Metla komentáře u knih

Předpokládala jsem, že po nákladu vážnějších témat z poslední doby uvítám akční relaxaci. Předpokládala jsem blbě, tak docela to neklaplo. Opět mi často přicházelo na mysl: „Jsem stará, na tohle už jsem fakt moc stará.“ Adrenalinové scény plné násilí mě nudily, „prásk, prásk!“ a „ra-ta-ta-ta“ otravovalo, stala jsem se alergickou na výraz „kozičky“ a jakkoliv zdaleka nejsem dámská obdoba Mirka Dušína, množství vulgarismů mě znechutilo. Není nad vhodně umístěné sprosté slovo, ovšem když o nejhrubší sprosťárny zakopávám ob řádek, efekt je opačný.
Prostředí ne zrovna růžové budoucnosti Prahy, ovládané korporacemi, mohu pochválit, zápletka neuchvátila ani neurazila, postavy jsem měla na háku, množství fórků pozvedlo koutky úst, pár dokonce rozesmálo…
Prostě pardon, jsem stará a pořád si to nechci připustit. Umíněně a většinou marně se snažím četbou kulhánkovin exhumovat tu akcechtivou, krvelačnou Metličku, která by nad „Undergroundem“ před patnácti lety juchala (pravděpodobně). Třeba to vyjde příště, tentokrát panu „Kotletovi“ fláknu 60% za poctivý brak, co není pro starý.

49 07.06.2021

Název knihy je dokonale výstižný, to se musí Koontzovi nechat. Neváhám tu „Nevinnost“ nazvat obřím spoilerem, vyzrazenou pointou, vždyť děj románu se celou dobu mrcasí jen kolem jediného tématu: mravní síla a čistota versus zlo v nás, obyčejných smrtelnících. Najdeme zde autorovy obvyklé ingredience, tedy výjimečné hlavní hrdiny, kteří vnímají to, co jiní ne, k tomu pár tajemství, kvanta flashbacků, sem tam dramatická scéna, samozřejmě nechybí pozitivně působící fabriky na lejna (nepřej si mě, štěkno vypelichaná, jestli mi to zas vytlačíš rovnou před sekačku...), láska se skloňuje téměř na každé straně a to vše pevně stojí na náboženských, konkrétně křesťanských základech. Humor tentokrát absentuje, celá kniha se tváří zoufale vážně a seriózně.
Poselství je následující: máme-li na hrbu nějaký ten hřích či dva, jsme beznadějně v kelu, chcípneme a na Zemi zavládne ráj pouze pro vyvolená neviňátka – na nebi věčná duha, vrátí se jednorožci, dravá zvířata se stanou vegany a tak podobně. Pro věřící možná dobrý román, ovšem mysl ateisty nabízí nelichotivé paralely se Strážní věží, či jak se jmenuje ten kýčovitý plátek Svědků Jehovových.
Pokud slovo „thriller“ škrtnu a dosadím místo něj „pohádka“, potom téhle roztomile naivní vizi, touze po lepším světě s harmonicky žijícími tvory, mohu s přivřenýma očima přihrát 50%.

39 05.06.2021

„To nieje moje!“
„Určite! Svine lastovičky, čo všetko ti navláčili do vreciek!“
(Výslech drogového dealera)

Četla jsem thrillery a detektivky, u kterých se mi vkrádala myšlenka, že jejich autoři znají policejní práci maximálně z filmů a seriálů. Část spisovatelů čerpá informace alespoň od konzultantů z řad policie, ovšem jen málokdo dokáže vzbudit ten nejlepší dojem: „Páni, ten byl určitě u policie zaměstnán!“ A právě do vzácné, nejméně početné skupiny patří Dominik Dán. Bavil mě odlehčený způsob, jakým píše: velmi lidské chování detektivů, jejich slovní přestřelky a fórky, náhledy k padouchům také oživily „Naše Mesto“. Nechyběla hloubka ani vtip, byť nejvíce probublávala jakási rezignovaná hořkost.
Vyšetřovatele jsem si oblíbila, ústřední duo prasáků i různorodé vedlejší charaktery. Třeba malého drsoně Kukyho bych v příštích dílech ráda poznala lépe.
Připouštím, první díl série je jaksi neučesaný, mírně chaotický v časové posloupnosti (díky přeskakování mezi postavami i případy), z minispoilerů naznačujících blížící se krvavé drama jsem byla kapku rozpačitá. Kromě toho mám odpor k mafiánským praktikám a politické špíně, těmto tématům se spíše vyhýbám. Můj problém, přesto ovlivnil hodnocení (společně s jistými dostaveníčky, co páchnou božstvy ze stroje) v neprospěch páté hvězdy.
Navzdory výhradám mi však „Popol všetkých zarovná“ sednul jako pozadí do pohodlného ušáku. Mé první setkání s Dominikem Dánem rozhodně nebylo poslední. 80%

