MaxQ komentáře u knih
V knihovně jsem po knížce sáhl jako po něčem povědomém. Anotace na obálce zněla lákavě, tak jsem se do toho pustil. Štěstí, že je to kniha krátká. Zcela určitě bych ji nedočetl do konce, mít o pár stran víc. Den ze života člena ruské bezpečnostní služby v blízké budoucnosti mě nejen že neoslovil nějakým nosným nápadem, ale navíc mě znechutil zbytečnými sexuálními scénami a mám pocit, že tato knížka byla psaná jen pro ně. Snaha šokovat a dostat se tak více do povědomí případných čtenářů. Což se přesně stalo mně.
Zajímavá knížka. Pomalý rozjezd, postupné sblížení s hlavním hrdinou a nakonec velké očekávání, jestli nakonec z toho absurdního systému vypadne. Je pravda, že některé pasáže jsem s klidným srdcem přeskakoval, ale hlavní myšlenku, včetně několika menších jsem snad zachytil. Tož už teď se těším na dalšího Vonneguta.
Pěkné vyprávění o divadle a filmu za dob první republiky i v porevolučních časech. Na Marvanovi oceňuji jeho preciznost a lásku k divadlu. Možná mi trochu vadily neustálé zmínky a honorářích a kde ho jak vzali na hůl. Ale asi jen znal svou cenu.
Já nevím. Ve své době to mohla být super sci-fi detektivka. Bohužel, vzhledem k tomu, že se věnuje spíše než vyšetřování popisu budoucího světa, o kterém je už teď jasné, že tak vypadat nebude, začíná být kniha (nerad to říkám) zastaralá.
O ději se tady mluvit nedá, spíše jde o sled myšlenek, vzpomínek, zážitků a úvah, které jsou ovšem velmi zábavné, někdy sarkastickém, ale hlavně lidské. Dva citáty za všechny:
Když jsem se vrátil z války domů, strýc Dan mě poplácal po zádech a zahřměl: "Teď jsi konečně chlap!" Málem jsem tehdy zabil svého prvního Němce.
Můj přítel... psal pod ženským psedonymem gotické romány. Zeptal jsem se ho, co to gotický román vlastně je. "Mladá žena vleze do starého baráku a posere se tam strachy," zněla jeho odpověď.
Tak nevím. Četlo se to dobře, bohužel, jak píše King v doslovu, je to něco nedokončeného, začátek něčeho velkého... do čehož se mi už nechce. A nedokážu přesně říct proč. Možná to ale později přece jen zkusím.
Dokonalá anatomie atentátu. Zajímavá je britská linka i se závěrečnou pointou. Finále jsem dočítal v trolejbusu a přemýšlel, jestli nedojedu na konečnou. No ne.... ale moc nechybělo.
Říkejte mi třeba "nedůvtipný", ale poslední kapitolu a vlastně i trošku pointu, jsem fakt nečekal a mám chuť si knihu přečíst ještě jednou. Místo toho ale šáhnu po další knize tohoto autora, začínám mít pocit, že neumí napsat slabou věc. Za mě výborně!
Můj první Forsyth. Děj svištěl dopředu jak špionážní dron, zápletka zapletená jak kabeláž v NSA a záběr široký jak filmové plátno George Lucase. Co mě zaujalo, bylo odosobnění hlavního hrdiny. Kdyby Kazatele hledal robot Emil, asi by to vyšlo nastejno. Na druhou stranu jsem aspoň nemusel řešit jeho osobní problémy a mohl se soustředit na děj.
Zajímavý dokument o tom, jak pracovala NKVD na konci druhé světové války na územích zpětně dobytých rudou armádou. Zatímco sovětské tanky přinášely vítězství a radost, důstojníci NKVD přiváželi výslechy, mučení a smrt. Směrš = smrt špiónům. A k tomu, aby byl člověk označen za špióna stačilo velmi málo, mnohdy jen stín podezření, věznění gestapem, či pomluva. Pak už cesty zpět nebylo.
Na to, že jde o celkem stručný deník z období jednoho roku, je kniha vypravena velmi luxusně, jen škoda, že je tak krátká. Tato deníková forma se četla skoro sama.
Tak tuhle klasiku jsem četl poprvé na gymplu a od té doby (25 let) až teď. Ze své čtivosti kniha neslevila, co se týká uvěřitelnosti, je to horší. Trošku mi cukal koutek úst, když bylo potřeba logickou cestou najít jednoho konkrétního robota mezi 60 dalšími. Dnes, kdy máme unikátní sériové číslo na každé kalkulačce i jejích součástkách, pokud ale vezmeme rok vzniku 1950, nelze se divit. Každopádně povídkové variace na téma porušení tří robotických zákonů jsou mistrnou ukázkou, jak se povídky , nota bene sci-fi, mají psát.
Co se týká stejnojmenného filmu - jako americký blockbuster není špatný, ale hlavně se měl jmenovat úplně, ale úplně jinak. Ať pak lidi nejsou zmatení, co to čtou za knihu.
