Metla komentáře u knih

"Kushielova střela" je rozsáhlý román, který nabízí velmi detailně propracovaný fantasy svět, inspirovaný evropskými dobovými reáliemi 17. století. Země Terre d'Ange připomíná Francii, její obyvatelé jsou nesmírně krásní, kultivovaní a šlechta je prolezlá intrikami skrz naskrz. Zároveň s dětstvím hlavní hrdinky Phédre poznáváme zákonitosti, hierarchii, politické pozadí a náboženství země (i zemí sousedních). Tato seznamovací pasáž má zhruba 90 stran a byla pro mě zoufale nudná, skoro mě odradila pokračovat. Svou zásluhu na tom mají dlouhá souvětí, při jejichž čtení se mi kolikrát podařilo zapomenout, o čem věta vlastně je. Poměrně obtížně se také orientuje v množství jmen, jakými nás autorka zavalí.

Mladičká Phédre je vychovávána jako luxusní kurtizána - v tomto světě jde o úctyhodné zaměstnání, je to doslova životní poslání zasvěcené božstvu. Děj se začíná trochu zajímavěji rozjíždět v okamžiku, kdy je dívka prodána do služeb vlivného šlechtice se spoustou tajemství, Anafiela Delaunayho. Přibývají intriky, sem tam se objeví i nějaký souboj a Phédre dospěje natolik, aby konečně uplatnila svůj komplikovaný výcvik a vzdělání. Zbývající dvě třetiny knihy jsou výrazně čtivější: spousta putování po souši i po moři, variabilnější prostředí, více dobrodružství, více akce, objevují se i nějaké magické prvky. Romantika je zastoupena S/M scénami, ty jsou však popsány v jakési "soft" verzi, všechna ta krev a bolest získává až poetický, vznešený podtón. Hlavní hrdinka je stále zmítána emocemi, miluje toho a miluje támhletoho a neodolatelně ji přitahuje támhleta... Osobně mi Phédre příliš k srdci nepřirostla. Snad pro tu její protivnou dokonalost: je zkrátka nejkrásnější, nejinteligentnější, nejlepší milovnice, každý ji zbožňuje, všechno ví a ve všem se jí daří, veškeré útrapy ji jen zdokonalují, zvyšují její moudrost, atraktivitu a všeobecnou úžasnost.

Jakkoliv nelituji času stráveného s "Kushielovou střelou", tento typ literatury mi úplně nesedí, takže pokud máte v knihách rádi romantiku (lásku, sex a složité vztahy), přidejte si k mému hodnocení libovolné množství procent až do plného počtu. 65%

8 04.08.2018

Dan Simmons patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům fantastiky, tak jsem byla hodně zvědavá, jak si vede na poli detektivním. Velmi mě překvapila úspornost, s jakou "Krutou hru" napsal. Uvyklá na jeho (místy až užvaněné) detailní popisy a myšlenkové pochody, zdráhám se uvěřit, že ten samý člověk byl schopen stvořit něco vyloženě stručného, bez příkras a kudrlinek, žádné zbytečné vysvětlování nebo odbočky. Nečekaně osvěžující!

Další kladné bodíky přidávám za hlavního hrdinu, drsňáka s humorem suchým jako pouštní prach. Autor bývalého detektiva nijak nepopisuje - vzhled ani charakter, nechává za něj mluvit činy. Joe Kurtz je velmi přímý, s překážkami se nemazlí a násilí se nevyhýbá. Při akčních scénách se tají dech... i když čtenář samozřejmě ví, že Joe musí přežít přinejmenším do třetího dílu:-). To samé ovšem nemají zaručeno různé zajímavé vedlejší postavičky. Osudy hráčů protistrany jsou podstatně jasnější: padouši se dělí na intrikány, ňoumy a na opravdu zlé hnusáky, jejichž životnost až na pár výjimek nepřekročí délku této knihy.

Našlo by se několik výhrad, srážejících dojem z kruté hry (třeba zápletka je příliš jednoduchá a zkratkovitě podaná), ale nic to nemění na výborné zábavě a mém rozhodnutí pořídit si celou sérii "Joe Kurtz" domů do poličky, jakkoliv už tam moc místa nezbývá.

