MatejSmehyl komentáře u knih
Po přečtení poslední povídky (Záhada čínského hřebíku) mi přišlo nějak smutno nejen proto, že jsem dočetl další skvělou knihu, ale také proto, že mi na konci knihy přišlo Soudce Ti velice líto. Zdá se, že dosáhl nejvyššího úspěchu, avšak za jakou cenu?
To jsou mé hlavní dojmy z této knihy.
Neuvěřitelná kniha, s kterou jsem jako s jednou z mála prožíval celičký děj. Byl to užasný příběh, plný vášní, lásky, zloby, hněvu, pomsty a hlavně odpuštění.
Nejvíce se mi zalíbilo vykreslení Nerona, z převážně jemnocitného vladaře, který se nechal ovlivňovat vůli lidu, na bezcitné monstrum, jemuž osudy lidí byly lhostejné.
Docela zajímavá je také duchovní podtext. V ději narazíme na mnoho pohledů, jak chápat víru (zejména tu křesťanskou). Je zde až fanaticky nemilosrdný Crispus a na druhou stranu milosrdní apoštolové Petr a Pavel, kteří se nesnaží zastrašovat člověka krutostí Boha. V tomto spatřuji, jak vlastně sám Sienkiewicz chápe svoji víru...
Nejspíše jediná kniha zaměřující se na dějiny Taiwanu komplexně. Musím říct, že kniha má co nabídnout jako země, o které pojednává. Země, která dříve zastupovala celou (i pevninskou) Čínu a která v posledních 50 letech z málo rozvinuté asijské země se vyvinula v ekonomicky prosperující zemi, přestože ji jako samostatnou zemi uznává pouze hrstka států (většinou ne úplně rozvinuté). Abych to zkrátil, musí být velmi těžké napsat souhrnné dějiny jednoho stát, o to víc neuznaného státu jako je Čínská republika na Taiwanu.
Malé (velké) okénko do Zakarpatské oblasti 30. let.
Nikola Šuhaj loupežník je nejznámější dílo Ivana Olbrachta. Možná právě proto utkvělo mnohým z nás v paměti jméno Nikola Šuhaj. Možná právě proto není Nikola zapomenutý loupežník jako jeho předchůdci. A troufám si říct, že Nikola je známější než jeho předchůdce Oleksa Dovbuš, a to díky Ivanovi Olbrachtovi.
Golet v údolí je velmi zajímavá kniha zabývající se životem židů v Zakarpatsku. Kniha obsahuje tři povídky, jejichž hlavní hrdinové jsou vedlejšími postavami v ostatních povídkách. Autor v knize pomocí postav ukazuje problémy židovstva v tomto kraji - od přežití až po tradice a ztrátu bohatství. A jak tak nad tím uvažuji, Olbracht sepsal tuto knihu za pět dvanáct, neboť po druhé světové válce tak jako v celé Evropě, tak i na Zakarpatsku nezůstal takřka žádný žid. Tato kultura, která v Evropě byla tisíc let, během ani ne jedné dekády vymizela jak z území celé Evropy, tak i z paměti Evropana.
A v poslední knize tohoto souboru, Hory a staletí, autor subjektivně popisuje Zakarpatsko. Jeho lid, náboženství, úřady, menšiny i politické strany. Popisuje zde veškeré věci běžného života, a také neskutečnou chudobu místního obyvatelstva. Je to úplně jiný pohled na První republiku než jej známe my. Není to období blahobytu, míru, shody a ekonomického růstu, alespoň na Zakarpatsku ne. Pro Zakarpatsko to je období stejné jako každé jiné - chudé. A myslím si, že názory Ivana Olbrachta v této knize (a nejen v této) nelze jednoduše odbýt mávnutím ruky, protože on byl současníkem První republiky a žil na Zakarpatsku a potkával tam místní obyvatele. On prostě psal, co viděl sám, nikdo mu o tom nevyprávěl. Proto je to výpověď autentická.
A přestože Ivan Olbracht má velmi popisný (pro mě) styl psaní, kniha rozhodně stojí za přečtení. Hlavně když jste navštívili nebo hodláte navštívit tento Bohem zapomenutý kraj.
Když se dívám zpětně, vůbec nechápu děj a už vůbec bych ho nedokázal odvyprávět. Místy má opravdu legrační místa, ale vcelku to pro mě nedávalo smysl. Přesto si myslím, že právě toto bylo autorovým záměrem.
Asi jsem objevil kouzlo historických detektivek od Roberta van Gulika. Neuvěřitelně napjatý děj vyvažuje střídmost a uváženost soudce Ti. Třebaže jsem ho na začátku první knihy (Soudce Ti a vražedný zvon) považoval za suchara, názor jsem ihned změnil, když návštívil soudce vedlejšího okresu. Zamlouvala se mi také autorova preciznost ve vymýšlení zápletek. Soudce častokrát usvědčí osobu z daleko vyšší vrstvy než je on sám, proto také musí někdy sám vzít spravedlnost do svých rukou, neboť tyto stavy chrání zákon. Avšak u mnoha případů vám bude líto samotných zločinců, vždyť to udělali pouze ze zoufalství...
