Metla komentáře u knih

Máte doma malého biologa, co bez dechu naslouchá, když vyprávíte o zvířátkách? Pak by vám v poličce s dětskými knihami neměl chybět skřítek Medovníček a jeho příběhy. Cácorka v uplynulém týdnu poznávala ledňáčky, stěhovala kapry, letěla ve spárech orla, dozvěděla se více o včelách, zachraňovala štěňátko z rozbouřené řeky, krmila medvěda, stavěla pěkně vykutáleného sněhuláka a navrch prožila další Štědrý den. Příjemná knížka pro milovníky přírody každého věku.

16 02.06.2019

Marně vzpomínám, kdy naposledy jsem zavírala knihu TAK nasraná. Napsala jsem tuto větu a pro zklidnění se odebrala 35 minut perspirovat na eliptickém trenažéru, aby mi fyzická námaha ve spojení s nejepičtějšími skladbami od „Two Steps From Hell“ pomohly navrátit ochotu ke korektnímu vyjadřování.
Už nějakou dobu jsem plánovala seznámení s tvorbou Jodi Picoultové, v knihovně na mě z police svými rozměry zařvaly „Velké maličkosti“, pročež jsem uplynulé čtyři dny trávila soudním procesem a událostmi, jež k němu vedly. Ve skutečnosti jsem na těch 500 stran potřebovala dva dny, ve zbylých jsem měla minimum času na čtení. Jinak řečeno: styl autorky mě chytil, píše velmi lidsky, osobně, s citem pro detail, jak to mám ráda a jak mě to baví. Není problém se s postavami ztotožnit, oblíbit si je, pochopit i Turka navzdory hlubokému nesouhlasu s morální špínou, kterou je obklopen a prostoupen.
V úvodní třetině jsem byla nadšená: soucítila jsem, zuřila nad nespravedlností, držela jsem všechny palce porodní sestře Ruth a říkala si: konečně! Konečně afroamerický charakter, který se svou pílí vymanil z harlemských stereotypů, aniž by měl potřebu neustále upozorňovat, jak je na každém kroku diskriminován. Ups! No tak nic, nevydrželo to, postupně ublíženost vyhřezla až do žlučovitého stavu - za daných okolností sice pochopitelného, leč v hrázi mých sympatií vznikly trhliny.
Ještě bych překousla černobílost zápletky, prezentující tři strany konfliktu:
1) rasistické aktivní bělošské zlo ve formě vymaštěných zastánců bílé nadřazenosti,
2) rasistické pasivní bělošské zlo ve formě ostražitosti pramenící z předsudků,
3) utlačované černošské dobro.
Jodi Picoultová ve svém oikofobně působícím sebemrskačství zachází do takových extrémů, že zasmát se vtipu, který si utahuje z jiné rasy, vás zařadí mezi opovrženíhodné aktivní rasisty. Nehodnotíte lidi podle barvy kůže, ale ani denně nevzdáváte díky a nestydíte se za to, že jste se narodili s výhodou světlé pleti (a ke svým úspěchům tedy zákonitě vyšplhali po sehnutých, krvácejících černých hřbetech)? Jste pasivní rasista! Máte v těle více melaninu? Pak automaticky trpíte pod bělošskou nadvládou, jiné problémy vás nesužují (a pokud ano, můžou za ně běloši).
Ve věznicích je více barevných, autorka neváhá přijít s důvodem: velká část jsou nevinné oběti systému, zatímco zločiny bílých jsou justicí ignorovány. Náplast tělové barvy je světlá - rasismus! Tato díra na trhu byla zaplněna, vyrábějí se i náplasti hnědé a bezbarvé (průhledné), ovšem taková informace se paní Picoultové nehodí do krámu.
Nebyla jsem v USA, nemíním popírat napáchané křivdy, nicméně tvrdit, že rasismus je úplně všude a k tomu je výhradně bělošským povahovým rysem - ostatní etnika jsou láskou přetékající neviňátka, to mi připadá silně neobjektivní.