22 03.08.2018

Jeden vysloužilý polda, který tráví příliš mnoho času přemýšlením o své zbrani. Jeden duševně poškozený muž, zaostalý morálně (nikoliv mentálně), zpestřující svůj zpackaný život zabíjením. To je hlavní dvojice soupeřů ve sporné hře, kdo je kočka a kdo myš. K tomu několik vedlejších postav, více či méně zajímavých, v pár případech vyloženě archetypů (chudá alkoholička, bohatá neurotička atd.). Klasické ingredience pro detektivku zavánějící průměrností a stokrát viděným. Jenže u průměrných knih přemýšlím, jestli má vůbec smysl je dočíst, zatímco "Pan Mercedes" mi neposkytl nejmenší prostor pro podobné úvahy při hltání stránek, obracených čím dál dychtivěji. Kdyby Stephen King napsal manuál ke správnému sestavení a použití vyhřívaného záchodového prkénka, nejspíš bych si zase dobře početla - však on už by si pan spisovatel našel způsob, jak se i s takovým tématem dotknout temných zákoutí lidské duše.

30 03.08.2018

„Město schodů“ – ten název nabádá k předpokladu, že kniha obsahuje spoustu popisů různých surreálných městských zákoutí, nicméně autor se v tomto směru příliš nevyžívá, spíše naznačuje a ponechává prostor pro imaginaci čtenářů. Město Bulikov, na jehož území se většinu stránek nacházíme, není pouhým prostředím: působilo na mě jako živoucí tvor, pokřivený, proměnlivý, ztýraný, vydechující hutnou atmosféru. Jeden z velkých kladů románu.
Další plus můžeme autorovi připsat za postavy, které nešustí papírem. Hlavní hrdince Shaře, zapálené vědkyni a agentce s ochabující loajalitou, by sice z mého hlediska neškodilo více charismatu, bohatě to však vynahrazují svérázní vedlejší hráči. Sigrud je příjemně pragmatický barbar, který se s ničím nemaže a prostě kráčí skrz problémy. Guvernérka Mulagheshová je okouzlujícím způsobem přímá, žádná uhlazená politička s korektním slovníkem. Určitě zajímavou figurkou je Otec města Votrov, jakkoliv mé emoce kolem něj všemožně kolísaly.
Na počátku je vražda, ovšem detektivní část „Města schodů“ – pátrání po pachateli zločinu – celkem kulhá, nakonec je to pouhá dějová berlička. Podstatou je objevování světa, přesněji Kontinentu, jeho historie, kultura… Božstva. Obvykle nemám příliš v oblibě, když v knihách vystupují bohové, Bennett naštěstí patří k nemnoha autorům, co zvládli mou mírnou averzi k danému tématu spolehlivě smáznout. V několika ohledech dokázal božské vlivy zpracovat originálně, jinými nepřekvapil… rozhodně nabídl dostatek námětů k přemýšlení i značnou porci dobrodružství. A těch pár velevzácných prvků originality přiklonilo mou misku vah téměř k 5*, téměř, třeba se poštěstí u dalšího dílu.

