Metla komentáře u knih

Autor/ka anotace "Knihy posledního soudu" by si zasloužil/a rákoskou přes prsty a zavěsit za uši do průvanu. Connie Willisová vytrvale mlží, maximálně sem-tam něco naznačí, karty odhalí až na stránce 361, ale anotace už druhou větou vpálí čtenáři přímo do ksichtu, co se vlastně na cestě do středověku zvrhlo. Místo sílícího podezření a postupného objevování pravdy mi tak hlavou běželo: "Tak už to konečně vybal, ženská!"
První polovina románu skutečně vyžadovala notnou dávku trpělivosti, pro mě byla úmorně rozvláčná. Nevyčítám smysl pro detail, ovšem jako dost otravný vnímám spisovatelčin (zlo)zvyk zdůraznit momentální problémy hrdinů přinejmenším 3x až 5x v každé kapitole. Zatímco středověká linie hned od počátku šlape a drhne jen místy, peripetie z budoucnosti (která se odehrává za několik desítek let, nicméně nápadně připomíná 80. léta minulého století) mě nebavily a přivítala bych jejich výrazné zkrácení, upozadění. V podstatě pořád někdo někoho marně sháněl, přesvědčoval, osočoval a prudil. Kontrast k životu ve 14. století, chápu, přesto nuda (s výjimkou svižnější poslední třetiny).
Mnohem intenzivněji jsem si vychutnala poznávání středověku, ani tady si však neodpustím trochu brblání. Třeba nad logikou shozu, aniž by se řešily zanechané stopy; dále jsem nepochopila Kivrinin strach a předsudky na základě něčího nevábného vzhledu - od statečné průzkumnice z pokrokové doby bych čekala osvícenější postoj; plus pár dalších drobností. Psychika postav mi přišla relativně plytká a díky tomu jsem postrádala silnější emocionální dopad. Při sugestivním popisu utrpení a bezmoci jsem přirozeně posmutněla, ale slza mi neukápla, přitom potenciál byl na kvanta promáčených kapesníků.
Veškeré výtky bohatě vyvažuje schopnost autorky vtáhnout čtenáře do daného prostředí. Nepotřebovala k tomu žádnou akci, vystačila si s naprosto všedně působícími situacemi a pravděpodobným stylem života v dávných dobách. Významný je samotný myšlenkový přínos: tohle je jedna z těch Knih, co člověka donutí více si vážit toho, co má a považuje za samozřejmost.

Jak shrnout své dojmy z románu? Jsem moc ráda, že jsem "Knihu posledního soudu" přečetla... a že ji mám konečně za sebou. Linii z "budoucnosti" kydnu tři velmi upachtěné hvězdičky, živě vylíčenému středověku se pětkrát uctivě pokloním.

25 01.02.2019

Seznamte se s Havilandem Tufem, skromným obchodníkem, který brázdí vesmír ve své lodi „Roh hojnosti vynikajícího zboží za levné ceny“. Vaši společnost by tento obtloustlý obří poctivec nevyhledával a ruku by si s vámi dobrovolně nepodal, dotýká se pouze svých koček. Asociální přístup hlavního hrdiny si okamžitě získal mé sympatie :-).
V prologu nahlédneme do tragického osudu jedné planety a jejích obyvatel, potom se přesuneme prozkoumat tajemství ztracené lodi, zjistíme, jak si Tuf poradí s hladomorem na přelidněném S´uthlamu, proč kolonizátory Namoru sužují vraždící bestie a jak vylepšit souboje ve zvířecích arénách na Lyronice. Povídkám nechybí vtip, napětí ani moudrost, v podstatě je to jedna perla vedle druhé a propašovat do nich autor ještě o něco více humoru, neváhala bych s hodnocením nejvyšším. Takto jsem jednotlivým příběhům nasázela svorně po devadesáti procentech.
Zatleskat musím výbornému překladu a perfektní redakční práci, zamrzí neúplnost sbírky (u staršího vydání). Pamatuji si radost, s jakou jsem tuhle ohmatanou knížku ulovila v antikvariátu za 250,- Kč... a o den později mne málem udeřila Jozefína, když jsem čisté a voňavé výtisky objevila v Librexových slevách za pade. Vzal to šlak, nelituji ani koruny a nedávno jsem si novou, plnou verzi koupila také jako e-book. Těším se, až se znovu vydám na cesty s Hříbkem, Kalamitou a Havilandem Tufem, vesmírným Saturninem. 90%

