Matematicka komentáře u knih

Krásná kniha pro ty nejmenší i jejich rodiče. Kromě toho, že je provází zvířátka, která pomáhají krtečkovi s výrobou kalhotek, tak se tu taky dozví, jak se takové kalhotky vlastně vyrábí, kolik je za tím práce. To je v dnešní době, kdy to jen zřídka máme možnost skutečně vidět, dost důležité. Navíc krteček každému zvířátku, které mu pomohlo, pěkně poděkuje. Po všech stránkách tedy pěkná i užitečná kniha.

11 01.03.2013

Četla jsem nejprve knihu a pak viděla film. Knihy Arnošta Lustiga jsem musela číst jako "povinně doporučené" do školy, takže jsem moc neočekávala... a byla jsem příjemně překvapena. Podle mého názoru jedno z nejlepších děl české literatury 2. poloviny 20. století. Ano, možná je děj předvídatelný... mně si ale kniha získala a zadřela se mi hluboko pod kůži. Přečetla jsem ji rychle a ještě dlouho jsem měla o čem přemýšlet. A seznámila jsem se tak navíc s velice zajímavými lidskými příběhy. Děkuji (posmrtně) Arnoštu Lustigovi za toto dílo!

11 17.10.2011

Plně souhlasím s uživatelem petrarka72.
Byla to moje první kniha od Louise de Wohla a určitě ne poslední. Velice čtivé, občas i mírně provokativní "domyšlení" a "dovyprávění" čtyř evangelijních příběhů spojených do jednoho velkého Příběhu.
Postava setníka Longina velice dobře propracovaná. Až po přečtení jsem se dozvěděla, že katolická tradice skutečně setníkovi, který kopím probodl Ježíšovi bok, přisoudila jméno Longinus a svatořečila ho. Má svoji sochu v nadživotní velikosti v chrámu sv. Petra v Římě i svou rotundu v Praze.
Kniha z roku 1955, která ani v roce 2022 neztratila prakticky nic na své čtivosti.
A ještě jedna perlička: Byl tu zatím nejkrásnější popis znásilnění, který jsem zatím v beletrii četla.

„Pořád ještě nechápu, proč ti připadá tak nebezpečný.“
„Ty totiž nerozumíš politice, můj milý Bozi. Ten muž je přesně to, co ještě chybělo. Člověk, kterého provází pověst něčeho mimořádného, zázračného. Dostávám o něm zprávy už víc než dva roky. Jeho záznam se rozrůstá. Na začátku to bylo nevinné: přátelská slova pro chudé, útěšná slova pro nemocné. Ale brzy začal mluvit velice odlišným jazykem, zvlášť proti našim přátelům farizeům.“
„Proč by ti to mělo vadit? Jestli je někdo trochu setře…“
„Kdybys jen nebyl tak krátkozraký, Bozi. Tohle byl první pokus zaútočit na autoritu; copak to nechápeš? První pokus o to, aby lidé pojali nedůvěru k těm, kteří údajně vědí všechno lépe, k učeným mužům, k mužům s třásněmi na rouchách, k mužům, kteří dříve vyžadovali úctu a poslušnost… Nezačal tím, že by útočil na nás. Od svých agentů jsem neslyšel ani slovo o tom, že by někdy zmínil moje jméno. Je mazaný, Bozi, velice mazaný. A zná Zákon. Před nějakou dobou údajně uzdravil několik malomocných. Naprosto správně je poslal, aby šli a ukázali se kněžím.“
„Uzdravil malomocné?“ zeptal se Boz nedůvěřivě. „Tomu přece nevěříš, nebo ano?“
Kaifáš si povzdechl. „Nejsem lékař, Bozi. A ty lidi jsem neviděl předtím, než je – uzdravil. Vím, že nevědomý kněz může prohlásit člověka za nečistého, i když má třeba jen nějakou ošklivou vyrážku. Ale jestli opravdu vyléčil malomocného, nebo deset malomocných, nebo sto? Prosím, ať klidně vyléčí všechny malomocné v téhle zemi, pokud se nebude dostávat do střetu s vládou.“
„A dělá to?“
„Nejen že chodí a uzdravuje. Učí. Uzdravování není vůbec jeho hlavní cíl, jen pokus dokázat pravost jeho učení. Jestliže dokážu uzdravit malomocného, vrátit zrak slepému – není to důkaz, že to, co vám říkám, je pravda? Nejspíš jsou tací, kteří ho považují jen za jakéhosi léčitele. Ale velká většina jich naslouchá jeho učení a přijímá uzdravování jako důkaz, že je tím, za koho se pokládá.“