18 02.08.2018

Napoprvé jsem "Tiché dívky" po několika stránkách odložila, důvodů bylo hned několik. 1) Štítila jsem se obracet stránky, jelikož jsem měla knihu půjčenou od tety, které knihovnu pochcal kocour - a tahle papírová cihlička asi ležela hodně na ráně. 2) Byla jsem přežraná vysloužilými detektivy se zdravotními potížemi. 3) Štvalo mě jméno hlavního hrdiny, obtěžovalo mou imaginaci nesympatickým ksichtem jisté nechvalně proslulé osoby. Dala jsem "Tichým dívkám" druhou šanci, překonala odpor ke zvlněným, zažloutlým stránkám, co tolik voněly mojí kočce; vyčíhla jsem si ideální náladu pro severské thrilery (sníh, mráz, brzy tma, mírná depka) a pokusila se soukromému detektivu Rathovi vymyslet obličej odpovídající jeho samotářské povaze. Potom už jsem si dobře užila svižně odsýpající případ ztracených děvčat.
Vyhovovalo mi prostředí kanadských městeček a hor, stejně jako autorova přímočarost: když kapitola končí větou "sejdeme se v tolik hodin na tomto místě", pak na začátku následující kapitoly tam prostě jsme. Žádné odbočky ve stylu popisů cesty, použitého dopravního prostředku, okolí, či momentálních duševních pochodů. Charaktery jsou docela dobře definovány jejich jednáním, živými rozhovory, jen občas sklouznou k nějakým více či méně důležitým vzpomínkám. Frank Rath je vypiplán detailně, u vedlejších postav zůstal prostor pro dokreslení, ale všichni fungovali dostatečně.
Děj není kdovíjak originální, četla jsem však rychle, se zaujetím a zvědavostí, která bestie má zločiny na svědomí, případně jak konkrétní dívky zapadají do vyšetřování. Autor neposkytuje mnoho vodítek a můj obvykle přesný odhad tentokrát selhal. Konec mě úplně nenadchnul, přišel mi neslaný, nemastný a epilog (vlastně jeden obří cliffhanger) byl horší než kopanec do holeně.
Nadprůměrný thriller - i přes vážné výhrady k finále.

13 02.08.2018

Ideální román na dlouhé zimní večery, kdy je okolí sevřeno mrazivým tichem, jen kdesi v komíně kvílí meluzína. Já knihu bohužel měla půjčenou a četla v období letních veder, což vůbec neprospívalo atmosféře, stejně jako čtení stylem: dvě stránky na hajzlíku, stránka, než se uvaří voda na kafe, dvě stránky během čištění zubů... Ne, k vychutnání "Zimních lidí" je třeba udělat si pohodlí, klid (manžela vykopněte na několik hodin ven a děti s ním) a ponořit se do chladného, tísnivého prostředí na samotě u Ďáblova pařátu, prožít důkladně všechny ty zneklidňující, smutné až děsivé události. Autorka většinou pracuje v náznacích, dává si na čas, vcelku dovedně splétá jednotlivé linie z roku 1908 se současností. Až v závěru zrychlí a uchýlí se k vysvětlování po lopatě, což je trochu škoda - rozmělnila tím předchozí bezchybnou atmosféru. A právě ta je hlavním aktivem knihy, nikoliv vcelku klasický příběh o lásce až za hrob a o pomstě, nebo použité tradiční duchařské prostředky, z jakých by mě u filmu trefil šlak, ovšem u knihy chybí patřičný hudební a zvukový doprovod. Dávám 70%, umím si však představit, že bych za ideálních podmínek (venku třeskutá zima, doma klid u popraskávajícího krbu) hodnotila výše.

23 02.08.2018

Locke a Jean po událostech v Camorru ne úplně dobrovolně změnili „loviště“, ale rozhodně nehodlají měnit svůj styl života. Jako správní mistři zločinu mají vysoké cíle a jdou si za nimi s trpělivostí koček a urputností bulteriérů. Jejich velký plán se začne komplikovat v okamžiku, kdy do hry vstupují nepřátelské mocnosti a proto nakonec dvojici přátel nezbývá, než vyzkoušet nelehký život námořníků.
Zatímco první třetina knihy ve mně vyvolávala vzpomínky na filmy jako „Dannyho parťáci“ či „Podraz“, zbytek připomínal „Piráty z Karibiku“: počáteční spleť intrik ve fantasy variantě Las Vegas byla zajímavá, spolehlivě mě vtáhla do děje a nutila dychtivě obracet stránky, nicméně dobrodružství na moři mi nepřipadají fascinující, to prostředí mě prostě neláká. Naštěstí je Scott Lynch dost zábavný vypravěč, abych si plavbu Lockeho, Jeana a dalších, nových, převážně sympatických postav výborně užívala.
Směs akce, napětí i humoru byla namíchána náramně čtivě, užívaný jazyk je opět velmi barvitý (vulgarit ubylo jen mírně, sarkastické hlášky jsou ještě povedenější než dřív), zamrzel mě akorát závěr, působící uspěchaně, odbytě, bez šťávy, zkrátka jako by už to autor chtěl mít rychle za sebou.
Navzdory počátečním obavám z nepříliš oblíbeného pirátského prostředí mohu vyjádřit jedině spokojenost – sice ne stoprocentní, úvodní „Páni parchanti“ mi kápli do vkusu o malinko lépe, přesto zatraceně nadprůměrnou na to, abych ve své knihovně chtěla mít i třetí díl.

