maruska283 komentáře u knih

Vždycky si myslím, že bych si všimla, že jsem zlá, že se nechovám vhodně, nebo že k situacím nezaujímám moudrý postoj. Ale... je to pomalé, je to hnijící, zalité v betonu. Možná to praskne a někdo si všimne a možná mi to bude jedno. Kniha mě zanechala chladnu, ale příjemným způsobem oslněnou. Jenom krčím rameny.

1 02.08.2020

Některé zmiňované věci nejsou samy o sobě tak dobré, jako když o nich píše Mariusz. I kdyby to nebylo o Češích, ale zkrátka o lidech, byly by to pořád nápadité postřehy. Sestavené umně tak, aby měl každý prostor si z toho odnést to své, to se mi na tom líbilo nejvíc.

1 10.06.2020

Léto je vypravěčsky nevyčerpatelné. Vším, co přináší. A přitom stačí napsat tak málo - 120 stran, abych měla pocit, že jsem dostala jedno k dobru a s lehkostí ho prožila. Cécile je milující dcera, ale trochu svéhlavá. Tak trochu existenciálně si stanovila, že účel světí prostředky a než stihla dospět, ranila spoustu lidí (o tom už se v knize nepíše, ale čtenář dostává od autorky tolik prostoru, kolik jen chce). Ale to nevadí, zase bude léto a všechny krásy světa nám lehnou k nohám.

2 26.05.2020

Ach, Frances, jak tíživé bylo přemýšlení nad každou větou, ještě než byla opatrně vyslovena, jak bolestné bylo jediné uhnutí pohledem, jediný promeškaný dotek? V drobném příběhu ne příliš významných lidí se dějí ne příliš významné věci. Náhled do vysokoškolských hlav současné doby. Řeší se největší problémy světa, a i ty osobní jako by se rozpínaly do celého světa (na zdánlivě nevýznamném závisí celý život). Zahlédla jsem i nějakou symboliku, skryté významy (Omdlení v kostele, Nickovy 33. narozeniny).

4 09.05.2020

Normal People se četlo samo. Uvěřitelný příběh ne úplně záporných ani ne úplně kladných postav se nějak zvláštně vymyká ostatním. Autorka se nepřetvařuje, nedomýšlí... prostě vypráví. Nezvyklá rovina "třídní nevyrovnanosti", kdy Marianne se snaží získat stipendium pouze z prestiže, zatímco její přítel Connell, jehož máma u Marianne doma uklízí, stipendium zkrátka potřebuje.

Dočetla jsem se, že Sally Rooney a její knihy byly přirovnány k novele Kdo chytá v žitě. Nepopírám podobný nádech, ačkoli za ten nejspíš vděčí kniha pouze věku hlavních postav. Jinak vyprávění chutná jinak, neamericky a hlavně - hlavní postavy jsou ambiciózní, chytré (nejen selsky, ale i tak nějak školně) a žijí ve světě přeplněném možnostmi.

5 24.04.2020

Název knihy vystihuje to, že se v knize odehraje spousta věcí, které pro budoucí děj nehrajouzvlášní roli, jen jej posouvají v čase dál. Nejsou ale nikdy nudné a nakonec vždy, vtrhne pasáž, řetězec příčín a následků, který jste nečekali. Kniha mi atmosférou připmněla Demiana. Skupina studentů dělá zvrácenosti, ale se smyslem pro krásu (a v tom je to jiné, než štení hororů a detektivek). Poslední asi pětina knihy mi nedovolila se odrhnout a probudila i ten chlad, který zanechala dlouhá pasáž zimy, která se táhla (asi přesně tak, jak se zima táhne ve skutečnosti). Dobrodružné čtení, ke kterému se chci ještě vrátit.

3 24.03.2020

To je vpravěčský um nejvyššího kalibru. Jakože ráda bych napsala sofistikovanější hodnocení, ale to se jinak vystihnout nedá.

1 25.02.2020

Po Osamělosti prvočísel jsem čekala něco citlivějšího, hlubšího, tohle je jen jakýsi výplňový materiál. Molitan, sádrokarton.

2 25.02.2020

Přečteno za den, nemohla jsem se od příběhu odtrhnout. Dva vnitřně zdeformování lidé se protloukají životem a jejich podělané dětství je nikdy neopustí. Ursula le Guinová napsala, že dospělí nejsou děti, které musely umřít, ale děti, které zvládly přežít. Hrdinové této knihy sice přežít zvládly, ale jen s jakousi omezenou platností. Tekly mi slzy hned při několika scénách.

6 25.02.2020

Tohle možná tolik neuchvátí, ale je to docela neotřelé. V Evropském jaru se Nielsen vyšvyhnul mnohem výš.

25.02.2020

A Manual For Cleaning Women - anglická verze, které má sice cáklý přebal, obsahuje o pár povídek navíc. Mezi nimi i Saint and Stars, která je mojí oblíbenou a byla jsem zklamaná, když jsem ji v české verzi neobjevila. Tak či tak nejde říct jediné slovo proti povídkám, které mapují neobyčejný život L. Berlinové. Cit, lehkost, důvtip a upřímnost... a nic z toho nenínijak nucené. Doporučuji a dávám 100 %.

4 25.02.2020

Přečteno za den. Dala mi to babička, kterou Věra Hoffmanová (dneska známa jako Květa Legátová) učila na gymplu. Pak ji jako učitelku odsunuli někam na vesnici. První povídka se jmenuje stejně jako moje babička, Helenka. Legátová umí vystihnout ducha dětí tak, že se vám chce brečet směsicí smutku, radosti a stýskání.

3 25.02.2020

Já nevím, pro mě je to takový český ekvivalent Saroyana, prostě ryzost.

5 25.02.2020

Hmm... jedna z mnoha. Ale neříkám, že se mi to nelíbilo

2 25.02.2020

Dodnes žiji z toho, že si s lidmi, se kterými jsme si blízko lehnu hlavami k sobě. Napadlo mě to díky Hrubínovi a skutečně jsou to ty nejkouzelnější chvíle.

11 25.02.2020

Spíš pohodové čtení, které vám to v hlavě nijak nerozhází. Po přečtení váš svět zůstane stejný, možná s více úsměvnými detaily.

4 25.02.2020

Ryze lidské povídky, o ryzích lidech. Já nevím, co bych k tomu řekla. Potěší vás to, slibuji.

25.02.2020

Moje první kniha od Capoteho mě naprosto odrovnala, prsotě skvělé čtení.

25.02.2020

Stojí za přečtení, docela specifický příběh, který mě sám o sobě tolik neupoutal, ale četl se skvěle, protože ho psal Capote.

25.02.2020

Ladné, lehké.

2 25.02.2020