Metla komentáře u knih

Nebudu hodnotit, protože jsem věnovala knížce jeden předčítací večer a vůbec jsem nedokázala předstírat zájem o těch několik protrpěných stránek. Netrpělivě jsem oddrmolila pár příběhů a oznámila cácorce, že mě to fakt-fakt-fakt nebaví. Protestovala jsem už v knihovně - Dáda ani Jůlie si nezískaly mé sympatie v dětství, stěží mohly změnit odmítavý postoj starého koštěte. Ani ilustrace Stanislava Holého mě nikdy nepřitahovaly, marně bych tedy hledala pozitiva, proč pokračovat v četbě o peripetiích žížaly, která chce jezdit na koni, tančit, stát se manekýnou, vyzkoušet si rogalo a tak dále. Své spokojené čtenáře (spíše malé čtenářky) si kniha pravděpodobně najde - hlavně, když u toho nebudu.
Skřítě naštěstí milosrdně souhlasilo, ať už byl na vině můj vlažný přednes nebo nic-moc texty; pustily jsme se do jiných pohádek. Díky libovolné imaginární entitě!

„Mlha byla živá. Bytněla každý den spolykaným smogem i černými myšlenkami lidí, kteří už zapomněli na léto, cítili se unavení a podráždění.“

Adam. Introvert milující knihy, který svůj čas dělí mezi nenáviděnou práci prodejce přes telefon, milované zaměstnání v knihkupectví a posezení v pohodlném ušáku s oblíbenými autory. Dokud nespatří JI. Jeho život náhle nabere na obrátkách, hledá, zamotává se do znepokojivých tajemství, tápe, opouští komfortní zónu, dělá věci, které by ho dříve vůbec nenapadly a postupně se vypracovává na beta samce. Když ji miluješ, není co řešit.
Mám ráda styl Pavla Renčína, vyhovuje mi kombinace vzletně poetických popisů s živými, zcela přirozenými dialogy. Postavy mají svou hloubku, charaktery jsou lidsky omylné a uvěřitelné, žádné papírem šustící archetypy. „Klub vrahů“ tedy obsahuje jednu výjimku, ovšem má to své opodstatnění. Žánrově se jedná o mírně akční, detektivní psychothriller, s důrazem na „psycho“. Čtivý román má silný start, ve druhé polovině však tempo začne navzdory zrychlování kolísat a jakkoliv byla pointa dlouho očekávaná, přece jen mi závěrečná čtvrtina úplně nesedla. Záporák byl prostě jaksi mimo, do zápletky podivně naroubovaný. Hvězda dolů, i tak palec nahoru; těším se na další Renčínovy knihy. 75-80%

50 15.07.2021

- „Já jsem doktor Hejduk, právník, rozumíte.“
Karel vyčkával.
„Poslali jsme vám několik dopisů, dostal jste je?“
Karel se upřeně díval na právníka, bez hlubšího zájmu.
„Je to možný, já ani pořádně nekoukám, čím zatápím.“ -