14 01.08.2018

Hned první povídka, podle které je pojmenována celá sbírka, ve mně vzbudila pocit, že držím v rukou výjimečné dílko. A skoro každá další mě v tomto dojmu utvrzovala. Faber má dar psát o nevšedních i úplně obyčejných životních situacích způsobem, co čtenáře donutí podívat se na téma odlišnou optikou, nebo se alespoň důkladněji zamyslet. Vyvolává otázky a nesnaží se na ně za každou cenu dávat odpovědi. Pointy příběhů jsou jaksi nenápadné, leckdy můžou působit vyzněním do ztracena, to jim však nijak neubírá na hloubce. Ne vždy mě sice autor zasáhl námětem, ovšem takřka pokaždé dokázal oslovit formou, mírou detailů, nahlížením do lidských duší a zcela nenásilným ponoukáním k přemýšlení. Asi nejsilnější dojem zanechaly "Ryby" (o tom se mi dokonce i zdálo:-)), společně s citlivou sondou do života speciální učitelky a jejích svěřenců "Někdy prostě prší", nezaostaly ani "Slečna Koulová a slečna Luntová", což je pro muže groteska a pro ženy horor. Pochvalnou zmínku si zaslouží perfektní překlad, bezchybná redakce i kvalitní provedení v pevné vazbě s přebalem.

24 31.07.2018

Vzpomínáte na Olivera Twista – chudého, hodného, poctivého sirotečka ve spárech zločineckého podsvětí? Tak na něj hezky rychle zapomeňte, protože je tady Locke Lamora! Pan Parchant, talentovaný zloděj, který nekrade z nouze, ale prostě proto, že byl k této činnosti stvořen. A rozhodně nehodlá paběrkovat u kapes prostého lidu…

Dovolím si malou odbočku: nesnáším zloděje. Opravdu z duše se mi hnusí lidi, co se odmítají živit vlastní prací a svou lenost kompenzují parazitováním na jiných. Zpočátku mi tenhle postoj poněkud znesnadnil identifikaci s hlavními hrdiny, přesto jsem si k nim celkem brzy našla cestičku a přirostli mi k srdci: Otec Okov, jeho přístup i zkušenosti, vzdělaný silák Jean Tannen, všestranná dvojčata Calo a Galdo, ztřeštěný puberťák Brouk a jeho urputná snaha vyrovnat se starším kolegům… a samozřejmě také Locke Lamora, neschopný komukoliv čelit v přímém boji (snad s výjimkou stařenek), ovšem nevalnou fyzičku bohatě vynahrazující brilantní zločineckou myslí a pitbullí sveřepostí.

Autor vytvořil živoucí svět, plný temných uliček, páchnoucích kanálů i vznešených, kouzelných míst. Atmosféru nelze než pochválit. Rovněž postavy se povedly, skoro každá má propracovaný, osobitý charakter. Osobně bych uvítala o něco větší hloubku hlavního záporáka – Šedý Král fungoval lépe, dokud byl pouhým hrozivým stínem v pozadí, odhalení totožnosti a motivace jednání mu imho ubralo na lesku. Rozhodně to však neuvádím jako nějaký zásadní problém.

Samostatnou kapitolu pak tvoří jazyk. Scott Lynch to navzdory mládí skvěle umí se slovy a překlad (včetně redakčních prací) se povedl na jedničku. Čtenář nedostává ani na minutku prostor zapomenout, že se pohybuje v podsvětí mezi živly zralými pro šibenici. Jinak řečeno, autor ani překladatel se s tím nijak neserou. Pobouřilo vás tohle slovo? Ohó, tak rychle ruce pryč – tuto knihu nekupujte, nečtěte, neotevírejte ji, vůbec na ni nesahejte! Vulgarismy související s prastarým řemeslem, sexuální činností, pohlavními orgány či vyměšováním se v textu nijak nešetří. Považuji se za otrlou, i tak mi to občas přišlo přes čáru. Na druhou stranu: kriminálnická spodina by stěží užívala mluvy Rychlých šípů...

