MartinvonHau
komentáře u knih
Zavátí pískem
Tom Holland
Hollanda znám jako autora neskutečných knih Rubikon a Dynastie. A čekal jsem, že tohle bude něco podobného, jen ze starého Egypta. Ale nebylo. Pak to chvíli vypadalo, že to bude o Carterovi a ani to mi nevadilo. Moc toho o něm nevím, takže jsem se těšil. Ovšem pak se stalo něco divného a celá kniha byla mix Tisíce a jedné noci střihnutá nějakou divnou fantasy. Prostě mi to nesedlo, ale protože znám pozdější Hollandovu tvorbu, rozhodně na něj nezanevřu. právě za tu pozdější tvorbu dávám tři hvezdy. Jinak by bylo hodnocení horší.
Komodor
Patrick O'Brian
Když jsem zjistil, že vyšel nový O´Brian, bylo mi jasné, že slovy kapitána Aubreye nesmím ztratit ani okamžik a knihu jsem si musel okamžitě objednat. A po dvou předchozích dílech, kdy jsem měl pocit, že kvalita a především logika příběhu jde trochu dolů, tohle byl opět starý dobrý O´Brian. Nádherně propracované postavy, hmatatelná tíže a samota velení, "kokainista" Maturin, skvěle vystižená doba počátku 19. století a samozřejmě námořní přepady, manévry a bitvy. A vůbec nevadí, že závěrečný střet se odbyl na několika málo stránkách. Znovu opakuji: ačkoli mě k zájmu o anglické námořnictvo napoleonských válek přivedl Forester, O´Brian je úplně jiný level. A po slabších Clarisse Oakes a Purpurovém moři se v Komodorovi vrací opět v plné síle. Trošku mě děsí, že už zbývají jen čtyři knihy a bude konec.
Tetovaná konkubína
Laura Joh Rowland
Když jsem četl tuto knihu ve svém "japonském období", byl jsem z ní nadšený. Tenkrát by bez debat dostala pět hvězd. Ale teď? Při druhém čtení nadšení vyvanulo a zůstalo jen zklamání. Japonsko mám stále rád, už jen za to dostává kniha hvězdičku navíc. Ale jinak? Přiznejme si, že detektivka je to mizerná. Tady se na stopu dostává Sano tak, že zahlédne divnou jiskru v oku podezřelého (viděli jste někdy někoho, komu by jiskřily oči?). Tady strach voní po medu, ať už to znamená cokoli. A když se vyšetřování dostane do slepé uličky, objeví se stařec se schopnostmi, které by mu záviděl i Sherlock, a navede všechny na správnou stopu. A proč své poznatky nehlásil už dříve? Protože měl průjem a musel na záchod. A takhle to pokračuje stále dál. Prostě zmar a čtenářské peklo.
Ani emancipační snahy Reiko nepůsobí příliš realisticky a sexuální scény, ve kterých se autorka vyžívá, jsou všechno jen ne erotické. Tímto se Sanem končím, pro mě další knihy nemají smysl. Už jen dočíst Tetovanou konkubínu byl pro mě triumf vůle.
1793: Vlk a dráb
Niklas Natt och Dag
Místní hodnocení mě dlouho odrazovalo a tak trvalo, než jsem po knize sáhl. A na rozdíl od většiny jsem nadšený. Ze Stockholmu konce 18. století vane deprese, všude špína, chudoba a alkohol. A v tomto rámci se odehrává detektivní příběh, který vzato do důsledků není až tak důležitý. Sedlo mi i retrospektivní vyprávění příběhu, kdy se krásně vše spojilo v závěru. Jen mě při té vší mizérii překvapilo, že jediná ženská postava neskončila špatně, i když to k tomu celou dobu směřovalo. Nakonec dávám knize čtyři hvězdy. Jako detektivka to totiž není nic moc, jako historický příběh se mi to neskutečně líbilo. Zvažuji další díl, ale bez Cecila to asi nebude ono.
