meluzena komentáře u knih

Pokud čekáte stejnou exotiku a stejný typ čtení jako u Ranhojiče nebo Šamana, budete zklamáni (což ale nebude vina knížky, ale pouze vina vašeho očekávání).
I zde najdete lékařku z rodu Coleů - idealistku a velkou dříčku oddanou svému řemeslu. Děj je zasazen do současnosti a hlavní hrdinkou je žena, což logicky přináší jiná témata, jinou náplň knihy. Ano, tahle kniha není tak líbivá a snově vzdálená jako první dva díly, zato je však velmi lidská, reálná, nám nejbližší. I vztahy jsou tu komplikovanější - přesně tak, jak to člověk vidí všude kolem sebe; na přetřes přichází ústy svých hrdinů i špatný systém lékařského pojištění v USA, který nás Čechy netrápí, ale Američany ano.
Závěr překvapil. Příjemně.

Kniha je to vlastně docela obyčejná, protože takový příběh může žít každý z nás. Ale má v sobě něco opravdového, kvůli čemu stojí za to si ji přečíst.

„ ‚Z koně je hnojivo a další koně,‘ řekl mi Simon. ‚Z traktoru jsou jenom účty.‘ “

334 stran inteligentního slovního humoru.
Na první pohled značně praštěné, při bližším pohledu velmi precizně propracované a s citem dávkující zajímavé myšlenky. Ne že by se člověk smál bez ustání jako řehtací kůň, ale lehké pousmání až středně hlasné vyprsknutí je při čtení častým společníkem... A to i díky skvělému překladu.
Tentokrát si autor vzal na paškál starý Egypt, pyramidy, balzamování, víru a náboženství, uctívání různých božstev a jejich kněží... Postavil vedle sebe pohled lidí „zevnitř“ a nezúčastněný pohled lidí „zvenku“.
Dočtete se mj., jak funguje cech vrahů, kdo jsou nejinteligentnější tvorové planety a proč na to nevypadají, proč Egypťani přestali stavět pyramidy a začali s aquadukty a kanalizací, a taky proč je změna dobrá - aspoň jednou za 7000 let :-).

10 25.02.2018

Další pohlazení od pana Čecha. Jemné poetické verše a obrázky, které by si zasloužily vetší formát, aby je mohl člověk pořádně prozkoumat.
---
Ten básník hledal slovo, co nejvíce bolí
A místo toho napsal spousty vět
Pak ho našel a teď se bojí
Bloudí světem a hledá na něj protijed
---
Upletl jsem prstýnek z kopřivy
A čekal, co se stane
Nestalo se nic
V řece chladím popálené dlaně
(...)
Možná se přece jen něco blíží
Z dalekého daleka
Zázraky se přece dějí
Až když je někdo nečeká

9 29.06.2023

Třetí Palánova knížka o lidech (hodně) mimo hlavní proud, tentokrát s nádhernými fotografiemi Karla Cudlína.
Po trochu chaotickém autorově úvodu následují medailonky sedmi více či méně dobrovolných vyděděnců: * věčného chlapce Gavila * pouličního básníka Šimona, malíře Flypa bydlícího ve starém krechtu na brambory * jaderného inženýra, akademika, vězně a bezdomovce Mojmíra * silně věřícího meteorologa Petra * zavodáře, majitele soukromého muzea a bývalého bouřliváka Ivana * silně dobrodružnou bývalou cirkusačku Lenku.
Co příběh, to originál, některé by stály za zfilmování :) bez jiných bych uměla žít; pro rozšíření obzorů poslouží všechny.
---
"Věk chlapectví je pro mě nejhezčí, nejinspirativnější a nejčistší doba. V ní jsem se našel. (...)
Kolegyně v práci mi děkovaly, jak se mnou pookřály, získaly znovu radost ze života, prý jsem jim vrátil mládí. Jiní na to, že si hraju s dětmi jako kluk, koukají s pohrdáním.
Zlí lidé dokážou člověka ranit, takže přece jen začne trochu stárnout."

