Mayaku komentáře u knih
Geniální propojení sci-fi a britského humoru. Sice je fakt, že třeba Červený trpaslík se mi líbil ještě o malinko více, ale to nemění nic na skutečnosti, že Stopařův průvodce galaxií je neskutečně třeskutě vtipná záležitost :)
Že se Orwell ve svém ikonickém díle u Zamjatina inspiroval, je zřejmé již po přečtení prvních pár stránek, nicméně Orwell svůj příběh dokázal podat v čtenářsky poněkud přívětivějším hávu. "My" se nečte úplně snadno, ale jazykové vyjadřování krásně dokresluje zběsilost celého příběhu a vnitřní boj a zmatek hlavního hrdiny. Celý příběh utíká v šíleném tempu a konec knihy přichází náhle jak blesk z čistého nebe - krátký, rychlý, úderný, působivý, srdcervoucí. Skoro se mi nechce věřit, že tahle kniha byla napsána už před skoro sto (!) lety, působí nesmírně současně.
Já na tohle asi vážně nemám buňky. Oceňuji krásný jazyk a skvělé budování atmosféry temné bezvýchodnosti, které na mě na začátku velmi dobře fungovalo. Nicméně postupem času mě neustálé bloudění v kruzích začalo zoufale nudit a místy jsem se přistihla, že ten nekonečný tok slov vlastně vůbec nevnímám. A potenciálně většímu zájmu o děj knihy moc nepomohlo ani to, že K. - se svým nadutým, vcelku docela arogantním, přístupem - pro mě vůbec není hrdinou, kterému bych měla tendenci fandit. Ve finále mi tak je vlastně úplně jedno, že román není dokončený, protože je mi totálně putna, jak to s K. dopadne.
Co si budem, jestli na mě něco působí zaručeně děsivě, tak to jsou temné hlubiny a to, co se v nich ukrývá. A ještě v kombinaci s mořskými příšerkami, ať už reálnými nebo fiktivními, to je pure hell. Ať už to byl Stín nad Innsmouthem od HPL, Prám od Kinga nebo třeba "přímořské" povídky od Lumleyho, vždy pro mě tahle témata představovala záruku mrazení v zádech. V Sacculině bylo hlubin i mořských breberek vrchovatou měrou a přísahám bohu, že ke konci příběhu mi z toho bylo až fyzicky špatně, když jsem si vybavila jak tísnivě, odpudivě a trypofobicky na mě na dovolené působila skaliska obsypaná svijonožci. A do toho prolínající se dějová linka o poločasu rozpadu jedné rodiny. Pfu. Je to pecka!
Němce jsem ve svém to-read listu měla hodně dlouho, ale pořád jsem se k nim nemohla odhodlat. Dokonce jsem je několikrát jen po pár stránkách odložila, protože několik prvních desítek stran odehrávajících se v současnosti mě těžce, ale fakt těžce, nezaujalo a nebavilo. Ale vytrvala jsem a za svou trpělivost jsem byla odměněna velmi dobrým příběhem Kláry Kolmannové podávaným z poměrně neotřelého pohledu běžných Němců za druhé světové války, zabývajícím se mimo jiné také dosud beletristicky ne úplně vytěženými (nejen poválečnými) událostmi v Sudetech. Přečtení rozhodně nelituji a mám pocit, že mě kniha i do určité míry obohatila. Na tom nedokázalo nic změnit ani to, že mi hlavní hrdinka vlastně ani nebyla moc sympatická...nějak to k tomu sedělo.
Povídka patří k mým nejoblíbenějším žánrům a povídky od Stephena Kinga jsem vždy ve svém pomyslném žěbříčku řadila značně vysoko. Můžu i s klidem říci, že jeho povídky mě oslovují o ždibíček více, než jeho romány. S touto sbírkou jsem ale měla problém a docela jsem se nadřela, než jsem ji dorazila do konce. Nevím, zda mi zastřešující téma celé knihy obecně nesedlo, nebo zda to bylo stylizací a pointováním jednotlivých povídek, ale většina textů mě poměrně zklamala a byla z mého pohledu hluboko pod standardní úrovní mistra Kinga. Za nejlepší považuji povídky Duna a Zlý chlapeček, které byly vyloženě skvělé. Rovněž mě potěšila Letní bouře, Nekrology a Ur. Zbývající texty byly docela průměrné a některé bohužel vyloženě nudné. O dvou "básních", u nichž těžko říci, zda nefungují a priori samy o sobě, či v důsledku překladu, radši ani nemluvě.
Tahle knížka je naprostá pecka. Skvělý příběh, který šlape jak hodinky a ubíhá tak zběsile, že těch čtyři sta stran je za vámi, ani nevíte jak. Možná, že moje nadšení je ovlivněno i tím, že jde o moje první setkání s Žambochem, ale to mi nezabrání v tom, napálit Drsnému spasiteli plný počet. Další autor, za jehož objevení mohu poděkovat čtenářské výzvě.