Do Ohňové země
Richard Hough
Kniha, která popisuje snad všechny druhy utrpení, kterými člověk může projít. A to na první pohled jen kvůli banalitě, jakou je obeplutí konce Ameriky. Ale autor čtivě popisuje, jak důležité to pro jednotlivé evropské země bylo, a proč byly ochotny opětovat tisíce lidí, aby našly bezpečnou cestu do Pacifiku. Za mě nejsilnější jsou první dva příběhy. Až je člověku líto, že výpravě Magalhãese a Drakea se věnuje jen do doby, kdy proniknou do Pacifiku a zbytek jejich cesty odbyde několika řádky. Škoda jen, že se koncepce nedrží i v dalších kapitolách, kdy nám například podrobně popisuje Ansonovu výpravu a utrpení mladého Byrona, i když jsou už stovky mil od Hornského mysu. Za to hvězda dolů. Celkově ale skvělá kniha, která dokáže přesvědčivě vytvořit atmosféru nehostiné Ohňové země.
Istanbul - Křižovatka cest
Joseph Kanon
Kniha, kterou jsem si na Knihobotu koupil omylem. Původně jsem chtěl Pamukův Istanbul, ale nějak jsem se překliknul :-). Pak jsem si přečetl místní recenze a říkal jsem si, že jsem prostě vyhodil peníze. Ale nevyhodil. Překvapivě dobře se to četlo, děj odsýpal a vůbec mi nevadilo, že je tam minimum akce. Tak to přece při špionážních akcích chodí a akční přestřelky patří k Bondovi, ne k práci tajných služeb. Zaujala mě i rumunská cesta židovských uprchlíků, o které jsem nevěděl. Jediné mínus byla motivace hlavního hrdiny. Proč cítil potřebu chránit člověka, který měl za sebou dost hnusnou minulost a na jeho chování nebylo ani zbla pozitivního? A když děj vyvrcholil, dopadlo to přesně tak banálně, jak jsem nechtěl. Naštěstí posledních pár stránek to dokázalo zachránit. Za samotnou knihu dávám tři hvězdy, za parádní popis Istanbulu (celou dobu jsem při čtení měl po ruce Google mapy, bez nich by byl zážitek poloviční) dávám jednu hvězdu navíc. Za mě s určitými výhradami spokojenost.
Městečko Pines
Blake Crouch
Mě se to prostě nelíbilo. Proč? První chyba je na mé straně. Název jsem si nějakým nedopatřením spojil se seriálem Městečko Three Pines a tak nějak jsem čekal, že to bude detektivka. Nebyla, i když nějakou dobu to tak vypadalo. A co to vlastně bylo? Pokus o apokalyptickou vizi světa budoucnosti a podle mě pokus nepříliš povedený. V momentě, kdy Ethan přelezl plot a potkal místní tvory, měl jsem neskutečné nutkání knihu odložit. Nakonec jsem to dočetl, hlavně z důvodu, že jsem tajně doufal, že to autor celé nějak logicky poskládá a ono to do sebe zapadne. Nezapadlo, navíc takové ty rádoby filozofické řeči o zkaženosti lidstva mi přišly k smíchu. A chování hlavního hrdiny, kterému celou dobu někdo usiluje o život a on pak řekne, co jsme si, to jsme si, je legrační. Autor navíc svou knihu přirovnává k seriálu Twin Peaks. Opravdu? V čem jako má být podobnost? Tohle snad nemůže nikdo myslet vážně.
Nakonec to mám za sebou a konečně můžu se konečně věnovat nějakým jiným knihám. Dalším dílům rozhodně šanci nedám.
Rubikon: Triumf a tragédie římské republiky
Tom Holland
Toma Hollanda mám rád, protože umí téma podat odlehčenou formou a s humorem. Nestává se mi často, abych se při čtení historické knihy smál nejrůznějším fórkům, kterými autor knihu prokládá. Věřím, že historici by našli spoustu chyb a zjednodušení (sám jsem jich pár našel), ale pro laiky je to neskutečná bomba, která ukáže vrchol i pád římské republiky v širších souvislostech. Postupně si dokupuji další Hollandovy knihy a věřím, že budou stejně dobré jako Rubikon.