9 29.06.2023

Báječné roztomile humorné dílko, kdy šedomodré bytosti popisují běžné záležitosti, ale používají přitom odtažitý technokratický jazyk. Nelze nedoporučit :)
Na celkovém vyznění má velkou zásluhu určitě i vynikající hravý překlad (jako třeba u třeba Lennonova Písání). Pár příkladů:

Na lekci boxu:
- Vítám vás na rekreačním bytí do obličeje.
- Takže pokrývky rukou mají chránit naše tváře?
- Pokrývky rukou chrání vaše ruce, takže můžete bít do obličejů déle.

Dítě přijde říci matce, že nemůže spát:
- Mé vědomí mne neopouští.
- Počítal jsi vlněné tvory?
- Neúčinné.

Při zalévání čaje:
Očividně lijete horkou tekutinu na staré listí.

9 06.03.2023

Tohle tedy bylo něco! Věděla jsem, že pan Martel rozhodně umí, že umí psát i o těžkých tématech, že umí chytnout za srdce a přitom netlačit na pilu. I tak mne to dostalo.
Naštěstí jsem před čtením zapomněla, co bylo v anotaci - to by mi bylo hodně poškodilo čtenářský zážitek - o Krakově a vlastních zážitcích, natož o alegorické hře se v knize nepíše a je to zbytečně explicitní (přesně to asi pan Martel nechtěl) - jako by v anotaci detektivky napsali, kdo je vrah :(

Na začátku nás autor skoro až roztomile a s hravostí sobě vlastní „průvodcuje“ příběhem o spisovateli Henrym, jakož i přilehlými odbočkami a vsuvkami, ale pak se nečekaně dlouze zastaví u Vergilia a Beatrice. Nejdřív moc nechápete, co je ten vycpavač za exota, ale s každou stránkou vás víc a víc vás prostupuje hloubka, která za tím je. A začínáte cítit tu tíhu a naléhavost a nemožnost plně chápat a porozumět tomu, co si člověk neprožil na vlastní kůži. Zůstanete jako přibití a ještě hodnou chvíli po dočtení se nemůžete hnout z místa. Některé věty vidíte z jiné perspektivy a možná máte chuť si knihu s tímto poznáním přečíst znova. Ta kniha je vystavěná tak geniálně, že fakt nemám slov. A ty hry pro Gustava... Uf! Doporučuji.
---
„Když oběd konečně skončil a jeho hostitelé ho propustili, Henry vyšel z restaurace jako v mátohách. Jen ty nohy mu ještě fungovaly. Vydaly se s ním neznámým směrem. Po pár minutách došly do parku.“
---
BEATRICE: Co budeme dělat?
VERGILIUS: Nevím.
BEATRICE: Tahle cesta přece musí někam vést.
VERGILIUS: Ale vede někam, kde chceme být?
BEATRICE: Mohlo by tam být i něco dobrého.
VERGILIUS: Mohlo by tam být i něco špatného.
---
BEATRICE: Jak budeme jednou mluvit o tom, co nás potkalo, až to všechno skončí?
VERGILIUS: To ovšem předpokládá, že přežijeme.
---
PS. Podivnost některých dialogů Beatrice a Vergilia mi připomněly Čekání na Godota, který má křivku postupného „zmrazování“ čtenáře velmi podobnou.