50 03.06.2021

Další z těch knih, u kterých si říkám: ať už 21. století přináší libovolné nesnáze, pořád se máme jako prasata v žitě – vždyť po většinu lidské historie bylo hůř, obvykle mnohem hůř. Žádné technologie usnadňující život, k tomu vachrlaté vzdělání, pro muže výběr kariéry omezený, pro ženy téměř nulový, dřina od dětství dokud zdraví vydrželo, jinak by se člověk mohl jít pást. Bez práce nebyly koláče, vlastně ani chléb, natož si dojet taxíkem na sociálku vyřvat vyšší dávky. Umřel vám živitel rodiny? Smutné, uvolněte byt pro nového zaměstnance. Kam s dětmi půjdete, co budete jíst? Váš problém.
„Šikmý kostel“ nabízí formou rodinné ságy poměrně komplexní pohled na to, jak se žilo v hornickém kraji před 130 – 100 lety. Dozvěděla jsem se leccos nového o rodné hroudě (no, spíše hroudě sousední; Orlovou, Karvinou a Těšínsko znám pouze zběžně), například jsem neměla tušení o krvavých konfliktech s Polskem. Hned úvodní pouť do Wieliczky za solí byla nevšední, zajímavá a drsná. Předpokládám, že většinu současných žen a dětí by cesta za daných podmínek rychle zlomila fyzicky i psychicky.
Zhruba od roku 1919 už mě děj tolik netáhnul, poslední čtvrtinu románu bych tedy hodnotila „jen“ čtyřmi hvězdami. Ovšem první polovinu jsem bez dechu prošlapala umouněná uhelným prachem, silný příběh o těžkých dobách si mě spolehlivě získal.
85-90%

88 31.05.2021

Fňukáte nad rokem ve znamení Covidu? Přečtěte si tuhle knihu a rázem si uvědomíte, že rouška na ksichtu, zavřené školy, hospody, posilovny a kadeřnictví, karantény, lockdowny, jakož i další (často nesmyslná) opatření, jsou stále ještě procházka rozkvetlým sadem.
Strávila jsem tři dny s lidmi, které poznamenal Černobyl. Uvízla jsem v Zóně a hned tak neuniknu, hlubší poznání skutečných událostí ve mně bude rezonovat pravděpodobně navždy. Mít obecné povědomí, tušit versus informovat se až na dřeň, to je propastný rozdíl. Pouhá slova mě dokázala neskutečně sklíčit, přičemž jejich prostřednictvím se přenáší nepatrný zlomek hrůzy a bezmoci těch, co zažili pohromu na vlastní kůži. Někteří byli přímo tam, v Pekle, pracovali, hasili, zasypávali, čistili… jiní se mohli jedině zoufale dívat, jak jim nemoc z ozáření kosí nejbližší.
Samotnou havárii kniha popisuje pouze letmo – o to důkladněji se autorka věnuje tragickým následkům. Od emotivních výpovědí milujících manželek, pečujících o své umírající muže, přes hořké monology likvidátorů, vojáků, lékařů, myslivců, vědců, specialistů na kdeco z rozsáhlé škály úkonů nutných ke zmírnění dopadů katastrofy. Stovky tisíc lidí, dobrovolníků i „dobrovolníků“, nedostatečně vybavených a ještě hůř informovaných, vodka coby zázračný všelék. Nechybí ani svědectví nejmladší generace, postižené na těle i duchu, plačící pro opuštěné domácí mazlíčky, pro ztracené dětství.
Celá tragédie je tím otřesnější, jak se zachovali sovětští pohlaváři: „Všechno je pod kontrolou, nic výjimečného se neděje.“ Strana by raději obětovala veškeré lidstvo, než připustit, že hrdá velmoc tragicky selhala a vypustila do světa smrt v podobě radioaktivního mraku. Žádná varování. Kdo neposlouchal „štvavá rádia a vysílačky imperialistů“, pro toho byly dny, kdy se atmosférou masivně šířily radionuklidy, zcela všední. Pálení čarodějnic, oslavy 1. Máje s povinnou účastí a tak dále. Téměř tři týdny trvalo, než byli soudruzi nuceni zvednout notně hrbolatý koberec, pod který zametali pravdu. Nehorázný, nepotrestaný zločin. Kolika onkologickým onemocněním se dalo předejít včasnou evakuací, případně kdyby lidé alespoň věděli, že mají být zalezlí, nevětrat, nejíst kontaminované potraviny, polykat jódové tablety? Oběti nelze vyčíslit. Tehdejší Československo si náležitě vyžralo svou dávku sovětské pýchy - co se týká území ČR, nejvyšší koncentraci svinstva schytala deštivá Severní Morava. Smutné prvenství a nejtragičtější stigma si však navěky odneslo Bělorusko.
Přesto není zamořená oblast zcela opuštěná, někteří z původních obyvatel se navzdory nebezpečí vrátili. Útočiště zde nalezli i uprchlíci z občanských válek, etnických a náboženských čistek následujících po rozpadu SSSR; neviditelný zabiják jim připadal méně hrozivý než ozbrojení fanatici.
Lépe jsem poznala zádumčivé ruské duše, pověstný sovětský fatalismus, od malička sugerované hrdinství a s tím související ochotu obětovat vlastní „nicotné“ životy ve prospěch národa. Mít je za nepřátele… měli bychom se bát, nikoliv se „udatně“ prsit v internetových diskuzích.
Mohla bych o „Modlitbě za Černobyl“ napsat nejdelší komentář v historii Databáze knih; takový široký záběr, tolik ohromujících detailů, bolesti, děsu, absurdity. Raději čtěte sami.
Ovšem varuji vás: zaděláte si na noční můry.