Scott Lynch si tímto románem vysloužil moji přízeň a zvýšenou pozornost; jsem hodně zvědavá, jestli se mu podaří udržet vysoko nastavenou laťku i v dalších dílech. Věčné dilema: 4* nebo 5*?
85%

„Jednoho dne, Locke Lamoro, jednoho dne nás rozmrdáš tak velkolepě, tak ctižádostivě, tak drtivě, že se nebe rozsvítí a měsíce zatočí a samotní bohové budou škodolibou radostí srát komety. A já jenom doufám, že ještě budu u toho.“

22 31.07.2018

Završení trilogie proběhlo v souladu s očekáváním, už nebylo mnoho co objevovat a hlavní hrdinové jen hledali cestu, kudy ven z mizérie. Přibylo pár nových postav a zdaleka ne každý se dožil závěru, který přišel rychleji, než bych předpokládala (obvykle mi trvá o nějaké 2–3 dny déle knihu podobného rozsahu přelouskat). Autor rozhodně umí své čtenáře udržovat v napětí, přimět je odkládat důležitější činnosti kvůli dychtivému obracení stránek a přesouvat usínání do pozdních nočních hodin, protože „musím dočíst odstavec, kapitolu, ještě jednu kapitolu…“
Pár much by se našlo – například to Howey svým hrdinům dost ulehčuje nedostatkem kamer a vůbec zoufale nedostatečným přístupem k ostraze objektů, především jejich strategicky důležitých částí. Některé náhody trošku zavánějí bohy ze stroje… ale vzal připomínky ďas, prostě jsem se v tomto postapokalyptickém světě svázaném tvrdými pravidly dobře bavila.

21 31.07.2018

Hmm… no, jakkoliv mám utkvělý dojem, že politika přitahuje převážně psychopaty posedlé mocí a zkorumpuje či zničí těch pár idealistů, co původně měli dobré úmysly, stejně je pro mě autorova vize záměrů a událostí na vyšším, poněkud nepravděpodobném levelu šílenství.
Knihu lze rozdělit na čtyři části: 1) Předtím, kdy se dozvídáme, jak i kongresman USA může být naivní, nevědomou loutkou. 2) Potom, v Silu 1, sledujeme zmatené pimprle snažící se pochopit ten nový, uzavřený svět, co pomáhalo vytvořit. 3) Poznáme mladého nosiče Missiona, který se ocitne v soukolí rozvratu v Silu 17. 4) A pak je tady pohnutý osud starého známého Jimmyho alias Sóla. Každá kapitola je opatřena údaji kde a hlavně kdy se odehrává, je vhodné v tom neztrácet přehled. Části 1) a 2) jsou plné těch podstatných zjištění, nechávaly mě však vlažnou, pravděpodobně kvůli nesympatickým postavám (ta hlavní si tedy jistou účast zasloužila, leč nevydojila ze mě patřičné emoce). Naproti tomu vycpávkový děj v silech 17 a 18 mě táhnul vpřed a nechával zavzpomínat na lepší momenty z úvodní knihy.
Linii kongresmana Donalda bych hodnotila 3*, Missionovy peripetie vidím tak na 4* a Sólo mě vzal za srdce nejvíc, tomu bych vrzla možná i 5*.

20 31.07.2018

Zeptat už se bohužel nemůžu, ale moc by mě zajímalo, proč mi v době puberty mamka strčila do ruky tenhle román. Opravdu byla přesvědčená, že mě děj chytne a kniha se mi bude líbit? Nebo mě prostě chtěla varovat, naznačit, že existují ideologie, kterým se mám vyhýbat? Ať je to jak chce, příběh o mezikulturním střetu civilizované ženy, co neprozřetelně skončí v pavučině takřka středověké, mě dokonale uchvátil a naučil mě ostražitosti vůči (nejen) náboženskému fanatismu. Díky, mami, a Vám také děkuji, Betty Mahmoody... Další kniha, kterou musím za 10-12 let přimět přečíst dcerku.