22 31.01.2019

Svatá makrelo, celé čtyři týdny se crcat s jedním pětisetstránkovým románem! Vlastně je směšné, že jsem odložila Codrescuova "Mesiáše" a pak se pustila právě do této knihy, ale z mé strany teda žádný smích nečekejte - maximálně hořký úšklebek. "Kraken" totiž pracuje s podobnými tématy, akorát zcela odlišným způsobem: víra v kdejakou blbost, bláznivé kulty, konec světa, náboženství, zápletka je vlastně o válce mezi darwinismem a kreacionismem (jestli jsem to správně pochopila, což není vůbec jisté).
Navzdory smršti motivů a akce pro mě šlo o nezáživně frustrující čtení. Nejprve jsem dílo chtěla popsat v gastronomických pojmech jako gulášový dort pejska a kočičky, potom jsem zvažovala uchýlit se k výtvarnému, konkrétně abstraktnímu umění, nakonec mě však odpovídající příměr napadl při pohledu do pokojíku mé dcery. Mezi (s)prostým lidem Severní Moravy pro to existuje slovo MRDNÍK (naučila jsem se ho v útlém věku od otce, když vstoupil do mého pokoje, posléze mi maminkou bylo zakázáno daný výraz používat). Samozřejmě se v dětském pokoji povalují převážně hračky: plyšáci, figurky, autíčka, stovky dílů stavebnic, leporela, míčky i nafukovací balónky, sem-tam vykoukne panenka, nechybí kusy oblečení včetně bot, různé krabičky a krabice, ale také jiné předměty z domácnosti jako láhev od sprchového gelu, hřeben na psa, vařečka, prachovka, badmintonová raketa, krejčovský metr, holící strojek atd. Už jste si udělali představu? Tak si ten bordel převeďte do literární podoby a máte "Krakena".
Miéville po nadějném úvodu chrlí jeden absurdní nápad za druhým a dokonale mě tou nesourodou změtí přehltil, zmátl, po stovce stran utlumil můj zájem o přeplácaný děj plný šíleností na minimum a jen tvrdohlavost (ne, znovu se nevzdám!) mě přiměla dočíst až do konce. Brodili jste se někdy hlubokým blátem přes vypuštěný rybník a ještě vás při tom sra... sáli komáři? Tak úmorný pro mě byl "Kraken". Posledních 90 stran jsem byla odhodlaná dorazit na jeden zátah, i kdybych měla skončit u doktora Chocholouška. Závěr byl naštěstí snesitelnější, takže jsem splnila cíl bez újmy na duševním zdraví.
Hodnotila bych i méně než 45%, leč uznávám svůj podíl viny: nejsem správný druh čtenáře pro tuhle zběsilou tříšť absurdit a postav, u kterých nechápu co, proč a jak dělají. Pokud si ve švihlostech libujete a navíc znáte Londýn, třeba vás v "Krakenovi" čeká zábavná jízda plná překvapení.

23 30.01.2019

Hrát s touto knihou šachy, položila bych krále a přiznala porážku. Codrescu má příjemně svěží, barvitý styl psaní, ale tématicky mě "Mesiáš" neoslovil. Jste-li příznivci jazzu, měkkých drog, lehce alternativního stylu života, zajímají vás teologické otázky a máte smysl pro absurdno, nejspíš se vám tenhle román trefí do vkusu. Já se dostala na stranu 145 a na zbývajících 400 jednoduše postrádám dostatečné nadšení. Počkám pár (desítek) let, jestli náhodou do "Mesiáše" duševně nedorostu.
Pravděpodobně bych dokázala dočíst, ovšem proč se koupat ve vlažné vodě, pokud si mohu pustit teplou? No jo, těším se do vany, tak já ten příměr upřesním: proč otáčet stránky z čiré tvrdohlavosti, když kolem sebe mám desítky jiných knih, se kterými bych měla být kompatibilnější? Zdržím se hodnocení, z toho zdolaného minima bych však souhlasila se zdejším +/- průměrem.

„Chtěla jsem se rozdělit o svou těžce nabytou zkušenost, že si člověk nemůže svá občanská práva přibalit do kufříku a vozit si je jednoduše po světě s sebou.“

