Matematicka komentáře u knih

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
"O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“

1 10.08.2021

Poslední díl dobře uzavřel celou sérii této francouzské autorky. Nepřipadal mi tak kompozičně propracovaný jako předchozí díly (tentokrát tu nejsou jako druhá rovina souvislé dopisy nebo deníkové zápisy, jak to bylo v předchozích dílech, ale jen jednotlivé písemnosti, které postupně nachází sestra Marie Anežka) a odehrává se v podstatě už především v přítomnosti kamarádek Konstancie a Emílie, ale napětí (opět i trochu detektivní) v něm zase nechybí. Navíc tu jsou opět i úvahové pasáže - tentokrát především o prožívání manželství, o přípravě na něj i o zasvěceném životě. Dobře se tu uzavřely všechny dějové linie z předchozích dílů i osudy všech postav.

2 30.07.2021

Doporučuji nenechat se odradit tím, že se kniha objevuje v různých přehledech "doporučené četby". Je tam právem - je neuvěřitelně čtivá a napínavá, přitom se ale beletristicky drží skutečných historických událostí, které jsou pro nás významné a kterých už jsme - jako její současní čtenáři většinou nemohli být svědky. Vyplatí se na tyto události podívat očima různých postav knihy a spolu s autorem se zamyslet nad tím, jak k nám tyto události promlouvají dnes.
Doporučuju číst české vydání z roku 2020, které obsahuje (kromě zcela nového překladu do češtiny) i autorovu předmluvu z roku 1990, ve které upozorňuje i na některé další souvislosti. Sice mě poněkud překvapily některé autorovy názory - třeba na odsun Němců, ale neodvažuju se ho soudit právě proto, že já "jsem na Ploštině nebyla".
"Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet.
„Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj.
Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže."

16 28.07.2021

Výborně zpracováno. Vzhledem k věku autorky až neuvěřitelně. Autorka sama přiznává (buď v knize nebo i v souvisejících rozhovorech), že to bylo díky odbornému vedení jejích učitelů a že díky těmto rozhovorům i sama lidsky dozrála. Rozhovory jsou výborně vybrané (z podstatně většího množství uskutečněných), a tak si můžeme udělat skutečně plastickou představu o životě v KLDR. Dobře zpracované mi přišly i poznámky pod čarou - autorka nevysvětluje nic předem, ale když začne někdo z dotazovaných mluvit o něčem, co by pro nás nemuselo být srozumitelné, vysvětlí, o co jde. Tak si tedy z rozhovorů s uprchlíky můžeme udělat dost plastickou představu o režimu v KLDR a jeho historickém vývoji, který jejich životy samozřejmě ovlivňoval.
Když se do rozhovorů začnete, asi budete podobně jako já žasnout nad tím, jak mohou lidé takto někde žít? Jak mohou umírat hlady, dokonce obětovat jedno jídlo pro lepší zdar komunismu, muži i ženy trávit dlouhé roky v armádě, nemít základní lékařskou péči, běžné léky nebo základní hygienické potřeby, posuzovat se navzájem podle společenského postavení (nazývaného songbun), nemít žádné přátele a nedůvěřovat dokonce ani členům vlastní rodiny? To asi nemůžeme zvenku ani pochopit, ani soudit. Podle mě je důležité si uvědomit, k čemu může vést lidi diktatura, co vše jim může ukrást z jejich důstojnosti a lidskosti a vyvarovat se těchto projevů – byť v mnohem menší míře – ve svém vlastním životě. Nahlédnout do toho, jak žijí lidé v KLDR, nám může také pomoci, abychom si uvědomili, jak se vlastně máme tady a teď dobře, i když si tak často na mnohé věci stěžujeme. Jsou skutečně ještě mnohem větší problémy než ty naše...
"Práce řidiče mě naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."

20 28.07.2021

Dokud jsem otce Aleše Opatrného nepotkala "naživo", kniha mě nelákala. Jakmile jsem s ním odjela na duchovní cvičení, můj postoj se změnil. Jsem ráda, že jsem ho mohla poznat jako doprovázejícího kněze i jako člověka. Jako člověk je vzdělaný (nejen v teologii) a moudrý, ale nedává to nijak na odiv a díky tomu má pochopení i pro obyčejného, hledajícího člověka. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla ještě setkat - naživo i v knize.
"Zažil jsem si nesamozřejmost víry a musel jsem se přes to nějak dostat. Pomohly mi i čtyři semestry fyziky na technice, to vás vede k obdivu ke Stvoření. Především čtvrtý semestr – optika a záření. Trochu jsme nahlédli do subatomární struktury hmoty. To pro mě byl takřka náboženský zážitek. Fyziku mám v úctě doteď. Poznání a obdiv nás vedou k Bohu."