Každý z nás pochází z jiných poměrů a je něčím omezován: někdo špatně slyší, jiný není dost vysoký, další se narodil do chudé rodiny atd., a každá rasa (i jednotlivec) má svá specifika. Bílí sprinteři jsou pomalejší než černí, Pygmejové se asi nestanou basketbalovými hvězdami, ženy neskočí 8,5 metru do dálky a muži nemohou rodit, to je prostě fakt. Můžeme se smířit se svými limity, můžeme se je snažit překonávat, ale používat je jakou věčnou výmluvu pro své neúspěchy a munici k útoku... ne, to nežeru.
Lidstvo obsahuje určité procento primitivů, schopných nenávisti/agrese z malicherných příčin. V životě jsem takových potkala málo a věřím (chci věřit), že jde o výjimky. Mám pochopení pro lidi s předsudky, získanými na základě opakovaných negativních zkušeností - sama mezi ně patřím. Nebudu se omlouvat za svůj odpor k asociálnímu chování, ani za četnými zážitky podporovanou nedůvěru k sociálně vyloučivším se LIBOVOLNÉ barvy pleti. Tři roky práce mezi nimi zřídka přály pozitivním emocím.

Měla bych asi jít spálit další kalorie, radši svůj výlev uzavřu: „Velké maličkosti“ jsou výborně napsaný román, který se zvrhnul v manifest sociálního inženýrství a propagaci multikultury ve stylu „ten hranatý konektor napasujeme do kruhové zdířky za každou cenu“. Neochota opustit obviňující, fanaticky moralizující tón ve spojení s kýčovitým závěrem u mne spustily dávivý reflex, ráda však vyhledám další díla Jodi Picoultové - snad vyváženější, nesnažící se vkládat flagelantské důtky do rukou všech, co se provinili příslušností k bílé rase. V mládí bych se jich ochotně chopila, za posledních 15-20 let jsem nicméně dospěla k poznání, že realita je složitější než utopické ideály. Až zmizí VEŠKERÉ rozdíly mezi lidmi (až budeme mít všichni totožné odstíny, pohlaví, váhu, výšku, majetek, inteligenci, víru, morální standardy, nulové ambice atd., zkrátka až z nás bude homogenní masa robotů), potom třeba zmizí ze světa konflikty a nespravedlnost. Zatím necítím nutkání sypat si hlavu popelem za zločiny kdejakého vyholeného bezmozka, kát se za hříchy předků, ať domnělé či skutečné, a už vůbec ne za koloniální choutky světových velmocí. Kdo, kde a s jakou vizáží se narodil, na to nemáme vliv, předhazovat to lze maximálně rodičům... a snažit se žít tak, ať se za sebe nemusíme stydět. 70-75%
Pokud jste dočetli až sem, gratuluji a děkuji za trpělivost :-).

57 01.06.2019

Samo počasí se přizpůsobilo ponuré Atmosféře knihy a neničilo deprimující zážitek slunečními paprsky - déšť, chlad, bláto a věčně zamračené nebe pomáhaly hladce vklouznout do mozaiky hororových příběhů a gurmánsky vychutnávat. Však víte: s vystrčenými malíčky zvednout, ohmatat, očichat, zlehka okusit první slova... a lupnout to do sebe!
Objevování různých paralel - literárních, historických i filozofických, bylo hodnotným bonusem; knihu lze ovšem doporučit také těm příznivcům strašidelných povídek a románů, kteří z libovolných důvodů (nemají načteno, nepoznají odkazy atd.) nechtějí nebo nemohou nahlédnout pod povrch.
"Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr" zaujme v regálech knihkupectví už svou nadstandardní velikostí v pevné vazbě a vkusném přebalu, uvnitř provází dějem množství stylových černobílých ilustrací, povedl se překlad (netrčely z něj žádné nesmysly), redakce zaklopýtala jen minimálně. Knihu jsem původně měla půjčenou (díky, Majkle), ale okouzlila mě natolik, že jsem si pořídila vlastní výtisk. K dokonalé pětihvězdičkové vychutnávce si nejspíš budu muset prostudovat související komiksová díla. 80-85%