„Bez dcerky neodejdu“ jsem četla jako náctiletá žába a byl to pro mě silný, poučný zážitek. Do té doby jsem se nesetkala s tématikou zavlečených dětí a muslimy jsem „znala“ tak leda z mayovek. Nijak zvlášť jsem nepřemýšlela o poměrech v zemích, kde vládne Islám, o propastných kulturních odlišnostech. V tomto směru mi drastické zkušenosti Betty Mahmoody otevřely oči a přiměly mě uvědomit si, jaké mám štěstí, že jsem se narodila v ne právě dokonalé, přesto civilizované zemi.
Autorka v podobném duchu pokračuje i ve své druhé knize, tentokrát však nejde o souvislý příběh. Styl je mnohem útržkovitější, spíše dokumentární. Krátce prožijeme zpáteční cestu Betty a Mahtob, příval emocí po návratu do vlasti, věčnou nejistotu a obavy z manželovy reakce, nejdůležitější rodinné okamžiky následujících let, podrobnosti z natáčení filmu a především poznáme novou profesní dráhu spisovatelky, ženy, která se stala nadějí, inspirací i pomocí pro množství dalších rodičů, jejichž děti byly zavlečeny do zahraničí. Seznámíme se podrobně s několika případy, kde dominují převážně silné osobnosti bojující různými metodami o to, aby se jejich děti vrátily domů... nebo jim byla povolena alespoň návštěva. Ne vždy byl únoscem muž či muslim. A to je snad nejdůraznější apel románu: chcete-li založit rodinu, nesmíte myslet rozkrokem - zjistěte si o svém partnerovi, co se dá. Nelze vždy odhadnout, z jaké strany by v budoucnu mohly udeřit problémy, občas jim však jde předejít, ušetřit trápení sebe a své blízké. Třeba můj bratranec, velký cestovatel, odvolal třetí svatbu a tím pravděpodobně třetí rozvod, když svou nastávající vzal na týden do přírody. Zbavena výdobytků civilizace, projevila se nikoliv jako ženská do nepohody, nýbrž jako nesnesitelná hysterka.
Před desítkami let omlouval neznalost nedostatek informací, v současné době už jedině nepoučitelnou naivku může překvapit, když se její exotický princ z pohádek arabské noci změní po svatbě v tyrana. Bodejť, vždyť do něj odmalička hustili, že je středem vesmíru a ženy s dětmi jsou jeho majetek s jediným nárokem: v uctivém odstupu a náležitě zahaleny pokorně cupitat ve stopách svého vládce. Nabrnknete-li si v baru lehkou, poživačnou holku, tak se nelze divit, pokud lehkou, poživačnou a zcela nezodpovědnou zůstane i v roli manželky a matky. Jestliže nevhodným výběrem partnera zcurvíte život sobě, budiž, ovšem jakmile jsou ve hře děti, kolikrát v roli rukojmích, končí veškerá sranda. A o tom je poselství Betty Mahmoody, nehledejte snahu špinit muslimy a adorovat americké matky.
Za literární kvality bych knize dala maximálně tři hvězdičky, český překlad jí taky úplně nepomohl. Čtvrtou přihazuji za informační hodnotu a za ohromnou autorčinu oddanost, obětavost a odhodlání pracovat ve prospěch odloučených dětí i rodičů. Sice se mi nelíbí ten všudypřítomný podtón aktivismu, nicméně právě Betty a Mahtob byly prvním významným kamínkem, co strhnul lavinu a v konečném důsledku vedl k úpravám zákonů také na mezinárodním poli.

23 28.01.2019

Kapitán Báthory se vrátil do zalesněných křesťanských končin, kde poznává nového parťáka – mladého chorvatského šlechtice, zaplétá se do osudů jeho rodiny, stíná hlavy zlosynů a za asistence svého tajemného pomocníka čelí starým známým i pár novým démonům. Procenta odebírám za slabé nepřátele, odsouzené do rolí potupně chcípajících komparzistů, a také za hlavního hrdinu, který pro mě stále není po stránce charakteru dostatečně vybroušený.
„Ďáblova pevnost“ je chytlavé, dobře napsané (a dokonale neuzavřené) fantasy dobrodružství s atraktivním historickým pozadím. Nic víc, nic míň. Horší než první díl, lepší než druhý.

28 27.01.2019

Připojím se k té části čtenářů, které druhý díl "Dobrodružství kapitána Báthoryho" oslovil méně než první. Tempo příběhu je sice stejně rychlé, možná i zběsilejší, ale změnilo se prostředí – pouště a muslimská kultura s neustálým alláhováním jsou pro mě lákavé asi jako zácpa s prděním... nekamenujte mě.
Hlavní hrdina bohužel neprodělal žádný psychologický rozvoj k větší hloubce, akorát se stal uvědomělejším – v podstatě z ne zcela pochopitelných důvodů převlékl kabát. Loajalita k člověku, jehož si váží, je jedna věc, ovšem kde se vzala ta kapitánova ochota bez váhání mordovat souvěrce? Báthoryho společníci jsou na tom o něco líp, třebaže jejich charaktery také nejsou extra propracované.
Pochvalu zaslouží zápisky z Čelebiho deníku, děj příjemně osvěžují, klidně jich mohlo být i víc. Rovněž redakční práce dopadly na jedničku, stejně jako kvalitní provedení knihy.
Co dodat? „Brána Irkally“ je typická vata: navzdory spoustě putování, akce a dobrodružství se Báthory nepřiblížil ke svému cíli, tajemné schopnosti nadále odmítá ovládat, přibylo mu pár přátel a nadpřirozených nepřátel, to je zhruba vše. Zůstává svižně čtivý styl, takže na solidních, byť nenadšených 70% to v mých (ovšem přivřených) očích Kornel v potu tváře dotáhl.