5 23.07.2021

Velice výstižný je komentář uživatele koudja. Já k tomu jen dodávám: Kéž by Andreji Babišovi stačilo realizovat se jako úspěšný básník. Tak absurdní poezii by totiž jen tak ledasjaký autor nevymyslel...

7 15.07.2021

V knize Deník přátelství shromáždila Wanda Półtawská veškeré texty, které se nějak týkají jejího přátelství s knězem Karolem Wojtyłou. Někdy se snaží i vysvětlovat okolnosti a životní situace, aby byly texty lépe pochopitelné. Výsledkem je kniha značně rozsáhlá – přes 600 stran – a nesourodá.
Je to tedy čtení spíše pro trpělivější čtenáře. Na druhou stranu to může být i výhoda: z bohatého množství různých textů si můžete vybrat to, co vyhovuje zrovna vám. Za sebe mohu říct, že jsem se na některých duchovních cestách s Wandou rozcházela – vycházím z jiného prostředí a mám jiné zkušenosti, ale vážila jsem si její upřímnosti a její úvahy pro mě byly inspirací k zamyšlení právě i tam, kde mám jinou zkušenost nebo názor. Taky je potřeba brát v úvahu, že její zápisky jsou místy už dost „staré“ – pokrývají zhruba období let 1962–2008.
Kromě textu v knize najdeme i skeny původních dopisů otce Karola Wojtyly a fotografie – jak z rodinného alba Wandy Półtawské, tak především z jejích milovaných Běščad, tedy z míst, kde spolu s otcem Karolem Wojtyłou prožívali prázdninová putování v přírodě. Nebylo jistě jednoduché připravit tak rozsáhlou knihu a bohužel je to znát na častých překlepech a tiskových chybách, nad které je potřeba se povznést.
Pokud najdete odvahu knihu otevřít, jsem přesvědčena, že v ní najdete inspiraci i pro svůj život.
Osobnosti Wandy Poltawské i Karola Wojtyly (Jana Pavla II.) jsou pro mě velice inspirativní a tato kniha dává nahlédnout hluboko do jejich intimity - myšleno ale ne ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu duchovního a vnitřního života. Děkuji za toto pozvání.
"Vzpomínám si na každé slovo vyslovené v tomto lese a dotýká se mě, že jsem dosud nikdy neděkovala Bohu za víru, i když je to milost.
Dneska jsem mluvila s nějakým chlapíkem, který sem přijel prosit o pomoc. V porovnání s tím, s čím se svěřoval, jsem viděla, jak snadná je moje víra, že je třeba za to být Bohu vděčná! Hodnotím víru jako nezasloužený dar a přemýšlím, jak to předat lidem. Jde to vůbec?
Mám pocit, že tímto bivakováním začala nová etapa v mém životě, jiný rozměr. Jsem přetvořená!
Chodím po lese, a i když se modlím, je to modlitba beze slov, protože nemohu najít správná slova. Žádná plně nevystihnou, co cítím! Modlím se úžasem, Bůh mi dovolil nazývat Ho Otcem a miluje jako Otec.
Toto královské bivakování pod Cergowou je v mém životě bodem zlomu!"

4 07.07.2021

Opět zajímavé (možná trochu škoda, že jen mužské :-)) a inspirativní osobnosti z řad salesiánského řádu - stejně jako v prvním díle. Nejvíc se mi líbil nejrozsáhlejší rozhovor s Beno Benešem, který jde víc "na hloubku" tím, že tam uvažuje i o svých chybách a pochybeních. Jinak opět neprofesionální vedení rozhovorů, jejich přepis a úprava do knihy. Tentokrát mi to vadilo méně, protože už jsem byla zvyklá z prvního dílu.

2 05.07.2021

Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat?
Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni.
Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby".
Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější.
V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954):
„Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“