25 30.05.2019

Román na mě vykoukl z regálu v obecní knihovně: švédské detektivka, Wallander, hmm, to je nějaký relativně úspěšný seriál, ne? Měla jsem „Mrtvé ve člunu“ raději nechat plavat, jak jsem si prosíravě radila v průběhu bilancování po první třetině.
Atmosféra mohla být tísnivější: autoři poznamenaní totalitou by rozervané Lotyšsko zvládli zahustit přesvědčivěji a do větší hloubky. Hlavní hrdina je zoufale obyčejný, nejistý, zmatený: dostat bůra pokaždé, když se zeptal „co nevidím, co jsem přehlédl, co tady dělám“, zafinancovala bych si zubní implantát. Holt potřebuji charismatičtější postavy - chlap nemusí být zrovna superman jako Jack Reacher, uvítala bych však rozhodnější typ s pečlivějším plánováním i postupem. Wallander byl pouhý chaoticky poletující pytlík ve větru, kterému občas přifoukávaly šťastné náhody. U ženské bych ráda znala důvod, proč se do ní zamiloval - tentokrát to prostě nevím, jelikož dialogům chybí jiskra a o neodolatelném vzhledu jsem nenašla zmínku... zoufalství a zranitelnost mi ke splašení hormonů muže v krizi středního věku přijdou trochu málo.
Množství vět, odstavců, ve výsledku celých stran je naprosto zbytečných: já sice chápu, že policejní práce takhle asi vypadá - spousta tápání, dotazů na jedno brdo a opakujících se myšlenek, čtenářsky to ovšem není atraktivní (=plýtvání lesy a čtenářovým časem). Zápletka příliš neponoukala mou zvědavost: překvapila jedině svou nedotažeností a vlastně jsem dočetla jen proto, abych nevzdala druhou knihu v krátké době. Autor inzeroval pachatele hned od prvního setkání příliš očividně a jeho snaha odvést pozornost k jinému podezřelému byla přinejlepším nešikovná. Nalezení veledůležitého testamentu raději nebudu komentovat, mé nevěřícné odplivnutí by vyžadovalo spoilery.
Ve finále zůstalo více otázek než odpovědí (např. proč vlastně ti mrtví skončili ve člunu a ne jako krmení pro ryby; vysvětlení ani tak nekulhalo, jako se stěží nemohoucně plazilo). Možná budou další fakta následovat v příštím díle, rozhodně se ho však nechystám číst.
Nejzajímavější poznatek z románu je ten, že si všichni Švédi soudružsky tykají. Tak teda sbohem, Henningu, pro mne jsi svá díla zřejmě nepsal, třetí hvězdu Ti dávám s krajním sebezapřením. 50%

29 28.05.2019

Jako epizody animovaných pohádek mohou jednotlivé krátké příběhy ze světů Disneyho a Pixaru (Toy Story, 101 dalmatinů, Tarzan, Aladin, Malá mořská víla) fungovat bez problémů, ovšem v literární formě bych to přirovnala ke skluzavce z neopracovaného dřeva: na pohled sice docela hezké, moc dobře si však nepojezdíte a brzy jste dole s třískami v zadku. Nad ilustracemi nehodlám ohrnovat nos, také jsem je jako Metlička žrala a tady navíc nejde o soutěž ve vkusu. Cácorka si knížku půjčila z knihovny už podruhé, takže ke svým průměrným dojmům přihodím na misku vah tu nejhmotnější hvězdičku ve formě dětské spokojenosti.

18 27.05.2019

Mordovala jsem se s touhle knihou ostudně dlouho, jelikož vyžaduje od čtenáře plnou pozornost, pekelné soustředění a žhavení mozkových závitů. Potřebně odpočinuté piliny, připravené jakž-takž vstřebávat teorie Petera Wattse, jsem měla prakticky jen po ránu. Večer se mi příliš často stávalo, že jsem musela nějaký odstavec číst několikrát a stejně jsem furt čuměla jak Maruška na 13 měsíčků.
"Slepozrakost" je náročný román, jehož hlavním obsahem je člověk a jeho mysl, jeho vědomí, vnímání, poruchy, pocity, vztahy... příběhová linie o setkání s mimozemšťany je vlastně podružná, pouhé exotické koření. Nahlédneme pod pokličku psychologie, filozofie, sociologie, biologie, biochemie i dalších vědních oborů, budeme doslova zahlceni postřehy a informacemi. Na konci knihy jsou dodatky a vysvětlivky, ovšem polovina z nich mohla být klidně napsána čínskými znaky a rozuměla bych jim zhruba stejně.
Vědět, co mě čeká za intelektuální smršť, zvolila bych k četbě klidnější období - až se za nějakých 20 let dcera (možná) odstěhuje a já (možná) půjdu do důchodu. Třeba tou dobou mírně nabifluju potřebné obory a ke knize se vrátím. Nebo taky ne.
Vypotím sem 70%, ať nejsem za trubku;-), na víc má inteligence nestačí.

