meluzena komentáře u knih

Tak tohle ne. Fekální a stupidní humor, prokládaný starými otřepanými vtipy, kompilát-recyklát komedií nejnižší úrovně. Chtěla jsem tomu dát šanci aspoň 100 stran, ale nedalo se to. Uživatel RobRoy mi mluví z duše.

Dost kvalitní sumář všechno (negativního), co nám informační technologie přinášejí a hlavně co nám odnášejí. Na první pohled to vypadá, že autor semlel páté přes deváté, ale když se začtete a zamyslíte, pochopíte, jak široký záběr si vzal na mušku a rozebral, pak to pravděpodobně i oceníte.
Ne že by to bylo veselé čtení.

btw... Jedním z témat knihy jsou i softwarové překladače, které se kasají, že nahradí živé překladatele - tak je škoda, že překlad knihy občas zní jako by byl dílem překladače a nikoli překladatele.

5 06.12.2021

První dojem byl trochu šok: dlouhatánská souvětí a spousta jmen, v nichž jsem se dost ztrácela. Postupně jsem ale tomu zvláštnímu stylu přivykla a nalezla v něm jakési melancholické kouzlo. O Pninovi vypráví jeho blíže neurčený ruský vrstevník - poprvé se letmo setkali ve 13 letech a pak se během života opakovaně míjeli v čase i myšlenkách, nicméně mezi řádky čteme, že tenhle vypravěč měl Pnina z nějakého důvodu (jednostranně) velmi rád.
Text působí dojemně a melancholicky, skoro vtipně lehkým suchým humorem a trochu jako „pro zasvěcené“. Aby člověk knihu plně docenil i v jejích detailech, musí znát dost věcí z literatury, ruských zvyků i reálií a ideálně aspoň trochu rusky, anglicky, francouzsky, německy a latinsky, jejichž výrazy se v knize občas vyskytují bez překladu.
Po dočtení ve mně zůstal příjemný pocit jakési důvěrné, melancholické blízkosti, takže dobrý.
---
úryvek:
Téhož odpoledne jeden z Pninových studentů, Charles McBeth („Zřejmě šílenec, soudě podle jeho kompozic,“ říkával Pnin), s gustem přivezl v patologicky nafialovělém automobilu bez levých blatníků Pninova zavazadla, a po brzkém obědě v nedávno otevřené a nepříliš úspěšné malé restauraci „Vejce a my“, kam Pnin chodil z čirého soucitu se smolaři, se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.

5 15.08.2021

Pokud Miloně Čepelku znáte jen v souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana, zde máte možnost zjistit, že je též bývalým učitelem češtiny, rozhlasovým redaktorem, příležitostným konferenciérem, autorem poezie a prózy, textařem, milovníkem dechovky, života a hlavně českého jazyka. A že není (jen) takový taškář, jakým je na jevišti. Potkáte se tu s (možná až zbytečně) skromným člověkem, který jako by se omlouval za to, co se mu kdy (po)dařilo, člověkem s mnoha talenty (kromě všeho technického a rukodělného), člověkem, který rád mluví a je radost ho poslouchat (číst), protože jeho jazykové obraty jsou prostě krásné. Doporučuji.
---
„Sebedůvěra je těžká věc. Když není, je to špatně, a když je jí moc, bývá to ještě horší.“
---
„Mám doma dvě bedny se starými divadelními hrami (...). Hry úspěšné, provozované i profesionálními soubory, a dnes po nich pes neštěkne. Pár jsem jich zkusil přečíst a psovi se nedivím.“
---
„(...) prostě když už něco přepíšu z hlavy na papír, zdá se mi to hotové.“
---
„Já došel k závěru, že život je neustálé ztrácení iluzí a současné vytváření nových. Ono se bez iluzí žít nedá. Nejsem rád, když někdo nadává, že skutečnost není taková, jaká by měla být. Trvám na tom, že si to neměl představovat tak nezodpovědně pěkně. Býváme schopni se od reality odpoutat natolik, že když na ni pak narazíme, jsme zfrustrovaní. A to jen proto, že jsme měli iluze, které jsme mít neměli. Nebo ne tak velké.“