71 30.05.2021

Houellebecq bez příkras a přehánění ukazuje, kam střemhlav směřuje bezzubá, sebemrskačská Evropa, jejíž „elity“ zjevně touží po zániku civilizace stojící na křesťanských základech. Ani to nelze nazvat varováním, popisované události už probíhají a původní obyvatelstvo se zatím bez výraznějšího odporu podvoluje. Mnozí dokonce zániku vlastní kultury aktivně napomáhají – politici, média, aktivisté... Naši potomci budou za nějakých 50-75 let žít na kontinentu připomínajícím Blízký východ či Afriku, v nesvobodě, násilí, vzděláváni Koránem. Budoucnost ve znamení Islámu dávno není možné zastavit bez značného krveprolití.
Já však nechci číst o žábě, co se uvaří v pozvolna ohřívaném hrnci vody. Nechci číst o tom, jak na palubě potápějícího se Titaniku cestující v klidu tancují. Nechci číst o chlápkovi, který po pádu ze střechy mrakodrapu průběžně křičí: „Pořád dobrýýýý!“ Potřebuji tu naději, že žába z hrnce včas vyskočí, většina lidí z Titaniku bude zachráněna a ten padající chlápek se bez vážnější újmy rozplácne třeba o plošinu na mytí oken.
Důvodů pro stěží průměrné hodnocení nacházím víc: absolutně nesympatická hlavní postava, nudná, bloumající Paříží, srkající víno po hektolitrech, příliš řešící svůj jídelníček, naslouchající politickým, filozofickým, sociologickým a náboženským rozborům ostatních rozumprdů. Kromě toho je zdlouhavě pitvána tvorba francouzských spisovatelů... a šuká se o zlompenis. Autor často lacině sklouzává k explicitním porno popisům.
S přivřenýma očima dávám 50% za tu nahou pravdu a dostatek podnětných myšlenek, způsob sdělení mi ovšem nesedl vůbec.
P.S.: A co měla znamenat ta scéna u benzínky?! Kdo normální v civilizované zemi po nálezu mrtvol řeší tankování, místo aby volal policii?!

61 25.05.2021

- Stein se mračil a hlasitě funěl, očividně v sobě něco dusil.
„Jen to řekněte,“ popíchl ho Barbarič.
„Co?“
„Vím, co se vám dere na jazyk.“
Kapitánův pohled krátce zavadil o překypující výstřih okolojdoucí ženy. Usmála se na něj, čímž ještě prohloubila chmury v jeho obličeji.
„Sodoma, Gomora,“ procedil skrz zuby.
Barbarič spokojeně pokýval hlavou. -

Osvědčená trojice vyšetřovatelů (charakterově i schopnostmi různorodá, ovšem právě proto výborně fungující při vzájemném doplňování) tentokrát narazí na zločin ze snad nejméně pravděpodobné příčiny: díky výjimečnému Barbaričově záchvatu statečnosti. Nález obětí lupičského řádění odhalí hlubší kořeny zla – v okolí Prešpurku se ztrácejí dívky. Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš nemarní čas, k převažující nelibosti místních se pouštějí po stopách, ohledávají těla, vyslýchají, vyhrožují, dedukují, vrhají se (či kulhají) vstříc nebezpečí…
Skvělé detektivně-historicko-akční dobrodružství, přesto mi chybělo jakési obtížně definovatelné cosi, které by mé hodnocení posunulo k páté stálici. Předchozí díl mě oslovil hlouběji, snad kvůli „domáckému“ prostředí Prahy, Bratislava je pro mě přece jen pouhé slovo a obrázek z pohlednice. Mimořádně spokojených 80-85%.

