martin č. komentáře u knih

Ačkoliv jsem znal podrobně starší průběhy občanských válek (Sulla v Marius, Pompeius v Caesar a Crassus) z výborného románového zpracování C. McCulloghové, nejvíc mě v této druhé Appianově knize bavila asi závěrečná část popisující střety Octavina se Sextem Pompeiem (pirátem, psancem, synem Pompeia Velikého), který dokázal budoucímu velkému Augustovi dlouho velice zatápět a několikrát ho u břehů Sicílie porazil.

2 24.02.2017

Ale jo. Výborně to vystihl překladatel v doslovu. Ač jsem člověk (stejně píše právě i překladatel), který nemá rad ničení a destrukci, naopak má rád, když se něco nového vytváří, má rád i nějaké to své soukromé vlastnictví, snad jsem trochu i maloměšťák, tak mě Tyler Durden a jeho klub rváčů i dokáže příjemně provokovat. Klub rváčů nejde nedočíst takřka jedním dechem. Nejsem svoje práce, nejsem svůj majetek...
Pravdou je, že už jsem při čtení už znal podstatu i pointu příběhu z filmového zpracování s B. Pittem a E. Nortonem, které je prostě dobré.

2 24.02.2017

Knížku jsem četl poprvé na vysoké, uchvátila mě množstvím informací (jinde tehdy nedostupných) z 5. stol. n.l.
Teď jsem ji onehdy vytáhnul znova a platí, že úzké zaměření převážně na 1. pol. 5. století a to z pohledu vládnoucích žen-císařoven, je dost dobré téma.
Co je na škodu, to jsou četné chyby v překladu (středověk místo starověk apod.), jako by moc překladatelka nevěděla, co překládá a neprošlo to korekturou. Také česká anotace přehled na deskách je zavádějící, jako by tématem bylo 5 císařoven. První 2 jména, ale patří jediné císařovně Galle Placidii (jejíž mausoleum stojí v Ravenně) a ta obstarává víc jak polovinu útlé knížky.
Platí ale, že takto podrobně se konci římské říše moc jiných titulů nevěnuje, hojně jsou citovány také dobové prameny, což je fajn.

1 15.02.2017

Tak hotovo. Po dvou a půl letech jsem tuhle ságu dočetl. Bude mi asi chybět, fakt jsem se toho z ní strašně moc dozvěděl. Kdo se chce do hloubky poznat, jak Řím od republiky k císařství došel, je to jedinečný zdroj. V numismatice se tomu říká imperatoriální období.

Takže k tomuhle dílu vypíchnu tentokrát jen drobné vady (podle mne) – osobně mi chybělo zaměření se na Sexta Pompeia, jehož (pirátská) hvězda v této době dost zářila. Vždyť 2x drtivě porazil Octaviánovo loďstvo, což autorka prakticky přechází a soustředí se až na obrat ve prospěch Octaviana. Její interpretace bitvy u Actia je také zvláštní, byť situaci před bitvou asi vystihla dobře. Že Octaviana-Augusta líčí jako ctižádostivý studený čumák, Antonia jako jeho líný opak, je její autorská invence a z jejich známého jednání se mohla pravdě podobat, jen toho Kaisariona si přikrášlila spíš proto, aby zdůvodnila jeho závěrečné odstranění Octaviánem. On by ho ale nejspíš odstranil, i kdyby to takový genius nebyl. Finis. Pět hvězd!

2 07.12.2016

Jak výše napsáno, asi vrchol celé série, ostatně autorka ji zaměřila už od prvního dílu na postavu Gaia Iulia Caesara, jehož kariéra zde vrcholí a o březnových idách v tomto díle končí. Působí tu téměř jako bůh, kterého z něj Octavianus po smrti i udělal. Oblíbil jsem si tu nicméně dost největšího rivala Catona Utického, jen by mne zajímalo, odkud autorka čerpala tu informaci o jeho pochodu 10 000 přes lybijskou poušť...no asi z Plutarcha, jistě si ji nevymyslela. Všechny své interpretace událostí na něčem staví (např. Octavianovo odcizení válečné pokladny, jak píše).
Po Caesarově smrti je dobře popsána naprosto nepřehledná situace boje všech proti všem (senát – Cicero – Antonius - G.Trebonius - Decimus Brutus – Dolabela - Brutus a Casius a mraky dalších), kdy viditelně pouze mladičký Octavián si jde po malých krůčcích, ale s obrovskou odvahou přímou cestou za svým cílem. Za pět hvězd!