9 27.06.2021

Pandemie koronaviru přinesla mnoho otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Aleš Palán se rozhodl zeptat se na ně (ale samozřejmě nejen na ně) předního českého biochemika, prorektora Univerzity Karlovy, ale také katolického křesťana a varhaníka Jana Konvalinky. Rozhovor spolu vedli od dubna do září 2020.
Aleš Palán je skutečně výborným tazatelem, který se umí ptát dobře a zajímavě. Takže z jeho rozhovoru se dozvídáme jak o životě Jana Konvalinky – jeho cestě na vysokou školu, rozhodnutí pro vědeckou dráhu i jeho cestě k víře; tak i o jeho současném pohledu na život, pandemii koronaviru, vědeckou práci, současnou českou společnost, hledání pravdy a naděje a mnohé další.
Celý rozhovor byl pro mě jedním velkým dobrodružstvím, které mě bavilo od začátku až do konce a při kterém jsem více poznala jednoho z našich současných vědců, který je pro mě velice inspirativní osobností.
"Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůžeme jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidi straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo docházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří.
Jednoduché řešení nemám. Složité řešení je dlouhodobě pracovat na zvyšování důvěry lidí v systém, ve vzdělání, a koneckonců i v politiky. Nejpodstatnější problém naší země je ona obecná hluboká nedůvěra: k druhým lidem, k výsledkům vědy, k očkování… Tady se pak rodí názory, že svět je řízený spiknutím Židů, zednářů nebo homosexuální lobby. Odtud se dozvídáme, že Země je placatá. A odtud vychází nadšení pro nového spasitele, kterého budeme obdivovat tak dlouho, dokud i on zase nezklame. Lékem je tedy zvyšování důvěry. A vzdělání. V práci a vědění je naše spasení. Hele, já si to fakt myslím."

13 07.06.2021

Přečetla jsem hlavně z úcty k tomu, kdo mi knihu půjčil. Sama bych ji asi nečetla, i když mě překvapilo, že tam asi nebylo téměř nic, v čem bych s autorem zásadně nesouhlasila. Problémy vidím zhruba stejné, jen nesouhlasím v tom, jak je řešit. Tento "rozhovor" je spíš jakousi koláží citátů především Benedikta XVI. a některých dalších, především francouzsky mluvících autorů, občas proloženou nějakou úvahou autora. Na několika místech cituje i papeže Františka, toho ale velice poskrovnu. Otázky Nicolase Diata nejsou nijak zajímavé, spíš působí dojmem, jako by se kardinála ptal na to, o čem stejně ví, že chce mluvit.
Jeden citát za vše:
"Dovolte mi s něčím se vám svěřit. Jsem přesvědčen, že západní civilizace prožívá smrtelnou krizi. Dospěla na hranici sebedestruktivní nenávisti. Stejně jako v době pádu římské říše je všechno na cestě ke zničení, elity se starají jen o zvětšování luxusu svého každodenního života a lid se umrtvuje čím dál tím vulgárnějšími zábavami. Církev dnes stále ještě ochraňuje to, co je v člověku nejlidštějšího. Je strážkyní civilizace. To biskupové a světci v prvních staletích našeho letopočtu zachraňovali města ohrožená barbary. To mniši uchovali poklady antické literatury a filosofie."

4 06.06.2021

Když přestaly příběhy detektiva Štiky v Ohníčku vycházet, bylo mi sedm let, takže z dětství si ho už nepamatuji. Nějak jsem ale náhodou narazila na tuto knihu, tak jsem ji půjčila pro svoje děti z knihovny. A moje děti i mě detektiv Štika nadchl i po těch letech. Příběhy jsou krátké, hodí se když musíte někde chvíli čekat, nebo kdykoliv pro krátkou společnou chvíli rodičů a dětí. K „vyluštění“ příběhu stačí ho pozorně sledovat – a to většinou jak text, tak i obrázky.
Spolu s knihou Otazníky detektiva Štiky tak můžete trénovat svoje pozorovací schopnosti, logický úsudek a snadno tak dětem představit tehdejší reálie – např. telefonování „pevnou linkou“ a další zajímavosti. Srdečně doporučuji pro společné čtení v rodinách!

7 06.06.2021

Jsem ráda, že se k českým čtenářům dostává životopis kardinála Mindszentyho. Tím, že je komunistická totalita (byť v trochu jiné podobě) součástí i naší národní paměti, může nám být jeho postava blízká a pochopitelná. Osobně bych uvítala podrobnější informace o životě kardinála Mindszentyho, případně více jeho vlastních textů z jeho vydaných Vzpomínek, nebo novější životopis, který už by byl napsán pro současnou dobu. Životopis Józsefa Köziho Horvátha byl napsán už v roce 1977. I tak je ale dobré dozvědět se o kardinálu Mindszentym alespoň něco – a třeba se této knize podaří vzbudit další zájem o tohoto maďarského kandidáta svatořečení. Maďarský kardinál József Mindszenty nám může být vzorem svou pevností ve zvolených zásadách, statečností v následování Krista a v obětavosti pro hlásání evangelia vzorem, i když často nedostižným.