Cesta zrady
Laura Joh Rowland
Třetí díl je mnohem lepší než druhý, který mi nesedl. Tady máme konfrontaci Japonsko s Evropou a autorce se to podle mě daří vystihnout lépe než Clavellovi.
Přenesení děje do Nagasaki sérii rozhodně prospělo. Přesto si dám od Sana na nějakou dobu pauzu.
Bundori
Laura Joh Rowland
Vzpomínám si, že když jsem knihu četl před lety poprvé, byl jsem nadšený. Tentokrát už to taková extáze nebyla. Detektivní román má nějaká pravidla, a když do něj začnete cpát "duchovno", není to dobře. Tady to sice autorka vysvětluje tím, že Aoi je japonská verze Sherlocka Holmese, ale mě prostě tato postava nesedla a ve výsledném hodnocení ubrala minimálně jednu hvězdu. Sérii mám rád, ale toto je bohužel jen průměrná detektivka.
Šinjú
Laura Joh Rowland
Seriálový Šogun ve mě vyvolal chuť přečíst si něco o Japonsku. Logicky by se nabízela kniha, podle které seriál vznikl. Navíc, když je to kniha, díky které jsem si Japonsko zamiloval . Ale čím více toho o dějinách této země víte, tím méně vám Clavell připadá atraktivní. Je nepřesný a ani tu atmosféru se mu nedaří vystihnout tak, jako jiným. Takže jsem volil mezi Jošikawovým Taikem a detektivkou od Rowlandové. A z lenosti zvítězila detektivka. A je to moc fajn detektivka. Sice místy až moc překombinovaná, Sano se dostává do situací, které by logicky neměly být řešitelné, ale tento žánr literatury si vždy řešení najde. I když to trochu láme přes koleno. Za mě fajn oddechovka o Japonsku, kterou jsem přečetl podruhé a vůbec to nevadilo.
Londýn: příběh nejslavnějšího města na zemi
Edward Rutherfurd (p)
Miluji Londýn, je to pro mě jako pro nadšeného anglofila nejzajímavější město na světě. A protože tato kniha je o Londýně, má u mě automaticky hvězdičku navíc. A je to kniha parádní. Sága dlouhá několik milionů let (pokud bereme v potaz úvod, kdy si Temže prorazila novou cestu) skvěle popisuje proměnu města. Mně osobně přinesla řadu nových poznatků a při příští návštěvě Londýna budu opravdu za frajera. Takže nakonec plný počet hvězd, přestože některé kapitoly mi přišly slabší a překombinované. Nejsem si ale jistý, zda se pustím i do dalších knih autora. Možná si přečtu Sarum, ovšem k New Yorku či Dublinu nemám takový vztah jako k Londýnu a nejsem si jistý, zda bych se bavil podobně dobře.
Ó Jeruzaléme!
Dominique Lapierre
Po dlouhé době kniha, která si zaslouží pět hvězd. A to bez jakýchkoli diskuzí. Vždy jsem si myslel, že o vzniku státu Izrael něco vím. Ale pak jsem vzal do ruky tento klenot a zjistil jsem, že nevím vůbec nic. Ale vůbec nic. Tedy teď, když jsem knihu dočetl, už o tom něco vím, ale předtím jsem nevěděl ani zbla. Krásná kniha, kde je "velká" politika a historie popsána na osudu jednoho města a jeho obyvatel. A ačkoli je cítit, že sympatie autorů jsou na straně Izraele, snaží se být objektivní a ukazují, že ani jedna strana by si rozhodně nemohla zapsat body do Foglarova modrého života. Poprvé jsem se dozvěděl o hotelu Semiramis, o útoku na Jaffskou bránu, o Dajr Jasínu i o hrozící občanské válce v Izraeli. Prostě paráda.