2 07.12.2016

Velmi příjemné překvapení. Kniha není pro úplného laika, ale pro člověka už trochu poučeného. Čtu převážně antické dějiny a tak jsem Přemyslovce otevřel spíše náhodou a ze zvědavosti. Zaujala mne nicméně tak, že jsem ji přečetl celou a konečně se lépe zorientoval v této naší první a snad nejslavnější vládnoucí dynastii. A ještě jsem si to orientování se během četby podpořil koupí prvního přemyslovského denáru (krále Vratislava) do své malé numismatické sbírky a nakreslením podrobného rodokmenu rodu včetně všech přemyslovských dcer a k přemyslovcům přiženěných manželů a přivdaných manželek. Tolik mě kniha vtáhla do prvních čtyř století českých dějin. Snad mohla být jen doplněna např. o výpis panovníků nebo vícero obrázků, ale jak řečeno, je určena pro trochu obeznámeného čtenáře a tyhle výpisy a fotky člověk najde všude jinde.

2 19.11.2016

Píšu komentář s velikým časovým odstupem po přečtení (více než rok a půl), to protože Lewis je pro mne tak výstižný autor, jehož myšlenky mi se mi tolik líbí, že cokoliv o nich chci svými slovy vždy napsat, působí polovičatě, musel bych totiž opsat celou knížku.

Teď jsem viděl na facebooku jakousi tabulku věcí, vášní, činností, které jsou označeny jako démonické dveře vedoucí někam do pekel. Jsou tam rozličné věci (věštění, voodoo, heavy metal, ale i jóga, vegetariánství a mraky dalších)

A právě v souvislostí s tím jsem si vzpomněl na tuhle knížku a její myšlenku, která mě velmi zaujala a jíž věřím. Vlastně není ani přímo Lewisova, on ji jen vysvětluje a krouží po celou dobu kolem ní.
„V OKAMŽIKU, KDY SE LÁSKA STÁVÁ BOHEM, STÁVÁ SE DÉMONEM“
Tzn. když něčemu podlehneme příliš, takže vytěsníme vše ostatní okolo, začíná cesta do pekel. Láska k vlasti může přerůst k bezbřehému nacionalismu, stejně tak láska k čemukoliv nebo ke komukoliv jinému. Jediné co to vše zastřešuje a mělo by být nad tím, je láska křesťanská k Bohu a bližnímu svému. Pak je vše ok. Pokud si ale na místo ní dosadíme nějakého svého boha (a může to být třeba jinak neškodné či příznivé vegetariánství), stává se z toho posedlost a to je špatně. Tak tomu rozumím.

Jinak Lewis kromě tohoto překrásně rozebírá své 4 druhy lásek.
NÁKLONNOST (ke komukoliv, s kým se vídáme trvale, byť s ním vlastně nemáme nic moc společného – vrátný, kterého každý den potkáváme, sousedovic starý pes).
PŘÁTELSTVÍ (které spojuje dva lidi stejného zájmu („vy také? Já myslel že jsem v tom sám“), kráčí ne jako ostatní proti sobě, ale vedle sebe, může však vyčleňovat všechny, kteří do našeho kroužku nespadají)
ÉROS (asi nejbližší té poslední a nejdůležitější, protože jsme v ní schopni potlačit sami sebe, své ego)
A na závěr KŘESŤANSKÁ LÁSKA, která když je nad všemi uvedenými, umí je všechny spojit tak, aby se nestaly těmi démony.

A díky Hance Bohmové ze ten výborný citát o Augustinovi. Také mi utkvěl. Lewis ho pojmenoval (spíše než Augustinovým křesťanstvím) jeho kocovinou z pyšných antických filosofií. Vše antické obdivuji (jako druhý pilíř naší civilizace právě vedle křesťanství), ale čtu spíše historiky než filosofy, k těm mám totiž místy podobné výhrady.

