memphisz komentáře u knih
Silná přednáška přepsaná do útlé knížky. Z TED talks má autorka také skvělou přednášku o nebezpečí single story pohledu.
Ale zpět k této knížce. Rychlá a přímočará řeč o zkušenosti s nerovností mezi pohlavími v různých (zásadních) oblastech. Zkušenost z Nigérie, které ale platí univerzálně i u nás.
"Feminista: člověk, který věří v sociální, politickou a ekonomickou rovnost pohlaví." Tak prosté!
Není to tak wow jako Skoncovat s Eddym B., ale po chvíli se to čte dobře. A i když na prvních stránkách zjistíme téměř vše, i způsob vyprávění je trefně motající se stále kolem osudné noci.
A také skvělá výpověď o vlastní hanbě, nelogičnosti jednání, chladné profesionalitě policistů a lékařů. A k tomu vhled do denního rasismu a homofobie.
"Policista se uchechtl. Nebyl to zlomyslný smích, spíš onen druh smíchu, jakým reagujeme na nesmysl pronesený dítětem. Uklidnil se, odkašlal si a prohlasil: 'Teď už to ale nezáleží na vás, pane, je mi líto. Teď už je to v rukou spravedlnosti.' Toho večera jsem nechápal, jak mi moje vyprávění mohlo přestat patřit."
"O deset minut později jsem byl zpět v místnůstce. Lékař nepřišel. Byl jsem ne trpělivý, zatínal jsem pěsti a zuby, říkal jsem si v duchu: Teď už je pozdě, už jsi nemocný, jsi nemocný kvůli nim, vstal jsem a zase začal chodit kolem dokola, obcházet v kruzích po pokoji, Teď už je pozdě. (...) lékařka byla tady v místnosti hned naproti pokoji, pouhých několik metrů od něj; hrála si na počítači Solitaire, zatímco ve mně, v mém těle, se s každou uplynulou vteřinou pravděpodobně rozvíjel AIDS."
"Marně hledám, nenacházím rozdíl, nevidím nic jiného, prodlužují Redu, jsou Reda, už jsem se na ně nedíval a snažil se znovu najít jejich původní tváře a myslel jsem si: jsou Reda, jsou Reda, pokud tě Reda toho večera zbavil svobody pohybu, pokud to, co ti Reda asi na hodinu vzal, je volba, svobodná volba pohybu, volba ve věci těla, dělají ti teď to samé, a stejně jako Redu je prosíš, aby tě ušetřili, prosíš je, aby přestali, a oni nepřestávají. Nepřestávají. A Didier říkal: 'Když to nenahlasíš, udělá to i jiným. Je to tvoje povinnost.'"
Kniha, kterou by si měl přečíst každý. Zejména by se hodila do povinné literatury na školy. Daniel Prokop v ní totiž nenásilně učí, že sociální jevy mají složitější původ, který je často skrytý nebo dokonce účelově skrývaný.
Témata, která jsou pro společnost zásadní, se řeší výrazně méně než ta mediálně vděčná. Často se jde po povrchu, přičemž skutečný problém, nebo řešení, jsou jinde.
Byl by z toho výborný dokumentární seriál. Kniha je ideální průvodce pro všechny, kteří chtějí více pochopit, co se to s českou společností a politikou v posledních letech děje.
Krátká jednohubka. Barbar přijde o ženu a dítě, magicky se přenese do našeho světa, kde se o něj stará homeless buddy, aby se nakonec postavil zlému čaroději. V osmdesátkách by z toho byl pěkný béčkový film, ale o 40 let později už to působí poněkud okoukaně.
Představte si, že jste bílý muž a stojíte ve frontě před branou na americký sen. O vstupu rozhodují právě vládnoucí elity. Stojíte už léta a fronta se téměř nepohne. Za vámi stojí za dalším plotem ženy a menšiny, ale to vás netrápí. Najednou ale ty samé elity, které na vás do teď kašlaly, začínají eskortovat k bráně zmíněné skupiny. A vy máte pocit, že vás podvedli a že ti za vámi vás předbíhají, zatímco vy jste trpělivě, a jak se zdá marně, čekal tak dlouho. A to vás naplní hněvem.
Přesně takto Fukuyama vysvětluje identitární konflikt v USA, ale i jinde na světě. Vzpoura chudého bílého muže, který se ztratil v modernitě a liberalismu. Sociální sítě tyto identitární skupiny spojily, daly jim hlas. Pravicově populističtí vůdci jim zase dopřáli sluchu a za odměnu se dočkali moci (Trump, Johnson, Orbán, Kaczynski a další). Identita je hlavním politickým konfliktem dneška. Je hlavní příčinou aktuálních kulturních válek.
