) působí proti těmto východním událostem až snadným dojmem (aspoň v první knize). Ve druhé knize Války s Vandaly naopak Prokopios popisuje totální rozvrat v Libyi po její dobytí Římany, kdy v následujících cca 12ti letech jedna válka s Maury střídala druhou, vojsko se bouřilo a země pustla - "Příliš pozdě se dočkali klidu domorodí Libyjci, kterých zbylo jen velmi málo a byly úplně ožebračeni".
V jednom popisů z bojů mě nicméně pobavila formulace: "Dokonce i stařec se na něho z věže díval bez znepokojení. Ale římský voják šplhal jak nejlépe uměl ze skály na skálu, a když se mu zdálo, že je na dosah, vytasil potichu svůj meč a tak obratně jím udeřil starce, že mu upadla hlava" :-) Inu nemazali s tím tenkrát.

3 11.05.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

3 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

4 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

5 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

3 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

5 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

9 23.04.2015

Druhým díl (vydání 1987) je viditelně složený z několika částí psaných postupně, z nichž v první mi trochu nesedí postava Harryho a povídka petrolejového prince Forstera. Celou knihu však jako červená nit spojuje linie kolem Inču-čunova vraha Santera. Závěrečné části – Vinnetouova smrt a pronásledování Santera jsou smutné a strhující. Vinnetou si prozpěvuje píseň Ave Maria, jeho sny o bratrství bílých a rudých mužů se ale nikdy nesplní.
Celý román patří do zlatého fondu literatury!

2 09.04.2015

Na jedné straně Old Shatterhand, Vinnetou a Old Surehand, na druhé straně Komančové chtějící přepadnout v Llanu Estacadu Boody Foxe a vždy tak trochu na své straně nespolehlivý, kdysi král kovbojů, hubený stařec Old Wabble – zatím ještě Shatterhandův přítel. Opět spousta vysoké křesťanské morálky v podání Old Shatterhanda a na samém konci nové postavy – Komanč Apanačka a falešný generál Douglas, otázky kolem Old Surehanda a Old Wabblův obrat na stranu zla.

Další výborný příběh, který jsem četl kdysi v páté třídě a teď po čtvrtstoletí znovu, a který na svém kouzlu nic neztratil. Výborné kresby G. Kruma, ten chlap na obálce je sám Old Surehand.

2 16.03.2015

Pokračování prvního dílu a honba za generálem Douglasem, falešným medicinmanem Thibautem a za tajemstvím Old Surehanda. Známé postavy z předchozího dílu – Vinnetou, Old Shatterhand a Apanačka, k nimž přibývá ještě nerozlučná dvojice tlustý Dick Hammerdull a dluhý Pitt Holbers a náčelník siouxských Osedžů Matto-šahko = Sedm Medvědů. Jim všem v patách banda Old Wabbla a dalších nepřátelé. Old Shatterhand se tu posouvá trochu do role detektiva odhalujícího spletitá tajemeství Old Surehanda, Apanačky, generála Douglasse a medicinmana Thibauta. Náhody a odhalení přitažené za vlasy snad až moc, ale pořád za pět hvězdiček, stejně jako v dětství. Kde jinde se setkáte s lovem 4 šedých medvědů v jediném dni?
Na obálce náčelník Osedžů Matto-šahko – Sedm Medvědů.

A opět jedno morální Old Shatterhandovo krédo:
„Je velký rozdíl mezi pomstou a trestem. Pomstychtivý člověk není dobrý člověk, jedná nejenom nešlechetně, ale zavrženíhodně. Ani ten, komu bylo třeba i těžce ublíženo, se nemůže jen z toho důvodu povyšovat na soudce. Pakliže to dělá, dopouští se často velkého bezpráví, neboť kdo z nás je tak bezúhonný, tak mravně čistý, aby mohl a měl právo jen tak beze všeho vynášet soudy nad kýmkoliv ze svých bližních?“

5 16.03.2015

Tak jsem ho po 25 letech znovu přečetl (dvoudílné vydání z r. 1987) a bez uzardění tvrdím, že hlavně první díl od greenhorna až po smrt Inču-čuny a Nšo-či je to jeden z nejlepších příběhů světové literatury.

10 12.03.2015