5 24.07.2021

11 monologů, na kterých je poznat, že je napsal starý pán - člověk, který už má hodně odžito, protože používá dnes již nepoužívané výrazy a protože je v nich moudrost, která přichází až s věkem (ač bohužel ne automaticky u všech :), moudrost v mnoha podobách - v pochopení bez odsudků, nadhledu, laskavosti, pokoře.. a všudypřítomným otazníkům, které značí, že autor si nenárokuje patent na pravdu.
Pan Čepelka vykreslil každou postavu na pár stránkách velice plasticky, a to jen prostřednictvím jejího necenzurovaného (až užvaněného) proudu slov, myšlenek. Za mě dost dobrý.

5 21.05.2021

Skvělé absurdní drama. Na první pohled pouhá snůška absurdit, ale poté, co se třeba pronášeným blbostem zasmějete, možná ucítíte lehké mrazení z toho, co se pod nimi skrývá.. Tak to i prý autor myslel - v divadelní inscenaci této hry nechtěl diváka "vést" ani muzikou ani propracovanou scénou, natož vysvětlovat, kdo jsou Estragon a Vladimír či kdo je Godot a proč na něj čekají - protože to vlastně není důležité.
Chtěl, aby divák (čtenář) přemýšlel sám. V dnešní době polopatických reklam a prvoplánového humoru je to příjemné osvěžení.
---
Dialog Vladimíra a Estragona - úryvek:
- Kam půjdem?
- Nikam daleko.
- Ale jo, jen pojď hodně daleko odsaď.
- To nemůžem.
- Proč?
- Zejtra se musíme vrátit.
- Kvůli čemu?
- Čekat na Godota.
- To je pravda. (Pauza.) On nepřišel?
- Ne.
- A teď už je pozdě.
- Ano, je noc.
- A co se na něho vybodnout? (Pauza.) Co se na něho vybodnout?
- To by nás potrestal. (Ticho. Podívá se na strom.) Jenom ten strom žije.
- (Dívá se na strom.) Co je to?
- To je strom.
- Jo, ale jakej?
- To nevím. Vrba.
- Pojď se kouknout. (Táhne Vladimíra ke stromu. Oba před ním zůstanou stát. Ticho.) No a co se oběsit?
- Na čem?
- Nemáš kus provazu?
- Ne.
- Tak to by nešlo.
- Pojď pryč.
- Počkej, mám pásek.
- Ten je moc krátkej.
- Zatáhneš mě za nohy?
- A kdo za ně zatáhne mě?
- To je pravda.

5 18.11.2020

Zvláštní, laskavá kniha, která čtenáři dává možnost sledovat z různých (i velmi neobvyklých) úhlů, jak se historické události ze začátku minulého století promítají do života stařičkého profesora ornitologie a jeho rodiny a přátel. Poklidné přívětivé dny jsou nejprve narušeny válkou a následně obráceny vzhůru nohama, protože moc si urvala lůza. Žádné zlé sny najednou nejsou tak zlé jako to, co má přijít. Ale profesor si uchovává svou důstojnost a nezapomíná, co je opravdu důležité - třeba zaznamenat datum, kdy se po zimě vrátily vlaštovky.