Zase mi nezbývá, než se prodírat davem proti proudu. Připomínek zločinů (nejen) komunismu není nikdy dost; zapomínáním jsme odsouzeni k opakování stejných chyb. Pan Vaněček zvolil silné téma o dvojici bratrů, kteří od nikoho nic nechtěli, jen se v souladu se slibem daným otci hodlali starat o mlýn a přilehlé hospodářství. Kéž by raději řekli: „Ale ten grunt, tatínku, ten náš velký grunt já nechci.“ Jelikož rozsáhlejší nemovitosti v soukromém vlastnictví jsou vrchnosti v určitých dobách ještě větším trnem v choulostivých partiích, než v časech relativně normálních. Zároveň autor obtížnost a bezohlednost totality shazuje naznačováním, že ta bolševická mašinerie byla neschopná, bezzubá tváří v tvář švejkování. Tím šla veškerá snaha o věrohodnost do háje - vždyť koho chtěli zničit, toho zničili, pokud včas neemigroval.
Příběh je inspirován skutečnými událostmi, což jinými slovy znamená, že kdesi žili-byli nějací mlynáři, snažící se vzdorovat komunistickému režimu. Kolem tohoto základu autor vystavěl tragikomickou zídku smyšlených událostí a osudů, možná částečně vycházejících z něčích opravdových prožitků.
„Mlýn“ je výstižný název, okolo něj se všechno točí, zatímco totalita pracuje na semletí majitelů. Pod nadpisem by se však ještě hodilo přidat dovětek „aneb jak se žilo za komunismu pro teenagery“. Přesně takhle na mne román působil: jako psaný pro nedospělé čtenáře. Krátké kapitoly, jednoduché věty, aby děj byl pro každého snadno srozumitelný, neponechávající prostor k domýšlení. Hodně opakování, ať prosťáčci nad stránkami netápou. Postavy jsou šablonovité: klaďasové fyzicky zdatní, inteligentní až geniální, zásadoví, stateční, odolní. Osobní život omezen na práci. Padouši představují pouhé karikatury člověka: samí zapšklí hlupáci, slaboši a zbabělci (při ostřejší konfrontaci se správňáky se pravidelně pomočí a podělají). Šedý zbytek republiky akorát nadává u piva. Celkově se z toho na mě přenášely vlny negativních emocí, koncentrovaná zášť.
Všichni bez výjimky mají současný slovník, k tomu pražskej žargon a obsedantní potřebu uchylovat se k vulgaritám bez ohledu na společenské postavení a nevhodnost nadávek v dané situaci. Farář musí mluvit o prdeli, soudružka z MNV se zaklínat hajzlem a už úplně slyším starostu jak se v roce 1950 vyjadřuje stylem: „To je ale mazec, co?“ Dialogy byly místy vyloženě nejapné.
Pokud spisovatelský um pana Vaněčka srovnám s tématicky podobnou tvorbou např. paní Mornštajnové, Lednické nebo Körnerové… kdepak, tyhle dámy jsou na podstatně vyšším levelu. Bohužel se tedy musím přidat k nepočetné skupině kritických čtenářů jako haki34, Pavel1238, drew95, IvanaKa, Šura, invocation11 a dalších, jejichž spokojenost narazila na útes slabého literárního zpracování. Autorovy knížky pro děti a mládež jsou v daném stylu jistě vyhovující, „Mlýn“ si ovšem zasloužil vybroušenější formu. 65%

51 14.07.2021

Už jako malou Metličku mě iritovalo, že je nezletilá Karkulka vyslána sama vstříc hrozbám světa, že neposlouchá a toulá se mimo bezpečnou infrastrukturu, že svou indiskrétností uvede do letálního nebezpečí nejen sebe, ale i svou nemocnou příbuznou, že babička musí být fakt hrozná tlama, když je zaměnitelná se zvířetem, že má vlk podezřele šikovné tlapy, schopné nasadit brýle, uvázat čepeček, přikrýt se atd., že polyká kořist vcelku, bez kousání, jeho trávící trakt je jakási neškodná čekárna, než přijde myslivec a vyrobí nouzový východ... a ten surový chlápek v zelené kamizole mě štval nejvíc, nesnáším týrání zvířat! Otesánkovo řádění a násilný skon překousnu, to byl přece jen pařez, ale ubohý canis lupus, věčný pohádkový otloukánek, vždycky mi ho bylo líto.
Nevím, co si cácorka slibovala zapůjčením této knížky, byla však tradičním vyzněním zklamána a divné obrázky neoslovily ani jednu z nás. Klasika nebo ne, k nadšeným hodnocením se nepřidáme. 65%