Fukuyama přináší trefnou analýzu současného stavu, který se nezrodil zničehonic, ale který je odpovědí na dlouhodobý vývoj a vzpouru neviditelných. Poučení je velké, ale cestu ven bohužel nepřináší.
"Možná nejsem teplej, ne tak jak jsem si myslel, možná mám od narození tělo měšťáka, jen omylem jsem se ocitl ve světě svého dětství."
Skoncovat s Eddym B. je úžasná autorská výpověď 22letého kluka, který celý svůj raný život cítil, že do svého okolí nezapadá. Narodil se do dělnické rodiny žijící ve vesnici v chudém regionu Francie. Do rodiny, ve které se už po generace dědí neměnná představa chlapáctví, rolí mužů a žen, opovržení vzděláním, jemností a jinakostí.
Silná sonda do stále existující třídní podmíněnosti prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a žije. V podstatě beletrizace myšlenek Didiera Eribona, kterému je kniha věnována.
Název knihy trefně vystihuje, že řešením je jedině skoncování. Buď se svou individualitou (přijetí představ okolí), nebo naopak s přetvářkou hranou kvůli okolí (únik a vybudování si vlastního světonázoru). Autor se po útěku do jiné třídy (přijetí na uměleckou školu) přejmenoval a začal být víc sám sebou. Když ho přijalo okolí, přijal i sebe. Z Eddyho B. se stal Édouard Louis.
"Vy lidé máte vadu. Dva geny, které by samy o sobě nebyly problém. Ten nastává až jejich spojením. První je, že jste inteligentní. Druhý, že jste hierarchičtí."
Nevím, co jsem čekal, ale dostal jsem něco úplně jiného. V té knize je toho tolik, tak moc myšlenek. Poutavá představa inteligentní rasy, která zavrhla stroje a soustředí se na organiku, mír a splynutí na nepředstavitelných úrovních.
Na druhé straně propracovaný střet mezi kulturami. Neporozumění podstatě lidství, která nejde pochopit bez osobní zkušenosti ani sebelepším vědeckým pozorováním.
Do toho něco mezi sociálním experimentem testujícím železný zákon oligarchie a reality show míchající Vyvolené s Kdo přežije.
A závěr? Jen další otázky.
V podstatě to vidím stejně jako starksdaughter, kamilnaj a martineden. Nevím, co si o knize myslet, ani jestli se mi líbila, nebo nelíbila.
Postavy mi jsou nesympatické a chovají se rozmazleně a hloupě, zejména vypravěčka. Jako chápu, že je ve věku, kdy se hledá a může být zahleděná sama do sebe, ale stejně... V celé knize se skoro nic nestane a v podstatě končí na stejném bodě, kde začíná. Takže to pak už byla dost ohraná nuda.
Introspekce je sice fajn, stejně jako použitý jazyk, ale je z toho cítit takový upachtěný rádoby nový feminismus (který je ale jen jalové sobectví schované za feminismem) - je mi 21, nabrnkne si mě o deset let starší zajištěný muž, jeho ženě se to nelíbí, volám mu, když chci sex, dělám si, co chci bez ohledu na jeho život, neříkám mu pravé pohnutky. Ale když mě jako milenku zatajuje nebo nezavolá v pro mě důležitém momentu, ukazuje se, jaký je to hajzl. Tak c'mon...
Musím říct, že když to má název Kult Rudého krále, čekal jsem mnohem větší odhalení Rudého krále, jeho mytologie a třeba i nějaké rozuzlení. Místo toho je to předmluva pro něco příštího, většího.
Překvapivě mě víc bavila dějová linie bez Baltimora, v Kartágu, kde byl kult Rudého krále představen. Ale obecně se v knize mnoho nestane.
Atmosféra jako obvykle skvělá stejně jako kresba.
King mě prostě pořád baví! Sice používá dost stejné způsoby vyprávění, ale mít skoro půlku knihy o tom, jak se Batman zasnoubí s Catwoman a bojí se zavolat kamarádovi Supermanovi, protože je uzavřenej chlap, a Superman se bojí zavolat první Batmanovi, protože je uzavřenej chlap, a pak, když už se odhodlají, tak jdou s partnerkami na tematickou superhrdinskou pouť, kde si ale vymění kostýmy, aby je nikdo nepoznal, a užijí si párové rande; no, to už chce teda hodně umu tohle ustát se ctí! A Kingovi se to daří.
První sešity v poušti jsou jedinou větší akcí a i ta je spíš komorní, a to je dobře, a hlavně přináší souboj Catwoman s Batmanovou ex. No, zkrátka je to celý šílený! Sentimentální závěr se dá přežít.
