Metla komentáře u knih

Špionážní thrillery nepatří k mým extra oblíbeným literárním či filmovým vodám, na to je zřejmě můj odpor k politice a mocenským šachům příliš silný. S „Plavcem“ jsem se do těchto vln ponořila jen proto, že jsem zakopla o audioverzi. Ta mě nesla po proudu s menší námahou, než kdybych měla čubičkovat skrze stránky očima. Hlavní zásluhu nese příjemný, procítěný hlas Jana Hájka - co se mě týká, mohl načíst celý román a ne pouze pasáže s agentem CIA. Kapitoly s tajemným plavcem jsou plné samoty, hořkosti, soustředěné na lidské nitro, dokázaly mi proniknout pod kůži. Akčnější scény s ostatními postavami (bývalým elitním vojákem Moodym, asistentkou v Evropském parlamentu Klarou, ambiciózním lobbistou Georgem a právničkou Gabrielou) načetla Ivana Milbachová, nikoliv špatně, akorát mi k tomuto žánru úplně nesedla - skvěle by pasovala ke knihám pro děti nebo k ženským románům.
Ať už jde o nijak překvapivou zápletku, málo plastické charaktery (s výjimkou plavce), atmosféru či pointu, mé dojmy se lehce houpaly na vlnách mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Dilema s hodnocením se však nekoná: A) finále se rozplizlo téměř k nudě a poslední slova jsem vyhlížela netrpělivě, ať můžu přejít k jinému příběhu. B) Nemám nutkání pořídit další díl série. C) Po celou knihu jsem nemohla setřást pocit, že „Plavec“ byl záživný k poslechu v práci, ale ve volném čase doma bych obracení stránek brzy vzdala. 65%

35 17.11.2019

¡Ay, caramba, přečetla jsem si seznam povídek se stručným nástinem děje a utápím se v pocitu trapnosti: audioverze, kterou jsem poslouchala, není zdaleka kompletní. Tím se hodně vysvětluje... omlouvám se, mea culpa, doplním mezery a snad ještě docením genialitu "Marťanské kroniky". Předchozí komentář mazat nebudu, na to jsem se s ním crcala moc dlouho, ale ráda ho později upravím v souladu s ucelenými dojmy.

A jéje, na "Marťanské kronice" si věčně hladový pan Čas náramně smlsnul, nacpal si i na takto útlém dílku teřich k prasknutí. Nemůžu knížku brát ani jako sci-fi klasiku, vědecká není vůbec, jde spíše o alegorii na lidskou povahu (především na její nelichotivé stránky), rozpínavost, nepoučitelnost. Pokud odhlédneme od současných technologií a znalostí vesmíru, které jsou samozřejmě podstatně dál než před sedmdesáti lety, zůstanou nám různá (ve své naivitě až parodická) podobenství, mnoho černobílého moralizování a úvah o Bohu či víře.
Vystupující postavy se obvykle chovají absurdně, astronauti jsou převážně spolkem nabubřelých existencí, neschopných adekvátně reagovat na situaci, nasávajících iracionálních primitivů a do toho sem tam filozofuje oikofobní náboženský fanatik. Všechno působí zoufale nevěrohodně, nad amatérismus průzkumníků Marsu (určitě posbíraných na Úřadu práce den před odletem) se nedokážu psychicky povznést. Kdyby jednotlivé povídky alespoň daly dohromady konzistentní celek, ovšem ani to ne: Marťané se až na pár detailů vlastně neliší od lidí (žárlivci, snílci, byrokrati, nevrlé ženy v domácnosti atd.), avšak v poslední povídce se o nich zaníceně žvaní jako o nesmírně osvícených bytostech, dokonalých, hodných následování. Asi jsem něco nepochopila.
Věřím, že číst "Marťanskou kroniku" po revoluci, kdy jsem fantastiku teprve objevovala, byla bych nadšená a nostalgie by teď vykonala své. Bez berličky sentimentu mohu jen s lítostí konstatovat: tentokrát se nepřipojím k pětihvězdičkující většině a z úcty k panu Bradburymu raději nebudu hodnotit. Současný autor by za podobný výtvor dostal maximálně dva červené trpaslíky.
Audioknihou mě provázel milý hlas pana Vlastimila Brodského, bohužel atakovaný disharmonickými pazvuky na koncích kapitol. Nejspíš v nahrávacím studiu běhal po klavíru zfetovaný hroch s potřebou vyjádřit nenávist vůči posluchačům.

