Matematicka komentáře u knih

Krásná farářka s rudou rtěnkou, v mnohém nekonvenční. Jako žena z katolické církve se tak mohu zasnít nad tím, co by bylo kdyby... Ani tak ne, co by bylo, kdybych byla farářkou já, o tom jsem nikdy neuvažovala, ale spíš, kdyby nám v kněžství nechyběl tento ženský prvek. Nevadí mi ani, že je mladá a nerozvážná, to k sobě přece patří, ne? Jistě, má svoji omezenou perspektivu a méně životních zkušeností, ale i tak stojí za to na chvíli zkusit vstoupit do jejího světa. Už jen proto, že o svém křesťanství dokáže bez problémů svědčit širšímu okruhu lidí a takových lidí dnes moc není...

23 21.05.2022

Pro mě zklamání. Dcera ji dostala ze školy jako "doporučenou" četbu, ale už jsem četla mnoho podstatně kvalitnějších knih pro děti a dospívající. Téma je výborné a dalo se z něj rozhodně "vytěžit" mnohem víc. Příběhy pro mládež v různých časových rovinách zvládají lépe např. Jostein Gaarder nebo Sophie de Mullenheim.

5 12.05.2022

Humor, který je nadčasový. Mám ráda karikatury pana Kemela. Aforismy Zdeňky Ortové jsem neznala a musím uznat, že občas "trefila hřebíček na hlavičku":
"I kdybychom padli všici, vstanou noví daňoví poplatníci."
"Když se lišejník změní v kompas - jsi v lese.
Když se kompas změní v korouhvičku - jsi v politice.
Když se korouhvička změní v lišejník - jsi v..."
"Volič, který nechodí k volbám, je jako manžel, který se vyhýbá manželským povinnostem: oba se pak diví, že se za ně činili jiní."

4 08.05.2022

Rozjímání nad loretánskou litanií, které vznikalo dlouho a jistě i bolestně v leopoldovské věznici.
Jeden zajímavý postřeh: Na dvou místech ve své skladbě nazývá Václav Renč Pannu Marii "kněžkou". Že by to bylo prorocké slovo básníka k budoucnosti jeho církve?

Stále aktuální:

SVATÁ MARIA,

ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenou!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů,

od věků svatá v mysli Stvořitele,
ty vlno Dechu, jímž se vesmír vzňal
z nebytí v jsoucno láskou rozhořelé,
od věků živá vodo v srdci skal,

ORODUJ ZA NÁS,

když k tobě tichnem, ať tvé jméno přezní
svým stříbrem hluchou vřavu vězení,
kde lží a křivd a vlastních hříchů vězni,
až pod práh života jsme stištěni.

2 24.04.2022

V Respektu mám stripy ráda, ale ani si je nestihnu vždy přečíst. Tady jsem jich měla víc najednou a vysloveně jsem si je "užívala" po malých dávkách - nejlépe když je člověk po prožitém dni už dost vyčerpaný. Zjistíte, že to vlastně ještě není tak špatné...

6 24.04.2022

Ve své knize líčí Gereon Goldmann své osudy především v době druhé světové války a následného pobytu v zajateckých táborech, v letech 1939–1947. Jeho zážitky z tohoto období jsou velice pestré, prostoupené vírou a navíc o nich umí i výborně čtivě vyprávět. Je možná škoda, že se k nám jeho svědectví dostává až teď, osmnáct let po jeho smrti, ale i tak může rozšířit náš pohled na druhou světovou válku a může nám pomoci pochopit a překonávat předsudečné rozdělení na „ty dobré“ a „ty zlé“ ve válce.
Kromě rozšíření pohledu na druhou světovou válku, které považuji za klíčové, mě na knize zaujaly ještě dvě věci. Jednak obrovská síla modliteb řeholních sester, kterou Gereon sám na sobě poznal a později s nimi i na mnohém spolupracoval a mnohých věcí se mu podařilo touto cestou dosáhnout. Jednak jeho jednoznačný důraz na vzdělání: když měl chvíli času, tak studoval (a to dokonce i v průběhu války), když mohl samostatně působit v zajateckém táboře, kladl velký důraz na vzdělání ve víře a založil tam jakýsi institut, na kterém mohli zajatci studovat. V obojím bychom se od něj mohli inspirovat i dnes, v časech mnohem klidnějších, kdy máme více prostoru jeho myšlenky uskutečňovat.