27 26.01.2019

Fantasy dobrodružství s atraktivní příměsí historického románu. Kornel Báthory se potlouká slovenskými, maďarskými a rumunskými krajinami (zavzpomíná i na Prahu) a kosí nepřátele bodnými, sečnými i střelnými zbraněmi, přičemž většina z jeho obětí jsou vyznavači Alláha. Při hledání syna chrabrý bojovník občas natrefí na nadpřirozeno, jindy získá lidské spojence, ochutná zradu a porážku. Mohla bych vytknout určitou myšlenkovou plochost, přímočarost, jednoduchost příběhu, který se klikatí podle autorových rozmarů a na nějaké uspořádání či vnitřní logiku kašle, mohla bych upozornit na podobnost s jinými Červenákovými díly. Ale tím se nic nemění na skutečnosti, že jsem se při čtení skvěle bavila, odpočinula si a těším se na druhý díl.
Brokilon je nutno pochválit za perfektní redakci, akorát se infantilně přiznám: uvítala bych k téhle sérii ilustrace, vyloženě si o to říká. 75%

29 25.01.2019

„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“

Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek:
"Bryant, Arthur - projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis."
A co napsal ke svému nadřízenému?
"Davenport, Farley - vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa."
Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák:
„May, John - předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."

Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy.
Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“.
Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.

21 24.01.2019

Máte náladu na sérii o vetřelcích, ale všechny filmy znáte nazpaměť? Tato kniha je jedna z vhodných alternativ: "Probuzení" má tématicky nejblíže k prvnímu dílu, najdeme však ingredience prakticky z každé filmové části. Před dvaceti lety bych Lebbonovu výtvoru pravděpodobně nasypala pět nadšených hvězd a následně usedla k PC se záměrem přivodit si infarkt u "Aliens versus Predator" (hráči z řad pamětníků vědí, jak se cítil chudák mariňák).
Bohužel je mé mládí v hajzlu a do důchodu daleko, nadchnout mě vyžaduje něco víc, než trochu napětí s akčními vsuvkami. Uvítala bych u "Probuzení" hutnější atmosféru, lépe zpracovanou psychiku postav a (dle mého názoru) přítomnost Ripleyové celkem zbytečně omezila příběh. Osud posádky těžební lodi Marion je zřejmý od první stránky a důvod, proč se o nich Ripleyová v budoucnu nezmíní, byl odhadnutelný zoufale snadno. Mírně mě iritovala určitá technická zaostalost (např. svícení baterkami, šňůra holých žárovek v dole, ošetřování zranění pomocí kovových svorek). Také mi není jasné, proč musela posádka chystat zásoby pro dlouhou cestu vesmírem až na poslední chvíli, bez pořádného plánování, když o evakuaci věděli několik dní předem (nehledě na fakt, jak by vše potřebné dokázali naskládat v daném omezeném prostoru).
Na Vetřelcích jsem vyrůstala, dovolím si tedy podlehnout nostalgii a malinko "Probuzení" nadhodnotit: 70%. Objektivně bych zde měla vyleptat kyselinou tři hvězdy, leč krvelačná pubertální Metlička v mé duši urputně protestuje.

23 23.01.2019

V posledních patnácti letech se k absolutnímu hodnocení neuchyluji zrovna často, ale v případě "Utkaného světa" není proč váhat. Do příběhu jsem vklouzla jako do pohodlné vany s horkou vodou (kolem klid a přítmí prosvětlované hořícími svíčkami, plus různé voňavé pičičandy, prostě dokonalá pohoda) a nechala se hýčkat Barkerovou imaginací. Zjištění, že se jedná o starší autorovo dílo mě naplnilo úžasem, vzhledem k vyzrálosti a komplexnosti týkající se nejen zápletky, světa, atmosféry, myšlenek a pocitů, ale také postav. Všichni vystupující tvorové, ať už lidé, Divotvůrci či jiné entity, kladní nebo záporní, mají svou osobnost, přirozenou a uvěřitelnou navzdory fantastickým motivům. Hlavní hrdinové nepostrádají psychickou hloubku a snad žádnému čtenáři nebude dělat problém najít si svého oblíbence v pestré škále charakterů.
Ze všech dosud přečtených knih, co naznačují přítomnost skrytých, magických světů, existujících v naší všední realitě, mě tahle uchvátila nejvíce. Bez zbytečné popisnosti dokázala zprostředkovat jak atmosféru deštivé Anglie, tak pohádkového světa v ní. Příběh svižně ubíhá, udržuje v napětí a okouzlení od první do poslední stránky... připouštím, závěrečná třetina trochu ztrácela dech. Zběsilou akci střídá snová melancholie, zdánlivě drobné detaily následují velkolepé scény, vše jsem před sebou viděla v živých barvách.
"Utkaný svět" je převážně fantasy, místy však dechberoucí horor, chvílemi se objevují mysteriózní prvky, jindy psychedelické momenty. Bizarnost, morbidita a sex nemají tolik prostoru, jak bývá u tohoto spisovatele zvykem, vše je jaksi jemnější.
Nebudu se dál rozplývat, jen dodám: pokud ignorujete doslovy, tentokrát si jej přečtěte. Děkuji nakladatelství Laser-books za možnost vstoupit do tohoto fascinujícího světa a Milanu Žáčkovi za nádherný překlad.