29 26.05.2019

Na školách v USA se rozšířil takový nešvar a bohužel nesouvisí se slovem „prcat“. Nezapadáte-li do kolektivu, stanete se dost možná terčem šikany a pokud se vaše psychická labilita sloučí s přístupem ke střelné zbrani... některým se život radikálně zkrátí, jiným ošklivě zvrhne.
Vernon Brian Little se ani nestačí divit, jak rychle jeho osud nabere směr střemhlav do prdele (jestli jsem Vás teď pobouřila, téhle knihy se nedotýkejte ani násadou smetáku). Vcelku obyčejný puberťák z nižší střední třídy je konfrontován s potřebou justice a společnosti někoho potrestat, se silou médií a související snadnou manipulací s veřejným míněním, s chybami dospělých i svými vlastními, zkrátka poznává lidstvo z jeho odvrácené, značně nelichotivé stránky (místy až přepáleně negativní). To vše podáno v živočišně odlehčené mluvě mladistvého ne přímo burana, ale přece jen kluka odkojeného televizí, což jeho srážku s realitou činí tím překvapivější. Značná část Vernových postřehů a přirovnání je úžasně trefná, až se tomu ani nechce věřit s ohledem na časté komolení různých jmen a slov, naznačující nevalnou úroveň vzdělání.
Držela jsem tomu nešťastnému hajzlíkovi palce, chytala se za hlavu nad hovadinami, kterých se ve své naivitě dopustil a smiřovala se s nezbytností ne právě veselého konce. Finále bylo jak drátem do oka; odpustím si spoilery, ovšem zápletka ztratila na věrohodnosti a pointa mi přišla zoufale triviální. Snad proto, že jako ateista odjakživa vím, kde hledat pomocnou ruku: na konci své paže a ne někde v oblacích. Rozumím, v jiných kulturách to může být objev - originální a odvážná myšlenka (nebo kacířství zasluhující kamenování).
Každopádně ty dva dny ve společnosti Vernona Bimbase Littlea měly švih a právě pro takové zážitky mám ráda Čtenářskou výzvu.
P.S.: Nezaškodí se trochu orientovat v americké kinematografii a hudbě, autor nešetřil popkulturními narážkami.

30 24.05.2019

"Město schodů" patřilo k nejzajímavějším fantasy titulům, které jsem loni přečetla, přesto se mi do druhého dílu nějak nechtělo. Trvalo bezmála rok, než jsem se do "Města mečů" dostrkala a hned jsem měla důvod zajásat. Otěže příběhu totiž převzala generálka Turyin Mulagheshová, herdek baba, která má vždy po ruce ostré slovo... nebo ještě pádnější argument ve formě pěsti či libovolné zbraně.

"Můžeš sem laskavě jít, posbírat si svýho kamarádíčka a odtáhnout tu jeho hloupou prdel zpátky do zaprděný hospody tvýho bráchy?"

Ano, generálka mě bavila, narozdíl od její poněkud mdlé předchůdkyně. Bohužel to nestačilo. Nevím, v čem byl zakopán canis lupus familiaris, ale úvodní třetinou knihy jsem prolézala tempem invalidního slimejše. Potom na scénu dorazil Sigrud a kletba byla zlomena, zbývajícími stránkami jsem prosvištěla jako voortyaštanský meč.
Přes veškeré záhady, božstva, strhující akci, detektivní pátrání a politické tanečky bych „Město mečů“ zařadila mezi protiválečné romány. Sice nabízí myšlenky na téma „válka je hnacím motorem pokroku“ a další krutá moudra, jaká nelze šmahem zamítnout, zároveň však jasně, nekompromisně sděluje, že válka je svinstvo a kdykoliv vezmeme život jinému člověku, zabíjíme i sebe; před svými činy se nikdy neschováme.
Abych to shrnula a srovnala s prvním dílem: zápletka nepřišla s ničím extra novým a přinesla jen málo překvapení, prostředí tolik nefascinovalo, postavy a dialogy byly šťavnatější, emoce silnější, poselství naléhavější. Zaseknu sem čtyři ostře nabroušené hvězdy... v méně rozkolísaném duševním stavu jich mohlo být i pět. 85%

