Metla komentáře u knih

„Přežít“ není výjimkou v Koontzově tvorbě, někdy povedené, jindy slabší: máme zde hrdinu, bývalého reportéra Joe Carpentera, traumatizovaného úmrtím rodiny při letecké katastrofě. Po roce pasivního umírání zevnitř dojde k událostem, které jej nastartují ke zběsilé činnosti, začne urputně pátrat po příčinách pádu letadla a zároveň v něm ožívá naděje, že neštěstí možná někdo přežil. Svádí mě to k zhodnocení románu v podobných příměrech: start je relativně dynamický, zpočátku je obloha mlžná, nicméně průběh letu je poklidný, místy skoro až nudný, s několika turbulencemi, počasí se postupně zhoršuje, před přistáním je třeba několikrát zakroužit nad letištěm, podvozek se uspokojivě vysouvá… a pak to pilot napálí čumákem rovnou do ranveje – výbuch, plameny, letadlo na sračky. Jasněji řečeno: nadějný začátek, ve střední hře Koontz mohl být stručnější (občas se pocity a informace omílají dokola jak ho*na pod splavem), sem tam zavrávoral s logikou, nacpal příběh zbytečnými postavami a co je nejhorší, pointa začala smrdět kadidlem. Když už moje pozornost ochabovala a hvězdičkometr klesal k průměru, předhodil mi autor přijatelné, atraktivní vysvětlení příčin havárie, bohužel to nedotáhl až do konce se ctí. Namísto strhujícího finále děj rozmělnil, otevřeným/nedo­řešeným závěrem si podrazil nohy a náboženským plácáním si zlomil vaz. Překladatelka ho lehkými kopanci odkutálela do hrobečku a tam, ne po hrstech, ale lopatou házela hlínu mizerná redakce. Překlepy, hrubky i nesmysly byly pověstným posledním hřebíčkem do rakve nijak výjimečného thrilleru.

14 28.07.2018

Příjemná letní jednohubka, až takhle stručně se dá shrnout tohle Kingovo dílko. Vysokoškolský student se na prázdniny nechá najmout jako pomocná síla v zábavním parku, při té příležitosti musí překonat problémy s první láskou, dozvídá se něco víc o světě a lidech kolem sebe, především však o sobě samém. Všední témata jsou okořeněna nevyřešenými vraždami a duchařinou, přesto bych se zdráhala knížku označit za horor. Soubor více či méně zajímavých epizod z Devinova života pro mě poněkud ztratil na poutavosti s poslední dvacítkou stránek, které měly být nejnapínavější… bohužel to nějak nezafungovalo (a v řešení měl pan King mezeru). Nevkládala jsem do „Lunaparku“ přehnaná očekávání, můžu tedy vyjádřit spokojenost – ty dva dny strávené u pláže obsluhou atrakcí v atmosféře 70. let nepovažuji za promarněné. Dojem se usadil mezi 3 až 4 hvězdičky.

26 28.07.2018

Je těžké hodnotit tuto knihu, z každé její strany na člověka dýchá deprese, úzkost a beznaděj. Román je jakousi psychologickou, sociologickou, politickou a filozofickou sondou do zcela totalitní společnosti. Skutečně donutí člověka přemýšlet o světě kolem sebe – o lidech a o moci, nějaká znepokojivá paralela se dá najít snad pro každou dobu, pro každou zemi. Není to jednoduché čtení a snad díky té tísnivé bezútěšnosti nejsem schopná hodnotit plným počtem hvězdiček, ačkoliv by si to kniha za své výrazně protitotalitní poselství jistě zasloužila.