Zombie tématika už za ta léta poněkud vyčpěla a zřejmě k ní nelze přispět něčím extra originálním, Mike Carey přesto vnesl do žánru svěží závan - samozřejmě notně nasáklý pachem rozkladu. „Všemi dary obdarovaná“ nabízí vše, co patří k apokalypse způsobené zombifikací obyvatelstva: izolovanou základnu, vojáky, vědce... a také objekty výzkumu. V tomto tvrdém, skomírajícím světě není místo pro černou a bílou (jakkoliv tak román zpočátku působí), i ta nejbezohlednější mrcha dláždí cestu do pekla dobrými úmysly.
Atmosféra zmaru, dostatek napětí, nelítostná akce, ucházející postavy (snad každý si mezi různorodými charaktery najde favorita), myšlenkový přesah a morální dilemata, nic podstatného knize nechybí a já stránkami proklusávala s chutí a čtyřhvězdnou spokojeností. Finále mě nijak nepřekvapilo, představovalo však vcelku logickou, patosu prostou tečku. Proto jsem se váhavě přiklonila k páté astře: „Všemi dary obdarovaná“ by mohla být o facku dospělejší, jít více do hloubky, jinak nemám co vytknout. A vlastně ani nechci hledat důvody, proč zůstat u nižšího hodnocení; líbilo a basta fidli. 85%

50 14.11.2019

Když jsem před lety četla "Dračí vejce" a "Hvězdotřesení" od R.L. Forwarda, doufala jsem, že se mi ještě někdy v budoucnu podaří setkat s civilizací tak fascinující ve své odlišnosti. Stačilo se přitom venku pozorně zadívat pod nohy.
Pokud vás nebaví louskat suchá fakta a chtěli byste se poutavou formou dozvědět něco o hmyzu a jiné havěti, především však o mravencích, tahle Werberova kniha nabízí skvělou příležitost. Nejsem schopná do mrtě posoudit, co z života drobných tvorečků jsou čistá fakta a kde zapracovala autorova imaginace, každopádně jsem si pohled fazetovýma očkama náramně užila. Všední rituály, zběsilé bitvy i dobrodružství jednotlivců, záhady a nebezpečí na každém kroku... úžasné.
Potom je zde část románu, která se věnuje lidem, tajemná, v podstatě hororová, také bych ráda chválila. Bohužel pan spisovatel několik detailů hrubě nedomyslel, což se odráží v mém hodnocení. Ztrátu kytičky můžu demonstrovat jedině na konkrétních příkladech (SPOILER ALERT!!!). Když se někdo ztratí, natož celá skupina osob, a ví se poměrně přesně, kde hledat, tak se v civilizovaných zemích pátrá do úmoru. Obehnat místo policejní páskou a hodit na pohřešované bobek, dokud nezačnou kafrat média? Nevěřím. Zrovna tak považuji za absolutně nevěrohodné, že by banda lidí s klidem složila ruce do klína a rezignovala na svůj předchozí život kvůli vědeckému objevu, jakkoliv přelomovému. Něco jako: "Ty brďo, tohle je fakt zajímavé; šlak vzal rodinu, sluneční svit, svobodu pohybu i konání, prostě všechno, co jsme měli rádi! Než se snažit vrátit, budeme spokojeně dřepět tady a dělat tohle." Kdyby šlo o skupinu fanatických vědců, budiž, ale u profesí naprosto nesouvisejících... ne, ne, za mě hovadina natolik iritující, až musím s lítostí stornovat hvězdu. (KONEC SPOILERU)
Jinak ovšem smekám čepici a v uctivé pokloně zametám svými vlasy podlahu, pokračování tohoto nevšedního románu si nenechám ujít. A přísahám na holý pupek: příští hromadné mravenčí nájezdy v mé kuchyni se pokusím vyřešit smírnější cestou. 80-85%