6 22.07.2016

Krom absence „kvalitní krásné literatury“ která by mě posadila na zadek (psal už jsem o tom u předešlých dílů) mi trochu vadí ještě jedna věc. Postavy (a zejména Caesar) tu často jednají, jako by vždy přesně věděly, co bude následovat. I Pompeius na konci ví, že prohraje, že je odepsaný chlap atd. Přitom sama autorka v doslovu předchozího dílu (zkopíroval jsem to do citátů) píše pěkně o tom, jak všichni víme jen to, co bylo, a to co přijde jen nejistě předvídáme. A autorčiny postavy (Caesar především) zde prostě vědí.

Ale dost kritiky. 6 let – od Británie 54př.n.l. do smrti Pompeia 48 př.n.l.

Čím dál víc si uvědomuji, že i přes uvedené výhrady je to nejúplnější, nejpodrobnější a především nejpřesnější sága posledního století římské republiky, co na poli beletrie kdy vznikla. Opět tedy hluboce smekám až 5ti hvězdám.

Až mě to vede k myšlence brát do ruky antické autory z překladů antické knihovny (což i činím), anglickou wikipedii a začít na tu českou wikipedii obohacovat o hesla jednotlivých postav republikánské politiky. Jen najít čas. Rutilius Rufus, Livius Drusus, Servilius Caepio, Saturninus, Carbo, Sertorius, Publius Clodius, Quintus Cicero, Ahenobarbus, všichni konzulové a mnoho dalších, které česká wiki nezná, nebo jen pár větami. Až k takovým obrozeneckým myšlenkám (rozšířit české vědění o SPQR) mě paní C. McCulloughová vede. Kdyby se do toho chtěl někdo systematicky pustit, budu rád, když se mi ozve.

„Říjnového koně“ mám na stole, jen chci před ním ještě přečíst Ciceronovy Listy přátelům.

3 07.07.2016

Přečetl jsem to trochu se sebezapřením. Neseděla mi forma. Smajlíky (jak píše Rabor), neustálé opakování a žoviální věty typu „vážně, zkuste to, uvidíte, že to funguje“; případně „A teď (na konci kapitoly) se běžte projít třeba do lesa“ A já si u toho říkal – Jasně, ty blbče, jenže já svůj volný čas věnoval právě čtení tvé knížky a na les už teď nezbývá prostor, jinak doma shnijeme mezi neumytým nádobím a nevypranýma věcma“ Tolik k negativům.
Když se ale oprostím od této (mně) nesympatické formy, s obsahem jsem v cca 70% souhlasil. Věřím, že výchova a působení především na malé dítě do 6ti let je to, co osobnost zformuje úplně nejvíc. Čili zejména matkám docela doporučuju a knížku s výše uvedenými rezervami hodnotím jako dobrou.

6 21.06.2016

Určitě přelomové dílo. Rozhodně mě zaujalo a i přes stáří a obtížně extrapolovatelnou (a tedy dnes zejména po technické stránce naivní) vizi budoucnosti je to nesmírně kvalitní kniha. Určitě z ní známější Orwell čerpal.
Kdybych to četl před "1984", tedy někdy před deseti lety, tak by mě to asi posadilo na zadek, dnes už mě ale zajímají jiná (snad přízemnější?) témata (spíš, co opravdu bylo, než co by mohlo za X let být). Proto se omezím jen na pochvalu výše, ale úplně paf jsem z toho nedokázal být.

3 23.05.2016

Pro chlapa je tenhle ženský svět trochu cizí, přišlo mi to místy zbytečně vulgární, ale zasmál jsem se taky. Satrapi umí. Peresepolis je výborná (znám film) a tohle jsem koupil manželce jako doplněk. Samostatně bez znalostí Persepole by to asi tak neobstálo, ale takto je to fajn ;-)