5 31.10.2020

Úplně jiná kniha o válce. Nedozvíte se v ní "mužská" fakta kdo kdy kde či kolik, ale válku pocítíte tak, až vám bude naskakovat husí kůže. Možná už jste četli pár válečných románů, příběhů, biografií; tady máme prožitky skutečných sovětských žen. Ano, kniha je velmi tendenční - však ji vydal Svaz československo-sovětského přátelství v roce 1984 a vytištěna byla v SSSR. Těžko by se v ní tedy mohla vyskytnout jiná žena než hrdinná a čestná komsomolka; ale to je jen jedno z (nezamýšlených) témat k zamyšlení či diskuzi, které kniha vzbuzuje - a v tom vidím její velikánskou hodnotu. Už jen to, jak mladá děvčata chtějí bojovat po boku mužů, protože se vezou na vlně nadšeného hnutí za rovnoprávnost, a hrdinně se hlásí na frontu, o níž mají jen jakési mlhavé romantické představy, načež dostanou neforemné uniformy a o 4 čísla větší holínky, protože menší prostě nejsou, ale ony se chtějí líbit (nebo mít alespoň ženské spodní prádlo!). Ustřihnuté copy všechny obrečí. Tahají raněné z boje a sviští kolem nich kulky, pečou chleba a vaří kotle polívky, kterou pak nemají komu naservírovat, protože z boje se nikdo nevrátil, perou uniformy, kterým chybí nohavice či rukávy nebo mají ohromné díry na hrudi, odnáší na hromadu amputované nohy a ruce, konejší raněné fešáky, kteří nebudou ženichy, protože nedožijou víc jak pár dní, za nepřítomné chlapy sklízí úrodu a obdělávají půdu, rozněžní se nad kozou, která vylekaná střelbou ulehla v zákopu vedle nich, nechápou jak můžou tak krásně kvést višně a přitom být kolem tolik hrůzy. A při tom všem vědí, že musí porodit spoustu dětí, protože viděli tolik mrtvých. Těší se až to všechno skončí, jenže po válce se rozsypou, protože čtyři roky v neustálém nervovém otřesu citlivý ženský organismus prostě neunese. Mnohé z nich odešly třeba už v 16 letech jako hýčkaná nepolíbená děvčátka, kterým se stýskalo po mamince, a padly rovnýma nohama do pekla.

Myslím že žen-čtenářek se musí kniha hluboce dotknout už jen z podstaty. O to víc, když víme, že sovětské ženy ani po válce neměly na růžích ustláno. Vrátit se nebylo kam, z vesnic zbyly v lepším případě komíny, vše bylo třeba vystavět znovu, dřít, dřít, dřít, zastat mužskou i ženskou práci a jako by té dřiny nebylo už tak dost, z té hrstky přeživších mužů bylo hodně invalidů, o které bylo třeba pečovat.

Komunistická propaganda samozřejmě prosvítá mezi řádky. Jenže ji je nutno vidět ve světle ruské nátury, která se od té naší české tolik liší. Na Rusi neměl jedinec ani za cara žádnou hodnotu – jen lid. Takže když na tohle navázala hesla, že my a vlast jedno jsme, ony se prostě sebraly a šly bránit vlast.

Nevím, jestli slovo “doporučuji” se hodí k této těžké četbě, rozhodně si ale myslím, že neškodí si občas připomenout, jak dobré bydlo vlastně máme a že skutečné průs*ry a skutečná beznaděj vypadá dost jinak. Však i ta naše česká verze socialismu byla jen takový čajíček ve srovnání s tím, co se dělo tam…