Tomu říkám po čertech dobrá charakterová studie! Po relativně lehkém pistolnickém úvodu je načase seznámit se s Rolandovými osudovými souputníky na cestě za Temnou věží. Poutníci jsou sice z různých dob a rozličnými způsoby tak trochu narušení, ale co už, to je zkrátka ka. Příběh je natolik rozsáhlý, že máte dostatek času se s postavami opravdu zevrubně seznámit a sledovat jejich vývoj, což hodně napomáhá sblížení s jednotlivými charaktery, a to se vyplácí i z dlouhodobého hlediska v dalších dílech. Chemie mezi jednotlivými postavami funguje na jedničku a sledovat jejich vzájemné interakce je naprostá lahůdka. Je fakt, že z hlediska putování k Temné věži se v tomto díle moc daleko neposuneme, ale za takto luxusní seznámení s hlavními aktéry to malé pozastaveníčko stojí.
Wyndham mě přesvědčil již před lety svým Dnem trifidů, ale nějak jsem se neměla k tomu, přečíst si od něj něco dalšího. Midwichské kukačky mi ale ukázaly, jakou jsem udělala chybu. Výborný a do určité míry vcelku realisticky(?) nepřehnaně působící příběh o mimozemské invazi, který se četl jedním dechem. Při čtení jsem tedy pořád nemohla vytěsnit filmové zpracování, resp. díl Simpsonů (The Bloodening), kde na něj odkazují, ale to můj zážitek nijak neumenšilo :)
Za mě trošičku slabší dystopie. Nápad se "sérem pravdy" je výborný, ale zpracování není příliš čtivé. A co si budeme povídat, najít zalíbení v hlavním hrdinovi Leo Kallovi také není nic jednoduchého. Obavy autorky z bezprostředního ohrožení totalitou z textu přímo čiší, ale i tak mě bohužel nedokázala do děje pořádně vtáhnout.
Velmi neotřelá a originální kniha - od obsahu až po vázaný přebal bez hřbetu (ilustrace za mě docela děs, ale to je věc názoru). Každopádně obsah je věru luxusní - velmi příjemné detektivní, někdy až do hororu laděné, povídky s nádechem poťouchlé bizarnosti, z nichž je cítit dotek E.A.Poea ozvláštněný specifickou japonskou mentalitou. Trošku mi kniha svým stylem připomínala také Blázna do Napoleona od Takašiho Atódy. Bavilo mě to opravdu hodně, a to včetně exkurze do ero guro nansensu v podobě Slepé bestie, ale trochu se obávám, že i přes své nesporné kvality asi kniha do širšího povědomí čtenářů úplně nevstoupí. Tak jako tak, rozhodně doporučuji k přečtení, stojí to za to.
Pohádky Oscara Wildea jsou nádherné. V dokonalém poměru balancují složky dojemnosti, smutku i poťouchlé ironie a dohromady vytvářejí nezapomenutelný emocionální zážitek, který ale podle mě plně docení až dospělejší čtenáři.
Mám z mého čtvrtého setkání s Gaimanem poněkud smíšené pocity. Převážně pozitivní, avšak smíšené. Na začátku mě kniha okamžitě vtáhla do děje a já si říkala, že mám před sebou konečně Gaimanovo dílo, s nímž budu ideálně souznít. Námět je výborný, ze začátku příběh šlape jak hodinky a já obracela jednotlivé stránky hnána myšlenkou "chci vědět víc!". Nijak mě nerušily ani minipříběhy o jednotlivých bozích, ba právě naopak dodávaly hlavnímu příběhu větší hloubku a zázemí. Jenže asi tak ve třetině knihy se z mého pohledu dobře promazané ozubené soukolí prostě nějak zadrhlo a do konce už jen dokodrcalo setrvačností. Ani mi nějak zvlášť nevadilo, že hlavní hrdina Stín působí poněkud odosobněně a ploše, spíš jako pozorovatel, než hrdina zmítaný emocemi. To, co ovšem knize hrozně škodí, je špatná gradace příběhu, resp. její praktická absence. Od počátku knihy je víceméně jasné, k jakému vyvrcholení příběh směřuje, jenže k němu jde konstantním, neměnným a nepříliš vysokým tempem bez většího napětí (čemuž často napomáhá princip deus ex machina) a když se k tomu předpokládaně epickému finále konečně dostaneme, je šmahem odbyto.
Když srovnám svá očekávání na začátku četby a pocity po dočtení, nemohu se bohužel ubránit určitému zklamání a jsem z výsledku trochu na rozpacích, ale i tak musím přiznat, že to v zásadě bylo příjemné čtení. Rozporuplná to kniha.
"Kdo může říct, kteří lidé jsou iniciátory a kteří pouze svědky dění. Kdo z nás je podnětem a jako podnět žije v těch ostatních a kdo z nás je určen k tomu, aby pouze žil."