43 28.07.2018

Katastrofické survival drama, vzbuzující vzpomínky například na A.C. Clarka a jeho „Měsíční prach“ (pro mě těžká nostalgie, jedna z prvních sci-fi, co jsem četla). S ohledem na téma osamělého hlavního hrdiny jsem měla trochu obavy, jak bude „Marťan“ čtivý – dalo se očekávat minimum dialogů a hodně rýpání v psychice. To první vůbec nevadilo, to druhé se překvapivě nekonalo. Chápu a sdílím námitky některých čtenářů: Mark Watney se opravdu chová neuvěřitelně pohodově v situaci, kdy by se měl utápět v depresích. Ale připusťme, asi by to nebyla taková zábava číst. Autor zvolil dokonale vyhovující deníkovou formu, s občasným odskokem k jiným postavám a událostem důležitým pro děj či dokreslení příběhu. „Marťan“ mě držel v napětí, často vyvolal úsměv či zachechtání, nepřeháněl to s patosem, stránky se otáčely skoro samy. Někdy jsem se poněkud ztratila v technických detailech, to je však můj problém a zážitek mi to nekazilo. Jediným nudnějším prvkem byly narážky na staré americké seriály, které mi nic neříkají – snad v tom bylo něco zajímavého alespoň pro americké čtenáře. Udělat Weir hlavního hrdinu o něco věrohodnějším, možná bych udělila 5 hvězdiček... prdím na to, prostě je Markovi dám! 85%

56 28.07.2018

Tohle dostala má divočejší sestra od mamky jako povinnou četbu a já, tehdy ani ne 12 let mladé naivní kuřátko, jsem do knížky nahlédla... a přečetla jsem ji celou. Nerozuměla jsem tehdy zdaleka všemu, ale jedna věc byla od té doby pevně daná: nikdy, NIKDY bych si dobrovolně nevzala žádné drogy. Příběh se do mě silně zakousnul, to bezútěšné dětství na sídlišti, ta feťácká bezmoc a ubohost... Opakovaná četba o několik let později nebyla na dojmy o mnoho slabší. Nejpozději za 9-10 let bude "Děti ze Stanice ZOO" číst moje dcera, povinně, a doufám, že si z románu odnese do života stejné ponaučení a odhodlání jako já před čtvrt stoletím. Tady nemůžu hodnotit méně než 100%, i když si po takové době nepamatuji literární kvality.

50 28.07.2018

Další z knih, ke kterým jsem se dostala přes své literárně zaměřené příbuzné - sama od sebe bych po tomto titulu pravděpodobně nesáhla. Což by byla škoda. Zvláště první třetina, kdy Amír popisuje své dětství v Afghanistánu, je velmi zajímavá a plná překvapení. Čtenář se dozví mnohé o kultuře a mentalitě obyvatel této těžce zkoušené země, především však dokonale pozná charakter hlavní postavy (zdráhám se napsat hrdiny). Amír nemá matku, je poněkud zhýčkaný, přecitlivělý a zbabělý, čímž se komplikuje jeho už tak dost složitý vztah s dominantním otcem. Ke svému nejbližšímu a nejvěrnějšímu kamarádovi, rodinnému sluhovi Hasanovi, se ne vždy chová odpovídajícím způsobem... události dospějí tak daleko, že ovlivňují Amírův život i dlouho poté - zatěžují svědomí dospělého muže v cizí zemi.
Za úvodní třetinu bych hodnotila pěti hvězdičkami, poté však přišla o něco méně atraktivní část o protloukání v USA a námluvách na bollywoodský způsob. V dramatickém závěru se snad až příliš tlačilo na pilu a na můj vkus byly události snadno předvídatelné, jedna ze scén lehce nepravděpodobná... Ale budiž, mise splněna, jedna stará Metla se čtivým způsobem dozvěděla něco o Afghanistánu, tamních zvycích, povaze lidí. V čem však nadále tápu, navzdory vysvětlivkám na konci knihy, je převládající ideologie: Islám. Amír a jeho otec jsou v otázkách náboženství poměrně vlažní, prostě normální jedinci, fanatici jako Talibanci zase nepochopitelně krutí psychopati. Která z těchto dvou forem je v zemích Blízkého východu obvyklejší? Vlastně jsem se nedozvěděla, proč existuje nenávist mezi sunnity a šiíty, proč jeden muslim má rád psy a klidně svou ženu pošle na gyndu pod ruce cizáckému doktorovi, zatímco jiný vás zastřelí, protože nemáte plnovous, nebo umlátí, jelikož vám vyklouzl pramen vlasů z nikábu. Nejpíš je to nemožný úkol, vysvětlit ateistovi extrémní podoby víry. Každopádně mohu "Lovce draků" doporučit příznivcům dojemných příběhů, i když mě z tématicky podobně zaměřených románů více oslovila Betty Mahmoody s "Bez dcerky neodejdu". 80-85%