„Magráta užila spoustu pudru, aby byla její tvář bledá a tajemná. V kombinaci s nešikovně naneseným líčidlem a očními stíny teď její obličej vypadal tak, že strážný měl dojem, jako by se díval na dvě mouchy, které havarovaly v cukřence.“

V rámci druhého čtení celé série, hezky od úvodního dílu k poslednímu, se několikrát ročně vydávám prozkoumávat Zeměplochu sira Terryho Pratchetta. Ve společnosti „Soudných sester“ jsem byla naposledy před čtvrt stoletím, vzpomínky však kupodivu příliš nevybledly. Věděla jsem, že nebudu zklamaná, čarodějky jsou prostě k sežrání: Bábi Zlopočasná je takovou jejich drsnou esencí, živelné Stařence Oggové nelze odolat a Magráta tuhle silnou dvojku z pozice snaživé novicky vhodně doplňuje. A potom jsou tady králové, padouši bažící po moci, vražda, následník trůnu, duchové, neveselý šašek s vyvinutým smyslem pro povinnost i pudem sebezáchovy, Stařenčin kocour Silver, divadelní společnost a hra, jejímž prostřednictvím se mají měnit dějiny. Také Smrť má své cameo.
Knihu jsem si naplno užívala, dokud čarodějky nezamíchaly s časem, potom mi začaly myšlenky čím dál častěji prchat od shakespearovské zápletky k všedním záležitostem. Přesto „Soudné sestry“ neztratily kredit jednoho z náramně povedených dílů Zeměplochy. 80%

Komentář zakončím opět Magrátinou snahou vyhlížet jako správná čarodějka: „...zaplétala si do vlasů fialky a prvosenky. Výsledek jejího každodenního snažení bohužel nebyl ani zdaleka takový, jak doufala. Většinou vypadala, jako když jí spadl na hlavu skleník.“

55 23.05.2021

Pohádková klasika o skřítkovi, který žije v současném světě kdesi u Prázdninové vesnice a pomáhá tamní přírodě. Medovníček je sice specialista na včely, jeho příběhy však obsahují podstatně více obyvatel českých luk a hájů. Nastane nějaký problém či nebezpečí, skřítek se nachomýtne poblíž nebo je přivolán, a jelikož svaly nejsou jeho doménou, obvykle následuje verbální snaha přinutit provinilce ke správnému chování. Když domluvy nestačí, tedy ve většině případů, musí Medovníček prokázat, že má pod čepičkou… a také spoustu přátel, ochotných pomoct.
Jan Lebeda knížky sepsal jednoduchým, přesto příjemně čtivým stylem, schopným oslovit tříleté caparty i sedmileté školáky. Dobrodružství je pokaždé v patřičném poměru namícháno s poznatky o přírodě a nezbytným morálním poučením, občas se objeví i čistě pohádkové prvky (víly, kouzla atd.). Výtvarný doprovod je docela líbivý, nic výjimečného, k čemu bych se očima toužila často vracet, každopádně plně dostačující dětskému vkusu. Na tomhle pohořely obsahem velmi podobné „Příběhy lesních skřítků“, zkrátka se dceři vizuálně nelíbí (ani mně) a přes to nejede vlak.
Poprvé jsme s Cácorkou poznaly Medovníčka v knihovně, doma slavil značný úspěch, a tak nám laskavá dárkyně udělala ohromnou radost dalšími, přesněji předchozími díly. Díky, Gabko, za všechno. 90%

41 22.05.2021

Když jsem si tak pracovní povinnosti „zpříjemňovala“ poslechem osmnácti rozhovorů s doživotně odsouzenými, pořád se mi vtírala věta z „Vykoupení z věznice Shawshank“:
„Tady jsou všichni nevinní.“
Tolik ublížených neviňátek pohromadě se snad nenajde ani v jeslích. Dobrá, někteří trestanci své zločiny nepopřeli a zcela výjimečně dokonce připouštěli, že by měli zůstat navěky izolovaní od lidské společnosti. Většina cítí křivdu: buď jsou obětí spiknutí, nebo považují doživotí za příliš přísné – vždyť šlo jen o pár mordů, dvacet roků by to spravilo. Mnoho z nich v kriminále našlo Boha a kupodivu předpokládají svůj vstup do království nebeského.
Z knížky s bulvárním nádechem jsem si kromě znechucení nad většinou těchto existencí, odnesla nepřekvapivé dojmy. 1) Pohybují se mezi námi různé neřízené střely – alkoholici, feťáci, sociopati inteligentní i ti, co by je v IQ testech trumfnul tající sněhulák, nesmíme zapomínat ani na úplně vyšinuté magory, obětující panny temným mocnostem.
2) Staří lidé mají silně omezené schopnosti sebeobrany a pro nejubožejší odpad společnosti představují snadné cíle, tudíž jsou vhodnými důchodovými společníky dobrmani, rotvajleři a podobní nekompromisní mazlíci s ostrými zuby.
3) Justiční omyly jsou možné. V pár případech údajně došlo k odsouzení pouze na základě svědectví jiného kriminálníka. Pokud tentýž výlupek za pár let výpověď odvolá, nebere se na to zřetel. Prakticky všichni z vypovídajících za mříže patří či patřili, bezúhonného člověka mezi nimi lze najít stěží, existují ovšem pochybnosti, zda se úplně všichni provinili vraždou. A to by při doživotních trestech nemělo nezaujatému člověku vrtat hlavou.
4) Podmínky v českých věznicích považuji za příliš mírné, vyznělo mi to jako noclehárny s nedostatkem pohybu, v nichž nejhorší je televizní program – telenovely, Pošta pro Tebe... peklo!
66,6%