5 16.04.2022

V tomto krátkém výboru představuje Mojmír Trávníček spisovatele Jana Čepa jako poutníka a cituje jeho vlastní slova: „O každém velikonočním pondělí putuji – v duchu a v srdci – do Emauz s Kleofášem a tím druhým učedníkem, což byl – jsem o tom přesvědčen – sám svatý Lukáš.“ (Před koncilní liturgickou reformou se četl úryvek z Lukášova evangelia o cesta do Emauz při mši svaté velikonočního pondělí.)
Mojmír Trávníček vybral krátké úryvky z textů Jana Čepa, které se přímo vztahují k Velikonocům, a tím i k příběhu o cestě s Ježíšem do Emauz.
Myslím, že stojí za to vydat se s texty Jana Čepa „proti proudu času“ – nejlépe o Velikonocích. Umí totiž vyprávět vskutku mistrně a pod povrchem běžných životních událostí a vjemů objevovat to skryté, zahalené – to, co emauzští učedníci uviděli, když Ježíše poznali při lámání chleba.

6 15.04.2022

V této drobné publikaci je uveden text i výklad kajících žalmů i krátká modlitba ke každému žalmu. Na každý žalm pak autor pohlíží ze čtyř různých perspektiv, z kterých se na ně můžeme dívat: jako modlitbu Izraele, Ježíše, církve a jednotlivce.
Kniha vám může pomoci znovu se nadchnout pro četbu Božího slova, a to ať samostatně, nebo ve společenství. Biblista Jaroslav Brož doporučuje četbu kajících žalmů zvláště v postní době a při přípravě na svátost smíření.

2 04.04.2022

Myslím, že tato kniha Zofji Kossakové je stále aktuální - už téměř sto let po jejím prvním vydání. Jednak se s ní můžeme lépe vžít do historických událostí v době jeruzalémského království, jednak se s ní můžeme „procházet“ po místech, která jsou pro křesťany dodnes velice důležitá. A stále aktuální jsou i úvahy o smyslu království, příp. o světské moci církve, o tom, jestli křesťané mohou sdílet s lidmi jiného vyznání jeden modlitební prostor, nebo o tom, jakým svědectvím jsou křesťané pro další lidi.

"A sultán, váhající mezi myšlenkami vštípenými mu starým vychovatelem, a tím, co říkala skutečnost, otálel s vypovězením války Frankům. Raději by napřed poznal lépe jejich víru, aby rozřešil jednou provždycky pochybnosti. Neklid mudrce, toužícího po nejlepší formě, jak dosáhnout Boha, převládl rozhořčení vladaře. U vědomí početní převahy i moci, lhostejný k stálým přepadům a nesmyslným výbojům baronů, klidně vyčkával v nevelké vzdálenosti od hranic Damašku jako velký, plavý lev, rozmýšlející se, má-li skočit na kořist, nebo má-li jí dovolit ještě žít.
Zvědavě naslouchal všem zprávám o jeruzalémském dvoře. Přinášeli je ochotně Arméni, udržující přátelský poměr k oběma stranám. Zprávy, které přinášeli, nebyly povzbuzující. Král i královna jsou proslulí krásou. Je to jediná dobrá věc, již možno o nich povědět. Královna myslí jenom na pletky a zábavy. Král nemá vlastní vůli ani mínění. Je povolným nástrojem v ruce templářského velmistra. Velmistr nyní získal čelné postavení ve státě.
„Běda v takovém případě království!“ pravil Saladin, když to slyšel. Znal z doslechu Gerarda de Ridefort."

2 02.04.2022

Humor je kořením života – a toto koření potřebujeme především v neradostných obdobích svého vlastního života. Skrze anekdoty také můžeme lépe poznávat svět Židů. A skrze setkání s životem a vírou jiných lidí a skrze nadsázku, která je v anekdotách vždy přítomná, se také můžeme zamyslet nad svým vlastním životem, nad svými radostmi a starostmi.

Velice se mi líbilo nové vydání nakladatelství XYZ z roku 2018. Děkuji za tento nakladatelský počin - především za odvahu vydat anekdoty už téměř sto let staré (časopisecky vycházely v letech 1927–1930!). Nevím, jestli bych se k nim jinak dostala. Líbila se mi velice i grafická úprava nového vydání, ta byla opravdu povedená.

"Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti? Vždyť přece nedělá nic jiného, než studuje písma.“
„To ti mohu říct. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“
„A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“
„Ti ho zas musejí tahat z postele ven.“

12 19.03.2022

Celkově zajímavější mi přišlo to, o čem paní Pomselová nemluví, než to, o čem mluví. Co se týká její profese, „nechlubí“ se ničím, co se v rámci své práce dozvěděla o nacistických aktivitách. V době, kdy ještě neexistovala moderní digitální technika a mnohé citlivé zprávy zapisovaly nebo opisovaly právě sekretářky, se zdráhám uvěřit, že by to nebylo vůbec nic. (I když lze připustit, že nevěděla o všem a v plném rozsahu.) Ještě zajímavější je to v osobním životě: až v doslovu je uvedeno, že Brunhilde Pomselová počala dítě a podstoupila potrat, který jí byl doporučen lékařem, protože by těhotenství ohrožovalo její vlastní zdraví. Ve své výpovědi se nezmiňuje ani slovem o muži, s kterým dítě počala, ani o těhotenství, ani o potratu. S Gottfriedem Kirchbachem se Brunhilde seznámila v roce 1936. Byl poloviční žid a vztahovaly se na něj nacistické rasové zákony. Před pronásledováním odjel do Amsterodamu, Brunhilde byla připravená ho následovat, ale on chtěl nejdřív vytvořit podmínky pro zaopatření rodiny. Několikrát ho ještě v Amsterodamu navštívila, ale po vypuknutí války už ho neviděla. Gottfried Kirchbach zemřel v Amsterodamu v roce 1942.

Význam svědectví Brunhilde Pomselové dobře vystihuje redaktor Thore D. Hansen v doslovu:
"Dík zasluhuje dobová svědkyně Brunhilde Pomselová za svá stanoviska. Umožnila nám, abychom její neobvyklý životopis uspořádali a uchovali pro nebezpečnou současnost. Její vzpomínky i rozpory mohou být poučením pro nás všechny, neboť svoboda a demokracie dnes potřebují angažovanost a maximální pozornost."

A ještě krátký citát přímo paní Brunhilde:
"Ale mě to tenkrát nezajímalo. Pro mě šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala pro doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem to samozřejmě neřekla, že jsem byla 30. ledna provolávat slávu Hitlerovi. To jsem neudělala, na to jsem byla zase natolik taktní, abych tomu nebohému Židovi neublížila. To se prostě nedělá. Bylo to všechno trochu rozporné. Ale já jsem to tenkrát nebrala tak vážně. Tyhle věci mě absolutně nezajímaly. Byla jsem tenkrát mladá, zamilovaná dívka. A už je to taky dávno. Už se do toho neumím zpětně přenést. Tenkrát do toho člověk sklouzl úplně snadno."

4 19.03.2022

Knihu doporučuji do Čtenářské výzvy 2022 k tématu "Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu". Hlavní hrdina, pražský žid Avi Kolman, miluje kávu "černou jako rakev, hořkou jako život a silnou jako malström".
Zatím nejhezčí překlep v knize jsem našla na s. 216: "... podobné podvodně bývaly v Evropě a po celém světě dávno před průmyslovou výrobou..."
David Jan Novotný píše živě a zajímavě. Ze začátku může být problém zorientovat se ve velkém množství postav (kromě hlavních postav deseti mužů tu vystupují celé jejich rodiny, rodina hostitelů i další členové pražské židovské obce) i ve střídání časových rovin. Když si na to ale zvyknete, začne se před vámi více různých příběhů odvíjet ve více barevnějších odstínech, než by umožnilo lineární vyprávění z perspektivy jednoho vypravěče. Myslím, že stojí za to spolu s autorem nahlédnout do životů pražských židů – a to jak těch současných, tak i minulých, kteří jsou v knize také přítomni. A v budoucnu si určitě ráda přečtu některou z dalších knih tohoto českého autora, kterého jsem dosud neznala.