50 11.11.2019

Lehce nadprůměrná sbírka detektivních sci-fi povídek (většinou v rozsahu 20–30 stran), u kterých si čtenář pár týdnů po konzumaci stěží vybaví, o čem byly. Mnoho z nich trpělo předvídatelností, občas splývali vyšetřovatelé i chandlerovský styl psaní, jen několik příběhů výrazněji zaujalo alespoň nějakou složkou (humor, sympatická postava, nevšední děj, výjimečné prostředí nebo atmosféra) a vytáhlo se k solidním 70%. Dvě povídky nemají konkurenci: dno obsadil zoufale nezáživný "Incident v cirkusu" (30%), na vrcholu září vtipná perla "Podíl Detchela na polidštění opice" (90%).
Nastínění zápletky před každou povídkou jsem pro jistotu ignorovala - v obavách ze spoilerů. Sborník byl půjčený z knihovny a ten jediný důvod, proč bych jej ráda měla doma, jsem naskenovala... a sama před sebou skryla kdesi na záložním disku, ach jo. 60%

28 10.11.2019

Se svou první volbou do cestopisné čtenářské výzvy jsem nebyla úplně spokojená, „Cesty“ Michaela Crichtona představovaly spíše změť různých pošahaných postřehů. Ze zdejších komentářů jsem usoudila, že pouť Ladislava Zibury bude mému naturelu bližší: zašněrovat spolehlivé boty, na záda krosnu, rozpohybovat nohy a hurá do neznáma. Já bych teda vybrala krajinu více lesnatou a méně lidnatou, rozhodně bych nepohrdala mapou a spoléhala raději na sebe, než na ochotu lidstva pomáhat cizincům, ale každý holt máme svůj styl a priority.
Vždy je nejlepší poznávat svět na vlastní oči, získávat osobní zkušenosti, přesto mě osvěžilo nahlédnout na cestování optikou člověka (až nechutně) pozitivního, který zatím nepoztrácel ideály a optimismus. Poutníkovy úvahy, humor a sebeironie obvykle představovaly velmi příjemnou přidanou hodnotu k zážitkům. Ty se skládaly převážně z chůze v podělaném vedru, z puchýřů, žízně, pozvánek na čaj, žvanec + přespání, zkrátka z množství krátkých kontaktů veselých i k zamyšlení.
Z vydaných knih jsem zvolila „40 dní do Jeruzaléma“ ze dvou důvodů: chtěla jsem se dozvědět více o Izraeli (leč dominovalo Turecko) a sama se na Blízký východ nechystám. Ládík může tamní pohostinnost opěvovat třeba do alelujá, do podobně žhavých oblastí (ohledně podnebí i politické situace) mě nic nenaláká ani za zlaté prase s platinovými selátky.
Zatímco jsem pročítala neutuchající hold muslimské mentalitě, vkrádala se mi do hlavy taková kacířská myšlenka: jak by těch téměř 40 dní probíhalo, být Ládík žena? Fyzicky vnadná modrooká blondýna, psychicky zcela totožný člověk - lautr stejná povaha a touhy: chovali by se k Ladislavě všichni zrovna tak nezištně přátelsky a vstřícně? Možná ano... já to na sobě testovat nehodlám, růžové brýle mi kamsi zmizely současně s mládím.
I když pouť s mlaďochem byla fajn, cestopisy zřejmě nadále zůstanou na okraji mého čtenářského zájmu. Radši si někam vyšlápnu. Abych nezapomněla: palec nahoru za komiksové stripy. 70-75%