39 11.07.2021

Ty kráso, snad první případ, kdy hodnotím více hvězdami než by dala moje dcera.
"Alenka v říši divů" - takovým surrealistickým hromádkám, na kterých se vrší jedna absurdita za druhou, jsem nikdy nepřišla na chuť. Není se tedy co divit, že ve stručné verzi jde o snově matoucí blábol i pro dítě.
"Kráska a Netvor" - osvědčená klasika, líbí se nám oběma.
"Pinocchio" - na můj vkus pohádka poněkud přeplácaná, také by jí slušel podstatně delší, pečlivěji vyšívaný kabátek. Cácorka tenhle příběh ráda nemá, jelikož je v hlavní roli kluk. Málo platné, já od plínek obdivovala statečné rytíře, ona miluje krásné princezny. Třeba těm chlapům ještě přijde na chuť :-).
"Malá mořská víla" - u nás v dětském pokoji je přijatelná jedině v uhlazené Disneyho verzi: srandovní zvířecí kamarádi a hlavně happyend, žádná mořská pěna! Za mě dobrý, skřítě má však k tradičnímu finále této pohádky značně odmítavý postoj.
Texty splývaly ze rtů hladce, s výjimkou "Alenky" mi připadaly navzdory zkrácení povedené a pochválit musím výtvarnou stránku, ilustrace Pierra Couronneho jsou detailní, atmosférické, díky nim přihazuji bez váhání čtvrtou hvězdičku. 75%

36 10.07.2021

„Když jsem si stáhla kalhotky, zaplavila mě lavina emocí: strach, vzrušení, rozechvění, touha, nervozita. Něco ve mně se pohnulo, protože bez ohledu na to, kolik intimních scén jsem četla ve Verityině textu, mě nic nepřipravilo na jeho velkolepou mužnost.“

Grrrr...! Zřejmě jsem beznadějně frigidní, protože mě sex v knihách nebaví. Stačí mi naznačit, popis každého pánevního pohybu považuji za zbytečný, vyvolávající neodolatelnou potřebu přeskočit ony uvzdychané, lepkavé pasáže. Zvláště když jsou silně nadužívány ekvivalenty slova „šukat“ a většina intimních scén je degradována na pouhé pocení, slintání, sténání a pleskavé zvuky. Chápu, že nelaskavé výrazy pro pohlavní styk měly své opodstatnění, ale zredukovat množství soulože na polovinu + ubrat pikantní detaily, pořád by jich na můj vkus bylo až moc. Jedna hvězda promr… promrhána.
Ta druhá odmáznutá představovala větší dilema. Zápletka o spisovatelce, která má převzít práci na knižní sérii kvůli nespecifikovaným problémům původní autorky, mě od počátku vlekla na vařené nudli. Postupné odhalování temných tajemství, znepokojivá atmosféra, příběh navzdory zdánlivé průhlednosti solidně mrazil a šlapal - nebýt porna a hlavní hrdinky s náběhem na pár facek. Jak vyřešit ohrožení? Přece zapít antidepresiva vodkou, to dá rozum. Nesnáším iracionální chování. A díry v logice. Snad nebude spoilerem ušklíbnout se nad mizivou pravděpodobností, že by lékaři přehlédli stopy po škrcení a policajti to neřešili.
Čekala jsem zvraty, nicméně promyšlenější a obratněji podané; škoda nevyužitého potenciálu. Pokud jste však ženy s romantičtějším srdcem, než je cynický sval tepající v mé hrudi, „Pravda, nebo lež“ by vás mohla a měla nadchnout. 65-70%