10 11.11.2022

Já jsem od Jana Němce zatím nic nečetla, toto bylo moje první setkání. Navíc taky moc nečtu povídky. Ale tady mi to sedlo. Nevím, jestli kniha bude aktuální i za pár let, ale teď se mi líbila. Všechny povídky měly "šmrnc", ale nejvíc se mi líbila Zoe. Ta nastavuje zrcadlo západní společnosti - hlavní hrdinové jsou naštěstí Němci, takže si možná můžeme myslet, že nás se to zatím tolik netýká. A luxusní bylo propojení povídek motivem auta - přičemž auto dobře charakterizuje i hlavní hrdiny povídek: je tu super luxusní auto s koženými sedačkami, stará kradená dodávka, bílé audi, starý pick-up i nová tesla.

10 27.10.2022

Krásné spojení fotografií a poezie. I když surrealistická poezie není zrovna "můj šálek kávy", tohle se mi opravdu líbilo.
Poema, která v roce 1984 nemohla být vydána, protože "není optimistická", vyšla až v roce 2020. A myslím, že je dobře, že ještě mohla vyjít. Skutečně nám z té Prahy stále něco mizí před očima...
A líbí se mi, jak v poémě Pavel stále oslovuje "svou milou", když o tom mluví.

"Velikost snu
se totiž
milá
neměří pravdou
ale zase jenom snem"

10 24.10.2022

Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala.
Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě.

"Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe.
Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu."

"Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová."

V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land:

"Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek.
„Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl.
Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně.
A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka.
V čem byl teda problém?"

10 26.02.2021

Bohužel poslední překlad tohoto klasického díla do češtiny pořídil Albert Vyskočil v r. 1930. Tento překlad vyšel pak ještě několikrát, naposled tuším v r. 1986. Pro mě je ještě bez problémů čitelný, ale moje děti už by potřebovaly novější překlad do současné češtiny. Ten na českém knižním trhu zoufale postrádám. Chtěla bych, aby si tuto výjimečnou knihu mohly přečíst i moje děti.

O té, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem
Helena byla Němka, zdravotní sestra, ale za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi. Pro mě příběh o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na její příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila.

"Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti."

9 09.03.2024

Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu.
Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“.
I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem.
Zcela nevědomky jsem se četbou této knihy nechtíc "připravila" na události přelomu února a března 2022 v Evropě. Lépe díky ní chápu, kde má současná agrese Ruska kořeny - právě proto, že ji ani v nejmenším neschvaluju, považuju pro nás v Evropě za důležité snažit se ji pochopit a klást jí patřičný odpor.

"Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“

9 04.03.2022

"Naši mě učili dvě věci - dobře si všechno spočítat a to, že spravedlnost musí bejt."
"S lidma je to jako s polama: Kde nejsou meze, tam je možný všecko."

Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat?
Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni.
Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby".
Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější.
V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954):
„Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“

9 27.06.2021

"A pak skrze potraviny opanuju všechny lidi v této zemi."
"Všichni budou poslušně makat v mých továrnách."
Už jen tyto dvě věty by vás mohly přesvědčit, že tady nejde jen o jakousi "dobrodružnou knihu pro mládež s fantasy prvky". Myslím, že tato kniha může být zajímavá i pro všechny dospělé - a to nejen pro ty hravé, ale úplně pro všechny. Kromě zajímavých a aktuálních myšlenek si taky Bogdan Trojak na některých místech krásně hraje s češtinou.
Na obálce mi vadila jen ta podkladová barva, jinak mi přišla zajímavá. Ve skutečnosti to ale není tak hrozný odstín, jak vypadá tady na fotce.
Takže v této knize si každý může najít to své...