9 01.08.2022

vata vata vata vata vata vata něco vata vata vata vata vata vata něc vata vata ncěo vata vata vata vata…
Asi tak bych charakterizovala tuhle knihu :). Musíte se prokousat spoustou amerického velkohubého balastu (vata), než se dohrabete k nějaké informaci (něco), nebo střípku informace, kterou si můžete/musíte domyslet (něc, ncěo).
Tahle kniha má onu zásadní vadu jako spousta amerických populárně naučných knih – příliš málo informací, které se zbytečně často opakují, odkazy na sebe sama („v kapitole xx si vysvětlíme…“), je příliš užvaněná a nepatřičně žoviální. Tahle má navíc příšerný šroubovaný jazyk, že občas skoro nevíte, co chtěl básník říci. Nevím, jestli je tak neohrabaný už originál nebo se jej jen překladatel držel tak otrocky, že z toho anglické obraty trčí jak nohy z rakve. (Skutečnou perlou byla věta „Své žárovky můžete také vyměnit za oranžově zabarvená světla, která vydávají určité množství oranžového světla“. Dýja dýja dá – Jára Cimrman by zajásal, jak se jeho absolutní rým ujal. Slovo „bezvýjimečně“ je taky dobré, výrazy „směnná práce“ a „směnný pracovník“ jsou k pláči a věta „Večer zredukujte svou expozici světlu.“ je na cenu Louskáček.) Čímž si odpovídám, že překladatel textu nepomohl, ba naopak mu dal ránu do vazu. Divné jsou anglické zkratky, které se v češtině nepoužívají, a překladatel je tam prostě nechal. Sám autor neměl jasno v tom, nakolik zabředávat do odborných výkladů a kdy popularizovat, takže jednou je text nabušený cizími slovy a jindy plný popularizujících metafor a „lidových“ příměrů, které kulhají na obě nohy. K tomu autor páchá faktické chyby, které by člověk u vědce nečekal (věta „Lux je fyzikální jednotka, která měří množství světla dopadající na oko.“ bolela skoro jako „Myši v tomto režimu spí hlouběji (vysoký práh vyrušení pro probuzení).“).
Odmyslíme-li si ty tuny vaty, najdou se tu i zajímavé věci. Celý koncept orgánových hodin sice tradiční čínská medicína zná už tisíce let, jenže spousta lidí potřebuje vědět PROČ a tady se dozví, že je za tím ten který hormon, gen či receptor. Např.: Dávno se ví, že nacpat si břich na noc není zdravé a nejíst třeba po šesté večerní vede k zeštíhlení. Tady se dočteme, že hubneme proto, že teprve 6-7 hodin po posledním jídle tělo začíná odbourávat tuky a činí tak do prvního ranního sousta, na což při pozdní večeři a časné snídani nezbyde čas. A že každá buňka i orgán má svůj „cirkadiánní“ čas vyhrazený pro úklid, opravy a údržbu, který může provádět jen když ho nerušíme něčím jiným (např. játra nahrazují své špatné buňky jen pokud nejsou zaneprázdněna trávením, mozek myšlením atd. = prevence cirhozy, demence atd.). Podobných jednoduchých vysvětlení je tu víc – třeba proč se nám nechce spát, když do noci čučíme do monitoru/displeje, proč jsme unavení a skleslí když jsme celí den zavření v místnosti s umělým osvětlením, čím nám škodí ponocování a práce na směny (mozek uklízí jen v noci), proč by měla škola začínat později, proč je lepší cvičit před snídaní a spousta dalších PROČ u úplně normálních, běžných a logických věcí. A taky čím vším si prošly (chuděrky) laboratorní myši, než vědci došli k těmto závěrům.

Ať už má tahle kniha jakoukoli literární úroveň, přínos pana Pandy (pro dnešní pomatenou civilizaci) je nesporný. To jemu vděčíme za to, že mobily mají noční režim zabarvený do oranžova, že jsou k mání počítačové brýle, že se LED žárovky dělají s různě teplým světlem atd. atd. - jeho poznatky zaujaly někoho, kdo je uměl prakticky využít a kdo převedl myšlenky v čin. Kdyby dal pan Panda svůj text někomu „učesat“, mohlo to být špičkové dílo pro dnešního odpojeného člověka. Takhle je jen pro ty, co jsou ochotni se k pár perlám probrodit bahnem.

9 28.06.2022

Kniha, která má hodně co říct, ale není zrovna čtenářsky vstřícná.
Čtete vyprávění v ich formě, ale za pochodu se mění vypravěči, a to klidně po jednom odstavci, nebo v jednom odstavci jsou věty popisující nějakou situaci a mezi ně (kurzívou) naházené myšlenky lidí, o kterých se vypráví... no, občas aby se v tom prase vyznalo :-) Je to dost náročné na čtení i na pozornost (jako když na vás mluví dva lidi zároveň), ale zároveň to výrazně zvyšuje naléhavost.
Jednotlivé postavy jsou vykresleny do neuvěřitelné hloubky a i samotné téma jedné rodiny stojící proti „zbytku světa", rodiny dříčů a paličáků, tak, jak jej tahle kniha předkládá, fakt stojí za přečtení a zamyšlení.
Je to prostě knížka, na kterou se nezapomíná po dočtení poslední stránky. Když budete ochotni přistoupit na její pravidla, pochopíte, proč o ní (podle anotace) „Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše“.