50 07.11.2019

Dobře si pamatuji, jakým zklamáním pro mě byly "Dračí oči" v době prvního vydání: coby náctiletá žaba jsem z knihkupectví přímo klusala, jen abych už byla doma a mohla se začíst do dalšího strašidelného příběhu mého nejoblíbenějšího spisovatele. A ona z toho na mě vylezla jakási užvaněná pohádka o superhodném princi, jehož království je sužováno superzlým černokněžníkem. King si ode mě vysloužil podprůměrné dvě hvězdy a knihu jsem prodala.
Minulý týden jsem "Dračí oči" objevila v audiopodobě a rozhodla se otestovat, nakolik mě věk učinil trpělivější a smířlivější. Psychicky jsem se nastavila na černobílou pohádku (ovšem děti by se z pečlivého líčení každého kroku asi sežraly nudou), v zaměstnání navíc nejsem extra náročná - stačí pozornost obou mých mozkových buněk upřít k libovolnému ději.
K dokonalosti měl i tentokrát zážitek daleko, zápletka totiž není žádný zázrak, logika si občas hodila šlofíka a dialogy mi často připadaly vyloženě hloupé. K poslednímu bodu ovšem výrazně přispěl neznámý předčítající, který dokázal každou postavu namluvit protivným, dementně znějícím tónem - lhostejno, zda šlo o rádoby drsný hlas mužů nebo hůř, příšerné kňourání žen a dětí či mladíků. Vážně nerada haním něčí práci, ale málo platné, u přímé řeči jsem pravidelně měla nutkání vyškubnout z uší špuntová sluchátka, vrazit si místo nich palce až do kochleárního nervu a řvát: "Já to neslyším, la-la-la-la-la!!!"
Po 23 letech od prvního čtení mohu k dojmům přidat hvězdu a kdo ví, třeba za dalších 23 let... no, spíše ne.

46 05.11.2019

V prťavé obecní knihovně je každá kniha vydaná ve 21. století novinkou a vzácným úkazem, proto jsem při spatření "Skvrny" zajásala a donesla útlounké téměř leporelo domů v očekávání večera tráveného s příjemným mrazením v zádech. Po setmění jsem knížečku otevřela, přelítla první větu, vypustila z úst kletbu týkající se hýžďového svalstva a četbu ukončila. Před několika týdny jsem totiž v antologii "Darebáci" četla povídku "A čím se živíte?", která je se "Skvrnou" totožná. Zbývá jen zkopírovat komentář.
Dokud se Gillian Flynn věnovala pokřivenému charakteru a zaměstnání hlavní hrdinky, stavěla kulisy příběhu a budovala zápletku, byla jsem nadmíru spokojená. Jakmile začala vysvětlovat a řešit, ztratila povídka pár bodů - nepřiměla jsem se finálním stránkám věřit.
Navzdory zklamání z duplicity ponechám 70%, provedením se mi knížka líbí, má roztomilý formát, lákavou obálku i sympatickou grafickou úpravu na kvalitním papíru.

45 03.11.2019

Děda Čas popadl fixační krém Corega, přilepil si zubní protézu a vyvinul značné úsilí sežvýkat toto dílo. Ráda bych tvrdila, že neuspěl, ale to bych bohužel přeháněla. "Já, robot" není ohlodán až na kost, ovšem povídky Isaaca Asimova dnes vzbudí spíše pobavený, nostalgií líznutý úsměv nad naivními vizemi ve stylu Hurvínkových představ o válce. V mnoha směrech byl pan spisovatel nadměrně optimistický, v jiných nedokázal dohlédnout, kam lidstvo ve vývoji různých technologií dospěje. Jeho svět "budoucnosti" je plný paradoxů: experti si mezi sebou v dialozích vyměňují základní informace, často se chovají jako nezkušení turisti nebo rovnou frackové, pokročilí roboti disponují inteligencí pytle brambor a spolehliví jsou asi jako výhra ve sportce, cestování vesmírem není nic výjimečného, leč obnovit hybnost člověka po nehodě je neřešitelný problém atd.
Nechci bourat jeden ze základních pilířů vědecko-fantastické literatury, i když má trhliny. Asimov vymyslel zákony robotiky a chtěl je v příbězích pořádně otestovat, nadhodit zajímavé problémy. Fajn. Aby mi funkce a chování jeho robotů dávalo trochu smysl, rozhodla jsem se jejich pozitronické mozky brát jako dar lidstvu od nepochopitelných emzáků. Obdarovaní úplně nerozumí principu umělých mozků, tudíž nejsou schopni předvídat potíže a nastavit pojistky, bránící hloupým kolapsům. Hned v tom vidím více logiky a jsem spokojenější :-).
Můj dojem z této klasiky je tříhvězdičkový, zohledním však dobu vzniku, ve své jednoduchosti geniální tři zákony robotiky, okouzlení generací čtenářů a také inspiraci, jakou kniha poskytla dalším tvůrcům sci-fi. 70%

50 01.11.2019

"Vyprávění o mém životě by nikoho nezaujalo. Chybí v něm řád, ba i smysl, nemá závěr, neplyne z něj žádné poučení a nedává na nic odpověď… pouze klade otázky."