Batman jako horror s duchy a démony. Azzarello vybral osazenstvo Justice League Dark a narouboval ho na duchařský příběh z Gothamu. Ale už mu to nějak nežeru.
Harley chce na střeše znásilnit Batmana, asi jako Azzarello obdobnou scénou znásilnil adaptaci Killing Joke... Z démona Etrigana, který mluví ve verších, je rapující punker J Blood... Batman zabíjí, ale... Bruceovi rodiče jsou oproti kánonu rozhádaní a před rozvodem...
Zpracovat to takhle, a vydávat to za realistický, dospělý a temný Black Label, je ale děsně málo. Kresba pěkná, ale ani ta už není úplně můj šálek.
Je těžké k této knize napsat něco výstižného. Je to autobiografie? Vzpomínky? Sociologická nebo politologická studie? Asi trochu od každého.
Jaké to je vyrůstat v provinčním městečku v dělnické rodině, která sní o maloměšťáckých materiálních statcích? Zvláště, když jste gay a chytne vás filosofie. A nikdo vám z okolí nerozumí. A tak si vysníte pózu levicového intelektuála, který bude žít v otevřené a progresivní Paříži. A přitom se odcizíte - rodině i svému původu. Protože vám nikdy nic dobrého nedaly, a tak jim nic nedlužíte. Celé mládí se přes své úsilí a výsledky pořád musíte prát se stigmaty nižší třídy (horší startovací čára) a homosexuality (porušení představy o normalitě většinové společnosti). A tak se sen postupně rozplývá a zůstává jen pachuť.
Takový život jistě není lehký a je velmi zajímavé číst o tom, co vše mohou tato dvě předurčení ovlivnit, ale zvolený jazyk je tedy velmi příkladnou ukázkou akademického onanismu. Myšlenky ale vyjadřuje důležité!
Jo, polovina 80. let byla pro komiks zlaté období. Příběhy nabíraly temnější a realističtější ráz, a Smrt Jean DeWolffové mezi právě taková díla patří. Jedno z prvních děl Petera Davida ukazuje morální relativismus chování superhrdinů. Hněv nad ztrátou, chuť po pomstě, ztráta kontroly - vlastnosti, které byly superhrdinům dříve zapovězeny, jsou nyní hlavními pohnutkami v jednání postavy.
Padouchem příběhu není supervědec nebo mocný génius zločinu s komplikovaným plánem na ovládnutí světa, ale obyčejný psychopat s brokovnicí, který propadá svému šílenství. Zahrnuté pokračování příběhu z roku 1988 je snad ještě pusobivější a konec je teda opravdu hodně tragický a dramatický. Vážně stojí za přečtení.
"Zestárls. Ale co jsem čekal, že ti bude navěky dvacet?"
Temnější, syrová a krutá budoucnost Spider-Mana. Už je to nějaký čas, co v New Yorku zakázali maskované strážce coby teroristy a zavedli speciální militantní bezpečnostní složky. Masky jsou zakázané, stejně jako svoboda slova. Pravda je jen jedna, a to ta, kterou hlásá televize DBN dle pokynů starosty. Ohrožení bezpečnosti vedlo k zavedení zkorumpovaného policejního státu. A dobro nemá nikde zastání...
Peter Parker je stařec utápějící se v žalu ze ztráty svých nejbližších, který se sám snaží aspoň nějak vyžít ve městě, které již ztratilo veškerou naději. Svůj kostým sice už dávno pověsil na hřebík, ale vypadá to, že návštěva starého známého ho vyburcuje pro poslední misi.
Inspirace Frankem Millerem je zřejmá nejen tématem a konceptem vyprávění, ale také kresbou a výtvarným stylem.
Padlé město je jako pavouci síť, je plná děr, ale přesto pevně drží pohromadě. Ačkoliv je těžké si nejdříve zvykat na specifickou roztřesenou kresbu, která je místy nedobře doplněna digitální texturou, a současně přejít očividnou parafrázi Návratu temného rytíře, komiks nakonec funguje dobře a svébytně.
Zajímavost: v komiksu se Peter Parker poprvé objevil v plné frontální nahotě, což muselo být brzy poté nahrazeno cenzurovanou verzí. Něco podobného nedávno potkalo i Batmana.
Ve druhé knize o Abeovi nás čekají tři krátké povídky, které spojuje voda. První, vyšetřování duchařiny na malém městě po utonutí chlapce, pod kterým se propadl led, je asi nejlepší. Druhá, co do kvality, je povídka o domu u jezera, který skrývá ďábelské tajemství. Poslední je příběh z hlubin moře a propasti času o jednom nedokončeném závazku.