"Když Petr Klimeš putoval z Čeladné nahoru po silnici a pak dál po lesní cestě na samotu bez vody a elektriky, kde se měl sejít s kamarády, vzpomínal na svou šumavskou pouť. Beskydy byly docela jiné, byl tu jiný vzduch, dokonce i práci zpívali jinak. Vzpomínal, jak kdysi, to ještě nechodil do školy, vyrazili na Říp. Pokud Petr Klimeš věděl, všichni jejich známí tam vodili své děti. Dost dlouho nechápal proč.
„Jsme čeští Židé, vyšlápnout na tuhle památnou horu, to je vlastně povinnost,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „Víte, co říkal Moše? Ukážu vám zemi oplývající medem a mlékem. A co říkal praotec Čech? Totéž. Můžete hádat, kdo od koho opisoval.“
„Snad nechceš říct, že praotec Čech znal Tóru?“ podivila se Judita Klimešová.
„On ne, ale Kosmas ji znal stoprocentně, protože o zemi vlhnoucí medem a mlékem píše. Pamatuj si, že dobré historky se vždycky kradly,“ prohlásil Jindřich Klimeš.
A tak Petr Klimeš šlapal následující neděli na památnou horu Říp, nohy ho bolely, ale nestěžoval si, nechtěl otce zarmoutit a ohradil se, kdykoliv matka navrhla, zda by si nechtěl odpočinout.
„Příště pojedeme k Lipanům,“ prohlásil Jindřich Klimeš, když se z vrcholku Řípu rozhlíželi po okolí. „A pak na Bílou horu.“
„Na Bílou horu? Ta je přece v Praze,“ podivila se Judita Klimešová.
„To je pravda, ale Říp, Lipany a Bílá hora jsou osou české historie,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „A kolem té osy se točí dějiny českých bratrovražd.“
„Jen blbneš klukovi hlavu,“ řekla starostlivě Judita Klimešová.
„Nesmysl,“ odmítl Jindřich Klimeš takovou výtku. „Každý národ se zrodil v krvi, s tím už nic nenaděláš.“

5 17.03.2022

Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu.
Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“.
I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem.
Zcela nevědomky jsem se četbou této knihy nechtíc "připravila" na události přelomu února a března 2022 v Evropě. Lépe díky ní chápu, kde má současná agrese Ruska kořeny - právě proto, že ji ani v nejmenším neschvaluju, považuju pro nás v Evropě za důležité snažit se ji pochopit a klást jí patřičný odpor.

"Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“

9 04.03.2022

Ačkoliv kněze Maxe Kašparů považuji za inspirativní osobnost už dlouho a četla jsem několik knih od něj i o něm, dlouho jsem netušila, že je i básníkem. Až mi jeden z mých přátel půjčil tuto jeho starší knihu, která obsahuje krátké myšlenky Maxe Kašparů, formálně podobné básním. Jsou roztříděné do několika oddílů: Pěna z mezilidských vztahů, Pěna z duchovního života, Pěna z psychologie, Pěna z teologie a Pěna z poezie. Líbily se mi všechny, až na "Pěnu z poezie", ta už mi jaksi "nesedla". Pojmenováním „pěna“ má Max Kašparů na mysli to, co bylo sebráno z povrchu těchto oborů (přestože to v sobě může nést i obsah hlubiny). Tato pěna vyšumí, když se jí četbou dotkneme.
Kniha pro mě byla dobrým zastavením na mnoha životních křižovatkách a průvodcem v každodenním rozhodování. Malý formát knihy umožňuje nosit ji u sebe déle a mnohé texty a myšlenky víckrát promýšlet. Není potřeba s autorem souhlasit, ale může být dobré vydat se s ním na společnou cestu přemýšlení o tom, jak žijeme svůj život.

"Varujme se dvou nemocí:
Zaprvé se neporovnávejme
s druhými.
Vzhledem k našim kladům
vyjdou oni jako horší
a před jejich přednostmi
chytíme komplex méněcennosti.
Zadruhé neodvozujme
svoji hodnotu od výkonu.
Vždyť sama lidská duše
má vždy a za všech okolností
nevyčíslitelnou cenu.
Cenu Kristovy krve."

2 04.03.2022

Úvahy Reinholda Stechera jsou velice svěží, plné obdivu ke stvoření i úžasných postřehů o životě přirozeném i o tom nadpřirozeném. Stojí za to o nich v klidu rozjímat. Líbila se mi i celková úprava knihy. Ilustrace, které pro české vydání připravila Markéta Žižkovská, text výborně doplňují. Tato drobná kniha se tak může stát i krásným dárkem pro někoho blízkého – nejlépe pro milovníka přírody.
"Těmito vymoženostmi nedotčená hora tak trochu dohání, co svět blahobytu zanedbal v naší formaci. Pomáhá nám tolerovat frustraci, dokázat vzdát se příjemného pro vyšší cíl. Na horské túře máme příležitost procvičit se ve zdravém životním zákonu odříkání a oběti.
Hora je nepohodlná. Také touto vlastností nás posunuje do Boží náruče. Bůh pravdy byl odjakživa nepohodlný. My lidé se sice pokoušíme vyrobit si „milého Boha za nulový tarif“, který by poskytoval servis duším zdarma, jenže tím obelháváme sami sebe. Bůh Bible nezná nulový tarif."