Druhou větu citátu tesat do náhrobního kamene tohoto pochmurného fantasy díla. "Každý z nás je legenda" promlouvá k jinému posluchači, já zřejmě byla použitelným materiálem v patnácti letech. Tehdy mě knížka docela uchvátila - ačkoliv mám pochybnosti, že jsem pochopila byť i jen polovinu věcí, na které jednotlivé příběhy narážejí. Pouhé ponuré pohádky hororového střihu? Kdepak, je vhodné se přinejmenším rámcově orientovat v historii, náboženství, různých mýtech, ani filozofie nezůstane čtenář ušetřen. To vše neprodyšně zabaleno v atmosféře zmaru a beznaděje.
Sir Julián putuje světem, naráží na podivnosti a obvykle je řeší způsobem, jaký potřísní jeho duši trápením, stíny, temnotou... pokud náhodou neublíží sobě, stihne prokletí či smrt nějakého chudáka poblíž.
Neveselé čtení, poměrně strohé, myslela jsem, že jde o ideální volbu pro podzimní depku. Ale nějak jsem tomu halucinogennímu rozpoložení znepokojivého snu nedokázala podlehnout. Vlastně mě popadla nálada nechat si zase jednou šimrat bránici. 60-65%

32 31.10.2019

Doby, kdy jsem ve škole hltala líčení učitelů dějepisu na téma starověkého Říma, jsou dávnou historií. "Pod znakem orla" pro mě bylo příjemným oživením někdejších vědomostí a zároveň svižným dobrodružstvím v doprovodu více či méně sympatických postav. Raději než hlavního hrdinu Catona jsem měla prostého drsňáka Macrona s jeho jadrnou mluvou. A té je v románu zas*aně hodně, jak se dá očekávat v armádním prostředí, takže jestli teď pohoršeně vrtíte hlavou, do četby se ani nepouštějte.
Autorovy znalosti a schopnost věrohodného vylíčení životů běžných legionářů i jejich důstojníků jsou působivé (pro laika), formálně nemám co vytknout. Vlastně nechápu, proč jsem často z příběhu "vypadávala" - dokonce i v nejnapínavějších okamžicích bitev se mi myšlenky bez zjevného důvodu zatoulávaly a já musela text bambilionkrát přehrávat zpět. Snad to bylo něco v přednesu Marka Holého, který sice projevil talent pro vzrušené či vulgární dialogy, jinak bych však jeho výkon zařadila maximálně k lehkému nadprůměru, zvláště s ohledem na množství zkomolených slov. Zajímalo by mě, zda byli dosavadní interpreti "mých" audioknih natolik bezchybní, nebo proč v tomto případě nepřicházel pokyn: "Špatně, vystřihneme to, přečti větu znova."
Simon Scarrow každopádně získal moji pozornost a brzy se pustím do dalšího dílu. 80%

39 30.10.2019

Mám ráda Barkerovu pokřivenou, temnou fantazii, takže jsem si po delším váhání "Abarat" i přes vysokou cenu pořídila. Kniha je vyloženě luxusní - lesklý papír vysoké gramáže s množstvím skvělých barevných ilustrací, které by se neztratily ani v uměleckých galeriích. Příběh až tak extra není - dívka předurčená k velkým věcem se z naší reality dostane do odlišného světa, kde zažívá dobrodružství, utíká před zlými pronásledovateli a při putování potkává různé podivné bytosti. Poměrně častý námět knih pro puberťáky. Barker sice propracoval onen jiný svět a jeho obyvatele velmi barvitě, nicméně pro dospělého čtenáře je děj příliš předvídatelný, navíc zjednodušený používáním krátkých vět a většího písma.
Dávám 5* za výtvarnou stránku a bezchybné řemeslné provedení knihy, za kvalitu literární ovšem "jen" mírný nadprůměr, ve výsledku kompromisní čtyři stálice. Čtenáři, jejichž věk končí -náct mohou směle přihodit hvězdu do maxima, před čtvrt stoletím bych byla nadšená. Těším se, jak si za 8-10 let "Abarat" užije má dcera.