32 23.05.2019

"Vlk" se obalem tváří jako horor, anotací odkazuje spíše ke sci-fi a vlastně není ani jedním z těchto žánrů. Navzdory přítomnosti "upírů", přesněji Karanů - bytostí z jiného vesmíru, si čtenář neužije mnoho strachu; nechybí krev a napětí, ale ani na chvíli mě nenapadlo hryzat si nehty v obavách o osud hlavního hrdiny. David Valentine je nechutně dokonalý, všechno mu vychází. Stává se členem odboje; v úvodní polovině knihy sledujeme ve volně navazujících epizodách Davidův výcvik, získávání zkušeností a postup v hierarchii rebelů. Povstalecká organizace nepůsobila přísně vojensky, tudíž bych překladu vytkla zbytečné vykání - to se přece mezi mlaďochy nenosí, byť je jeden z nich lampasák.
Román se sice odehrává v budoucnosti, kdy Karané okupují Zemi a lidstvo jim slouží jako zásobárna potravy a otroků, sci-fi prvků však nalezneme minimum a bez výjimky souvisí s mimozemšťany. Lidé žádnými moderními technologiemi nedisponují, naopak, Knightem vyobrazený postkatastrofický svět se nejvíce podobá divokému západu - samí farmáři a zálesáci, sem tam automobil či zmínka o chátrajícím velkoměstě. Dozvíme se samozřejmě také něco o Karanech, odkud a proč přitáhli, kdo je jejich nepřítelem a tedy spojencem lidstva... vtíraly se rozpačité vzpomínky na seriál "Stargate".
Druhá polovina knihy má provázanější děj, svižně šlapající příběh se snaží o myšlenkovou hloubku, nicméně nepřekročí stín prosté oddychovky. Čekala jsem něco trochu jiného než dobrodružný román s dostatkem akce, romantiky a zřetelně vymezeným dobrem a zlem, přesto nejsem zklamaná. "Vlk" je nekomplikovaná četba spíše pro mladší čtenáře; mít méně najeto, sháněla bych se po dalších dílech. 70%

24 22.05.2019

Dva pavoučci dělají ve stodole tak dlouho krávoviny, až jsou v klobouku odvezeni do města, kde zažívají různá krotká "dobrodružství". Hned se jich někdo ujme a vezme je do cirkusu, na svatbu, prostě absolvují společenské události, kterým se já osobně vyhýbám zhruba stejně důsledně jako návštěvě pánského záchodu v zaplivané nádražní putyce. Snažila jsem se nedat najevo despekt, číst s nadšením, ale málo platné, cácorku knížka ani tak nebavila a po dvou večerech jí vystavila stopku. Průměr po stránce obsahové i výtvarné.

19 21.05.2019

Knížka stručně a především výtvarnou formou sděluje, jaké jsme my lidi bezohledné, škodlivé bestie, rozvracející ekosystém a ubližující zvířátkům. Tím podstatným nejsou rozhořčené texty, nýbrž přeplácané obrázky, nutící "čtenáře" k hledání různých detailů: "Gepard je sice neuvěřitelně rychlý, ale kulce neunikne. Když budeš rychlejší, uvidíš jich tady 8." (Asi gepardů, kulky jsem nenašla). "Někdo zahodil 3 pytle s odpadky. Vidíš je?" (Ne, pokud to nejsou ty tři divné, neidentifikovatelné objekty).
Skoupá na množství informací, náročná na pozornost, ale pro soutěživé milovníky zvířat vcelku pěkná publikace. Cácorku to zpočátku bavilo, první večer spolupracovala a počítala vzorně, později ztrácela koncentraci i zájem (hledej si sama, mámo).

18 20.05.2019

Ideální knížka pro začínající čtenáře. Jednoduchý text vysázený velkým psacím písmem, místo některých slov vložené obrázky, na každé stránce vesele barevná ilustrace. I předškolní cácorku bavilo sledovat řádky a doplňovat správné výrazy, když jsem se s prstem na obrázku odmlčela. Snad jí utkvěly v kebulce nějaké ty informace o zvířatech - proč se prasata válí v blátě, k čemu krávě slouží oháňka, kolik času trvá, než se z vajíček vylíhnou kuřátka a podobně.

