Metcheque komentáře u knih

Skvělý comeback ke klasické Kingově tvorbě. Zdůrazňuji kvalitu povídky Pokoj 1408, kterou samozřejmě holywoodštší matláci svou filmovou adaptací tradičně zprznili (výbuchy, ohně, tuny valíci se vody, no však to znáte). Škoda Johna Cusacka, jinak výtečného herce.

4 10.03.2016

Docela dobrá příručka, když během dlouhých zimních večerů brouzdáte po ulozto a zvažujete, že byste koukli na nějakou klasiku. Mínusem je poměrně hluboký zářez do minulosti a obávám se, že pro běžného filmového konzumenta nebude černobílý snímek z třicátých let ideální volbou.

2 10.03.2016

Koskovou považuji za nejlepší teoretičku české literatury 20. století. Po přečtení Hledání ztracené generace dokážete charakterizovat tvůrčí východiska Kundery, Škvoreckého i Klímy jednou větou.

10.03.2016

Nejde sice o vyčerpávající akademickou studii, ale jako zdroj informací spolehlivě poslouží. Čtivé a poutavé dílo o době, kdy studenti celého světa mohli přinést nový model společnosti a vtisknout demokracii její skutečný význam. Ovšem nějak se to zvrtlo a dnes tito bývalí revolucionáři sedí ve správních radách nadnárodních firem či na katedrách filozofických fakult.

2 10.03.2016

Skvělá knížka (nejen) pro studenty politologie, sociologie, filozofie či společenských věd. Malým škraloupem je poměrně velký prostor pro antiku, středověk a novověk na úkor 20. století.

10.03.2016

Mé očekávání bylo možná větší, než mohla sbírka Romana Polácha nabídnout. Na jednu stranu oceňuji, že autor jde svou vlastní autorskou cestou a nesnaží se napodobovat styl básníků, v jejichž tvůrčím okruhu se pohybuje. Příjemně také působí regionální sevřenost a opakující se okruh motivů.

Na druhou stranu, ve sbírce chybí prostor pro imaginaci čtenáře. Verše jsou takřka protikladem mé oblíbené sevřené miniatury, tendují spíše k opačnému extrému; Polách místy až vypráví a v textu je opravdu nadměrné množství jak přívlastkových vět, tak i přirovnání. Jako kdyby chtěl své myšlenky ještě dovysvětlit. Když je čtenář už na druhé stránce plesknut několikerým "jako" či "který", působí to lehce neohrabaně, navíc i nelibozvučně.

Ze zahrady na mě trčí podzim,
hrdý a rezavý jako rum.
Branka, schody, žebřík k Bátorům
a doznívající tóny kozlí.

To je den! Prý spadnou ořechy!
Obrys bříz do hospodského okna lehce tne,
odpoledne skorem posvátné -
musíme odejít. Jen chtít.

10.03.2016

Autobus - nevím kdy - proč - jestli pojede
a hlavně, zda já s ním. Nebo on se mnou.
Vyrvali dlažbu a cesta už nevede
korýtkem kolejí. Jde kobkou temnou.

Opuštěn, ohrazen, v úkrytu prozrazen,
partyzán marnosti směju se hořce,
Pod bagry bordelů ve městě ztvrdla zem.
Pod palbou v postelích rozkvetly hořce.

Básnická sbírka, jakou jsem již dlouhá léta marně hledal. Na jedné straně gellnerovská hořkost a ironie, lyrické hlazení na straně druhé. Navíc formálně je to velký fakáč některým současným básníkům, kteří sice pohrdají vázaným veršem, nicméně jejich poezie nedosahuje valných kvalit.

5 10.03.2016

François, úspěšný profesor na Sorbonně, nám coby vypravěč popisuje hypotetickou Francii nedaleké budoucnosti, kdy o post prezidenta republiky bojují muslimové s ultrapravicí a země stojí na prahu občanské války. Už zde by však měl čtenář zpozornět, protože vypravěč nás de facto tlačí tam, kde nás chce mít a sugeruje nám představu o zhýralém západoevropanovi bez morálních hodnot, jemuž vtiskuje smysl života až politický islám. A tak zatímco muslimové úzkostlivě střeží ghetta svých rodinných komunit, François ani neudržuje styky se svými rodiči. Zatímco ímámové apelují v mešitách na sexuální zdrženlivost muslimských žen, François se vyspí s prostitutkou, mezi jejíž oblíbené praktiky patří „gangbang na parkovišti“. Typický Francouz je tak vykreslen coby primitivní blbeček, který výměnou za děvky, chlast a starobní důchod ve čtyřiačtyřiceti velmi ochotně prodá svou vlastní zem.