5 18.09.2020

Výborná knížka!
Jednotlivé povídky jsou jako bonbónky - pamlsky podávané po obsáhlém Kvítku. Jako bychom vždy na chvilku nakoukli do života té které postavy - předtím či poté. Někdy se neubráníte překvapnému „Ahá“, když do sebe něco zapadne, a jindy třeba jen pokývete hlavou, protože to „nemohlo dopadnout jinak“.
Už je mi skoro hloupé pořád chválit knihy pana Fabera :). Knihy citlivé, cituplné, kde se ale na city netlačí. Jeho tvůrčí invence je zkrátka obdivuhodná a to je velká paráda. Co víc si čtenář může přát?
---
„V každém příběhu, který přečetla, jsou ženy apatické a bezpáteřné a nesnesitelně ctnostné. Nechovají žádnou nenávist, myslí jen na manželství, pod krkem neexistují, jedí, ale nikdy nekadí. Kde jsou v moderní anglické próze autentické plnokrevné ženy? Žádné neexistují! (...)
Jaký má smysl číst příběhy jiných lidí? Měla by psát své vlastní. Čtení je už ze své postavy přiznání porážky, rituální sebeponížení: ukazuje, že jiné životy pokládáte za zajímavější než ten vlastní.“
---
„Nic nedokáže zkazit dějinný okamžik tak jako plný močový měchýř. Klidně by z nebes mohl sestupovat Ježíš Kristus zavěšený do Trojské Heleny, a vy byste se pořád poohlíželi o záchodu.“

5 11.08.2020

Velice silné svědectví o blokádě Leningradu očima autorky - tehdy malé holky. Příhody popsané v knize vyprávěla svému manželovi během šestihodinové cesty ve vlaku. Jí připadaly obyčejné, ale na něj tak zapůsobily, že manželku přiměl sepsat je do knihy.
A přesně taková je takhle knížečka. Zasáhne vás do velké hloubky právě tím, jak civilně mluví o tak fatálních věcech.
Paradoxně vás nejvíc zasáhne třeba drobná zmínka o tom, jak mladá dívka (která si dobu před blokádou nepamatuje) vypráví kamarádce o fontáně v zahradě, kde prý před blokádou tekla voda JEN TAK.
O holocaustu toho bylo napsáno poměrně dost, takže o něm máme alespoň hrubou představu, ale přemýšleli jste někdy o utrpení tehdejších leningraďanů?

5 21.11.2019

Pro milovníky sci-fi parodií určitě kultovní záležitost a povinná četba. Pro ostatní asi více či méně potrhlá blbůstka, nicméně dostatečně inteligentní a proložená vlídným humorem. Suma sumárum, tenoučká knížka, "převážně neškodná" :-), která s mírnou nadsázkou patří k všeobecnému vzdělání.

5 04.08.2018

Nádherná kniha.
Karel IV. byl moudrý a laskavý panovník, otec a manžel, a také velký dříč - zkrátka člověk, který by se měl klonovat, protože takového je zapotřebí snad v každé době.
Pokud nemáte historii v malíčku, možná se budete hůře orientovat v množství historických postav a jejich vztahů, a budete muset namáhat hlavu, aby se vám nepletla dohromady současnost a vyprávění o minulosti (která je naštěstí psána kurzívou - skvělý nápad!). Takže pokud prožíváte rušný každodenní život a ke knížce se vracíte s odmlkami, může to pro vás být pěkné mozkové cvičení :-).

V úvodu knihy se dočteme, že J. B. Prokop je pouze přepisovatelem nalezených pamětí krále českého a císaře římského, čemuž můžete věřit nebo to zpochybnit. Ať tak či tak, je to moc krásné čtení o vnitřně neobyčejně bohatém člověku.

„Ještě než člověk začne spřádat pomstu či odplatu, je lépe si řádně promluvit. Někdy pro malá nedorozumění vznikají velké pře a dlouhé války.“

5 03.04.2018

Patnáctiletý Charlie se v dopisech svěřuje se svými nejniternějšími záležitostmi. Ví, že je přecitlivělý, mívá deprese, moc přemýšlí a zároveň nechápe.. prostě ví, že divný - že je s ním něco špatně, ale neví proč.