9 27.12.2021

Čím to, že tihle nehrdinští hrdinové jsou mi sympatičtí a že je mi v té atmosféře dobře tak jako jim? Nemůžu si pomoct, ale mně to evokovalo náladu Hrabalových Slavností sněženek nebo Postřižin. Pokud se na tyhle dvě filmové perly rádi (opakovaně) díváte (mluvím o filmech, protože knihy jsem nečetla), s touhle knihou neuděláte chybu. Doporučuji.
---
„Li věřil z hlubin své laskavosti a porozumění, že člověk má nezadatelné právo se zabít, ale přítel to někdy může zařídit tak, že to není nutné.“
---
„Hazel rostl, čtyři roky chodil do obecné školy, čtyři do polepšovny, a nikde se ničemu nenaučil, polepšovny jsou k tomu, aby vyučovaly zlu a zločinnosti, ale Hazel nebyl pozorný žák. Vyšel z polepšovny neznalý zla stejně jako zlomků a dělení. Rád naslouchal hovorům, ale slova nevnímal - poslouchal jen melodii řeči. Kladl otázky, ale ne proto, aby dostal odpověď, ale aby řeč plynula. (…) Neměl rád, odumřel-li hovor jen tak pro nic a za nic. Nebyl ale dost pohotový. Hledal otázku, a doktor se ho zatím obvykle zeptal na něco sám. To Hazel nesnášel. Znamenalo to lovit ve vlastním mozku odpověď, a kdykoliv Hazel musel něco lovit ve vlastní mysli, měl pocit, že bloudí opuštěným muzeem.“
---
„To je všechno hezké, říkat „Čas všechno zhojí, i tohle přejde, lidé zapomenou“ - a podobné věci, když se vás to netýká; ale když se vás to týká, čas neplyne, lidé nezapomínají a vy jste uprostřed něčeho, co se nemění.“

9 15.05.2020

Zajímavý počin pána pera.
Těžké téma, jen lehce nahozené - a ty si nad tím, čtenáři, sám podumej...
Neservíruje se vám tu propracovaný příběh na stříbrném podnose, ale dá vám přesně to, co mu dáte vy sami - kam až si ho pustíte.

9 22.01.2020

Život v Itálii té doby a městské čtvrti měl svá přesně daná (syrová a surová) pravidla a mantinely, z kterých rozum pobírající dívky chtěly vystoupit, ale čím víc toho rozumu pobíraly, tím jim bylo jasnější, že je to téměř nemožné.
Výborně napsaná knížka. Tak výborně, až si říkáte, že to snad ani nemůže být beletrie, ale že to musí být skutečný příběh. Příběh, který vám mezi řádky řekne hodně o tehdejším životě italské městské chudé vrstvy, která neměla moc na výběr.
---
"Po našem dětství se mi nestýská, je plné násilí. Dělo se nám kdeco, doma i mimo domov, den co den, ale nepamatuju si, že bych si někdy pomyslela, že život, který nám připadl, je nějak zvlášť ošklivý. Život už byl zkrátka takový. Vyrůstaly jsme s povinností ztěžovat ho druhým dřív, než ho ti druzí ztíží nám. Mně by se samozřejmě líbily zdvořilé způsoby, které kázala paní učitelka a pan farář, ale cítila jsem, že tyhle způsoby se do naší čtvrti nehodí, i když je člověk holka."
---
" 'Víš, co je to plebs?' - 'Ano, paní učitelko.' Co je to plebs, jsem zjistila v téhle chvíli a bylo mi to mnohem jasnější, než když se mě na to před lety zeptala. Plebs jsme byli my. Plebs byly ty tahanice o chleba a o víno, ty hádky, koho obsloužili dřív a líp, ta špinavá podlaha, po které číšníci chodili sem a tam, ty stále vulgárnější přípitky."