I jako protřelému scifistovi se mi to líbilo. I když žádná revoluce se na tomto poli teda nekoná. Dovedu si představit, že takový King by na podobném tématu nechal 800 stránek a další dva díly k tomu. Oproti tomu tady máme spíše útlou knížečku, ale aspoň to odsýpá. Že je tak (relativně) krátká, má na svědomí velké přeskakování v čase. Jako by se autorovi nechtělo popisovat vše, ale jen něco. Tady přeskočí dva dny, tady týden, tady měsíc a nakonec i důležitou bitvu popíše až po jejím konci. Většina děje se odehrává na poradách krizového štábu, kde se dozvídáme, kolik lidí zemřelo, co je největší problém a s čím je nutné počítat do budoucna.
Osobní rovina příběhu poskytuje citového vydírání tak akorát, zkrátka se smrtí se v tomto světě musí počítat.
Ach jo, že já vždycky udělám takovou chybu, že si půjčím kompilát nějakých faktů a pak se divím, že jde o povrchní články, v tomto případě i dost nezajímavě napsané.
Nakonec jsem byl celkem zklamán. Projekt vypadal, že má slušný potenciál, ale z 27 povídek a básní se mi líbily tři. Od Medka, Lustiga a Koenigsmarka. Zbytek byl... divný.
Mrazivý autentický deník. Začíná jako romantická selanka, taková červená knihovna z carského Ruska a končí hrůzostrašným popisem rudého teroru a občanské války. Ve faktografických knihách si člověk přečte o tom, jak Rusko zachvátila a revoluce a kolik hrůz se přitom dělo, ale takovýto individuální pohled pomůže rozšířit obzor a zamyslet se nad tím, jak se lidi dokáží zblbnout a pod pláštíkem napravování křiv se dopouštět hrozných zločinů. Velký kontrast mezi začátkem knihy, kdy autorka popisuje studium a první lásky - lehké pohlazení, plaché úsměvy a druhou polovinou knihy, kdy se musí vyrovnávat s těmi nejhoršími věcmi na světě a každý den se bát o svůj život.
Další knížka, jejíž děj je vás chytne a nepustí do poslední stránky. Ale jak už tady kdosi psal, ten konec byl nějaký urychlený. Těšil jsem se, jak se nakonec vyvrbí ty záležitosti ve vedení Globanicu a jak si ty parchanty hlavní hrdina podá a ono nic. Ovšem to je jen drobná pyška na kráse.
Tak tahle knížka je bomba. Nejde ani tak o pátrání po pachateli, ale o detailní popis nimravé detektivní práce. Ze začátku jsem si říkal, proč Hailey tolikrát odbočuje, proč nám vypráví případy, které s příběhem nesouvisí. V průběhu dalšího čtení mi ovšem došlo, že nic v té knize nebylo psáno náhodou, nebo aby nakynul počet stran. Ke konci všechna fakta do sebe zapadnou jako ozubená kolečka a všechny nepodstatné poznámky dojdou svého přesného určení.
A nesmím vynechat ani spisovatelovu řemeslnou stránku. Ten chlap dokáže napínavě popsat i oblečení, které měl na sobě detektivův parťák. Nebo dveře, za kterými nic není :)
Jako věřícímu člověku se mně tato kniha nehodnotí lehce. Problém je evidentně v tom, že Twain bere doslovně Starý zákon a zesměšňuje jeho absurdity, přitom neznám nikoho, kdo by SZ bral ještě dnes doslova. Bible je především legenda, ne popis historie, což tvrdí sama církev. Nevím, jak SZ společnost brala před sto lety, kdy byla tato kniha napsána. Je možné, že existovalo plno věřících, kteří doslovnost bible tvrdě a fanaticky hájili a pak bylo napsání této knihy opodstatněné. Ale dnes bych odpůrcům církve doporučoval jinou literaturu.
Mimochodem, křesťanství staví především na Novém zákonu a o tom by šla podobná kniha napsat velmi těžce.
Opět za pět. Tady mi to nedá a musím vyzdvihnout tu část knihy, kde Geralt putuje spolu s trpaslíky a běženci válkou zničenou krajinou. To je nádhera. A trpaslická mluva je opravdu lahůdka, tady se myslím vyřádil i pan překladatel: "Urrrva mať!"
A jeden citát za všechny:
"Takový dluh nelze splatit, nelze zaplatit něco, co nelze ocenit. Mnozí lidé tvrdí, že úplně každá věc na světě má svou cenu, ale není to pravda. Některé věci jsou neocenitelné. Nejlépe je poznáš tak, že když je jednou ztratíš, nikdy je nezískáš zpět. Já sám jsem ztratil mnoho takových věcí. Proto ti dnes nedokážu pomoci.“
Škoda, že jsem se k této knize nedostal v dětství. Asi bych byl nadšený. Takhle je to spíš nostalgie po prasci-fi z dob ČSSR.