28 30.07.2018

Anthony Ryan je zdatný vypravěč a jeho „Píseň krve“ je velmi čtivý román plný mečů a v menší míře magie. Děj není kdovíjak komplikovaný ani originální, ničím nepřekvapil, přesto mě nikde neuspával, stále udržoval solidní tempo a spolehlivě táhnul vpřed, což je při cihloidním rozsahu malý zázrak.
Mám poněkud problém s hlavním hrdinou Véllinem al Sornou: sice je to docela sympaťák, zároveň však příliš dokonalý, než aby působil reálným dojmem. Občas je tak nepravděpodobně soucitný a dobrotivý, až to z něj dělá idiota. Většina ostatních charakterů není zpracována příliš do hloubky, ale dokázala jsem si mezi nimi najít oblíbence.
Dlouho jsem zvažovala hodnocení kolem devadesátky, leč poslední třetina přece jen opouštěla svou sevřenou formu, autor začal tahat z klobouku magickou havěť… ne že by přímo nečekaně, nicméně pro mě zvolený směr příběhu mírně ztratil na atraktivitě a utlumil očekávání ohledně druhého dílu. Proto „jen“ 4*, jakkoliv jsem si knihu dobře užila.

21 30.07.2018

O životě a smrti JFK mi úplně stačí ty znalosti, které jsem nasbírala z filmů. Ovšem díla Stephena Kinga mám zmapována dostatečně dobře, aby mi bylo jasné, že „Dallas 63“ nebude žádný dokument a těžiště příběhu bude ležet někde jinde, než v samotném atentátu. Konkrétně v lidské psychice, v emocích a myšlenkách. Naštěstí jsem se nemýlila, užila jsem si příjemně nostalgickou návštěvu USA konce padesátých a začátku šedesátých let.
Hlavní Hrdina Jake Epping je učitel, který dostane šanci změnit tragické události staré půl století. Poznává různá místa i různé lidi, je svědkem dobra i zla, zamiluje se… a mění budoucnost. Osobně mi více vyhovovaly smyšlené události v Derry (znalost románu „To“ vítána) nebo v městečku Jodie, zkrátka ta “malá” lidská dramata, než plány a kroky podniknuté k záchraně prezidenta.
Závěr (i pointa z něj vyplývající) výrazněji nevybočil z mých představ – knihu jsem zavírala spokojená, i když doslov patřil k těm slabším (na Kingovy poměry). Čtvrté hvězdičce chybí pár cípů, protože děj chvílemi ztrácel tah a pan spisovatel snad až příliš ventiloval své osobní politické postoje. Naopak mi nevadil zvláštní princip cestování v čase a jeho podivné zákonitosti; z bádání o motýlím efektu, příčinách, následcích a proč tohle a ne tamhleto, si prostý člověk jako já užene leda migrénu. King to vymyslel a napsal takhle, pro mě je to stejně přijatelné jako Terminátor, Brány Anubisovy a další tvorba založená na tématice putování časem. Kdo od tohoto románu očekává temný horor, bude pravděpodobně zklamán, mé dojmy letitého kingofila jsou převážně pozitivní.

26 30.07.2018

Osobně mám ráda příběhy, ve kterých izolovaná banda lidí přežívá podle daných podmínek – ať už jde o generační vesmírné lodě, kolonie na vzdálených planetách, nebo třeba obrovský válec pod zpustošenou zemí. Baví mě sledovat, jak by se mohla vyvinout kultura, změnit chování, jak hrdinové postupně odhalují pravdu o světě kolem sebe, kladou otázky, nalézají odpovědi a při té příležitosti absolvují různá napínavá dobrodružství. V románu „Silo“ jsem přesně takový fascinující příběh dostala, temný, plný tajemství a převážně sympatických postav, s nimiž se autor vůbec nemazlí. Jistě, celá ta vize sila (jeho funkčnost a soběstačnost) je zpochybnitelná, nic to však nemění na faktu, že jsem si četbu užívala, vlastně chvílemi vyloženě prožívala. Za sebe můžu dojmy vyhodnotit jako vysoce nadprůměrné, množství zodpovězených otázek na první díl trilogie považuji za dostatečné a jsem zvědavá, kolik světla na silo vrhnou další díly. Zdejší hodnocení 84% je imho odpovídající.