Ze všeho nejvíc je to kniha o hledání. A když člověk opravdu chce najít, kde je zakopaný pes, musí projít spoustou vrcholů a pádů a spoustou slepých uliček. Ale pokud toho zakopaného psa nakonec najde, ví, že to všechno stálo za to. Protože pak může vystoupit z kouta.
----
„Sam mi dokonce i poradila, jak se chovat k dívce na prvním rande, což bylo moc zajímavé. Řekla, že dívce jako Mary Elizabeth bych neměl říkat, že je hezká. Měl bych jí pochválit šaty, protože to, jak se oblékla, je její volba, zatímco obličej si nevybrala.“
„Kladl jsem Mary Elizabeth otázky a nechal jsem ji celou dobu mluvit. (...) Ona se mě za celou dobu zeptala akorát na to, jestli nechci pusu na dobrou noc. (...) Řekla, že to byl skvělý večer. Taky řekla, že jsem ten nejcitlivější kluk, jakého kdy potkala, což nechápu, protože jsem dělal akorát to, že jsem ji nepřerušoval. (...) Taky pořád mluvila o té kazetě Billie Holidayové, kterou mi koupila. Kdybych někomu dal kazetu, tak proto, aby z ní měl radost, a ne proto, aby už napořád věděl, že jsem mu ji dal.“

5 16.03.2018

Na první pohled to může vypadat jen jako blábolení jednoho rozmízaného hňupa.
Když ale budete ochotni nahlédnout pod tenhle odpudivý povrch, najdete výborně propracovaný psychologický profil mladíka z dobré rodiny, který trpí něčím jako „krizí z nadbytku“ - kterému létají pečení holubi přímo do huby, aniž by musel hnout prstem, a protože se v cílevědomosti zrovna nepotatil, ani ho nenapadne, že by hnout prstem měl (natož aby chápal, proč by měl chtít).

Pokud si řeknete, že to (zaplaťpámbu!) není třeba váš syn, kterého byste se nemohli zbavit tím, že ho odložíte spolu s knihou, můžete ho sledovat v klídku a z nadhledu.
A třeba s překvapením zjistíte, že je až zoufale psychicky labilní (protože zároveň dosti vnímavý). Jeho emoce s ním mlátí od jednoho mantinelu k druhému, aniž by si troufl je opravdu prožít. („Strašně jsem chtěl zavolat Hance, ale nezavolal jsem jí, protože jsem na to neměl náladu.“ nebo „Byl jsem hrozně zvědavej, jak ta holka bude vypadat a jestli bude hezká. Ale bylo mi to dost jedno.“)
Sám o sobě říká, že je posera. Zároveň ale bytostně touží, aby ho někdo měl rád (a aby on sám mohl někoho mít rád) - což můžeme vyčíst z toho, jak popisuje základku, kam chodil, muzeum, které často se školou navštěvoval, a jak mluví o své mladší sestře a jak mluví s ní. Jenže jakmile se objeví někdo, kdo by ho měl rád, vezme do zaječích.

Celou dobu si říkáte, jak tohle může dopadnout - co se mu může/musí stát, aby se probral k životu. Konec je však jen lehce naznačen a zůstává vlastně otevřený.
Můžete holt lidi donutit k lecčemu, ale nikoho nemůžete donutit, aby chtěl....

5 25.02.2018

Bodrý moravský všeuměl a dobrodruh, tryskající jako pestrobarevný gejzír. Odolný a vynalézavý.
Jako mladý zámečník na stavbě transsibiřské magistrály uslyšel volání ledového Severu a vydal se tam pěšky přes Sibiř, ani mapy nemaje, a našel tam to, co hledal, aniž přesně věděl, co to je.

Kdo zažil byť jen zlomek podobně šílených dobrodružství nebo má ve svém okolí pár lidí tohoto živočišného druhu, ten nepátrá, zda je to všechno pravda, protože ví své.
Skvělé čtení. A květnatá čeština z 30. let celému vyprávění dodává zvláštní kouzlo. (Ekologickou stopu těchto dobrodruhů do toho nepočítám.)