9 23.06.2019

Máte-li rádi silné emoce, v téhle knize si přijdete na své. Vášeň, chtíč, utrpení, zrada, touha, nenávist... tím vším knížka přímo přetéká. (Vlastně tam chybí skutečné přátelství a skutečná láska.)
Pokud však máte smýšlení běžného evropana, budou vám některé (nebo všechny?) pohnutky některých (nebo skoro všech?) postav možná připadat poněkud nepochopitelné. Pokud jste navíc žena, pravděpodobně se vám bude tam příčit spousta věcí. Možná vás při tom napadne, jaké to asi je v Egyptě v dnešní době – co se za těch 30 let (děj končí v roce 1988) změnilo. Nemyslím to, co můžeme vyčíst z médií, nebo to, co můžeme vidět jako turisté během dovolené. Myslím to, co se děje za zavřenými dveřmi místních domácností, úřadů a firem, v hlavách lidí. Možná dojdete k závěru, že ta naše stará dobrá a trochu „zaprděná“ Evropa vlastně není tak špatná - kluci a holky si můžou spolu hrát, 13letá holka má na vdávání a rození dětí ještě dost času, svého kluka si pak vybere sama a mimo okruh mužských příbuzných, za znásilnění je trestán násilník, politika se „řeší“ spíše u piva než se zbraní v ruce. A ženská obřízka se nekoná.
Prostě: Jiný kraj, jiný mrav.

Pokud někdo romanticky pokukuje po arabském světě (což činí většinou ženy, protože tamní muži jsou přeci tak neodolatelně krásní a vášniví) a zároveň je ochoten vidět realitu, může po téhle knize směle sáhnout. Je to sice příběh konkrétních literárních postav, ale je na nich pěkně vykreslena mentalita a způsob uvažování lidí v těchto končinách (za což přidávám na hodnocení).

Není dobré nosit růžové brýle ani vidět bubáky tam, kde nejsou. Rozhodně je ale dobré vědět, jak se věci doopravdy mají. Pokud by totiž všechny ty ženy a muži, jejichž hrůzyplné životní příběhy se k nám dostávají, tehdy věděli to, co ví teď, asi by jednali jinak. My o nich můžeme číst a poučit se z nich – což je podstatně bezpečnější a pohodlnější, než je žít na vlastní kůži...

9 04.04.2018

Skvělé čtení! Opět velmi inteligentní suchý humor a geniální překlad. Knížka jako by byla složena ze dvou částí - zpočátku je nadupaná „cimrmanovským“ humorem, takže často vyprsknete smíchy nebo se rozřehtáte. Pak přijde dějový zvrat, srandy trochu ubyde a věci naberou rychlý spád. Mistr Pratchett vás natahuje jako kšandy a vy hltáte stránku po stránce, protože chcete vědět, co to na vás ušil.
A musím říct, že to ušil úplně báječně.

„Většina radních celou noc probděla a pokoušela si zformovat alespoň jakous takous politiku vis-à-vis drak, ale Zavoněl vypadal, jako by nespal celé roky. Jeho tvář měla barvu natráveného stolního ubrousku. Nikdy nebyl zvlášť při těle, ale teď vypadal jako něco, co vylezlo z pyramidy.“

9 15.03.2018

„Knížka o smrtící síle slova.“
Úsporné dílko, které neplýtvá slovy, a přesto (nebo možná právě proto) trefně vystihuje zrůdnost nacistického fanatismu. Jemně a v náznacích, a přesto z toho mrazí.