58 07.07.2021

Jednoduchý, černobílý příběh na pomezí pohádky a fantasy, který by měl oslovit čtenářky či posluchačky ve věku 5-9 let. Netuším, jestli by hlavní hrdinka se smetákem místo meče upoutala skříťata s bimbáskem. Hodná a statečná Sofie, kouzelná zvířata v nouzi (napoprvé draci), zlý rytíř – prostě nepřevratná klasika, ovšem příjemně čtivá. Jen korektury mohly být o něco pečlivější. Menší formát knížky příliš neprospěl ilustracím; vypadají nakreslené tužkou, tahy jsou poměrně nevýrazné a k prozkoumání detailů to chce dobré oči.
Z pohledu staré Metly, pokoušející se napodobit dětskou optiku, si „Bouřkový drak“ vysloužil 70%. Moje princeznička má jako obvykle vyšší mínění, roztomilý dráček a jeho dívčí kamarádka si ji spolehlivě omotali kolem prstu (drápku?)… a já se pro jednou rozhodla ustoupit: 85%. Další díl ze série „Tajemní zachránci“ už čeká coby dárek k cácorčiným narozeninám.

39 06.07.2021

Nedá se svítit, musím do hromady spokojených až nadšených hodnocení zapíchnout vidle, díky cácorce se čtyřmi otupenými hroty a nikoliv se třemi mimořádně nabroušenými, jak to vnímám já.
Vydání nakladatelství Egmont z roku 1995 je po výtvarné stránce průměrné a text je na tom stejně. Převod z filmového média do knižního se dle mého názoru úplně nepovedl, díky zkratkovitosti a z toho plynoucí občasné zmatenosti bylo večerní předčítání vlažné, vůbec jsem se do přednesu nedokázala položit. Slavná pohádka by si zasloužila epičtější a zároveň poetičtější verzi… a vůbec - kam se hrabou americké myši, dýně a všudypřítomná víla kmotřička na Juráška, Rozárku a Libušku Šafránkovou :-).
S přimhouřenýma očima přičaruji 50%, moje princeznička s růžovým mozkem trvá na pěti hvězdách, takže zase něco mezi: 70%

46 03.07.2021

- „Málem jsem se utopil,“ řekl a třískl zbraněmi o sebe. „Rozpárali mě jako rybu.“ Břink. „Dostal jsem horečku, po který se cítím hůř, než kdybych chcípnul.“ Břink. „A aby toho utrpení nebylo málo, z toho zatracenýho lijavce bych chcal jako alík.“ Břink. Namířil obě zbraně na krakatona. „Tak nemám náladu na to, abych tu jenom stál a nechal si srát na hlavu od takovejch, jako seš ty.“ -

Další drsný svět, kde to hrdinové ani „hrdinové“ nemají vůbec snadné; do ideálů se plete nelítostná realita i mocná kouzla. Nečekala jsem příliš, ale Abercrombieho knihy nevychází v takovém množství, abych pohrdla napodobeninou, pokud je obstojná. A co se mě týká, „Temné bratrstvo“ obstálo. Jasně, Joe je lepší, jaksi důkladnější, jde hlouběji pod povrch. Také jsem zachytila možnou inspiraci tvorbou Glena Cooka, možná zpovzdálí pomrkával ještě Steven Erikson… to je fuk. Podstatné je, jak jsem se bavila (dobře) a jestli jsem se dokázala ztotožnit s postavami (s většinou docela ano), třeba mezi nimi najít i sympaťáka (dokonce jsem pro něj uronila slzičku). Charaktery nejsou černobílé, což platí i pro zápletku, sklouzávající k tmavším odstínům šedi – se štědrým přídavkem krvavě rudé. Přesto nechybí vítané záblesky humoru.
Svět, jeho kraje, historie, obyvatelé, tvorové, zkrátka pozadí je načrtnuto na můj vkus příliš nahrubo, ráda bych celek viděla lépe. Snad se dočkám v příštích dílech, druhému se nejspíš podívám na zoubek brzy. 75%