1 12.05.2016

Ve stejnou dobu, kdy jsem četl v románu o smrti císaře Barbarossy, zemřel v naší realitě i mistr Umberto Eco, budiž mu země lehká.
První knížka, kde jsem s autorem držel zcela krok, pokud jde o fakta, nicméně pro mne knížka asi poslední, kterou jsem od něj přečetl.
Faktů je zde asi míň než v Ecových předchozích románech a v reáliích zejména Byzantské říše se orientuji od loňského roku celkem slušně, proto kvituji zasazení příběhu do druhé poloviny 12. století.
Bohužel nějak nevím, co napsat víc. Jaksi jsem si nedokázal úplně oblíbit hlavního „hrdinu“ ani jeho kumpány. Ostatně jako v jiných Ecových knihách. S jejich nahodilým potácením se bez cíle ve slepých uličkách (opět jako v jiných knihách) se nedokážu nikdy úplně ztotožnit. I přes pár vtipných momentů. Zcela smyšlené fantastické popisy (inspirované jednou norimberskou kronikou z 15 st.)na hranicích bájné říše kněze Jana se mi paradoxně četly nejlépe a „věřil“ jsem jejich příběhu více než tomu, že by slavný kronikář Niketas Choniates během strašného plenění Konstantinopole křižáky r. 1204 jen tak v klidu pojídal delikatesy ve svém domě a poslouchal sáhodlouhá vyprávění italského mluvky.
Raději bych si možná přečetl přímo kroniku samotného Nikety Choniata, jemuž Baudolino svůj příběh vypráví. Tu bohužel nestihli naši byzantologové v 80tých letech vedle jiných kronik přeložit. Tentokrát tedy za 4 hvězdy.

5 06.05.2016

V rámci antických autorů je to docela čtivé dílo, a byť psáno po staletích od popisovaných dějů i dost objektivní. S dneškem to samosebou nelze srovnávat - kdo to chce číst, měl by mít už nějaké znalosti o Alexandrovi z dnešní literatury či minimálně ze Stonova nedávného filmu. Pakliže jste těmito základními fakty vybaveni (a neztratíte se tudíž aspoň z základních místech a postavách), pak vás snad může Arriánovo dílo mile překvapit a obohatit. Já to tak měl.

2 22.04.2016

Šáhl jsem po této tenké knížečce, protože mne zatím odrazuje tloušťka známějších Plutarchových životopisů. A ano, Plutarchos nebyl historik, spíš takový starověký beletrista či novinář, který nám předkládá své názory na klasické starověké postavy a témata. Alexandra Velikého tedy např. chválí (a považuje za velkého filosofa) za jeho nošení perských šatů apod, protože tím sbližoval (nevýznamnou věcí) národy. Stejně tak polemizuje nad personifikovanými božstvy Římanů – Štěstěnou a Udatností. Dobrý pohled do tehdejšího myšlení.

1 22.04.2016

Nemohu hodnotit zcela objektivně, přečetl jsem jen některé kratší pasáže (většina knihy už líčí spíše dějiny Turků, což mne nebere), zejména dobytí Konstantinopole (kterým jsem si chtěl zkonfrontovat Waltariho úchvatný román Pád Cařihradu). A právě pád nového Říma mi přišel popsaný dost odtažitě, spíše opět vyzdvihující tureckého sultána než hrdinný marný boj Řeků. Také se Laonikos v knize dopustil spousty chyb (koriguje je poznámkový aparát) z nichž nejvtipnější je asi ta o českých husitech, které má Laonikos za pohany uctívající Apolóna a Héru apod. Ve srovnání s ostatními byzantskými historiky přeloženými do češtiny hodnotím subjektivně asi jako nejslabší.

1 25.02.2016

Když mě jako kluka zkoušel táta lámat k tenisu (což se mu nepovedlo, protože zatímco on běhal a já jen stál :)), tak jsem knížku četl. A líbila se mi tehdy. Doteď si z ní spoustu tehdejších slavných jmen pamatuji a vlastně je snad znám lépe než tenisovou generace od konce 90tých let do dnešních (kdy to táta se mnou definitivně zabalil :))

09.02.2016

Ačkoliv jsem měl knížku doma od dětství, nikdy jsem si ji tehdy nepřečetl. Sáhnul jsem po ní na odreagování se od těžší literatury a práce až dnes a (byť se jedná spíše o dobrodružný žánr pro náctileté) nemohu si stěžovat. Je to vlastně takový romantický historický román z 19. století. I když je film (1992) asi svižnější a emociálně vypjatější než knížka (navíc podkreslen fantastickou hudbou), v knize jsou naopak logicky více vykreslené jednotlivé postavy, historické pozadí i situace a pozice indiánských kmenů. Ta tehdy ještě byla relativně silná. Odlišná zápletka nevadí, aspoň jsem (znalý filmu) byl při čtení v závěru překvapen. Knížku považuji cennější o to, že se asi celkem věrně věnuje událostem a době (francouzské indiánské válce v půli 18. století) odjinud pro nás tolik neznámým.