4 23.02.2022

Mnohé už tady bylo řečeno velice výstižně přede mnou - obzvlášť se mi líbil komentář mého oblíbeného uživatele mirektrubak - takže jen pár drobných postřehů a jedna citace z knihy pro ty, kdo zatím ještě váhají, jestli si ji přečíst:
V tomto díle už hodně ustupuje do pozadí kostel, který dal trilogii jméno (přestože v prvním díle se čas od času přímo tento kostel objevoval jako místo děje). Samozřejmě to nevadí, autorka se o to víc zaměřuje na vybrané postavy - i v případech, kdy z tohoto kraje odešly - dobrovolně, či nedobrovolně, na dlouhou či krátkou dobu. I to je zajímavé sledovat.
Tento díl je asi o mnoho tragičtější než první a zdá se, že tu toho na jednu rodinu dopadá místy už příliš - i ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají ale postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti.
Ocenila jsem zejména to, že autorka dokáže velice čtivou formou dostat ke čtenářům mnohé historické události už téměř zapomenuté - jako např. životickou tragédii, o které napsala kromě beletrie i odbornou knihu, která má vyjít tento rok. Kromě toho, že je tato její série hodně komerčně úspěšná, věnuje se Karin Lednická problematice tohoto regionu i dál - i tam, kde už jí to žádný "zisk" nepřináší. Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy.
A na závěr - to, co mě v tomto díle oslovilo asi nejvíc: Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat:
"Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat?
Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další.
Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“
Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce.
„Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“
„To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“

28 13.02.2022

Esej rozhněvaného filozofa (až teď se dívám, že jsem si nedopatřením vypůjčila formulaci jednoho z mých oblíbených uživatelů, ale přiléhavější pojmenování mě opravdu nenapadá), napsaná ve zmatku první koronavirové vlny.
Brání například hodnotu lidského života:

"To představuje radikální rozchod s tím, co se nám po celá staletí usilovně snaží říct veškerá moudrost světa, nejen ta židovská: že život není životem, když je jenom život…
Taková byla lekce starých Řeků. Filozofové všech směrů, od Platóna až po Aristotela, od stoiků až po epikurejce, ba i kyniky (ani Diogenes, který vyjel na Alexandra Makedonského: „Odstup mi ze slunce!“, si ve svém sudu nežil jenom pro sebe), učili, že život nestojí za nic, když neusiluje o „dobrý život“.
Byl to i názor Friedricha Nietzcheho, jinak velkého kritika řecké filozofie, se kterou se nicméně shodl na tom, že život nikdy není jen to, že je, a že pokud nemíří k něčemu jinému, pokud neusiluje o velký život, pokud okénka a vrátka svého těla neotevře dokořán inteligenci jiných lidí a věcí, tak si nezaslouží být nazýván životem.
Je to moudrost všech filozofií, opravdu všech. Rozcházejí se v názorech na všechno, snad kromě jediného: že lidství není nikdy jen identita sama o sobě a pro sebe, nikdy je nelze redukovat jen na sebe sama – a že má trvalý charakter pouze tehdy, když opustí stav izolace a uzavřenosti, který představuje život v okamžiku zrození. Toho dosahuje konáním, pozorováním, spinozovskou snahou o zvýšení síly svého bytí anebo třeba políbením od Boha.
Je to poselství každého lidského dobrodružství.
Je to poselství umění.
Je to poselství literatury, která je podle Sartra hledáním „široké cesty“, na níž se v oslepujícím světle města, davu i světa odhalí naše nejintimnější jádro, až po Becketta, vypravěče lidstva ve stavu zoufalého uzavření, který Čekání na Godota uvádí slovy: „Venkovská cesta. Strom…“
Ta současná epidemie paniky zvedá hlavu právě proti tomuto všemu, proti výkřiku „dejte nám konečně cestu!“, kterým se myslící a mluvící lidské pokolení ozývá od doby, co existují knihy. Vypíná se na paličkách viru, co zešílel a ze kterého lidi začínají šílet, nafouklá jako jako obrovská socha Baala na náměstích našich vymetených měst."