37 29.10.2019

Kdy jindy číst "Noc v osamělém říjnu" než právě v říjnových večerech... Byť Zelaznyho tvorbu dobře znám, nebyla jsem si jistá, kam mne jeho fantazie dovede tentokrát. Z výsledku jsem lehce rozpačitá; částečně za to může kostrbatý překlad s fujtajblovým množstvím překlepů a hrubek. Samotný příběh je poměrně jednoduchý, ovšem ne pro děti (jakkoliv k tomuto předpokladu svádějí nezvyklí hrdinové a ilustrace).
Dějem provází pes Čmuchal, jeho očima sledujeme události, představuje nám hráče, ve kterých rozeznáme různé postavy z románů i historie (Velkého detektiva, Dobrého doktora, Hraběte, případně Čmuchalova pána Jacka není složité identifikovat). Část charakterů jsem měla potíže ztotožnit, zřejmě patří k legendám ve zdejších končinách málo interpretovaným... nebo jsem prostě nevzdělanec.
Čekala jsem více humoru; zvířata se chovají až ukázkově rozumně, ani s jejich (převážně) lidskými společníky není kdovíjaká psina. Postupně, jak odhalujeme účel a pravidla hry, houstne atmosféra, přibývají napínavé momenty a objeví se také pár psychedelických pasáží.
Zelazny příliš nereflektuje na pověst jednotlivých osob a nedefinuje, jakou změnu by Zemi přineslo vítězství "špatné" strany (ta "dobrá" prakticky jen zachovává status quo). Závěr mi přišel trochu zmatený a useknutý.
Zvláštní kniha, američtí čtenáři si ji pravděpodobně užívají víc a s hlubším porozuměním - mne neznalost některých hráčů a s nimi spojených odkazů i legend štvala (ani porada se strýčkem Googlem nebyla plně uspokojivá). Kolik hvězd rozsvítit na temné říjnové obloze, tři nebo čtyři? Ať rozhodne Čmuchal, hodím si starou psí známkou...

31 28.10.2019

To jsem z toho samec spárkaté zvěře z čeledi jelenovitých! Byla jsem zvyklá, že na pětihvězdičkový titul narazím v průměru 2x do roka, ovšem za poslední (necelé) tři týdny jsem uhnízdila kurzor na nejvyšší metě už potřetí, přičemž u dalších dvou knih jsem o tom vážně přemýšlela.
"Ďáblova hora" je jihoafrický zlatý nuget, na povrchu ušpiněný, přesto ryzí. Nabídl mi vše, co si může příznivec kriminálek přát: A) neotřelé prostředí (nevzpomínám, že bych dříve četla něco z JAR), B) velmi lidské postavy, jejichž osudy a boje (včetně těch vnitřních) jsem sledovala se zájmem, pochopením i určitými sympatiemi, C) věrohodnou zápletku, byť se do ní vloudila očekávaná klišé.
Neodpustím si zmínit zápory: zpočátku mě příšerně iritovalo rychlé hopsání mezi třemi liniemi, autor přeskakoval mezi otcem na válečné stezce, detektivem a prostitutkou jako nějaká šílená blecha na amfetaminu. Naštěstí tento nešvar postupně vymizel. V závěru mi chybělo svázat pár volných konců, ale jde o první díl série, takže to vlastně můžu vnímat kladně: mám se příště na co těšit. A já se opravdu hodně těším! 90%

P.S.: Chtěla jsem si knihu koupit (četla jsem "piráty" vytvořenou e-verzi, škaredá Metla, fuj!), ale když vidím ty nářky nad množstvím gramatických chyb a překlepů, ztratila jsem chuť vydavatelství podporovat v takto mizerně odváděné práci. Odpovědný redaktor by pravděpodobně také v restauraci neplatil za polévku, ve které plavou mouchy.