47 19.05.2021

Prvotina autorky se nezapře: neučesaný, trochu chaotický styl, nahodile přeskakující mezi postavami a jejich vzpomínkami, neznalost policejního prostředí maskována lacinými vulgaritami v dialozích, k tomu zmatek v probíhajících událostech, vše korunováno rozmělňováním zápletky takovou záplavou emocí (převážně utrpení, mizérie, deprese), až čtenář váhá, zda čte detektivní thriller nebo psychologickou romanci.
Spoiler Alert! Hlavní hrdinka Etta Fitzroyová je osoba natolik duševně křehká, nevyrovnaná a zcela neschopná čelit zločinci, že bych ji coby nadřízená nepustila z kanceláře snad ani na záchod, natož ji po totálně zpackaném zásahu ještě chválit za dobrou práci. Prokázala jedině ochotu útočit zákeřně na nic netušícího člověka, nebo na spoutaného pachatele (přičemž mi chybělo objasnění, koho vlastně napadla v prvním případě, kdy si vysloužila kariérní vrub). Hrdinnějším charakterem se ukázal být neambiciózní, trucovitý taťka Erdman Frith, ovšem v závěru jsem z popisu akce kupříkladu vůbec nepochopila, jak přišel ke svému zranění hrudníku? Rezistenci zúčastněných vůči úderům kladivem do hlavy by záviděl i Terminátor. Posledních 10-12% knihy je celkově nesoudržný slepenec podivného chování, diletantství, nepravděpodobných náhod, nejasností a nevěrohodnosti, musela jsem zredukovat počet hvězdiček pod původně zamýšlený průměr. Navíc se případ neuzavřel a já pochybuji, že se mi bude chtít pouštět do dalšího dílu, i když mám „Sběratele“ půjčeného z knihovny.
Za zmínku stojí ne zrovna ideální překlad: pod pojmem „detektivka“ rozumím detektivní žánr, nesetkávám se s tím, aby takto byla oslovována policistka. „Detektivní seržantka“ mi taky vytahovala oči z důlků, prozatím jsem i u žen narážela na nepřechýlený tvar „detektiv seržant“. Pokud vidíme někoho trpět, cítíme účast, soucit či lítost, nikoliv sympatie, ty mají v češtině odlišnou konotaci... a tak dále, nepoznačila jsem si veškeré nepasující obraty, v hlavě mi utkvěly jen ty často opakované.
Zkrátka nezvládnutý, ukňouraný thriller s psychopatem relativně klasickým, nemocnými dětmi, zničenými rodiči ve vachrlatých manželstvích a s hroutící se vyšetřovatelkou na prd. 40-45%

40 17.05.2021

Ach jo, už zase… Zatímco se moji oblíbení čtenáři rozplývají nad vysoce hodnocenou klasikou, Metla zmateně přemýšlí, zda v její hlavě dochází k nedotáčivosti koleček, nebo nějaká ta kolečka úplně chybí. „Myši Natálie Mooshabrové“ mě nejen nenadchly, ony mě vyloženě štvaly (eufemismus, jinak bych musela být sprostá).
Zaslechla jsem snad poznámku o házení perel sviním a otázku, proč se trápím s četbou, která mě rozčiluje? Odpověď je jednoduchá: čekala jsem, kdy dojdu prozření a budu se moct připojit ke chvalozpěvům.
Ano, kniha má velmi znepokojivou atmosféru, to je největší plus. Přihodím nějaké to protitotalitní poselství. A teď budu usilovně hledat důvod k udělení třetí hvězdy, ať nejsem za naprostého ignoranta. Takže… ehm… hmmm… no nic, přejdu k mínusům.
Všichni se chovají divně až absurdně, mluví divně až absurdně, rozhovory jsou téměř neustále slovo od slova opakovány, stejně jako popisy zjevu, oblečení či duševního stavu. Vymazat duplicitní pasáže, zbyla by z románu nepříliš rozsáhlá povídka. Umělecký záměr, chápu, ovšem vlivem nadužívání extrémně otravný.
Finální odhalení mě nepřekvapilo, zavětřila jsem hned při první zmínce o té osobě s neznámým osudem. Nebudu si však hrát na chytrou, v lecčems jsem marně pátrala po smyslu a netuším, kolik symbolů jsem nerozšifrovala, případně zcela přehlédla.
Nechci být pokrytec předstírající alespoň trochu vytříbený vkus, tu třetí hvězdu prostě nedám. Fakt nemůžu, pardon. Zápletka neuchvátila, styl přímo iritoval, s panem Fuksem jsme si nesedli. Dám mu ještě jednu šanci. 40-45%