9 22.11.2017

Oj, to to bylo dobře napsané! Krásná čeština, jedním slovem či větou trefí přesně do černého, přesně dávkované bodré a jadrné výrazivo padne jak pr*el na hrnec.
Přistihla jsem se, že mě to baví číst, ač špionážní příběhy se složitými vztahovými propletenci fakt nemusím, a komunistické intriky už vůbec ne. Celé to bylo velice životné, jednotlivé postavy i všudypřítomná tíseň a strach – až vše vyhřezlo s únorovým převratem – vše výborně vystiženo a Gottwaldovy věty, jak se právě vrací z Hradu, přesně zapadly na svoje místo do mozaiky. Uf.
Rozpolcený žid Erik Brunner, duší nestraník, komunista jen podle odznáčku, jako prototyp řadového občana, prožil si peklo koncentráku a nikdy se nezbavil ponížení od esesáků, teď prožívá ústrky od kovaných komunistů. Do toho celá škála více či méně přesvědčených komunistů. A komická postava čechoameričana Stanleyho Johnsona (a lá strýc Pepin z Postřižin) hledající svůj kufr :)
Paráda. Doporučuji.
---
"Erik volky nevolky a přes všechno logické sebekonejšení nedokáže „citově uznat“ rozdíl mezi policejním předvoláním z let německé okupace a tím dnešním."
---
"Erik zmlkl, protože se otevřely dveře, jiné, než kterými před chvílí vstoupil, a v nich stál obrýlený hastroš ženského rodu podle sukní, ale otrlý voják podle krátce přistřižených vlasů a chlapského hlasu, jenž slova spíše vystřeloval, než pronášel."
---
"Ano, měl vztek, a vztek mu toho dne propůjčoval žahadla."
---
"Ne že by se po prvním doušku slivovice změnil jediný Matějkův rys, ne že by slovně nějak Erika přepadl nebo že by ho nečekaně chtěl omráčit nastraženou otázkou, a přece po prvním doušku v celé atmosféře kolem něho se cosi přesunulo. Jako když hravé kotě ukáže náhle dráp, nepřestávajíc nevinně příst. (...) Hravé kotě podruhé ukázalo dráp. Ale vzápětí už jen předlo. Jenomže tentokrát dráp Erika zranil. (...) A právě v tu chvíli ukázal Matějka, že má nejen drápy, nýbrž i zuby."
---
"Nechoďte kolem rohu, nýbrž kápněte božskou! Všechno vám odpustím, jen jedno ne: jestliže si budete žvásty a lžemi kadit do vlastní huby."
---
"A bylo mu chladno a bylo mu úzko a do netopýřích myšlenek dul severák. (...) Pomalu, velmi pomalu setřel si Borek promrzlou dlaní z tváří a z úst sníh. Někoho v sobě tím gestem pohladil."
---
"Mně jsi neudělala nic, ale sobě mnoho. Bránil jsem tě a budu tě bránit před lidmi. Před tebou tě neubráním. Snad mi jednou porozumíš."

8 17.04.2024

V y n i k a j í c í román, ke kterému by mi víc seděl název Pokušitel než Svědek, ale co už.
Václav Řezáč ve vrcholné formě. Propracovanou psychologií postav, krásným jazykem i tím, s jakou lehkostí se ráchá v temných stránkách lidských duší, mi to připomínalo vynikající díla Jaroslava Havlíčka.
Určitě mohu vřele doporučit.

Do městečka Byteň přijíždí půlnočním vlakem už na první pohled divná postavička – tajemný a jaksi „měňavý“ stařík Emanuel Kvis. Jak se postupně ukáže, není schopen žádných citů a aby zaplnil svou prázdnotu, jitří cizí city, čím víc, tím líp a nejlépe hned - je už starý a nemá čas čekat, jak se co časem samo vyvine.
Usadí se ve zděděném domku a se sousedy zapřádá zdánlivě nevinné hovory, při nichž neomylně vyčenichá jejich nejskrytější, těžce potlačované či zatím netušené touhy, zloby, křivdy (včetně jejich vnitřní nepřekročitelné hranice). Pak je ve vhodné chvíli pokušitelsky popostrčí, aby se věci mohly udát (a on si mohl nasosat hutné emoce). Dominový efekt, který tím uvede do chodu, smete kdeco a přesně po tom prahne - konečně naplní svoji bezednou prázdnotu cizími city.
A vy si tak moc přejete, aby mu už konečně sklaplo, protože se nemůžete dívat, jak tenhle dědek postupně ničí život tolika normálním lidem, jak nezadržitelně šíří zkázu jako mor. A těžko se bráníte myšlence, že kdybyste se potkali, možná by dostal i vás, protože každý máme svou větší či menší 13. komnatu, zamčenou na devět zámků. Nebo ne?

8 21.02.2024

Příběh 19-leté Rusky Máši narozené v Ázerbajdžánské svazové republice (rodiče komunisté, ruští Židé). Po pogromech a honu na Rusy ze strany Ázerbajdžánců i Arménů v 90. letech utekla rodina do Německa, to bylo Máše 11. Její prababička přežila holokaust a Máša jako dívka při pogromech viděla a zažila věci, které už nikdy nemohla vymazat z hlavy. V Německu se stýká hlavně s jinými migranty (hlavně Turky), pak má německého kluka (jenže ten si ošklivě zlomí nohu a následky Máše podlomí kolena). Jako vystudovaná tlumočnice sáhne po práci v Izraeli u německé neziskovky, kde se potkává s jinou verzí národnostních a náboženských sporů.