5 19.02.2018

Darwinovu teorii známe všichni, ale kolik toho víme o Darwinovi? Asi skoro nic. Petr Sís nás svým osobitým (a oku lahodícím) způsobem poňouká, že by možná stálo za to si o Darwinovi zjistit víc.
I kdyby se mu to nepodařilo, tak to vlastně nevadí, protože jsme se dozvěděli alespoň něco málo faktů a pokochali se velmi roztomilým výtvarným dílkem.
Jak vidno, staré poctivé řemeslo se neomrzí - barevné tuše a akvarelový papír - bez umělých barviv a dochucovadel - pořád více než stačí. A to je moc dobře.

5 30.01.2018

Tak se mi zdá, že tahle paní Dimoulidou vůbec nebude hloupá ženská, když napíše takový příběh..
Nejdřív to vypadá na drámo chudého děvčete a là Barva mléka, ale pak to nabere jiný směr a přichází část, která dala knize český název. Poté nastává pozvolné zklidnění a jak hlavní hrdinka přichází do let, dochází i k hluboké životní moudrosti a konečnému smíření.

Český název i anotace jsou hloupě zavádějící, protože gró knihy je o dost jinde. V originále se kniha jmenuje „Když Bůh pláče“, ale překladatelka název změnila na „Deník ctihodné prostitutky“, protože usoudila, že název je pro tuto knihu naprosto vystihující. Dovoluji si nesouhlasit.
V knize nejde o prostituci a ani se v ní nedočtete žádné pikantérie. Její poselství je v tom, že důležité není ani tak, KUDY (= čím vším) člověk během života prochází, ale KAM NAKONEC DOJDE, tj. kým se na stará kolena stane. Někdo může šlapat jen chvíli (nebo vůbec nikdy) a vždy bude lacinou holkou a jiný to může dělat velmi dlouho, a přesto zůstat dámou (nebo se jí postupně stát). Kdyby paní Dimoulidou nedošla své životní moudrosti, těžko by ji mohla vložit do své hrdinky.

5 01.01.2018

Dokonalá symbióza slova a obrazu.

A nenásilně - jakoby mimochodem - naservírovaná velká pravda o tom, že člověk musí hledat (a může najít) jedině sám v sobě. Vše ostatní je jen „zajížďka“ :-)

5 12.12.2017

A tohle je další bomba!
Shaun Tan nádherně metaforicky vyjádřil pocity člověka, který se ocitl v neznámém světě. K vyjádření velkých věcí - jak vidno - netřeba slov. Možná právě naopak. Každá píď téhle knížky je sama o sobě výtvarnou lahůdkou.

5 06.12.2017

Mělo to „moc těžkou zadnici“, chyběla tomu lehkost.

Přitom ne že by to bylo o ničem, ne že by v tom nebylo poselství nebo naléhavost! Samozřejmě, že člověk má žít svůj život naplno každý den, protože neví, kolik času mu ještě zbývá - a o to víc, když ví, že už mu moc času nezbývá. Samozřejmě, že člověk má říkat svým blízkým, jak moc mu na nich záleží (pokud to tak je), má se snažit vysvětlit nedorozumění, v kterých je zapleten, a má se stavět věcem čelem.
Ale obávám se, že se autorka příliš snažila to všechno čtenářům VYSVĚTLIT a že těch 496 stran textu posunulo tenhle příběh někam směrem k venezuelským telenovelám (poslední zhruba třetina se vlekla až nekonečně).
Bylo to předvídatelné, základních pár myšlenek se omílalo v různých obměnách pořád dokola (protože co kdyby to čtenář ani na počtvrté ještě nepochopil), všechny postavy byly nejdřív řádně zlé/nevědomé, aby pak mohly prohlédnout a začít dělat správné věci. Mno...

Suma sumárum: Nosné téma, pár neotřelých myšlenek a nápadů, příliš mnoho detailních osudů a příliš mnoho témat chtělo mnohem víc spisovatelského talentu.
Nicméně Rowan Coleman je asi hodná holka, která chce, aby svět byl lepší, s čímž nelze než souhlasit.

5 22.11.2017