Koho však François reprezentuje? S profilem univerzitního profesora, jehož život sestává toliko z rautů, četby, svádění studentek a bloudění v metaforách Huysmansovy literatury, nemůže představovat ani půl procenta populace. Do popředí se tak dere nepříjemná otázka, která se neobjevuje ani metatextově – neskrývá se pod pozlátkem saúdských petrodolarů otevřený klerofašistický režim? Jak by vypadalo Podvolení v případě, že by byl vypravěčem obyčejný Francouz nižší střední třídy? Není nutné počítat se zatýkáním levicových intelektuálů a občanských aktivistů? A co ty tisíce učitelek, vědkyň, socioložek či inženýrek, jejichž kariéra byla změnou politických poměrů násilně ukončena a jejich talent navždy pohřben?

Více v mé recenzi Volnost, rovnost a chlebíčky s kaviárem na webu La Cultura.

8 10.03.2016

Velmi komplexní téma, leč povrchně uchopeno. Aneb pro koho ta kniha vlastně je? Víc v mé recenzi.

1 09.03.2016

Na cestu do duše Čecha v období ČSSR jsem neměl žaludek, proto jsem odložil rozečtený Gottland a vrhnul se rovnou na Udělej si ráj, kterážto kniha pro mě byla tematicky mnohem zajímavější.

Fascinující pohled Poláka na současné Čechy je zcela brilantním literárním i faktickým počinem a titul doporučuji všem, kdo chce alespoň částečně pochopit českou náturu. Autor se chytl oblasti, která zřejmě Poláky zneklidňuje, rozzuřuje i fascinuje nejvíc - uvědomělý ateismus. Toto téma je rozebíráno hned v několika kapitolách, návštěvou papeže Benedikta počínaje snahou ušetřit za pohřeb konče.

Čemu v knize příliš nerozumím, je kapitola o Janu Saudkovi a Davidu Černém. Mariusz Sczygiel se netají svým záměrem - dobrat se k tomu, proč jsou Češi takoví, jací jsou. Volba výše zmíněných autorů je však dle mého krokem vedle, protože ani Saudek, ani Černý nijak nereprezentují ani český holubičí klídek, ani českou švejkovskou sebeironii. Místo nich bych spíše rozebral fenomén Járy Cimrmana; ten například v knize není zmíněný vůbec.

Život Jana Saudka je v jistém ohledu extrémní. Fotografa se osobně dotkla hrůza holocaustu, během normalizace nesměl umělecky tvořit. Tyto i další faktory se samozřejmě promítly do jeho tvorby a vznikl tak zajímavý příběh plný bohémství, ale i nejistoty. S česku náturou má však společného málo. David Černý je pro změnu reprezentant performačního umění. Ani tento obor však (i přes určité kořeny v undergroundu) není českou veřejností příliš adaptovaný a David Černý je českým publikem brán v lepším případě za vandala.

I přes nejasnou motivaci autora jsou však i tyto dvě kapitoly nesmírně zajímavé a kniha je tak mnohem plastičtější. Pět hvězdiček je tedy zcela zasloužených.

7 06.03.2016

Příjemná četba. Čtenář očekává duchařinu, téma se však točí spíše okolo menhirů a smírčích křízů. Místa popisovaná v knize jsou v tomto případě tajemná spíše svou atmosférou, než výskytem paranormálních jevů.

01.03.2016

Jeden z nejsložitějších českých básníků. Kdybychom Bolest nerozebírali na literárním semináři v rámci interpretace textu, je dost možné, že bych se k němu nedostal a skončil u plytkého veršování Nezvala, Seiferta a Hory (myšleno v kontextu Holana, samozřejmě).

1 01.03.2016

První asociace, která mě v souvislosti se Skutečnou událostí napadá, je nostalgický návrat do roku 2002, kdy jsem jak o duši pařil Return to castle Wolfenstein, kteroužto FPS střílečku tak bravurně popisuje hlavní hrdina knihy.

Ale konec srandy. Čím je Haklova próza tak jedinečná, že i porota Magnesky hledí s otevřenými ústy? Dle mého názoru originální prací s tématem. Teroristická skupina RAF je v románu uchopena skutečně jen útržkovitě. Autor jakoby nechal čtenáře jen krátce nahlédnout za oponu své narace a pak již odbíhá od tématu pryč. Čtenář si tak asociace propojuje sám a přestože takový postup vypadá jako postmoderní blouznění, četba není vůbec těžkopádná či nesouvislá.