O jeho pronásledování napsal papež v listu maďarským biskupům:

"Pamatujte stále na to, že je třeba kvůli svobodě církve a jejím posvátným právům nejen přijímat námahu a bolest, nýbrž že se musí obětovat i život, bude-li to nutné…"

2 06.06.2021

Poezie, kterou jsem objevila náhodou. A byla jsem oslovena. Formálně to možná není úplně dokonalé, ale obsahově mě básně opravdu oslovily. Výborná křesťanská poezie, která umí v několika verších vyjádřit mnohé. Děkuji autorce a fandím jí v další tvorbě.

Emauzy
Až vykopu hrob pro své naděje
snad potom se na mě usměje štěstí
a do mého domu vstoupí Pán

Jak rád to dělává
nikým nepoznán
Aby znovu vystavěl
co bylo rozbořeno
Aby povolal k bytí
co už zahynulo
a unavené posílil
Aby svou dlaní
ve mně mnohé uzdravil a otevřel žaláře
roky zavřené

Snad pak se mé srdce rozpomene
na první dotek jeho lásky

7 12.05.2021

"A pak skrze potraviny opanuju všechny lidi v této zemi."
"Všichni budou poslušně makat v mých továrnách."
Už jen tyto dvě věty by vás mohly přesvědčit, že tady nejde jen o jakousi "dobrodružnou knihu pro mládež s fantasy prvky". Myslím, že tato kniha může být zajímavá i pro všechny dospělé - a to nejen pro ty hravé, ale úplně pro všechny. Kromě zajímavých a aktuálních myšlenek si taky Bogdan Trojak na některých místech krásně hraje s češtinou.
Na obálce mi vadila jen ta podkladová barva, jinak mi přišla zajímavá. Ve skutečnosti to ale není tak hrozný odstín, jak vypadá tady na fotce.
Takže v této knize si každý může najít to své...

9 09.05.2021

Výborná kniha o evropských a asijských dějinách první poloviny dvacátého století očima postupně dospívajícího chlapce. Já jsem si ji přečetla v rámci Čtenářské výzvy 2019 "Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě". To, že v rámci svého evropsko-asijského putování Slávek zavítá i do Ostravy sice není tak podstatné, ale vůbec nelituji, že jsem si tuto knihu přečetla.
Tato kniha je pro mě unikátní v jednom: půjčila jsem ji už více než dvaceti dalším lidem - svým přátelům, dokonce i některým žákům na 2. stupni základky, kteří rádi čtou - a všem se líbila. Nedokážu si představit jinou takovou knihu. Většinou musím pečlivě vybírat, co se bude komu líbit, ale tahle kniha má potenciál oslovit opravdu široký okruh čtenářů. Mimo jiné jsme ji přečetli i s našimi dětmi, které měly 9 a 11 a opět to byl dobrý odrazový můstek, jak s nimi mluvit o historii 20. století.
Za sebe mohu jen doporučit a děkuji autorce, že vzpomínky svého otce sepsala.

16 09.05.2021

Negativní hodnocení tu většinou ani nedávám, ale v tomto případě učiním výjimku. Paní autorka se asi snažila literárně i výtvarně, ale já bohužel její literární snažení nemohu hodnotit příliš vysoko.
Lituji dne, kdy jsem si tuto knihu koupila na internetu bez prohlédnutí, protože znám mnoho podstatně kvalitnější poezie pro děti. Tuto knihu svým dětem číst nebudu.

2 08.05.2021

My jsme knihu četli s dětmi o Velikonocích, kdy její čtení oceníte určitě nejvíc. Přestože naše děti už jsou starší, třeťačka Anička si je získala a nemohly se dočkat dalších pokračování. Kniha plyne poklidně s různými všedními starostmi i radostmi dětí na vesnici. Děti běhají po venku, jedou na výlet na kolech, jdou se koupat do rybníka, starají se o domácí zvířata, setkávají se s různými sousedy na vesnici… Co se týče poselství Velikonoc v této knize, to dobře vystihl uživatel witiko, takže to nebudu opakovat. Je tu tedy i něco k zamyšlení pro dospělé i děti.
Nechybí ale i „tradiční“ slavení Velikonoc na vesnici: tedy holky barví vajíčka a o velikonočním pondělí je přijdou vymrskat kluci – jejich kamarádi, s kterými už toho tolik prožily.
Anička může být dětem v mnohém i vzorem. Naše děti třeba zaujalo, že jako třeťačka zvládla napsat tři docela dlouhé dopisy, odnést je na poštu a jeden z nich poslat dokonce doporučeně.
Byla to naše první kniha ze série o Aničce a určitě ne poslední.

7 05.05.2021

Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje.
Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví:

"Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti."

Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.

6 03.05.2021

Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem.
Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.

"Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."

20 01.05.2021