42 15.05.2021

Prdím na to, před Rózinou cestou do Číny jsem se položila na otázku: baví mě tahle četba, nebo spíše otravuje? Hádejte... Hlavní hrdinka nesympatická, autorův vlhký sen o ženách, co si před zrcadlem musí hned začít hrát s ňadry a primárně řešících své problémy pokleknutím před pánským poklopcem, i kdyby bylo výhodné přeblafnout třeba Hitlera. Chladná, lhostejná, lehká, věčně hodnotící mužský vzhled, absolutně jsem jí nežrala lásku k rodině, nijak se ji nesnažila udržet pohromadě. Životní ztráty zmíněny z rychlíku a jaksi vlažně, válka a její oběti - nezájem, pořád dostatek peněz a žádné potíže s cestováním po okupované Evropě, vše zjednodušené, nevěrohodné. "Himmlerova kuchařka" je z mého pohledu hořkou a nepříliš vkusnou parodií na díla ve stylu "Slavík", kde čtenář s hrdinkami dýchá, vnímá jejich bolest, účastní se boje, vnitřního a téměř i toho fyzického.
Čtení mi přinášelo pouze negativní emoce, nic povznášejícího, žádný nadhled a už vůbec ne ochotu věřit. Možná jsem knihu popadla v nevhodném období, ale nehodlám ji testovat znovu. Neproťala jsem cílovou pásku, odstupuji, tudíž nehodnotím, za mě by to bylo maximálně na dvě hvězdy.

Před lety jsem viděla filmovou adaptaci, která mě sice neuvedla do nirvány, přesto se mi hodně líbila. Komentáře zdejších čtenářů mě upozornily na knihu (děkuji) a já neváhala s koupí – film byl dobrý, román bude určitě ještě lepší. Děj už se mi navíc podařilo úspěšně zapomenout, v hlavě zůstal pouze ústřední motiv: bílé paničky a černé služky, detaily příběhu spolehlivě zahladil čas.
A tak jsem se v uplynulém týdnu několik dní obávala o vlídnou Aibileen a ráznou Minny, o slečnu Skeeter tolik ne, ta měla podstatně širší spektrum možností, jak se vymanit ze společenských okovů. Litovala jsem malou Mae Mobley, přála nakládačku Leroyovi… a mrcha Hilly si zasloužila vyžrat koláč pomsty do posledního drobečku a druhý rozplesknout o ksicht.
Dojmy byly podobné jako tehdy u filmu: nějaké to drama, trocha smíchu, hodně vzteku nad nespravedlností, pár slzopudných scén, celkově se však hladina rybníka emocí čeřila jen mírně, s občasným výraznějším šplouchnutím, žádné vlnobití nenastalo.
Příjemný román o nepříjemných věcech. Málo platné, bílí Američané za svou historii vystavěli „kvalitní“ základy pro současné BLM běsnění (což není důvod kolektivně pokleknout a omlouvat se za světlou pleť). 75-80%

69 13.05.2021

„Když jsi do toho hovna šlápnul, Poldi, tak si ho taky vyčuchej.“

Pravděpodobně nejúchylnější podivnost, jakou jsem kdy četla. Manifest požitkářů, ve kterém se často smilní (komisař Durman by snad osouložil i mouchu v letu), navštěvují se bordely i putyky, rozplývá nad všemožnými pochutinami, znalecky koštuje alkohol v míře více než hojné, dýchacími cestami putuje tabák a samozřejmě nesmí chybět ani drogy. Taky jsem si měla něčeho šňupnout, abych si „Mlýn na mumie“ užila až na dřeň. Protože na tenhle žánrově těžko uchopitelný mix fantaskně detektivní historicko-filozofické groteskně humoristické absurdně-bizarní porno kuchařky jsem zřejmě tvorem příliš přízemním.
Pocity jako na horské dráze: zaujetí*nuda*smích*napětí*hmm, věčná pravda*cože?!*hmm*smích*už mi s tím „autarkickým detektivem“ polib panímandu!*fuj!*zaujetí*nuda*no to mi ho teda vyndej*smích*fuj!*nuda*a to mám být jako překvapená s tímhle jménem?*hmm*nuda*jakože cože?! a tak pořád dokola.
Chápu, co se na knížce čtenářům líbí, chápu i zhnusené komentáře. Pro mě pozitiva převažují, v nejmenším nelituji domácí četby kombinované s pracovním nasloucháním (předčítající vyloženě prožíval gurmánskou složku románu, skoro jsem slyšela ukapávat sliny). Autor se každopádně mazlil s větami, hrál se slovy, vymýšlel barvité přesmyčky (U Silomrdných), přiléhavá jména (baron Sulz-Rossoll d’Aspiq), názvy kapitol (Dávení davu) a co teprve pohádky Červená Mrdulka, O Jebníčkovi a Zmařence či Sedmero Prcavců... 65-70%

