MayB2 komentáře u knih
U čtvrté generace José Arcadiů a Aureliánů jsem si našla rodokmen Buendíů v grafické podobě; pak už byla orientace v postavách hračka. Orientace v textu taky trochu náročnější, nepřetržitý proud vyprávění s odbočkami je asi nejlepší číst také na jedno nadechnutí. Magické prvky dobře zapadají do celkového vyznění příběhu – podobenství o různých druzích lidské samoty. Výborná, poněkud depresivní kniha, z které si budu pamatovat hlavně celkovou atmosféru spíše než děj.
Od hromady podobných (novějších) knih se liší právě zamyšlením nad etickými otázkami – vývoj nových zbraní, vědecký výzkum, snaha korporací vydělat i za cenu ohrožení lidí, pomoc bližním, touha po moci...
"Bezmála třicet let přiměřeného respektování práva a zákonů dbalého života zapustilo příliš hluboké kořeny, abych mohl připustit, že se všechno od základu změnilo. Měl jsem navíc pocit, že pokud si budu počínat zcela normálně, může se nějakým nepochopitelným způsobem navrátit do normálního stavu i všechno ostatní."
Čtu, poslouchám a dívám se pořád, i v hluboké dospělosti. Baví mě originální situace, baví mě úžasná čeština (prolínání typicky pohádkové a zcela moderní), hotová studnice hlášek. Lakomá Barka (A aby nežrala žížaly!), Až opadá listí z dubu (ta se mi moc líbí v animovaném filmu), O rybáři a jeho ženě (láhev od octa), František Nebojsa (Nebyl dosud žádný důvod ke stížnostem.), ...
"Pokud Vám čas dovolí, abyste si se mnou dopisoval, odpověděl byste mi na pár otázek, prosím? Vlastně mám celkem tři. Proč jste museli tajit, že rožníte prase? Jak mohl díky pečínce vzniknout literární spolek? A hlavně, jak vypadá a chutná koláč z bramborových slupek – a proč jej máte v názvu Vašeho spolku?"
To a mnohem více k dočtení v příjemné knize, kde se podařilo dávkovat to dobré i zlé tak akorát. Po zorientování v postavách mi forma dopisů připadá skvělá, zvláště pro nenásilné skloubení více minipříběhů. I romantická linka fiktivní autorky je podaná poměrně vkusně, i když v závěru trochu převálcuje ty vážnější motivy.
Některé kapitoly se mi četly hůře, některé lépe (možná kvůli mizivému filozofickému vzdělání), ale jako celek působí kniha pozitivně. Koneckonců se o podobný život v "dobrovolné skromnosti" pokoušejí další a další lidé, naši současníci (knihy Hany Librové). Jen mě překvapilo, že takový způsob života byl již pro Thoreauovy současníky šokující.
"První léto jsem knihy nečetl, okopával jsem boby. Ba často jsem dělal ještě něco lepšího. Stávalo se, že jsem nedokázal obětovat svěží pel přítomného okamžiku jakékoli práci, ať práci mozku nebo rukou. Dopřávám rád široký prostor svému životu. Někdy za letního jitra jsem po obvyklé koupeli usedal na prosluněný práh svých dveří a zůstával tu od svítání až do poledne pohroužen v snění mezi sosnami, ořechovci a škumpami v nerušené samotě a tichu, zatímco ptáci kolem zpívali nebo nehlučně poletovali po domě, dokud mě slunce dopadající do mého západního okna nebo hrkot nějakého vozu na vzdálené silnici neupozornil, jak plyne čas. V takových prodlevách jsem vnitřně rostl jako zrno v noci a byly to chvíle blahodárnější, než by byla jakákoli práce tělesná. Nebyl to čas, o nějž jsem ošidil svůj život, nýbrž čas tolik přesahující můj vyměřený příděl."
O existenci Domu duchů jsem se dověděla z komentářů u Sto roků samoty, a tak jsem jukla do Městské knihovny – a hele – ta kniha je tak v kurzu, že jsem si ji musela zarezervovat. Po půl roce na mě došla řada a musím říct, že kniha vyplnila vysoká očekávání. Tohle mám ráda – když dějiny cloumají osudy malých lidí, navíc pokud má každá postava svůj jedinečný charakter a vášně a ještě k tomu je příběh okořeněný fantazijními motivy.
Výborný výběr povídek, krásný výtvarný doprovod Adolfa Borna. Bonus – nepozná se, když knihu trochu pokecáte, v těch ilustracích se to ztratí.
