MaxK komentáře u knih

Bigglesův příběh prodchnutý duchem kolonialismu. Biggles jako představitel britské koloniální moci chrání poklidný a mírumilovný život domorodých obyvatel Afriky před zločinci, kteří vyvolávají nepokoje.

Soubor osmi zdařilých detektivních povídek o Bigglesovi, kterému k vyřešení kromě pronikavého úsudku pomáhá i porce štěstí.

Dovedně propojené tři světy Star Treku. Nicméně vzpoura už se stává v Hvězdné flotile normou, Borgové včera poraženi a dnes ještě větší hrozbou než kdy dříve a záchranou je muzeum starého harampádí. Mám pocit, že tahle linie už se strašně vyčerpává.

Knihu jsem objevil čistě náhodně v rodinné knihovně a jako milovník polárních výprav jsem si ji musel okamžitě přečíst. Vyprávění o ztracené kuchařské knize prostě pobaví.

Biggles, který musí být již důchodového věku, si po delší době sestřelí pašerácký letoun ve stíhačce vypůjčené od indického letectva.

Kniha mě nijak nepohoršila ale nedá se říci, že by mě při čtení pohltila. Zploštění Celestina života na realizaci jejích tužeb mi připadalo nevěrohodné, ale možná, že sociopatie taková opravdu je. Celeste na jednu stranu dovede chlapce výborně manipulovat, vybírat si vhodné "oběti", na druhou stranu zoufale podcení Jackovu žárlivost.

Knihu jsem četl zrovna v době, kdy jsem v Turecku trochu jezdil autobusy. Naštěstí bez nehod. Ačkoli motiv je mi sympatický, jiné Pamukovy knihy jsem chápal víc.

Úroveň Bigglesovek kolísá, nejvíce si cením právě prvoválečných a meziválečných příběhů a Biggles v Africe je jedním z nich. Jen tak mimochodem, Ginger, který se připojil k Bigglesovi docela nedávno (Biggles a modré nebezpečí a hned v tomto příběhu zabil člověka) opět zabíjí.

Chápu, že autor si popis rozmanitosti posádky užívá, byť mi to chvílemi připadá jako příliš. Zápletka postavená na prvotním nepochopení činnosti Pa'haquelů je také dobrá ale řešení už je moc jednoduché. Titan po odletu zanechává rozvrácenou civilizaci a motiv hvězdůz ke kompromisu je naprosto nejasný.

1 14.01.2018

Star Trek si vždycky rád přečtu jako oddychovku, nečekám nijak přelomově hodnotnou literaturu. Jako obvykle jsem se od knihy nemohl odtrhnout. ALE opět téma neuposlechnutí rozkazu, pro jistotu hned dvakrát, ve Flotile už si asi všichni dělají co chtějí, naprosto podivné chování Worfa, který se asi stává existenciálním filozofem, a zopakování zápletky s Locutem, která má asi ukázat, že lidé jsou na rozdíl od Borgů nepoučitelní.

Semjonov příběh roztáhne do nekonečné šíře a spíše než špionážním románem o Stierlitzovi je to sonda do jugoslávské společnosti ve dnech mezi svržením Cvetkovičova režimu a zahájením německého útoku na Jugoslávii. Jediným kdo může zemi skutečně efektivně bránit jsou komunisté ale vládnoucí buržoazie to nechce přiznat a připustit jejich legalizaci... Mezitím se chorvatští nacionalisté vymykají bělehradské vládě z její kontroly a připravují se na vyhlášení nezávislosti ve spolupráci s Němci. To vše a ještě víc (nejednota německého vedení, přetahovaná o vliv s Italy, velká politika Moskva-Londýn-Washington) zobrazeno v nekonečných odbočkách s neúměrným počtem postav a citací zasílaných zpráv.

Hezký příběh, úroveň zpracování však Clavelova Šóguna nedosahuje.

Čtivý špionážní román kde není vše jak se zdá a je náležitě temný. Ale konec byl trochu zklamáním, skoro jako by se autor pokoušel vykreslit špionážní řemeslo v méně temných barvách než ve zbytku knihy.