Kniha zpracovává komplikované téma migrantů v Německu i horké půdy v Izraeli. Pohled ruské migrantky i jejích kamarádů z druhé generace migrantů, kteří se narodili už v Německu, jejich vnímání života v Německu, i to, co zažívají od Němců. Kniha vyvolává řadu otázek a zamyšlení.
Škoda, že autorka neumí psát, překladatelka neumí česky a redaktorka odvedla hajdaláckou práci a nechala v textu spoustu podivností a chyb. Těžko říct, nakolik byl text nemotorný už v originále a nakolik ho zdeformovala překladatelka - ale připravte se na perly jako: „seděla s nohama přitaženými k tělu“, „hlas z reproduktoru nabádal k nespouštění zavazadel z očí“, „bylo to po čtyř týdnech“ nebo že na větu „díky, že se mnou pojedeš“ knižní postava odpoví „je mi radostí“.

Přínosem knihy je, že Máša je autorčiným alter egem, takže většina knižních událostí, rozhovorů a postojů se plus mínus mohla odehrát v reálu, čímž se nám dostává náhled „zevnitř“.
To zároveň přináší i kouzlo nechtěného, protože si můžeme všimnout, že tihle knižní migranti jsou naštvaní a nechápou, proč se na ně Němci pořád dívají přes prsty, přestože oni přece mluví německy bez přízvuku (= považují se za STEJNÉ Němce). A tady přichází asi nejcennější okamžik: tihle knižní migranti nejsou schopni vidět sami sebe „zvenku“ a nikdy nepochopí, co na nich Němcům vadí, a vztahy zhoršují tím, že ve vzteku vytahují špinavé prádlo, staré viny, holokaust... Do země si ale přináší svoje problémy, svoje traumata (Máša je neléčený psychiatrický pacient, který nechtěně ubližuje svému okolí stejně jako mnoho jiných). A Němci vnímají svoje právo žít si po svém, bez tohohle ubližování „od cizích", protože koneckonců mají svých problémů dost.
A tady vidím vpravdě filozofickou otázku k zamyšlení - otázku, která nemá žádné dobré řešení: Nakolik je nějaká země „povinna“ strpět migranty - co všechno jim poskytnout a po jakou dobu, čeho se vzdát na svůj úkor ve prospěch nově příchozích. A na druhou stranu: co všechno si migranti „mají právo“ nárokovat, jak dlouho můžou zůstat a nakolik jsou „povinni“ se uskrovnit a přizpůsobit, přijmout obyčeje svých hostitelů a slevit/vzdát se těch svých. Je integrace jednosměrná nebo obousměrná? Znamená to, že se má přizpůsobit pouze nově příchozí nebo i domorodec? Kdo z nich má změnit svá pravidla a obyčeje a přijmout (pro něj) nová?
Když přijdete na návštěvu, zeptáte se, zda si u nich smíte zakouřit nebo tam prostě zavedete svoje pořádky? Když přijmete pomoc, která vám vytrhla trn z paty, budete se chovat pokorně nebo jednat jako rovný s rovným (nebo budete očekávat/požadovat, že ruka páně bude otevřená)?
Když byly u nás ničivé povodně, lidi si vzali k sobě příbuzné či známé, co přišli o všechno. Ale neznamenalo to, že u nich zůstali natrvalo, že už navždy spali v jejich postelích, nosili jejich oblečení, vzali jim práci, důchod, úspory a místo u doktora a zavedli jim doma svoje pořádky. (ač možná že se někteří chopili příležitosti podle hesla „podej čertu prst a vezme si celou ruku“).