29 28.07.2018

Mé první setkání s tvorbou Michaela Connollyho a hned na úvod taková pecka! Novinář Jack MacEvoy se vyrovnává po svém se sebevraždou bratra - dvojčete: začne hledat pravdu, aby o ní mohl napsat. Co spojuje sebevraždy policistů s vraždami dětí? Já vám to samozřejmě nevyžvaním a pokud máte rádi thrillery, přečtete si to sami. Román je svižný díky "ich formě" (třetí osoba je používána jen v pasážích, kdy je v hlavní roli zlo), pyšní se detailní znalostí práce a prostředí žurnalistů, neopomene ani činnost a vztahy různých bezpečnostních složek. Kniha je ve všech aspektech velmi podrobná, místy snad až příliš. Mám zřejmě načteno a nakoukáno moc kriminálek, aby mě zápletka "Básníka" něčím výrazněji překvapila, přesto mě příběh vtáhnul a udržel v napětí do samotného závěru. Bohužel nemohu pouze chválit - některé zlomy v ději byly na můj vkus poněkud uměle vykonstruované a ukončení, kdy mnoho zůstalo nevyřčeno, zapůsobilo stylem "nevím, co s tím, ať si to teda čtenář přebere, jak chce". Možná bude vše vyjasněno ve "Strašákovi", uvidíme.

24 26.07.2018

Tento román pro mě nepředstavuje ani tak detektivku, jako důkladné seznámení s Harrym Holem, norským detektivem s bouřlivou minulostí a nejistou budoucností, s jeho vzpomínkami, pocity, vyšetřovacími metodami zřejmě chtěl autor čtenářům naznačit, co od tohoto policisty mohou očekávat. Tedy naprosto cokoliv. Nevypočitatelný a velmi lidský hlavní hrdina je sice zajímavý, představuje pro sérii nadějný potenciál, leč určité aspekty jeho chování a jednání jsou mi krajně nesympatické, přesněji z duše odporné.
Vedlejší postavy tolik prostoru nedostaly, navíc trpěly šablonovitostí ve stylu unavený férový šéf, inteligentní čínský ajťák, vnadná a ochotná servírka atd., prostě jako vytažení z amerických krimi seriálů. Výraznější emoce se v mém podání bohužel nekonaly ani v případech, kdy občas někdo zaklepal bačkorami.
Zápletka Netopýra je vcelku klasická: uškrcená mladá žena a pátrání po vrahovi. To znamená výslechy svědků a podezřelých, dohady, tápání, občas vypomůže počítač, zkrátka klasika. Netypické je prostředí; nikoliv předpokládaný zasněžený sever Evropy, nýbrž žhavé ulice Sydney. Pro někoho možná atraktivní kulisy, mne však Austrálie příliš neláká a velkoměsta už vůbec ne. Ovšem aboriginské příběhy a náhled do historie původních obyvatel kontinentu byly příjemným kořením.
S Harrym Holem jsem se jistě nesetkala naposledy, jakkoliv mě zatím nenadchnul. Jsem přinejmenším zvědavá, jak hluboko může klesnout a do jakých problémů se vlastní vinou uvrtat. Těsně pod 70%.