Celkové standardní Mignolovy povídky s tajuplnou atmosférou a skvělou kresbou. Abe Sapien mě zatím i nadále hodně baví!
Takhle to celé začalo. Prequel sága je hodně podobná jako filmy Star Wars, které se snaží ukázat, co vedlo k již známému příběhu, a to včetně dokonalého prolnutí na konci.
Před Incalem je méně mystické, na Jodorowskyho téměř vůbec. Děj se soustředí na sociální kritiku a představuje detektivní odhalování jednoho velkého spiknutí a tajemství. Jodorowsky opět představuje kolonii Země, ve které není žádná flóra, vše je ovládané technikou, komercí a spotřebou. Střední třída žije přikovaná k televizi, od které čeká stále více zvrácenou zábavu, požívají syntetické drogy a dětem dávají návykovou kokalfolu, která se pyšní titulem jediného zcela chemického nápoje. Chudí žijí na spodních patrech šachtoměsta, živí se odpadky vyšších pater, do kterých (vyšších pater) zavítají jen, když se rozhodnou ukončit svou bídnou existenci skokem do kyselinového jezera. Nejvyšší patra města jsou exkluzivně osídlena degenerující kastou aristů, kteří propadli dekadenci, krutosti a zvrhlostem. Nad nimi se ve svém létajícím paláci jen tak pro zábavu neustále klonuje prezident do těl různých ras a vše sleduje mocichtivý technopapež a centrální technomozek.
Jodorowsky se vrací na velkém prostoru ke světu, který popsal v Incalu, a má dost času vykreslit všechny jeho špatnosti. Detektivní linka funguje a chvilka odpočinku od mystična je velmi příjemná.
Úžasná sci-fi kresba Jonjetova, která úspěšně navazuje na Moebia, vše jen podtrhuje. Takže zde nelze udělit nic než plnou palbu. Pět hvězd a Jodo je Bůh!
Čtivý příběh o kouzelnické škole, budoucím arcimágovi a střetu s temnou silou - a Harry Potter to není! Ne, je to Ged, Krahujec. Rudohnědý kluk s obrovským talentem pro čáry, ale bez životních zkušeností. První kniha tak je o učení se chybami, budování přátelství a pochopení sebe sama. Jako správný young adult příběh je tedy o dospívání. Putování Zeměmořím je zajímavé a také je předestřen větší příběh a geografie, fauna i dějiny tohoto fantasy světa. Celkově příjemná knížka a těším se na pokračování.
Ačkoliv se myšlenky a příklady začnou časem opakovat, jde přesto o krásné eseje o smyslu fantasy literatury. Pravda, trochu mě při čtení zbrzdila dlouhá verze eseje o nemytologických zvířatech v dětské literatuře (75 z celkových 175 stran je na jeden esej, který ani není úplně k fantasy, skutečně dost), ale i ten měl své hluboké myšlenky. Celkově velmi zdařilý výbor k zamyšlení.
Konec ságy v přesně tom tónů, který by fanoušek chtěl. Vrací se postavy z Incalu i určitě motivy. Příběh je pořád velká sci-fi sága dobra proti zlu, světla proti temnotě. Hrdina nehrdina DiFool a jeho betonový racek, bohyně, Kill, jakoby všichni zapomněli, že se znají. K tomu Jodorowsky rozehrává možnosti multivesmíru. A to všechno ještě před tím, než to bylo cool.
Přes úctu k Moebiovi jsem rád, že se celého díla od nového začátku chopil Ladronn. Jeho fantasticky technická sci-fi kresba lépe zapadá do Jodorowskyho vesmíru z 80. let.
Jodorowskyho klasický duchovní přerod skrze utrpení a prozření s epickou kresbou Gala - tak by se dala shrnout Diosamante, přičemž by to ale nevystihlo, jak moc je tento komiks dobrý. Velká škoda, že se stihla dokončit jen část.
Diosamante je krutá pyšná princezna, která se jednoho dne ve své pýše setká s absolutní čistotou a moudrostí, což ji zahanbí natolik, že se vydá na dlouhou a krušnou cestu duchovní očisty. Připraví se o zrak, medituje, pomáhá druhým, zavrhne své tělo a jeho potřeby, ale stále nedokáže prozřít.
Očista totiž neleží v prostém zavržení já, ale naopak v plném pochopí duchovního stejně jako tělesna. Přijetí sebe sama. Akceptování osudu. Jinak řečeno: Jodorowsky zase jede bomby! A Gal k tomu dodal detailní fantasy kresbu, kdy se lze kochat každou stranou.