Opakovaně čtu už dvacet let. Chatrná vazba zděděného vydání z roku 1975 už nevydržela všechny ty dovolené a kniha je definitivně vejpůl + pár volných listů uprostřed. Těšila jsem se, že dám i originál, ale v knihovně měli nějaký převyprávěný výcuc a veškeré mé oblíbené vtipy byly fuč.
Bohužel mě celou dobu čtení strašil pocit, že autor strašně moc chtěl, aby to byl bestseller. Za účelem citového vydírání slepil dohromady několik osvědčených motivů. Příběh je dobrý, ale kvalita vyprávění kolísá. Chvílemi se to tváří jako magický realismus, který je o kus dál zabitý polopatickým vysvětlením. Když se Smrt rozmluvila, bylo to většinou protivné, stačily by mi od ní ty krátké poznámky. Skákání v čase až na samý konec příběhu mi nepřipadalo odůvodněné. Takže zpět k něčemu staršímu, nějakou dobu hodlám bezcelerům opět odolávat!
V knize je toho o tolik víc – příběhy Hany, Carravagia a Kipa; možná že film má ale lepší celkovou poeticko-tragickou atmosféru.
Nejstarší brácha jakožto student češtiny si Šmírbuch zakoupil a my s druhým bratrem jako puberťáci jsme si ho tajně půjčovali a naučili se z něj spoustu nových sprostých slov, která jsme ale nikdy nepoužili :-)
Skvělý Steinbeck a skvělý Martin Hilský. Bravurní práce s jazykem příhody bandy dobrosrdečných povalečů proměňuje na vynikající čtenářský zážitek.
Zajímavé je, že vážné a varovné téma je pojaté jako docela vtipné čtení. Nádherná práce s češtinou.
"Pan Bill Prittom mínil, že se tato vysoce politická konference konala proto na místě tak opuštěném, aby byla vyloučena přímá ingerence Absolutna na její úrady. Všude jinde by se mohlo státi, že by se do shromáždění mužů tak vážných vloudilo Absolutno ve formě vnuknutí, osvícení nebo dokonce zázraku, což by ve vyšší politice bylo samozřejmě něčím neslýchaným."
Ten konec byl trochu utnutý (oproti podrobnému popisu pitvy a lovu), ale atmosféra skvěle vykreslená. Autorovi velmi děkuji za to, že se zcela vyhnul product placementu.
Každý by si měl napsat takovou knihu a krajině a lidech svého dětství.
A povídka o chytání štiky mě navnadila k návratu k Otu Pavlovi.
Opět starý známý modus operandi – nějaký no name jouda prožívá velké dějiny v co nejdelším úseku a co nejabsurdnějším mixu.
Autor se vyžívá v naturalistických popisech násilností, které jsou zezačátku možná šokující a nechutné, později už jen otravné.
Celek mi připomíná porno, ne otevřeností hrdinky v otázce sexu, ale jejím celkovým pojetím, kdy s reálnou ženou má hrdinka jen málo společného a je jen projekcí autorových tužeb.
V tomto dílu byla snaha posunout základní děj, ale nakonec se zase neposunul. Bohužel si vůbec nepamatuji, co se dělo v předchozích částech. Možná je to tím neuchopitelným, rozbředlým záporákem. U série mě drží jen ten vtipný styl vyprávění, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Kdyby to tak chtěl napsat někdo, kdo psát umí. Překlad totéž. Ta kostrbatost a neumělost odvádí pozornost od jinak zajímavých informací a zamyšlení.
Dlouho jsem se toho příběhu bála. Radši jsem napřed zkoukla film a pak přečetla knihu. Citlivé a neuspěchané vyprávění malé Scout (Čipera mi prostě nesedí) je zajímavým nahlédnutím do obyčejného života v obyčejném městečku, které koření výskyt více a méně potrhlých figurek. Motiv otevřeného rasismu se objeví až v průběhu knihy a je velmi silný i v současném světle.
Seriál znám už dávno a na předlohu byla dost zvědavá. Místy je vyprávění nevyrovnané, tvůrci seriálu je trochu uhladili a učinili plynulejším, ale mimo vynechané poslední části vše hodně odpovídá. Tohle vyprávění dějin skrz příběhy prostých lidí přibližuje tu dobu a ponouká k zamyšlení, jak bychom se chovali my v takových situacích.