32 25.07.2018

Uplynulo deset let od chvíle, kdy jsem v knihovně zakopla u tento román a seznámila se s Charliem Parkerem, soukromým detektivem se smutnou minulostí, sarkastickým smyslem pro humor, talentem nasírat lidi, se zajímavými kamarády a také paranormálním darem, či snad prokletím vidět více než obyčejní mudlové. Tehdy jsem byla nadšená – navzdory faktu, že „Bílá cesta“ je čtvrtým dílem série a události z předchozích knih zde hrají poměrně značnou roli. Uplynulá dekáda posunula laťku mých nároků mírně směrem vzhůru, tudíž se po druhé četbě nemohu pouze rozplývat.
V porovnání s předchozími díly je tento nejvyzrálejší, děj svižně odsýpá a uspokojivě funguje i gradace (s výjimkou překotného finále, kdy se řešilo příliš mnoho věcí na několika málo stranách). Autor konečně pochopil, že nepíše turistického průvodce a ubral v kartografických detailech, soustředil se jen na důležitá místa a tam si v melancholických, ponurých až depresivních náladách přímo rochnil. Přibylo lekcí z dějepisu, což čtenářům neznalým americké historie pomůže v lepší orientaci především ohledně různých odnoží Ku-klux-klanu. Ano, Charlie Parker tentokrát zavítá do jižanských končin USA, kde se v minulosti odehrávala rasově motivovaná svinstva coby místní folklór. Jsou to právě dávné i současné hříchy, co přiměje Charlieho brodit se bažinami a lidským hnusem, aby objevil pravdu (nejen) o násilné smrti bílé dívky z bohaté rodiny. Jako obvykle jsou mu nápomocní dva teplí zabijáci Louis a Angel – bonusem jsou neveselé epizody z jejich mládí.
Ke kladům Connollyho tvorby patří schopnost vybudovat hutnou atmosféru, sympatičtí hlavní (ne tak docela kladní) hrdinové, nehorázně odpudiví padouši, živé dialogy, uvěřitelné akční scény. Zápletka byla na můj vkus opět poněkud překombinovaná, některé scény přebytečné. Na škodu je bohužel i provázanost jednotlivých dílů, jelikož nemám chuť vyplnit díry v paměti opakovanou četbou díky špatným až příšerným překladům do češtiny. „Bílá cesta“ patří k tomu lepšímu, i zde však občas najdeme nepovedené pasáže. Většinou jde o drobnosti typu nevhodně zvoleného slova v kontextu popisované situace, korunu překladatelka nasadila v závěrečné přestřelce, kdy se žena s útočnou puškou vyklonila z úkrytu a vystřelila tři kola… Ach jo.
Procházka po „Bílé cestě“ nebyla tak úžasná jako před deseti lety, ale pořád jde o hodně dobrý thriller s mysteriózními prvky.

19 25.07.2018

Probral se v temnotě a věděl jen jediné: jeho jméno je Ramon Espejo. Netušil, že ho čeká náročná cesta, prchání divokou přírodou a hlavně poznávání sebe samého. Tohle dobrodružné scifko mi přišlo hodně k chuti, má všechny ingredience dobrého příběhu: dobrou zápletku, zajímavé prostředí a hlavně (anti?)hrdinu, který se chová lidsky, nejde o žádný patetický symbol ctností. Ramon je sice vznětlivý hajzl, jeho charakter je však mnohem komplikovanější, věrohodný, nelze ho šmahem odsoudit a postupně jsem si k němu (pro někoho asi překvapivě) vypěstovala i určité sympatie. Byla jsem velmi zvědavá, jakým způsobem se Ramonova osobnost rozvine a jak s ním osud naloží.
Jsem ráda, že nápad na tuto knihu nezapomněl Dozois v šuplíku, nechal Martina dílo rozvinout a po desítkách let štafetu k dopracování dostal současný spisovatelský talent Daniel Abraham, který románu dodal jakýsi moderní šmrnc. „Hon na lovce“ možná není třeskutě originální, daly by se najít pasáže k domyšlení a došperkování, přesto jde o poctivé, kvalitní řemeslo a v budoucnu si cestu s Ramonem Espejem ráda zopakuju.

18 25.07.2018

Před dávnými lety jsem o Sharpova dobrodružství zakopla v televizi (na nějaké slovenské stanici) a film mě zaujal především díky mému oblíbenci Seanu Beanovi v hlavní roli. Když jsem v knihovně objevila první díl knižní série, řekla jsem si, proč to nezkusit. Sice se nejedná o mnou vyhledávaný žánr, britské koloniální eskapády v Indii mě nikdy příliš nezajímaly, ale změna je život. A čekalo mě příjemné překvapení, román je velmi čtivý, napínavý, plný zvratů a vojín Sharpe je ultraschopný sympaťák (zvlášť při představě mladého Seana Beana:-)), přitom žádný svatoušek ve stylu Old Shatterhanda. Přestože jde o historickou fikci, nechybí samozřejmě i skutečné osobnosti a dějepisná fakta. Už vím, co koupím otci k narozeninám - celou Sharpovu sérii.