27 22.01.2019

Na téma kolonizace cizích planet jsem v posledních letech četla několik knih a většinou jsem si dané téma dobře užívala. Těžištěm Scalziho příběhu však není průzkum neznámého prostředí, agresivní fauna či flóra a další problémy spojené se snahou podmanit si nové prostředí. Tohle všechno sice v knížce najdeme, jde však o pouhé křoví pro mezirasový konflikt a intriky v intrikách Koloniální unie. Což je docela škoda, protože ta dobrodružná složka s různými vnitřními spory šlapala bez problémů (stručnosti navzdory), zatímco širší vesmírné uspořádání, konflikty a politika mi zatím přišly dost zjednodušené, nepřesvědčivé jako kulisy z papundeklu.
Vedlejším postavám by prospěly propracovanější charaktery, nicméně starý známý John Perry z "Války starého muže" je stále sympaťák s mile sarkastickým nadhledem, dialogy mají šťávu, stránky se obracejí prakticky samy. Čtivosti ovšem podtrhává nohy určitá zkratkovitost a plytkost. Autor se pokouší o přidanou hodnotu, o zdůrazňování lidskosti (bez ohledu na to, kde a kdy se dotyčný narodil, jakou barvu má jeho kůže, kolik má očí, končetin atd.), ale jaksi to klouže po povrchu a působí popcornově.
Dilema ohledně hodnocení málem rozsekly závěrečné strany, kdy se snesl bůh ze stroje. Ani neměl tu slušnost připlachtit nenápadně, přistál s kvílením bánší, ohlašujícím vážné ohrožení čtvrté hvězdy.
Do vesmíru "Koloniálních válek" jsem určitě nezavítala naposledy - vrátím se ráda, až zase budu mít chuť na jednoduché, svižné scifko s mírným myšlenkovým přesahem. 70%

17 21.01.2019

Kniha s lákavým obalem a připitomělou anotací… Tenhle soubor povídek (relativně) známého polského autora bych rozdělila na dvě části: na krátké jednohubky a delší povídky. Zatímco první skupina jsou pouhé anekdotky, které budou mít i v mé paměti omezeného trvání, většina z obsáhlejších příběhů mě dokázala hlouběji oslovit.
Nejvíce na mě zapůsobil antiutopický „Víkend ve Spezeku“, následovaný „Vlčí vánicí“ z čtenářsky atraktivního prostředí U-bootu. Té těsně šlapalo na paty setkání s mimozemšťany ve „Farewell blues“, společně s lehce schizofrenním a hodně mrazivým „Buran vane z druhé strany“, nezaostal ani ostrý „Loisettin polibek“. Z kratších povídek nejlépe pobavila hned ta první, hororový vtípek „Koníček tety Konstancie“, zbývající stručné texty bych klidně oželela výměnou za jednu dlouhou povídku.
Nejsem zklamaná, ale možná má očekávání ohledně tohoto spisovatele byla malinko vyšší. Pochvalu si zaslouží překlad, redakční práce a již zmíněná roztomile znepokojivá obálka (nečíst knihu před lety, hned bych ji šoupla do ČV). Celkově hodnotím 75%, konkrétnější cifry a dojmy najdete pod jednotlivými povídkami.

