MatoLenka komentáře u knih
Knížka mě uhranula jako už dlouho žádná jiná. Od první věty pro mě měla zvláštní napětí a kouzlo, že jsem ji přečetla téměř naráz. A pak jsem začala číst znovu, po menších dávkách a v mapách a wikipedii jsem si vyhledávala osoby, události a místa, které knížka zmiňuje. Díky za inspiraci a klobouk dolů, pane Rudiši a paní Škultéty!
Zajímá-li vás, co se to na Ukrajině vlastně děje a proč, čtěte.
Pro mě velký objev - hned jsem si objednala z knihovny další autorovy knihy.
Jde o stručné nahlédnutí do soukromého i pracovního života Santiniho. Jednoduché vyprávění, bez velké literární ambice. Zarazilo mě, že se v textu objevovalo slovo "baroko" - to se v době Santiniho ještě zdaleka nepoužívalo...
Malý literární skvost. Ačkoliv jde o knížku o angličtině napsanou Američanem, je radost ji číst jednak pro její originální obsah (konečně někdo krásně vysvětlil budoucí čas), ale i pro její jazykové kvality (čeština jako vyšitá) a vtipné postřehy.
Radost číst! Dokonce mě literární Anthony Bourdain baví víc než televizní, a to je co říct.
Přečetla jsem jedním dechem - neuvěřitelně podmanivá atmosféra neutěšeného severu.
Svižný vtip, skvělé postřehy, upřímně jsem se zasmála.
Velké zklamání. Dvě knížky od Kate Atkinson (V zákulisí muzea, Neuzavřené případy) mě dostaly tak, že jsem si je koupila a budu se k nim opakovaně vracet. Tahle je od první stránky úplně jiná liga - bohužel v tom špatném smyslu slova. Těžkopádná, kostrbatá, nečtivá... Je to opravdu stejná autorka???? Že by to bylo překladem? Danu Vlčkovou vystřídala Veronika Volhejnová a její styl mi evidentně vůbec nesedí.
Opět brilantní. Jsem stejně okouzlená jako "V zákulisí muzea", kterou jsem četla jako první. Skvělý styl, suchý humor, výstižné a hutné popisy lidí, pocitů, situací.... Dokonale vybudovaná atmosféra, která vás pohltí a zůstane ve vás ještě dlouho...
Začala jsem Veronikou - start velmi čtivý, ale po pár stránkách mi příběh začal připadat jak z červené knihovny a přestala jsem mít chuť číst dál.
Brilantní. Doslova jsem si užívala suchý humor, trefné postřehy, skvěle vypointované situace a každou větu jako třeba "Svět je ještě ponořen do zimního spánku, stromy v parku holými světvemi bez náznaku pupenů připomínají černé inkoustové klikyháky na světle šedém cukrovém papíře."
Brilantní styl, těžká témata. Četla jsem ji jedním dechem, ale nikdy se k ní už nevrátím.
Běhal mi mráz po zádech, jak dokonale Aleš Palán zachytil umírání - před pár lety mi doma umírala maminka a tohle bylo jako deja vu.
Po Stehlíkovi velké zklamání. Spousta slov o ničem, příběh mě nezaujal, dočetla jsem jen s velkým sebezapřením.
Brilantní styl, skvělé postřehy, lehký humor, až něžný humanismus uprostřed drsné války.
Začetla jsem se okamžitě. Poutavý příběh, zajímavé postřehy z cizí kultury.
Vypravěčský styl mě neupoutal a první povídka byla tak morbidní, že jsem neměla chuť ve čtení pokračovat.