Knížka se četla špatně kvůli formě i obsahu - skoro 300 stran o různých zpackaných životech a dominovém efektu, kdy jedna nespravedlnost plodí druhou a nic už nejde zcela napravit, i kdyby k tomu byla vůle. Máša (a nejen ona) jako neléčený psychiatrický pacient zoufale mlátí kolem sebe a neumí napravit spoušť, kterou tím způsobí (protože posttraumatický stresový syndrom nelze překonat bez náročné a cílené terapie). Ale jak k tomu přijdou chudáci Němci kolem ní...?
---
„Jednou jsem četla knihu, ve které se psalo o lidech s traumatickými poruchami, sebe bych tak nikdy neoznačila, ale stálo v ní, že lidi, které milujeme, ničíme.“
---
„Tátova němčina působila pokaždé nezdvořile, rusky by to znělo diplomatičtěji. I jeho držení těla bylo jiné, když mluvil německy, záda měl rovná, svaly napnuté.“

8 23.09.2023

Krásné. Jemným satirickým humorem vyjádřeny různé absurdity našeho života. Vybízí k zamyšlení. První díl jsem četla až po druhém dílu. Divná planeta mi připadá jemnější - že nepotřebuje do toho tolik šít. Divnější planeta je v těch šťouchancích do žeber civilizace trochu smělejší. Nicméně obě knihy jsou skvělé a obě nelze než doporučit.
---
(o jízdě na koni)
- Objevila jsem zvíře, na němž se dá sedět...
- Sedět se dá na většině zvířat.
- ...zatímco běží.
- Takže běžíš vsedě.
---
(jedna postava sedí na gauči plném polštářků)
- Co je to za měkké předměty?
- Pohodlnostní čtverce. Lze je rozmístit tak, aby sis sezení víc užila.
- Už rozumím - když je odstraním, mám pocit, že mám víc místa.

8 07.05.2023

Škoda že mám k dispozici jen pět hvězdiček. Na tenhle přenádherný výlet do poetického světa Pavla Čecha je to zatraceně málo.
Při čtení jsem se celou dobu usmívala - čehož jsem si všimla až když mě začaly bolet usmívací svaly :-) a tím jsem si uvědomila, jak je tohle dílo miloučké od začátku do konce.

8 24.03.2023

S jemnou ironií líčí (toho času už milion let mrtvý) vypravěč, jak to přišlo, že lidstvo přežilo jen na jednom malém galapážském ostrově a za ten milion let se vyvinulo do současné dokonalé podoby. Vypráví to strašně chaoticky, neustále skáče vpřed i vzad a dělá různě odbočky, což paradoxně vůbec nevadí, protože tím jen zvyšuje celkové humorné vyznění, dává si načas s vysvětlením podivných narážek a elegantně natahuje čtenáře jako kšandy. A jen tak mimochodem občas utrousí nějaké to moudro k zamyšlení, přičemž mezi řádky si nelze nevšimnout odpor k válce, lidské hlouposti a nadutosti.
Dost mě bavilo i pravidlo, že když se před něčím jménem objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný brzy zemře. Takhle to zní morbidně, ale v autorově pojetí to na vaší tváři vyloudí nejeden úsměv.
Můžu doporučit.
---
"Před milionem let se vedly vášnivé spory o tom, jestli je správné nebo nesprávné, když lidé používají mechanické pomůcky, jimiž lze zabránit spermatu, aby oplodnilo vajíčko, anebo jimiž lze vyhnat oplodněné vajíčko z dělohy - aby počet lidí nepřekročil objem potravinových zásob.
V současnosti je tento problém v podstatě vyřešen a nikdo kvůli tomu nemusí podnikat nic nepřirozeného. Kosatky a žraloci udržují lidskou populaci na přijatelné a zvládnutelné úrovni a nikdo netrpí hladem."
---
- "Když se váš otec jmenoval Boone a byl z Kentucky, musel být nějaký příbuzný s tím slavným Danielem Booneem, nemyslíte?"
- "Nemusel, protože otec mého otce byl cvičitel koní pocházející z Uher a jmenoval se Miklós Gömbös. Sám si pak změnil jméno na Michael Boone."
---
"Zbraně se před milionem let používaly neustále a zákon přirozeného výběru byl vůči novým zbraňovým technologiím naprosto bezmocný. Samička žádného druhu, i kdyby šlo třeba o samičku nosorožce, nemohla očekávat, že porodí mládě, které by bylo nehořlavé, neprůstřelné a odolné proti bombardování."

8 06.03.2023