Tak jako mi seděl ragtime v době, kdy jsem hrávala na piano, zamlouvala se mi i stejnojmenná kniha. Mám slabost pro mozaikovité příběhy, které se tu a tam nenásilně proplétají a zlehka potkávají a dohromady tvoří jeden komplexní celek. Tady je vám nádavkem navíc předložen poměrně zajímavý obraz Ameriky na počátku 20. století, u něhož je občas těžké odhadnout, kde je fikce zasažena realitou. Za mě spokojenost :)
Tahle knížka pro mě byla obrovským zklamáním. Zejména po všech těch všudypřítomných výkřicích, kterak se jedná o nejlepší dílo Heinleinovo. Bohužel z mého pohledu je příběh hodně utahaný a v některých částech i dost nezáživný. Nejvíce mě bavila první část a pak s upadajícím tempem příběhu upadala i má pozornost a zájem. Bohužel.
Perfektní publikace rozebírající praktickou stránku neduhů současného vzdělávání, které ve finále vedou k degeneraci vzdělávacího systému a potažmo i intelektuální degeneraci osob vzdělávajících se v něm. Je to až děsivé. Neustálé reformy vzdělávání pod vedením samozvaných "expertů na vzdělávání" údajně mění systém vzdělávání k lepšímu, ale v realitě jej spíše paralyzují a znehodnocují. Všichni se bezhlavě ženou za naplněním uměle vytvořených bezobsažných "kompetencí", které zatlačují do pozadí tradiční obsah i význam vzdělávání. Již není v kurzu číst a o nabytých vědomostech přemýšlet, stačí, že je člověk schopen případě potřeby informaci vyhledat. Když člověk tohle čte, už se ani nediví, jak je možné, že společnost je čím dál hloupější.
Pamatuji si, že když jsem byla malá, stávala v jednom foyer FN Motol busta profesora Wichterleho (možná je tam pořád? nevím), a tak jsem se od maminky dozvěděla, že to byl chemik, který vynalezl měkké kontaktní čočky, a že si k tomu zkoumání doma postavil aparaturu ze stavebnice Merkur. Wichterleho jsem vždy vnitřně obdivovala pro jeho vynálezecké schopnosti, ale když se nad tím tak zamyslím, vlastně jsem toho o něm moc nevěděla, a mé znalosti se od dob dětského zkoumání busty v Motole moc neposunuly. Když čtenářská výzva přinesla pro mě jinak nepříjemné téma knihy o známé české osobnosti, rozhodla jsem se jej využít k napravení deficitu mých znalostí a dozvědět se něco více o profesoru Wichterlem a jeho životě. A udělala jsem zatraceně dobře. Jeho životní příběh je naprosto fascinující a obdivuhodný a abyste si vhled do jeho vzpomínek užili, rozhodně nemusíte být nějaký chemický guru. Současně kniha dokumentuje zvrácenost, neproduktivnost a neschopnost (a zároveň i všehoschopnost) komunistického režimu a jeho byrokratického aparátu. Při čtení těchto pasáží mi bylo až úzko, když jsem si uvědomila, jak jsou některé tendence z dob minulého režimu pevně zažrané v myšlení lidí až do současnosti. Nicméně Otto Wichterle byl naprostý fenomén. Tahle země by potřebovala víc tak chytrých, vzdělaných, schopných, morálních a charakterních lidí, jako byl on. Přečtěte si o něm, byl to frajer!
Zpěv Susannah mě moc neba, říkám díky. Tenhle poměrně útlý díl jsem rozečetla už před více než dvěma lety a někde v polovině příběhu - během dalšího nekonečného vnitřního monologu mezi Susannah a Miou - jsem prostě ztratila zájem a drive a dva roky jsem na tuhle knihu nesáhla. A věřte nebo ne, ani mi nějak nechyběla. Rozpolcená dívka Susannah - Odetta - Detta - Mia mi moc k srdci nepřirostla ani v předchozích dílech, ale tam to tak nějak vyvažovala košatost příběhu a účast ostatních postav. Nejfajnovější zde shledávám linku s Ronaldem a Eddiem (a Věžem s Deepneauem), Don Callahan, Jake a Ochu jsou na můj vkus v tomto vyprávění pohříchu pomálu a Susannah naopak až příliš (no dobře, já vím, že je tohle hlavně o ní, ale stejně). Spíš než o plnohodnotný příběh jde v tomto případě o takové fragmentární přemostění k úplnému zakončení ságy, ale tak vychýlené ve prospěch mé nejméně oblíbené postavy z ka-tetu, že mě stálo značné přemáhání se k této knize vůbec vrátit.
#sheeptoo. Nevím, jak to ty irské romány dělají, že velká část z nich je naprosto deprimující čtivo zanechávající po sobě nepříjemnou pachuť. Tahle kniha je nepříjemná, depresivní a zdlouhavá - na to, že má jen 224 stran, jsem se s ní hmoždila dost dlouho. Nicméně, abych tady jen neplila jed, velmi oceňuji poznámkový aparát na konci knihy, který pro mě byl mnohem zajímavější, než celý děj, a člověk se z něj může dozvědět mnoho zajímavostí z irských kulturních, historických i společenských reálií.
Tato kniha mě v knihovně zaujala obálkou, tak jsem se ji rozhodla zkusit. Jakkoliv se mi líbilo zobrazení nesnesitelné lehkosti manipulace s lidmi, ta kniha je veskrze dost nudná. Srovnání s Orwellem podle mě úplně není na místě. Přečíst - vrátit do knihovny - zapomenout.