29 30.07.2018

Námět knihy nejspíš vyvolá na rtech úsměv ctitelům žluté rodinky Simpsonových – Springfield si ve filmu taktéž prošel izolací díky kupoli, ovšem tím veškerá podobnost končí. V průběhu neveselých událostí pan spisovatel sice občas na pár vteřin odlehčí atmosféru, většinou však nechává promlouvat napětí, vztek, smutek, tíseň a v mnoha pasážích vyloženě hrůzu. Nepotřebuje k tomu žádné bubáky ze skříně či ohavná monstra s ostrými spáry, bohatě si vystačí s lidskými charaktery.
Není to poprvé, kdy Stephen King rozdělil postavy na kladné hrdiny a přívržence zla, ale tentokrát jsou okolnosti pro rozbujení diktátorského ega, agresivních sklonů, náboženského fanatismu a všemožných individuálních i davových psychóz přímo dokonalé. Jednoho dne totiž obklopila městečko Chester's Mill záhadná kupole – obyvatelé nemohou ven a nikdo zvenčí nemůže k nim. Na tomto omezeném kolbišti sledujeme nejen hlavní postavy a jejich vzájemnou interakci, autor pro dokreslení atmosféry zmaru popisuje také desítky méně významných, většinou tragických osudů.
Nějakou dobu mi trvalo si v přehršli různorodých osob najít oblíbence, rozhodně mi však nebylo lhostejné, co se stane s ostatními. Jednoduše jsem knihu prožívala, cítila bezmocný vztek, když se dělo bezpráví… a zadostiučinění, pokud boží mlýny semlely některého z padouchů. Černobílost charakterů je obvykle zmírňována, klaďasové mají své vroubky třeba z minulosti, záporáci mají záblesky světlých chvilek nebo jsou různě omlouváni (nemocí, nedostatkem inteligence, nuznými poměry atd.).
Tradiční slabinou je závěr románu, možná se pan spisovatel neměl podbízet americkým čtenářům a místo kostrbaté snahy o řešení a vysvětlení raději zvolit nepopulární „heavy end“. Bylo by to tak přinejmenším emotivně údernější.
Suma sumárum: pobyt v Chester's Millu byl příjemně nepříjemnou dovolenou, co navzdory délce utekl rychleji než voda z děravého kýblu. Jistě, našly by se pasáže, kde bylo možné škrtat bez větších škod, nicméně navzdory úctyhodnému rozsahu „Pod kupolí“ nebyl prostor pro nudu. Co jsem od knihy (respektive od jejího autora) čekala, to jsem taky dostala, jsem zkrátka s tímto Kingovým obézním literárním dítkem spokojená.

36 29.07.2018

"Cesta" je esencí deprese. Jak a hlavně proč existovat ve světě, ze kterého se vytratila radost, kde se veškerý čas a snažení přetavilo v potřebu mít co jíst, čím se udržet v suchu a teple, jak se ochránit před ostatními lidmi? Kde leží hranice mezi dobrem a zlem, je vůbec nějaká? Morálka je přežitek, bezohlednost a všehoschopnost značnou výhodou pro přežití. Lze v takových podmínkách vychovat z dítěte slušného, životaschopného jedince? McCarthy předkládá nenáročnou formou plno závažných otázek. Určitá „všednost“ a neokázalost putování otce a syna zdevastovaným světem znamená plus, protože tak jejich osudy působí skutečněji. Atmosféra je hustější než provoz na pražské magistrále; i když na mě při čtení zrovna pražilo jarní slunce, stejně jsem vnímala akorát pochmurnou šeď, bezútěšnou krajinu plnou trosek a popela, div mě nezkrápěl déšť se sněhem.
Zpočátku jsem měla obavy, jestli si zvyknu na autorův zvláštní styl psaní, ale ukázaly se brzy jako bezpředmětné – po několika stranách jsem se ztratila v postapokalyptické mizérii a po nějakém oddělování dialogů od ostatního textu ani nevzdechla. Pár procent musím bohužel strhnout za finále, to bylo na můj vkus úlitbou americkým čtenářům, nekorespondující s předchozím vyzněním knihy. Osobně bych volila otevřenější konec, ať si další cestu každý představí sám.
Až na tuto výhradu mohu jedině dát oba palce nahoru: tato kniha člověku drsně připomene, co je opravdu důležité a jak by si měl vážit i zdánlivých banalit, které současný civilizovaný život nabízí. Nejspíš bych měla zvážit udělení nejvyššího hodnocení, můj dojem kolísá někde mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. 85-90%