43 01.07.2021

Uběhlo patnáct let, pomalu se rozjíždějí smrtící kola husitského hnutí a Hynek Tas z Boru opouští královy služby, aby se ujal vlády nad přiděleným panstvím Vlkov. Nutnost uvést svůj nový domov a přilehlé vesnice do přijatelného stavu poskytne stárnoucímu superrytíři dostatek výzev k překonání. Jak už to tak bývá, kdejaká agresivní verbež nepředstavuje největší problém – kam se krvelační lapkové hrabou na ženské plémě!
Historie, dobrodružství, akce, romantika, leccos poněkud přepísknuté, především Tasova dokonalost až leze na nervy, ale málo platné, byl to přesně ten druh relaxace, jakou jsem právě potřebovala. Pár věcí mi úplně nesedlo, například scény s ženami v sobě občas měly více patosu a prkennosti v dialozích, což vedlo k efektu rotujících očí a otrávených povzdechů. Přesto musím ocenit minimum hluchých míst, dějepisná fakta a znatelný krok vzhůru oproti předchozímu dílu pátou hvězdou. 85%

52 30.06.2021

Týden po dočtení vzpomínky na knihu blednou rychlostí, s jakou se rozplývá prd ve větru. Za měsíc si nejspíš vybavím jen traumatizovanou vyšetřovatelku, která jedná na základě pochybných domněnek a nedbá přitom, komu přišlápne kuří oko. Možná se nehtíkem v mozkových závitech uchytí i dojem nepříliš jistého překladu (občas to skřípalo - nijak tragicky, ale přesto…), třeba uvízne také zápletka o uškrcených ženách a identita pachatele, snad.
Ke shrnutí si pomůžu originální berličkou: četlo se to relativně dobře. Bryndza je přímočarý, zbytečnými oklikami zdržuje pouze minimálně, někdy se dopouští výpadků ve věrohodnosti, postava Eriky má (zatím nevyužitý) potenciál, vedlejší charaktery jsou nahozené mělce, padouchova motivace chybí… prostě je zlý a basta fidli.
Pokud se rozhodnu v sérii pokračovat, trpět nebudu, ovšem to samé můžu říct, když se na Eriku Fosterovou vybodnu. Klasický případ thrilleru hodnoceného lhostejným pokrčením rameny: ušlo to, nenadchlo, neurazilo. 55-60%

59 27.06.2021

Tukoni doprovázeli cácorku celý rok, který v předškolní třídě učitelky zaměřily na poznávání přírody, výrobu různých tukoních skřítků, splétání veledlouhých šál na "záchranu" stromů a tak dále. Mláďata v našich prdelkovicích zkrátka tak trochu žila ve znamení fantazie Oksany Buly a nastávající školáci útlou knížku hrdě přijali při pasování. Není se tedy co divit, že cácora vehementně protestuje proti mnou zamýšleným třem hvězdám a lobuje za plný počet. Nemůžu vyhovět. Z výtvarného hlediska se jedná o vskutku nádherný počin, hotové umělecké dílo. Obsahuje však 15, slovem PATNÁCT, jednoduchých vět. Příběh o polámaném stromu a snaze o jeho záchranu má svou poetiku, akorát si čtenář musí většinu domyslet sám. Kdyby se text rozkošatěl přinejmenším na trojnásobek (raději víc) třeba bych se nechala ukecat a plácla sem tu vyžadovanou pětku. Ovšem za dvě minutky večerního čtení, spíše prohlížení ilustrací, mohu nabídnout jedině čtyřhvězdičkový kompromis. 75%

39 26.06.2021

„Podobný sebezáchovný pud vede například delfíny k tomu, že zachraňují topící se lidi pokaždé, když se v okolí vyskytuje svědek, který by mohl vidět, jak je překusují napůl (což je jejich běžným projevem), a referovat o tom ostatním lidským bytostem. Skutečnost je taková, že velbloudi jsou mnohem inteligentnější než delfíni. Jsou o tolik bystřejší, že si rychle uvědomili, že nejprozíravější věc, kterou může chytré zvíře udělat, pokud nechce, aby jeho potomci strávili většinu života na laboratorním stole s elektrodami v mozku, přesunem námořních min ze základny A na loď B, nebo pod přihlouplým dozorem biologů, je udělat všechno pro to, aby to ti zas… lidé nezjistili.“