54 26.10.2019

Určitě je nutné připomínat, jakých zvěrstev je lidstvo schopno. A doufat, že jednou mentálně i morálně vyspějeme natolik, abychom si neubližovali - nikdo nikomu a ničemu (s výjimkou sportů, kde do sebe lidi tlučou/přijímají rány zcela dobrovolně).
"Útěk z Treblinky" se ke mně dostal ve formě amatérské audioknihy, což je první problém. Chvályhodné úsilí, dobrá myšlenka prezentovat právě tohle naléhavé a citlivé téma, ovšem dojem z poslechu byl bohužel (jemně řečeno) nevalný: odhadovala bych to na práci studenta hornického učiliště kdesi v Havířově. Kratky zobak, chyby ve slovech, nevhodně používaný či chybějící důraz ve větách. Vydržela jsem hodinu, dost času na zjištění, že "Útěk z Treblinky" ničím nevybočuje z otřesných zážitků přeživších z vyhlazovacích táborů. Nevyhovoval mi styl, jakým je kniha napsána; strohé a současně plné až divadelního patosu... možná je na vině překlad, těžko soudit bez znalosti originálu. Chápu, autentická svědectví hrůz je zapotřebí posuzovat jinak než na beletrii. Každopádně s poslechem končím a do četby se pouštět nebudu, proto se zdržím hodnocení. Až si budu chtít probrečet pár balíčků kapesníků, raději zvolím osvědčené filmy jako "Pianista", "Život je krásný", "Schindlerův seznam" atd.

V rámci Čtenářské výzvy "Oblíbené místo" jsem se rozhodla zvolit území, kam se už odmalička toužím podívat. Aljaška. Osobně bych vybrala nějaké příznivé roční období, ale v doprovodu Niny a jejího únosce jsem poznávala chladnější, drsnější tvář této divočiny. Docela nedávno jsem vstřebávala poučky pro přežití v pouštních podmínkách, tentokrát jsem si zopakovala poměrně známá pravidla pro překonání pustiny mrazivé. Opět to byla napínavá jízda, nerovný souboj mezi dvounohým predátorem a jeho městem zhýčkanou obětí mě přiměl tajit dech, ignorovat řeči kolegů (i nadřízených), soustředit se, aby mi ze sluchátek neuniklo ani slovo. Dokonce jsem si střihla více než hodinu přesčas, abych před finišem nepřerušovala poslech.
"La Loba" měla našlápnuto k pěti hvězdám, ovšem přesun zpět do civilizace mě malinko zklamal. Hodně se hrálo na feministickou strunu a kromě toho bylo zřejmé, k čemu se schyluje. Přes uvedené výhrady zvedám nadšeně všechny čtyři palce pro nervy drásající thriller z atraktivního prostředí, kterému kromě dramatických situací nechybí také dobrá pointa a kupodivu i několik vtipných průpovídek. A z té Mattvyedovy básně mám husí kůži ještě teď, Martin Preiss odvedl skvělou práci. Jen škoda, že u nás zatím není vydáno více knih Alana Russella. 85%

45 24.10.2019

Poslední tři pracovní dny jsem trávila v podzemí moskevského metra, kam jaderná válka zahnala zbytky ruské populace. Ponurou atmosféru jsem na plné pecky vychutnávala především, když jsem pro přesun po rozlehlém komplexu užívala tzv. koridor, což jsou vlastně kolektory - stovky metrů dlouhé, mizerně osvětlené tunely a chodby plné různých syčících, šumících, hučících či poťukávajících potrubí.
Ve vyvolání pocitů odloučenosti, beznaděje a všudypřítomné temnoty román exceluje, umocněn záhrobním tónem Filipa Čapky, ovšem se zápletkou je to horší. Mladého Arťoma nejprve zastihneme u hlídkového ohně, kde poslouchá zkazky zkušenějších obyvatel metra. Poté je z nějakého záhadného důvodu vyvolen k vykonání obtížné cesty, při které na vlastní kůži poznává rozličné stanice a tamní podmínky, jednotlivé frakce (komunisty, fašisty, satanisty, Svědky Jeho nohy, kanibaly, jednoduše bordel) a vůbec magory všeho druhu. Jeden jako druhý jsou zasmušilí, tajemní, neustále filozofují a trousí mystické pindy. Dialogy zaváněly patosem a nepřirozeností, postavy byly převážně takové nijaké, bez pořádných osobností, ani hlavní hrdina bohužel není výjimkou. Arťom se tříská mezi průsery, ostatní lidé mu z nich nezištně pomáhají, zatímco on mudruje nad smyslem života a hledá ujištění o vlastní výjimečnosti.
K "Metru 2033" jsem se poprvé dostala zhruba před sedmi lety a tehdy jsem četbu brzy vzdala. Pravděpodobně bych nedočetla ani tentokrát, kdyby mi text nebyl předžvýkán v podobě audioknihy. Částečně za to asi může ne zcela dokonalý překlad s občasnými divnými obraty, zamrzí několik nedomyšleností ve fungování komunit, ale hlavně jsem se nebyla schopná s nikým ztotožnit, nedržela jsem palce a smrt mě nechávala netečnou. Za atmosféru bych dala možná i 5 rudých hvězd, zbytek literárních ingrediencí hodnotím průměrem, takže v souhrnu mi to vychází na +/-70%.