13 20.01.2019

Rollinsův tradiční dobrodružný román - něco jako "Indiana Jones", říznutý "Akty X" a okořeněný "Šifrou mistra Leonarda". Kniha je dost akční a zvláště v druhé polovině rozvíjí švihlé teorie, nutící s úsměvem vrtět hlavou. No co, není to literatura faktu...
Od počátku je zřejmé, kdo jsou hlavní hrdinové (určení k přežití za všech okolností) a kdo jen figurky do počtu (s hlavním úkolem zemřít). Tento jev je však častý u většiny knih, takže jej nezmiňuji jako vyložené mínus; zkrátka nemohu přidat kladné bodíky za rozporuplnost charakterů. Tady máme klaďasy a těm máme držet palce, kolem nějaký ten nepodstatný kanónenfutr, tamhle jsou padouši, kteří nesmí uniknout zasloužené odplatě a bastafidli! Budiž, v nevinném rozpuku mládí jsem sice byla ochotnější na tato pravidla přistupovat, ale životem otřískaná Metla má pořád ještě ráda černobílé pohádky.
O něco větší problém mám s růžovou barvou. Proč je nutné do všeho cpát zbytečné romantické vzdychání?
Ještě více mě iritovala zabedněnost až tupost hlavních postav: ač experti, Rollins jim zuřivě šlapal na brzdu intelektu, zatímco nadměrně bystrým učinil nevzdělaného indiánského puberťáka.
Na dobrodružné oddychovky nekladu vysoké nároky a "Pohřbeno v hlubinách" zafungovalo podle mých aktuálních potřeb, bavila jsem se, mysl si odpočinula. Na čtvrtou hvězdičku to v rámci žánru stačí. 70%

15 19.01.2019

Rozpaky. Tohle je první slovo, které mi naskočí pro popis této knihy. Překombinovanost je druhé, roztříštěnost třetí… natahování čtvrté. Mohla bych ve výčtu ne právě lichotivých výrazů pokračovat, třeba zmínit navzájem si odporující informace – jde o autorčino občasné ignorování nastavených pravidel, nebo jsou to „hlavní plány a záložní plány a falešné plány“, jak je uvedeno na straně 362? U někoho se motivace jednání vyjasnily, u někoho zamlžily, k tomu přibylo do této hry intrik několik nových hráčů a pár jich zmizelo. Jednoznačným pozitivem pro mě byla absence Pinkertýnky ve druhé polovině románu, ovšem postavy s chromozomy XX mě v této sérii vůbec tak nějak... málo platné, serou je dokonale přiléhavý výraz. Našla jsem jednu výjimku z pravidla, Vilma Kadlečková tedy umí napsat sympatickou ženskou, akorát se jí tento typ osob zřejmě do příběhu nehodí.
Jak název knihy napovídá, děj se ve více rovinách propadá do temnot, což je nejvýrazněji demonstrováno na stavu hlavního (anti?)hrdiny Lucase Hildebrandta. Akce je minimum, vivisekce citů a psychiky maximum.
Navzdory kritickému tónu komentáře nemůžu tvrdit, že by se mi četlo obtížně. Naopak, slova si cestu do mého všedními starostmi roztěkaného cerebra nacházela příjemně plynule. Akorát obsah je jako zpřeházené puzzle, jehož dílky snad v závěru zapadnou na svá místa a vrátí mi uvadající nadšení z „Mycelia“. 70%

18 18.01.2019

"Brány Anubisovy" aneb dobrodružná plavba v proudech času. Brendan Doyle je literární odborník na básníky 19. století, což jej předurčí k zajímavému výletu. Londýnské ulice minulosti se však ukáží být velmi nebezpečným místem a zoufale nepřipravený hlavní hrdina musí čelit nejen všemožným hrdlořezům, ale také mágům a jejich výtvorům.
Román je velmi svižný, po několika desítkách stran čtenáře spolehlivě vtáhne a pohltí skvělou atmosférou. Zdařile mixuje temnou fantasy s prvky humoru, ukazuje podivná zákoutí londýnského podsvětí i běžný městský život, nezvykle (a povedeně) pracuje s magií. Navzdory neustálému přísunu dobrodružství a akce je nutné se na četbu pečlivě soustředit, vnímat každý detail, jinak bude časem akutně hrozit ztráta souvislostí. Některé události sice lze snadno předvídat ve značném předstihu, jindy je ovšem zapotřebí urputně přehrabovat pamětí a hledat záchytný bod. Tim Powers totiž nepovažuje své čtenáře za blbce, nechává je dedukovat samotné a málokdy se uchýlí k vysvětlování po lopatě.
Výjimečnost "Bran Anubisových", jejich originalita a čtivost, dovolují velkomyslně mávnout rukou nad (egyptskými) bohy ve stroji. Místy malinko pozlobil překlad: občas se mi nějaké souvětí těžko soukalo mozkovými závity, sem tam zarazilo nezvyklé slovní spojení, z obratu "interviewovat" se mi vyrazily osypky velikosti švestek.
Drobné výmoly na této nadmíru zajímavé cestě mi nicméně nezkazily zážitek, mé první setkání s tvorbou Tima Powerse dopadlo nad očekávání skvěle. Pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah. Jestliže i vy hledáte netradiční dobrodružství, otevřete "Brány Anubisovy" a směle vstupte.