26 24.07.2018

Jak dlouho by lidem asi vydržela jejich humanita, kdyby museli čelit neodvratné hrozbě hladomoru? Na tuto otázku se před více než 60-ti lety pokusil odpovědět John Christopher. Jak naznačuje název, veškerá tráva a obilí to má v autorem vymyšleném světě spočítané – zhoubný virus neúprosně mění svěží zeleň v bezútěšnou hněď, hospodářská zvířata hynou, z pečiva se stává nedostatkové zboží, zásoby mizí, ve městech není možnost obživy… Čtenář vše sleduje od krátkého prologu z dětství hlavního hrdiny, přes počátky zkázy plné dezinformací, až po úsvit nové doby, kterou přežijou jen silní a všehoschopní.
Tahle tenká knížka dokáže dokonale pohltit. Mám však tři výhrady: 1) Na můj vkus se z lidí ten civilizační make-up setřel příliš rychle a náhle. Nedělám si iluze o chování davu, ale nechce se mi věřit, že by slušní jednotlivci po prvních negativních zkušenostech jednoduše přestali rozlišovat dobro a zlo. 2) Autor měl prostředí světa v průběhu katastrofy vylíčit pečlivěji, sugestivněji – v mých představách totiž pořád jaksi figurovaly obilné lány a zelené plochy, fantazie nezvládala automaticky dosadit zpustošenou krajinu. 3) Závěr mohl být údernější, drtivější, naléhavější, takhle to vyšumělo poněkud do ztracena.
Rozhodně můžu tuhle katastrofickou klasiku doporučit, kvalitní a v mnoha ohledech aktuální čtení.

21 23.07.2018

Procházet kolem tohoto titulu v knihkupectví, přeletěla bych po něm zběžně pohledem a ignorovala ho jako četbu pro dospívající, která mi už nemá co sdělit. A udělala bych velkou chybu. Ano, kniha je primárně cílená na mládež, ale je sakramentsky dobře napsaná (překlad i redakce také na jedničku), něco nového jsem se z ní přece jen dozvěděla (především co se týká bezpečnostních systémů a počítačové komunikace) a přestože obsažené myšlenky o svobodě nejsou převratné, nedělá je to triviálními či snad méně pravdivými.

"Malý bratr" je "1984" současné mladé generace. Věnuje se aktuálním problémům: terorismu, strachu, ztrátě soukromí, systematické likvidaci svobody a pošlapávání lidské důstojnosti ve jménu "vyššího dobra". Nemůžu se ztotožnit úplně se vším, co se v knize předkládá - na můj vkus se až příliš bagatelizovaly zkušenosti dospělých a z teenagerů se dělaly vzory uvědomělosti a zodpovědnosti. Autor kritizuje, nenaznačuje však ideální řešení.

Na druhou stranu se mi líbilo, že lidé jsou v románu skutečně lidští, dělají chyby, mají své slabosti, fyzické potřeby, jednají pochopitelně, nejsou to žádní supermani, nýbrž zoufalí jedinci v zoufalé situaci. Tím odpovídám příznivcům akce: ne, Marcus a jeho kamarádi se nebudou plížit vládními budovami, likvidovat vládní agenty ani sestřelovat vládní helikoptéry. Jejich boj je mnohem nenápadnější a věrohodnější: využívají proti systému své vědomosti, své znalosti počítačů, hackovací schopnosti, ba dokonce i rozjívená hravost se dostane ke slovu (popis LARPů byl velmi zajímavý). Cory Doctorow dokázal srozumitelně i celkem zábavně popsat různé technické vychytávky, šifrování, programování atd., přesto je třeba se alespoň v základech dané tématiky orientovat.

Ve srovnání s Orwellovým kultovním dílem je použito jiných prostředků, rozmanitějších, podstatně méně deprimujících: zde totalita teprve nastupuje, zatímco v "1984" šlo o rozjetou mašinérii, také závěrečné vyznění je zcela odlišné. Naléhavost "Malého bratra" to nijak neumenšuje, ten je totiž aktuálnější, prakticky zaměnitelný s dnešní realitou. Přála bych si být o 20 let mladší, pak by se tento román s nejvyšší pravděpodobností stal mou biblí. Navzdory věkovému handicapu mohu jedině uznale zvednout palec: pro dospívající by tahle knížka měla být povinnou četbou, pokročilejším ročníkům však má rovněž co nabídnout. Opravdu milé překvapení.