19 20.05.2019

Druhé vydání této útlé knížky je provedením vkusnější proti prvnímu, příjemným bonusem jsou především ilustrace Tomáše Kučerovského.

Povídka "Hrebor Podivín" je z dob slovanského dávnověku, kdy lidé žili ve spřízněných či znepřátelených rodových klanech a svět kolem nich byl plný démonů a bůžků, neviděných, přesto ovlivňujících existenci každého jednotlivce. Pokud má někdo smůlu už při narození, jako starostův syn Hrebor, nečeká jej právě laskavý osud.
Zpočátku mi příběh sedl jak půlky do polstrovaného křesílka, měl prazvláštní atmosféru, ani mi příliš nevadil minimální výskyt dialogů, leč postupně začal autor honit mnoho zajíců a jeho vyprávění se zvrhlo v tlachání dědy Simpsona – útržkovité a plné odboček. Na patře mi zůstala pachuť promarněného potenciálu.

Povídka "Poklad Stolinů" je teskně pochmurný příběh o jedné malé výpravě – původně za dobrodružstvím a bohatstvím, nakonec však za osudem, sebeurčením. Prostě klasické putování temnými hvozdy a ještě temnějším podzemím, střety s mocnými magickými silami i hordami přirozenějších nepřátel. Kořením je slovanská zádumčivost, která brání hrdinsky patetickým závěrečným projevům. Děj nenabízí nic nového a často jsem si připadala jako při čtení scénáře od talentovaného Pána jeskyně ke hře Dračí doupě.

Třetím textem jsou „Poznámky překladatele“, snažící se na několika stránkách rozšířit a přiblížit mytologii autorem popsaného světa – přidává poznatky o historii, životě, zvycích a vybavení národa Slenganů.

Čekala jsem více originality, ovšem pro tu melancholickou atmosféru hodnotím knížku lehce nadprůměrně a něco málo přicmrndnu za pečlivou redakční a výtvarnou práci.

26 19.05.2019

Věk hltání conanovek mám už polovinu života za sebou, ale když se mi druhé vydání dostalo do spárů a jevilo se objemem vhodné k cestování po mastné tyči, dala jsem Conanovi zase po dlouhé době šanci. Jeho dobrodružství se tentokrát odehrává za hradbami Hyrthu - kníže Beldorin postrádá dceru a obrovitý cizinec vypadá jako člověk naprosto ideální k řešení (drcení) problémů.
Děj je rychlejší než průjem, nikde se zbytečně nezdržuje. Praskání kostí a chlístancům krve čtenář neunikne, snad akorát žhavých scén s vnadnými ženami si barbar příliš neužije (což z mé strany není výtka:-)).
Příběh nikoho neposadí na zadel promyšleností, v mém věku už se jevil předvídatelný a také dialogy byly poněkud toporné. Červenákův Conan není povahou ten pravý howardovský, nicméně v mých krvelačných x-nácti bych z něj chrochtala blahem. Pokud tedy máte v oblibě přímočarou hrdinskou fantasy, "Conan a svatyně démonů" není špatnou volbou.

26 18.05.2019

Učarovaly mi obálky "Kočičích nocí" a tak jsem se rozhodla zase jednou podpořit českou tvorbu (když se naskytla příležitost výhodné koupě).
Styl Blanky Jiruškové nedává nic zadarmo, což je dobře, nicméně je pro mě příliš ženský – poeticky jemný, soustředěný na emoce, nikoliv na děj. Kromě toho mi není blízké divadelní prostředí, tolik podstatné pro příběh a značnou část vystupujících postav. Přesto jsem při čtení nijak netrpěla, akorát jsem nebyla dostatečně zaujatá. Ovšem v druhé půlce jsem se zvláštnímu kouzlu knihy přece jen poddala, přistoupila na atmosféru čistoty, odvahy a šlechetnosti lidí, vzdorujících démonické mocnosti. Dokonce i ten, kdo zde zastupuje temnotu, vzbuzuje pouze strach pramenící z neznáma – nedokázala jsem jej vnímat jako skutečné zlo.
Mnohé zůstalo nevyřčeno, další díly tedy rozhodně mají na čem stavět a já už budu vědět, v jakém duševním rozpoložení po nich sáhnout. Blanka Jirušková získala mou pozornost, i když jsou pro mě (v literatuře) přirozenější i atraktivnější špinavé, více realistické světy a jejich „hrdinové“, jak je tvoří např. G.R.R. Martin, J. Abercrombie nebo S. Lynch.
Za lehce nevyvážený dojem z četby bych dala stěží 70%, musím však zhodnotit také pečlivou redakční práci, nádhernou obálku a příjemný bonus v podobě ilustrací. Takže se ráda přikloním ke čtyřem hvězdám.