9 09.05.2021

Tenhle díl Káji Maříka mi zatím přijde z celé série nejdojemnější. Slzička mi kapala, když zlá "teta" Matochová zcela nezaslouženě Kájovi ubližovala i když se Kája ve škole zastal spolužáka a vzal jeho prohřešek na sebe, ač se sám neprohřešil. Možná je to až příliš idylické, ale i takových knih je podle mého názoru zapotřebí...
Jinak zajímavé je i to, že Kája opouští známé prostředí brdských lesů a střetává se s pražskou realitou - tentokrát bez rodičů a dalších dospělých za zády. Učí se poradit si sám.

"Druhého dne v 10 hodin všichni podezřelí byli zavoláni do ředitelny. Marné bylo vysvětlování pana třídního! Pan ředitel říkal: „Přistihl jsem Maříka s cigaretou v ruce.“ Káji se přímo zeptal: „Chcete zapírat, že jste včera nebyl na šancích a nekouřil tam?“
A Kája řekl tiše: „Ne, prosím!“
„Dobrá. Máte v druhém pololetí druhý stupeň z mravů.“
Ale vtom už bez zaklepání otevřely se dveře a vletěl Mácha: „Ne, prosím, Kája nekouřil! To já jsem mu zapálenou cigaretu do ruky vstrčil a utekl.“
Pan ředitel klapal chvíli tužkou o desku stolu, pak zdvihl oči a řekl: „Mácho, budete ještě kouřit?“
A Mácha div nepřisahal, že to bylo posledně.
„Je vám prominuto k vůli Kájovi, jděte!“
Pan ředitel se podíval do Kájových očí: „Proč jste Máchův přestupek vzal na sebe?“
„Prosím, on má čtyři sestry a jeho maminka už čeká, až vyjde nižší reálku.“
„A copak by tomu řekla vaše maminka?“
Při vzpomínce na maminku rozsvětlil se Kájův obličej teplým štěstím: „Naše maminka, prosím, ta by hned věděla, že jsem nekouřil.“
A tak pan ředitel nevěděl honem, co by řekl. Místo domluvy pohladil Káju po vlasech a bylo po všem.
Kája stoupl v ceně."

Paní doktorku Svatošovou jsem znala spíš "z doslechu". Vím o hospicovém hnutí, které u nás založila a kterého si velmi vážím. Ráda jsem se v rozhovoru dozvěděla víc o něm i o jejím osobním životě. Rozhovor byl velice inspirativní. Dobře kladené otázky a její odpovědi pokorné, i s přiznáním vlastních chyb a pádů. Díky za ni, za její dílo i svědectví v této knize.
Skutečně dokáže "zapalovat" - jak dokládá např. i výborný rozhovor v DVTV, ke kterému ji po přečtení této knihy pozval pan Veselovský, byť se označuje za ateistu.
Mně osobně zasáhly např. její úvahy o lži, které mě vedly k zamyšlení.