Při čtení této knihy mi příliš neseděla lehkost autorova stylu vzhledem k závažnosti tématu. Postrádal jsem tam hloubku. Jako nedostatek jsem to přestal vnímat asi od poloviny knihy - buď jsem si zvykl nebo jsem styl a obsah začal více chápat. Pro amerického čtenáře musela být četba docela bolestná, pro českého je více zajímavé sledovat dvojakost autorova myšlení i osudy Vietnamců v americké emigraci. K závěru jsem byl opět v rozpacích: nedokázal hlavní hrdina mít sebereflexi svých názorů na komunismus nebo to autor záměrně nechal na čtenářovi? Osobně pak smekám před autorovou erudicí a mnoho příměrů by si žádný čtenář neměl nechat ujít.

Asi musíte mít Zolu hodně rádi, abyste tuto knihu přečetli. Provází čtenáře přibližně 20 lety života jedné domácnosti na venkově a dějově navazuje na Břicho Paříže. Ústředními postavami jsou Paulínka Quenu a Lazar Chanteau. Lazar je mladík, později muž, žijící ve svých velikášských představách o náhlém úspěchu, v literatuře, ve vědě, v podnikání, ve stavbě ochranných hrází, které ale všechny končí neúspěchem a často i finanční ztrátou peněz, které mu Paulínka poskytuje ze svého dědictví. Paulínka je naopak čistá duše. Její altruismus nezná mezí. Údajně má být Paulínka ztělesněním Zolova optimismu a v tomto duchu se na Radost života můžeme koukat i jako na předobraz dnešní literatury o štěstí (“Paulínka se usmievala, prikyvovala, pretože podľa jej mienky šťastie nezáviselo ani od ľudí, ani od okolností, ale od toho ako sa šlovek rozumne prizspôsobí okolnostiam i ľuďom.”). Zrovna tak se ale lze dívat na Paulínku jako na dívku, která nedokázala hájit svůj život a z lásky k druhým, zejména Lazarovi, který si to vůbec nezasloužil, obětovala sama sebe. Pro milovníky popisů psychických stavů, zejména Lazarova utápění se ve svých myšlenkách a jeho strachu ze smrti, lze ovšem jedině doporučit.

V některých částech mi Dobytí Plassansu připadalo jako detektivka. Kdo stojí za abbé Faujasem? Je to nějaký tajný agent? Trochu překvapivé bylo snadné odstranění Moureta (kterého jsem považoval za sobě nejsympatičtější postavu), myslel jsem, že pro jeho záchranu si Zola nachystal postavu Macquarta. Zola měl s Macquartem svůj úmysl ale zcela jiný...

Dvojí morálka pařížské střední třídy v příběhu několika rodin žijících v jednom činžovním domě. Octave Mouret a jeho trochu nejednoznačné počátky než se stal obávaným obchodníkem z románu U štěstí dam.

Deset let Jeana Macquarta ve vesnici Rognes. Francouzský venkov druhého císařství není idyla, rodinné zápasy o půdu, bídné mezilidské vztahy a nakonec i tři vraždy. A samozřejmě nezměrná láska sedláka k půdě.

17.09.2017

Roberta Merla mám spojeného spíše s katastrofickou sci-fi jako je Malevil, Muži pod ochranou nebo věnující se filosofickému tématu jako Výlučná vlastnost člověka. Víkend na Zuydcoote mi padl do ruky víceméně náhodou při výběru knih v knihovně. Knížka, kterou přečtete pohodlně za den, s několika zvraty a která se výše uvedenému docela vymyká. Pro mě je to zkrátka nová vrstva tohoto autora.

Prostředí prusko-francouzské války s jejími nekonečnými přesuny vojska, bitva u Sedanu, sžívání se s pruskou okupací, rozpolení národa ústící v pařížskou komunu a zejména popis polní nemocnice či výprava na bitevní pole krátce po bitvě, je doslova rájem pro naturalistickou literaturu. Zola se v Rozvratu opravdu vyřádil.