Masenka1304 komentáře u knih
Hodnotím knihu velmi kladně. Nádherné ženské čtení. Obdivuji autorku, že byť tak mladá, dokáže stvořit tak fantastické dílo. Hluboká sonda do ženské duše. Jistě se ke knize vrátím a v mé knihovně má čestné místo.
Super knizka, ktera me bavila od zacatku az do konce. Diky. Jen tak dal. Tesim se na dalsi;-)
Genialita zrejme musi byt okorenena trochou silenstvi a extravagance. Tihle dva silenci se teda hledali. Miluju je, nesoudim. Budou vecni. Kdo z nas to dokaze? A za jakou cenu?
Kdyby vice lidi premyslelo a zilo jako Rene, mozna by nam bylo lepe. Doporucuji vsem.
Musím přiznat, že mě kniha trochu zklamala, ale to jen proto, že jsem čekala něco jiného. Neřadila bych ji k tématu holokaustu, u mě převládl pocit čtení pro ženy o americkém snu. Rozhodně bych ji nepřirovnávala ke Zlodějce knih. Kniha je čtivá, někdy dost předvídatelná.
Nádhera, nádhera... jako bonus jsem sehnala v antikvariátu za 4 pětky i s podpisem autorky. Jak je tohle možný??
"Smrt, jíž se poznamenán těžkou chorobou tak často díval do očí, měla zde tvář veskrze lidskou. Podle toho bylo vše, co s jejími důsledky souviselo, svědomitě celebrováno na hraně živoucí osobnostní, rodinné, mezilidské individuality - a jejího pozemského znicotnění."
Démonické hrůzy z náletů, hrůzy internátní, traumatizující zážitky z války a dětství nemanželského a nechtěného dítěte jsou vychrleny dlouhými souvětími a bez odstavců jakoby jedním dechem s autorovým všudypřítomným strachem z udušení pod vlivem těžké plicní choroby.
"Jednotlivosti života mu připadají komické, celek tragický."
"Nikoli hrůza, nýbrž něha obrací Bernhardovu pozornost k mrtvým. I přervaný život je život plný touhy.... Je tu však něco, čeho se leká víc než smrti cizí i vlastní. Nepřiznaná, ano - všemožně zapíraná a popíraná neusmířenost. Z Bernhardova textu křičí davy neusmířených mrtvých. Není to jen jejich vina. Jsou zapomenuti."
citace z doslovu J. Stříteckého
Po přečtení první povídky řadím do seznamu nedočtené. Třeba se ke knize někdy vrátím. Souhlas s DominouCZ - naivně slepicoidní:-)
"Otázkou je, jak žít bez iluzí, aniž by se člověk posral strachy." str. 67
....nejdřív jsem se na Hanu, Amu.... zlobila a netroufala si tuto knihu číst. Myslela jsem, že je to kniha o umírání. Opak je pravdou. Zlobila jsem se, že se nešla hned "léčit", ale pak jsem pochopila, že ona se právě léčit šla. Byla to její cesta. Jen mě mrzí, že tahle paní pro nás už nic nenapíše. Snad v jiné dimenzi. Za horizontem.
S pokorou děkuji, paní Spisovatelko, obrátila jste mě naruby a ukázala mi víru, že Ama žije...
12. 2. 2017, 7:15
Otevírám 13. komnatu T. B. a začínám číst.
Duše se mi tetelí, čtení mě hned neskutečně chytne.
Přetěžce těžké téma.
Žasnu nad bezbřehou odvahou autorky, se kterou svou kůži nese na trh.
Zpověď tak nesmlouvavá a naléhavá.
Údery humoru černějšího než černého přímo na solar plexus.
"S obvyklým smíchem se mě zeptal (Rainer):
Hádej, co je novýho?
Nevím. Co? Máš lásku?
Něco lepšího!
Co?
Rakovinu." str. 29
V pocitu absolutního zmaru a beznaděje nachází střípky, pro které má pořád smysl žít, anebo že může být ještě hůř.
"Žít se musí.
Muž: Ale proč?
Proto. Člověk má povinnost žít. Musí chtít. A musí umět být sám, nehledat smysl života u jiných. Člověk je vždycky sám. Svobodu má jen a jen v sobě." str. 222
Netrpělivě klepu na dveře další z komnat T. B. a čekám na otevření. Zatím čtu Rudolfa Slobodu. Nevím, jestli to dočtu...
Příběh o tragičnosti a kráse lidského bytí, nevyhnutelnosti smrti a marnosti veškerého snažení, plný snových, neskutečných, iracionálních, přeludových, kafkovských situací, jako když autor blouzní z horečky. Krásné čtení, kde si každý čtenář najde svojí interpretaci...