21 17.01.2019

Pokud se váš mozek podobá cedníku a informace jej opouštějí s ochotou krys prchajících z potápějící se lodi, neudělejte stejnou chybu jako já a čtěte jednotlivé díly v rozumných rozestupech. Po roce od "Jantarových očí" jsem namáhavě šmátrala v zaprášených koutech své paměti po uhynulých detailech v různých stádiích rozkladu.
„Led pod kůží“ je vycpávková část, děj "Mycelia" posouvá jen minimálně. Převážně se vrtá v psychice postav, poodhaluje více z jejich motivace, zároveň však čtenář často ztrácí představu, kdo je padouch, kdo hrdina a jestli vůbec někdo… charaktery padají do šedé zóny. To není výtka, naopak, jsem zvědavější na další díl, když nemám představu, co se v něm může odehrávat.
Tato série každopádně není určena příznivcům akce, jedná se o pomalejší knihy s pěkně propracovaným pozadím (emzáci a jejich znepokojivá kultura), zatím zaměřené na mapování mysli Lucase Hildebrandta a několika osob kolem něj. Autorka občas poškádlí čtenáře ne právě uspokojivými reakcemi aktérů, část dodaných informací je matoucí (záměrně?) a většina záhad zůstává, ať máme co objevovat v příštích dílech.
"Jantarové oči" pro mne byly atraktivnější, ale dvojka je pořád obstojně čtivá. Až na tu Pí... ehm, nenechám prchlivost cloumat svým majestátem: až na tu Pinkertýnku. Honem na pokračování, než mi vzpomínky zase pochcípají a budou vyžadovat namáhavou, ne-li přímo nemožnou exhumaci ze hřbitova mé paměti.

21 16.01.2019

"Cizí království je příběhem spisovatele, který si vymyslí vlastní svět, aby pak s hrůzou zjistil, že skutečně existuje – obvyklý motiv, který Kearney zpracoval s neobvyklou nápaditostí."
Četla jsem anotace, které o knihách neřekly naprosto nic, i takové, co vykecaly prakticky všechno, ale poprvé se setkávám s anotací úplně vycucanou z prstu. Její tvůrce pravděpodobně "Cizí království" vůbec nečetl, nebo jsem něco brutálně nepochopila. O Kearneyho nápaditosti by se dalo debatovat, hodně záleží na zkušenostech čtenáře, jsem si však poměrně jistá, že v ději není jediná zmínka o spisovatelích či jejich řemesle.
Michael je sirotek, vyrůstá na rodinné farmě pod dohledem prarodičů, strýce a tetiček, z nichž ta mladší je poněkud úchylná, což na dětské duši zanechá nesmazatelné stopy. Když milovaná Rose zmizí z chlapcova života, je ochoten ji hledat i ve světech, jaké běžný smrtelník nevidí, natož aby do nich vstupoval.
Úvodní třetina knihy se může pyšnit melancholickou atmosférou irského venkova 50. let, snad jsem jen čekala více informací o tamní složité politické situaci (Kearney se omezil na pouhé náznaky). Okouzlily mě lehounce hororové pasáže, kdy se Michael dostává do Jiného lesa, většího, staršího, nebezpečnějšího a obydleného tajemnějšími bytostmi v porovnání s lesíkem, na jaký je zvyklý.
Příběh nutí k zamyšlení o propojení člověka s přírodou (přesněji o odtržení vlivem civilizačních výdobytků), najdeme kritiku církve, její rozpínavosti, můžeme zapochybovat o Michaelových (případně vlastních) smyslech, racionalitě, kdo jsme a kým bychom mohli být... Rozhodně nejde o přímočarou, odpočinkovou četbu, chvíli trvá přizpůsobit se hopsavému stylu od kluka k dospělému muži, prošedivělému bojovníkovi, obéznímu opilci a podobně. Zamrzela mě povrchní znalost irské historie a mytologie, v této souvislosti mne spousta detailů nemusela patřičně trknout.
Dokud se reality prolínaly, byla jsem spokojená, ovšem se stále častějším pobytem hrdiny v odlišném světě lesa můj zájem klesal. Poněkud chaotické putování postrádalo tah, děj se omezil na cestovní nepohodlí, občasné mávání mečem plus nějaké to přirážení pánví, skutečně originálních prvků jsem našla málo. Michael ani jeho přítelkyně Kočka bohužel neprošlapali výraznější stezku k mému srdci a tak mě jejich útrapy nedojímaly tolik, jak by měly. Až závěrem mne pan spisovatel trochu obměkčil, na čtvrtou hvězdu to nicméně nestačí, přestože o chlup. Pokud se vám líbil Holdstockův "Les mytág", s tímto Kearneyho románem byste neměli šlápnout vedle. Jen nečekejte žádné spisovatele, kterým ožily literární světy.