Vím, na koho se obrátit, kdykoliv potřebuji přizvednout skomírající náladu. Desítky knih z bezedné studnice praštěných nápadů sira Terryho Pratchetta zaručují tomuto spisovateli nesmrtelnost. Dokonce i bez pyramid, balzamování a všech těch fáčů, nezbytných pro obyvatele mžilibabských hrobek. Bez obav jsem zavítala do Cechu vrahů, poznala úskalí vládnutí ve zkostnatělé monarchii, trpěla pocitem méněcennosti ve srovnání s velbloudím géniem, plně jsem pochopila vztah mumií ke svým příbytkům a snad nejvíce jsem se nachechtala narážkám na Trojskou válku. Přetrvávající duševní úsměv s občasným vyprsknutím smíchy ke spokojenosti bohatě stačí… Pokud si však správně pamatuji, následující „Stráže! Stráže!“ by měly vést k nadšení. 75%

56 24.06.2021

Pokud by vydavatelé opravdu chtěli „Propustku na svobodu“ prodat čtenářkám z cílové skupiny, na obálce by byla poloodhalená vnadná dáma, přicucnutá k osvalenému drsňákovi. Brrr, knihovna červenější než trenky spartakiádního cvičence. Divím se, proč to Follet nevydal pod pseudonymem – např. Victoria Wildheart… a název měl znít „Láskou ke svobodě“. Prohrál uznávaný autor sázku s manželkou, pročež byl nucen klesnout k romantickému cajdáku hollywoodského střihu? Třeba si jen potřeboval odpočinout při psaní něčeho prostoduchého, možná mu spadl na hlavu vibrátor a než se Ken vzpamatoval z otřesu, vzniklo tohle.
Žerty stranou: kdyby nic jiného, naivní zápletka se striktně černobílými charaktery nepostrádá určitou zvrhlou přitažlivost. Ačkoliv jsem několikrát zvažovala, zda se na četbu nevybodnout (červenou knihovnu obvykle obcházím širokým obloukem, holt půjčka naslepo), vytrvala jsem a docela si u té porno pohádky odpočinula. Na jedné straně utlačovaná chudina a pan Dokonalý, na druhé rozežraní boháči a slečna Pokroková, vzájemné třenice proloženy obdivováním perfektní anatomie, ztopořenými penisy, ochlupenými klíny a jejich interakcí.
Jak ohodnotit přímočarý román v historických kulisách, s výrazným přídavkem sado-maso scén? Můj vkus našeptává dvě hvězdy, s přihlédnutím k žánru jde zřejmě o silný nadprůměr, zvolím tedy kompromis: 55%.
P.S.: Odfláknuté korektury by se neměly vyskytovat ani u brakové literatury.

44 20.06.2021

Moje rodinka si minulý týden užívala na Šumavě, zatímco já jsem „vychutnávala“ pracovní dny… no, uvozovky jsou přebytečné, sice nenávidím vstávání za ranního kurvopění, ovšem práce samotná mi většinu doby vyhovuje. Zvláště proto, že při ní můžu „číst“. Tentokrát jsou uvozovky na místě, vždyť s výjimkou poledních přestávek mohu romány absorbovat jedině ušima. Tak jsem si řekla, proč by na Šumavě měli být jen cácora s mou chlupatější polovičkou? Vždyť já tam můžu nakouknout taky a přitom se vyhnout zdlouhavému cestování. K přenosu jsem s trochou obav použila slova pana Klostermana (formou postarší rozhlasové dramatizace). Já myslela, že mě taková 100 let stará vykopávka nemůže bavit – věk a moudrost holt ne vždy kráčejí ruku v ruce. Vůkol červen a třicítky na krku? Kdepak, tuhá horská zima, se kterou se těžce potýkají místní a k nepřežití je pro zhýčkané náplavy. Dřina, povinnosti, izolace, věčný boj s pytláky i s vlastním srdcem.
Bylo to sugestivní, mile starosvětské a nijak mě netrápil poněkud archaický jazyk, případně idealizované charaktery (především pan revírník byl příliš dobrý, než aby byl skutečný).
Příjemný výlet prostorem i časem. Děkuji mým oblíbeným za komentáře, bez nich bych se tímto směrem nevydala. 80-85%