9 27.04.2019

Výborný a příjemně stručný rozhovor s inspirativním člověkem, kterým papež František nesporně je. Nebojí se podívat na dnešní dobu ostře kriticky, přitom ale neztrácí naději, která vás může nabít novým nadšením...
Za vše dva citáty:
"Všem mladým - a nejen jim - říkám: nemějte strach z rozdílnosti a své zranitelnosti; život je jedinečný a neopakovatelný právě tím, čím je. Každý den, když se probudíme, nás Bůh vyhlíží, aby nám mohl tento dar znovu vložit do rukou. Opatrujme ho s láskou, vlídností a opravdovostí."
"Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, když jsem se jako malý kluk do krve pohádal s tetou, kterou jsem měl velmi rád. Tehdy jsem jí v hádce řekl opravdu nehezké věci, byť jsem to tak nemyslel, ale chtěl jsem ji zranit. V následujících dnech se mě zhostil neodbytný pocit, že když ji s pokorou nepožádám o odpuštění, prohraju v osobní rovině: pošlapu svoji důstojnost, nebudu opravdový. A tak jsem se rozhodl, že autentický budu, a poprosil jsem tetu o odpuštění. Její láska ke mně byla od toho okamžiku ještě silnější. Měli bychom se naučit vidět v odpuštění také čin zdravé sebelásky, nejen lásky k bližnímu. Jedná se totiž o skutek zdravého egoismu, protože člověk touží po tom být autentický kvůli sobě samému, někdy dokonce víc než kvůli druhým. Učme děti, aby hrály fér."

9 13.04.2019

Četla jsem jako dospělá a vůbec jsem se nenudila :-) Úžasný a napínavý děj a navíc hluboké myšlenky. Zajímalo by mě, co na tuto knihu říkají děti...

9 07.10.2011

Daniel a Jiří Reynkovi jsou oba zajímavé osobnosti a velice zajímavě v rozhovoru vzpomínají na oba své rodiče, Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.
Rozhovor s bratry Reynkovými je rozsáhlou, dobře zpracovanou knihou s bohatou obrazovou přílohou. Je jedním ze způsobů, jak se přiblížit osobnosti Bohuslava Reynka: grafika, básníka, ale také člověka, manžela, otce a přítele. Ráda jsem se na tuto cestu v rozhovoru vydala a mohu ji doporučit všem, koho nějak zajímají členové rodiny Reynkových.

8 11.07.2024

Za mě zatím nejlepší z prvních tří knížek edice Dennodenně nakladatelství Biblion.
Pavel Hošek se nad krátkou biblickou knihou Jonáš zamýšlí čtivě a velice aktuálně. Dotýká se mnoha témat, která jsou důležitá tady a teď v našich životech a dává nám příklady, jak v podobných situacích jednaly biblické postavy. Pavel Hošek je pro Jonášův příběh opravdu zapálený a dokáže "zapalovat" další. Ke knize se určitě ráda i vrátím.
Jediné, co se mi v této edici už tradičně nelíbilo, byly ilustrace. Výtvarně mě tato edice zatím míjí, ale je to samozřejmě subjektivní pocit.

"Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že … jsem to já.
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlnosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.
Mám ho rád, je mi ho líto. Fandím mu. Vsázím na jeho záchranu, věřím, že nakonec pochopil. Věřím, že nezůstal zakletý do falešné představy o Bohu, která byla zřejmě příčinou jeho žalu. Musím věřit v jeho proměnu. Jen pokud bylo jeho srdce nakonec uzdraveno, může být uzdraveno i to moje. Tak strašně dobře znám jeho špatné vlastnosti. Protože je mám taky. Všechny."

8 01.06.2024

Kniha předčila má očekávání. Petr Glogar je inspirativní člověk, který dokáže o svém životě i víře mluvit prostě a neokázale, bez frází. Na mnohé otázky má velice zajímavé názory, které mě zvaly k dalšímu přemýšlení o těchto tématech. Na tuto dobrodružnou cestu se s ním mohou vydat jak lidé, kteří jsou v církvi a ve víře „doma“, tak i lidé hledající to, co nás přesahuje.

"Kdybych se spoléhal na to, že Bůh bude přítomen v neděli v kostele, a míjel se s ním teď, pročpak bych se s ním měl setkat v neděli? Věřím v Boha, který je přítomnost. V neděli při liturgii a stejně tak, když vařím kafe, studuji, když s někým hovořím nebo když manuálně pracuji. To neznamená, že na něj pořád myslím, musím se soustředit na to, co dělám. Nemohu se soustředit na práci s motorovou pilou nebo být přítomen v bolavé situaci klientů a přitom se modlit. Podobně jako se rodiče v danou chvíli soustředí na svou práci, a přece myslí na rodinu, a ta dává jejich práci širší smysl.
V té soustředěnosti se přítomnost stává Přítomností."