- Celá Praha byla polepená válečnými manifesty Františka Josefa I., sepsanými bídnou úřednickou češtinou a tučným titulkem Mým Národům! Císař v něm obšírně a s trapnými obezličkami oznamoval to, co už všichni věděli.
Z celé vyhlášky byla nejzajímavější věta: „Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci.“
Shromáždění lidé ji také hned hlasitě komentovali:
„Válka Němců s Němci? Proč teda odvedli na vojnu mýho Lojzíka? Dyť von neumí německy ani mlčet.“
„Ať si to Vilda s Frantopepou mezi sebou vyříděj sami. Já je taky nezvu, dyž chci dát starý přesdržkovou.“-

54 12.05.2021

V knihovně mě na první pohled upoutala obálka - mám morbidní slabost pro izolovaná místa, vyhlížející stylem „tady se stalo a ještě stane něco zlého“. Obrázek se ukázal být lehce mimo, děj se neodehrává na odlehlé farmě, nýbrž v chátrajícím viktoriánském sídle. Podstata však zůstala, vila je stranou civilizace a kdyby zdi mohly mluvit, vykecaly by leccos ošklivého.
Anotace můj zájem o román neznámé spisovatelky povzbudila. Čekala jsem klasiku o ženě prchající před tyranem a také jsem ji dostala, s výrazným přídavkem duchařiny navrch. Pokud tedy neholdujete nadpřirozeným jevům a hororovým scénám, „Noční návštěva“ pro vás nebude to pravé pistáciové.
V knize se střídají dvě linie: Alice je s desetiletým Orenem na útěku, Matty dělá dobrovolnici pro organizaci pomáhající potřebným. Postupně se odhalují jejich osudy, vzdálené procházkám růžovým sadem. A nejbližší budoucnost také neslibuje slunečné nebe bez mráčku, spíše naopak, pořádnou bouři.
Celý námět připomínal obstojný horor pro večerní odpočinek u televize. Aby byl něčím víc, potřeboval by jít hlouběji pod povrch a hlavně dopřát nějakou osobnost i mužským postavám. Chlapi jsou zde převážně za padouchy, slabochy či blbce, přičemž není úplně jasné, co jejich mrzké charaktery zformovalo. Všechny ženy jsou čistě v rolích obětí, nacházejících sílu čelit těm fuj-fuj heterosexuálním existencím s chromozomy XY.
Závěru by rovněž prospělo vybroušení, naštěstí nesklouznul až k naprosto laciné telenovele, jak jsem se obávala.
Zkrátka standardní mysteriózní thriller pro „lidi, kteří menstruují“, mám-li se držet současné terminologie civilizovaného světa, zdegenerovaného blahobytem až k sebedestruktivní pomatenosti. Liberální spisovatelka je pravděpodobně zastánkyní podobných absurdně překorektnělých pojmů. 65-70%

46 08.05.2021

Lincoln Rhyme ve společnosti přítulkyně Amelie a ošetřovatele Toma opouští džungli velkoměsta, ani jižanské močály však neposkytnou odpočinek bez nutnosti aktivovat mysl kriminalisty.
Autor umí čtenáře zaháčkovat, přiměje k hltání stránek dlouho do noci, leč narazila jsem u této série na dva (čistě subjektivní) problémy.
1) Hlavní hrdinové jsou mi stále poněkud buřt: nevrlý Rhymův charakter se nikam neposouvá, můj vztah k Amelii zůstává vlažný a potenciál vedlejší postavičky Toma je nevyužitý – snad dostane větší prostor v dalších dílech.
2) Deaverův styl se pro mě stal průhledným, už dobře vím, že nikdy nic není takové, jak se jeví na první dojem. Překvapivé zvraty mě tudíž jaksi nepřekvapují, většinu z nich předvídám ve značném předstihu. Tento případ navíc upadl do několika logických děr, za všechny zmíním naprosto zbytečně překombinovaný zločin, který mohl pachatel při svých možnostech provést podstatně jednoduššími způsoby, elegantněji, beze stop. A chování spousty zúčastněných na obou stranách barikády mi přišlo stěží pochopitelné.
Před dvaceti lety bych „Prázdné křeslo“ považovala za naprostou pecku, momentálně nemůžu jít nad benevolentních 75%.