Za mě stojí za pozornost i za promýšelní. Oceňuji také velice zdařilou grafickou (i redakční) úpravu knihy - díky nakladatelství Kalich.

8 23.01.2022

Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila:

"Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."

6 16.01.2022

Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet.
Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem "Nežít se lží" v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností.
Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži.
A ještě jedna zajímavost: byť má text jen několik málo stránek, vzpomíná v něm Alexandr Soženicyn i ruskou okupaci v roce 1968 - a dává Čechoslováky za vzor statečnosti.

"Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy."

8 28.11.2021

Tuto knihu považuji za skutečný „klenot“ současné knižní produkce. Na malém rozsahu se jí podařilo vyjádřit mnoho o československé historii 20. století a to navíc v kvalitě, která je na našem knižním trhu neobvyklá. Ke čtení ji mohu doporučit snad úplně všem. Může vám ukrátit čekání ve frontě v supermarketu, ale také můžete nad přečteným hlouběji přemýšlet, dohledávat si další informace a souvislosti. To už je jen na vás. Pro mě to bylo první setkání s tvorbou pana Padevěta, a snad ne poslední.
Kniha není vyčerpávajícím svědectvím o vybraných 73 letech československé historie, ale má „nasvítit“ některé zajímavé události. To se myslím všem, kdo na knize spolupracovali, podařilo. Nejpovedenější mi přišly „minipovídky“ pana Padevěta, ale neméně důležité byly i fotografie, krátké faktografické komentáře i celá úprava knihy, která je opravdu velice nadstandardní a nakladatelství Host se velice podařila. O výbornou grafickou kvalitu knihy se zasloužil Martin T. Pecina.
"Prolezl poklopem obrněného transportéru a seskočil do trávy. Za zelenou obludou, kterou právě opustil, se svahem táhla jizva, jak se pásy zakusovaly do krajiny, trhaly jí kůži a zřejmě i lámaly malé kůstky, co jsou těsně pod povrchem. Nad horizontem přeletěly tři vrtulníky, které pro změnu řezaly tenké jizvy do nebe. Vyndal z kapsy pomuchlanou krabičku startek a jednu si zapálil. Jestli to dobře spočítal, teď by měli mít tak dvacet minut klid, než sem dojedou další transportéry a tanky. Ostatní už vylezli taky, polehali si do zářijové trávy a pevně doufali, že se tady aspoň pár minut neobjeví žádný lampasák, nebo dokonce rozhodčí. Slunci ještě nikdo žádnou jizvu neudělal, a tak celkem milostivě hřálo. Přiložil si k očím dalekohled a zkontroloval krajinu. Byla zjizvená jako starý šermíř, ale zřejmě byla se svým opuštěným osudem smířená. Asi pro ni nebylo lehké snášet pásy tanků a výbuchy granátů, ale jen těžko se mohla bránit. Mohla jenom čekat dalších sto let, jestli to náhodou nepřejde a jestli se pak pomalu nezačne hojit. Podle písmene, které do krajiny krasopisně napsaly staré cesty, byl na správném místě. Poodešel od odpočívající zelené obludy i od kluků, kteří prožívali krátký luxus svobodné chvíle, i když oblečené do maskáčů a utažené opaskem, a vyndal z kapsy starou mapu. Došel s ní ke stromu a sedl si do jeho stínu. Kůra ho trochu škrábala do zad, ale snažil se spíš poslouchat, co vyprávějí větve, které se sem tam pohnuly, i když moc nefoukalo. Špatně rozuměl, ale měl pocit, že vyprávějí něco o starém městě, které zmizelo. Položil vedle staré mapy vojenskou speciálku a pozoroval pavučinu cest a uzlíky křižovatek, jako by to bylo nějaké pradávné písmo. Byl na správném místě, strom, o který se opíral, kdysi dávno vrhal stín před kostel, aby se farníci vycházející v neděli z kostela nemuseli rovnou ponořit do sluneční záplavy. Vstal, složil obě mapy a udělal pár kroků. Otočil se ke stromu a ještě kousek popošel. Tráva něco zašeptala, ale zase jí nebylo rozumět. Možná stál na místě oltáře. Na místě, kam jeho praděda šel k prvnímu svatému přijímání. Nanebevzetí Panny Marie. Zvedl oči k nebi a zjistil, že na nebi jsou jen vrtulníky, co po nich zůstávají jizvy."

8 25.11.2021