8 13.04.2024

"Musím se sama umět vžít do skutečnosti. Odjezdem do Terezína, ba ani do Polska ještě nekončí život. Naopak otvírají se před tebou nové možnosti, nové povinnosti. Vím, skutečnost, neurvalá, hrubá, špinavá, strašná, tě uchopí, stáhne tě k sobě není možnost úniku. Ale právě proto, že tato možnost není, zbývá člověku upnout se celou bytostí k tomu, co žije, co je tam, kde jsi. I v Terezíně i v Polsku jsou lidé, a lidé nešťastní, ubozí, trpící. Co tomu říkáš? Budeš jenom naříkat, a naříkat marně?
Vím, nebude psaní, nebude čtení, nebude snění. Nevyužiješ s plnou jemností a krásou krásu a jemnost života.
Poznáš za to život z té druhé stránky. Naučíš se vidět realisticky, nebát se toho. Budeš vtažen do skutečnosti plné bídy, hladu, utrpení, špíny a nenávisti takovým způsobem, že se nebudeš moci vymknout, nebudeš moci zavírat oči a cit. Poznáš. A poznáš, kolik síly je v tobě, zda stačí pro tebe samu nad zda snad dokonce budeš moci trochu rozdávat. Znala jsi do nynějška jen krásu. Krása byla ve všem, co jsi prožívala, krása byla ve štěstí, ve smíchu, ve snech i v bolesti. Teď poznáš to, co je ošklivé. Poznáš, kolik máš síly, abys to poznání snesla. Poznáš, zda jsi nabrala po celou dobu krásného života tolik krásy, abys ji mohla vyzařovat, abys jí mohla osvítit špínu kolem svých drahých a sebe. Poznáš nedostatky svého minulého života a vědění. Poznáš skutečný soucit, který by nepramenil z pocitu, že ty jsi šťasten, kdežto ostatní trpí, z pocitu snad ohavně příjemného, ale z poznání, z pravého poznání lidského utrpení a z poznání, že sám jsi člověk, před žádným lidským utrpením nezabezpečen. Poznáš. Poznání je nejdůležitější pro dobrý život.
Nevíš ovšem, zda tě očekává další život. Zda nečeká smrt na tebe a na tvé spolutrpitele. Ale i kdyby čekala, záleží na tom, zda jim alespoň trochu zpříjemníš chvíle, které ještě mají a máš a které můžeš. A mimo to, což vůbec na cestě za poznáními, na cestě životem jsi jist před smrtí? Ovšem, že ne. Kdybys tuto jistotu měl, nebylo by života, nebylo by poznání.
A proto i do transportu, i do Terezína jdi statečně! Naber odvahu, sílu, teplo a lásku! Vždyť i do Terezína jdeš mezi lidi, a mezi lidi trpící a budeš to vše potřebovat! I tam, i tam jdi dychtivě!"

Tohle si napsala do deníku 15letá Hana Bořkovcová téměř rok před transportem do Terezína a dva roky před transportem do Osvětimi. Sama se svou matkou přežila, ale v Osvětimi zahynuli její otec a bratr. Její posmrtně vydané deníky z let 1940-1946 jsou neuvěřitelně hluboké a velice dobře napsané. Svěží pohled mladé dívky na svět a události kolem sebe. Určitě stojí za přečtení a promýšlení - i téměř sto let poté, co si je Hana Bořkovcová zapsala. Navíc jde o autorku, kterou jsem si sama oblíbila v dospívání, když jsem četla její
https://www.databazeknih.cz/knihy/zakazane-holky-42373,
jediný "román pro dívky", který se mi v dospívání líbil.

8 22.04.2023