24 17.05.2019

Joe Kurtz není typ člověka, kterému by se problémy vyhýbaly... a on se jim taky nevyhýbá, řeší je po svém, účelně, chladně. Útočí na něj zabijáci z jeho vězeňské minulosti? Čtenář je může maximálně politovat, vychutnat si bez obav jejich skon a ještě se přitom pobavit Kurtzovým černohumorným přemítáním, zda při akci využít jako živé štíty dva rozmazlené malé spratky. Joe ovšem není záporný hrdina, vrchním padouchem je tentokrát bestiální seriový vrah.
Autor hraje s odkrytými kartami: náznaky tajemství nevydrží déle než několik stránek, Simmons vše servíruje lopatou přímo do ksichtu, čtenář nemusí nad ničím bádat. Na jednu stranu je to asi trochu škoda, nicméně beru tuto sérii jako akční thriller, nikoliv detektivku.
Do knihy jsem se okamžitě zažrala a naházela ji do sebe s chutí, na své současné poměry velmi rychle. Dvakrát mě zarazila jakási překladatelská nesrovnalost či přímo blbost, v závěru jako by pan spisovatel ztrácel dech a pomohl si několika ne právě košer berličkami. Celkově jsem si mrazivý pobyt v zasněženém, krví nasáklém Buffalu skvěle užila a jsem zvědavá, jak (jestli) se drsňák Kurtz v "Krutém osudu" pochlapí ohledně své dcery.

35 16.05.2019

Věnovala jsem "Krvavému kšeftu" včerejší den, dostala jsem se na stranu 123 a položila si následující otázky: Zaujala mě zápletka a chci vědět, jestli se najde pohřešovaná dívka? Je mi sympatický hlavní hrdina? Líbí se mi autorův literární styl? Odpověď zněla 3x "ani ne", což vedlo k dalšímu dotazu: Je nějaký důvod pokračovat v četbě? Když se do něčeho pustím, mám ve zvyku to dokončit. Ale: život je krátký a mám k dispozici kvanta jiných knih, proč tedy ztrácet čas u stěží průměrného pokusu o detektivku drsné školy, devalvované kostrbatým překladem?
Jestli vám nevadí metrosexuální soukromé očko, co věčně řeší svůj šatník a vzhled, při práci i v soukromí se chová jako debil a opakovaně otravuje nepovedenými vztahy s opačným pohlavím, možná by se vám "Krvavý kšeft" mohl trefit do vkusu. Osobně dávám přednost literatuře, ve které si oblíbím (alespoň nějaké) postavy, dialogy nejsou jak ze špatného scénáře a na překladu mistr Jouda nepodílel se.
Úvodní třetinu bych ocejchovala na 45% a šup s tím zpátky do knihovny.