14 23.07.2018

Vynikající postkatastrofický román, který je zřejmým produktem studené války a tehdejšího paranoidního strachu obyvatel celého světa, že někdo mocný "zmáčkne čudlík"... V této knize se tedy Robert Merle formou deníku pokouší na osudech skupiny přeživších z francouzského venkova představit život po jaderném výbuchu. Spisovatel projevil výborný smysl pro detail, obsáhl veškeré aspekty takové existence velmi komplexně a podrobně. V pár úvodních kapitolách jsme několika příběhy z dětství i dospělosti seznámeni s osobou a charakterem hlavního hrdiny a jeho přátel. Poté si můžeme nesmírně sugestivně prožít krátké, avšak intenzivní peklo atomové války. Zbytky lidstva jsou vrženy o stovky let zpátky a musí přežívat ve středověkých podmínkách - beze strojů či jiných vymožeností civilizace, na spálené zemi. A tady se Robert Merle opravdu vyřádil: zabezpečení základních životních potřeb, chov dobytka, pěstování plodin, vzájemné vztahy, postavení žen ve společnosti složené převážně z mužů, psychologie, náboženství, politika, změna morálních priorit v souvislosti s příchodem rabujících, násilnických band, kult vůdčí osobnosti... Emanuel Comte, hlavní hrdina, se může zdát příliš dokonalý, ovšem vnímavý čtenář postřehne jak jeho chyby a slabosti, tak vnitřní rozpolcenost, patrnou zejména v poslední třetině románu. Je toho spousta, co nám autor předkládá k zamyšlení a jakkoliv jistě najdeme spoustu vad na kráse (např. příliš mnoho šťastných náhod, jak mohlo v městečku přežít tolik lidí - proč bylo tak málo poničeno atd.), jde každopádně o vynikající, čtivou klasiku, doslova povinnou četbu pro příznivce žánru. 90%

46 22.07.2018

Hned v první větě čtenář zjišťuje, že Lamar Pye má největší penis ve věznici. Může se to zdát jako nepodstatná informace, která má za úkol jedině ihned zaujmout, ve skutečnosti je svou chloubou dotyčný zločinec do jisté míry definován. Samec, drsňák, neohrožený lev, co si jde tvrdě za svým i přes mrtvoly. A těch je zvláště v první polovině románu požehnaně. Lamar totiž není na své nelítostné řádění sám, na útěku z vězení ho doprovází věrný bratranec Odell, prostoduché monstrum bez svědomí, a změkčilý umělec Richard. Po jejich krvavých stopách jdou snad všechny bezpečnostní složky USA, příběh se však zaměřil na Buda Pewtieho, policajta ze staré školy. Pro tohoto Johna Waynea Oklahomské dálniční hlídky získá případ uprchlých trestanců osobní rozměr, jeho život ovšem komplikují i další problémy.
"Grázlové" se kromě zločinů a detektivní práce hodně soustředí také na psychickou stránku hlavních postav, což knize nesmírně svědčí. Je napínavá, uvěřitelná, ne zcela černobílá (i když je zlo a dobro jasně vymezeno), čte se od začátku do konce jedním dechem. 85%

13 19.07.2018

Jsem čtenář sci-fi, fantasy, hororů a thrilerů, což každý z mého okolí dobře ví. Proto jsem se tvářila velmi skepticky, když mi teta nabídla k zapůjčení "Hanu". Ale nakonec proč ne, proč si neodskočit od svých obvyklých žánrů - třeba tchyně přestane tolik ohrnovat frňák nad mým vkusem, pokud se občas objevím s nějakým ženským románem. U večeře jsem do knihy nakoukla... a vykoukla jsem z ní za dva dny, ubrečená a nadšená. Tahle dojemná mozaika osudů mi vryla do paměti jedno jméno, které bych v knihkupectvích neměla míjet: Alena Mornštajnová. "Hana" už má čestné místo u mě v poličce (takový skvost nelze mít pouze půjčený) a "Slepá mapa" čeká na přečtení. A jak jinak zahájit svá hodnocení na Databázi knih, než vzácnou stovkou? Jinou, čerstvou a ne ze starých dojmů, ode mě uvidíte velmi zřídka (jakkoliv doufám v opak, nenadchnu se bohužel tak snadno jako zamlada).

64 17.07.2018