16 15.01.2019

Zatímco píšu tento komentář, ona mi jemně vibruje na klíně, příjemně teplá, heboučká... Bílá, macatá, svéhlavá bestie, která mě připravila o klidný spánek a je zdrojem nejednoho drápance na mé kůži. Někdo ji chtěl utopit, což bylo mimo mé chápání, dokud jsem ji nepřivezla domů. Původně nám byla svěřena jako kočka domácí, pár měsíců předtím strávila v "útulku" panelákového bytu, kam byla opakovaně vracena. Zjevně ne každý má dost silné nervy na nedůtklivé, zákeřné zvířátko, co je možné zkusit pohladit jen na vlastní nebezpečí a jehož nespokojené povřískávání se nese éterem ve dne i (především) v noci. Po týdnech spánkové deprivace jsem slečně Jéééčivce dopřála adrenalin: vypustila jsem ji na zahradu. Po boku stařičkého německého ovčáka s laskavou duší objevovala ten nový obrovský svět. Vítr. Déšť. Myši. Ptáky. Nechat přes noc otevřené okno v přízemí znamenalo skončit s hrdou výstavkou úlovků v posteli. V lepším případě přinesla čičinka chcíplou kořist. Možná nebudete věřit, ale nahánět ve tři ráno po baráku čiperného hlodavce (stěhovat při té příležitosti gauč či pračku) není vůbec žádná prdel. Přes noc tedy větráme jen v horním patře, zatímco dole venkovní parapety nápadně připomínají řeznický pult. Náš chlupatý bílý psychopat konečně morduje někoho jiného, než pouze své majitele. Hračky ji nezajímají, hračky nekřičí bolestí a neumějí se tak legračně vztekat.
Brzy to bude osm let, co nás adoptovala a dovolila nám s ní bydlet, krmit ji, starat se jí o srandu. Snažím se vám vysvětlit, že Simon Tofield je skutečný kočičí znalec a jeho animované příběhy vycházejí z reálných situací. Jedině člověk, jenž nikdy kočku nevlastnil... oprava: člověk, jehož nikdy nevlastnila kočka, nežil s ní v domácnosti, může ty vtipné scénky považovat za vymyšlenou nadsázku. Pokud se nudíte, nekupujte medvídka mývala, stačí si pořídit libovolné stvoření z rodu Felis catus a máte o zábavu postaráno. A také o ten zvláštní klid, když se na vás ono pekelné stvoření uvelebí a spustí uvnitř motorek.
"Simon´s cat" je pro mě a mou rodinku srdeční záležitost v podobě filmů i knih, zbožňuji všechny ty svérázné tvorečky (včetně sádrového trpaslíka), tudíž je to vždy za 5*, ovšem barva těm příběhům mimořádně sluší.

25 15.01.2019

Je libo vrátit se časem o půl století a trávit prázdninové dny ve společnosti party kluků z městečka Elm Haven? Jde o klasický, lány kukuřice obehnaný zapadákov na americkém Středozápadě, kde část dětí musí pomáhat na farmách, zatímco ti šťastnější si plnými doušky užívají svého mládí: drandí na kolech, hrají baseball, běhají po lesích, plavou v zatopeném lomu, vedou mezi sebou války... zkrátka bezstarostné dětství, jak má být. Tohle léto je však jiné.
Poslední den školy zmizel spolužák a šestice hochů z "Cyklohlídky" se rozhodne přijít záhadě na kloub. Množí se kolem nich znepokojivé, ba přímo děsivé události, ke kterým se dospělí zdají být slepí a hluší (pokud se na nich přímo nepodílejí). Začíná souboj se zlem, napínavý, místy silně přitažený za vlasy, občas trošku zdlouhavý, se zápletkou béčkově kýčovitou, přesto jsem si při četbě tohoto Simmonsova románu spokojeně rochnila. Nostalgický návrat do dětství fungoval na jedničku a ten hororový balast okolo jsem jako příznivec žánru vnímala pozitivně.
Z předchozího čtení prvního rozkouskovaného vydání v pochybném překladu (Černé léto) mi v paměti naštěstí mnoho neutkvělo, vše bylo jako poprvé. Tehdy Simmonsovo dílo zůstalo ve stínu Kingova "To", v současné době si netroufám porovnávat - dokud se také "To" nedočká reprízy.
Autorovu předmluvu je vhodnější ponechat až jako doslov, vyhnete se tak nežádoucím spoilerům a lépe pochopíte, o čem Simmons píše. Několik jeho postřehů můžu nadšeně odkývat, s jinými by se dalo v místních podmínkách polemizovat. Pro mě byl tento text příliš profesorský, mentorující, suchopárný... osobně mám raději Kingovy předmluvy, jsou emotivnější, méně psané hlavou a více srdcem.
Přes pár výhrad (žádná není zásadní) lze "Temné léto" doporučit každému hororovému fandovi, ale snad i ostatní čtenáři by mohli ocenit atmosféru svobody, přátelství a dobrodružství dětských let.

30 14.01.2019