V tomto pro mne poněkud nervózním období jsem potřebovala knihu, jejíž obsah prosviští mozkovými závity zcela bez odporu. Jelikož mi doma zůstal "Sharpův triumf" coby odmítnutý dar (Tvoje škoda, táto, touhle sérií stojí za to potrápit oči), přičemž první díl představoval svižné a zároveň historicky poučné dobrodružství, volba byla snadná.
Děj se opět odehrává v Indii, Sharpe se honosí seržantskými frčkami, leč baží po důstojnické šavli. Chudinské poměry, ze kterých pochází, a s tím související absence modré krve a vzdělání, dělají z jeho touhy vlhké sny vzdálené realitě. Britské dobyvačné choutky a neochota indických hlavounů podvolit se směřují k nelítostné bitvě, kde i kluk ze sirotčince může prokázat své kvality.
Román dává dostatek prostoru ústředním hráčům konfliktu: tehdy ještě nepříliš proslulému generálovi Arthuru Wellesleymu na straně Britů a plukovníku Pohlmannovi v žoldu Indů. Pro potřeby Sharpova příběhu zde máme pár víceméně fiktivních padouchů, ovšem seznámíme se s několika skutečnými historickými osobnostmi, staneme se svědky jejich duševních pochodů, budeme nahlížet do mapy a stát u zrodu taktiky, pozorovat šachy s tisícovkami lidských životů. Přesouvání figurek v první polovině nezbytně vyústí v masakr u vesnice Assaye, kde spisovatel nešetří krvavými scénami.
Bernard Cornwell nabízí detailní pohled na tehdejší armády a různé nešvary, s jakými se museli potýkat prostí vojáci i důstojníci. Většina informací působí věrohodně a v hodinách dějepisu by se nikdo nenudil, kdyby byly podávány v tomto dechberoucím stylu. Nu, pane Sharpe, vysloužil jste si ode mne (navzdory nedbalé redakci) čtyři nablýskané frčky a ráda s vámi absolvuji další dobrodružství na pozadí historických událostí.

26 14.05.2019

To se takhle ráno probudíte s pořádnou kocovinou, kouknete do zrcadla a jsou tam, přímo na vaší hlavě! Ne zrovna parohy, ale... co je tohle za delirium tremens, trčící pár objektů přece patří na lebky přežvýkavců! Ovšem vliv rohů na okolí je náramně zajímavý, znepokojivý a svým způsobem přináší užitek.
Chvílemi bez dechu a s pootevřenými ústy jsem hltala, co všechno osud naloží těžce zkoušenému hlavnímu hrdinovi, jaké změny ho postihnou, kam až budou sahat jeho čerstvě nabyté schopnosti.
Láska, zrada, vina, víra, dobro a zlo – to jsou vcelku tradiční ingredience mnoha příběhů. Joe Hill však nemá ve zvyku řídit se klasikou a hravě jí obléká odvážný overal utkaný z absurdity. Nebojí se experimentů a kontroverze, praštěný nápad umí naroubovat na naši realitu a dotáhnout téměř k dokonalosti. Téměř: ve druhé polovině začne být zápletka poněkud repetitivní, když události sledujeme už potřetí z pohledu další osoby. Válcující tah na branku zeslábnul - ne, nezačala jsem se vyloženě nudit, nicméně jsem musela přísně plesknout ty prstíky, které se natahovaly po páté hvězdě.
Druhý autorův román je natřískaný emocemi i myšlenkami; jsem zvědavá a těším se, čím mě Joe Hill překvapí příště. 85%

39 13.05.2019

"Já, legenda" je příběh o muži, který po globální katastrofě zůstal (pravděpodobně) posledním svého druhu. Čtenáři se stávají svědky existence Roberta Névilla, způsobu jeho přežívání, každodenních povinností, nočních střetů s "upíry", ale především zkoumají jeho psychiku a emoce, změnu postojů v průběhu času. Nedostatek charakterů vynahrazuje hutná atmosféra, myšlenkový přesah, nechybí ani pár akčních scén. Novela má skutečně minimum slabých míst a s odstupem pětašedesáti let neztratila nic ze své atraktivity. 85%
Druhou polovinu knihy vyplňují povídky. Výrazně z nich vyčnívá "Nepříčetný dům", který s citem pro detail ukazuje proměnu jednoho člověka, ztrátu jeho snů, iluzí a tragické zhroucení (80%). Povedené "Kdo je na drátě", rovněž pracuje s lidskou duší (70%). V obou příbězích si čtenář sám podle svého názoru a nátury může zvolit, zda se vše odehrávalo vlivem nadpřirozena, nebo hrdinům akorát straší ve věži.
V "Oběti" poznáme klasický předobraz filmových hororů o panence Chucky (65%).
Příjemně ponuré, temné, decentně mrazivé očekávání příchodu něčeho zlého - to jsou klady "Bílých hedvábných šatů" (65%).
Zbývající povídky mě neoslovily nad průměr.

26 12.05.2019