U knihy Červený pavilón jsem už předpokládal, kdo bude vrah, ale i v rozuzlení tohoto případů jsem byl velice překvapen.
Tedy nelze nic jiného říct než, že vám tuto knihu vřele DOPORUČUJI!!!
A tuto recenzi zakončím citátem z knihy: "Spravedlnost má větší cenu než lidký život."
Tuto knihu jsem četl ne kvůli ději, který byl velmi jednoduchý (ale jak se říká 'v jednoduchosti je krása'), ale kvůli líčení překrásné rumunské horské krajiny. Autor také krásně a zcela jednoduše vylíčil pocity hlavní postavy Vitorie Lipanové. Její zármutek, radost, úzkost,...
Nejspíše jediná česká publikace zabývající se podrobně "bramborovou" válkou. Knihy si cením, neboť téma opravdu probírá do hloubky. V knize se nedočtete pouze suché historické fakty bez opodstatnění, právě naopak. Autor se snaží vysvětlit, proč se "hlavní hrdinové" této války zachovali, jak se zachovali.
Pro začínající houbaře (jako jsem já) docela dobrá knížka. V této publikaci se spíše dozvíte základní informace o mykologii a houbách a také pár zajímavostí, takže nečekejte žádnou vědecké mykologické veledílo:-)
kniha Duch znojemských katakomb byla pro mě první seznámení s Vondruškou a také se žánrem historických detektivek obecně. Kniha se celkově skvěle čte a děj je po celou dobu svižný. Příběh je srozumitelný a vesměs uvěřitelný. Jedinou slabinu knihy vydím pouze ve stále se opakujících slovech jako jsou starobylý, hypotéza, dobromyslně, ... a ještě v obrovských "náhodách" s Otou, Klárkou a Anežkou.
Myslím, že to nebyla poslední kniha od tohoto autora, kterou si přečtu.
Velmi krásná tragická pověst z Tolkienova světa. Myslím si, že příběh krásně ukazuje cenu pýchy, která je v dnešním světě všudypřítomná. Morgoth i Túrin jsou pyšní a oba draze za to zaplatí. Dál už není co dodat.
Jsem zklamán. Kniha má velký potenciál, hlavně ve výběru měst, které spolu souvisí (zejména ty evropské a asijské). Avšak postupem času, jak se čtenář dostává k moderním městům, se vyskytuje více amerických měst. To by nebylo na škodu, kdyby se čtenář o nich něco zajímavého dozvěděl, ne pouze kdo zde pobýval v určitém období. Také se mi zdá, že autoři velmi odbyli středoevropská města jako Budapešť, Vídeň či Prahu. Kupříkladu kniha tvrdí, že v Rakousku - Uhersku vládl František Josef II. nebo že 1. pražská defenestrace se udála v r. 1429. Bohužel tyto nesrovnalosti ve mně vzbuzují dojem, že si tuto knihu před vydáním nikdo celou nepřečetl.
Ale abych nekočil negativně... Na kapitolách se mi líbí především citace známých lidí o daném městě. Jsem také velmi rád, že knihu psal kolektiv autorů, ze dvou různých důvodů:
1) Kdyby celou knihu psal autor, který psal o Praze, Vídni anebo New Yorku, tak by mé hodnocení bylo mnohem nižší
2) Ačkoliv některé kapitoly byly napsané špatně, tak se mi líbilo, že každý autor se specializuje na jedno město.
Nesuď knihu podle obalu. Já to udělal a hořce jsem litoval, neboť kniha pro mě neměla žádnou "přidanou hodnotu". Ani styl psaní mi nevyhovoval, pouze děj povídek oceňují kladně, proto hodnotím knihu na 40%.
O Medicejských jsem před touto knihou moc nevěděl, ale tato kniha mi osvětlila aspoň začátek tohoto slavného rodu. Pro mě určitě nejzajímavější byl konec knihy, kdy se autor zaobíral Sforzou v Milánské vévodství a ekumenickým koncilem v r. 1439.
Jediné, co se mi leckdy na knize nelíbilo, byla dějová linka s Laurou.
Tuto knihu jsem četl už před 4 lety jako povinnou četbu, proto si už tak dobře nepamatuji děj knihy, ale s jistotou vím, že se mi kniha líbila. Děj knihy, jak si vzpomínám, byl velmi nečekaný a hlavní hrdinka prožívá krásné dětství, přestože její bratr trpí downovým syndromem a je za to nespravedlně odsouzena mezi některými svými vrstevníky. Toť vše, co si pamatuji.
Kniha mi přišla místy příliš zdlouhavá a nezáživná, ale pro milovníky dějiny států naprosto ideální. Vytknul bych pouze zdlouhavé kapitoly dějin Litvy, Lotyšska a Estonska ve 20. století.
Nejslabší z trilogie Pán prstenů. Do první poloviny jsem se musel nutit.