"...tráví dny v jedné vinárně, pije a píše spolu s jinými lidmi, jako je on sám, tam chodí pít a psát, popíjejí vždycky čaj Mořské dálavy a jemné alkoholické nápoje, což jim nedovoluje myslet na to, co píší, a spousta lidí přichází a zase odchází, tím se myšlenkami zamíchá ode dna a každý si vyloví tu či onu, žvásty se neeliminují, vezme se trocha myšlenek, přidá se trochu žvástů, zředí se to. Lidé to tak lépe stráví, zvláště ženy nemají rády nic, co je příliš jasné." str. 211, překlad Svatopluk Horečka, ARGO 2015
Ferdinandovo syrové, necudné, morbidní vyprávění mě nelítostně vtáhlo až daleko za plátna surrealistických obrazů Hieronyma Bosche, kde veškerá marnost bytí a bezbřehá bída světa tryská ze všech stran a vsakuje se až do morku kostí...
"Člověk nemusí chápat zázraky, aby v ně věřil, a Mabel to vlastně obrátila naruby. Abyste uvěřili, musíte možná přestat hledat vysvětlení a místo toho tu malinkatou věc držet pevně v rukou, dokud můžete, než vám proteče jako voda mezi prsty." str. 206
Velmi křehký a hluboký příběh z drsné aljašské přírody o síle lásky, síle přátelství, ať už mezi partnery, člověkem a přírodou nebo třeba mezi sousedy... Příběh plný naděje i zklamání, něžnosti i krutosti, radosti i bezedného smutku...
Pěkná myšlenka, někdy trochu nudné a zdlouhavé. Owen Meany je mi postava sympatická, leč na Oskara Matzeratha přece jen krátká...
Motto: "Kdyby byl Ježíš měl hrb, těžko by ho byli přibili na kříž." str. 622, nakl. Atlantis, vydání 3. v překladu Vladimíra Kafky
Oskar Matzerath, vzrůstem dlouho tříletý, chovanec Léčebného a zaopatřovacího ústavu, vybubnovává na svém plechovém bubínku klíčové události jeho předválečného, válečného i poválečného života. Potkává nás tak: Oskarova ubohá mamka, jeho domnělí otcové - modrooký Jan Bronski, Matzerath; babička Koljaiczeková se svými čtyřmi sukněmi a vůní mírně žluklého másla; zelinář Greff, co se vyvážil 75ti kg brambor; poznáme zjizvená záda Herberta Truczinského, nevyzpytatelnou, krutou Niobu, která má místo očí jantary; ucítíme vanilkovou vůni Marie a její dlaň se šumákem; mistra Bebru a Roswithu, která šla během invaze pro kávu a jež ji stála život; přičichneme k dezinfekčním prostředkům pana Fajngolda, který posypával mrtvé v koncentračním táboře; vstoupíme do kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova spolu s váleči, s Oskarem čekáme na zázrak...
Jsem s ním, když se při záři žárovek narodí, když rozezpívává sklo, sklo, sklíčko; když pokouší poctivost chodců jdoucích kolem výloh, když mu mamka kupuje u Sigismunda Markuse plechové bubínky, jsem s ním, když jeho ubohá mamka zemře na úhoře, když zradí Jana Bronského při obraně polské pošty, když účinkuje v Bebrově Frontovém divadle, když zradí Matzeratha jeho stranickým odznakem při osvobození Rusama, když roste, když je obviněn v prsteníkovém procesu týkající se sestry Dorothey, která jest zavražděna; když je Oskar na útěku, i když je zproštěn viny... Je zproštěn viny? A co Černá Kuchta...
Knížka čtená téměř na jeden zátah a stále se sevřeným hrdlem. O slzách nemluvě. Po dočtení přišla má "deprese z blahobytu". Kdo četl, ví, o čem mluvím...
Překvapilo mě, kolik negativních hodnocení kniha obdržela. Mně je sympatické, že právě tak hluboká moudra dokázal autor vměstnat do tenké a všem srozumitelně napsané knihy. Jednoduchý návod, jak pracně makat sám na sobě v každodenních situacích. Pro mě velká výzva.
Nehodnotím formu, ale obsah.
MUDr. Šebek líčí každodenní boj o záchranu života těch, kteří se dle jeho názoru třeba jen "blbě"
narodili, a jak při tom maximálním fyzickém a psychickém vypětí neztratit rozum.
Má můj velký obdiv za obětavost, vytrvalost, pokoru a skromnost, s jakou dělá práci, která má opravdu smysl.
Děkuji, doktore, za nahlédnutí do světa, který je v našem blahobytu a luxusu téměř neuvěřitelný.
Zase o důvod víc vážit si na první pohled všedních okamžiků ve svém životě.