59 06.05.2021

Příliš vysoko nastavená očekávání, mršky jedny náročné. U takto vychvalované knihy jsem předpokládala spodní čelist v klíně, závratnou myšlenkovou hloubku a nová zjištění, která mi otevřou oči dokořán. Dostala jsem menší či větší rodinná dramata v eko balení s decentním popraškem apokalypsy. Ty, ty, ty, člověče bezohledná, jestli se nezačneš k matičce Zemi a jejím obyvatelům chovat zodpovědně, bude zle nedobře! Nechápejte mě špatně, já s tím poselstvím z celého srdce souhlasím, akorát mě ničím nepřekvapilo. Takový Paolo Bacigalupi je ve svých katastrofických vizích mnohem naléhavější.
Ale zpět k „Historii včel“: trojice linií se primárně nevěnuje medonosnému hmyzu, nýbrž vzájemným vztahům – k životním partnerům, k dětem, k mentorům... William v roce 1852 byl taková postava na pár facek, hrozně mě štval svým přístupem k nezdarům, neschopností vnímat a docenit skutečný poklad ve své blízkosti. George v roce 2007 by taky často potřeboval načutat do tamburíny, ovšem pro jeho pracovitost, vášeň a pevně zapuštěné kořeny jsem měla pochopení. Příběh Tao z neradostné budoucnosti v Číně byl nejatraktivnější, nejnapínavější, jen to nevěrohodné finále jej poněkud zasklilo.
Za zmínku stojí chyba v závěru (že „Tomův otec postavil v roce 1852 přelomový úl“ – blbost, vždyť se narodil nejméně o 100 let později). Buď kopanec překladatele, autorky nebo jsem něco fakt hrubě nepochopila.
Dobrý román, díky krátkým kapitolám snadno čtivý, bohužel mě ničím neohromil a leccos nechal neuspokojivě vyvanout do ztracena. 75%

58 04.05.2021

Jeden ostudný rest mám konečně za sebou – zpoždění činí zhruba čtvrt století. Kéž bych s Tolkienovými díly měla více trpělivosti v dobách školou povinných, dnes už mě tolik neoslovují idealizovaní hrdinové, sliční, stateční a šlechetní, proslovy plné patosu přinášejí spíše cynický úsměv než nadšení, střet Dobra se Zlem koliduje s mým běžným vnímáním reality, kde téměř nic není černobílé.
Doma, při nedostatku času a klidu, se mi nedařilo naladit na správnou vlnu, zážitek naštěstí zachránila možnost číst v práci ušima. Prostřednictvím dokonalého přednesu Aleše Procházky jsem tedy opět navštívila Středozemi, projela se s Gandalfem na Stínovlasovi, svedla pod vedením Aragorna bitvu o Gondor, trpěla s Frodem a Samem v Mordoru… a vrtěla hlavou nad veledlouhým epilogem. Nemůžu si pomoct, totalitní dystopie hobitů oslabila předchozí epické chvíle, pan spisovatel si měl tenhle příběh raději schovat pro samostatnou knihu.
Minula jsem správný věk na to, aby se pro mě Tolkienovy knihy staly kultem, ráda jsem si však doplnila významné mezery v literárním vzdělání. A vděčně se skláním před množstvím inspirace, kterou slavný autor poskytl svým žánrovým následovníkům.
Za nějakých 7-8 let se do tohoto světa pokusím nasměrovat pozornost své ratolesti, třeba v ní vzklíčí semínko věrné, nekritické lásky jako u většiny zdejších čtenářů. 80%

59 02.05.2021

Po ukončení lockdownu nás v obecní pidiknihovně čekalo milé překvapení: hromada nových knih, zvláště dětských. Okamžitě jsme s cácorkou zrekvírovaly ty nejkrásnější, batoh je všechny nepobral.
„Velkým dobrodružstvím malého pejska“ jsme svorně zahájily četbu z čerstvých zásob. Nádhernou vizuální stránku kazí pouze použitý font, k obrázkům pasující asi jako plastové židle do barokního zámku. Písmo nejen nevkusné, pravděpodobně i špatně luštitelné pro nezkušené čtenáře.
Příběh samotný je klasika na jeden večer o zatoulaném štěňátku, kterak bloudí, potkává rozličnou faunu, zatímco jeho nezletilá panička zoufale hledá. Nezbytný šťastný konec je samozřejmě obsažen, skříťata mohou usínat s úsměvem.
Čtyři dospělé hvězdy, pět dětských, v průměru nějakých 85%. Vracet budeme nerady a půjčovat asi často.

39 01.05.2021