53 17.06.2021

Svou první návštěvu ostrova Lewis a seznámení s Peterem Mayem jsem si užila nad očekávání skvěle. Samozřejmě jsem doufala, že se mi kniha bude líbit, když ji ocejchovalo pěti astrami tolik z mých oblíbených, ale přece jen to není vždy spolehlivý indikátor pro můj pochybný vkus. Tentokrát vše klaplo na výbornou, byla jsem tam, poznávala prostředí a se zájmem odhalovala střípky osudů jednotlivých postav, dokud nedaly dohromady smysluplnou vitráž. Některá místa byla poněkud ušmudlaná a vlastně mě jen máloco překvapilo, přesto mě kniha držela spolehlivě zahákovanou. A bylo mi buřt, jak upozaděná je detektivní linie, netrápila mě ani nevýraznost thrillerové složky, jednoduše jsem chtěla poznat ty zvláštní, uzavřené lidi a jejich minulost. Autor mi umožnil uspokojivý ponor do zraněných duší.
Po většinu četby jsem se koupala ve čtyřhvězdičkových pocitech, závěrečná čtvrtina mě osprchovala pátou hvězdou, tak nevím… Nechám hodnocení uležet a podle toho, co uvízne v mé děravé paměti (řekněme za dva až tři měsíce), třeba tu pátou stálici na „Skálu“ ještě přišplouchnu. 80-85%
EDIT: Uběhlo více než půl roku a pořád to v té hlavě je, takže zvyšuji na rovných 85% a přihrávám pátou hvězdu.

70 15.06.2021

Zase jsem se po letech nechala ukecat Knižním klubem a „Mechová víla“ byla mou vstupní investicí. Knížka vyšla teprve před pár týdny, takže jsme s cácorkou zkušební pilotky.
Co můžou vaše princezničky ve věku 4-7 let čekat? Malá, krásná, okřídlená děvčátka, z nichž jedna je ve škole poněkud neposlušná a nesoustředěná. Zápletka je jasná: nebezpečí pramenící z nepozornosti, mravokárnou složku tedy máme splněnu. Trocha napětí – ano. K tomu pár stránek skotačení na listí v tůňce, prvek hravosti si rovněž můžeme opatřit fajfkou. A ještě bonus ve formě informace o dvojici vizuálně podobných rostlin, jejichž účinky na organismus jsou radikálně odlišné. Ponaučení pro dcerku i pro mne – výborně. Co vytknout? Je to kratičký příběh, za 15 minut není co číst.
Vzhled knížky mohu pochválit, ilustrace jsou vkusné, v příjemných pastelových odstínech. Velká tiskací písmena ve spojení s jednoduchými větami usnadňují začínajícím čtenářům orientaci v textu.
Hvězdu strhávám za zmíněnou stručnost, cácorka by o mechových vílách ráda slyšela víc, mnohem víc. 80%