58 22.10.2019

Brala jsem "Erebos" z knihovny s notnou dávkou skepse, protože, co si budeme nalhávat, když mám náladu (a čas) na počítačovou hru, prostě sednu ke kompu a pařím. Čtení o tom, jak hraje někdo jiný, se interaktivnější formě stěží může vyrovnat. Kupodivu však příběh o školácích, co propadli tajemstvím opředené hře, nebyl vyloženě marný. Zápletka s virtuální realitou nevybíravě zasahující do všedních životů má své dobré momenty i úsměvné lochny v logice, nicméně v rámci young adult škatulky si není na co stěžovat. Správný věk pro tuto knihu jsem bohužel minula téměř o čtvrt století, nenašla jsem cestu k sobeckému, hormony zmítanému smradovi v hlavní roli ani k ostatním postavám. Nick se choval přiměřeně své pubertě, což nesnižovalo mou touhu vlepit mu pár výchovných, vzduchem chlazených.
Být mi nějakých 15 (+/- 3 roky), stačil by zážitek jistě na čtvrtou hvězdu. A mít k tomu všemu ještě camprlíka, možná by "Erebos" dostal plnou palbu. Za usedlé maminy (postižené PC hravostí) dávám tak 60-65%.

38 20.10.2019

"Já, hergot, nejsem nepříjemnej!"
Co je to za podělaný život a zkažený svět, když už člověk nemůže ani v klidu spáchat sebevraždu?! Doba se mění, společnost také a ne každý jedinec je schopen držet krok. Někdy se však může přikutálet kamínek, který spustí lavinu změn. Například čerství přistěhovalci v rozšiřující se čtvrti.
Zpočátku jsem se cynicky pochechtávala a říkala si: "No tebe bych chtěla za souseda, Ove!" Ale jak kapitoly ubíhaly, z té věty se vytrácel sarkasmus. Do finále bylo ještě daleko a já už bych s tím nevrlým chlápkem klidně sdílela dvojdomek. Našla jsem v něm několik mužů, co ovlivnili mou existenci: zásadového a společensky nepoužitelného manžela, poctivého a manuálně zručného dědu, přímého až nerudného otce, ba i v sobě jsem objevila cosi z Oveho.
Často jsem při poslechu v práci dusila smích, jindy zvážněla, chvílemi posmutněla, každopádně jsem se většinu času báječně bavila. Tolik humoru, moudra, skvělých postřehů i lásky... nádhera!
Teprve v závěru to autor trochu přeháněl s cukrkandlem (ne, že bych Ovemu nepřála), čímž ohrozil pátou hvězdu. O záchranu se postaral Jan Vlasák, jehož přednes považuji za naprosto geniální: ať šlo o hartusícího Oveho nebo třeba žvatlající tříleté děvčátko, vrhal se do textu s patřičným elánem a emocemi, jaké by mi při pouhém sledování řádků asi nebyly dopřány. Měla bych začít nosit klobouk, ať můžu uznale smekat. Snad bude stačit mé vděčné: děkuji (Fredriku Backmanovi, Janu Vlasákovi, všem, kdo se na knize pečlivě podíleli... a neměla bych zapomenout ani na čtenáře, jejichž nadšené ohlasy mě k románu dovedly). 90-95%

72 17.10.2019