Bílá velryba
Herman Melville
Další z knih, které by si měl přečíst každý. Já jsem se k ní dostal až teď, ale konečně si ji můžu odškrtnout ze seznamu. A musím přiznat, že jsem byl překvapen a maximálně spokojen. Celý život jsem si myslel, že je to dobrodružná kniha o souboji kapitána Achaba s Moby Dickem. Ale stejně jako Poslední Mohykán není dobrodružná kniha o indiánech, ale složitý román opěvující Rousseauova vznešeného divocha, tak i Bílá velryba nabízí mnohem více a samotný souboj mi nakonec nepřijde ani moc důležitý. Já bych se bez něj klidně obešel. Jako milovník Forestera a O´Briana zbožňuji knihy o životě na moři. A tady jsem toho dostal do syta. Mně stačí popis každodenního života námořníků, baví mě historky, které jsou zdánlivě bez pointy, protože život na moři je tak stereotypní, že i zcela fádní věc si zaslouží pozornost a je hodná zaznamenání (viz nejrůznější setkání s jinými loděmi). Líbila se mi fascinace velrybami, která mi připomněla dlouhé vědecké a nadšené popisy O´Brianova Stephena Maturina. Líbil se mi jazyk, plno aluzí, prostě dlouho jsem byl přesvědčen, že to bude na pět hvězd. Nakonec jen čtyři, protože závěr se táhl a popis těch "proroctví", které na Achaba a loď čekají v souvislosti s Moby Dickem byl už únavný.
Základní otázka ovšem zůstává. O čem to vlastně je? Výkladů mám osobně několik, některé, které se týkají podobenství, mi ale boří sám autor, když píše:
"Obyvatelé pevniny jsou většinou tak neznalí některých nejprostších a nejhmatatelnějších divů světa, že nepodáme-li tu několik prostých pravdivých příběhů z dějin rybářství a jiné podrobnosti, budou považovat Moby Dicka za nestvůrnou bajku nebo, což je ještě horší a odpornější, za ošklivý a nesnesitelný jinotaj."
Nakonec je ale asi jedno, jestli jsem si z knihy odnesl to, co autor zamýšlel, nebo něco zcela jiného. Důležité je, že to na mě zapůsobilo a nakonec jsem rád, že jsem se k ní dostal až ve vyšším středním věku. V pubertě bych si ji rozhodně takto neužil.
Africká královna
C.S. Forester (p)
Prostě paráda. Film jsem viděl jako kluk a zamiloval jsem si ho (celé dětství jsem měl před očima ty pijavice). Kniha, už jen proto, že ji napsal Forester, je ještě o chloupek lepší. Tohle je prostě koncentrát toho, co byla Británie, když ještě byla velká. Afrika, koloniální spory a nechybělo ani to Kiplingovo břímě bílého muže. Krásně popsaný kastovní britský společenský systém, kdy sice Allnuta, příslušníka less privileged z londýnských slumů, zase tak moc nedělí od Rózy pocházející z nižší střední třídy, přesto občas jako by každý z nich pocházel z jiného světa. I to: Musíme něco udělat pro Anglii, sice dneska zní pateticky a směšně, ale ještě na přelomu 19. a 20. století to byla věc, které Britové opravdu věřili. A byli opravdu ochotni něco pro Anglii udělat. Potěšil mě i konec, který je uvěřitelnější a lepší než ve filmu. Jsem rád, že jsem si knihu konečně koupil a přečetl.
Kallocain
Karin Boye
Zamjatin, Huxley, Orwell no a dobře, patří sem i Boyeová. V období před a po druhé světové válce vznikla řada dystopií a autorka přidává jednu z nich. Jak je povedená? Osobně se mi to četlo dobře, strávil jsem s knihou jen něco přes den. Ale na druhou stranu je to celé takové předvídatelné a neskutečným způsobem to sráží konec. Zatímco Zamjatin dává naději na změnu, u Orwella už není možná, tak Boyeová přináší co? Nějakou podivnou "sektu pomatenců" a asi naději, že systém se dá změnit nějakou vnitřní proměnou jednotlivce, či přesněji řečeno, když se opět proměníme v jednotlivce. Ale je to vágní a nedotažené. A znovu opakuji, ten konec je strašný, absolutně to neguje vše, co autorka postupně buduje. Silná naopak je v okamžicích, kdy ukazuje, jak osamocený je člověk v tak brutálně kolektivistické společnosti. Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdy, za ten závěr jen tři (a možná jen dvě a půl). A na závěr pár slov k samotnému vydání. Četl jsem to z roku 1982 a fascinuje mě, že to mohlo v normalizačním Československu vyjít. A přemýšlím, proč toto přes cenzory prošlo a Orwell ne.
Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají
Miroslav Bárta
Miroslava Bártu mám rád a na knihu jsem se moc těšil. O to více jsem po přečtení rozpačitý. Sice jsem dal čtyři hvězdy, ale počítal jsem, že jich bude pět. Ale na to to prostě nebylo. Začnu se samotným vzhledem knihy. Přiznám se, že jsem dlouho neměl tak negativní pocit, když jsem ji vzal do ruky. Podivný zlom, divné a špatně čitelné rastry a hlavně papír. Chápu, že křídový papír má evokovat něco luxusního, na mě to ale působí naopak. Přijde mi to nevkusné, kniha je zbytečně těžká, listy se lepí k sobě. Křída prostě patří do katalogů nebo obrazových publikací, ne do normální knihy.
A samotný obsah? Bohužel spoustu toho člověk zná, protože témata Bárta recykluje ve svých newsletterech, které čtu. Celkově je to zajímavý český pohled na kolapsy civilizací, ale přijde mi to nedodělané. Jakoby autor chtěl knihu rychle vydat, přitom to chtělo ještě hodně práce. Takhle je to sbírka zajímavých událostí a anekdot, ale chybí tomu nějaká nadstavba. A to je velká škoda. Pro mne trošku zklamání.
Den pro Šakala
Frederick Forsyth
Úplně nevím, co si o Forsythovi myslet. Přečteny mám Žoldáky a jsem z nich zmaten. Místo románu autor předložil prostě časový itinerář převratu. V této knize je to podobné, přesto je tam více beletrie a to je fajn. Příběh přípravy atentátu se dobře četl. Celý život jsem si myslel, že je to o známém teroristovi Šakalovi (Ilich Ramírez Sánchez) a byl jsem překvapen, že děj je o něčem úplně jiném. Z dnešního pohledu je to mile zastaralé a člověk si na tom uvědomí, jak se za šedesát let extrémně svět změnil.
A samozřejmě úplný závěr je neskutečný.
Vilda
Dalibor Vácha
Moje první setkání s Daliborem Váchou a musím říct, že jsem spokojený. Je to dáno i tématem, protože box mám rád a osudy vojáků v exilových armádách mě vždycky zajímaly. Krásně popsanáé jeho boxerská kariéra (zápas s Thilem se dá najít na Youtube a je to paráda. Tanečník proti parnímu válci), i jeho angažmá v armádě. Prostě silný lidský příběh. Děkuji pane Vácho, že jste i pro mě objevil tak skvělou osobnost.
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
Timothy Snyder
To bylo dlouhé. Se Snyderem jsem strávil několik měsíců, párkrát jsem knihu odložil a věnoval se jiné. Pro mě to prostě nebylo na to, abych ji přečetl na jeden zátah. Vynikající kniha o šílené době a místě, které není zase tak daleko od nás. V dnešní době možná povinná četba, díky Snyderovi člověk trochu lépe pochopí i současný konflikt, který tam probíhá.
Osobně bych měl jen dvě výhrady (i když ta první není ani výhrada, jen pocit z knihy). Celá kniha je založena na tom, že čísla zabitých nemají být jen statistikou, ale za každým z nich se skrývá nějaký osud, nějaká tragédie. Ovšem člověk při četbě postupně otupí. A úplně jsem se zděsil, když jsem se přistihl při myšlence, proč Snyder píše o masakru někde za Minskem, když tam bylo zabito jen pár tisíc lidí. Prostě ta tragédie území, o kterém Snyder píše, je tak veliká, že člověk ji není schopen pobrat a automaticky otupí. Druhá výtka je asi závažnější. V jednom momentu píše Snyder o Československu a není úplně přesný. Pak v člověku zahlodá takový červíček pochybností. Co když není přesný ani v jiných věcech?