38 14.06.2021

Knížku jsem četla na své poměry dlouho, což obvykle znamená, že mi úplně nesedla, netáhla mě k sobě… „Bez šance“ není ten případ, do příběhu jsem vklouzla snadno a četba mě opravdu bavila, prostě na ni nějak nebyl čas.
Shustermanův styl je ve své jednoduchosti podmanivý – žádné nadbytečné popisy nebo odbočky, hezky přímo k věci. Přesto zápletka není bezduchá, jen témata k zamyšlení servíruje nenásilně… pokud se něco takového dá říct o románu, kde jsou legálně zabíjeni dospívající. A to je pro mě prakticky jediný kámen úrazu: podstatě o zbavování se problematických dětí jsem zkrátka nedokázala uvěřit. Být kniha o kriminálních živlech nebo bezdomovcích, prostě o existencích z okraje společnosti, ani nepípnu. Jenže „Bez šance“ předestírá myšlenku, že mateřská láska je pevná a trvanlivá asi jako papírový kapesník. Jsi potížista – šup s tebou na náhradní díly, spratku! Možná v zemích ve stylu Číny, tam jedinec nemá valnou hodnotu, tam politika jednoho dítěte zapříčinila vraždění novorozených holčiček ve velkém, tam 18 „lidí“ nevšímavě prošlo kolem naříkajícího batolete, přejetého autem.
Ale co já vím, třeba za 8-10 let změním názor; vždyť už teď si často kladu otázku, zda vzpurnou cácoru škrtit (po Homerově vzoru: „Ty jedna mrňavá…!“), či si hodit mašli.
Dávám téměř nadšených 80% s upozorněním, že dospělejší a vyzněním temnější verze, kde by se rozpojovali recidivisté, by měla našlápnuto k metě nejvyšší. Shusterman každopádně zase ukázal, jak má vypadat kvalitní young adult literatura.

49 13.06.2021

„Hon na mrtvého“ má pro mou maličkost dva poměrně zásadní problémy. David Raker byl na můj vkus nemastný, neslaný, bez chuti a zápachu. Prostě tvrdohlavý vdovec: miloval svou ženu a věci dotahuje až do konce, bez ohledu na vlastní bezpečí, žádná hlubší psychologie, k tomu suché dialogy (s hojně opakovanými otázkami dokolečka dokola), občasná zbytečná natvrdlost, ani záblesk humoru, žádná šťáva… Já vím, nemůže být každý Harry Bosch, ale vlažný vztah k hlavnímu hrdinovi vůbec nepodporuje prožívání příběhu naplno.
Důvod ke stržení další hvězdy je pestrá přehlídka iracionálního chování na všech frontách. Až příliš často jsem vrtěla hlavou nad tím, proč někdo (padouši nebo Raker) jedná v rozporu s logikou, pravděpodobností, selským rozumem či pudem sebezáchovy. David může bez následků pobíhat v bosý a polonahý v mrazivém počasí, obvykle ho zachraňuje jen z anusu klika, případně zlouny v potřebné chvíli postihne záchvat demence, slepoty, nahluchlosti atd.
Zápletka je kapku přitažená za skalp, s policií se při řešení zločinů zjevně nepočítá, leccos mě nepřekvapilo vůbec, něco trochu ano, zkrátka jsem od takto opěvované série čekala víc. Možná jí poskytnu další šanci, možná ne, vždyť knižní trh nabízí kvanta titulů, které mi sednou i bez boje. 55-60%

55 10.06.2021

„Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podepíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa…“

Když nám češtinářka na střední škole ukázala knihy, ze kterých si každý měl jednu vybrat, aby ji přečetl a potom prezentoval před třídou, nezaváhala jsem. Poměrně krátký román o válce mi přišel jako nejstravitelnější volba mezi tou vážnou, tlustou literaturou. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy správně pochopila poselství o zničené generaci mladých mužů, každopádně jsem se do hrůzy 1. světové války zanořila až po chlupy v nose. O čtvrt století později nebyl zážitek o nic méně drastický, jen snad ještě naléhavější, působivější.
Nenacházím žádný důvod, proč na počest této tragické, bolestivé výpovědi nevystřílet plný zásobník hvězdiček. Kéž už by lidi dostali rozum (i cit) a na všech frontách zavládl klid. Vládci rozhádaných zemí by si zahráli kámen-nůžky-papír na tři vítězné a netahali do svých mocenských ambicí zbytek obyvatelstva. Jen jsem se trochu zasnila... 90-95%

89 08.06.2021