13 05.02.2016

Solidní odborná práce několika vědeckých pracovníků, jejímž dlouhým čtením (není to snadná četba) jsem završil rok zájmu o středověkou nástupkyni Římské říše. Byzantský svět není u nás ani jinde tolik známý a cool jako řecko-římská antika (nejen pro laiky čtenáře ale i pro autory resp. potenciální studenty a následně odborníky), a tak je tato kniha vedle „Byzantské vzdělanosti“ pí Dostálové asi jediným naším odborným dílem o něm. O to je po mém soudu tato (dnes již 25 let stará) kniha cennější. Je také dobrým doplněním k překladům byzantských autorů které vyšly v Odeonu v 70tých-90tých letech (Zosimos, Prokopios, Theofylaktos, Psellos, Anna Komnena a Laonikos Chalkokondyles).
S překlepy má Pavel T. bohužel pravdu, přičítám to na vrub tomu, že si knihu kolektiv autorů asi připravoval sám a na celkovou korekci někým zvenčí už na začátku 90tých let asi nezbylo, což je škoda.

7 26.01.2016

Knížku jsem si přečetl v rámci vzdělávání se v byzantských dějinách. V tomto směru je knížka docela historicky věrná a průběh 4. křížové výpravy popisuje nestranně. Spád příběhu je svižný, myšlenkové pochody hlavního hrdiny Vítka jsou přímé, čisté a předvídatelné, závěr až pateticky dojemný. Konec konců knížka vyšla v edici knihy odvahy a dobrodružství, kam právem patří, což jistě není na škodu.

3 26.01.2016

Velice zajímavé čtení o římském (byzantském) císaři Alexiovi Komnenovi vládnoucím před 900 lety (1081-1118) z pera jeho dcery, psané mnoho let po císařově smrti.

Alexios byl zřejmě mimořádný vladař a státník. Armádě velel od nějakých dvaceti let a stát nacházející se zcela v troskách převzal za vypjatých okolností někdy ve čtyřiadvaceti. V následujících 37 letech jej dokázal stabilizovat umně vedenou diplomacií a četnými (převážně obranými) válkami na všech frontách, (jichž se sám co vojevůdce účastnil), zabezpečit hranice a znovudobýt četná maloasijská území ztracená v předchozích letech na úkor Turků. (A to již změkčilí Byzatinci sami skoro nebojovali, jen utíkali z bitev a najímali cizí žoldnéře). Bravurně se císař vypořádal i s první křížovou výpravou a zajištěnou znovu kvetoucí říší předal bez problémů rovněž schopnému synovi.

Ze všech pramenů plyne, že Alexios byl mimořádně mírumilovný (i přes vynucené války, kterým se ale nevyhýbal), zbožný člověk. Současně však velmi racionální a nikoli pověrčivý, což na tu dobu musel být dost unikát. Dokládám výňatkem z textu:

„Tehdy došlo i k této události. Uprostřed Konstantinova fora stála na porfyrovém sloupu kovová socha....Konstantinopolští jí, myslím, říkali Anthelios...Jednou se znenadání zvedl prudký vítr z afrických břehů a náhle shodil sochu na zem. ...Všichni zejména ti, kdo císaři nepřáli, v tom viděli špatné znamení. Šeptali si, že událost je předzvěstí císařovi smrti.
Císař na to poznamenal: „Znám jen jednoho pána nad životem a smrtí a vůbec nemohu věřit tomu, že příčinou smrti by mohl být pád sochy. Máme si snad myslet, že kdyby například nějaký Feidias nebo jiný sochař opracoval kámen a udělal sochu, křísil by tím mrtvé nebo vytvářel živé bytosti? A kdyby tomu tak bylo, co zůstane pro Tvůrce všehomíra? Je psáno „Já vydávám na smrt i daruji život“. Nic tu nestojí o pádu té či oné sochy“ Tak císař přenechal všechno nejvyšší Prozřetelnosti boží.“ (kniha 12/IV)

A ještě nesmím zapomenout na naprosto kruťácké tituly vládních (úředních) funkcí. No uznejte: „sebastokrator Izák“, „protosebastos Adrianos“, „panhypersebastos Katakalon“ nebo můj oblíbený „Velký domestikos Západu“ :-)

5 12.11.2015