Za největší lahůdku Haklovy tvorby však považuji jeho osobitý jazykový styl. Ta kakofonie v každé druhé větě! Ta šílená slovní spojení, které by nevymysleli ani Havránek s Mathesiem na LSD! Ta poetičnost každého odstavce, ten vzletný básnický rytmus!

Uf, ještěže Hakl nepíše poezii. To by tu vznikla nová avantgarda.

7 01.03.2016

Kdo si chce přečíst něco o životě Jaroslava Haška, nechť přejde do oddělení historie. Medvědí tanec si s tématem pohrává lehce fabulačně. Haškův osud mohl být přesně takový, jak píše Irena Dousková. Anebo taky nemusel.

Precizní psychologie hlavní postavy nám ukazuje genialitu, s níž Dousková ovládá spisovatelské řemeslo a postupné chřadnutí zdánlivě nesmrtelného humoristy, bohéma a rebela Haška dojímá čtenáře až k slzám.

I s přihlédnutím k faktu, že jsem od Douskové nic jiného nečetl, považuji Medvědí tanec za jednu z nejlepších současných próz.

11 01.03.2016

Druhé nebo třetí největší psycho, které jsem kdy četl. Tohle musíte zapíjet absinthem, nebo si ke čtení koupit alespoň basu piv.

Proč druhé nebo třetí? Holt, doba jde kupředu a soulož s mrtvolou, o jejíž trčící žebro si rozříznete břicho, je ve srovnání se současnou knižní produkcí už jen slabý odvar vyvanutého maté.

14 01.03.2016

Napíše-li student do testu z literatury, že Stephen King je autor pohádkových knížek, nebude až tak úplně vedle. Bratři Grimmové, H.Ch. Andersen i K. J. Erben jistě minimálně blednou závistí, protože Dračí oči jsou kouzelnou, laskavou a hřejivou báchorkou - jak mi již vzala ELMA z úst - na dlouhé zimní večery.

4 01.03.2016

Jeden z nejlepších kousků edice Moderní dějiny. Applebaum se vydala mezi národy, jejichž identita již stovky let osciluje jakoby ve vakuu. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Podkarpatská Rus, Moldavsko, Podněstří a další. Je to součást Evropy, nebo oblast ruského zájmu?

Autorka ukazuje, že odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché, protože v zemích, které navštívila, dochází ke střetu různých kultur, idejí, identit a přístupů. Politické řešení je tak na dlouhá léta zablokované a jen status quo je prozatím nejlepším receptem na udržení tamní křehké rovnováhy.

Za nejzajímavější kapitolu považuji tu o Moldavsku. Tam se doslova zastavil čas.

5 01.03.2016

Jedna z mála Žižekových knih, která má nějakou soudržnou vnitřní logiku (alespoň z pohledu čtenáře) a zároveň je poměrně srozumitelná. Autor zajímavě odpovídá na otázku, kde se v moderní společnosti bere násilí, a to jak násilí viditelné-fyzické, tak i to symbolické, zakódované v jazyce, který používáme.

O této knize jsem dva roky zpátky přednášel:

https://www.youtube.com/watch?v=sON20RLtSRg
https://www.youtube.com/watch?v=qvG9rIKE3P0

2 01.03.2016

Knihu jsem si půjčil v době, kdy jsem psal divadelní scénář a potřeboval jsem nějaké praktické rady, "jak na to". Publikace, ač se tváří jako učebnice, ve skutečnosti poradí jen v obecné rovině. Spíše než jako "dramaturgická kuchařka" je Úvod do kulturní dramaturgie esejistickým dílem bez nějakých odrážek, shrnutí či cvičení. Pro dramaturgy se tedy hodí jen jako sekundární zdroj.

1 01.03.2016

Ačkoli patřím do generace, která ve škole ještě jela dle normalizačních čítanek (a Němcovou do nás samozřejmě cpali), již tehdy mě dílo docela bavilo a i s odstupem času můžu říct, že jde o prózu, za níž se nemusíme v kontextu evropské literatury stydět.

Ano, je to kýč. Hodná kněžna, chudá babička, ofrklý úředník. Životní moudrost versus dětská bezstarostnost. Ale tento kýč se postupem času stal určitým literárním archetypem, který zase inspiroval desítky dalších autorů. Kdo z tvůrců venkovské či ruralistické prózy nepomyslel při psaní na Babičku?

Pominout nelze ani ducha doby, který autorku ovlivnil. Němcové její příběh můžeme věřit. Při psaní vycházela ze skutečných dobových poměrů a určitá sociální otázka byla prostě přirozeným rysem tehdejší literatury.

12 01.03.2016