47 28.07.2018

Bizarní - to je první slovo, které mě napadá pro charakteristiku téhle knihy. Vivisekce lidské povahy, veškeré možné i nemožné úchylky dohnané ad absurdum, události často k pozvracení nechutné, příběhy absolutně neuvěřitelné a přece za nimi jde cítit střípek pravdy. Je fascinující, jaký potenciál dokázal autor vyždímat z povídek, které se délkou obvykle pohybují okolo 10-15 stran. Název i obálka knihy odkazují na horror, ale žánr tohoto Palahniukova díla je těžko zařaditelný: budete se bát, budete se smát a hlavně budete hodně, hodně přemýšlet - o lidech, o životě, o své vlastní maličkosti. Úžasná kniha, ovšem pro někoho možná příliš "silná káva".

15 28.07.2018

1981, Stockholm... ale klidně by mohlo jít třeba o nějaké moskevské sídliště, stačilo by jména jako Jocke a Tove vyměnit za Vasila a Jelenu Ivanovnu. Švédský sociální ráj je totiž v Lindqvistově podání chladnou, potemnělou líhní zkrachovalých existencí, neschopných čelit bezútěšné realitě ve střízlivém stavu. Proto snad všichni dospělí chlastají, teenageři fetují a děti utíkají k násilným fantaziím, případně rovnou k jejich uvádění do praxe. Deprese jako kráva, přímo jako stádo krav, ale lze v ní najít zářivé střípky... ne zrovna naděje, spíše "jen" různé podoby lidských citů.
Na tomto románu jsem si zase jednou ověřila, jak se s věkem měním. Dvacet let zpátky by mě nudila první polovina knihy, plná psychologického a sociologického pitvání všemožných nepovedených vzorků společnosti. A bez dechu bych hltala hororovou druhou půlku - čvachtající krví a páchnoucí po spálenině. V současné době to bylo naopak, zpočátku jsem četla s obrovským zájmem i nasazením, v závěru jsem tempo zvolnila. Příšery a plýtvání tělesnými tekutinami už mě (bohužel?) tolik neberou, ne v této téměř splatterpunkové podobě.
Jsem spokojená i s kritizovaným "hluchým" koncem, osobně si k tomuto příběhu neumím představit lepší, jakkoliv zanechal pár otázek.

17 28.07.2018

Přebal knihy chrlí na čtenáře pochvalná superlativa o kvalitách "Proroctví", nenechte se však zmýlit lacinými reklamními kecy. Máme před sebou příběh o zlu, vyvolaném spiritistickou seancí. Není to zrovna originální, což mě ovšem trápilo ze všeho nejméně. Hlavní hrdinka první polovinu románu jen zamilovaně toká a přiměla mě pochybovat, zda do přebalu v knihovně nebyla někým škodolibým vložena kniha ze sekce harlekýnek. Archeoložka Frannie se zakouká do Olivera, ovdovělého šlechtice s poněkud zvláštním synkem. Kolem těchto postav postupně přibývá nešťastných náhod a nehod, někdo přijde o prstíčky, někdo o ručičku, někdo o hlavičku, životem si nemohou být jisté ani děti. Ovšem v rámci konečného rozuzlení působí veškeré tragédie dost samoúčelně, nemluvě o tom, jak mě otrávil závěrečný náboženský cirkus… Tahle relativně nudná varianta „The Omen“ mě zkrátka nenadchla, neuchvátily mě postavy, jejichž fyzickému popisu je věnováno víc péče než psychologické stránce, atmosféra rovněž stojí za psí pšouk a zápletka je banální až hrůza. Nejděsivější na tomhle hororu je to, jak bývá nadhodnocen. Z mého hlediska tedy pouhý slabší (pod)průměr. **

11 28.07.2018